Máme doma šneka

2. února 2018 v 13:55 |  Fotrův deník
Tak Čeněk má své vlastní zvířátko a my máme doma šneka. Našel ho venku při venčení a prostě si ho vzal domů. Když jsem mu řekl, že šneka si domů brát nemůže, tak udělal scénu. Jelikož jsem neměl náladu řešit hysterický dítě a v rámci zachování své duševní pohody, jsem to vzdal a šneka přivítal do rodiny.

Je to věc k ničemu. Vůbec nic to neumí a Čeněk na něho akorát fascinovaně kouká, jak leze po krabičce.
Nataša se šneka štítí a bojí, proto jsem ho využil k důmyslnému humoru. Když ležela, hodil jsem jí ho do vlasů. Nataša pištěla, pobíhala po bytě a pak se hodinu sprchovala. Od té doby ještě nebyl sex a asi ještě dlouho nebude, ale podle mě to za to stálo.

No a pak přišla ta příhoda. Byla už noc, když Čeněk opustil pokojíček a přišel nás navštívit do ložnice s tím, že chce napít. S maximální úrovní ospalosti jsem se vysoukal z postele, vzal skleničku a Čeňka za ruku a vyrazil do kuchyně. Jak si tak v polospánku a zcela intuitivně kráčím, najednou mi pod nohou cosi zakřupe. "Zas nějaký to tvoje stupidní lego", obracím se na syna v rozčilení a rozsvěcím světlo. Lego to nebylo. Rozšlápnul jsem šneka, který vylezl z krabičky a mířil kamsi za svobodou. Dítě začalo nepříčetně řvát a mlátit mě pěstičkama.

Od Nataši, která byla řevem násilně vzbuzena, jsem vyfasoval baterku a ve tři ráno jsem byl vyslán ven do deště najít dalšího šneka.

Jak jsem tak v tom dešti ve tři ráno před barákem pročesával na všech čtyřech trávu a hledal šneka, vzpomněl jsem si, jak mi můj táta kdysi říkal: "Hele musíš se dobře učit a pak se budeš mít dobře". Takže jsem se podle jeho rad dobře učil a sám sebe se na kolenou v mokré trávě v dešti v noci před barákem ptal, kde je do prdele to moje zasloužené dobře?
 

Jak jsem byl v show Jana Krause

25. ledna 2018 v 16:20 |  Fotrův deník
Na tenhle článek jsem zapomněl, tak ho sem dávám po letech. Pojďme si připomenout, jak jsem si kdysi urval taky trochu toho štěstíčka a prožil si svých pět minut slávy.

Pravděpodobně v návalu prudkého rodičovství jsem zapomněl poreferovat o mé návštěvě u Jana Krause. Nevím, jestli to sem patří, ale například mě by nějaká špína ze zákulisí, coby nezaujatého čtenáře, zajímala. Nehledě na to, že to je za rok a půl jedna z mála zajímavých věcí, co se mi stala. No tak dobře, za rok a půl na mateřské, je to jediná věc, co se mi stala.

Jsou to asi tři týdny, kdy mi přišel email v přibližně následujícím znění: "Dobrý den, jmenuji se xxxx a chtěla bych vás pozvat do Show Jana Krause. Hodilo by se vám to příští úterý? Prosím zavolejte mi co nejdříve na telefonní číslo xxxxx."
Po přečtení mailu se mi zvedl žaludek a zamotala hlava. Možná to bylo kvůli tomu, že si Čeněk hrábnul do plíny, vytáhnul nelibý výtvor, který se slovy "eee" odcházel poslušně hodit do koše (koš neotevřel, tak aspoň to hovno po koši rozmazal) a nebo to bylo možná náhlým stresem a panikou, těžko říct.

No a jelikož pozvánka ke Krausovi se neodmítá, hodil jsem do sebe dvojku vína (ano, na mateřské chlastám. Klidně mě suďte, je mi to jedno. Budu chlastat dál) a statečně zavolal paní z produkce.

Vše bylo domluveno. Paní dokonce nabídla, že pro mě pošlou limuzínu. To mi bylo žinantní, tak jsem řekl, že přijedu vlakem a zbytek dojdu pěšky. Zpětně si říkám, že jsem limuzínu měl proměnit a nechat se hýčkat jako ta úplně největší hvězda, ale pozdě Čeňka honit.

Týden před natáčením jsem nespal. Od Krause mi pořád někdo volal a chtěl řešit různý věci. Mluvil jsem asi s pěti různými lidmi (je možné, že to byla pořád ta samá ženská, ale já mám na jména špatnou paměť) a nakonec mi volala rešeršistka, aby ze mě vytáhla nějaké informace.

Nataša mi prozradila, že v oblečení, které mám, vypadám jako vandrák a že v tom mě do pořadu v žádném případě nepustí, protože bych jí udělal ostudu. No tak se šlo nakupovat. Nakupování hadrů bych přirovnal co se týče stupně vopruzu k mateřské dovolené. No a když jdu nakupovat v rámci mateřské dovolené s Natašou a Čeňkem je to takový hezký balíček mladého sebevraha. Čeněk s řevem utíkal o obchodě, shazoval věci a Nataša se mnou smýkala od jednoho regálu s ultratěsnými džínami ke druhému. Nakonec mi vybrala moderní těsné džíny, po jejichž oblečení se mi varlata zarazila do břicha a brněli mě nohy. Ještě k tomu přihodila apartní buzna svetr ve vínové barvě (já jsem ho nazval červeným, ale Nataša mou tezi odmítla s tím, že je přeci vínový). A jako bonus jsem si musel koupit nějaké slušivé boty, ze kterých mi popraskali nárty, ale prý pasovali k buzna svetru. Jinak boty v televizi nebyly vůbec vidět, takže jsem měl boty na nohách jednou a teď je má Čeněk na hraní. Dělá z nich bábovičky.

No a pak přišlo velké úterý. Dítě jsem šoupnul k našim, nasoukal se do kalhot tak těsných, že jsem nemohl ohýbat kolena a vyrazil na vlak. Při chůzi jsem cítil každý krok a aby to bolelo jenom trochu, musel jsem nohy spíše sunout po zemi. To jsem zalitoval, že jsem si nenechal přistavit tu limuzínu.

Ve vlaku jsem stál, protože v kalhotách nebylo možné se posadit (na gauči při rozhovoru s Krausem jsem musel bolest přetrpět) a na místě jsem byl s dvouhodinovým předstihem.

Zašel jsem si tedy do nedaleké kavárny, abych se nabudil a zároveň uklidnil. Velmi mě v nabídce kavárny zaujalo kafe Togo. Znělo to exoticky. "Dobrý den, dal bych si jednu kávu Togo".
"Prosím?" zmateně se zeptal brigádník Vojta zpoza pultu.
"Kávu Togo" hlasitě jsem zahulákal.

Brigádník Vojta chvilku váhal, načež mu to asi docvaklo a s úsměvem povídá: "Aha, vy myslíte kávu to go (tů gou)"
Takže bezva. Udělal jsem ze sebe kreténa a to si mě podal brigádník Vojta v kavárně. Kraus mě rozcupuje. To bylo samozřejmé, jelikož za prvé ,jak jsem si potvrdil s brigádníkem Vojtou, bystrost a verbální obratnost u mě nevládnou a za druhé muž, který vykonává v podstatě ženskou práci (ano, stále je to ještě tak bráno. Ale ono se to jednoho dne změní)), na tom si Kraus smlsne.

Dopil jsem kafe a urychleně vniknul do divadla. Tam se mě po chvíli ujal asistent a odvedl mě do zákulisí. Zde si mě všimla asistentka produkční, pozdravila mě a zase si šla po svých. Tak nějak jsem zde byl bezprizorní.
Pan asistent mě nasměroval na šatnu, kde si mám odložit věci a podle jeho výrazu zde mám zůstat a nikoho neotravovat. Šatna byla taková spíš neutěšená, ale já jsem neutěšením protřelý, takže mi to nevadilo. Odložil jsem si věci a šel jsem shánět někoho, kdo mi řekne, co mám dělat.

Nakonec jsem našel někoho, kdo mi řekl, co mám dělat. Měl jsem jít do divadelní kavárny a tam hodinu počkat a pak se prý uvidí. Nu, tak jsem šel do divadelní kavárny, kde jsem hodinu usrkával minerálku a čuměl do stolu.

Po hodině jsem se odhodlal zpět do zákulisí, kde již bylo trochu živěji. Dorazil Jan Čenský, který dělal legraci a kolem něho se motala spousta osob. To jsem se osmělil a zeptal se produkční, jestli si můžu jít zakouřit. Oficiálně je v divadle zákaz kouření, ale neoficiálně si můžu jít zakouřit do přilehlé dílny na rekvizity. Tak jsem si tedy šel neoficiálně zakouřit. V dílně již neoficiálně kouřil David Kraus. Napadlo mě, že se s ním vyfotím, ale radši jsem jenom pozdravil a šel neoficiálně kouřit do koutu.

Po asi hodině a půl se konečně začalo něco dít. Odchytil mě režisér s tím, že bude zkouška. Zkouška probíhala tak, že jsem mu podepsal knihu (režisér pořadu show Jana Krause má mou knihu, to je velký), vyfotil se se mnou, řekl mi, kde budu sedět, kam se dívat a tím zkouška skončila. Ještě když jsem seděl na křesle, přispěchal za mnou nějaký muž s foťákem a jakoby mimochodem se mě pořád na něco ptal. Já jsem čekal, kdy už začne fotit, ale on poté, co dokladl otázky vstal a odešel. Posléze jsem se dozvěděl, že pán se mnou právě udělal rozhovor na jůtůb. Bezvadný. Vůbec jsem nebyl soustředěný na rozhovor, který taktéž podle toho dopadnul.

Jakmile skončila generální zkouška, odebral jsem se opět neoficiálně kouřit. Zde jsem setrval asi hodinu a vytáhl skoro celou krabičku. Nervozitu se mi však setřást neodařilo.

Po nějaké době pro mě přišla produkční, že pořad pomaluzačíná a že bych měl jít do zákulisí. Odtud můžu průběh pořadu sledovat na monitorech a nervózně okusovat židli.

Chvilku před natáčením se objevil i Jan Kraus, podal si se všemi ruku, s Janem Čenským se poplácali po zádech a pak to propuklo.

Co se dělo potom, to si tak nějak moc nepamatuju. Vím jenom, že jsem se klepal na židli a pořád si říkal, že ze sebe nesmím nechat udělat Krausem chudáka. Musím jít tomu naproti a chudáka ze sebe udělat sám. Na monitoru jsem sledoval Čenského a doufal, že se budou spolu bavit na věky.

A bylo to tu. Asistentka (už nevím koho. Všude byli jenom asistentky) mě odvedla dozadu za ty dveře, kudy vchází hosté na scénu. Říkal jsem si, že bych to mohl odložit nějakým teatrálním nástupem. Až řekne mé jméno, tak tam vběhnu s úsměvem a budu jakože ukazováčkama střílet do lidí a nebo budu posílat vzdušné polibky. No a když řekl mé jméno, tak jsem sice odhodlaně vyběhnul, ale potom jsem viděl těch čtyři sta lidí v publiku (v televizi to vypadá, že jich je tam jenom pár), naprosto jsem zkoprněl, sklopil hlavu a byl hodný.

Následoval rozhovor, pak jsem dostal dřevěnou loutku Krause, vyfotil se s Čenským a jel jsem domů. Bylo to tak trochu něco jiného než trávit den s dítětem.

Taková nemilá věc, co se stala jednomu mému známému

15. ledna 2018 v 16:36 |  Fotrův deník

Konec srandy. Dneska probereme jedno vážné téma. Už se vám někdy stalo, že byste se kvůli dítěti podělali? Téma samozřejmě nevhodné, ale někdo to otevřít musí. Je potřeba, aby se o tom vědělo.


Jako hypoteticky. Jdete s dítětem na dětské hřiště, které je od vašeho domu docela daleko. Už když tam jdete, tak vám podezřele škrundá v břiše, ale vy tomu nevěnujete pozornost, protože musíte hlídat dítě, které se na své koloběžce vrhá pod heslem "zemřít mlád" pod auta na silnici.


Na hřišti dítě skotačí a vy se opřeni o plot začínáte kroutit. Nevypadá to s vámi dobře. Zakřičíte hypoteticky na dítě: "Čeňku, musíme domů". Dítě vám oznámí, že domů nejdete a že se radši bude houpat na houpačce. Tak přidáte na razanci a zakřičíte tak akorát, abyste vzbudili autoritu a abyste se zároveň neposrali.


"A proč?" zeptá se dítě. Můžeme mu říkat třeba Čeněk. Jelikož je dětské hřiště plné dětí s matkama, nemůžete na něj zařvat: "protože jinak se tady podělám", takže si vymyslíte třeba, že přijela na návštěvu babička nebo tak.

Dítě vás bude ignorovat, takže se staženýma půlkama s potem kanoucím vám po čele dobelháte k potomkovi, čapnete ho a zuřivě s ním pospícháte domů. Je třeba si uvědomit, že každý nezvyklý a zbrklý pohyb může být fatální, proto to zuřivé pospíchání je třeba brát s rezervou. Vaše chůze spíš vypadá jako kachna s ptačí chřipkou na konkurzu na baletní vystoupení Labutí jezero.


"Zapomněli jsme na koloběžku", poví vám dítě, když ho táhnete ven ze hřiště.

"Kašli na koloěžku, koupíme novou. Není čas se s ní tahat," může znít vaše odpověď.


Dítě samozřejme nesouhlasí s vaším jednáním a neprojeví ani trochu empatie, proto se vám v náručí začíná vzpírat a řvát. To je nemilé, protože, jak již bylo řečeno, každý nesprávný pohyb může mít nedozírné následky. Co teď? A hele, před vámi je u paneláku takové příjemné husté křoví. To by asi šlo. No ale jak to udělat s dítětem? Nemůžete ho nechat před křovím, protože by zdrhlo. Ostatně ho asi ani nemůžete vzít s sebou do křoví. Zatáhnout na sídlišti za bílého dne řvoucí dítě do křoví, kde si začnete zuřivě sundávat kalhoty, to by nebudilo dobrý dojem u kolemjdoucích.


Takže jdete dál. Smutně v duchu zamáváte keříku a věříte, že to dáte. Za deset minut byste mohli být doma. To by ale dítě nesmělo začít zdrhat na druhou stranu. Pak hypoteticky zakřičíte: "Čeňku, neser mě, nebo se poseru," což nemá žádný efekt.


Nakonec si dítě sedne na zem a řekne, že ho bolí nohy a že dál nejde. To je ale opravdu nemilé. Křeče v břiše kulminují, vy cítíte, že z vás co nevidět vyjde něco hrozného a jestli to nepůjde přirozeně, tak se vám to vyvalí bokem a dítě vůbec nespolupracuje. Nechápe vaši bolístku.


Každá minuta je nekonečná. Každý ušlý metr je vykoupen litry potu, bolestí v břiše a zuřivým úpěním. Sevření vašich půlek by mohlo drtit diamanty. Dítě pořád někam odbíhá nebo se zastavuje. Tu fascinovaně zkoumá na zemi ploštice, tu běží pod strom hledat žaludy.


Už už jste na dohled od domu, když to všechno najednou poleví. Je konec. Nezvládli jste to. Smutný příběh.

Stalo se vám někdy něco podobného? Mně teda jako ne. Já jenom, že kamarád povídal, že se mu to stalo. Tak se ptám.
 


Dřevěná železnice

19. prosince 2017 v 17:23 |  Fotrův deník
Rok se s rokem sešel a nic se nestalo. Potom se sešly dva roky s rokem a je to tady. Po třech letech s velkou pompou dávám sem na blog další recenzi na výrobek. Ano, je to tak. V recenzích výrobků jsou veliký prachy a tadyhle blog si na sebe musí taky něco vydělat.

Dneska přináším recenzi na dřevěnou železnici od Tesca. Viz v odkazu https://nakup.itesco.cz/groceries/cs-CZ/products/2005100012798

Nuže, kde začít? Železnice je dřevěná. Ano, máte pravdu. Hodilo by se k tomu spíš Dřevěnice.

Tímto úderným vtípkem se patrně s většinou z vás loučím, neboť já osobně bych po takovém ubohém vtipu už dál nečetl a trval na tom, aby autor vtipu chodil kanálama.

Pokud z nějakého důvodu pokračujete v četbě, tak přejdeme na samotnou recenzi.

Celá stavebnice se skládá ze spousty součástek. Ty součástky jsou dřevěné. Některé z nich jsou i malé a dobře se na ně v noci, když jdete na záchod šlápne. Malé součástky z dřevěné železnice is new kousky lega. Minimálně to tedy bolí podobně.

Nicméně, abychom byli optimisté, tak jakmile stavebnici dostavíte (není to složité a je k tomu i návod pro netáhla jako jsem já), tak to vypadá docela zajímavě. A je to i funkční. Ty malé vláčky po těch kolejnicích opravdu jezdí.

Co se týče samotného stavění, tak to doporučuju bez přítomnosti dítěte, jinak vám hrozí, že vám jebne.

Představy dítěte a rodiče se totiž mohou lišit. Přímý apel, ať ta železnice vede do vzduchu a levituje nad vodou, patrně nelze splnit. Rovněž se vyhnete milionům otázek, jako třeba, jestli mašinka, když umře, jde do nebíčka a nebo z čeho se vyrábí voda.

A teď ještě několik funkčních postřehů:
  • Železnice je barevná
  • Železnice je vyrobená ze dřeva
  • Nestalo se mi, že by železnice samovolně vzplála
  • Podle dosavadních zkušeností nevábí železnice medvědy
  • Nikde jsem se nedočetl, že by železnice obsahovala stopové množství korýšů, což hodnotím palcem nahoru.

Káva pro chvíle pohody

19. prosince 2017 v 16:29 |  Fotrův deník
Je 19:00 sobota večer. Sedím na křesle a sleduju malou prasklinu ve zdi. Upřeně ji pozoruju a zdá se mi, že se od minulé soboty trochu zvětšila (ano, přesně takhle trávím podzimní soboty. Čumím na prasklinu ve zdi a rozjíždím různý teorie ohledně oné praskliny. V životě jsem si už užil dost, tak teď už jenom ta prasklina, důchod a smrt)

Mám dojem, že prasklina se poslední dobou zahýbá opačným směrem. Škoda, že jsem si ji minule nevyfotil, abych to porovnal.


Vzuuuuuuum - vytrhne mě z přemýšlení šmouha, která se mi periferně mihne v pohledu. Bylo to tak rychlé, že nemám ponětí, co to mohlo být.


"Tak prádlo je pověšený," oznamuje Nataša, která se zrovna vrátila z chodby a usedá do křesla vedle mě.

"Tys mi vypil kafe?" mává přede mnou prázdným hrníčkem na kafe.

Vzuuuuuum - opět proletí ta šmouha nadzvukovou rychlostí kolem mě, aniž bych byl schopen identifikovat, co to vlastně bylo.


"Ne, nevypil. Vždyť víš, že kafe nepiju," vysvětlil jsem Nataše.

"Tak to jsem asi blbá ne? Uvařila jsem si kafe a nechala ho na stolku vychladnout. Tak kdo to teda vypil?"

Vzuuuuuum - znovu prolétla ona šmouha přes pokoj. Tentokrát jsem měl pocit, že to dokonce letělo vzduchem.

"Čeňku? Tys vypil mamce kafe?" Zaburácel jsem. Vzuuuum, vzuuuum, vzuuuum, překročilo to dítě rychlost světla a nyní již oficiálně fungovalo na warp pohon.


"Chyť ho," přikázala Nataša. Vzal jsem podběrák na ryby, Nataša koště a šli jsme lovit naspídované dítě.

Bylo to jako kdybyste chtěli holýma rukama ulovit pakoně, kterého jste před tím švihli gumicukem do slabin.

Nicméně byt zase tak veliký nemáme, a ač se Čeněk snažil utíkat po zdi, záhy jsme ho odchytli.

"Já jsem létající dinosaurus," představil se nám s Natašou.


Sobota 20:00 - Létající dinosaurus nadopovaný kofeinem setrvává stále létajícím dinosaurem. Nemám čas kontrolovat prasklinu ve zdi, neboť létající dinosaurus obíhá v kuchyni stůl a je potřeba hlídat, aby nezval čelem o roh stolu.

Sobota 21:00 - Proběhly první pokusy o uspání létajícího dinosaura. Když jsem mu zpíval Já mám koně, vraný koně, létající dinosaurus mi skočil na břicho, zatleska, ukápla mu slina na můj obličej a utíkal rozdávat radost do obýváku.

Sobota 21:30 - Změna. Létající dinosaurus už není létající dinosaurus. Už je to skákací dinosaurus se schopností létat, když se mu bude chtít. Tento obrat mění úplně vše.


Sobota 22:00 - Skákací dinosaurus skáče na posteli. S Natašou otevíráme lahev vína a diskutujeme, čí je vina, že v sobotu v deset večer nám malý permoník na kofeinovém tripu metá salta na posteli.


Sobota 22:30 - První dílčí úspěch. Při uspávání skákacího dinosaura Nataša usnula. Skákací dinosaurus nikoliv. Nyní opět skáče v ložnici na posteli a Nataša spí v pokojíčku.


Sobota 22:40 - Šel jsem vzbudit Natašu, abychom si mohli užít rodinný večer. Přeci nezaspí nejlepší okamžiky v životě svého syna? Čeněk už není žádný dinosaurus a místo toho ucpal v koupelně umyvadlo ponožkou a vytopil koupelnu. To všechno stihl během toho, když jsem šel vzbudit Natašu.


Sobota 23:00 - Sousedi bouchají na topení na znamení, že jsme nejspíš báječní a že je celý barák nadšen z toho, že v jedenáct večer se celou budovou nesou výkřiky tipu: "Já už nikdy spát nepůjdu. Já to nepotřebuju" a nebo zoufalé skřeky jako: "Když nepůjdeš okamžitě spát, mamka už se zítra nevrátí z práce." Plus samozřejmě tlumený dusot malých chodidýlek, které skákají po podlaze.


Sobota 23:30 - Rodinná idylka kulminuje. Po dvaceti minutách, kdy jsem na tajňáka spal na záchodě, mě Nataša odhalila a řekla, že když ona, tak já taky. V rodičovství totiž jede každý sám na sebe. To je pořádku.


Sobota 23:45 - "Co jsi to za člověka?" Nese se celým bytem můj zoufalý výkřik, kdy běduju nad dítětem, které má na hlavě navlečené slipy a dělá v předsíni kotrmelce, přičemž si zpívá "Já do lesa nepojedu…"


Sobota 23:50 - Došla mi trpělivost. Ten večer již po osmé. Dítě jsem položil na postel a láskyplně zalehnul. Vypadá to slibně.


Neděle 00:05 - Čeněk se dožaduje toho, že půjdeme na hřiště. O půlnoci na dětském hřišti je to nejspíš bezva, ale to my se nedozvíme, protože tady u nás se bude asi střílet. Nataša hrozí, že půjde spát do sklepa, já kontruju, že to kafe bylo její a že do sklepa půjdu já.


Neděle 00:10 - Jsme ve sklepě celá rodina. Čeněk zaslechl, jak se s Natašou bavíme o sklepě, tak se tam chtěl jít podívat. Slíbil, že až se tam podíváme, půjdeme spinkat. Snažím se ve sklepě navodit duchařskou atmosféru a vyprávím Čeňkovi o sklepním strašidýlku.


Neděle 00:20 - Už jsme zase doma. Čeněk je sklepní strašidílko, má přes sebe hozené prostěradlo a dělá "Hůůůů".
S Natašou to vzdáváme. Dnešní noc prostě nebude. Noc ze soboty na neděli se tento týden nekoná.
Zatímco sklepní strašídýlko kdesi splašilo baterku, skáče v posteli a svítí zuřivě baterkou kolem sebe, vybaví se mi slogan jedné nejmenované značky. "Káva pro chvíle pohody." Ještě jednou se podívám na toho malýho hyperaktivního lumíka, co zrovna asi olizuje zeď, nebo fakt nevím a napadne mě, že chvíle pohody si tedy představuju fakt úplně jinak.

Jak být pro syna hrdinou

19. prosince 2017 v 16:24 |  Fotrův deník
Každý otec chce být jistě pro svého syna hrdinou. Idealizovanou bájnou bytostí, která všechno, co udělá, je v synových očích naprosto fantastické.

Být pro syna synonymem mužnosti, úspěchu a být mu příkladem a vzorem, to je i můj cíl.
Onehdá jsme byly v aquacentru. Tam chodíme teď, když je venku hnusně často. Čeněk se tam skamarádil s nějakým malým chlapcem, říkejme mu Adámek.

Když jsme potom odešli z bazénu do šatny se převléknout, shodou okolností byl hned naproti naší skříňce Adámek s otcem, tak si kluci ještě poklábosili. Po kratší době přišla standartní dětská roztržka ohledně toho, čí otec je lepší.

Adámek: "Můj taťka má veliký auto,"
Čeněk: "Můj taťka má červený auto,"
Adámek: "No a můj taťka má veliký svaly"
Čeněk: "Můj taťka má veliký břicho,"
Adámek: "Můj taťka je hrozně chytrej,"
Čeněk: "Můj taťka je chytřejší,"
Adámek: "Můj taťka umí rychle bětat"
Čeněk: "Můj taťka sní klidně i dva talíře knedlíků"

Konverzace pokračovala ještě chvíli v podobné duchu. Prozatím tato soutěž o nejlepšího taťku neměla vítěze a pak přišel zlom.

Adámek: "Můj taťka má velikýho pinďu"
Tento těžký kalibr přišel v moment, kdy jsem si zrovna rychle sundával plavky a Adámkův otec… No ten tam byl z nějakého důvodu po celou dobu nahatý a ručníkem si sušil vlasy.
V ten moment, kdy byla do soutěže zapojena i tato disciplína se Adámkův otec prudce otočil a švihnutím svého impozantního a kolosálního orgánu omylem zavřel skříňku, která byla ob čtyři skříňky vedle. Tím vyslal jasný signál, kdo je v šatnách králem.

Čeněk se na Adámkova otce zahleděl, načež se se zklamaným výrazem obrátil směrem na mě. Z jeho očí bylo vidět rozčarování. Můj orgán není tak kolosální a pokud bych se prudce otočil a švihnul jím, maximálně bych tak sestřelil octomilku, která by se nacházela v bezrpostřední blízkosti. Navíc bych ji způsobil tak maximálně lehká zranění.
Čeněk: "Můj taťka by toho tvýho zmlátil,"

Zpanikařil Čeněk a pokusil se zasadit finální úder. Dvoumetrový a dobře přes sto kilo ve svalech vážící Adámkův otec s vytetotvanou motorkou na hrudníku a orgánem ležérně visícím až na zem si dal ruce v bok, pokrčil obočí a dlouze se na mě zahleděl.

Já vyžilý fotr, co mu do dvou metrů chybí skoro třicet čísel a hranici sta kilogramů atakuju pouze díky tuku a který se pral naposledy ve školce s malou Lucinkou, která mu dala na prdel, jsem po otci Adámka hodil takový ten prosebný výraz, jako: "Nebijte mě".

Snad za to mohla ta záležitost s velikostí orgánu a octomilkou, přeci by nemlátil mrzáka, ale Adámkův otec se začal smát. Toho jsem využil, sbalil dítě, oblékl jsem se a s pozdravem: "Dobrý den" (když jsem ve stresu, panikařím) jsme opustili šatny.
Občas je náročné být pro svého syna za hrdinu.

Takové to příjemné vánoční nakupování

26. května 2017 v 11:16 |  Fotrův deník
V předvánoční čas, v ten čas plný něhy, lásky, porozumění, klidu, míru, svornosti, bratrství, štěňátek a duhy, všem matkám hrábne. Regulérně jim jebne. A nebo možná jenom mojí ženě.

S Natašou jsme šli do supermarketu na nákup. Bylo potřeba koupit večeři. Jenom rýži, kuře a možná, když bude nálada se pořádně rozšoupnout, tak i dvacet deka lovečáku. My si totiž umíme udělat pomyšlení. Dvacet deka lovečáku je základ každého pohodového večera a příslib něčeho legendárního.

Tlačil jsem vozík a mířili jsme si to k masu. Cestou jsme míjeli regály narvaný hračkama pro děti. V ten moment se to stalo. V ten moment explodovala v návalu hormonů Nataše děloha a tím začal nejdelší nákup v supermarketu v mém životě.

"Jééé, podívej na toho rozkošnýho plyšovýho dráčka. Ten by se Určitě Čeňkovi líbil pod stromeček", vykřikla nadšením.
"Hmm. Docela dobrý", snažil jsem se předstírat radost nad plyšovým ksindlem za tři kila, kterých podobných máme doma asi tak deset a Čeněk si s nimi vášnivě hraje tak dvakrát za půl roku na tři minuty, kdy je narve do koše na prádlo, jakože to je vězení, protože zlobili.
A šup s tím rovnou do košíku.
"Jéééé, a tady ta parádní stavebnice. Z toho bude nadšenej", úplně se rozplývala.
"Ta je úplně nejvíc bombastická", stále jsem ještě neztratil víru, že pojedeme pro to kuře. Stavebnice byla tak akorát na to, že jí Čeněk nebude umět postavit, já se u toho budu vztekat a ve finále bude sloužit jenom k tomu, abych na její všude rozházené součástky mohl bosou nohou v noci šlápnout při cestě na záchod a vyhrožovat, že teď tady doma bude všechno jinak. (To já vyhrožuju tak jednou týdně a nikdy nic nijak není).
Šup s tím do košíku.
"Žjůůů a podívej na tuhle figurku čarodějnice. To bude Čeněček koukat. Tomu budou pod stromečkem úplně zářit očička", halekala rozněžněle a já věděl, že je už jenom krůček od toho, aby se jí v ňadrech opět začalo tvořit mateřské mléko.
"hmmm", dařilo se mi krotit své nadšení z parádní figurky čarodějnice za dvě stovky, jejíž konstrukce je tak precizně zvládnutá, že už jen při pohledu na ní má člověk pocit, že tomu šmejdovi jednomu Taiwanskýmu, který uplácalo nějaký dítě v továrně za tři zrnka rýže na týden a jehož výrobní cena jsou tak tři koruny, při lehkém jarním vánku upadne hlava.
Šup s tím do košíku

"Týýý brďo a koukej na tohle", tančila Nataša mezi regály jako divoženka a ukazovala zase na nějakou předraženou kravinu. Skotačila tam rozjuchaně mezi hračkama jako kardinál na kokainu v obchodě s krucifixy, kde mají akci dva krucifixy za cenu jednoho a vůbec se neovládala. Do košíku létaly další a další hračky a já usoudil, že je nejvyšší čas opustit své tělo. Jakože dostat se v myšlenkách na nějaké lepší místo. Třeba do Palestiny. Tak jsem vypnul a přepnul se na autopilota.

Autopilot znamená, že tlačím košík, neustále mám dementní úsměv, na všechno přikyvuju a soustavně opakuju: "Máš pravdu miláčku". Tak jsem vypnul a bylo mi dobře.
"Tak a teď ještě micerální vodu", probral jsem se z ničeho nic. Zjistil jsem, že zatímco jsem nevnímal, přesunuli jsme se nějakým způsobem do oddělení drogerie.
Košík byl narvaný hračkama, krémama, gelama, tamponama a dalšími věcmi, kterými ženy šálí přírodu.
"Jak jsme tady dlouho?" Pronesl jsem zmateně a prohrábl jsem si vlasy, protože jsem měl pocit, že mi za tu dobu, co tady bloudíme povyrostly. Měl jsem podezření, že se změnilo i roční období.

"Nebuď nepříjemnej. Já vím, že tě to nebaví, ale nakoupit se to musí", skoro se Nataša urazila.
Pak už jsme jenom asi půl hodiny vybíraly barvu na vlasy, protože Nataša chce na nový rok radikální změnu, kdy změní své vlasy z blond na "trochu méně blond, ale ne zase tak, aby to někdo normální poznal", protože ona je rebel.
No a po dvaceti minutovém výběru deodorantu, při jejichž výběru jsem musel všechny očuchat, abych ji řekl, který mi nejvíce voní a trochu jsem se tím čucháním sjel a bylo mi blbě od žaludku, jsem konečně dorazili ke kase.
"Čtyři tisíce pět set", povídá paní pokladní a já nevěděl, jestli se mám smát a nebo paní umlátit rozkošným plyšovým dráčkem za tři kila.

"Nebuď takovej kolenovrt. Však zase napíšeš nějakou knihu", chlácholila mě Nataša, když jsem z brekem vytahoval z peněženky platební kartu. Je to tak. Budu celý život psát knížky, abychom měli na micerální vody a plyšové dráčky.
Zaplatil jsem a jelo se domů. Kuře ani rýži jsme samozřejmě nekoupili. Ani ten lovečák. V té předvánoční atmosféře jsme na to zapomněli. Stejně by nám už na večeři nezbyly peníze. K večeři jsem si pak mohl dát doušek svěží micerální vody a před spaním olízat trochu deodorantu, abych se dorazil.

Takový obyčejný nákup kondomů

10. listopadu 2016 v 17:58 |  Fotrův deník
Abych to tak nějak uvedl, tak dneska spí Čeněk u babičky. Co to znamená? To znamená, že večer není doma. A dál? No a dál to znamená, že ve vzduchu visí sex. Pokaždé, když dítě není přes noc doma, je zde varianta sexu (samozřejmě podmíněna přítomností Nataši)
Tolik k těm dobrým zprávám. Horší je, že nám došly kondomy. K Vánocům jsem dostal od Ježíška balíček a ani ne za tři čtvrtě roku jsou pryč. Ano, až takový jsem kaňour.
Kde je probém? Snad si je můžu jít koupit ne? Ano, to můžu, ale já jsem děsně stydlivý a ostýchavý kluk. Nesnáším nakupování kondomů a v životě jsem to dělal pouze ve stavu nejvyšší nouze a to asi tak třikrát, jinak jsem je nepoužíval (možná proto mám dítě)
Nenávidím ty pohledy nakupujících a pokladní, když dávám kondomy do košíku a posléze je vyndávám u pokladny na jedoucí pás. Mám pocit, že mě všichni soudí. Cítím na sobě ty pohrdavé pohledy celého obchodu. Slyším, jak si v duchu říkají: "Ježíš tě vidí ty smilníku" nebo "vím o tobě, že se chystáš dělat ošklivé věci. Nečisté věci."
Každopádně mi to je nepříjemné. A jelikož se Nataša vrací dneska z práce až večer, takže je nestihne nikde koupit, musel jsem podle hesla "kdo zaváhá, nešuká" zkousnout stud a skočit do Tesca. To je poměrně schůdná varianta, protože tam mají ty samoobslužné poklady, tak se aspoň vyhnu odsouzení pokladní.
Naklusal jsem do obchodu a abych se cítil trochu méně trapně, přihodil jsem nejdřív do košíku nějaké rohlíky, šunku a papriky. Jako, by to vypadalo, že jsem šel nakoupit jídlo a jen tak jakože mimochodem jsem si přikoupil i kondomy.
No a pak to přišlo. Sekce drogerie. Nemohl jsem je najít. Hledal jsem je mezi tamponama, neboť jsem tušil, že tak nějak se to strká do stejného místa. Nakonec byly v sekci ústní hygieny, což mě dost zmátlo.
Počkal jsem, až nikdo nebude kolem a jedním rychlým máchnutím jsem je jakoby náhodou shodil do košíku.
Nikdo mě neviděl, nikdo mě nesoudil. Měl jsem napůl vyhráno. Pak jsem jenom zašel k samoobslužným pokladnám, z košíku udělal takovou zeď, aby mi na pokladnu nikdo nekoukal, zaplatil jsem, hodil nákup do tašky a odcházel.
Ven z Tesca se prochází takovými těmi turnikety, které, když někdo něco šlohne, tak zapípají. Ano, stalo se to, že když jsem tím procházel, tak to zapípalo. Hbitý hlídač v letech ke mně okamžitě přiskočil a diskrétně mě požádal, zda bych nemohl jít stranou a ukázat mu obsah nákupu.
Nechtěl jsem na sebe poutat pozornost, tak jsem šel s ním.
"Hmm, papriky, rohlíky, šunka a co je tohle?" zeptal se hlídač, když narazil v tašce na kondomy.
"To jsou šprcky. A máte na nich ochranný kód. Podle účtenky jste je zaplatil. To vám, pane musí někdo sundat", prozradil mi.
Posléze vyndal balíček kondomů, zvedl ho nad hlavu a přes půl obchodu směrem k informacím zařval: "Paní Molnárová. Pán má tady šprcky s kódem. Pojďte mu ten kód sundat, ať si ty šprcky může vzít domů" Nálada otrávených lidí v nekonečných frontách u pokladen byla v tu ránu veselejší.
Diskrétnost pana hlídače byla příkladná. Ocenil jsem mimo jiné to, že tomu říkal šprcky. To situaci pomohlo. Přeci jen, kdyby tomu říkal pánská ochrana, to bych k tomu přišel lacino.
Napadlo mě, že uteču, ale už bylo pozdě. Už celé Tesco vědělo, že se chystám na soulož. Paní Molnárová přiklusala, odvedla mě uličkou hanby k pokladně a nějakým přístrojem ten kód načetla, takže už to při průchodu turnikety nepípalo. Při odchodu z obchodu tomu chyběl ještě hromadný potlesk či mexická vlna ze strany nakupujících, kteří všichni do jedno ví, že dneska večer na to vlítnu.
Mimochodem paní Molnárová, statná padesátnice s jedním dlouhým chlupem na bradě, mi svými jakože letmými dotyky na předloktí, když si ode mě brala ty kondomy, dávala najevo, že by ten jeden kondom se mnou klidně prubla.
No nic. Teď jsem doma a kondomy jsou v šuplíku. Už jenom počkám, až přijde Nataša, ohřeju večeři a půjdeme brzo spát. Ostatně jako vždycky, když dítě není doma. Sex tradičně přenecháme všem paním Molnárovým. My si ho budeme šetřit.

Poprázdninový speciál: „Unavte si své dítě“

9. září 2016 v 15:44 |  Fotrův deník
Prázdniny jsou za námi, tak se můžeme s úsměvem a písní na rtech poohlédnout na dobu, kdy školy a školky nefungují.
6:00 ráno
Čeněk: "Taťko, už je ráno, vstávej.
Já: "Co si ty za člověka proboha? Spi"
Čeněk: "Taťko, venku svítí sluníčko, musíme na výlet"
Já: "Je ještě brzo. Výlety mají ještě zavřeno"
Čeněk už oblečenej (nevím, kdy to stihnul): "Taťko, musíme jet"
Takže takhle ne. Rozhodl jsem se, že toho permoníka na kokainu prostě unavím, i kdybych měl chcípnout. Vzal jsem ho na výlet. Výšlap na nedalekou zříceninu. Na internetu proklamovali, že otevřeno denně od 8:00 do 17:00.
Když jsem se doplazil úplně zpocený (Čeněk doskákal a doběhnul) do toho krpálu nápis na zavřených vratech zříceniny: "Otevřeno denně od 8:00 do 17:00. V pondělí zavřeno" Dával tušit, že se výlet moc nepovedl.
Čeněk: "A taťko, jsou vevnitř hradu rytíři?"
Já: "Nevím, je zavřeno"
Čeněk: "A proč?"
Následnou hodinu přeskakuju, protože to byl nekonečný rozhovor typu "A proč", kdy výsledek byl takový, že Čeněk začal brečet, protože se těšil na rytíře.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem byl rytíř já (měl jsem klacek a na hlavě lopuch jakože helmu) a Čeněk mě coby drak svinským krokem hnal dolů z krpálu, jako že mě zapálí ohněm. Na úpatí kopce po dvaceti minutách běhu se o mě pokoušela mrtvička. Přeci jenom nejsem nejmladší, mám mírnou nadváhu a začínám plešatět. Na běh nejsem stavěný.
Následně jsme jeli na koupaliště. To dítě jedno malý tam pořád někde pobíhalo. To byl základ. Aby pořád běhalo. Když si chtěl sednout na deku, tak jsem mu řekl, že je ještě potřeba utíkat támhle dozadu. Tak tam běžel. Děti jsou tak naivní.
Po koupálku se najedl a pak jsme šli pěšky přes půl města do olympijské vesnice. Tam pobíhal, hrál florbal, jezdil na koloběžce, no prostě se nezastavil.
Domů jsme šli oklikou, abych ho dorazil.
Doma od šesti do devíti skákal na posteli a byl chobotnice.
Pak se navečeřel, šel do sprchy a šel spát. To, že šel spát, znamená, že v pyžamu skákal na posteli a byl chobotnice. ¨
To už jsem byl nevrlý a rázně a důrazně jsem mu připomněl, že je unavený a že musí spát. Názorně jsem si vedle něho lehnul, aby viděl, jak se má spát.
Posléze chobotnice skákala už po mě.
Usnul asi o půl dvanáctý.
Dneska ráno v šest:
Čeněk: "Taťko vstávej, už je ráno. Musíme na výlet"
No, tak doprdele z čeho je to dítě vyrobený? To jako nepotřebuje spát? To to jako nejde unavit?

4 rozdíly mezí dovolenou s dítětem a bez dítěte

31. srpna 2016 v 17:06 |  Fotrův deník
Asi není třeba připomínat, že je léto a v létě se jezdí na dovolené. Věděli jste ale, že i rodiče malých dětí mají právo na to, jet na dovolenou? Ano, je to tak. Akorát ti jezdí s dítětem, což je tak nějak očekáváné.
Jak už bylo řečeno, léto je výhní dovolených. Kdo v létě nejede na dovolenou k moři, ten jako by nebyl. Jakmile nesdílíte na facebooku alespoň deset fotek od moře, Mark Zuckerberg zabije koťátko.
Nicméně dovolená bezdětných lidí a lidí dětných je diametrálně odlišná.

1. Příprava a balení
Bezdětní lidé si zabalí plavky, kraťasy, trička, brýle na potápění, ploutve a kondomy (protože sex on the beach, vole) a samozřejmě nasmažit spoustu řízků, bo dovolená bez studených pět dnů starých řízků je jako si na koupališti nekoupit mastného langoše. Něco tomu chybí. Říkejme tomu průjem.
Lidé s malými dětmi to mají trochu jinak. Ti musí zabalit jeden kufr plný plyšáků, další kufr krámů na písek, rukávky, kruh, dvě tašky plné léků (protože malé dítě, jakmile ho vynesete přes práh domu, okamžitě onemocní), oblečení pro dítě, hračky do vody, nočník na pláž, nočník na pokoj, nočník na pláž, nočník k bazénu a místo řízků přesnídávky.
Jakmile je dítě zabalané, rodiče si dají plavky do kapsy (protože jinam se už fakt nevejdou) a jedou jenom v tom, v čem jsou oblečení.
Nicméně alespoň kondomy si balit nemusí, protože rodiče malých dětí na dovolené nesouloží. Ti nesouloží nikdy. Pokud byli přes rok hodně hodní, tak jim přinese soulož Ježíšek pod stromeček, ale jinak nic.

2. Cesta na dovolenou
Pro bezdětné lidi znamená cesta na dovolenou nutné a nudné zlo. Záleží, jakým dopravním prostředkem samozřejmě jedou.
Lidé s malými dětmi se na cestách nenudí. Obligátní věta: "Už tam budeme?" je doprovází už po pěti minutách cesty až do konce. Časem bývá doplňována větami "Mě už to tady nebaví", "Já mám hlad", "já potřebuju kakat" a nebo optimistickou "já jsem se pokakal"
Sem tam si dítě jen tak z plezíru pořve, sem tam udělá scénu a sem tam napadne spolucestujícího.

3. Denní program na dovolené
Bezdětní lidé se ráno nasnídají, jdou na pláž, občas si zašnorchlují, občas si zablbnou v moři, hodně čtou a opalují se.
Lidé s malými dětmi vstávají v době, kdy v hotelu ještě všichni spí, takže snídaně ještě není připravená.
Po dvou hodinách na pokoji, kdy čekali na úder osmé, kdy se otvírá restaurace, vyráží na snídani. Jeden rodič zkušeným chvatem jménem "kravata" drží dítě v šachu mezi stolem a zdí, zatímco druhý rodič pobíhá s talířem po bufetu a ve spěchu nabírá jídlo. S jídlem přibíhá ke stolu a během několika desítek sekund mu jídlo mizí ve chřtánu. Není čas na kousání, tak krajíce chleba polyká celé.
Jakmile se nasnídá, přebírá dítě a druhý rodič bere talíř a uniká ke stolům nabrat si svůj kus žvance. Dítě jí nakonec.
Po snídani se jde k moři, kde se celý den hloubí v písku jezírko. Do moře se nechodí, jelikož tam jsou bubáci.

4. Večerní program
Bezdětní lidé jdou většinou po večeři do města nasát exotickou atmosféru, nakoupit cetky a užít si tu jinou kulturu.
Lidé s dětmi si po večeři koupí flašku vína (nebo rovnou tvrdýho) a jdou na pokoj pokusit se uspat toho malýho Satana. Po třech hodinách, kdy dítě konečně pod usne, rodiče otevřou flašku a na balkoně ji do sebe vyklopí. Musí spěchat, protože za chvíli zase vstávají, aby mohli dvě hodiny čekat, než otevře restaurace se snídaní.

Kam dál