Porod - díl druhý aneb stále nic

2. srpna 2013 v 23:17 |  Fotrův deník

Žádný porod jak z červené knihovny od padesátileté nepolíbené panny, která čeká "na toho pravého", jelikož je hnusná, má hrb a když mluví, tak se jí chvěje vole a kroutí knírek, se nekonal.
Den před termínem porodu jsme byli s Natašou na kontrole, kde jsem očekával potvrzení termínu. Abych okolí včetně vyšetřujícího doktora i nenarozeného Čeňka utvrdil, že to myslím vážně a datum porodu nehodlám posouvat, vzal jsem s sebou i Natašiny věci do porodnice s tím, že jí v porodnici už zanechám a bude pokoj. Věci do porodnice čítaly čtyři metrákový kufry na kolečkách, které se v závějích sněhu půldruhého kiláku od parkoviště do porodnice přepravovaly v podstatě samy, ne-li ještě lépe. Samozřejmě, že bylo potřeba, aby s sebou do porodnice Nataša tahala svůj nadpozemský notebook z konce osmdesátých let, který váží jako malý rodinný vůz, aby na něm mohla hrát například solitér, jelikož nic jinýho ten starej křáp neumí. Stejně tak bylo více než nutné brát s sebou do porodnice fén, žehličku na vlasy a další podobný záležitosti, který zabírají polovinu koupelny (v druhé polovině je kosmetika a tampóny. Já si čistím zuby na hajzlu a pastu na zuby spolu s deodorantem mám lišácky schovaný pod záchodovou štětkou nebo, pokud se zadaří, tak zamotaný v rezervním hajzlpapíru).

Asi po hodině, kdy jsem se prodíral sněhem s kuframa v zubech, dělal stopu pro těhotnou Natašu a po několika zpřetrhaných vazech v koleni a naštípnuté patě, kdy jsem špatně trefil obrubník, jsem se dopotácel ke vstupu do gynekologicko-porodního pavilonu. Zde jsem odpadl vyčerpáním. Nataša mě romanticky překročila a namířila si to do čekárny. Akce porod byla tedy v plném proudu. Asi po čtyřech hodinách, kdy jsme v podstatě tři hodiny a padesát pět minut čekali v čekárně, pro nás také akce porod pro dnešek skončila. Pan doktor nařkl Natašu z toho, že je málo otevřená, respektive vůbec a proto máme přijít až koncem týdne. Takže super. Vzal jsem tedy opět všechny kufry do zubů a do podpaždí a jako ten nejubožejší portýr jsem se šinul zpět k autu.

Za čtyři dny se situace opakovala, vyjma toho, že tentokrát jsem táhnul kufrů pět a Nataša byla otevřená ještě míň, neřkuli byla přímo zavřená. Opět jsme se měli ukázat až po pár dnech.
Když ani po třetí návštěvě a desíti dnech po termínu porodu stále nic, byl čas jít na to od lesa. V podstatě jsem tam Natašu zavezl, nechal jí tam a odjel. Doktorům se jí patrně zželelo, tedy jí začali vyvolávat porod a umístili jí na oddělení rizikového těhotenství. Druhý den jsem jí jel navštívit s tím, že porod je nasnadě.

Nataša nebyla zrovna ve stoprocentní kondici. Celou noc jí vyšetřovali a vyvolávali porod, leč stále se nic neděje. Pro její potěchu byla na pokoji spolu se zkušenou rodičkou, ostřílenou harcovnicí a profesionální matkou - šestnáctiletou paní Balogovou. Když jsem za Natašou dorazil, měla paní Balogová návštěvu asi patnácti příbuzných, tedy jsme se s Natašou raději šli projít po chodbě. Vypadala velmi poklesle. Pokusil jsem se jí obveselit netaktním humorem adresovaným na její nateklou postavu, načež jsem byl poslán domů.

Druhý den jsem mohl za Natašou už přímo do pokoje, jelikož Balogovi zabrali vestibul i přilehlé chodby, kde tančili a hráli na kytary. Pokoj byl tedy prázdný, takže jsme s Natašou měli soukromí. Opět jí celou noc vyvolávali porod a večer jí převezou na porodní sál. Ne však proto, že už bude rodit, ale proto, aby mohli ve vyvolávání porodu přitvrdit, aby zaplatila víc za nadstandardní porodní sál, který se platí ode dne, kdy tam vkročíte a hlavně, aby uvolnila místo pro Balogovi, kteří si do pokoje večer dotáhnou maringotku.

Další den tedy mířím už na porodní sál. Zatímco v noci Nataše tradičně vyvolávali porod, odrodili ve vedlejších sálech tři ženy včetně paní Balogové. I během mé návštěvy se řinul z vedlejšího pokoje nelidský řev, který dal vědět, že se zde odehrává zázrak zrození života. Podle intenzity řevu jsem usoudil, že porod patrně bolí víc než dostat balonem do rozkroku, což považuju (jistě zcela oprávněně) za vrchol bolesti. Jednu chvíli jsem měl nutkání zeptat se sestřičky, která zrovna probíhala kolem, zda to rodí opravdu člověk, jelikož zvuky silně připomínaly výbuch kombajnu s patnácti zemědělci na korbě (znáte takový zvuk, viďte?). Každopádně pokud ženy u porodu takovýto rámus opravdu vydávají, mám se na co těšit. Sice to podle průběhu porodu vypadá, že si tak půl roku počkám, než začne Nataša rodit, ale i tak je to znepokojivé zjištění. Celý bílý se potácím po pokoji, když tu přijde doktor, vyšetří Natašu a oznámí nám, že já jsem pravděpodobně víc otevřený, než Nataša. No nic. Je čas opět jít domů a zítra na novo. Třeba už se konečně zadaří
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 mengano mengano | E-mail | Web | 3. srpna 2013 v 18:25 | Reagovat

Nenapínej:)

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 28. srpna 2013 v 0:49 | Reagovat

Dobré porovnání porodu k ráně balonem do rozkroku- to jsem ještě neslyšela-:-)

3 Kitty Kitty | E-mail | Web | 28. srpna 2013 v 22:36 | Reagovat

Nenapínej říkám taky. Jsem jedno oko...

4 Káča Káča | 31. srpna 2013 v 22:25 | Reagovat

Balogovi mě odrovnali a kombajn mě dorazil úplně :D

5 fisha fisha | 2. září 2013 v 23:02 | Reagovat

Již od nepaměti se vede spor o to, co je největší bolest.
Ženy většinou zastávají názor, že největší bolest je porod.
Muži naopak tvrdí, že kopnutí do koulí.
Bolest se dá těžko změřit, ale pokusme se rozhodnout tento spor logickou úvahou:
Poměrně často se stává, že rok či dva po porodu žena prohlásí:
“Miláčku, co kdybychom měli další děťátko?”
Naproti tomu není znám jediný případ, kdy by nějaký muž dva roky po výše zmíněné zkušenosti řekl:
“To by bylo pěkné, kdyby mě tak dnes někdo kopl do koulí.”

6 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | Web | 8. září 2013 v 11:33 | Reagovat

To jsem asi vedle rodila já...Nepamatuju si sice, že bych křičela, ale byli se na mě koukat z vedlejších pokojů sestřičky, a moje doktorka pořád dělala "Pšt!"

7 Důkaz,že nejen žena je těhotná. Důkaz,že nejen žena je těhotná. | 13. září 2013 v 10:05 | Reagovat

Nechutný článek, ale zasmála jsem se. Maringotka, otevření autora, ostřílená harcovnice..mě dostala!

8 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 28. listopadu 2013 v 1:46 | Reagovat

Zase se řehtám na celé kolo, vzbudila jsem všech pět svých psů, kteří se tu kolem mne rozvalují a teď právě si myslí něco o bláznivé paničce, ještě že ten můj spí až vzadu v ložnici, by si myslel, že jsem se zbláznila:-)

9 Srb Srb | 17. prosince 2013 v 18:53 | Reagovat

To je masakr tohle :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama