Září 2013

Čeněk u fotografa

26. září 2013 v 23:36 Fotrův deník

Jednoho dne z čista jasna a bez jakékoliv přípravy přišla Nataša s rizikovou myšlenkou, že by bylo hezké, kdybychom se s Čeňkem nechali vyfotit od profesionálního fotografa. Na mé výtky, že to není potřeba, jelikož jsem Čeňka již pětkrát vyfotografoval mobilem a to zadarmo, reagovala podrážděně. Bylo mi vysvětleno, že můj názor nemá v této rodině žádnou váhu a vůbec nikoho nezajímá. Pokusil jsem se vzmužit a přejít do protiútoku, že když bude focení, že ten večer půjdu s kamarády do hospody. Bral jsem to jako rozumný kompromis. Za trest, že si vůbec dovolím projevit svou vůli a pokouším se o kompromisy, mě Nataša poslala umýt nádobí a večer jsem musel jít brzo spát. Žádní kamarádi, nic takovýho.

Hned další den obstarala Nataša fotografa a koupila mi na focení košili v barvě šampaň (co to je proboha za barvu?) s volánky a upnutý džíny, ze kterých jsem krvácel. Pokud bych v tomhle autfitu vyrazil ven mezi lidi, hned za prvním rohem by mě vohnul nadrženej námořník. Čeněk vyfasoval hustopřísnou vestičku s lebkou. Když jsem se dožadoval taktéž hustopřísné vestičky s lebkou, byl jsem opět poslán umýt nádobí. Při generálce na focení (ano, Nataša uspořádala dvouhodinovou generálku na focení, kde jsme jak blbci stáli před zrcadlem a učili se spořádaný rodinný úsměv) si Čeněk svou hustopřísnou vestičku s lebkou poblil, takže se bude fotit ve svetýrku do véčka.

Je potřeba se zmínit o tom, že fotograf, který nás bude fotografovat je nejen vyhlášená kapacita, ale je taktéž asi třikrát dražší než jiné vyhlášené kapacity. Nataša na fotografovi odmítla šetřit a zajistila nám proslulého francouzského fotografa Žána Piéra. V životě jsem o něm neslyšel. Podle jeho internetových stránek, má Žán Piér široký záběr. Mezi asi tisícovkou rozmazaných fotek sov (patrně je to fanda do ornitologie, což je bezesporu nejdůležitější kritérium při výběru fotografa, který bude fotit vaše dítě) jsem zahlédl i pár fotografií lidí. Je smutné, že to byli fotografie mrtvých lidí, ale Nataša tvrdila, že to je umění. Inu, když to je umění, tak to se nedá nic dělat.

Focení bylo domluveno na odpoledne a Nataša už od rána pobíhala po bytě v natáčkách a vyvolávala zmatek a paniku. Čeněk si spokojeně pořvával a já myl standardně za trest nádobí, jelikož jsem špatně odpověděl, když se mě Nataša zeptala, jestli mi taky přijde, že zhubla. Zhruba dvě hodiny před focením jsem byl vyslán do koupelny, abych se oholil. Přišlo mi, že by bylo velmi humorné a vtipné, kdybych si nechal knírek, ale arbitr humoru Nataša rozhodla, že to velmi vtipné ani humorné není a vyslala mě zpět sjednat nápravu. Po té, co jsem byl hladce oholen, musel jsem se pod dohledem nasoukat do ultratěsných riflí a hlavně si obléci svou šampaň košili a mohlo se vyrazit. Jelikož je přední evropský fotograf Žán Piér drahej jak prase, musíme jet autobusem, neboť už nemáme peníze na benzín.

Autobus nám skoro ujel, protože si Čeněk v půlce cesty vzpomněl, že nemá pana Pandu a začal řvát Tak jsme se pro něj museli vrátit. Respektive Nataša, jelikož ultratěsné džíny mě při jakémkoliv jiném pohybu, než je pomalá chůze s nataženými koleny, nehezky ztrestají.
Cesta autobusem není žádná výhra. Celou cestu musím stát, neboť kdybych si v těch džínách sednul, museli bychom okamžitě do nemocnice. Navíc nás pořád někdo otravuje, že máme roztomilý dítě a kolikže mu je a podobně. Vzhledem k tomu, že mám na sobě šampaň košili s volánky, nemám zapotřebí se vybavovat s cizími lidmi. Čeněk to ale cítí jinak a coby zdatný řečník vysvětluje postarší paní, která se mu nadklání nad kočárkem, že pan Panda je jeho kamarád a že on by se bez něj vyfotit nenechal.

Do ateliéru jsme dorazili na minutu přesně, což se nám od té doby, co máme dítě, ještě nepovedlo. Všude byly po zdi fotografie sov a ze stropu visely řetězy. Fotograf Žán Piér nás ve dveřích uvítal s ruským přízvukem (ono to s tou Francií zase tak horký nebude) Musím konstatovat, že Žán piér je hodně posh persona. Jeho košile byla mnohem víc šampaň než ta moje, měl trendy elasťáky s namalovaným terčem na zadku, bradku do špičky a samozřejmě nesměl chybět baret. V náručí třímal natupírovaného bišonka s mašličkou. Profík každým coulem.

Žán Piér nás postavil před plátno, bišonka odložil na polštářek v rohu, popadnul foťák a nepříčetně začal mačkat spoušť. Teď přišel náš čas. Teď jsme mohli zúročit hodiny zkoušení rodinného úsměvu. Čeněk měl očividně málo natrénováno, jelikož místo rodinného úsměvu mě dloubal prstem do oka, což samozřejmě můj rodinný úsměv narušilo a tento jsem nahradil bolestnou grimasou. Žán Piér kolem nás pobíhal a vykřikoval Á šanté. Podle mě nic jiného francouzsky neuměl.

Asi po půl hodině a po padesáti Á šanté usoudil Žán Piér, že je hotovo a bude následovat focení samotného Čeňka. Nataše přišlo děsně roztomilé, kdybychom Čeňka vyfotili s bišonkem a tak se také stalo. Žán Piér zjevně bišonka nadrogoval, jelikož ten byl neuvěřitelně klidný a tvárný. Nejsem si dokonce jistý, zda byl ještě živý. Byl mnohem tvárnější než Čeněk, který se neustále překuloval a jinak pohyboval. Jakmile jsme k němu dali bišonka, Čeněk zbystřel a začal mu vytrhávat chuchvalce chlupů. Zatímco Čeněk cupoval psa, Žán Piér s foťákem tančil kolem a jako v transu vykřikoval Á šanté. Když Čeněk bišonka poblil, bylo hotovo. Zpocený Žán Piér začal tleskat a Čeňkovi se hluboce uklonil a my mohli jít domů.

Plavání mimin aneb Michael Phelps ležící blicí

20. září 2013 v 16:44 Fotrův deník

Protože se Čeněk stále není schopen udržet na nohou (díky bohu), tedy nemůže bruslit, obrážel můj otec různé sportovní kroužky, kde by malé budoucí hvězdě hokejového nebe alespoň vštípili sportovního ducha a kde by zocelili jeho doposud vetché tělíčko. Akrobatické lyžování pro mimina mělo narváno, stejně jako moderní pětiboj pro kojence a proto zbylo pouze plavání. Zakoupil tedy rovnou roční permanentku a bylo vymalováno.

Byla to velká rodinná událost. Přijela i teta z venkova, o jejímž příbuzenském vztahu se vedou dlouhé a vášnivé diskuse. Tentokrát na přilepšenou přivezla žluklou vajíčkovou pomazánku, která rovnou letěla do koše a koš rovnou na balkon a na revanš nám vyžrala ledničku a do pet lahve si odsypala prášek na praní, jelikož na venkově takovýhle vymoženosti prý nemají. Můj otec svolal před začátkem plavání rodinný briefing, kde probral podrobnosti a v powerpointu si připravil motivační prezentaci ohledně možných a očekávaných Čeňkových úspěchů a způsobů, jak těchto úspěchů dosáhnout. Měl to hezky připravené. Na konec prezentace si připravil i menší taneční vystoupení a přednesl sportovní báseň, kterou složil přímo pro tuto příležitost. Podle mě to mělo celkem solidní úroveň.

Vše bylo připravené, všichni, včetně Čeňka patřičně namotivovaní a mohlo se vyrazit. Celá rodina včetně babiček, dědečků, prababiček i pradědečků a tety z venkova, se sešla u nás doma. Čeněk byl pod velkým tlakem, ale podařilo se mu to ustát. Posral se a usnul, takže se muselo čekat, až se vyspinká, aby nebyl mrzutý. Celý rodinný ansámbl tedy dvě hodiny netrpělivě přešlapoval před postýlkou a čekal, až se mladý pán uráčí probudit. Po dvou hodinách se malý plavec nakonec probudil,a jakmile byl dostatečně nakrmen, zavelel veselým zapištěním k odchodu. Moje babička byla celou dobu děsně na měkko a co půl hodinu tklivě povzdechla, že je škoda, že se téhle velké chvíle nedožila její maminka. Jakmile úroveň dojemnosti a rodinné patetičnosti dosáhla vrcholu, mohlo se konečně odjet.

Kolona aut slavnostně dorazila před malý plavecký areál a ucpala veškeré příjezdové i odjezdové cesty. Čeněk se pyšně nechává odnést v náruči ve sportovní pozici "klubíčko" a užívá si ovace zástupu přihlížejích, kteří hlasitě provolávají jeho jméno, kdykoliv něco udělá. Cokoliv. Například si kýchne nebo mrkne. Jelikož je Nataša velmi pokroková matka, zajistila speciální bazén se slanou vodou a recepční, která si neholí nohy ani podpaždí. Banda čítající cirka patnáct lidí, která vtrhla do malé recepce, paní recepční značně zaskočila, a ta nebyla schopna podat nějaké upřesňující instrukce. Nedalo se tedy nic dělat a skupina vedená toho času již spícím a poslintaným Čeňkem vnikla do šatny takřka svépomocí. Polonahá maminka s brečícím miminem, která se v šatně zrovna převlékala, usoudila, že plavat s dítětem půjde raději jindy, anebo nikdy a urychleně se oblékla, popadla dítě a z šatny doslova prchla.

Převlékáme Čeňka do plavek a můj otec začíná žhavit kameru, aby zaznamenal jeho první sportovní úspěchy. Panuje veselá nálada. Teta z venkova si dokonce slavnostně otevřela lahváče a moje babička se slzami v očích opět teskní, že se tohohle velkého dne nedožila její maminka. Čeněk je již v plavebním úboru a můj otec si odchází do auta pro stativ a podvodní kameru, kterou tam roztržitě zapomněl. Jakmile jsme opět kompletní, vcházíme do místnosti s bazénem.
V bazénu jsou již připravené dvě maminky s dětmi, které si s příchodem naší famílie vyměňují nesměle tázavé pohledy. "Tak vás tady vítám. Jmenuji se Vláďa a jsem plavčík a instruktor naší dnešní hodiny" vítá nás při příchodu plavčík Vláďa s nadváhou, s knírkem a s pupíkem o velikosti dna půllitru, ze kterého se na nás usmívají dva žmolky z prachu a bůhvíčeho. Bonviván Vláďa do toho jde očividně srdíčkem a má tah na branku. Jako příkladný plavčík, který nehodlá ponechat nic náhodě má červené bermudy a dokonce červený plovák jako z Pobřežní hlídky.

S Natašou a Čeňkem vcházíme do bazénku, zatímco Vláďa usazuje naší početnou skupinku, kde se dá. Babička, která je chabrus na záda a má bolavé klouby, byla posazena na skákací míč, ze kterého v nepravidelných intervalech padá a dojatě vykřikuje, že je škoda, že se tohohle velkého dne nedožila její maminka. Teta z venkova odmítla sedět. Pouze se opřela o futra a loupla do sebe dalšího lahváče. Můj otec se v nastalém zmatku zatím převlékl do neoprenu a s podvodní kamerou se jal vniknout do bazénu, že to celý bude natáčet zespodu. Plavčík Vláďa ho však z bazénu vykázal sednout mezi ostatní. Naštěstí ale stačil Čeňkovi připnout malou podvodní kameru na kotník, takže se snad video povede.

Hodina začala básničkou kolo kolo mlýnský a Čeněk se poblil do bazénu. Plavčík Vláďa zlostně hořekoval a dostali jsme od něj napomenutí. Posléze jsme Čeňka nastrojili do plovacího popruhu a za zpěvu hitu Žába leze do bezu jsme Čeňkem brázdili neklidné hladiny bazénku. Plavčík Vláďa seděl na své věži na kraji bazénu a pokoušel se na dlani točit s plovákem. Očividně byl spokojený. Jakmile Čeněk dobrázdil hladinu, začal plavčík Vláďá házet do bazénku malé plastové barevné míčky, které děti měli za úkol uchopit a s pomoci rodičů je dopravit do kruhu uprostřed bazénku. Čeňkovi se podařilo jeden balónek chytit rovnou ze vzduchu. Můj otec v hledišti propukl v tu ránu v hysterický ryk a skandoval Čeňkovo jméno a inicioval v hledišti na Čeňkovu počest mexickou vlnu. Teta z venkova si otevřela dalšího, do té doby již sedmého lahváče a babička, která ležela na břiše vedle skákacího balónu, ze kterého opět spadla, tiše a blaženě štěbetla, že je škoda, že se toho nedožila její maminka. Když můj otec začal v hledišti řehtat řehtačkou, byl neústupným plavčíkem Vláďou vykázán za dveře a místností se rozprostřelo ticho.

Další cvik byl z těch náročnějších. Čeněk se měl chytit plovoucí destičky a spolu jsme se měli otočit opět za tónů odrhovaček kolem osy. Od této chvíle pozbyl Čeněk jakékoliv snahy o účast na sportování a bez nějakého zájmu o dění kolem ležel na hladině a upíjel vodu z bazénu, která mu zachutnala. Z celého toho zápolení začal škytat a znovu se poblil. Plavčík Vláďa zpozorněl a udělil nám druhou a poslední výstrahu, za což si vysloužil od Čeňka pohrdavý pohled, a aby znázornil svůj vzdor proti jeho autoritě začal plácat ručičkama o hladinu.

Následujícím cvikem se Čeněk opět vrátil do hry. Mohl zde totiž uplatnit své nabyté sociální zkušenosti, které získal při rande s mladou Soukalovou před nějakou dobou. Hra spočívala totiž v tom, že se děti daly do kruhu a na signál dělaly berany berany duc. To se Čeňkovi líbilo a při prvním berany berany duc knokautovat hlavičkou protější mimino, které okamžitě začalo řvát. Čeněk se smál a byl šťastný. Jakmile knokautoval i druhé dítě, byla hra přerušena a plavčík Vláďa raději vyhlásil relaxační bezkontaktní cvičení s pěnovými želvičkami, které měli děti chytat a zase pouštět. Plavčík Vláďa spokojeně s plovákem obcházel bazén a tvářil se důležitě. Čeněk šel do tohoto bezkontaktního cvičení naplno a posral se. Toto nedopatření rozpálilo plavčíka Vláďu do běla. Okamžitě se naježil, začal křičet a pobíhat kolem bazénu. Během jeho hysterického běhu mu vypadl plovák, o který zakopl, spadl na hranu bazénu a vyrazil si zub.

Tím pro nás koupání skončilo. Plavčík Vláďa nás plivaje krev okamžitě vykázal z bazénu s tím, že nás ani naší famílii už nikdy nechce vidět. Beztak už byl nejvyšší čas jít. Teta z venkova u futer zavrávorala a i s nedopitým lahváčem spadla do bazénku a babička se slzou v oku pronesla, že je škoda, že se tohohle dne nedožila její maminka.

Sám doma s miminem aneb sedm hodin pravého otcovství

12. září 2013 v 16:11 Fotrův deník

Tak nějak jsem tušil, že ten okamžik jednou nastane. Ten den, kdy budu s Čeňkem sám doma, jsem si přehrával v hlavě nesčetněkrát a pokaždé jsem z něj ve svých představách vyšel jako vítěz. Jako neporažený a nepokořený. Jako držitel prestižního hrníčku na kafe s nápisem nejlepší otec. De facto jsem si nepřipouštěl jinou variantu než kolosální úspěch a v koutku duše jsem doufal, že tento můj počin bude oslavně zmíněn v některém lokálním deníku formou obdivné reportáže ne-li přímo na titulní stránce, tedy alespoň v rubrice Stalo se. Vše ale bylo jinak.

Nataša si po týdnech strávených doma v přítmí a v atmosféře permanentního stavu polozhroucenosti okořeněnou špetkou zoufalství, nevyspání a spásných myšlenek na otravu léky usmyslela, že si zajde mezi lidi. Nabyla dojmu, že jsem se stal plnohodnotným rodičem, kterému není péče o malé dítě cizí (nebo alespoň, že jsem v rámci možností teoreticky schopen dítě nezmrzačit) a proto může na chvíli své hnízdo opustit. Domluvila si odpolední dostaveníčko se svými kamarádkami na pokec v kavárně. Jak znám ženy (a že je znám jako své boty), určitě budou klábosit o menstruaci, modeláži nehtů, nakupování a depilaci celé hodiny. Bylo mi naznačeno, že zde existuje varianta, že se vrátí až v pozdních večerních hodinách, a teď cituji, "vožralá jak vidle" a abych s tím tedy počítal.

Měl jsem tu naší menší pánskou jízdu naplánovanou celkem příjemně. Půl hodiny si budu s Čeňkem hrát, načež ho dám spinkat a následně se podívám na nějaký náročný film. Možná se rozšoupnu a otevřu si láhev vína, ale to spíš asi ne. Je trochu škoda, že jsem po narození Čeňka přestal kouřit, jelikož cigareta na balkoně by taktéž jistě bodla, ale nemůžu mít vše. Tedy naplánováno jsem to měl hezky, ale bohužel se odpoledne, potažmo večer nevyvíjel tak úplně sluníčkově a pohodově. Následuje dění hodinu po hodině.

1. hodina
Za Natašou se na bůhvíkolik hodin zavřely dveře a já jsem sám doma s dítětem. Čeněk leží nehybně se mnou v posteli a upřeně mě pozoruje. Čekám, co se bude dít. Jsem nedůvěřivý. Čeněk chvilku očividně váhá, je nesmělý, ale po pár minutách si mě oťukává a cvičně se poblil. Vyčkávám, jestli nebude nějaká větší akce a zatím nic nedělám. Pouze látkovou plenou setřu z prostěradla bělostný Čeňkův výtvor. Čeněk ještě chvíli upřeně kouká, načež po pár minutách propuká v pláč. Už to začíná.

2. hodina
Tak Čeněk řve už hodinu. Nepomohlo houpání a ani pan Panda ho nezajímá. Nemá ani hlad. Začínám být mírně rozladěn, ale nevěším hlavu a snažím se být optimistou. Věřím, že za chvíli usne. Položil jsem Čeňka na zem na hrací podložku a snažím se ho rozptýlit různými předměty a nakonec se mi ho daří utišit plastovou lžičkou, kterou se zájmem žužlá. Konečně. Mé vítězství však nemá dlouhého trvání, neboť si narval lžičku do chřtánu a začal se dávit. Čeněk usoudil, že dávení se mu nelíbí, tedy začal opět řvát. Zakouřil bych si.

3. hodina
Čeněk už o plastovou lžičku nejeví zájem a tím také padla možnost, že přestane brečet, neboť jsem vyzkoušel už všechny předměty v tomto bytě hrůzy a žádný ho už nezaujal. Začínám být nervní. Aby vylepšili náladu v domácnosti, sousedé se jali bouchat do stěny, aby dali najevo, že se jim rámus z našeho bytu nezamlouvá a tedy bych měl sjednat nápravu. Ještě párkrát zabouchají na stěnu a přísahám, že jim propíchám pneumatiky u auta. Mám hlad, ale jídlo si neudělám ani náhodou. Jakmile se od Čeňka vzdálím byť na pár metrů, nejen že propukne v hysterický záchvat, ale taktéž se sápe po předmětech kolem sebe a demonstrativně se jimi snaží udusit. Zakouřil bych si velmi. To tady v tý domácnosti není někde zapomenutá cigareta?

4. hodina
Zajímalo by mě, jestli tady v okolí není nějaký hezký a útulný babybox. Nataša by to jistě pochopila. Ona má pro tyhle věci porozumění. Čeněk už určitě překonal rekord ve řvaní. Je zajímavé, že má stále tolik energie a nebojí se na intenzitě nárazově přidávat, aby z toho dětství taky něco měl. V zoufalství jsem vylízal starý popelník, co jsme měli na balkoně, avšak mou touhu po cigaretě jsem neutišil. Čeněk na chvilku ve řvaní polevil, ale očividně mě jenom zkoušel a udělal si ze mě srandu, neboť záhy začal řvát znovu. Přísahal bych, že se při pláči usmívá a má z toho radost. Je to škodolibé dítě.

5. hodina
Začínám mít halucinace a šimrá mě v podbříšku. Čeněk už nepláče, nýbrž začal kňourat. Je to snad ještě horší než pláč. Úplně mi to rve uši. V nestřežené chvíli se mi podařilo udělat si kafe a pozorujíce kňourající a pěstičkami o podložku mlátící dítě s tikem v oku usrkávám. Z trudomyslnosti mě vytrhnul zvuk zvonku. Někdo je za dveřmi. Zanechávám Čeňka na podlaze a podrážděně jdu otevřít: "Dobrý den, už jste slyšel o Bohu?" Umaštěný svědek Jehovův s baťůžkem a v nepadnoucím obleku, který mi mezi dveřmi začal mávat před obličejem Strážnou Věží, se ocitnul ve špatnou dobu na špatném místě. Ještě než se stačil nadechnout k nějaké kolosální hluboké myšlence, jsem mu znuděně a odevzdaně chrstnul vařící kafe do ksichtu a dveře bez jediného slůvka zabouchnul. Kňučení zpoza dveří dalo tušit, že dnes při něm Jehova nestál. Bez jakýchkoliv pohnutek jsem se vrátil k hlasitému dítěti, které se mezitím začalo dusit igelitovou taškou. Absolutně nemám ponětí, kde k té igelitce přišel, ale je jasné, že jeho pud sebezáchovy se očividně ještě nedostavil. Začínám přemýšlet, jak se člověk jako rasa vůbec mohl dožít tak dlouho, když jeho mláďata mají sebedestruktivní sklony. No nic. Čeněk začíná opět řvát a já zatímco podruhé vylízávám popelník, sním o cigaretě a babyboxu.

6. hodina
Právě jsem vykouřil purpuru zabalenou do novin a nestydím se za to. Nemám výčitky. Zjistil jsem, že když si hodím Čeňka přes rameno a skáču po jedné noze, že nebrečí, ale směje se. Vzhledem k vykouřené purpuře mi skákání po jedné noze nedělá úplně dobře na orgány a žaludek mi začíná bublat. Pokládám proto Čeňka zpět na zem, aby mohl spokojeně pokračovat ve řvaní.

Je čas na koupání a odložení mimina do postýlky. Nedaří se mi tak úplně nalézt pro Čeňka pyžamo. Zřejmě jsem při Natašinině instruktáži lelkoval a nedával pozor, proto bude dnes Čeněk spát v poblitém pyžamu, které jsem získal z koše na špinavé prádlo. Ujistil jsem Čeňka, že to bude naše malé tajemství. Domluva byla jasná. On neřekne mámě, že ho táta oblékl do nechutného poblitého pyžama a já zase mámě neřeknu, že jí posral prostěradlo během minulého přebalování. Všichni pak budou spokojeni.

Napustil jsem tedy vanu a Čeňka do ní uložil. Vypadal spokojeně a během koupánkování se do vany počurinkal, poblinkal a hlavně pokakuškal, to je ale hodňoučkej Čeněček. Hezký a příjemný večer to je. Místo sledování filmu držím v jedné ruce řvoucí dítě a druhou rukou drhnu posranou a jinak znehodnocenou vanu.

7. hodina
Čeněk už je v postýlce a začíná usínat. Přichází Nataša. Nachází mě pohozeného v rohu místnosti v poloze znásilněné ženy, jak stěží lapám po dechu a žužlám pana Pandu. Jestli měl někdo někdy pochybnosti o mém otcovství, dnes jsem mu je vyvrátil.

Čeňkovo první rande

5. září 2013 v 23:42 Fotrův deník

V životě každého muže existuje několik milníků, kterými si muž musí projít a které ho budou posouvat dál a dál dokud neumře anebo si nenechá změnit pohlaví (tam na něj čekají ale ženské milníky, kterým nerozumím. Určitě tam ale bude první kadeřník, první spálená polévka, první zlomený nehet nebo první Justin Bíbr). Oněmi zlomovými body u mužů jsou například uhry na zadku, pubertální knírek v pubertě, pubertální knírek ve čtyřiceti, první rvačka, první rozbitý okno šutrem, první ranní probuzení po pařbě vedle transvestity Radka, první pusa od dívky, první pusa od transvestity Radka a hlavně první rande s dívkou.

Jelikož Čeňkovi už pomalu táhlo na tři měsíce, byl největší čas ho zasvětit to tajů svádění a balení holek (má se toho ode mě dost co naučit, jelikož jsem v tomto extratřída. Za život jsem svedl tři ženy a transvestitu Radka). Pro tento moment jsem pro něj připravil ideální partnerku na zaškolení. Tou partnerkou je pětiměsíční dcera mého kamaráda - Žaneta Soukalová. Mladá Soukalová je v okolí vyhlášená harcovnice a prostopášnice. Proslýchá se, že na kurzu plavání pro mimina proklouzla (spolu s taťkou) do pánské šatny, kde seděla mezi převlékajícími se muži a na každého se koketně smála a dudala dudáka velmi nevybíravým způsobem. Také byla spatřena, jak se úplně nahá převaluje na koupališti u brouzdaliště. To je ideální partie pro Čeňka na rozjezd. Je o tři měsíce starší a hlavně zkušená. To Čeněk potřebuje. Získat zkušenosti.

Inu, domluvil jsem tedy Čeňkovi rande a jednoho slunečného sobotního odpoledne jsme šli na návštěvu k Soukalům. Čeněk byl už od rána jak na trní. Pořád nervózně žužlal pana Pandu (plyšová hračka) a ani tomu řevu nedával takovou razanci jako obvykle. Rande s mladou Soukalovou se z počátku vyvíjelo slibně. Čeněk dělal humor, koketoval, flirtoval a házel očkem, načež s ní dokonce mazácky ulehl na deku. Nicméně záhy udělal začátečnickou chybu - začal brečet a posral se, což většinou výsledek rande ovlivní negativně (pokud nerandíte s Němcem, tam se to naopak očekává). Zhrzeného milovníka jsem tedy potupně z rande odnesl, přebalil a dal domů spinkat. Čeněk tedy poprvé neuspěl, ale není všem dnům konec.

Na poli svádění jsme si to již odbyli a je nasnadě otevřít sportovní okénko. Divím se, že jsem to ještě nezmínil, ale je potřeba sdělit jednu zásadní informace. Můj otec (Čeňkův děda) není pouze dokumentarista - amatér. Ne ne. Je to také bývalý vášnivý hokejista. Aktuálně tento sport díky svému stáří sleduje z povzdálí a pouze radí doma z křesla s pivem v ruce trenérům v televizi při zápasech. Jakmile zjistil, že bude mít vnuka, naběhla mu na čele žilka, hurónsky zařval a vyběhl nenarozeného Čeňka zapsat do hokejové přípravky a nakoupit mu hokejky. Dokonce nám oznámil, že si ho v patnácti přebírá a pojede s ním do Kanady protlačit ho do NHL. Když to říkal, tak měl na čele naběhlé žilky už tři a dle výrazu vypadal, že právě zabil člověka a udělá to znovu. Nebylo tedy moudré mu odporovat, tedy se patrně v patnácti letech s Čeňkem rozloučíme a on bude odtažen šíleným dědou do Kanady.

Jelikož Čeněk ještě neumí chodit, zatím ho děda nemůže šoupnout ani na kurz bruslení. Aby stimuloval jeho vývoj a Čeněk už za půl roku mohl hrát v extralize, provádí s ním různé cviky. Pokaždé, když k nim jdeme na návštěvu, není Čeněk ve své kůži. Jakmile dorazíme k mým rodičům, přibíhá můj otec již ve sportovním oděvu a sportovních botách ke dveřím, mimino nám odebírá a výklusem za neustálého funění jej dopravuje do ložnice, odkud záhy slyšíme dětský pláč a otce jak hystericky řve: "Jeď, jeď, to dáš, jeď, jeď". Bůhví, co tam s ním provádí. Jednou, když s ním dělal před námi strečink a různě ho protahoval, strašně v Čeňkovi křuplo. To byla poslední kapka a Nataša mu ho až do odvolání vzala. Byl smutný (můj otec. Čeňkovi to bylo jedno. Hlavně, že mohl žužlat pana Pandu)

Co se týká mých přebytečných těhotenských kil, byl jsem donucen svézt se na vlně diety, kterou nám naordinovala Nataša. Na doporučení své známé, která díky této dietě vítězně zhubla za tři měsíce půl kila, si koupila knihu od renomované nutriční poradkyně a esoteričky, ve které paní radí, jak na základě čaker, fáze měsíce a horoskopu zkombinovat potraviny tak, aby dotyčný člověk nejen zhubnul, ale i našel nenávist a beznaděj v gastronomii. Podle mě ta paní, pokud se řídila svými radami, je již dávno mrtvá, jelikož jiné východisko nevidím.

Protože jsem ve znamení váhy a ten den byl zrovna úplněk, naordinovala mi Nataša řepovou dietu. Velmi lahodná záležitost. Svou dietu jsem tedy zahájil s velkou pompou řepovou polévkou a řepovým salátem s kousky cukety (cuketu jsem dostal jenom na rozjezd. Až se zajedu, tak cuketu nahradí ještě více řepy). Při jídle se mi dělaly mžitky před očima a hrozně jsem se potil. Každé sousto jsem zapíjel řepovým džusem, který jsem si musel ředit vodou, abych se méně dávil. Suma sumárum jsem za první týden řepové diety přibral kilo, ale zato se mi udělala vyrážka na hrudníku a měl jsem červenou moč.

Závistivě jsem pokukoval po Čeňkovi, jak s chutí baští Sunar a ve slabé chvilce jsem mu jako ten největší nepřející závistivec schoval pana Pandu, aby měl také nějaké trápení. Čeněk sebou ale nenechá zametat a svého pana Pandu si vyřval zpátky hysterickým pláčem. Aby se něco podobného už neopakovalo, tak mi pro výstrahu poblil polštář a spokojeně s pocitem zadostiučinění usnul.

I na Čeňka však nakonec došlo, protože byl čas na očkování. Jelikož je Nataša úzkostlivá matka, budeme Čeňka očkovat proti úplně všemu, co existuje i co by existovat teoreticky v budoucnu mohlo, na což si budeme muset vzít pravděpodobně hypotéku anebo prodám jeden ze svých orgánů (spíš ale obojí). Čekárna u doktorky byla narvaná k prasknutí, neboť to vypadá, že očkování je v módě a hodně mezi dětmi letí. Scénář byl vždy stejný. Usměvavé dítě, co si povětšinou hrálo s nějakou edukativní hračkou typu dřívko nebo látková plena, vešlo s rodiči do ordinace, odkud se záhy ozval mohutný řev, který neutichal ani při odchodu z čekárny. Čeněk nenechal nic náhodě a začal řvát už v čekárně. Pokud jsem si myslel, že tím je to tedy vyřešeno, mýlil jsem se. Jakmile Čeněk za neutichajícího řevu dostal injekci, propukl v takový jekot, že bylo padesát na padesát, že nám ho sebere sociálka. Navíc ho očkování natolik rozhodilo, že celou noc nespal, tedy měla návštěva lékařky blahodárný dopad na celou rodinu včetně sousedů, kteří zvýšili kadenci v počtu namalovaných genitálů na naše vchodové dveře.

Život po šestinedělí

1. září 2013 v 22:26 Fotrův deník

Je to přesně sedm týdnů po porodu a já ne a ne shodit těhotenská kila. Sportuju, co to dá a domů chodím výhradně po schodech. Patrně by to mělo větší efekt, kdybychom nebydleli v přízemí, avšak i za tuto snahu bych si zasloužil zhubnout. Dokonce mi přijde, že nabírám na váze, což je skandální. Mé kdysi ploché a rajcovně notně bochánkové břicho se jalo stát povislým, všude se roztékajícím a odulým. V této situaci opravdu není čas ani prostor si hrát na hrdinství a bylo potřeba navštívit specialistu. I vydal jsem se tedy na doporučení mého známého za dietologem. Známý si ho velmi vychvaloval, jelikož díky němu shodil krásná dvě kila a dvakrát se pokusil o sebevraždu.

Dietolog však mému očekávání nedostál. Přišel jsem za ním v dobré víře, že mi pomůže shodit těhotenská kila nenásilnou formou, avšak on mi oznámil, že žádná těhotenská kila nemám, že jsem pouze vyžraný prase a naordinoval mi brokolicovou dietu. Brokolicová dieta samozřejmě nepřipadala v úvahu, jelikož je brokolice hnusná a nedá se jíst. V tento moment jsem začal dietologa nemít rád, ba jsem jím přímo opovrhoval. Následovala drobnější roztržka, kdy jsem dietologa počastoval nevybíravými slovy a kousnul ho do lýtka.

Velmi rozrušen a rozladěn poté odcházím z ordinace. Prásknul jsem za sebou dveřmi a v čekárně jsem ze zdi serval nástěnku, kterou jsem venku rozlámal. Tímto činem vycházím z této roztržky jako vítěz nejen morální, ale taktéž materiální a cítím velké zadostiučinění, jak jsem to tomu šarlatánovi natřel. Tím mé hubnutí dosáhlo vrcholu.

Od té doby, co máme Čeňka doma, nás přestali zdravit sousedé. Patrně jim vadí zvuková kulisa ve formě řevu, které se jim zadarmo dostává. Stará paní sousedka odnaproti z chodby, která ochotně rejžákem myje schody když mám službu na chodbu a která nám vloni na Vánoce přinesla vanilkový rohlíčky (byly sice hnusný, připálený a navíc vanilkový rohlíčky nesnáším, ale oceňuju snahu), mi nedávno plivla do obličeje a označila mě za její přítěž. Tímto tedy asi zřejmě končí její mytí schodů a i s rohlíčkama se naštěstí můžeme rozloučit. Po pár týdnech, kdy Čeňkův hlásek zesílil a on se mohl do toho řevu pořádně opřít nám dokonce někdo ze sousedů nakreslil fixou na dveře genitál. Je jen otázkou času, kdy nám před dveřmi někdo zapálí dřevěný kříž.

V domácnosti to začíná šlapat. Podle příruček jsme se rozhodli nastolit Čeňkovi režim, aby si začal zvykat na řeholi, která ho bude čekat (rozhodl jsem se, že budu přísný otec, byť v počátku nepochopen a nenáviděn, v dospělosti Čeněk mé metody prokoukne a docení a do domova důchodců, kam mě bezesporu šoupne, mi nechá poslat k narozeninám karetního kouzelníka). Takový základní kámen a zároveň výkladní skříň celého našeho výchovného režimu je čtení pohádky před spaním. Na úvod jsme sáhli po jednodušší literatuře a před spaním mu předčítáme Kocoura Mikeše. Je zajímavé, že jsem si toho v mládí nevšiml, ale knížka Kocour Mikeš je nejen rasově předpojatá a nevhodná, protože zobrazuje cikány jako hamižné podvádějící kočovníky, kteří pro potěchu kradou kočky, ale má v sobě i prvky Nacismu. Bílý kocourek Nácíček je bezesporu do nebe volající odkaz árijské rasy a to nehledě na fakt, že se bílý kocourek Náciček střetává kulturně i morálně s kocourem Mikešem, který je zde zobrazen (patrně pro svou barvu srsti) jako tulák bez vyšších cílů.

I přes toto šokující odhalení nadále Čeňkovi předčítáme z této znepokojující knihy a učíme jej předsudkům. Mladý budoucí neonacista Čeněk však na předsudky ani znepokojivé stereotypy nedbá. Dokonce ani nevnímá. Když mu čtu, tak buď slintá, mlátí pěstičkou do barevné dekorace uvnitř postýlky a nebo se poblije.

Dalším velkým životním milníkem je bezesporu skutečnost, že Čeněk již není kojen. Natašinina ňadra nebyla schopna uspokojit Čeňkovu poptávku po mléce a proto zastavila provoz. Byla to celkem čára přes rozpočet a hlavně to zhatilo mé plány, že Čeňka budeme kojit do jeho plnoletosti, čímž ušetříme na jídle. Navíc tímto svým vylepšením pozbyl prakticky funkce stravenky, jelikož již nebylo potřeba zvát na oběd celou rodinu, ale příbuzní si odváželi samotného Čeňka, kterého mohli krmit Sunarem.

Čtením pohádky před spaním a přechodem z mateřského mléka na mléko umělé patrně končí s velkou pompou naše snaha o zavedení režimu, jelikož naše dítě je nerežimovatelné. Jako podle mě další marný pokus o výchovu a takový sebedestruktivní výstřel do tmy, je pokus Čeňka po prvním ranním probuzení uložit mezi nás do postele. Tím pádem jsme blíže řevu, který nyní máme z první ruky kousek od ksichtu, což rodinu tmelí. Rána jsou od té doby ještě radostnější než dříve. Kolem čtvrté se malý šikula už po několikáte (jak kdy) budí řevem na krmení. Nataša Čeňka přebalí, nakrmí a pro mou potěchu ho řvoucího uloží hned vedle mě, abych z něho taky něco měl. Postupem času k řevu přidává různé roztomilé a trýznitelské manýry, kdy mě mlátí hračkami do obličeje anebo šťouchá prstem do oka.

Abych ale nebyl pořád zlomeným pesimistou, je potřeba tu sklenku vidět z poloviny plnou. Po šestinedělí totiž končí doba hájení a to může znamenat jen jediné. Sex. Ano, je to tu. Odpalte ohňostroje, vypusťte krakena, zahajte salvu z děl, nechť muzikanti hrají a jak my cool týpci rádi říkáme: "lets rockenroll" (překlad - pojďme rakenroll), protože já jdu na věc.

Ráno jsem nemohl dospat. Všechno jsem nachystal, veškeré záhyby řádně odchlupil, vycídil a navoněl, střihnul si pár kliků a už jen očekával, co se bude dít. Děly se opravdu velké věci a sláva to byla ohromná. Natašu se mi po pár hodinách přemlouvání, vyhrožování a vzlykání podařilo přemluvit. Jakmile jsme začali, Čeněk se vzbudil a začal řvát. Nevadí, jedem dál. Nataša následně začala kňučet, jelikož jí to bolí a já začínám být nervózní. Řvoucí dítě a bolestí křičící Nataša měly za následek, že se mi zpustila krev z nosu, čímž jsem slavnostně ukončil tuto parodii na sex. Nejsem si jistý, že to naplnilo očekávání, ale každý sex se počítá. Zvlášť v této složité době.