Taková nemilá věc, co se stala jednomu mému známému

Pondělí v 16:36 |  Fotrův deník

Konec srandy. Dneska probereme jedno vážné téma. Už se vám někdy stalo, že byste se kvůli dítěti podělali? Téma samozřejmě nevhodné, ale někdo to otevřít musí. Je potřeba, aby se o tom vědělo.


Jako hypoteticky. Jdete s dítětem na dětské hřiště, které je od vašeho domu docela daleko. Už když tam jdete, tak vám podezřele škrundá v břiše, ale vy tomu nevěnujete pozornost, protože musíte hlídat dítě, které se na své koloběžce vrhá pod heslem "zemřít mlád" pod auta na silnici.


Na hřišti dítě skotačí a vy se opřeni o plot začínáte kroutit. Nevypadá to s vámi dobře. Zakřičíte hypoteticky na dítě: "Čeňku, musíme domů". Dítě vám oznámí, že domů nejdete a že se radši bude houpat na houpačce. Tak přidáte na razanci a zakřičíte tak akorát, abyste vzbudili autoritu a abyste se zároveň neposrali.


"A proč?" zeptá se dítě. Můžeme mu říkat třeba Čeněk. Jelikož je dětské hřiště plné dětí s matkama, nemůžete na něj zařvat: "protože jinak se tady podělám", takže si vymyslíte třeba, že přijela na návštěvu babička nebo tak.

Dítě vás bude ignorovat, takže se staženýma půlkama s potem kanoucím vám po čele dobelháte k potomkovi, čapnete ho a zuřivě s ním pospícháte domů. Je třeba si uvědomit, že každý nezvyklý a zbrklý pohyb může být fatální, proto to zuřivé pospíchání je třeba brát s rezervou. Vaše chůze spíš vypadá jako kachna s ptačí chřipkou na konkurzu na baletní vystoupení Labutí jezero.


"Zapomněli jsme na koloběžku", poví vám dítě, když ho táhnete ven ze hřiště.

"Kašli na koloěžku, koupíme novou. Není čas se s ní tahat," může znít vaše odpověď.


Dítě samozřejme nesouhlasí s vaším jednáním a neprojeví ani trochu empatie, proto se vám v náručí začíná vzpírat a řvát. To je nemilé, protože, jak již bylo řečeno, každý nesprávný pohyb může mít nedozírné následky. Co teď? A hele, před vámi je u paneláku takové příjemné husté křoví. To by asi šlo. No ale jak to udělat s dítětem? Nemůžete ho nechat před křovím, protože by zdrhlo. Ostatně ho asi ani nemůžete vzít s sebou do křoví. Zatáhnout na sídlišti za bílého dne řvoucí dítě do křoví, kde si začnete zuřivě sundávat kalhoty, to by nebudilo dobrý dojem u kolemjdoucích.


Takže jdete dál. Smutně v duchu zamáváte keříku a věříte, že to dáte. Za deset minut byste mohli být doma. To by ale dítě nesmělo začít zdrhat na druhou stranu. Pak hypoteticky zakřičíte: "Čeňku, neser mě, nebo se poseru," což nemá žádný efekt.


Nakonec si dítě sedne na zem a řekne, že ho bolí nohy a že dál nejde. To je ale opravdu nemilé. Křeče v břiše kulminují, vy cítíte, že z vás co nevidět vyjde něco hrozného a jestli to nepůjde přirozeně, tak se vám to vyvalí bokem a dítě vůbec nespolupracuje. Nechápe vaši bolístku.


Každá minuta je nekonečná. Každý ušlý metr je vykoupen litry potu, bolestí v břiše a zuřivým úpěním. Sevření vašich půlek by mohlo drtit diamanty. Dítě pořád někam odbíhá nebo se zastavuje. Tu fascinovaně zkoumá na zemi ploštice, tu běží pod strom hledat žaludy.


Už už jste na dohled od domu, když to všechno najednou poleví. Je konec. Nezvládli jste to. Smutný příběh.

Stalo se vám někdy něco podobného? Mně teda jako ne. Já jenom, že kamarád povídal, že se mu to stalo. Tak se ptám.
 

Dřevěná železnice

19. prosince 2017 v 17:23 |  Fotrův deník
Rok se s rokem sešel a nic se nestalo. Potom se sešly dva roky s rokem a je to tady. Po třech letech s velkou pompou dávám sem na blog další recenzi na výrobek. Ano, je to tak. V recenzích výrobků jsou veliký prachy a tadyhle blog si na sebe musí taky něco vydělat.

Dneska přináším recenzi na dřevěnou železnici od Tesca. Viz v odkazu https://nakup.itesco.cz/groceries/cs-CZ/products/2005100012798

Nuže, kde začít? Železnice je dřevěná. Ano, máte pravdu. Hodilo by se k tomu spíš Dřevěnice.

Tímto úderným vtípkem se patrně s většinou z vás loučím, neboť já osobně bych po takovém ubohém vtipu už dál nečetl a trval na tom, aby autor vtipu chodil kanálama.

Pokud z nějakého důvodu pokračujete v četbě, tak přejdeme na samotnou recenzi.

Celá stavebnice se skládá ze spousty součástek. Ty součástky jsou dřevěné. Některé z nich jsou i malé a dobře se na ně v noci, když jdete na záchod šlápne. Malé součástky z dřevěné železnice is new kousky lega. Minimálně to tedy bolí podobně.

Nicméně, abychom byli optimisté, tak jakmile stavebnici dostavíte (není to složité a je k tomu i návod pro netáhla jako jsem já), tak to vypadá docela zajímavě. A je to i funkční. Ty malé vláčky po těch kolejnicích opravdu jezdí.

Co se týče samotného stavění, tak to doporučuju bez přítomnosti dítěte, jinak vám hrozí, že vám jebne.

Představy dítěte a rodiče se totiž mohou lišit. Přímý apel, ať ta železnice vede do vzduchu a levituje nad vodou, patrně nelze splnit. Rovněž se vyhnete milionům otázek, jako třeba, jestli mašinka, když umře, jde do nebíčka a nebo z čeho se vyrábí voda.

A teď ještě několik funkčních postřehů:
  • Železnice je barevná
  • Železnice je vyrobená ze dřeva
  • Nestalo se mi, že by železnice samovolně vzplála
  • Podle dosavadních zkušeností nevábí železnice medvědy
  • Nikde jsem se nedočetl, že by železnice obsahovala stopové množství korýšů, což hodnotím palcem nahoru.

Káva pro chvíle pohody

19. prosince 2017 v 16:29 |  Fotrův deník
Je 19:00 sobota večer. Sedím na křesle a sleduju malou prasklinu ve zdi. Upřeně ji pozoruju a zdá se mi, že se od minulé soboty trochu zvětšila (ano, přesně takhle trávím podzimní soboty. Čumím na prasklinu ve zdi a rozjíždím různý teorie ohledně oné praskliny. V životě jsem si už užil dost, tak teď už jenom ta prasklina, důchod a smrt)

Mám dojem, že prasklina se poslední dobou zahýbá opačným směrem. Škoda, že jsem si ji minule nevyfotil, abych to porovnal.


Vzuuuuuuum - vytrhne mě z přemýšlení šmouha, která se mi periferně mihne v pohledu. Bylo to tak rychlé, že nemám ponětí, co to mohlo být.


"Tak prádlo je pověšený," oznamuje Nataša, která se zrovna vrátila z chodby a usedá do křesla vedle mě.

"Tys mi vypil kafe?" mává přede mnou prázdným hrníčkem na kafe.

Vzuuuuuum - opět proletí ta šmouha nadzvukovou rychlostí kolem mě, aniž bych byl schopen identifikovat, co to vlastně bylo.


"Ne, nevypil. Vždyť víš, že kafe nepiju," vysvětlil jsem Nataše.

"Tak to jsem asi blbá ne? Uvařila jsem si kafe a nechala ho na stolku vychladnout. Tak kdo to teda vypil?"

Vzuuuuuum - znovu prolétla ona šmouha přes pokoj. Tentokrát jsem měl pocit, že to dokonce letělo vzduchem.

"Čeňku? Tys vypil mamce kafe?" Zaburácel jsem. Vzuuuum, vzuuuum, vzuuuum, překročilo to dítě rychlost světla a nyní již oficiálně fungovalo na warp pohon.


"Chyť ho," přikázala Nataša. Vzal jsem podběrák na ryby, Nataša koště a šli jsme lovit naspídované dítě.

Bylo to jako kdybyste chtěli holýma rukama ulovit pakoně, kterého jste před tím švihli gumicukem do slabin.

Nicméně byt zase tak veliký nemáme, a ač se Čeněk snažil utíkat po zdi, záhy jsme ho odchytli.

"Já jsem létající dinosaurus," představil se nám s Natašou.


Sobota 20:00 - Létající dinosaurus nadopovaný kofeinem setrvává stále létajícím dinosaurem. Nemám čas kontrolovat prasklinu ve zdi, neboť létající dinosaurus obíhá v kuchyni stůl a je potřeba hlídat, aby nezval čelem o roh stolu.

Sobota 21:00 - Proběhly první pokusy o uspání létajícího dinosaura. Když jsem mu zpíval Já mám koně, vraný koně, létající dinosaurus mi skočil na břicho, zatleska, ukápla mu slina na můj obličej a utíkal rozdávat radost do obýváku.

Sobota 21:30 - Změna. Létající dinosaurus už není létající dinosaurus. Už je to skákací dinosaurus se schopností létat, když se mu bude chtít. Tento obrat mění úplně vše.


Sobota 22:00 - Skákací dinosaurus skáče na posteli. S Natašou otevíráme lahev vína a diskutujeme, čí je vina, že v sobotu v deset večer nám malý permoník na kofeinovém tripu metá salta na posteli.


Sobota 22:30 - První dílčí úspěch. Při uspávání skákacího dinosaura Nataša usnula. Skákací dinosaurus nikoliv. Nyní opět skáče v ložnici na posteli a Nataša spí v pokojíčku.


Sobota 22:40 - Šel jsem vzbudit Natašu, abychom si mohli užít rodinný večer. Přeci nezaspí nejlepší okamžiky v životě svého syna? Čeněk už není žádný dinosaurus a místo toho ucpal v koupelně umyvadlo ponožkou a vytopil koupelnu. To všechno stihl během toho, když jsem šel vzbudit Natašu.


Sobota 23:00 - Sousedi bouchají na topení na znamení, že jsme nejspíš báječní a že je celý barák nadšen z toho, že v jedenáct večer se celou budovou nesou výkřiky tipu: "Já už nikdy spát nepůjdu. Já to nepotřebuju" a nebo zoufalé skřeky jako: "Když nepůjdeš okamžitě spát, mamka už se zítra nevrátí z práce." Plus samozřejmě tlumený dusot malých chodidýlek, které skákají po podlaze.


Sobota 23:30 - Rodinná idylka kulminuje. Po dvaceti minutách, kdy jsem na tajňáka spal na záchodě, mě Nataša odhalila a řekla, že když ona, tak já taky. V rodičovství totiž jede každý sám na sebe. To je pořádku.


Sobota 23:45 - "Co jsi to za člověka?" Nese se celým bytem můj zoufalý výkřik, kdy běduju nad dítětem, které má na hlavě navlečené slipy a dělá v předsíni kotrmelce, přičemž si zpívá "Já do lesa nepojedu…"


Sobota 23:50 - Došla mi trpělivost. Ten večer již po osmé. Dítě jsem položil na postel a láskyplně zalehnul. Vypadá to slibně.


Neděle 00:05 - Čeněk se dožaduje toho, že půjdeme na hřiště. O půlnoci na dětském hřišti je to nejspíš bezva, ale to my se nedozvíme, protože tady u nás se bude asi střílet. Nataša hrozí, že půjde spát do sklepa, já kontruju, že to kafe bylo její a že do sklepa půjdu já.


Neděle 00:10 - Jsme ve sklepě celá rodina. Čeněk zaslechl, jak se s Natašou bavíme o sklepě, tak se tam chtěl jít podívat. Slíbil, že až se tam podíváme, půjdeme spinkat. Snažím se ve sklepě navodit duchařskou atmosféru a vyprávím Čeňkovi o sklepním strašidýlku.


Neděle 00:20 - Už jsme zase doma. Čeněk je sklepní strašidílko, má přes sebe hozené prostěradlo a dělá "Hůůůů".
S Natašou to vzdáváme. Dnešní noc prostě nebude. Noc ze soboty na neděli se tento týden nekoná.
Zatímco sklepní strašídýlko kdesi splašilo baterku, skáče v posteli a svítí zuřivě baterkou kolem sebe, vybaví se mi slogan jedné nejmenované značky. "Káva pro chvíle pohody." Ještě jednou se podívám na toho malýho hyperaktivního lumíka, co zrovna asi olizuje zeď, nebo fakt nevím a napadne mě, že chvíle pohody si tedy představuju fakt úplně jinak.
 


Jak být pro syna hrdinou

19. prosince 2017 v 16:24 |  Fotrův deník
Každý otec chce být jistě pro svého syna hrdinou. Idealizovanou bájnou bytostí, která všechno, co udělá, je v synových očích naprosto fantastické.

Být pro syna synonymem mužnosti, úspěchu a být mu příkladem a vzorem, to je i můj cíl.
Onehdá jsme byly v aquacentru. Tam chodíme teď, když je venku hnusně často. Čeněk se tam skamarádil s nějakým malým chlapcem, říkejme mu Adámek.

Když jsme potom odešli z bazénu do šatny se převléknout, shodou okolností byl hned naproti naší skříňce Adámek s otcem, tak si kluci ještě poklábosili. Po kratší době přišla standartní dětská roztržka ohledně toho, čí otec je lepší.

Adámek: "Můj taťka má veliký auto,"
Čeněk: "Můj taťka má červený auto,"
Adámek: "No a můj taťka má veliký svaly"
Čeněk: "Můj taťka má veliký břicho,"
Adámek: "Můj taťka je hrozně chytrej,"
Čeněk: "Můj taťka je chytřejší,"
Adámek: "Můj taťka umí rychle bětat"
Čeněk: "Můj taťka sní klidně i dva talíře knedlíků"

Konverzace pokračovala ještě chvíli v podobné duchu. Prozatím tato soutěž o nejlepšího taťku neměla vítěze a pak přišel zlom.

Adámek: "Můj taťka má velikýho pinďu"
Tento těžký kalibr přišel v moment, kdy jsem si zrovna rychle sundával plavky a Adámkův otec… No ten tam byl z nějakého důvodu po celou dobu nahatý a ručníkem si sušil vlasy.
V ten moment, kdy byla do soutěže zapojena i tato disciplína se Adámkův otec prudce otočil a švihnutím svého impozantního a kolosálního orgánu omylem zavřel skříňku, která byla ob čtyři skříňky vedle. Tím vyslal jasný signál, kdo je v šatnách králem.

Čeněk se na Adámkova otce zahleděl, načež se se zklamaným výrazem obrátil směrem na mě. Z jeho očí bylo vidět rozčarování. Můj orgán není tak kolosální a pokud bych se prudce otočil a švihnul jím, maximálně bych tak sestřelil octomilku, která by se nacházela v bezrpostřední blízkosti. Navíc bych ji způsobil tak maximálně lehká zranění.
Čeněk: "Můj taťka by toho tvýho zmlátil,"

Zpanikařil Čeněk a pokusil se zasadit finální úder. Dvoumetrový a dobře přes sto kilo ve svalech vážící Adámkův otec s vytetotvanou motorkou na hrudníku a orgánem ležérně visícím až na zem si dal ruce v bok, pokrčil obočí a dlouze se na mě zahleděl.

Já vyžilý fotr, co mu do dvou metrů chybí skoro třicet čísel a hranici sta kilogramů atakuju pouze díky tuku a který se pral naposledy ve školce s malou Lucinkou, která mu dala na prdel, jsem po otci Adámka hodil takový ten prosebný výraz, jako: "Nebijte mě".

Snad za to mohla ta záležitost s velikostí orgánu a octomilkou, přeci by nemlátil mrzáka, ale Adámkův otec se začal smát. Toho jsem využil, sbalil dítě, oblékl jsem se a s pozdravem: "Dobrý den" (když jsem ve stresu, panikařím) jsme opustili šatny.
Občas je náročné být pro svého syna za hrdinu.

Takové to příjemné vánoční nakupování

26. května 2017 v 11:16 |  Fotrův deník
V předvánoční čas, v ten čas plný něhy, lásky, porozumění, klidu, míru, svornosti, bratrství, štěňátek a duhy, všem matkám hrábne. Regulérně jim jebne. A nebo možná jenom mojí ženě.

S Natašou jsme šli do supermarketu na nákup. Bylo potřeba koupit večeři. Jenom rýži, kuře a možná, když bude nálada se pořádně rozšoupnout, tak i dvacet deka lovečáku. My si totiž umíme udělat pomyšlení. Dvacet deka lovečáku je základ každého pohodového večera a příslib něčeho legendárního.

Tlačil jsem vozík a mířili jsme si to k masu. Cestou jsme míjeli regály narvaný hračkama pro děti. V ten moment se to stalo. V ten moment explodovala v návalu hormonů Nataše děloha a tím začal nejdelší nákup v supermarketu v mém životě.

"Jééé, podívej na toho rozkošnýho plyšovýho dráčka. Ten by se Určitě Čeňkovi líbil pod stromeček", vykřikla nadšením.
"Hmm. Docela dobrý", snažil jsem se předstírat radost nad plyšovým ksindlem za tři kila, kterých podobných máme doma asi tak deset a Čeněk si s nimi vášnivě hraje tak dvakrát za půl roku na tři minuty, kdy je narve do koše na prádlo, jakože to je vězení, protože zlobili.
A šup s tím rovnou do košíku.
"Jéééé, a tady ta parádní stavebnice. Z toho bude nadšenej", úplně se rozplývala.
"Ta je úplně nejvíc bombastická", stále jsem ještě neztratil víru, že pojedeme pro to kuře. Stavebnice byla tak akorát na to, že jí Čeněk nebude umět postavit, já se u toho budu vztekat a ve finále bude sloužit jenom k tomu, abych na její všude rozházené součástky mohl bosou nohou v noci šlápnout při cestě na záchod a vyhrožovat, že teď tady doma bude všechno jinak. (To já vyhrožuju tak jednou týdně a nikdy nic nijak není).
Šup s tím do košíku.
"Žjůůů a podívej na tuhle figurku čarodějnice. To bude Čeněček koukat. Tomu budou pod stromečkem úplně zářit očička", halekala rozněžněle a já věděl, že je už jenom krůček od toho, aby se jí v ňadrech opět začalo tvořit mateřské mléko.
"hmmm", dařilo se mi krotit své nadšení z parádní figurky čarodějnice za dvě stovky, jejíž konstrukce je tak precizně zvládnutá, že už jen při pohledu na ní má člověk pocit, že tomu šmejdovi jednomu Taiwanskýmu, který uplácalo nějaký dítě v továrně za tři zrnka rýže na týden a jehož výrobní cena jsou tak tři koruny, při lehkém jarním vánku upadne hlava.
Šup s tím do košíku

"Týýý brďo a koukej na tohle", tančila Nataša mezi regály jako divoženka a ukazovala zase na nějakou předraženou kravinu. Skotačila tam rozjuchaně mezi hračkama jako kardinál na kokainu v obchodě s krucifixy, kde mají akci dva krucifixy za cenu jednoho a vůbec se neovládala. Do košíku létaly další a další hračky a já usoudil, že je nejvyšší čas opustit své tělo. Jakože dostat se v myšlenkách na nějaké lepší místo. Třeba do Palestiny. Tak jsem vypnul a přepnul se na autopilota.

Autopilot znamená, že tlačím košík, neustále mám dementní úsměv, na všechno přikyvuju a soustavně opakuju: "Máš pravdu miláčku". Tak jsem vypnul a bylo mi dobře.
"Tak a teď ještě micerální vodu", probral jsem se z ničeho nic. Zjistil jsem, že zatímco jsem nevnímal, přesunuli jsme se nějakým způsobem do oddělení drogerie.
Košík byl narvaný hračkama, krémama, gelama, tamponama a dalšími věcmi, kterými ženy šálí přírodu.
"Jak jsme tady dlouho?" Pronesl jsem zmateně a prohrábl jsem si vlasy, protože jsem měl pocit, že mi za tu dobu, co tady bloudíme povyrostly. Měl jsem podezření, že se změnilo i roční období.

"Nebuď nepříjemnej. Já vím, že tě to nebaví, ale nakoupit se to musí", skoro se Nataša urazila.
Pak už jsme jenom asi půl hodiny vybíraly barvu na vlasy, protože Nataša chce na nový rok radikální změnu, kdy změní své vlasy z blond na "trochu méně blond, ale ne zase tak, aby to někdo normální poznal", protože ona je rebel.
No a po dvaceti minutovém výběru deodorantu, při jejichž výběru jsem musel všechny očuchat, abych ji řekl, který mi nejvíce voní a trochu jsem se tím čucháním sjel a bylo mi blbě od žaludku, jsem konečně dorazili ke kase.
"Čtyři tisíce pět set", povídá paní pokladní a já nevěděl, jestli se mám smát a nebo paní umlátit rozkošným plyšovým dráčkem za tři kila.

"Nebuď takovej kolenovrt. Však zase napíšeš nějakou knihu", chlácholila mě Nataša, když jsem z brekem vytahoval z peněženky platební kartu. Je to tak. Budu celý život psát knížky, abychom měli na micerální vody a plyšové dráčky.
Zaplatil jsem a jelo se domů. Kuře ani rýži jsme samozřejmě nekoupili. Ani ten lovečák. V té předvánoční atmosféře jsme na to zapomněli. Stejně by nám už na večeři nezbyly peníze. K večeři jsem si pak mohl dát doušek svěží micerální vody a před spaním olízat trochu deodorantu, abych se dorazil.

Takový obyčejný nákup kondomů

10. listopadu 2016 v 17:58 |  Fotrův deník
Abych to tak nějak uvedl, tak dneska spí Čeněk u babičky. Co to znamená? To znamená, že večer není doma. A dál? No a dál to znamená, že ve vzduchu visí sex. Pokaždé, když dítě není přes noc doma, je zde varianta sexu (samozřejmě podmíněna přítomností Nataši)
Tolik k těm dobrým zprávám. Horší je, že nám došly kondomy. K Vánocům jsem dostal od Ježíška balíček a ani ne za tři čtvrtě roku jsou pryč. Ano, až takový jsem kaňour.
Kde je probém? Snad si je můžu jít koupit ne? Ano, to můžu, ale já jsem děsně stydlivý a ostýchavý kluk. Nesnáším nakupování kondomů a v životě jsem to dělal pouze ve stavu nejvyšší nouze a to asi tak třikrát, jinak jsem je nepoužíval (možná proto mám dítě)
Nenávidím ty pohledy nakupujících a pokladní, když dávám kondomy do košíku a posléze je vyndávám u pokladny na jedoucí pás. Mám pocit, že mě všichni soudí. Cítím na sobě ty pohrdavé pohledy celého obchodu. Slyším, jak si v duchu říkají: "Ježíš tě vidí ty smilníku" nebo "vím o tobě, že se chystáš dělat ošklivé věci. Nečisté věci."
Každopádně mi to je nepříjemné. A jelikož se Nataša vrací dneska z práce až večer, takže je nestihne nikde koupit, musel jsem podle hesla "kdo zaváhá, nešuká" zkousnout stud a skočit do Tesca. To je poměrně schůdná varianta, protože tam mají ty samoobslužné poklady, tak se aspoň vyhnu odsouzení pokladní.
Naklusal jsem do obchodu a abych se cítil trochu méně trapně, přihodil jsem nejdřív do košíku nějaké rohlíky, šunku a papriky. Jako, by to vypadalo, že jsem šel nakoupit jídlo a jen tak jakože mimochodem jsem si přikoupil i kondomy.
No a pak to přišlo. Sekce drogerie. Nemohl jsem je najít. Hledal jsem je mezi tamponama, neboť jsem tušil, že tak nějak se to strká do stejného místa. Nakonec byly v sekci ústní hygieny, což mě dost zmátlo.
Počkal jsem, až nikdo nebude kolem a jedním rychlým máchnutím jsem je jakoby náhodou shodil do košíku.
Nikdo mě neviděl, nikdo mě nesoudil. Měl jsem napůl vyhráno. Pak jsem jenom zašel k samoobslužným pokladnám, z košíku udělal takovou zeď, aby mi na pokladnu nikdo nekoukal, zaplatil jsem, hodil nákup do tašky a odcházel.
Ven z Tesca se prochází takovými těmi turnikety, které, když někdo něco šlohne, tak zapípají. Ano, stalo se to, že když jsem tím procházel, tak to zapípalo. Hbitý hlídač v letech ke mně okamžitě přiskočil a diskrétně mě požádal, zda bych nemohl jít stranou a ukázat mu obsah nákupu.
Nechtěl jsem na sebe poutat pozornost, tak jsem šel s ním.
"Hmm, papriky, rohlíky, šunka a co je tohle?" zeptal se hlídač, když narazil v tašce na kondomy.
"To jsou šprcky. A máte na nich ochranný kód. Podle účtenky jste je zaplatil. To vám, pane musí někdo sundat", prozradil mi.
Posléze vyndal balíček kondomů, zvedl ho nad hlavu a přes půl obchodu směrem k informacím zařval: "Paní Molnárová. Pán má tady šprcky s kódem. Pojďte mu ten kód sundat, ať si ty šprcky může vzít domů" Nálada otrávených lidí v nekonečných frontách u pokladen byla v tu ránu veselejší.
Diskrétnost pana hlídače byla příkladná. Ocenil jsem mimo jiné to, že tomu říkal šprcky. To situaci pomohlo. Přeci jen, kdyby tomu říkal pánská ochrana, to bych k tomu přišel lacino.
Napadlo mě, že uteču, ale už bylo pozdě. Už celé Tesco vědělo, že se chystám na soulož. Paní Molnárová přiklusala, odvedla mě uličkou hanby k pokladně a nějakým přístrojem ten kód načetla, takže už to při průchodu turnikety nepípalo. Při odchodu z obchodu tomu chyběl ještě hromadný potlesk či mexická vlna ze strany nakupujících, kteří všichni do jedno ví, že dneska večer na to vlítnu.
Mimochodem paní Molnárová, statná padesátnice s jedním dlouhým chlupem na bradě, mi svými jakože letmými dotyky na předloktí, když si ode mě brala ty kondomy, dávala najevo, že by ten jeden kondom se mnou klidně prubla.
No nic. Teď jsem doma a kondomy jsou v šuplíku. Už jenom počkám, až přijde Nataša, ohřeju večeři a půjdeme brzo spát. Ostatně jako vždycky, když dítě není doma. Sex tradičně přenecháme všem paním Molnárovým. My si ho budeme šetřit.

Poprázdninový speciál: „Unavte si své dítě“

9. září 2016 v 15:44 |  Fotrův deník
Prázdniny jsou za námi, tak se můžeme s úsměvem a písní na rtech poohlédnout na dobu, kdy školy a školky nefungují.
6:00 ráno
Čeněk: "Taťko, už je ráno, vstávej.
Já: "Co si ty za člověka proboha? Spi"
Čeněk: "Taťko, venku svítí sluníčko, musíme na výlet"
Já: "Je ještě brzo. Výlety mají ještě zavřeno"
Čeněk už oblečenej (nevím, kdy to stihnul): "Taťko, musíme jet"
Takže takhle ne. Rozhodl jsem se, že toho permoníka na kokainu prostě unavím, i kdybych měl chcípnout. Vzal jsem ho na výlet. Výšlap na nedalekou zříceninu. Na internetu proklamovali, že otevřeno denně od 8:00 do 17:00.
Když jsem se doplazil úplně zpocený (Čeněk doskákal a doběhnul) do toho krpálu nápis na zavřených vratech zříceniny: "Otevřeno denně od 8:00 do 17:00. V pondělí zavřeno" Dával tušit, že se výlet moc nepovedl.
Čeněk: "A taťko, jsou vevnitř hradu rytíři?"
Já: "Nevím, je zavřeno"
Čeněk: "A proč?"
Následnou hodinu přeskakuju, protože to byl nekonečný rozhovor typu "A proč", kdy výsledek byl takový, že Čeněk začal brečet, protože se těšil na rytíře.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem byl rytíř já (měl jsem klacek a na hlavě lopuch jakože helmu) a Čeněk mě coby drak svinským krokem hnal dolů z krpálu, jako že mě zapálí ohněm. Na úpatí kopce po dvaceti minutách běhu se o mě pokoušela mrtvička. Přeci jenom nejsem nejmladší, mám mírnou nadváhu a začínám plešatět. Na běh nejsem stavěný.
Následně jsme jeli na koupaliště. To dítě jedno malý tam pořád někde pobíhalo. To byl základ. Aby pořád běhalo. Když si chtěl sednout na deku, tak jsem mu řekl, že je ještě potřeba utíkat támhle dozadu. Tak tam běžel. Děti jsou tak naivní.
Po koupálku se najedl a pak jsme šli pěšky přes půl města do olympijské vesnice. Tam pobíhal, hrál florbal, jezdil na koloběžce, no prostě se nezastavil.
Domů jsme šli oklikou, abych ho dorazil.
Doma od šesti do devíti skákal na posteli a byl chobotnice.
Pak se navečeřel, šel do sprchy a šel spát. To, že šel spát, znamená, že v pyžamu skákal na posteli a byl chobotnice. ¨
To už jsem byl nevrlý a rázně a důrazně jsem mu připomněl, že je unavený a že musí spát. Názorně jsem si vedle něho lehnul, aby viděl, jak se má spát.
Posléze chobotnice skákala už po mě.
Usnul asi o půl dvanáctý.
Dneska ráno v šest:
Čeněk: "Taťko vstávej, už je ráno. Musíme na výlet"
No, tak doprdele z čeho je to dítě vyrobený? To jako nepotřebuje spát? To to jako nejde unavit?

4 rozdíly mezí dovolenou s dítětem a bez dítěte

31. srpna 2016 v 17:06 |  Fotrův deník
Asi není třeba připomínat, že je léto a v létě se jezdí na dovolené. Věděli jste ale, že i rodiče malých dětí mají právo na to, jet na dovolenou? Ano, je to tak. Akorát ti jezdí s dítětem, což je tak nějak očekáváné.
Jak už bylo řečeno, léto je výhní dovolených. Kdo v létě nejede na dovolenou k moři, ten jako by nebyl. Jakmile nesdílíte na facebooku alespoň deset fotek od moře, Mark Zuckerberg zabije koťátko.
Nicméně dovolená bezdětných lidí a lidí dětných je diametrálně odlišná.

1. Příprava a balení
Bezdětní lidé si zabalí plavky, kraťasy, trička, brýle na potápění, ploutve a kondomy (protože sex on the beach, vole) a samozřejmě nasmažit spoustu řízků, bo dovolená bez studených pět dnů starých řízků je jako si na koupališti nekoupit mastného langoše. Něco tomu chybí. Říkejme tomu průjem.
Lidé s malými dětmi to mají trochu jinak. Ti musí zabalit jeden kufr plný plyšáků, další kufr krámů na písek, rukávky, kruh, dvě tašky plné léků (protože malé dítě, jakmile ho vynesete přes práh domu, okamžitě onemocní), oblečení pro dítě, hračky do vody, nočník na pláž, nočník na pokoj, nočník na pláž, nočník k bazénu a místo řízků přesnídávky.
Jakmile je dítě zabalané, rodiče si dají plavky do kapsy (protože jinam se už fakt nevejdou) a jedou jenom v tom, v čem jsou oblečení.
Nicméně alespoň kondomy si balit nemusí, protože rodiče malých dětí na dovolené nesouloží. Ti nesouloží nikdy. Pokud byli přes rok hodně hodní, tak jim přinese soulož Ježíšek pod stromeček, ale jinak nic.

2. Cesta na dovolenou
Pro bezdětné lidi znamená cesta na dovolenou nutné a nudné zlo. Záleží, jakým dopravním prostředkem samozřejmě jedou.
Lidé s malými dětmi se na cestách nenudí. Obligátní věta: "Už tam budeme?" je doprovází už po pěti minutách cesty až do konce. Časem bývá doplňována větami "Mě už to tady nebaví", "Já mám hlad", "já potřebuju kakat" a nebo optimistickou "já jsem se pokakal"
Sem tam si dítě jen tak z plezíru pořve, sem tam udělá scénu a sem tam napadne spolucestujícího.

3. Denní program na dovolené
Bezdětní lidé se ráno nasnídají, jdou na pláž, občas si zašnorchlují, občas si zablbnou v moři, hodně čtou a opalují se.
Lidé s malými dětmi vstávají v době, kdy v hotelu ještě všichni spí, takže snídaně ještě není připravená.
Po dvou hodinách na pokoji, kdy čekali na úder osmé, kdy se otvírá restaurace, vyráží na snídani. Jeden rodič zkušeným chvatem jménem "kravata" drží dítě v šachu mezi stolem a zdí, zatímco druhý rodič pobíhá s talířem po bufetu a ve spěchu nabírá jídlo. S jídlem přibíhá ke stolu a během několika desítek sekund mu jídlo mizí ve chřtánu. Není čas na kousání, tak krajíce chleba polyká celé.
Jakmile se nasnídá, přebírá dítě a druhý rodič bere talíř a uniká ke stolům nabrat si svůj kus žvance. Dítě jí nakonec.
Po snídani se jde k moři, kde se celý den hloubí v písku jezírko. Do moře se nechodí, jelikož tam jsou bubáci.

4. Večerní program
Bezdětní lidé jdou většinou po večeři do města nasát exotickou atmosféru, nakoupit cetky a užít si tu jinou kulturu.
Lidé s dětmi si po večeři koupí flašku vína (nebo rovnou tvrdýho) a jdou na pokoj pokusit se uspat toho malýho Satana. Po třech hodinách, kdy dítě konečně pod usne, rodiče otevřou flašku a na balkoně ji do sebe vyklopí. Musí spěchat, protože za chvíli zase vstávají, aby mohli dvě hodiny čekat, než otevře restaurace se snídaní.

S Čeňkem na rybách

9. června 2016 v 11:33 |  Fotrův deník
Jelikož jsem vášnivý rybář, rozhodl jsem se, že budu mít syna. Bylo to poměrně logické rozhodnutí. Optikou zažitých genderových stereotypů jsou totiž synové náchylnější k podobným aktivitám, jako je rybolov nebo myslivost. Malí mužové totiž v sobě mají zakódované lovecké pudy a proto se u nich lépe rozvíjí láska k rybolovu. Naproti tomu dcery nejsou pro rybolov vhodný materiál. Ty raději, než by šly s taťkou na ryby, vyžehlí, vyperou a nebo otěhotní.

Jestliže se ptáte, jak si lze cíleně vyrobit dítě konkrétního pohlaví, tak je to celkem jednoduché. Jestliže chcete mít syna, tak během koitu často krkejte, sem tam si odplivněte a dívejte se u toho v televizi na fotbal. Rovněž by vám měly smrdět nohy. V případě, že jste zatoužili po dceři, tak v průběhu kopulace dlouze hovořte o svých pocitech a často pobrekávejte.

Už jsou tomu tři roky, co jsem si cíleně pořídil syna, někoho, s kým bych chodil na ryby. Abych mu prezentoval jeho lásku k rybolovu, o které doposud nevěděl, dostal ke svým loňským narozeninám rybářský prut. Hned z první mu zlomil prutu špičku a následně ho ztratil. Ten kluk ztratil rybářský prut v dětském pokoji. Někde tam být musí, ale doposud jsem ho nenašel. Ostatně je to už poměrně dlouho, co se zdráhám do dětského pokojíčku vůbec chodit. Mladej tam vytvořil bordel postapokalyptických rozměrů, který už podle mě nepůjde nikdy uklidit. Samozřejmě, že ze začátku byla vůle z mé i manželčiny strany pokoj průběžně uklízet, avšak kadence vytváření nepořádku byla natolik závratná, že to prostě nebylo v lidských silách.

Za klidných letních nocí slýcháváme z pokojíčku nářek krys a švábů, kteří se tam štítí existovat. Můj plán je takový, že budu dělat, že pokojíček neexistuje a ono se to samo nějak vyřeší.
Nicméně vzhledem k tomu, že mládežník svůj první prut záměrně poškodil a ztratil, propukly u mě chmury a neblahý pocit, že rybařina ho mine.

Po fiasku s loňským narozeninovým dárkem, nedostal letos Čeněk k narozkám nic, protože by případný dárek stejně rozbil a ztratil a navíc preventivně dostal ještě na prdel. To za ten případný dárek, který nedostal, ale který by rozbil. Tomu se říká výchova.

Začátkem roku s blížícím se příchodem jara u mě propukla lovecká vášeň a já se rozhodl, že to se synem ještě zkusím. Přeci jenom mou devízou je trpělivost a odepsat kluka po první nezdaru, to se mi rozhodně nepodobá.

S prvním teplým dnem jsem s ním vyrazil na ryby. On tedy původně prohlašoval, že na ryby nechce a že by raději chtěl jít na farmu na zvířátka. Já ale vím nejlépe, co je pro mého syna nejlepší. Nejlepší je pro něho jít se mnou na ryby. Já ho lásce k rybolovu naučím, i kdyby na chleba nebylo.

Plán byl takový, že skočíme na chvíli k řece chytit několik menších rybek, aby si Čeněk osvojil základní dovednosti a propadl rybolovu.

Ihned po příchodu k vodě jsem začal rozdělávat prut a Čeněk seděl na zemi a fňukal, že chce jít na farmu.
"Tady to je super. To je lepší než farma. Bude tady legrace a spousta rybiček," lanařil jsem ho a doufal, že vše přehodnotí.

"A bude tady chobotnice?" zeptal se s nadějí v očích.
"Určitě", zalhal jsem, doufaje, že ho tím získám pro věc.
Vidina ulovení chobotnice na Labi ho opravdu nadchla a s úsměvem sledoval mou přípravu. Rozbalil jsem prut, navázal splávek s háčkem a olůvky, vyndal krabičku s červy, kterou jsem položil na zem a s prutem v ruce hodnotil situaci na břehu, odkud by bylo asi optimální chytat.

Jakmile jsem usoudil, že nejlepší bude chytat přesně z toho místa, kde právě stojím, sehnul jsem se, abych si z krabičky vyndal něco červů na háček.

"Kde jsou červy?" prohodil jsem polohlasem směrem k nikomu a instinktivně otočil hlavu k dítěti. Čeněk spokojeně seděl na šutru s rozdělanou krabičkou a po hrstičkách k hezké chvilce se svým taťkou přikusoval masné červy.
"Kristova noho, to se nežere", zakřičel jsem a červy mu zabavil. Čeněk řval.

Bylo potřeba okamžitě ulovit nějakou rybu, abych ho zabavil, proto jsem napíchnul červy na háček a bleskurychle nahodil. Do několika málo okamžiků se anténka splávku poroučela pod vodu, já jsem jemně přiseknul a první ryba byla na světě.

"Hele, mám rybu", chvástal jsem se.
"Je to chobotnice?" Zeptal se s nadějí v hlase.
"Ne, není", zklamal jsem ho. I přes jasný neúspěch, čímž neulovení chobotnice na Labi bezpochyby byl, se Čeněk nechal zlanařit a na rybu se přišel podívat. Dokonce si jí pohladil.
"Už půjdeme domů?" tázal se a já tušil, že rybářská vášeň u něho doposud nepropukla.
Domů se nešlo a já chytal dál. Nához, záběr, další ryba, další otázka, jestli je tohle ta chobotnice a další dotaz, jestli už půjdeme domů.

Nechtěl jsem to vzdát, tak jsem pokračoval v rybolovu.
"Taťko, já chci domů", jel si Čeněk pořád tu svou.
"Ale kdepak. Nechceš. Je to tady super", utužoval jsem morálku.
"Taťko, je mi zima"
"Ale není." Odsekl jsem.
"Taťko já mám hlad", zkusil to z opačného konce.
"Měl jsi červy, tak si sedni a koukej a uč se, jak se chytají ryby" Už jsem pomalu začínal ztrácet trpělivost.
V ten moment jsem zasekl velikou rybu a vyvstal problém. Zatímco ryba jela s proudem a já byl nucen jít s ní směrem pryč, Čeněk seděl na zemi a vykazoval známky nespokojenosti.

Pokud bych šel s rybou po proudu a zanechal dítě na místě, tak vážně hrozilo, že se zadusí červy, utopí se a nebo něco rozbije. Cokoliv.

"Vezmi podběrák a pojď za mnou. Musíme jít s rybou podél vody", volal jsem na něho a doufal, že pochopí, kam tím mířím.
Čeněk kupodivu vzal podběrák. To bylo tak nějak všechno. Vlastně nebylo. S podběrákem se začal šťourat v krtinci.
"Taťko, půjdeme na zmrzlinu?" Zeptal se, jako by mu bylo jedno, že právě zdolávám životní rybu a pomalu se od něj vzdaluju.

"Jakou zmrzlinu? Pojď s tím podběrákem za mnou", instruoval jsem ho. Povel "vezmi podběrák a pojď s ním za mnou, mladej patrně špatně pochopil, protože si sednul na zem, začal házet šutry do vody a říkal, že ho to tady nebaví.
Tak já zápolím s obří rybou, v prutu praská, v zádech mi praská, prut ohnutý až k rukojeti, jsem zpocený od hlavy až k patě a mládežníka to tu akutně nebaví. Hotový Stařec a moře v přímém přenosu a mladému pánovi to nevoní.
Nakonec jsem rybu utrhnul, neboť se prostě rozjela po proudu pryč a já neměl to srdce zanechat to nebohé dítě samotné na místě na pospas kojotům. Navíc projevoval ambice, že do vody spadne. Zklamaně jsem se tedy vrátil zpět na místo.

"Teď už půjdeme domů?" Projevil syn zájem o situaci. Odvětil jsem, že to teda ne a sháněl jsem se po červech. Našel jsem pouze prázdnou krabičku.

Už jsem ho chtěl okřiknout, když jsem si všiml, že nevidím podběrák. Když jsem se zeptal, kde jsou červi a kde je podběrák, tak mi bylo řečeno, že by si dal teď tu zmrzlinu.

Během několika vteřin, kdy jsem od syna odvrátil zrak, abych se se slzou v oku podíval směrem, kde jsem utrhnul rybu, Čeněk ztratil podběrák a ztratil nebo sežral všechny červy.

"Taťko, já jsem mokrej", oznámil mi zčista jasna, zatímco jsem hledal ztracený podběrák po všech čertech.
"Proč? Jak se to stalo?" Tázal jsem se nevěřícně. Ten lumen místo toho, aby spadl do vody, jako správný sígr, vzal kyblík, co jsem měl na krmení, nabral do něho vodu a celý se tím polil.
Vyhrál. Nebylo na co chytat a dítě bylo mokré. Šlo se domů. Já to s ním ale nevzdám. Já z něj toho rybáře udělám.

Když dítě začne mluvit

4. května 2016 v 11:22 |  Fotrův deník
Jelikož a protože Čeněk již nějakou tu dobu mluví, tak se mi podařilo nastřádat několik jeho zajímavých postřehů, které by neměly deníčku chybět.

Začneme tedy něčím dojemným:
Ráno, když šla Nataša do práce se Čeněk zatvářil smutně.
Čeněk: "Mamko, kam jdeš?"
Nataša: "Do práce"
Čeněk: "Já nechci, abys šla do práce"
Nataša: "Já musím. Musím vydělat penízky"
Čeněk se chvilku zamyslel. Následně zaběhnul do pokojíčku, něco tam štrachal, přiběhl s dětskou pokladničkou ze které vyndal dětské peníze a praví: "Mami, tady máš peníze. Už nikam nemusíš"
Tak jsme zamáčkli slzičku, jak to bylo celé dojemné a milé. Nataša roztřeseným hlasem povídá:"Jé ty jsi hodný. Ale já stejně musím jít"
Čeněk se opět zamyslel a říká: "Tak táta půjde do práce"
Tím okamžikem šlo veškeré mé dojetí do prdele.

Pokračujeme již méně dojemně:
Jedna z milionu otázek: "Taťko, proč mě pořád vozíš do školky? Já chci být doma." Samozřejmě, že se naskýtala odpověď, že ho tam vozím, abych měl od něho pokoj, ale jako příkladný rodič jsem na to šel jinak: "Protože tam musíš chodit. Na to je zákon. Jinak bych šel do vězení"
Odpověď: "No tak půjdeš do vězení a já budu doma s mamkou"

No a je to vyřešený a můžeme jet dál:
V rámci výkonu rodičovství člověk zažívá situace, které jsou veselé, smutné, psychicky náročné, legrační, běžné a nebo nudné. No a pak občas, sem tam, zažije člověk situace, které jsou prostě divné.
Jako tehdá. To jsem se zrovna sprchoval, když Čeněk vlítnul do koupelny se svým malým stoupátkem, které má na čištění zubů, aby dosáhl na umyvadlo, stoupátko si našteloval před sprchu, usadil se a začal mě pozorovat, jak se sprchuju. "Taťko, já se budu koukat jo?"

Mno, jako, že bych z toho byl odvázaný, to zase ne. Publikum při sprchování nevyhledávám a přítomnost nezletilého u mé očisty se mi zdála na hraně. Každopádně jsem mu to odsouhlasil a pokračoval ve sprchování.
Mladej mě chvilku významně pozoroval, načež prohlásil: "Taťko, tvůj pinďa je moc moc krásnej"

Tak nevím. Samozřejmě tleskám jeho upřímnosti, že se nebál říct věci, tak jak jsou. Po třiceti letech mi konečně někdo pochválil pinďu. Blbý ale je, že to bylo malé dítě. Tato situace byla jednoznačně divná.

Jsou souboje, které zřejmě nikdy nevyhraju:
Čeněk: "Taťko, můžu sahat na zásuvky?"
Já: "He, co? Proč? Ne, nemůžeš. Jseš malej"
Čeněk: "Ale ty můžeš sahat na zásuvky"
Já: "Já můžu, protože jsem velkej"
Čeněk: "Já jsem velkej?"
Já: "Ne, ty jsi malej"
Pak byl chvilku klid. Po nějaké době za mnou mladej přišel s další zajímavou žádostí
Čeněk: "Taťko, můžu se schovat do komody?"
Já: "Co? Proč? Ne, nemůžeš. Nevejdeš se tam"
Čeněk: "A proč?"
Já: "Protože jsi moc velkej"
Čeněk: "Já už jsem velkej? Takže můžu sahat na zásuvky"
Já: "No, ehm, takhle, no. Nemůžeš. Jsi malej"
Čeněk: "Ale vždyť ty jsi říkal, že jsem velkej"
Já: "To jsem si dělal srandu. Jsi malej. Nemůžeš sahat na zásuvky"
Čeněk: "Tak když jsem malej, tak se můžu schovat do komody"
Já: "Tam se nevejdeš. Už jsem ti to říkal"
Čeněk: "A proč?"
Já: "Protože jsi moc velkej"
Čeněk: "Takže už můžu sahat na zásuvky?"
Tento argumentační boj jsem očividně nemohl vyhrát. Byl jsem tak rozhozenej a zahnanej do kouta, že jsem v celým bytě vyhodil pojistky a nechal mladýho sahat na zásuvky. Ten kluk se neztratí. Budu muset zase koupit krytky na zásuvky a nebo zásuvky rovnou zrušit. A nebo zruším dítě. Uvidíme.

No a pokračujeme v krasojízdě:
Čeněk si hrál s kostkama. Chvilku si stavěl věž, načež usoudil, že věž není podle jeho představ, tak do ní kopnul, vzal jednu kostku a hodil ji do zdi.
Já: "Takže mladíku. Kostkama se nehází. To hodný děti nedělaj. Ještě jednou a dostaneš na zadek.
Čeněk nahodil pohrdavý výraz, otočil se ke mně zády a povídá: "Nemluv na mě. Já se koukám z okna"
Tak a je to tady. Puberta.

Kam dál