Srpen 2013

Lesk a bída šestinedělí

27. srpna 2013 v 22:46 Fotrův deník

Šestinedělí je snové období pro každou matku. Je to čas, kdy navazuje vztah se svým potomkem, je plná ženství a příslibů do budoucna. Je obklopena láskou, hrdličkami, štěňátky a jednorožci, kteří se prohánějí po rozkvetlé louce. Každý nový den s dítětem je pro ní požehnání, je pro ní darem z nebe, je pro ní jako pohlazení.

Pro otce je šestinedělí období bídy, zoufalství, paniky, temných myšlenek, žaludečních i jiných vředů, spánkových poruch a v neposlední řadě příležitostí k demonstrativnímu sebepoškozování. Já osobně jsem si ve sklepě začal hloubit tunel a připravoval se k velkému útěku, který mi bohužel zhatila má neobratnost, kdy jsem prokopnul potrubí a sklep vytopil.

Po celou dobu těhotenství to se sexem nebylo příliš valné. Občasné a nárazové akce trvající pár vteřin nebyly nic světoborného. To se naštěstí v šestinedělí změní, jelikož v šestinedělí není sex žádný. V šestinedělí není totiž nic. Jenom mimino.

Po pár dnech jsem si pomalu začal zvykat na nový režim. Abych byl Nataše i Čeňkovi na blízku, vyhodili mě z práce a já si to mohl vychutnat se vším všudy. Slovo spánek bylo zakázané. Podle studií stačí člověku krátkodobě pět hodin spánku denně, aniž by se mu změnila osobnost nebo vzal pušku, v pravé poledne vyšplhal na radniční věž a začal střílet lidi. Já sem veškeré studie strčil do kapsy, jelikož já jsem spal denně hodiny tři. V postatě jsem se vědcům vysmíval do obličeje.

Věděli jste, že novorozenec má jedinou obranu a tou je úsměv? Jelikož je to po fyzické stránce malej chcípáček, co by nepřepral ani veverku, brání se potencionálnímu útoku vyšinutého a nevyspalého rodiče úsměvem. Když jsem ve čtyři hodiny ráno už po desáté během dvou hodin vstával k Čeňkovi, sahal jsem po noži s tím, že to ukončím a bude pokoj, počastoval mě Čeněk v sebeobraně úsměvem, já jsem udělal "jééé", odložil nůž, opětoval jsem mu ospalý pohled rudýma očima s popraskanými žilkami a s odulým ksichtem jsem si šel zase na deset minut lehnout v blaženém očekávání, že mě ve spánku skolí mrtvice.

Novorozenci v drtivé většině případu spí kolem dvaceti hodin denně. My máme ale výjimečné dítě, další vývojovou fázi člověka, evoluční zázrak a proto ke svému životu spánek nepotřebuje. Akorát je škoda, že my s Natašou jsme zastaralý a očividně přežitý typ člověka, který se ještě nestačil vyvinout a spánek potřebuje. Tady bych viděl toho zakopaného psa. Ještě, že jsme flexibilní rodičové, co dokáží improvizovat a nedostatek spánku jsme nahrazovali zvracením a nárazovým omdléváním.

Ale dítě není jenom o nevyspání. Kdepak. Skýtá celou řadu jiných lahůdek. Pokoušel jsem se tomu vyhnout, jak to jen šlo, ale nakonec mě to dohnalo. Přebalování. Nataša mi jednoho dne vrazila Čeňka do náruče a poslala mě s ním do koupelny, abych pozvednul vztah otec-syn na další úroveň. Položil jsem Čeňka na přebalovací pult a strategicky vyčkával. Čeněk mě sledoval značně nedůvěřivě a přeměřoval si mě očima. Ani jednomu z nás se do toho očividně nechtělo. Na můj dotaz, jak velkou spoušť má v plenkách reagoval nesmělým škytáním. Nebylo zbytí, musel jsem jít na to. Čeněk byl překvapen mou iniciativou a jal se mě povzbudit tím, že se poblil. Opatrně jsem mu rozepnul bodýčko a začal mu sundávat plenu. A bylo to tam. Bylo toho spousty a všude to teklo. Čeněk si řekl, že mi pomůže, takže začal kopat nohama, čímž vše ulehčil. Bylo to všude, ale já jsem to dokázal zkrotit. Čeněk mě posléze za mou snahu odměnil tím, že mi počůral bradu a já se stal fotrem se vším všudy.

Malé dítě kupodivu však skýtá i výhody. Jedna z hlavních předností dítěte je ta, že se stává stravenkou. Od té doby, co máme Čeňka nás příbuzní imrvére zvou na jídlo, takže nemusíme vařit. My bychom stejně nevařili, jelikož na to není čas. Jelikož mě Nataša odmítla kojit, stravuju se výhradně po hospodách. Co bych vypíchnul jako zajímavost je to, že Čeněk se na návštěvách chová jako andílek. Jakmile odejdeme z návštěvy, začíná řvát a je posranej. Vždycky.

Po pár týdnech taktéž začíná opadat nápor a okupace mých rodičů. Moje máma už u nás není každý den, ale pouze každý druhý. Střídá se s Natašinou mámou. Pozitivní je, že nám přináší dary. Méně pozitivní, že přináší i postřehy a návrhy na změnu domácnosti, které většinou převádí do praxe. Můj otec má již natočený materiál na několik celovečerních filmů, ale vypadá, že mu to nestačí a točí dál a dál. Dokonce si pořídil i druhou kameru a začal točit oběma najednou. Často k nám zavítá i teta (dodnes nevíme čí je příbuzná a kde jsme k ní přišli) z venkova, která ráda hlasitě i přes Čeňkův řev vypráví různé příběhy a nikdy se nemá k odchodu. Pokaždé přinese v igelitce hnusnou paštiku, která smrdí, načež si u nás odskočí na záchod, kde je podezřele dlouho, následně si uvaří kafe, zapne televizi a udělá si pohodlí. Naštěstí si vždycky vzpomene, že musí k doktorovi, takže nakonec odejde. Paštiku pak spláchneme do záchodu, vyvětráme byt a jdeme utišit řvoucího a vystrašeného Čeňka.

Jak týdny ubíhají, začínám si zvykat. Od života již nic neočekávám. Jsem vyčerpaný, nevyspalý a neukojený. Mentálně jsem se dostal na úroveň předškoláka a Nataša na tom není o nic lépe. Jsem světloplachý, a když spím víc jak tři hodiny, budím se zmatený, zpocený, nevím, kde jsem a mnohdy se strachy zalykám. Stal jsem se strojem na výchovu dítěte. Cokoliv, co naruší denní režim, mi přijde zlé, nelidské, zbytečné a hrůzostrašné. Bojím se venkovního světa. Rád bych se vrátil zpět do dělohy. Pozitivní na tom bezesporu je, že to je pouze úvod do rodičovství a horší teprve přijde.

Čeněk in da haus

22. srpna 2013 v 23:01 Fotrův deník

A přišel ten velký den. Ten den, kdy si odvezu Čeňka s Natašou domů. Byt jsem připravil na ten velký okamžik dostatečně, až bych se nebál tvrdit, nadstandardně. Umyl jsem nádobí (to příliš špinavé jsem vyhodil, jelikož nešlo umýt běžnou houbičkou a na drátěnku tady není nikdo zvědavý), ustlal postel a tím to hasne. Půl dne jsem temperami psal barevný nápis na velkou čtvrtku "Vítej doma, chlapče". Během výroby jsem umatlal podlahu zelenou barvou a kousek žluté jsem si omylem vetřel do oka. No, pálilo to strašně. S velkou slávou jsem se posléze jal mocný transparent přitlouct na zeď. Tehdy se při zatloukání odloupl asi metr čtvereční omítky ze zdi, což nebyl úspěch. Nakonec jsem beztak mocný transparent vyhodil, jelikož jsem objevil, že ve slově "Vítej" jsem napsal ypsilon a na gramatické úpravy již nebyl čas a ani dostatek barvy, protože její zbytek byl rozptýlen všude kolem na nábytku.

Cestou do porodnice jsem na benzince koupil zvadlou růži Nataše a nabyl jsem dojmu, že jako otec budu příkladný. Zvadlou růži mě v porodnici přinutili vyhodit, jelikož se tam květiny donášet nesmí z důvodu zavlečení nějaké zákeřné choroby, která se přenáší z rostliny na člověka (podle vzhledu má povadlá růže přenášela minimálně rakovinu), tedy jsem za rodinou dorazil sice s holýma rukama, zato však s dobrými úmysly. Nataša už byla sbalená a Čeněk jakbysmet. Usadil jsem syna do autosedačky a mohlo se jet. Čeněk se v autosedačce hned z první poblil, tedy laťka byla nastavena a karty rozdány.

Na Nataše byly patrné známky únavy, vyčerpání a přicházející laktační psychózy, tedy jsem veškerá zavazadla včetně dítěte raději do auta nasoukal já. Cesta domů byla dlouhá a tak nějak málo slavnostní.. Nataša napůl ještě v rauši z narkózy a napůl již z propukající laktační psychózy mlátila hlavou o palubní desku, Čeněk vzadu v autosedačce střídavě blil a řval a já jsem úplně vynervovaný, abychom neměli nějakou autonehodu, úzkostlivě pozoroval dění kolem silnice a za každým řidičem nebo chodcem viděl šílence, který nemá co ztratit, je pod vlivem narkotik a nemá na práci nic jiného, než nás ohrozit na životě tím, že do nás narazí, a nebo po nás začne střílet. Nakonec jsme dorazili domů živi a zdrávi.

Bylo to, jak když do bytu vtrhne velká voda. Tempo domácnosti se naprosto změnilo. Jakmile jsme dorazili domů, začal kolotoč. Nataša se zhroutila do postele a začla brečet. Já jsem zmateně pobíhal kolem dítěte a snažil se ho utišit. Střídavě jsem ho choval, hrkal před ním chrastítkem a studoval v příručkách, jak se mám zachovat. Čeněk po pár hodinách únavou usnul. Díky bohu. Nataša se vzchopila a odešla brečet na záchod. Odnesl jsem Čeňka slavnostně do postýlky, vybalil věci z porodnice a přemýšlel, že to tady zabalím a začnu nový život někde jinde na lepším místě. Z mých slastných představ o úniku mě po několika minutách vyrušil dětský pláč. Čeněk usoudil, že spánku bylo dost a je potřeba fotra trochu popohnat, aby si moc nevyskakoval. Naštěstí konečně u Nataši propuknul mateřský pud a šla Čeňka Nakojit. Očividně měl velký hlad, jelikož Natašu takřka vysál a blaženě usnul. Jaká to krása. Spokojené a hlavně spící dítě se dostalo nyní do top pěti mých nejoblíbenějších věcí.

Malé mimino se musí každé tři hodiny krmit. To je fakt, přes který vlak nejede. Tedy i když spí, musí se vzbudit. To je fajn. Takže když po dvou hodinách a padesáti minutách neustálého řevu konečně usne, musíte ho za deset minut vzbudit, aby se napapal a mohl pokračovat ve řvaní. Největší pecka to je v noci. První noc kolem desáté upadáme s Natašou do komatu a o půl jedenácté se synáček probouzí a roztomilým řevem diktuje tempo domácnosti. Zde se projeví výhoda garsonky, jelikož jsme všichni v jedné místnosti a tedy všichni svorně nespíme, což tmelí rodinu. Máme s Natašou konečně společný koníček. Nespíme. Je to milé hobby.

Pro ilustraci dokládám časový harmonogram první noci:
22:00 Čeněk spí. Bytem se rozprostřel klid a štěstí
22:30 Čeněk je vzhůru. Řve. Bytem se rozprostřel neklid a ponurá nálada. Čeněk dostává chálku z pravého prsu.
22:40 Čeněk vyzunknul celý prs a žádá si druhý prs.
22:50 Čeněk vysál i druhý prs. Žádá třetí prs, jinak vyhrožuje řevem.
22:50 Požadavkům Čeňka jsme nedostáli, neboť můj prs je zcela bez mlíka a Nataša třetím nedisponuje, proto proměňuje svou výhružku a začíná řvát.
23:30 Pořád řve.
24:00 Čeněk se posral, leč nepřestává řvát
00:30 Čeněk je přebalen a usnul. Velká sláva. Jdeme s Natašou spát.
01:20 Čeněk je vzhůru a řve. Nataša připravuje prsa. Já masíruju svou bradavku, abych stimuloval prsní žlázy, aby začaly produkovat mléko, kdyby Čeňkovi opět dvě prsa nestačila.
01:30 Mám bradavku rozedřenou do krve, leč mléko se mi nespustilo. Vypadá to ale, že tentokrát Čeňkovi mléko od Nataši bude stačit.
01:40 Mléko mu nestačilo, takže řve.
02:00 Usnul!!!!! Jdeme s Natašou spát.
03:00 Čeněk se vzbudil, řve, ale nechce sát. Nemá hlad. Řve jen pro zábavu. Je to zlatíčko.
03:30 Čeněk z nějakého důvodu řve ještě víc, ač se to zdálo nemožné. Dostává levý prs a je chvíli pokoj. Sice nespí, ale už neřve. Dávám Čeňka do postýlky. Začíná řvát.
03:40 Nataša to nezvládla a pobíhá po pokoji s hrncem na hlavě s tím, že je zvon.
04:00 Čeněk usnul, ale ztrácíme Natašu, která je stále zvonem.
05:30 Dítě je vzhůru a řve. Už jsem taky zvon.
06:00 Čeněk usnul sám. Dáváme hrnce zpět do kredence a jdeme spát.
07:00 Je čas vstávat. Čeněk už má hlad a beztak jsme spali až až.
Tolik tedy k první noci, která byla báječná a je dobře, že nás podobné noci čekají i do budoucna.

Druhý den doma nás měli navštívit moji rodiče. Už návštěva porodnice dala tušit, že do toho půjdou po hlavě naplno. Už kolem deváté vidím z okna, jak naši přijíždějí. Otec strhne smykem auto na parkoviště a ještě skoro za jízdy vybíhá z auta se zapnutou kamerou do domu, aby něco nepropásnul. Za ním vybíhá moje máma s taškami plnými dětského oblečení a v podpaždí s několika baleními plen. Čeněk spal, když se rozrážejí dveře a děda dokumentarista vbíhá do bytu a natáčí. Moje máma zatím kupí do skříně plenami a oblečky. Zatímco dostáváme od mámy pokyny, co všechno nám přinesla a kam přesně nám to do bytu umístila, můj otec šteluje stativ a montuje nad postýlku online kameru. Dokonce se vytasil s prvním videem z porodnice, které už stihnul sestříhat, nadabovat a otitulkovat. Ihned nám video pouští a natáčí nás, jak se na video díváme.

Je potřeba říci, že od teď se u nás dveře netrhnou. Mí rodiče jsou u nás každý den a podávají si dveře s Natašinimi rodiči. Natašin otec natáčí taktéž domácí video a má máma si u nás postupně vybaluje karimatku, kartáček na zuby a tak nějak se zdá, že se chystá k nám nastěhovat.

Po porodu

16. srpna 2013 v 16:32 Fotrův deník

Ráno po porodu pro mě začalo odpoledne. Tehdy jsem se probral z deliria, vypotácel se z postele, chvilku jsem se dávil nad košem na prádlo, vypil skoro celý vodovod, načež jsem se zřítil na podlahu, kde jsem kňučel jako podsvinče. Čeňka jsem minulou noc zapil notně. Skutečnost, že mám na noze jednu botu (která navíc nebyla moje) trenýrky mám natažené na kalhoty (trenýrky opět nejsou moje), o stěnu je opřený papundeklový policista (takový ten podvod, který stojí u krajnice a simuluje opravdového policistu majíc za úkol motivovat řidiče ke zpomalení jízdy), který má přes celý obličej fixem nakreslenou vagínu a naprosto netuším, kde jsem byl a jak jsem se dostal domů (jsem vůbec u sebe doma?) dávala tušit, že to včera bylo veselé a divoké.

Taťka sice zařve na cirhózu jater, ale Čeněk bude zdravej jak řípa, když jsem ho toliko zapil. Po chvíli sténání na studené podlaze a provolávání jména Božího, jsem si všimnul v rohu pohozených dárků, které dostal Čeněk od mých kamarádů - kořalů. Slzičku jsem zamáčkl při myšlence, kolik z mých kamarádů pravděpodobně včerejší oslavu nepřežilo a velmi nehbitě jsem se sunul k dárkům. Se zálibou jsem si je prohlížel. Je až s podivem, že se mi je podařilo dopravit domů. Vedle klasických bodýček, nevkusných triček a hraček, které Čeněk buď vdechne a nebo se o ně pořeže (muži neumí kupovat dárky pro mimino, oni to tak mají geneticky (Už pračlověk neuměl koupit pramiminu nic kloudnýho, tak dostalo chobot mamuta a buď se s ním udusilo a nebo přežilo.), jsem mezi dárky objevil i vystřelovací nůž. Marně jsem hledal na rukojeti dětské ornamenty, ale jediné, co jsem našel, byly skvrny od krve na čepeli. Vskutku neotřelý dárek pro dítě.

Bylo také načase zajet do porodnice za mou nově rozrostlou rodinou. Necítil jsem se úplně nejlépe, ale to se nedá nic dělat. Šel jsem se alespoň opláchnout ledovou vodou a při té příležitosti jsem ponožky ze včerejška spláchnul do záchoda, jelikož to se fakt nedalo. Ještě jsem do sebe hodil půl litru kafe (jedna ku jedný s vodou), promnul si ospale oči a vyrazil jsem na parkoviště pro auto.

Cesta do porodnice byla dobrodružná. Kdyby mě stavila policie a dala mi dýchnout, na místě by mě bez soudu popravila ranou do týla a tělo ledabyle pohodila ke krajnici. Jistě bych nadýchal několik procent. Z tohoto důvodu jsem se snažil nevyčnívat z davu, ale taktéž příliš neriskovat. Štrádoval jsem si to ulicemi autem rychlostí chůze, což jsem vydedukoval za dostatečně kamuflážní. Policie mě sice díky bohu nezastavila, ale když jsem projížděl křižovatkou, z ničeho nic ke mně přiběhli dva chlapi a začali mě roztlačovat v domnění, že mám poruchu. Marné bylo mé volání: "Nechtě mě na pokoji. Tohle tady nemá nikdo zapotřebí". Když se mi začali sápat pod kapotu a ve zpětném zrcátku jsem zahlédl dalšího chlapa, jak se taktéž přibližuje, mává nad hlavou heverem a pokládá ke krajnici výstražní trojúhelník, šlápl jsem na plyn a přemotivovaným samaritánům raději ujel.

Cestou do porodnice jsem jakž takž vystřízlivěl, tedy jsem mohl svou roli otce začít sehrávat optimálně. Ještě jsem pro osvěžení dechu rozžvýkal mentolové kapesníčky, které jsem seprané objevil v kapse u kalhot a mohlo se vyrazit po schodech za Natašou.
Jelikož jsme s Natašou honorace a horních šest milionů, měli jsme zaplacen nadstandard úplně ve všem, co to šlo. Například pokoj po porodu měla jenom pro sebe a navíc s televizí, kde byly dva polské kanály, a čété dvojka, která zrněla. Bez klepání jsem vtrhnul do pokoje a s šibalským výrazem zakřičel: "Tak kde je ta moje rajda?". Moje rajda zrovna ležela na lůžku a velmi nevybíravě až vyčítavě se na mě podívala. Stejně jako to udělaly další čtyři ženský, s nimiž byla na pokoji. Jako bonus začaly brečet děti, které tam měly matky s sebou a jedna z matek, která zrovna kojila, vykřikla hrůzou. Byl jsem velmi překvapen, ale nedal jsem na sobě nic znát. Tvářil jsem se, jako že to celé byl můj záměr a klidně to udělám znovu, jelikož já jsem prostě takovej a je to můj styl. Důležitě jsem pokynul na Natašu, ať se ráčí dostavit ven před pokoj, tajemně jsem pokynul směrem, kde nikdo nebyl a zavřel za sebou dveře.

Jednolůžáky jsou bohužel plné, takže Nataša musí počkat, až se jeden uvolní, což by mělo nastat ještě dneska. O mém faux pas jsme příliš nehovořili a dělali jsme, že se nic nestalo. Nataša zašla pro Čeňka na kojenecké oddělení, jelikož ženám po císařském řezu, ženám kardiačkám, ženám se zvýšenou hladinou mužského hormonu a ženám se sklony nožem ohrožovat své dítě na životě, děti na pokoji nenechávají.

Čeněk zrovna spal. Byl opravdu velmi malý, a kdybych chtěl, tak bych ho přepral a možná i rozmačkal. Já ale nechtěl. Zkontroloval jsem, zda má vše, co má mít a nemá nic navíc. S potěšením jsem po prohlídce mohl oznámit, že je v pořádku a že je zdravý. Mé prohlášení se nesetkalo s bouřlivými ovacemi, v jaké jsem doufal. Nataša i ostatní přihlížející mému prohlášení na chodbě ve mně neviděli dostatečnou autoritu na poli medicíny, nehledě na to, že vyjma Nataši, nevěděli, kdo jsem a o čem to mluvím. Tento drobný nezdar mě však náladu nezkazil. Při prohlídce jsem objevil taktéž Čeňkovo novorozenecké vysvědčení. Bylo na něm jeho jméno, váha, výška, datum narození a tři kolonky - zvracení, močení, stolice, kde u každé kolonky bylo datum a počet. Dneska se Čeněk může pochlubit třemi zvraceními, dvěma stolicemi a šesti močeními. Dmul jsem se pýchou. Navíc jsem nenápadně obešel i jiné děti a sleduje jejich vysvědčení jsem zjistil, že takových výkonů na poli vyměšování jako Čeněk dosahuje jen málokdo. Byl jsem tomu rád.

Druhý den jsem se dostavil do porodnice v mnohem lepším stavu s tím, že se přijedou podívat i mí rodiče na svého prvního vnuka. Očekával jsem, že budou velmi rozradostnělí, avšak skutečnost překonala mé očekávání. Přijeli s hodinovým zpožděním, jelikož můj otec natáčel na kameru celou cestu do porodnice s tím, že ještě rádi za pár desítek let zavzpomínáme u sledování videa, jak s mojí mámou jeli do porodnice. Můj otec je totiž zapálený dokumentarista amatér, který filmuje úplně všechno. Doma má plnou skříň rodinných videí, na která se nikdy nikdo nebude koukat, ale je potřeba tato kupit a neustále točit nová a nová. Legendární sbírka dvaceti vánočních rodinných videí, která jsou úplně stejná, akorát se liší dárky, které dostaneme, již dávno vstoupila do zlatého fondu mé rodiny.

Novopečený děda tedy smýkaje novopečenou babičkou po schodech dorazil do pokoje. Ihned se vrhnul k Čeňkovi s kamerou. Chvíli ho filmoval jak spí, načež ho bez skrupulí vzbudil, jelikož prý potřeboval pro své video záběry, kdy je vzhůru. Čeněk otcovo nadšení pro dokument nesdílel a nebo ho možná špatně pochopil, každopádně začal hystericky řvát. To se konečně chopila slova moje máma a poslala tátu i s kamerou za dveře, kde se má uklidnit. Tomu to očividně nevadilo a s kamerou pobíhal po chodbě a natáčel jiné rodičky s dětmi, než mu byla kamera zabavena přivolaným zřízencem a dostal jí až při odchodu z porodnice. Po celou dobu návštěvy s ním už proto nebyla řeč. Pouze uraženě přešlapoval po pokoji a mumlal si pod vousy.
Tolik k návštěvě babičky s dědou. Zítra jede Čeněk s Natašou z porodnice domů. Asi by to chtělo v bytě lehce uklidit.

Porod - díl třetí aneb už je to venku

8. srpna 2013 v 16:46 Fotrův deník

Mnozí z vás to jistě nevědí a ani já jsem to nevěděl. Kdo by to také věděl. Skutečnost se má tak, že vlastní porod je záležitostí převážně veskrze byrokratickou. Zpocená, zlomená rodička, která se svíjí v bolestech a vyzývá Satana (i křesťanky, které chodí ke zpovědi, zpívají v kostele, nosí spodničku a uznale pokyvují hlavou, když přistihnou kněze, jak za zpovědnicí klátí ministranta a zavádí mu krucifix do speciálního místa, v tento moment Boha opouštějí a na krátký moment konvertují k Satanovi), musí vyplnit řadu formulářů.

Jakmile jde o lejstra, jde lidskost stranou. Věc se má tak, že dokud nevyplníte všechny dokumenty, neporodíte. Před vlastním porodem je rodička zavezena do temné místnosti s jednou lampičkou a stohy dokumentů. Do této místnosti otec nesmí a proto musí postávat a okounět venku před dveřmi. Otec může přešlapovat z místa na místo jak chce, může sebevíc sedět na křesle před místností a vrtět sebou, co to dá, ale nic neurychlí. Dokud nebude vše vyplněno, porod nebude a přes to vlak nejede. Pokud by nedej bože rodička začala během vyplňování lejster rodit, přispěchá pan doktor a jemným dotykem dítě v děloze přidrží, dokud nebude podepsán poslední informovaný souhlas. Bůhví, co všechno rodičky podepisují. Nedělám si iluze, že v bolestech a ve stresu všechny dokumenty nejprve pětkrát přečtou. I Nataša musela vše podepsat, tedy očekávám, kdy k nám dorazí pán, který nám vezme dítě, nábytek a mou ledvinu a ohánějíc se podepsaným lejstrem bude tvrdit, že to je v pořádku, že to je tak podepsaný a že všechno pak bude lepší. (I když Nataša měla na vyplnění dokumentů několik dní, tak si je snad přečetla)

My jsme měli vše podepsáno, vše přichystáno, bábovku jsem upekl (lžu) a stále nic. Malýmu Čeňkovi se vůbec nechtělo ven. Už to vypadalo, že z porodu sejde a celá ta záležitost s dítětem tak nějak zmizí do ztracena. Něco jako dlouhý vztah, který je nudný a postupně vyšumí. Prostě porod budou vyvolávat čím dál tím méně často, já budu čím dál tím méně často jezdit do porodnice až postupně do porodnice přestanu jezdit a Nataša postupně přestane rodit a všichni budou dělat, že se nic nestalo a nikdo těhotný nebyl.

Když už jsem to nejméně čekal, zvonil mi brzy ráno telefon a na druhé straně mi Nataša oznámila: "už". To byl podle mě neklamný signál, že začíná rodit. I když jsem se na tuto chvíli připravoval několik měsíců, měl jsem nacvičený postup a přichystány pokyny, zmocnila se mě panika. Celý zelený jsem se vypotácel ze dveří, nepříčetně jsem srazil klečící stařičkou sousedku na schodech, která rejžákem drhla podlahu na chodbě, ač jsem měl tento týden službu na chodbu já (toto nesmyslné pravidlo se službami na úklid ignoruji, jelikož mi přijde zpátečnické a proto mě mají sousedé rádi a váží si mě za to) a s vlasteneckou písní na rtech jsem usedl do auta a odjel směr porod. Cestou se mě zmocňovala řada chlapeckých myšlenek jako třeba, že bych mohl místo do porodnice jet do Chorvatska k moři, vypnout si telefon a doufat, že se ta situace nějak přežene a podobně.

Nakonec jsem místo do Chorvatska dorazil do porodnice, což mě šlechtí a dokazuje, jaký jsem charakter. Jelikož jsem v roztržitosti doma zapomněl porodní balíček, kterých máme ve skříni několik kilo, musel jsem si koupit nový. Nasoukal jsem na sebe ty jednorázový doktorský hadry, nasadil si roušku, rukavice a vyrazil na porodní sál za Natašou v domnění, že tam přijdu zrovna včas na to, abych dítě odrodil, přestřihl pupeční šňůru, připil si s primářem a zase odjel domů. Počítal jsem, že za půl hoďky budu doma.

Nataša však vůbec nevypadala, že do půl hodiny budu doma. Potácela se po pokoji a opíraje se o kapačky se pokusila vyloudit úsměv. Žádný kontrakce, nic, nula. Teď nastává ta velmi zajímavá čtrnáctihodinová pasáž, kdy jsem střídavě seděl, střídavě chodil a občas seděl nebo dokonce chodil. Narozdíl ode mě však Nataše občas ležela a taky někdy chodila. Jednou za čas se nás uráčil navštívit doktor, který Natašu vyšetřil spiklenecky na mě mrknul, řekl, že se nic neděje a odešel. Asi po pěti hodinách přišla velká událost. Nataša by přísahala, že cítila jednu malou kontrakci. To bylo slávy. Celé oddělení se na tu událost přišlo podívat a vrchní sestra mi dokonce s pláčem potřásla rukou. To bylo na další tři hodiny vše. S Natašou jsme si povídali o té kontrakci a s láskou jsme na ní vzpomínali. Je škoda, že jsem si tu kontrakci nevyfotil, jelikož už očividně žádná další nebude.

Po osmi hodinách se na porodnici vystřídala směna, tedy se na nás přišla podívat nová doktorka i nové sestřičky. Mezi nimi byla i jedna postarší sestřička, jejíž ambice byly ty nejvyšší a očividně se jednou stane doktorkou, ne-li přímo nějakou hezkou nemocí. Když doktorka zmizela z dohledu, přispěchala tato ochotná a příjemná sestřička k Nataše a jala se jí sama vyšetřovat. Co na to, že Nataša řvala bolestí jak tur, já jsem z té situace omdlel a mladší sestřička hořekovala, ať toho nechá. Ona si dál šla za svým snem a vyšetřovala.

Jakmile vyšinutou sestřičku i s jejíma ambicemi odvedli do sklepa, kde byla utracena, přišel nás navštívit sám pan primář. Pan primář se na nás usmál, popřál hodně úspěchů a odešel. Čekal jsem od něj větší výsledky.

Po čtrnácti hodinách konečně doktorka usoudila, že přirozenou cestou to nepůjde a dítě půjde ven císařským řezem. Je zvláštní, že to po celou dobu nikoho nenapadlo a všichni se snažili o nemožné. Nataša byla tedy odvezena na operační sál a já byl zanechán sám na porodním sále.
Je skandální, nakolik je otec u porodu ignorován a přehlížen. Padesát procent dítěte je v podstatě jeho, ale personál se chová, jako by byl duch. Ještě, že rodička otce vnímá a v bolestech proklíná jeho jméno a častuje jej nevybíravými slovy. Mě si za celou dobu nikdo nevšiml. I když jsem omdléval, krvácel z nosu a občas vykřikoval strachy, nikoho jsem nezajímal. Ani když už bylo finále, nikdo mi nic neřekl. Natašu odvezli a já byl sám na porodním sále.

K porodu císařským řezem otec vpuštěn není. Pokusil jsem se argumentovat tím, že mám přeci doktorský plášť, čepičku i roušku z automatu za dvacku, tedy jsem skoro doktor, ne-li ještě něco víc, ale mé úspěchy na poli medicíny nikoho nezajímaly a musel jsem zůstat sám na porodním sále. Mou bezradnost navíc podtrhla uklízečka, která asi po desíti minutách, kdy jsem bezcílně bloumal po pokoji, přišla pokoj vytřít. Nejenom, že nemůžu být u porodu, nikdo mě neinformuje o jeho průběhu a nikdo se ani nestaví se podívat, jestli žiju, ale navíc teď musím sedět na sesli v rohu místnosti s nohama nahoře, aby uklízečka mohla vytřít. Navíc nesmím stoupat na podlahu, dokud tato nebude uschlá, jinak a nyní cituji paní uklizečku: "se na to tady všechno můžu vykašlat. Já tady uklízet nemusím. Už jsem v důchodu a mám nemocný nohy". Aby potrhla svá slova, odplivla si směrem ke mně a odešla. Jářku mé představy o porodu vzaly za své. Sedím sám na porodním sále s nohama nahoře a nemůžu vstát a jít se podívat aspoň na chodbu a čekat, až tudy povezou Čeňka.

Asi po hodině, kdy jsem usoudil, že podlaha už je suchá, jsem se odvážil na ní postavit. Zároveň v tu dobu jsem zaslechl z operačního sálu dětský pláč. A je to tu. Synátor řve jako by ho na nože brali. Běžel jsem aspoň do futer dveří a čekal jsem, až se rozrazí dveře sálu a vyjde doktor s Čeňkem. Záhy se dveře sice rozrazily a doktor cosi nesl, avšak pevně jsem doufal, že to Čeněk není. Už proto, že to bylo neforemné, krvácelo to a navíc to dal doktor do ešusu a vložil do skříňky. Patrně to byla placenta, ale co s ní budou dělat, to raději nedomýšlet.

A pak to přišlo. Doktor odnáší řvoucí mimino kamsi do jiné místnosti a já na chvíli zahlédnu plod mého penisu. Musím přiznat, že to byl silný moment. Asi po čtvrt hodině, kdy nemám ponětí, co mám dělat, tak postávám ve dveřích a často nahlas pokašlávám, aby si mě někdo všimnul, za mnou přijde sestra a ptá se, zda jsem otec (Zde končí a padá jakékoliv bezpečností opatření porodnice, jelikož když kdokoliv bude chtít dítě, stačí si zajít do porodnice, opřít se o dveře, tvářit se zmateně a až se ho někdo zeptá, jestli je otec, stačí přikývnout a zajít si pro dítě) a jsem konečně odveden za Čeňkem. Začíná se mi motat hlava a je mi na zvracení. Patrně mě zastihla tíha otcovství.

Čeněk je malej a řve. Aby ho asi ještě víc nasrali, tak mu sestřička strčila do zadku teploměr. Čeněk řve ještě víc. Ocitám se v jakémsi deliriu. Mé plány, že budu fotit jak zběsilý, vzaly za své. Kdyby mi sama sestřička nepřipomněla, že mám v ruce foťák a že bych měl asi fotit, vůbec by mě to nenapadlo. Beztak jsem vyfotil Čeňka jenom dvakrát a z toho jednou rozmazaně a podruhý jsem se netrefil a vyfotil jsem strop. Jakmile mu změřili teplotu, zvážili ho, změřili, zabalili, dali mi ho do náruče. Čeněk přestal na chvíli řvát a začal dělat ze slin bublinky. Je to šikovnej kluk. Následně mi ho vzali a odvezli. Nataša v narkóze a dítě odvezeno na novorozenecké oddělení. Ideální čas na to, jít se opít.

Porod - díl druhý aneb stále nic

2. srpna 2013 v 23:17 Fotrův deník

Žádný porod jak z červené knihovny od padesátileté nepolíbené panny, která čeká "na toho pravého", jelikož je hnusná, má hrb a když mluví, tak se jí chvěje vole a kroutí knírek, se nekonal.
Den před termínem porodu jsme byli s Natašou na kontrole, kde jsem očekával potvrzení termínu. Abych okolí včetně vyšetřujícího doktora i nenarozeného Čeňka utvrdil, že to myslím vážně a datum porodu nehodlám posouvat, vzal jsem s sebou i Natašiny věci do porodnice s tím, že jí v porodnici už zanechám a bude pokoj. Věci do porodnice čítaly čtyři metrákový kufry na kolečkách, které se v závějích sněhu půldruhého kiláku od parkoviště do porodnice přepravovaly v podstatě samy, ne-li ještě lépe. Samozřejmě, že bylo potřeba, aby s sebou do porodnice Nataša tahala svůj nadpozemský notebook z konce osmdesátých let, který váží jako malý rodinný vůz, aby na něm mohla hrát například solitér, jelikož nic jinýho ten starej křáp neumí. Stejně tak bylo více než nutné brát s sebou do porodnice fén, žehličku na vlasy a další podobný záležitosti, který zabírají polovinu koupelny (v druhé polovině je kosmetika a tampóny. Já si čistím zuby na hajzlu a pastu na zuby spolu s deodorantem mám lišácky schovaný pod záchodovou štětkou nebo, pokud se zadaří, tak zamotaný v rezervním hajzlpapíru).

Asi po hodině, kdy jsem se prodíral sněhem s kuframa v zubech, dělal stopu pro těhotnou Natašu a po několika zpřetrhaných vazech v koleni a naštípnuté patě, kdy jsem špatně trefil obrubník, jsem se dopotácel ke vstupu do gynekologicko-porodního pavilonu. Zde jsem odpadl vyčerpáním. Nataša mě romanticky překročila a namířila si to do čekárny. Akce porod byla tedy v plném proudu. Asi po čtyřech hodinách, kdy jsme v podstatě tři hodiny a padesát pět minut čekali v čekárně, pro nás také akce porod pro dnešek skončila. Pan doktor nařkl Natašu z toho, že je málo otevřená, respektive vůbec a proto máme přijít až koncem týdne. Takže super. Vzal jsem tedy opět všechny kufry do zubů a do podpaždí a jako ten nejubožejší portýr jsem se šinul zpět k autu.

Za čtyři dny se situace opakovala, vyjma toho, že tentokrát jsem táhnul kufrů pět a Nataša byla otevřená ještě míň, neřkuli byla přímo zavřená. Opět jsme se měli ukázat až po pár dnech.
Když ani po třetí návštěvě a desíti dnech po termínu porodu stále nic, byl čas jít na to od lesa. V podstatě jsem tam Natašu zavezl, nechal jí tam a odjel. Doktorům se jí patrně zželelo, tedy jí začali vyvolávat porod a umístili jí na oddělení rizikového těhotenství. Druhý den jsem jí jel navštívit s tím, že porod je nasnadě.

Nataša nebyla zrovna ve stoprocentní kondici. Celou noc jí vyšetřovali a vyvolávali porod, leč stále se nic neděje. Pro její potěchu byla na pokoji spolu se zkušenou rodičkou, ostřílenou harcovnicí a profesionální matkou - šestnáctiletou paní Balogovou. Když jsem za Natašou dorazil, měla paní Balogová návštěvu asi patnácti příbuzných, tedy jsme se s Natašou raději šli projít po chodbě. Vypadala velmi poklesle. Pokusil jsem se jí obveselit netaktním humorem adresovaným na její nateklou postavu, načež jsem byl poslán domů.

Druhý den jsem mohl za Natašou už přímo do pokoje, jelikož Balogovi zabrali vestibul i přilehlé chodby, kde tančili a hráli na kytary. Pokoj byl tedy prázdný, takže jsme s Natašou měli soukromí. Opět jí celou noc vyvolávali porod a večer jí převezou na porodní sál. Ne však proto, že už bude rodit, ale proto, aby mohli ve vyvolávání porodu přitvrdit, aby zaplatila víc za nadstandardní porodní sál, který se platí ode dne, kdy tam vkročíte a hlavně, aby uvolnila místo pro Balogovi, kteří si do pokoje večer dotáhnou maringotku.

Další den tedy mířím už na porodní sál. Zatímco v noci Nataše tradičně vyvolávali porod, odrodili ve vedlejších sálech tři ženy včetně paní Balogové. I během mé návštěvy se řinul z vedlejšího pokoje nelidský řev, který dal vědět, že se zde odehrává zázrak zrození života. Podle intenzity řevu jsem usoudil, že porod patrně bolí víc než dostat balonem do rozkroku, což považuju (jistě zcela oprávněně) za vrchol bolesti. Jednu chvíli jsem měl nutkání zeptat se sestřičky, která zrovna probíhala kolem, zda to rodí opravdu člověk, jelikož zvuky silně připomínaly výbuch kombajnu s patnácti zemědělci na korbě (znáte takový zvuk, viďte?). Každopádně pokud ženy u porodu takovýto rámus opravdu vydávají, mám se na co těšit. Sice to podle průběhu porodu vypadá, že si tak půl roku počkám, než začne Nataša rodit, ale i tak je to znepokojivé zjištění. Celý bílý se potácím po pokoji, když tu přijde doktor, vyšetří Natašu a oznámí nám, že já jsem pravděpodobně víc otevřený, než Nataša. No nic. Je čas opět jít domů a zítra na novo. Třeba už se konečně zadaří