S Čeňkem na rybách

9. června 2016 v 11:33 |  Fotrův deník
Jelikož jsem vášnivý rybář, rozhodl jsem se, že budu mít syna. Bylo to poměrně logické rozhodnutí. Optikou zažitých genderových stereotypů jsou totiž synové náchylnější k podobným aktivitám, jako je rybolov nebo myslivost. Malí mužové totiž v sobě mají zakódované lovecké pudy a proto se u nich lépe rozvíjí láska k rybolovu. Naproti tomu dcery nejsou pro rybolov vhodný materiál. Ty raději, než by šly s taťkou na ryby, vyžehlí, vyperou a nebo otěhotní.

Jestliže se ptáte, jak si lze cíleně vyrobit dítě konkrétního pohlaví, tak je to celkem jednoduché. Jestliže chcete mít syna, tak během koitu často krkejte, sem tam si odplivněte a dívejte se u toho v televizi na fotbal. Rovněž by vám měly smrdět nohy. V případě, že jste zatoužili po dceři, tak v průběhu kopulace dlouze hovořte o svých pocitech a často pobrekávejte.

Už jsou tomu tři roky, co jsem si cíleně pořídil syna, někoho, s kým bych chodil na ryby. Abych mu prezentoval jeho lásku k rybolovu, o které doposud nevěděl, dostal ke svým loňským narozeninám rybářský prut. Hned z první mu zlomil prutu špičku a následně ho ztratil. Ten kluk ztratil rybářský prut v dětském pokoji. Někde tam být musí, ale doposud jsem ho nenašel. Ostatně je to už poměrně dlouho, co se zdráhám do dětského pokojíčku vůbec chodit. Mladej tam vytvořil bordel postapokalyptických rozměrů, který už podle mě nepůjde nikdy uklidit. Samozřejmě, že ze začátku byla vůle z mé i manželčiny strany pokoj průběžně uklízet, avšak kadence vytváření nepořádku byla natolik závratná, že to prostě nebylo v lidských silách.

Za klidných letních nocí slýcháváme z pokojíčku nářek krys a švábů, kteří se tam štítí existovat. Můj plán je takový, že budu dělat, že pokojíček neexistuje a ono se to samo nějak vyřeší.
Nicméně vzhledem k tomu, že mládežník svůj první prut záměrně poškodil a ztratil, propukly u mě chmury a neblahý pocit, že rybařina ho mine.

Po fiasku s loňským narozeninovým dárkem, nedostal letos Čeněk k narozkám nic, protože by případný dárek stejně rozbil a ztratil a navíc preventivně dostal ještě na prdel. To za ten případný dárek, který nedostal, ale který by rozbil. Tomu se říká výchova.

Začátkem roku s blížícím se příchodem jara u mě propukla lovecká vášeň a já se rozhodl, že to se synem ještě zkusím. Přeci jenom mou devízou je trpělivost a odepsat kluka po první nezdaru, to se mi rozhodně nepodobá.

S prvním teplým dnem jsem s ním vyrazil na ryby. On tedy původně prohlašoval, že na ryby nechce a že by raději chtěl jít na farmu na zvířátka. Já ale vím nejlépe, co je pro mého syna nejlepší. Nejlepší je pro něho jít se mnou na ryby. Já ho lásce k rybolovu naučím, i kdyby na chleba nebylo.

Plán byl takový, že skočíme na chvíli k řece chytit několik menších rybek, aby si Čeněk osvojil základní dovednosti a propadl rybolovu.

Ihned po příchodu k vodě jsem začal rozdělávat prut a Čeněk seděl na zemi a fňukal, že chce jít na farmu.
"Tady to je super. To je lepší než farma. Bude tady legrace a spousta rybiček," lanařil jsem ho a doufal, že vše přehodnotí.

"A bude tady chobotnice?" zeptal se s nadějí v očích.
"Určitě", zalhal jsem, doufaje, že ho tím získám pro věc.
Vidina ulovení chobotnice na Labi ho opravdu nadchla a s úsměvem sledoval mou přípravu. Rozbalil jsem prut, navázal splávek s háčkem a olůvky, vyndal krabičku s červy, kterou jsem položil na zem a s prutem v ruce hodnotil situaci na břehu, odkud by bylo asi optimální chytat.

Jakmile jsem usoudil, že nejlepší bude chytat přesně z toho místa, kde právě stojím, sehnul jsem se, abych si z krabičky vyndal něco červů na háček.

"Kde jsou červy?" prohodil jsem polohlasem směrem k nikomu a instinktivně otočil hlavu k dítěti. Čeněk spokojeně seděl na šutru s rozdělanou krabičkou a po hrstičkách k hezké chvilce se svým taťkou přikusoval masné červy.
"Kristova noho, to se nežere", zakřičel jsem a červy mu zabavil. Čeněk řval.

Bylo potřeba okamžitě ulovit nějakou rybu, abych ho zabavil, proto jsem napíchnul červy na háček a bleskurychle nahodil. Do několika málo okamžiků se anténka splávku poroučela pod vodu, já jsem jemně přiseknul a první ryba byla na světě.

"Hele, mám rybu", chvástal jsem se.
"Je to chobotnice?" Zeptal se s nadějí v hlase.
"Ne, není", zklamal jsem ho. I přes jasný neúspěch, čímž neulovení chobotnice na Labi bezpochyby byl, se Čeněk nechal zlanařit a na rybu se přišel podívat. Dokonce si jí pohladil.
"Už půjdeme domů?" tázal se a já tušil, že rybářská vášeň u něho doposud nepropukla.
Domů se nešlo a já chytal dál. Nához, záběr, další ryba, další otázka, jestli je tohle ta chobotnice a další dotaz, jestli už půjdeme domů.

Nechtěl jsem to vzdát, tak jsem pokračoval v rybolovu.
"Taťko, já chci domů", jel si Čeněk pořád tu svou.
"Ale kdepak. Nechceš. Je to tady super", utužoval jsem morálku.
"Taťko, je mi zima"
"Ale není." Odsekl jsem.
"Taťko já mám hlad", zkusil to z opačného konce.
"Měl jsi červy, tak si sedni a koukej a uč se, jak se chytají ryby" Už jsem pomalu začínal ztrácet trpělivost.
V ten moment jsem zasekl velikou rybu a vyvstal problém. Zatímco ryba jela s proudem a já byl nucen jít s ní směrem pryč, Čeněk seděl na zemi a vykazoval známky nespokojenosti.

Pokud bych šel s rybou po proudu a zanechal dítě na místě, tak vážně hrozilo, že se zadusí červy, utopí se a nebo něco rozbije. Cokoliv.

"Vezmi podběrák a pojď za mnou. Musíme jít s rybou podél vody", volal jsem na něho a doufal, že pochopí, kam tím mířím.
Čeněk kupodivu vzal podběrák. To bylo tak nějak všechno. Vlastně nebylo. S podběrákem se začal šťourat v krtinci.
"Taťko, půjdeme na zmrzlinu?" Zeptal se, jako by mu bylo jedno, že právě zdolávám životní rybu a pomalu se od něj vzdaluju.

"Jakou zmrzlinu? Pojď s tím podběrákem za mnou", instruoval jsem ho. Povel "vezmi podběrák a pojď s ním za mnou, mladej patrně špatně pochopil, protože si sednul na zem, začal házet šutry do vody a říkal, že ho to tady nebaví.
Tak já zápolím s obří rybou, v prutu praská, v zádech mi praská, prut ohnutý až k rukojeti, jsem zpocený od hlavy až k patě a mládežníka to tu akutně nebaví. Hotový Stařec a moře v přímém přenosu a mladému pánovi to nevoní.
Nakonec jsem rybu utrhnul, neboť se prostě rozjela po proudu pryč a já neměl to srdce zanechat to nebohé dítě samotné na místě na pospas kojotům. Navíc projevoval ambice, že do vody spadne. Zklamaně jsem se tedy vrátil zpět na místo.

"Teď už půjdeme domů?" Projevil syn zájem o situaci. Odvětil jsem, že to teda ne a sháněl jsem se po červech. Našel jsem pouze prázdnou krabičku.

Už jsem ho chtěl okřiknout, když jsem si všiml, že nevidím podběrák. Když jsem se zeptal, kde jsou červi a kde je podběrák, tak mi bylo řečeno, že by si dal teď tu zmrzlinu.

Během několika vteřin, kdy jsem od syna odvrátil zrak, abych se se slzou v oku podíval směrem, kde jsem utrhnul rybu, Čeněk ztratil podběrák a ztratil nebo sežral všechny červy.

"Taťko, já jsem mokrej", oznámil mi zčista jasna, zatímco jsem hledal ztracený podběrák po všech čertech.
"Proč? Jak se to stalo?" Tázal jsem se nevěřícně. Ten lumen místo toho, aby spadl do vody, jako správný sígr, vzal kyblík, co jsem měl na krmení, nabral do něho vodu a celý se tím polil.
Vyhrál. Nebylo na co chytat a dítě bylo mokré. Šlo se domů. Já to s ním ale nevzdám. Já z něj toho rybáře udělám.
 

Když dítě začne mluvit

4. května 2016 v 11:22 |  Fotrův deník
Jelikož a protože Čeněk již nějakou tu dobu mluví, tak se mi podařilo nastřádat několik jeho zajímavých postřehů, které by neměly deníčku chybět.

Začneme tedy něčím dojemným:
Ráno, když šla Nataša do práce se Čeněk zatvářil smutně.
Čeněk: "Mamko, kam jdeš?"
Nataša: "Do práce"
Čeněk: "Já nechci, abys šla do práce"
Nataša: "Já musím. Musím vydělat penízky"
Čeněk se chvilku zamyslel. Následně zaběhnul do pokojíčku, něco tam štrachal, přiběhl s dětskou pokladničkou ze které vyndal dětské peníze a praví: "Mami, tady máš peníze. Už nikam nemusíš"
Tak jsme zamáčkli slzičku, jak to bylo celé dojemné a milé. Nataša roztřeseným hlasem povídá:"Jé ty jsi hodný. Ale já stejně musím jít"
Čeněk se opět zamyslel a říká: "Tak táta půjde do práce"
Tím okamžikem šlo veškeré mé dojetí do prdele.

Pokračujeme již méně dojemně:
Jedna z milionu otázek: "Taťko, proč mě pořád vozíš do školky? Já chci být doma." Samozřejmě, že se naskýtala odpověď, že ho tam vozím, abych měl od něho pokoj, ale jako příkladný rodič jsem na to šel jinak: "Protože tam musíš chodit. Na to je zákon. Jinak bych šel do vězení"
Odpověď: "No tak půjdeš do vězení a já budu doma s mamkou"

No a je to vyřešený a můžeme jet dál:
V rámci výkonu rodičovství člověk zažívá situace, které jsou veselé, smutné, psychicky náročné, legrační, běžné a nebo nudné. No a pak občas, sem tam, zažije člověk situace, které jsou prostě divné.
Jako tehdá. To jsem se zrovna sprchoval, když Čeněk vlítnul do koupelny se svým malým stoupátkem, které má na čištění zubů, aby dosáhl na umyvadlo, stoupátko si našteloval před sprchu, usadil se a začal mě pozorovat, jak se sprchuju. "Taťko, já se budu koukat jo?"

Mno, jako, že bych z toho byl odvázaný, to zase ne. Publikum při sprchování nevyhledávám a přítomnost nezletilého u mé očisty se mi zdála na hraně. Každopádně jsem mu to odsouhlasil a pokračoval ve sprchování.
Mladej mě chvilku významně pozoroval, načež prohlásil: "Taťko, tvůj pinďa je moc moc krásnej"

Tak nevím. Samozřejmě tleskám jeho upřímnosti, že se nebál říct věci, tak jak jsou. Po třiceti letech mi konečně někdo pochválil pinďu. Blbý ale je, že to bylo malé dítě. Tato situace byla jednoznačně divná.

Jsou souboje, které zřejmě nikdy nevyhraju:
Čeněk: "Taťko, můžu sahat na zásuvky?"
Já: "He, co? Proč? Ne, nemůžeš. Jseš malej"
Čeněk: "Ale ty můžeš sahat na zásuvky"
Já: "Já můžu, protože jsem velkej"
Čeněk: "Já jsem velkej?"
Já: "Ne, ty jsi malej"
Pak byl chvilku klid. Po nějaké době za mnou mladej přišel s další zajímavou žádostí
Čeněk: "Taťko, můžu se schovat do komody?"
Já: "Co? Proč? Ne, nemůžeš. Nevejdeš se tam"
Čeněk: "A proč?"
Já: "Protože jsi moc velkej"
Čeněk: "Já už jsem velkej? Takže můžu sahat na zásuvky"
Já: "No, ehm, takhle, no. Nemůžeš. Jsi malej"
Čeněk: "Ale vždyť ty jsi říkal, že jsem velkej"
Já: "To jsem si dělal srandu. Jsi malej. Nemůžeš sahat na zásuvky"
Čeněk: "Tak když jsem malej, tak se můžu schovat do komody"
Já: "Tam se nevejdeš. Už jsem ti to říkal"
Čeněk: "A proč?"
Já: "Protože jsi moc velkej"
Čeněk: "Takže už můžu sahat na zásuvky?"
Tento argumentační boj jsem očividně nemohl vyhrát. Byl jsem tak rozhozenej a zahnanej do kouta, že jsem v celým bytě vyhodil pojistky a nechal mladýho sahat na zásuvky. Ten kluk se neztratí. Budu muset zase koupit krytky na zásuvky a nebo zásuvky rovnou zrušit. A nebo zruším dítě. Uvidíme.

No a pokračujeme v krasojízdě:
Čeněk si hrál s kostkama. Chvilku si stavěl věž, načež usoudil, že věž není podle jeho představ, tak do ní kopnul, vzal jednu kostku a hodil ji do zdi.
Já: "Takže mladíku. Kostkama se nehází. To hodný děti nedělaj. Ještě jednou a dostaneš na zadek.
Čeněk nahodil pohrdavý výraz, otočil se ke mně zády a povídá: "Nemluv na mě. Já se koukám z okna"
Tak a je to tady. Puberta.

Takové obyčejné ráno

4. dubna 2016 v 8:58 |  Fotrův deník
Je lidových šest hodin ráno a z mého slastného spánku v dětské posteli v pokojíčku mě probouzí přibližující se cupitání z chodby, která vede do ložnice. Dělám, že se nic neděje a snažím se urychleně znovu usnout. Cupitání náhle přehlušuje zvuk dutého nárazu. Chvilku je ticho. Pak přichází řev a celým bytem prostoupí dětský ryk: "Mamííí, mám bebíí. Ploč tady máte tu zeď?"

Čeněk narazil do zdi. Paráda. Získal jsem trochu času. Tento darovaný čas využívám ve svůj prospěch a daří se mi usnout.
Nespím však dlouho. Čeněk byl Natašou ukonejšen a již se chystá opět do pokojíčku zpříjemnit mi probuzení.

Zrovna se mi zdá slastný sen, že spím, když tu jsem zuřivě vyrván ze spárů blahodárného spánku hlasitou zmatenou hudbou a falešným zpěvem.

"Skákal pes ples oves," rve mi po ránu uši můj potomek. Čeněk je zlatíčko. Vytáhl si svoje elektrické piáno, ze kterého jsem v noci chtěl vytáhnout baterky, ale tradičně na to zapomněl, sedí vedle mě na posteli, mlátí do kláves a hlasitě zpívá. Možná je to malý uzlíček štěstí, ale razancí hlasu si nezadá s vychlastaným rockerem po odvykačce. Do toho ta změť zvuků, vycházející z piana.

Znaveně a s nabíhající ranní migrénou rozlepím oči a počastuju ho pohledem člověka, který to má už za pár. Čeněk přestane zpívat, vezme piano, začne mě s ním mlátit po hlavě a provolává: "Už je láno. Vstávej. Už je láno,". Jen stěží bych si uměl představit lepší ranní budíček. Možná ještě tak švihnutí řetězem přes varlata by to možná překonalo.
Než se stačím probrat a začít dítě vychovávat, protože táta se pianem nemlátí přeci, mladej se slovy, že dneska nejde do školky zdrhá zpět do ložnice.
Tak jsem tam rozespalý, zmlácený a obohacený o kulturní zážitek v sedě na dětské posteli a přemýšlím, co se to všechno stalo.
Byla to tradiční noc. Čeněk byl uspán v pokojíčku. Kolem půlnoci přišel k nám do postele, prozradil mi, ať jdu pryč, že nemá rád tátu, lehnul si na moje místo a já jsem byl vyslán spát do pokojíčku. Je to již takový folklor. Čeněk pomalu přebírá mou roli po boku Nataši a stává se mým otcem. Já naopak v rodinné hierarchii stále klesám. Už to vypadalo, že níž jít nemůžu, ale mám solidní náběh plnit v rodině funkci akvarijní rybky, která až lekne, tak se prostě bez velkých cavyků spláchne do záchoda.

Cestou do pokojíčku jsem si byl obhlédnout záchodovou mísu, abych věděl, co mě čeká a následně zalehnul do dětské postele. Asi bude potřeba koupit větší dětskou postel, protože z této mi čouhají nohy a pokud vám z postele čouhá nějaká část těla, tak vám ji ukousne bubák, který je pod postelí. To ví přece každý. Navíc to očividně stejně bude už moje postel na doživotí, takže, co bych si nedopřál.

Ráno potom Čeněk vždy zajde do pokojíčku, aby mě vzbudil, protože on to tak chce. On si nepřeje, abych spal. On chce, abych byl vzhůru i když mě k ničemu nepotřebuje. Důležité je mé nepohodlí.

Následně se doplížím do ložnice, kde se motá Nataša, která šálí spánek již čtvrtou ranní kávou. Je mi vyčteno, že jsem to vzdal bez boje a ona musela spát s tím malý permoníkem. Je zvláštní, že to hyperaktivní dítě je hyperaktivní i ve spánku. Sice tedy spí, ale spí agresivně. Neustále s sebou hází, kope ze spaní a slintá.

Abych to neměl tak jednoduché, jsem okamžitě vyslán vynést plný nočník. To je slast takhle po ránu. Už párkrát se mi stalo, že jsem cestou na záchod v ospalosti nočník upustil a ten se rozlil. To pak byla atmosféra v domácnosti napjatá a ve vzduchu visel rozvod. Utírat po ránu ze země rozlitou moč s výkaly, to se nechce samozřejmě nikomu a já mívám tendence tuto činnost přehrát na Natašu.

Jakmile jsou všichni vzhůru, nočník je vynesen a Čeněk nakrmen, začíná souboj o školku. Já chci, aby šel Čeněk do školky. Nataša chce taktéž, aby šel Čeněk do školky. Jenom Čeněk nechce. Možná to vypadá, že to je dva na jednoho, tedy převaha je jasná, ale mnohdy to jsme my s Natašou, co tahají za kratší konec provazu.

Obléknout dítě, které nechce do školky je jako pokoušet se pinzetou vytrhat obočí gorilímu samci v říji. Je to o hubu, pravděpodobně zahynete a pokud se vám to podaří, je to vlastně úplně k ničemu. U gorilího samce musíte vytrhat i to druhé obočí, protože jinak bude vypadat jako debil a u dítěte to zase dopadne tak, že zdrhne z vašeho dosahu a tam se znovu vysvleče.

Nevím jak, ale vždycky se nám Čeňka společnými silami podaří přesvědčit, že ve školce to tentokrát bude už fakt bezvadný. Že už to tam nebude tak špatný, jako včera, protože dneska je den, kdy se to zlomí. Je jen otázka času, kdy mu dojde, ve školce je to pořád stejný, ale zatím se nám to daří tutlat.

Následně Čeňka odvádím k autu, odkud se pokaždé musíme vracet, protože má žízeň a chce se mu čůrat. Vždycky (pokaždé si říkám, že s sebou budu brát flašku s pitím, ale nikdy jsem tak ještě neučinil). Ten kluk hraje o čas.
Celou cestu do školky autem mi potom mladý oznamuje, že školku nemá rád a ptá se, jestli pro něho přijdu. V podstatě ta dvacetiminutová konverzace v ranní špičce je následující.

Úvod:
On: "Pijdeš po mě?"
Já: "Jo"
1.-10. minuta
On: "Pijdeš? Pijdeš? Pijdeš? Taťko, pijdeš? Pijdeš? (pořád dokola)
Já: "Jo, jo, jo, jo….."
10.-15. minuta (šálím nutkání poslat auto do sloupu)
On: "Pijdeš? Pijdeš?......"
Já: "jo, jo, jo, jo,…."
16. Minuta
On: "Pijdeš"
Já: "Ne"
On: Řev

Po zbytek jízdy ho utěšuju, že jsem si dělal srandu a že přijdu. Ve školce ho odevzdám i přes jeho odpor a jedu domů.
Když si ho jedu vyzvednou, tak nechce domů a chce zůstat ve školce. To je jak u blbejch tohle.

No a takhle to chodí. Večer ho zase uspím v dětské posteli, on o půlnoci přijde, vyhodí mě zpět do pokojíčku, zá zase zapomenu vyndat baterky z piana, protože každé ráno na piano hraje Čeněk, hraje Čeněk, takže budu mít opět parádní ráno a takhle pořád dokola, dokud se neodstěhuje. A nebo dokud se neodstěhuju já. Obě verze jsou v jednání.
 


Návštěva obřího akvária

3. března 2016 v 10:07 |  Fotrův deník
Víkend je dobrý. Víkend je super. O víkendu si totiž mladýho rozeberou babičky a pak se doma dějí velké věci. S Natašou na sebe hodíme něco hezkého, koupíme plato kondomů a pak do večera uklízíme celý byt a jdeme brzo spát. Plato kondomů končí ve skříni u dalších nerozbalených plat kondomů.

I tak si ale víkend užíváme a při každém tahu mokrým mopem či žehlení košilí si prozpěvujeme a nebo si rovnou zatančíme. Ne moc. Jen trochu. Pouze takové zavrtění nohou.

No a pak se jednou stalo to, že Čeňka na víkend nikdo nechtěl. Když dospějete do fáze, že vaše dítě babičky na víkend nechtějí, váš život tím skončil a jediné, na co se můžete těšit, že jednoho dne zemřete. To je vaše celá perspektiva.
Nedalo se nic dělat. S mladým na krku bylo potřeba vymyslet nějaký program. Pokud se Čeňkovi nezajistí program a nechá se jen tak doma ležet ladem, tíhne k výtržnictví.

To bych ale nebyl já, abych neměl v rukávu nějaké to rodičovské eso. Respektive ty esa byly dvě. Mé první eso, že půjdu na ryby a Nataša, ať si to sama doma s Čeňkem užije, bylo přebito Natašiním esem, tedy vzteklým dupáním a vyhrožováním pěstičkami. Musel jsem tedy sáhnout do rukávu pro své druhé eso.

Čeněk si poslední dobou oblíbil mořské potvory. Máme doma barevnou encyklopedii "Mořský svět", kterou mu každý večer předčítám a on je potom šťastný. Má rád žraloky s krvavými zuby, medúzy, které pálí, ale nejvíc ze všeho zbožňuje chobotnice. Nechal se slyšet, že žádné hračky nepotřebuje a k narozeninám chce chobotnici. A nebo alespoň pavouka, protože ten má taktéž prý hodně chapadel, jako chobotnice. Nataša se k situaci postavila tak, že pokud mladýmu koupím pavouka, tak se se mnou rozvede. Chobotnici samozřejmě nekoupím, protože nevím jak, nevím kde a podle googlu je to jedna z nejhůře chovatelných potvor, takže teď váhám, jak s tím pavoukem.

Nicméně ve světle všech těchto skutečností jsem dostal báječný a sexy nápad. Pojedeme do vedlejšího města podívat se do obřího akvária. Nikdy jsem tam sice nebyl, ale na obřím akváriu se nedá nic zkazit. Syn bude mít radost.

Už před odjezdem se Nataša začala ošívat, že tam bude určitě spousta lidí a že bysme měli jet někdy jindy. Třeba ve všední den, kdy tam nikdo nebude, protože všichni, včetně ji, jsou v práci.

Já si ale trval na svém. Hlava rodiny si totiž musí občas dupnout. Jakmile si tedy Čeněk dupnul, že se jede do akvária, nedalo se nic dělat a my vyrazili.

Mladej byl cestou jako na trní. Pořád dokola se ptal, jestli tam bude chobotnice. To jsem sice nemohl s přesností určit, ale sladkovodní akvárium dávalo tušit, že bude bezchobotnicové. To nemělo ale vadit, neboť i ryby ho určitě nadchnou.
Zaparkovali jsme před akváriem, vyšli jsme z auta a znuděná Nataša, vyloudila na tváři úsměv zadostiučinění, a pravila: "Vidíš těch lidí? Já ti to říkala". Pak měla ze sebe děsnou radost, protože došlo na její slova. Pokaždé, když dojde na její slova, je spokojená. Pokud by například tvrdila, že na tu skálu nemůžeme lézt, že spadneme a zabijeme se a my bychom z té skály opravdu spadli a zabili se, byla by spokojená. Zemřela by s dobrým pocitem.

Na druhou stranu měla pravdu. Před vstupem se pod malou stříškou tísnil hlouček asi dvaceti lidí. Navíc před budovou pobíhala skupinka vidláků z vesnice, kteří se fotili s každou kravinou. Tu se fotili u nápisu "Obří akvárium" a támhle se zase fotili vedle hezkého auta. To je ale všude. O víkendu, kamkoliv přijdete, vždycky tam budou tihle křováci z vidlákova, kteří ráno dali slepicům, podojili kozu, pak naložili svou celou rodinu na valník taženým voly a vyvezli je do velkého světa.

Zanechal jsou svou rodinu venku a sám zaběhl do budovy zakoupit tři vstupenky. Za krásný skoro čtyři kila mi bylo řečeno, že tady mám teda ty lístky a za půl hodiny se mám dostavit před hlavní vchod, jelikož probíhá prohlídka.
"A co mám jako do tý doby dělat? Já tady mám malý dítě," tázal jsem se nepříjemné paní za přepážkou, která vypadala, že tu pracuje za trest, protože snědla novorozeně.

"Nahoře máme místnost s projekcí vodního světa, akvárko s rejnokem, akvárko s želvou a pak tam máme ještě akvárko s pirani a úplně nahoře kavárnu, kde máme papouška", ochotně mi vysvětlila veškeré výdobytky této budovy, předala mi vstupenky a lehkým pokývnutím hlavou mi dala najevo, ať už tu neoplenduju a okamžitě se běžím kochat báječným rejnokem v akvárku.

Natašu skutečnost, že zde musíme ještě půl hodiny počkat, nepotěšila a dala to jasně najevo hlasitým bučením. Čeněk se zase ptal, kdy už uvidí ty chobotnice a vypadal nervózně. No prostě rodinné odpoledne jako noha.

Já jsem ale tu flintu do žita neházel. Pokusil jsem se všem vlít do žil optimismus a hnal je nahoru do patra na úžasnou projekci vodního světa, rejnoka, želvu, piraně a papouška a možná tam přijde i kouzelník.

Projekce vodního světa byla poměrně slabota, neboť na promítacím plátně byl akorát nápis: "System eror", rejnok jenom ležel na dně a nic nedělal a želva tam nebyla.

Vše ještě mohlo zachránit další patro s kavárnou a papouškem, ale nezachránilo. Papoušek byl nudný a v kavárně bylo narváno, takže jsme si neměli kam sednout.

Půl hodina, kdy jsme stáli ve frontě před akváriem s dalšími zmrzlými a nasranými lidmi, utekla jako voda a byl čas na náš průnik dovnitř. Čeněk se tetelil blahem.

Prohlídka začínala v potemnělé místnosti plné rybích koster a bába nám všem vyprávěla o tom, jak si pan majitel splnil sen, že na to nemají žádné dotace a samozřejmě nezapomněla poukázat na to, že ve vedlejší místnosti si můžeme koupit suvenýry. Potom dlouze a zaníceně vyprávěla o rybích kostrách, což samozřejmě nikoho nebavilo a nikoho to nezajímalo. Když si člověk koupí za čtyři kila lístek do obříha akvárka, tak ho nějaká bába, která mele o kostrách akorát tak namíchne.

Nataša prohlašovala, že jde pryč, Čeněk se pořád ptal, jestli je tam chobotnice a paní průvodkyně zrovna vášnivě hladila čelist Arapaimy a se vzdycháním vyprávěla, jak je tato ryba dlouhá a jaký má stisk. Přitom ji stály bradavky.

Jakmile průvodkyně konečně z té její kostry Arapaimy dostala orgasmus, pustila nás se podívat na živé ryby v akvárku. Byl to takový prosklený tunel, přičemž ryby plavaly kolem nás. Celkem působivé.

Paní průvodkyně hovořila o rybách, které jsme mohli kolem sebe vidět a Čeněk se ptal, jestli je tam chobotnice. Vypadal nervózně.
"Tak se zeptej, jestli tady mají chobotnice," z ničeho nic mi polohlasem špitla Nataša.
"Vždyť to je sladkovodní akvárko," poučil jsem ji.
"Já vím, ale třeba jo. Zeptej se"
"Já se tady nebudu ptát před lidma tý ženský, jestli tam maj chobotnice. Budu vypadat jak debil. Zeptej se ty"
"Ty jsi chlap. Ty se zeptej"

Očividně, pokud jste muž, tak jeden z vašich životních údělů je ptát se lidí na chobotnice. Každá žena hledá u muže nejen oporu, ale i dostatečnou schopnost se kdykoliv a kdekoliv kvalitně zeptat na chobotnice.

"Prosím vás. Máte tu chobotnice?" odevzdaně jsem se optal.
"Bohužel pane. My tu máme pouze sladkovodní ryby z Amazonie. Můžete se ale jít podívat nahoru. Tam máme projekci vodního světa a rejnoka v akváriu," bylo mi řečeno, zatímco ostatní účastníci v sobě dusili smích a jeden z těch vidláků z venkova si se mnou udělal selfíčko, páč většího blbce ještě neviděl.

Nataša byla spokojená. Čeněk už méně a já vůbec. Nakonec jsme v suvenýrech koupili tři plyšové chobotnice za pětikilo a jeli domů. Byl to fajn výlet.

Život po rodičovské dovolené

8. února 2016 v 9:22
Všechno krásné jednou skončí. Ačkoliv mi stát to pětikilo měsíčně ještě párkrát smrkne, dalo by se říci, že má rodičovská dovolená je u konce. Čeněk chodí do školky, takže tím pádem to beru jako konec jedné životní etapy. Sice po obědě pro něj jezdím, protože tam odmítá spinkat, ale aspoň něco.

Období školky není však takové, jak jsem si ho představoval. V první řadě je třeba upozornit na fakt, že od té doby, co Čeněk chodí do školky, tam byl všeho všudy tak desetkrát. Veškerý svůj i můj volný čas nyní tráví doma ve stavu nemocném. Zjistil jsem, že pokud chcete, aby vaše dítě bylo nemocné, dejte ho do školky. Podle mě to ve školkách chodí takto: V pondělí dělají děti koláže z listí. V úterý kreslí pastelkami tatínka a maminku a ve středu učitelky vytáhnou mrazící box a každé dítě si může z něho vybrat jednu petriho misku s různými viry na hraní. Děti pak z virů stavějí domečky, načež dostanou horečku a jdou na týden domů. Jinak to snad ani není možný.

V dobách, kdy Čeněk nějakou náhodou zrovna není nemocný, ale teprve se chystá ve školce onemocnět (takový ten krátký časový úsek kdy se zrovna uzdravil a než znovu onemocní), je však školka zlatá. Čeněk však institut školky ne a ne docenit.
Každé ráno před školkou smlouvá, vyhrožuje a uplácí:
Čeněk: "Taťko, já dneska nechci do školky"
Já: "Ale jo chceš. Tam to je super"
Čeněk: "Já tam nechci. Já ti dám peníze, abych tam nemusel"
Já: "Ty máš nějaký peníze?"
Čeněk: "Ne"
"Já: "Tak kde chceš vzít peníze?"
"Čeněk: "Ty mi nějaký dáš"

Ještě to kluk nemá tak úplně promakaný to uplácení, ale jde správnou cestou. Nicméně coby rodič si musím stát za svým. Dokud mě bude chtít uplatit mýma penězma, tak do školky půjde.

Jakmile si mladej uvědomí, že mě neuplatí, jde na to logicky. Každý den zkouší nové a nové fígle:
"Taťko, proč mě pořád vozíš do školky? Já chci být doma." Samozřejmě, že se naskýtala odpověď, že ho tam vozím, abych měl od něho pokoj, ale jako příkladný rodič jsem na to šel jinak: "Protože tam musíš chodit. Na to je zákon. Jinak bych šel do vězení"
Odpověď: "No tak půjdeš do vězení a já budu doma s mamkou"
Tuto variantu jsem vyhodnotil jako nevyhovující a syn mazal do školky.

Z pohledu rodiče začínajícího školkaře, je každý den taková malá loterie. To, že se mu tam ráno nechce a po obědě zase odmítá jít domů, to je klasika. Nicméně pokaždé, když pro něho jdu, je to napínavé. V šatně nejprve zkontroluju Čeňkovo místečko s oblečením, jestli na poličce není zavázaný igelitový pytlíček. Zavázaný igelitový pytlíček na poličce totiž znamená, že uvnitř jsou hermeticky uzavřené pomočené slipy. To se mi pak nikdy moc pro dítě nechce. Přeci jenom je to pro rodiče mírně pokořující. Na druhou stranu jsem vždycky potěšen, když igelitový pytlíček s prodojeným spodním prádlem zahlédnu u cizích dětí na jejich poličkách, zatímco ta Čeňkova polička je bez pytlíčku. To mám opravdu dobrý pocit. Je to takové ta klasická zdravá rodičovská rivalita.

Tyto radostné dny plné pýchy střídají však dny, kdy ty pytlíčky má Čeněk na poličce dva a to navzdory tomu, že náhradní slipy měl jenom jedny. To pak znamená, že mazácky proměnil obě dvě šance a nyní je buď na ostro a nebo v něčem erárním. Ten pocit, když si odvádíte ze školky dítě šatnou plnou rodičů s dvěma zavázanými pytlíčky v ruce a vy víte, že ostatní rodiče ví a že vás i vaše dítě soudí, mají z toho radost a ukazují si na vás, ten bych nepřál nikomu. Ale chápu je. Spousta rodičů si již určitě v šatně ve školce prošla s pytlíkem v ruce uličkou hanby.

Pokud při průchodu šatnou s úlevou zjistím, že se dnes žádný pytlíček nekoná, ještě nemám vyhráno. Ještě mě čeká takzvaný test tří otázek. Tedy:
1. Byl dneska hodný?
2. Jedl dneska oběd?
3. Hrál si s ostatními dětmi?
Pokud je odpověď na všchny tři otázky "Ne", tak vím, že to nebyl povedný den. V případě, že u toho držím ještě navíc v ruce igelitový pytlíček z šatny, tak je jasné, že to byl den rovnou na hovno. A špalír rodičů v šatně již netrpělivě čeká na můj pochod hanby.

Každopádně toto jsou opravdu ojedinělé jevy, jelikož, jak už jsem říkal, tak je Čeněk imrvére nemocný a do školky nechodí.

Co se týče samotného průběhu dění ve školce, tak to je obestřeno tajemstvím. Pokud vaše dítě není hodné, nic nejí a nehraje si s dětmi, člověk nemá moc náladu na to, se vybavovat s učitelkami. Od mladýho se toho taktéž moc nedovím. Když se ho zeptám, co dělal ve školce, tak řekne, že nic. K obědu taky neměli nic a na procházce nedělali nic. Takže, kdybyste to nevěděli, ve školce se očividně jenom sborově stojí a čumí do zdi, dokud si pro děti nepřijedou rodiče. Potom učitelky dají povel a děti po třídě pobíhají a tváří se, že se něco děje.

Navzdory chabým informacím o školce ale sem tam ven něco pronikne. Občas se Čeněk zapomene a něco prozradí. V drtivé většině mluví o tom zlobivým klukovi, který celou školku terorizuje. Zlobivý kluk jednou třeba kopnul holčičku do nohy, jindy ten zlobivý kluk bral dětem na pískovišti hračky a nedávno například ten zlobivý kluk vylil na zem celou polívku a pak se smál, protože to byla srandička. Ten zlobivý kluk, to bude asi pěkný sígr, ale s Natašou se nám do mysli potutelně vkrádá myšlenka, že ten zlobivý kluk je s největší pravděpodobností Čeněk. Napadlo nás to mimo jiné i proto, že ten zlobivý kluk se již zdárně implementoval do naší domácnosti. Ten zlobivý kluk ze školky totiž počmáral v pokojíčku fixou kus zdi, ztratil ovladač od televize a schoval tátovi telefon do botníku. Ono je to totiž děsně jednoduché všechno hodit na toho zlobivého kluka ze školky.

Jak už jsem říkal, mateřská dovolená skončila a nyní mě čeká život po mateřské. Život po mateřské znamená, že Čeněk je skoro pořád doma nemocný a nebo ty tři hodiny, co je ve školce žehlím, uklízím a vařím. Tak nějak mám pocit, že jsem se nikam moc neposunul.

Vánoční besídka

5. ledna 2016 v 9:12 |  Fotrův deník
Ve školce, kam chodí Čeněk, mě už vyhmátli. Onehdá za mnou přišla ředitelka a slušně, až pokorně mě poprosila, jestli by mi nevadilo, kdybych už o školce nepsal. Patrně mě nějaký dobrák naprášil. Mladej již není inkognito.

Nicméně, jelikož jsem členem klubu přátel školky (pokud tedy takový klub existuje, pokud ne, rád ho založím), rozhodl jsem se, že paní ředitelce vyhovím a o školce se již zmiňovat nebudu.

Přiznám se, že nepsat o školce, když píšete o dítěti, které chodí do školky, je poměrně trýznivé, ale já si poradím i jinak.
Vánoce byly za dveřmi a k nim neodmyslitelně patří i Vánoční besídky. Jelikož o besídce ve školce psát nemůžu, navštívil Čeněk jinou besídku, která ve školce nebyla. V žádné školce.

Nataša každý čtvrtek tahá mladýho do nějakého kroužku. Nemám ponětí, co je to za kroužek a ani mě to nezajímá. Hlavní je, že mám od Čeňka na dvě hodiny pokoj a můžu si doma užívat života. Můj názor je takový, že se jedná o klasický femina kroužek, kde ženy sedí v kroužku, drží se za ruce a hodinu a půl šeptají: "Muži jsou fuj". Nakonec si synchronizují menstruaci, poberou děti, které do té doby bezcílně bloumaly po místnosti a strádaly a odejdou domů uvařit svým mužům večeři a vyprat jim ponožky.

Tak takovýto kroužek pořádal před Vánoci vánoční besídku pro děti.

Besídka slibovala velký kulturní zážitek, jelikož tříleté děti jistě zvládnou nejednu divadelní inscenaci, proto jsem se z toho snažil vyvléknout, co mi jen síly stačily. Den před besídkou jsem nenápadně doma zahlásil, že mě pobolívá v krku. Nataša mě probodla pohledem a pronesla: "No ale na besídku půjdeš"

Ještě té noci jsem si uměle vyvolal zimnici a pokusil se o horečku. Vzbudil jsem Natašu, abych ji upozornil na to, že to se mnou vypadá bledě a že už tu dlouho nebudu. Nataša mi udělala čaj a přinesla mi teploměr. Vypadalo to slibně. No, ale jelikož mě Nataša načapala, jak dávám teploměr do vařícího čaje, abych měl jakože teplotu, šel celý můj plán do kytek a na besídku jsem naklusal.

Ještě cestou na besídku jsem to zkusil a naznačil, že mám kurděje, nicméně i mě přišel tento poslední zoufalý pokus více než marný. Nataša to už ani nekomentovala.

Začátek besídky byl podle očekávání. Plná místnost natěšených matek, nasraných fotrů a malých dětí, které dělaly všechno jiného, než že se začali štosovat do špalíru na besídku. Uprostřed toho zmatku se motala učitelka (tedy respektive lektorka. Jelikož jsme nebyli ve školce, byla tam lektorka) a pokoušela se o nemožné.

Několik dětí se podařilo odchytit. Zbylé potřebovaly akutně čůrat a Čeněk seděl na židličce a hrál si s nohou od stolu. Panečku. To je pan herec. Ten kluk má budoucnost. Jakmile Čeněk AKA pan herec nohu od stolu začal ukusovat, přispěchal jsem za ním, vzal ho do náruče a umístil jej mezi děti na improvizované pódium.

Paní lektorka si děti postavila do řady, pobídla je, aby se chytili za ruce a sama usedla za piano. V kroužku totiž měli piano. Matky se dychtivě usadily před podium a přichystanými kapesníčky si sušily navlhlé oči. Fotrové stáli znuděně opodál. Občas si zívli a jeden si dokonce otevřel lahváče a pustil si na mobilu přenos z fotbalového utkání. (V průběhu besídky mezi fotry těch lahváčů kolovalo víc a skupina se sešikovala u fotbalového přenosu)

No a pak to začalo. Paní lektorka začala hrát na piano a děti začaly zpívat. Jak jo, bylo to roztomilé. Zatímco děti zpívaly, tleskaly a kroužily pěstičkami, jakože Mik miku mik miku Mikuláš, Čeněk stál uprostřed a dloubal se v nose. Nedělal nic. Jenom koukal. Paráda. Dělal jsem, že to není moje dítě.

Na druhou stranu jsem mohl dopadnout hůř. Jeden malý chlapeček v davu dětí taktéž nezpíval a taktéž nedělal mik miku mik miku Mikuláš. Stál tam, celý rudý řval a na "Nesem vám noviny" se výstavně pomočil. Pašák jeden.

Pomočený uřvaný chlapeček byl z pódia diskrétně stáhnut maminkou, která již nediskrétně přes celou třídu zařvala na svého muže, který zrovna nasával a díval se na fotbal, že mladej se pochcal a že musí jet domů. Soustrastně jsme všichni fotrové poplácali onoho tatínka po zádech, čímž jsme mu dali na odiv, že soucítíme a pokračovali jsme již bez něho.

Besídka jela dál. Po "nesem vám noviny" začala vypalovačka "půjdem spolu do Betléma", načež se čeněk "chytnul" a začal dělat Mik miku mik miku Mikuláš. Super. S Natašou jsme si vyměnili dlouhý pohled. Byl to ten typ pohledu, který říká: "Kašlem na to, jdeme domů a dítě tu necháme".

Besídka čítala pouze čtyři písničky, takže byl za chvíli konec. Po besídce děti rozdávaly svým rodičům Vánoční dárky, které samy vyrobily. To mi bylo jasné, že pokud mi Čeněk donese dárek, budu s ním hned spojován. Nakonec se mé obavy ukázaly jako liché. Čeněk se totiž zasekl a pořád dělal na podium Mik miku mik miku Mikuláš, ač už tam byl sám a žádná hudba nehrála.

Po nějaké době, mladej usoudil, že umění již bylo dost, slezl z podia a přinesl mně i Nataše dárek, který vyrobil. Nataša dostala k Vánocům hezkou koláž z listí. Já jsem dostal od Čeňka figurku želvy ninja, kterou zřejmě zcizil nějakému dítěti v šatně a jako bonus kuličku holuba z nosu. Figurku želvy jsem nechal v šatně, oblékl jsem našeho malého umělce a jelo se domů. Vánoční besídka to byla věru zajímavá. Bůh ví, jak by vypadala, kdyby se konala ve školce.

Deníček moderního fotra vychází jako AUDIOKNIHA!

15. prosince 2015 v 17:22
Ano, je to tak. Deníček moderního fotra vyšel jako audiokniha. Pokud jste příliš líní na to, číst, je to pro vás ideální řešení. Knihu namluvil Filip Švarc, podle mého nejlepší současný český dabér. Můžete si nyní vychutnat Deníček moderního fotra z úst Brada Pitta nebo Ashtona Kutchera.

Přidávám krátkou ukázku z audioknihy:


Audioknihu si můžete pořídit například na OneHotBook.cz

Cesta z města do jiného města

9. prosince 2015 v 18:09


Vypadalo to nevinně. Měl jsem si vyzvednout v nedalekém městě nějakou zásilku. Plán byl jednoduchý. Naložím dítě do auta, zajedu si pro zásilku a přijedu domů. Klídek. Pohoda.

Tak jsme vyrazili. Cesta trvá po rychlostní silnici zhruba dvacet minut plus popojíždění po městě v závislosti na aktuální dopravní situaci.

Já za volantem, Čeněk vzadu v autosedačce. Byl to takový náš společný road trip. Hned za první zatáčkou Čeněk oznámil, že má nudli. Jen tak to prohodil.

Neshledal jsem na nudli nic tak závažného, kvůli čemu bych musel zastavit. Byli jsme ještě ve městě, takže tady by to šlo, ale nebylo třeba. Oznámil jsem mladýmu, že řídím, ať si utře nudli do rukávu a dá pokoj.

Asi za minutu se zezadu ozvalo: "Já mám pinavej jukáv".

"No to je jasný, když sis do něj utřel nudli", pokrčil jsem rameny a pokračoval v jízdě. To už jsem najížděl na rychlostní silnici, kde se nedá nikde zastavit.

"Já mám pinavej jukáv. Musím si sundat bundu" pravil Čeněk hned, jak jsme vjeli na rychlostní silnici.

Načež se začal v autosedačce svíjet a snažil se sundat si bundu. Okřikl jsem ho, že bundu si nebude sundávat, jelikož je v sedačce a to tak úplně není možné. Z mého okřiknutí si nic nedělal, jenom opakoval, že si sundává bundu a že mu to nejde.

Chvilku se tam vzadu svíjel a pak začal řvát, že prý nic nevidí. Podíval jsem se na něho do zpětného zrcátka a zjistil, že má bundu přetaženou přes hlavu. "Tak to máš blbý. Tady nemůžu zastavit"

Pronikavý řev malého dítěte udělal z krátké jízdy příjemnou záležitost. Náhle křik utichnul. Napadlo mě, že se konečně tou bundou uškrtil, tak jsem se ohlédl dozadu, abych vyhodnotil situaci. Situace byla taková, že si bundu opět stáhnul a v kapse objevil mé dávno ztracené a několikrát obrečené klíče.

"Hele tati, mám kýče" Zářil radostí a cinkal s nimi směrem na mě.

Jeho rozjařenost však netrvalo dlouho, neboť během chvilky usoudil, že těch klíčů je moc a nutně potřebuje, abych mu z toho kroužku nějaké sundal, aby jich měl málo. To však nebylo možné, neboť jsem stále řídil.

"Ale já chci málo kýčů", rozčiloval se vzadu. "Teď nemůžu, teď řídím", pravil jsem a věnoval se řízení. Za pár vteřin dostávám ránu klíčema do zátylku. Vzteklý Čeněk je po mě mrštil s dovětkem, že nemá rád tátu a chce mámu. "Máma je v práci" oznámil jsem mu již více než mírně rozladěn.

"Já chci klíče", zkusil to na mě. "Neměl jsi je po mě házet"

Začal řvát a dožadovat se mámy. "Máma je v práci, kolikrát to to budu říkat?" Už jsem na toho nebožáka zvyšoval hlas.

"Mám nudli", změnil Čeněk náhle téma. Opět jsem mu poradil, ať si ji utře do rukávu. Poté jsem se opět zezadu dozvěděl informaci, že má špinavý rukáv a ano, následovalo sundávání bundy a řev, že to nejde. To už jsem začínal mít nervy na pochodu. Svým způsobem měl Čeněk štěstí, že tu nebylo kde zastavit, jinak bych zastavil, vynadal ho z auta a odjel, ať ho tu vychová vlčice nebo silničáři. V tu chvíli mi to bylo jedno.

Atmosféra začínala být nesnesitelná, když tu se stal malý zázrak. Vedle sedačky leželo dětské leporelo. Poslední dobou se stává, že různě po bytě a v autě nacházím dětské předměty. Mám teorii, že mi je zde záměrně umisťuje skřítek Sviňáček. Doposud mi skřítek Sviňáček většinou umisťoval dětské předměty typu kousky lega s hranami ostrými jak prase pod holé chodidlo, když jsem šel v noci po tmě na záchod. Tentokrát však skřítek Sviňáček udělal dobrý skutek.

Podal jsem Čeňkovi leporelo, ať si čte. Čeněk ho se zaujetím přebral a začal ho rozkládat. Během chvilky začal nohou otevírat okénko. Ten malý ničema dosáhne nožičkou vzadu na páčku a naučil se otevírat okno.

"Okamžitě zavři to okno, nebo nastydneš" "Nezavřu", odvětil s úsměvem poberta a vystrčil leporelo z otevřeného okénka. To se celé rozevřelo a vlálo za námi. V autě, za kterým vlaje dětské leporelo jsem ještě nejel a u kolemjedoucích aut jsme sklidili celkem úspěch. Dokonce si nás i někdo fotil.

Stalo se, co se stát muselo. Čeněk leporelo neudržel, takže odlétlo. Čeněk řval a křičel, že chce klíče. To už jsem vyhlížel nějaký hezký strom u silnice, do kterého to v plné rychlosti napálím a bude pokoj.

"Já chci mámu. Kde je máma?" Ptal se Čeněk, zatímco se zalykal lítostí nad absencí svých klíčů, které po mě chtěl beztak určitě znovu hodit. "V práci je" uzavřel jsem diskusi a sešlápl plyn, co to šlo, abychom už byli ve městě.

"Já mám nudli" "Tak si jí utři do rukávu", už jsem to nebohé dítě regulérně seřval. Samozřejmě, že se mladému pánovi nelíbil můj tón, takže začal řvát. "Já nemám rád tátu. Já chci mámu. Kde je máma?" tázal se. S velkým sebezapřením jsem spolknul větu, že máma je v prdeli a už na něho nereagoval.

"Já nemám botičky". Ha, to byla novinka. Čeněk si sundal boty. Otevřené okýnko a absence bot slibovala minimálně angínu. Navíc jsem zjistil, že mladej nemá čepičku. Pravděpodobně ji vyhodil z okna. Bezva.

Jakmile jsme sjeli z rychlostní silnice. Ihned jsem zastavil a šel dozadu sjednat pořádek. Dal jsem mladýmu botičky, dal mu klíče. Zavřel okno. Ve vzteku urval kličku na otevírání okna, aby ho už nemohl otevřít, otočil auto a jel domů. Na zásilku kašlu. Ať se s ní udáví. Já na tohle nemám. Za to mi to nestojí.
Hned jak jsme najeli na rychlostní silnici a jeli směrem domů, ozvalo se zezadu: "Já mám nudli" a přistály mi na hlavě klíče.

Jsou věci, které matky neznají a ani znát nemohou

18. listopadu 2015 v 9:07 |  Fotrův deník
Je to doménou nás otců.
Jelikož byl včera státní svátek, měla školka zavřeno a tím pádem jsem musel vymyslet pro mladýho program, aby se mi tu doma neflákal. Nesnáším státní svátky.

Z nedostatku lepších nápadů, jsme se vydali do aquacentra, ačkoliv jsem již několikrát proklamoval, že tam už nikdy nepáchnem, neboť to pokaždé zavání nějakou ostudou.

Po jednom obkroužení divoké řeky a asi dvou minut ve vířivce, mladík usoudil, že už jsem se bavil dost a teď je načase, aby taktéž on z toho aquacentra něco měl. Z toho důvodu mě odtáthl do dětského brouzdaliště plného cizích fakanů a matek, kam mě usadil na okraj a jal se skotačit.

Jak tak sedím na kraji dětského brouzdaliště s chodidly ve vodě a koukám kamsi do blba, najednou se to stalo. Z čista jasna, nikým nezvána dorazila má ranní erekce. Dnes poněkud opožděně. Předesílám, že ranní erekce nemá nic společného s nějakým vzrušením. Je to prostě nikým nezaviněný jev, se kterým se musíme smířit. Muži jistě chápou.
Situace nebyla příliš pozitivní. Seděl jsem na kraji bazénku obklopen dětmi a měl jsem erekci. Pokud bych byl někým odhalen, měl bych co vysvětlovat. Bylo proto potřeba nehybně sedět a doufat, že se co nevidět vše vrátí zpět do zajetých kolejí.

Aby se celá záležitost o trochu vyhrotila, přišel za mnou Čeněk a pravil, že potřebuje čůrat. Řekl jsem mu, že to musí chvilku vydržet, jelikož taťka teď nemůže vstát. Mladík tedy zklamaně odešel směrem ke druhé straně brouzdaliště.
Jak jsem tam tak seděl a doufal, že za chvíli bude po všem, po očku jsem sledoval různé únikové cesty na záchody, kde bych nebyl nikým spatřen a nebo jsem alespoň mohl projít zády ke všem ostatním. V duchu jsem si přemítal veškeré varianty čůrání mladýho, přičemž jsem si vzpomněl, jak, když jsme venku, musí vždycky čůrat do kaluže, jelikož se mu líbí, jaké to na hladině dělá kolečka.

Z přemítání mě vytrhnulo volání Čeňka: "Tati, já čůlám". V očekávání toho nejhoršího jsem se podíval na opačnou stranu brouzdaliště. Mladík stál na kraji, plavky u kolen a regulérně čůral do vody mezi hrající si děti. Byl v dobrém rozmaru, neboť se na hladině dělala kolečka a nadšeně volal: "Podívej, kolečka"

Kristova noho, co teď? Nemůžu vstát a razit si cestu skrz malé děti se vztyčeným stanem až k mladýmu, abych ho zpacifikoval. Nemůžu dělat, že to dítě není moje, protože on sám mě jasně označil za svého otce. Jediný co můžu, je sedět, stydět se a snášet opovržené pohledy všech matek.

Jakmile erekce povolila, okamžitě jsem dítě odchytil, všem se omlouval a zostuzeně prchal do sprch. Mé utrpení a společenská degradace však nebrala konce.

Ve sprchách se mě mladej velmi nahlas zeptal, proč má ten pán naproti většího pinďu než já. Samozřejmě, že to všichni ve sprše slyšeli a netrpělivě čekali, jak to vysvětlím. Kromě tedy dotyčného pána s větším penisem, než mám já, který se dmul pýchou a ve sprše se začal nakrucovat, aby jakože všichni viděli, jaký je to vítěz. Pravděpodobně očekával, že dostane i diplom.

Vysvětlil jsem tedy Čeňkovi, že pán se sprchuje teplou vodou a já, že se sprchuju studenou a když se sprchuje kluk studenou vodou, tak se mu pinďa zmenší. Ostatní muži ve sprchách souhlasně pokyvovali a zvídavě se navzájem sjížděli pohledem a zjišťovali, kdo se sprchuje teplou a kdo studenou vodou.

Čeněk strčil ruku pod mojí sprchu a pravil: "Ale ty máš teplou vodu". V tu ránu celou místnost prostoupil tlumený smích všech zúčastněných. Okamžitě jsem sebral dítě a sprchy opustil. Opět a poněkolikáté jsem si potvrdil, že do aquacentra už nikdy nepůjdu.

Aféra s trubkou aneb „a proč?“

2. listopadu 2015 v 8:54
Nedávno jsme s mladým využili situace, kdy bylo relativně ještě hezké počasí a odpoledne vyrazili k řece krmit kachny. Vybaveni jedním rohlíkem jsme šli vycházkovým tempem k vodě s vidinou báječného zážitku (na mateřské dovolené, kdy se člověk utápí ve stereotypu každého dne, je cokoliv, co se nedělá denně báječný zážitek)
Čeněk se cestou loudal, kopal do listí, načež našel klacek, chvíli s ním švihal ve vzduchu, jakože je to děsnej šermíř a pak klacek začal ohlodávat.

Ohlodaný klacek jsem mu zabavil, pročež mladík začal řvát, neboť děsnej šermíř tím pádem došermoval a dožadoval se svého meče na hlodání.

Abych dostál své pověsti zodpovědného rodiče, který výchovu zvládá na jedničku, klacek jsem mu vrátil (na výchovu kašlu. Za chvíli jde mladej do školky a tam už si ho vychovají. Já na to už nemám) a smýkal s ním směrem k vodě, neboť tma se už blížila.

U vody bylo pár vypelichaných kačen v posledním tažení. Sešli jsme až k vodě, kde jsem mladýmu dal rohlík, aby z něho utrhával kousky a tyto házel kačenkám. Čeněk jim hodil celý rohlík, čímž krmení kachen skončilo, neboť jiné pečivo jsme neměli.

Byl by to obyčejný podvečer, kdyby mládežník neobjevil trubku ústící do řeky, ze které vytékala voda. Trubka ho naprosto nadchla.
On: "Co to je"
Já: "To je trubka Čeňku"
On. "A proč?"
Já: "Co? Co to je za dotaz? Nevím"
On: "Co to je?"
Já: "To je trubka, už jsem ti to říkal"
On: "Tam teče voda?"
Já: "Ano, teče, vždyť to vidíš"
On: "A proč?"
Já: "No, nevím. Tam teče voda z baráků. Když se lidi sprchujou, tak jim voda ze sprchy odteče takovým tím vírem do trubky, pak to teče barákem dolů do větší trubky a ta trubka pak teče do vody"

To už jsem ho táhnul od vody směrem domů. Čeněk poslušně ťapal za ruku a cestou neustále řešil trubku"
On: "Kde je trubka?"
Já: "U Vody"
On: "Já ji nevidím"
Já: "No taky nejsme u vody"
On: "Já chci trubku"
Já: "Kristova noho, teď trubku mít nemůžeš, trubka je tady pod náma pod zemí"
On: "A proč?"
Já: "Aby nebyla vidět a nepřekážela"
On: "Já ji nevidím"
Já: "No tu nemáš vidět"
On. "A proč?"

Inu, tento zajímavý rozhovor trval celou cestu domů. Doma se mladej nevzdal a neustále pokládal dotazy na téma trubka. Konkrétně dotazy typu: "Proč?" "Kde?" a následně tvrdil, že ji nevidí.
Doma se navečeřel, načež přitvrdil a potvrdil, že chce trubku. Byl děsně otravný. Pořád chodil do kolečka, fňukal a dožadoval se trubky.

V takových situacích se láme chleba. Tady se pozná, co je rodič ve skutečnosti zač. Mazaný rodič by mladýmu trubku namaloval na papír. Vynalézavý rodič by mu trubku vyrobil. Odevzdaný rodič by se před ním zamknul na záchodě, dokud by únavou neusnul (rodič nebo Čeněk). Protřelý rodič, který odchoval již několik potomků, by mladého seřezal a dal ho spát. Nadšený rodič, který do toho jde na plno by dítě naložil do auta a ač je večer, objížeděl by město, dokud by nenarazili na nějaké trubky.

A co jsem já? Ačkoliv nejsem nadšený rodič, sebral jsem kluka, nasedli jsme do auta a do noci jezdili po městě hledaje nějaký debilní trubky.

Jak si tak v noci jedu po městě, hledám trubku a mladej na mě ze zadu z autosedačky huláká: "Já nevidím trubky" a ptá se mě, proč nevidí trubky, říkám si jestli jsem někdy v průběhu výchovy neudělal nějakou chybu.

Kam dál