Listopad 2013

Deníček malého Čeňka

24. listopadu 2013 v 20:44 Fotrův deník

Onehdá jsem sledoval Čeňka, jak vsedě mlátí Panem Pandou o zeď a cosi tajemně žvatlá. Napadlo mě, o čem asi přemýšlí. Jaký je význam jeho činů. Jaké jsou jeho pohnutky. Jaká je jeho životní filosofie, čeho by chtěl v životě dosáhnout a jaké jsou jeho morální hodnoty. Jelikož ho mám prokouknutýho a znám ho jako své boty, rozhodl jsem se, že na základě jeho chování zrekonstruuju fiktivní deník, který bude reflektovat Čeňkův přístup k životu, a dám k nahlédnutí jeden jeho běžný den zapsán v maličkém a poblitém deníčku.

2:30 - Vstávačka. Krásně jsem se vyspal. Hoďka a půl mi bohatě stačí. Tak a co teď? Všude je tma. Asi se postavím a budu lomcovat postýlkou. To mě baví.

2:40 - Už deset minut lomcuju postýlkou a pořád mě to nepřestává bavit. Rád bych se o svoji radost podělil i s rodičema. Jakto, že už dávno s lahví mlíka nestepujou u postýlky? Co to je za nekázeň? Mám hlad. Co bude s tím mlíkem?

2:43 - Při lomcování s postýlkou jsem spadl a dal si hlavou o šprusle. Jsem nasranej. Okamžitě žádám rodiče, aby mě ukonejšili a dali mi najíst. Začnu řvát. Já jim ukážu.

2:45 - Konečně táta naklusal s lahví s mlíkem. Tak dávej, dávej, ty netáhlo ospalý. Táta vypadá, že asi brzo umře. Je celej oteklej a skoro mu nejsou vidět oči a pořád zíve. Až táta umře, bude se o mě starat máma, takže jsem vykrytej. Jakmile jsem dojedl, vzal mě táta do koupelny přebalit. Táta vypadá smutně. Potěším ho vodotryskem z tý věci, co mám dole mezi nohama. Je to zábava a tátu to vždycky potěší. Je ale potřeba si počkat na ten správný okamžik.

2:50 - S vodotryskem jsem vyčkal na tu správnou chvíli, a když se nade mě táta naklonil, poslal jsem mu plnou palbu proudu do obličeje. Jsem to ale čtverák. Táta vykřiknul a teď si myje obličej v umyvadle. Je to suchar.

2:53 - Tak jsem přebalenej a táta mě odnáší do postele. Nejvyšší čas se posrat.

2:54 - Posral jsem se a řvu, aby o tom táta věděl a mohl na mě být pyšný.

2:55 - Táta mě nese zpátky do koupelny znovu přebalit. Vypadá nerudně. Potěším ho dalším vodotryskem do obličeje, aby se mu zlepšila nálada.

3:00 - Už ležím s tátou a mámou v dospělácký posteli jako velkej kluk. Kde mám dudáka? Jak je možný, že tady nemám dudáka? Co to má znamenat? Řvu. Dokud táta nedovalí dudáka, budu řvát dál. Táta pobíhá po místnosti a v panice hledá dudáka. Asi vzbudím mámu, aby mu šla pomoct. Doplazil jsem se k ní a kousnul jí do nosu. Vstávej, mámo, a mazej hledat dudáka.

3:10 - Konečně mám svýho dudáka a všichni jsou vzhůru. Super. Bavte mě. Nudím se.

3:15 - Máma šla spát. To je teda nudná máma. Ještě, že tady je skomírající a umírající táta, který spát nepůjde. O to se postarám. Šťouchám tátu do oka. To mě baví.

3:20 - Táta mi hodil na hlavu plenu, asi abych šel spát. Tak takhle teda ne. Rohlíkem se opít nenechám. Já spát nepůjdu. Tohle ti neprojde. Jdu si stěžovat mámě. Jdu jí vzbudit. Tentokrát jí vytrhnu pár vlasů. To jí vzbudí.

3:23 - Mám plnou dlaň urvanejch máminejch vlasů a máma je vzhůru a křičí na tátu. Je to prdel. Rozvracet rodinu, to mě baví.

3:25 - Máma šla zase spát, ale aspoň si z toho táta vezme ponaučení. Z mojí strany je to taková výstraha, takže ať si na mě dá panáček příště pozor. Hele, kde mám vůbec Pana Pandu? Já chci okamžitě Pana Pandu. Hned. Okamžitě. Budu řvát tak, jak jsem ještě nikdy neřval. Počítám do tří a pak to začne.

3:26 - Už to začlo

3:40 - Už čtvrt hodiny hrozně moc řvu a táta s mámou prohledávají byt ve snaze objevit Pana Pandu. Pana Pandu jsem schoval večer za radiátor, aby byl v bezpečí, ale rodičům to neřeknu. Začínám být nějaký unavený.

3:50 - Kašlu na to. Jdu spát. Už mě to nebaví. Doufám, že až se vzbudím, rodiče Pana Pandu najdou, jinak, ať si mě nepřejou.

6:00 - Vstávačka. Spal jsem nějak moc dlouho? Co to? Táta s mámou spí. Je s nima hrozná nuda. Pobliju tátovi ruku a jdu si po svých. Tak, co bych tak mohl dělat? Asi budu nindža. Doplazím se na kraj postele a děsně hustopřísně skočím z postele dolů. Asi si střihnu při tom pár saltíček a tak.

6:02 - Svalil jsem se z postele na zem přímo na držku. Moc nidžovský to nebylo. Jsem nasranej a řvu. Okamžitě přibíhá máma, bere mě do náruče a houpá. Nadává při tom tátovi, takže to nakonec dopadlo dobře.

6:05 - Ležím opět v posteli vedle Pana Pandy a dostávám chálku. Svět je znovu v pořádku

6:20 - Jsem narkmenej, přebalenej a převlečenej v posteli. Jako dobrý, ale nuda. Asi zkusím zase nindžu.

6:23 - Znovu jsem se svalil z postele přímo na držku a řvu. Nindža dneska nemá svůj den.

6:30 - Máma se začíná oblíkat a asi půjde pryč a vrátí se až odpoledne. Tím pádem opět skejsnu doma jenom s tátou. To bude zase vopruz.

7:00 - Máma je pryč a táta začíná vzlykat. Dneska ho zlomím.

7:05 - Táta složil postel a konečně mě položil na zem na puzzle. Začínám žít. Je tady kolem strašně moc hraček a různých věcí. Kdepak je asi igelitová taška? S tou je beztak největší prdel. Asi se jí vydám hledat.

7:10 - Hurá. Našel jsem igelitovou tašku. Táta jí schoval za skříň a myslel, že jí nenajdu. Musí si myslet, že jsem úplně blbej. Igelitová taška hezky šustí a chutná výborně. Nasoukám si jí do pusy a uvidím, co se stane. Podle mě to bude vrchol dne.

7:12 - Dusím se igelitovou taškou. Táta přestal v koutě vzlykat a s výkřikem se ke mně vrhnul, aby mi jí vyrval ze chřtánu. Z posledních sil unikám tátovi a s půlkou igelitky v krku mířím plazením se do opačného rohu místnosti, kde hodlám tiše skonat.

7:12:01 - Táta mě dostihl a igelitku mi zabavil. To se mi nelíbí, takže řvu.

7:30 - Bez igelitky to není ono. Ten den je takovej prázdnější. Potloukám se po bytě a hledám, co bych spolykal. Onehdá jsem objevil šroubek. To bylo fajn. Polykání věcí mě baví.

7:40 - Nic, čím by se dalo udusit, jsem nenašel, tak se zkusím postavit.

7:45 - Opřel jsem se o židli a postavil jsem se. Jsem starej mazák. Lomcuju se židlí. Lomcování s věcma mě baví. Až budu velkej, tak budu chodit po městě a se vším lomcovat. Budu slavnej.

7:50 - Během lomcování jsem ztratil balanc i nonšalantnost a spadl na hlavu. Chvíli přemýšlím, co budu dělat, podívám se na tátu, jestli se kouká, a když vidím, že se dívá, tak začnu řvát.

8:00 - Snídaně. Jupí. Táta mě posadil do židličky a bude mě krmit. Přinesl přesnídávku a lžičkou mi jí rve do pusy. S tátou takhle ráno hrajeme vždycky snídaňovou hru. Táta mi dá lžičku přesnídávky, já mu jí vytrhnu z ruky a namatlám si jí do očí. Pak to pálí a já řvu. Občas taky přesnídávku vyprskávám všude na zem a táta pak pobíhá s hadrem a přesnídávku ze země utírá. Když táta klečí pode mnou na zemi, nadává a vytírá, hodím mu na hlavu lahvičku přesnídávky, a nebo ho jen tak přetáhnu lžičkou. To tmelí náš vztah a jsme si pak vždycky blíž.

8:20 - A je po snídani. Táta má vytřenou podlahu, takže mu jí teď můžu s klidným svědomím poblít.

8:30 - Táta utřel poblitou podlahu a rozhodl se, že ze sebe bude dělat kreténa. (To znamená, že si sedne naproti mně a začne se šklebit, dělat budliky budliky a občas i tančí. Je to trapný a je mi stydno za nás za oba)

8:40 - Táta pořád dělá kreténa. Je ve formě. Směju se. Směju se ale tomu, jakej to je kretén. Nesměju se, že by byl vtipnej.

8:50 - Táta dneska láme rekordy v kreténství. Dokonce si dal na hlavu hrnec, tleská a tančí. Myslí si, jakej to je vtipálek. Ono ho to přejde, až zjistí, že jsem si prosral plínu skrz punčochy až na židličku.

9:00 - Táta konečně přestal a začal dělat bubu bubu. Bubu bubu mě baví. Je to takový tajemný, jelikož mi táta hodí přes hlavu ručník a pak když si ho sundám, udělá vždycky bubu bubu. Já se pokaždé leknu. Škoda akorát, že jsem strašně moc posranej, takže si to tolik neužívám.

9:10 - Táta hodil smyka po posraný podlaze. Konečně si toho všiml a jde mě přebalit.

9:15 - Klasicky jsem na tátu během přebalování zkusil vodotrysk, ale netrefil jsem se. Jsem nasranej

9:30 - Začíná klasický dopolední program. Plazím se po bytě, lezu po nábytku, padám a řvu. Rutina.

10:00 - Táta vypadá nějak sklesle. Nevím, proč nejde spát a místo toho za mnou pořád pobíhá a odnáší mě z místa na místo. Připadám si jako u blbejch. Doplazím se k zásuvce, abych jí olíznul, jelikož olizování zásuvky mě baví, on přiběhne, vezme mě a odnese mě na opačnou stranu místnosti. Mě nezbývá nic jiného, než se opět doplazit k zásuvce s tím, že jí olíznu a on ke mně opět přispěchá a odnese pryč. Kolikrát to budeme opakovat, než si uvědomí, že tu zásuvku olíznu, ať se mu to líbí nebo ne?

10:30 - Táta si myslí, jakej to je bourák, ale zatímco byl na záchodě, olízl sem zásuvku třikrát a i jsem do ní strkal Pana Pandu. No nic. Jdu spát. Kde mám dudák? To si říká o řev.

11:30 - Vstávačka. Mám hlad, táto, tak sem fofrem naklusej s jídlem a bez keců.

11:31 - Táta naklusal s jídlem a bez keců. Je vidět, že už ho mám naučenýho. Je to fajn si takhle ochočit rodiče.

12:00 - Jsem najedenej a nudím se, proto jsem protivnej. Táta mě vzal a dělá se mnou letadýlko.

12:00 - Letadýlko se poblilo. Nevím, proč to letadýlko vždycky dělá po jídle. Já to nesnáším, on to nesnáší a navíc se vždycky pobliju. Kdyby tady byla máma, tak mu rozbije hubu. Až večer přijde, tak jí to všechno řeknu.

12:30 - A jde se ven. Super. Venku to je bezva. Jsou tam věci, který nejsou doma a se kterýma můžu lomcovat.

12:35 - Táta mě oblíká do venkovního oblečení. Oblíkání je zábava a já tátovi pomáhám. Překuluju se a kopu nohama. Taky hodně řvu, abych tátu podpořil.

12:36 - Koukám, že mi táta navlíknul zase tu buzerantskou mikinu s žirafou. V tomhle ven nepůjdu ani náhodou.

12:37 - Jako důkaz svého vzdoru jsem buzerantskou mikinu s žirafou poblil a táta mi jí musel svlíknout a dát jinou.

12:38 - Co to má být? Další buzerantská mikina s žirafou? Okamžitě jí pobliju

12:39 - Tak to je vrchol. Kolik těch mikin s žirafou vůbec mám? Táta mě právě nasoukal už do třetí. Přihřátý žirafy nikoho neoslní. Každej, kdo do toho trochu vidí, ví, že dneska frčej mikiny s ovečkou.

12:40 - Když jsem poblil již třetí mikinu s žirafou, táta usoudil, že na to kašle a půjdu ven v poblitý mikině. No kde to jsme? Taková ostuda. Co si o mě lidi pomyslí?

12:50 - Dostal jsem čaj. To mě trochu uklidnilo, ale ať si nemyslí, že nejsem nasranej. Jít ven v poblitý mikině s žirafou bude mít do budoucna dopad na mé dovednosti v navazování mezilidských vztahů. Pokud budu masový vrah, bude to tím, že jsem byl nucen jezdit venku v kočárku v poblitý mikině s přihřátou žirafou.

13:00 - Samým nasráním jsem usnul. Venku v kočárku se usíná dobře.

14:30 - Pořád jsme venku. Už jsem dávno vzhůru a nuda. Ono se sice řekne, že venku je děsně moc zajímavých věcí, ale když ležíte v kočárku na zádech, tak čumíte akorát tak na oblohu. Táta není schopnej mi zvednout opěrku, tak holt budu čumět na oblohu.

15:30 - Pozor změna. Jeli jsme do obchoďáku, takže místo na oblohu čumím do stropu.

15:40 - Pořád se nade mě naklání starý ženský, dělaj ťuťu ňuňu a mačkaj mi tváře.

15:50 - Ještě jednou mi nějaká stará seschlá cizí osoba udělá ťuťu ňuňu, vezmu chrastítko a poteče krev.

16:30 - Jsme doma. Super. Táta mě svléká a chvátá se mnou na přebalovací pult ve zlé předtuše.

16:32 - Ano, je to opravdu tak. Posral jsem si všechno včetně buzerantské mikiny s žirafou. To máš za to, táto. A tu máš, ještě ti pošlu do obličeje pořádnej vodotrysk. To tě naučí.

16:35 - S pocitem zadostiučinění jsem opět na zemi na puzzlíkách a seberealizuju se cupováním papírových kapesníčků. Až je všechny rozcupuju, asi půjdu s něčím lomcovat. Lomcování s věcma mě baví.

16:50 - Lomcuju s tátou. Je to zábava. Ještě jsem ho kousnul do kotníku. Jelikož mám jenom jeden zub, musel jsem do toho kousnutí dát všechno.

16:55 - Táta si šel do kuchyně zalepit kotník náplastí. Položil mě na pohovku. To je příležitost pro nindžu

17:00 - Nindža spadl z pohovky na hlavu a je nasranej a řve.

17:12 - Táta si myslí, že když mě bude houpat na koleni, že přestanu řvát. Tak to teda ne holenku. Tohle na nindžu neplatí.

17:25 - Máma je doma. Konečně. Samou radostí lomcuju židličkou a asi jsem se štěstím trošku posral.

17:30 - Máma je jinej formát než táta (kterej se aktuálně svalil na pohovku a je v komatu) a poznala, že jsem posranej pouhým pohledem.

17:31 - Máma mě jde přebalit. Super. Asi jí ukážu, jak už umím dobře vodotrysk. Bude mít radost.

17:34 - Předvedl jsem mámě vodotrysk a měla radost.

18:00 - Máma žehlí, táta se vyčerpáním plazí v koutě po stěně a já si hraju s Panem Pandou. Je to hezký večer. Asi se skočím podívat na mámu a olíznu žehličku. Olizovat věci mě baví.

18:10 - Máma mi nedovolí olíznout žehličku. Jsem z toho smutnej a mám vztek. Musím si s něčím zalomcovat, a nebo něco spolykat, nebo budu nepříjemnej.

18:30 - Během lomcování s košem na prádlo jsem si všimnul, že táta leží na zemi a je smutnej. Připlazil jsem se k němu a křápnul jsem ho pantoflem do nosu, abych mu zvedl náladu.

18:35 - Táta je asi mrtvej, jelikož jsem mu vytrhnul chuchvalec vlasů a ani se nehnul. Půjdu to oznámit mámě, ať se podle toho zařídí.

18:40 - Mámu tátovo úmrtí očividně netrápí. Položila mě na gauč, převlíkla do pyžama a odnesla do postýlky. Asi si myslí, že půjdu spát.

19:00 - Táta obživnul a nakrmil mě.

19:20 - Táta s mámou se srotili kolem postýlky a začali zpívat ukolébavky. Na to já ale nemám čas, jelikož musím lomcovat s postýlkou. Za mě to totiž nikdo jinej neudělá.

19:40 - Máma už to vzdala, ale táta pořád zpívá. Začíná chraptět.

20:00 - Táta přestal zpívat a už jenom odevzdaně sedí u postýlky. Je to smutný, jak dopadnul. Každopádně je to ideální čas na večerní skákání v postýlce a vřískání. Takhle v podvečer neznám nic lepšího.

20:30 - Táta mě vyrušil během vřískání zrovna v tom nejlepším, násilím mě položil na záda, přikryl peřinou a zapnul hrací a svítící kolotoč nad postýlkou. Patrně nabyl dojmu, že jsem ospalej a že půjdu spát. Já ale ještě nemám dovříškáno a pak jsem si chtěl jít ještě na chvíli zalomcovat s postýlkou.

21:00 - Spojil jsem příjemné s užitečným a během lomcování s postýlkou vřískám. Že mě to nenapadlo dřív.

22:00 - Máma šla spát do vany. Je to škoda, jelikož tam neuslyší moje vřískání. Musím začít vřískat víc, už kvůli mámě.

23:00 - Překvapuju sám sebe, jak jsem v lomcování dobrej. Už nevřískám, jelikož jsem při tom hodně zvracel a to mě nebavilo. Táta je zelenej a zívá. Daří se mu dobře.

24:00 - Asi to dneska zabalím. Zalomcoval jsem si solidně a zítra v tom můžu pokračovat. Jdu spát.

2:30 - Vstávačka. Hezky sem se vyspal. Všude je tma a nikde nikdo? Co budu dělat? Asi budu lomcovat s postýlkou. Lomcování mě baví.

Rečeněkalizace bytu

17. listopadu 2013 v 16:25 Fotrův deník

Bydlení ve třech lidech v garsonce s tím, že obýváme pouze jeden pokoj, jelikož zbylé pokoje jsou koupelna a kuchyň, tříbí charakter a odděluje zrno od plév. Jak čas postupuje, náš malý byt se plní převážně Čeňkovými záležitostmi. Čeněk je v podstatě takový malý materiálně založený hrabivý mužík, který kupí věci, které nepoužívá, ale je důležité, abych jich měl hodně. Převážně se jedná o hračky, různá hejblátka, rozcupované papíry a polonatrávené igelitové tašky, které v nestřežené chvíli polyká a následně za velkého povyku si je od nás nechává vytahovat z krku.

Kamkoliv šlápnu, všude něco píská, hraje, a nebo tam je nablito. Míra mé trpělivosti přetekla jedné noci, kdy jsem rozespalý vstal na záchod a při průchodu bytem jsem nejprve šlápl na dvě hrající hračky, které začaly hrát, a rozšlápl jsem pohozenou lahvičku s čajem, který Čeněk nepije, nesnáší ho, ale Nataša navzdory tomu každý den navaří čaje plnou bandasku. (Má teorii. Podle ní, když budeme Čeňkovi i přes jeho odpor nutit čaj dostatečně dlouho, vytvoří si po čase k němu pozitivní přístup). Po rozezvučení celé podlahy a přilehlých stěn, jsem jako třešničku na dortu zakopl o nafukovací hrací válec s krtečkem, se kterým si Čeněk nehraje a kterého se bojí ,a spadl ohryzkem (coby macho muž na mateřské dovolené mám olbřímý ohryzek) na roh skříně. Nejenom, že jsem to tím pádem na záchod už nestihl, ale taktéž jsem za disco zvuku a světelné show vycházející z celé podlahy vzbudil Čeňka. Tím pro nás samozřejmě o půl třetí ráno noc skončila a začal hezký nový den.

Existují tedy pouze dvě možnosti. Buď předělám byt, a nebo půjde Čeněk z domu. Druhá varianta mi přišla schůdnější. Zabalil jsem Čeňkovi do jeho kufříku pana Pandu, pár plen a hezký overálek s tím, že ze skříně vytáhnu nějakou hezkou krabici, ve které Čeňka odnesu k nějakým hodným lidem. Oblékl jsem mu sváteční bodýčko (sváteční bodýčko znamená, že je poblité jenom trochu) a to bylo vše, na co jsem se zmohl, jelikož Nataša mi odnést Čeňka zakázala. Musel jsem se tedy vrhnout na předělání bytu.

Akce "předělání bytu" nevěstila nic dobrého, protože už pouhou instalaci dětské postýlky jsem přežil s odřenýma ušima. Sice nejsem manuálně nejzručnější, ale co postrádám na zručnosti, technice a efektivitě, doháním snahou a nadšením. Navíc tentokrát mám malého pomocníka, který zastane s přehledem pomocné práce i odbornou asistenci, popřípadě rovnou poradenství.
Nejprve jsem se vrhnul na zhotovení hracího koutku, kde by Čeněk trávil svůj veškerý čas. Bylo potřeba proto hrací koutek obehnat oplocením pod proudem, popřípadě rovnou zdí. Vytáhl jsem ze skříně svůj kufřík na nářadí (bez nářadí) a šel k sousedům pro kladívko, šroubovák a pár hřebíků. Když už jsem byl u sousedů, tak jsem se zeptal, zda nemají rovnou i nějaká dřevěná prkénka, popřípadě již zhotovený dětský koutek, který by mohli postrádat. Obešel jsem všechny byty v domě a můj úspěch byl kolosální. Sehnal jsem šest prkének, kladívko, šroubovák, hřebíky, motorovou pilu, vodováhu a míchačku na maltu. Vše bylo nachystáno, tedy mohli jsme se na to vrhnout.

Samotný začátek měl zpoždění, jelikož se můj malý asistent posral a musel jsem ho přebalit. I tak jsme ale začali celkem v dobrý čas. Čeněk vyfasoval plastové hrací kladívko a měl za úkol nepolykat hřebíky a na práce pouze dohlížet. Byla to stavbařská a architektonická první liga. Do rohu jsem šoupnul na zem barevné pěnové puzzle a tyto jsem obehnal konstrukcí z prkének. Byl jsem na sebe velmi hrdý. I Čeňka to bavilo. Když jsem si zatloukl hřebík pod nehet a s křikem pobíhal po místnosti, Čeněk se upřímně smál a tleskal ručičkama. Jakmile byly práce na stavbě dokončeny, proběhlo zkušební vyzkoušení užitkovosti dětského koutku. Posadil jsem Čeňka doprostřed a očekával bujaré hraní a dětský smích radosti. Čeněk se chvíli rozhlížel, načež podlezl konstrukci a z hracího koutku vylezl do volného prostoru, kde se jal činit neplechu a zlé skutky. Bylo to velké zklamání. Patrně šest prkének nebylo dostatečných. Jistě, dalo se předpokládat, že šest prkének, z nichž čtyři jsou nosné a samotnou stěnu tvoří pouze dvě prkénka na dvou stranách (stěny jsem k sobě pro nedostatek prkének přivázal špagátem) lítého Čeňka patrně na místě neudrží, ale při troše dobré vůle to vyjít mohlo.

Přitlouci k sobě šest prkének mi zabralo půl dne a sotva jsem se rozehřál, přišla Nataša z práce a nepřišla s holýma rukama. Věda toho, že jsem ve stavbařském rauši a extázi, dotáhla Pedagogiku Montessori. Nevíte, co to je Pedagogika Montessori? Já také ne. Ani Nataša to neví a jistě to neví ani pan Montessori. V podstatě to je jakási hrací stěna, která děti nejen zabaví, ale taktéž je učí. Tak jsem to alespoň pochopil z názvu a obrázků.

Utáhl jsem si opasek a pustil se do toho. Bohužel jsem přišel o mého malého pomocníka, jelikož se šel koupat, ale dám to i bez něj. Pedagogika Montessori je pěknej voser, jelikož je to v podstatě jenom myšlenka, filosofie, kterou musíte přetavit v praktickou materiální edukativní věc. Je to technicky a psychicky náročné s velkým důrazem na představivost, tvorbu a zručnost. To je vyloženě voda na můj mlýn. Během přetavovaní myšlenky a filosofie na něco edukativního se velmi tiše v rohu rozpadla ohrádka kolem hracího koutku, tichý svědek mého fušerství, kterou jsem půl dne stloukal do kupy. S tímto cejchem jsem se musel vrhnout na přetavování. Pedagogika Montessori chyby neodpouští a je třeba vše vyladit do detailů.

Zhruba po týdnu intenzivní práce byla edukativní Pedagogika Montessori hotova. Byla to hrací stěna, která Čeňka naučí spoustu věcí (například, až si rozřízne ruku o jeden z všudypřítomných čouhajících hřebíků, naučí se, že Pedagogika Montessori je na hovno). Já jsem si například hodně sliboval od důmyslné hry na barevné kuličky. V hrací stěně edukativní Pedagogiky Montessori jsou totiž dvě nádoby. V jedné jsou červené kuličky a ve druhé jsou modré. Před započetím edukativní hry, po které se z Čeňka stane právník nebo chirurg, tyto kuličky namíchám a dítě má za úkol kuličku po kuličce přendat zpět tak, aby v každé nádobě byly kuličky stejné barvy. Náš malý právník - chirurg se na to vrhnul velmi zhurta a začal kuličky polykat. Ve finále celou nádobu převrhnul, vysypal a rozbil (nádoba byla edukativně keramická). Zatímco Nataša lovila z Čeňka edukativní kuličky Montessori, já jsem Pedagogiku Montessori rozebral (respektive jsem se o to opřel a ono se to rozpadlo) a šel ven vyhodit.

Po veškerých útrapách a dílčích neúspěších na poli reformy bytu jsem rezignoval. Nakonec jsem narval na noc hračky do jednoho pytle a dávkoval je Čeňkovi po jedné. Kupodivu tento jednoduchý krok celý problém vyřešil. Ne však úplně zcela, jelikož dodnes občas v noci uklouznu na zapomenuté edukativní kuličce Pedagogiky Montessori, které Čeněk rozsypal po bytě a není možné je všechny znovu najít.

Výchova dítěte ve 21. Století

10. listopadu 2013 v 20:57 Fotrův deník

Čeněk se již pomalu dostává do věku, kdy není nasnadě ho nechat jen tak bezcílně poflakovat po bytě a narážet hlavou do nábytku. Ten kluk potřebuje program, režim, řeholi, motivaci a hlavně je potřeba ho srovnat do latě. Mé domněnky mi nezávisle na sobě potvrdila i řada publikací o dětech a rodičích jako jsou například knihy "Vychovej si svého fagana" nebo "Dítě, nepřítel rodiče". Pro všechny případy, kdyby mé snahy o výchovu byly bojkotovány, mám připravenou výchovnou knížku "Drezura bojových plemen" od Německého kynologa Helmuta Kleina.

Z politicko-ekonomického hlediska existují dva základní pilíře výchovy dětí, které se navzájem vylučují. První pilíř výchovy vychází z myšlenky laissez faire, tedy do ničeho nezasahovat. Prakticky to vypadá tak, že se dítě nevychovává a přistupuje se k němu jako k individualistovi. Pokud ten malý sígr klackem umlátí mývala nebo vám šutrem rozmlátí doma všechny okna, je potřeba si s ním o tom pohovořit, podsunout mu myšlenku, že takové jednání není úplně správné, ale hlavně se rodič nesmí pokoušet ho v jeho projevu jakkoliv demotivovat. Pokud rád rozbíjí okna a mlátí zvířátka, rodič by měl tento jeho koníček včas podchytit a v tomto jej podporovat. Pokud už rodiče nemají peníze na nová okna, které by mohl malý andílek rozflákat, je třeba ho nenásilnou formou přesměrovat k jiné zálibě. Například k vykrádání hrobů. Tento přístup k výchově je v dnešní době velmi moderní a rekrutuje se z něj řada budoucích kriminálníků - osobností. Hrdý rodič po aplikaci této výchovy končí povětšinou bez příbytku a majetku, který mu jeho andílek uzmul, a svůj volný čas tráví u soudu coby svědek ve prospěch své ratolesti. Konec moderního rodiče, který uplatňuje metodu volné výchovy bývá většinou romantický a nesčetněkrát se stává, že umírá na podchlazení v parku na lavičce, kde přespává.

Druhý pilíř výchovy bývá často označován jako přežitý, avšak jeho comeback není vyloučen. Je naprostým opakem volné výchovy. Tento způsob, často označován za totalitní a demotivační, vychází hlavně z myšlenky zlomení ducha. Berličkou této výchovy bývají často fyzické tresty a zakazování. V podstatě dítě nesmí nic a jako bonus bývá seřezáno řemenem, či jiným výchovným prostředkem. Ale pozor, ani u tohoto způsobu výchovy se nemůže tvrdit, že se výsledky nedostavují. Utrápený a zlomený jedinec seká latinu a plní příkazy rodičů. V dospělosti se posléze povětšinou uchyluje k masovým vraždám, kdy rodiče jsou první na řadě.

Z toho vyplývá, že rodič má na výběr. Buď vychová kriminálníka, který ho bude terorizovat a připraví o veškerý majetek, anebo bude mít doma zakřiknutého chudáčka, který mu po pár letech ve spánku rozmlátí hlavu hasicím přístrojem. Inu, vyhlídky jsou to hezké.

Samozřejmě, že je zde i zlatá střední cesta, tedy kombinace těchto dvou způsobů. Praxe výchovy vypadá tedy následovně: Dítě zlobí a ve vzteku rozmlátí například hrníček. Rodič k němu přispěchá s vlídným slovem a s podporou, že to tak je v pořádku a jak je dítě šikovné. Následně sáhne po opasku a dítě seřeže. Po výprasku dítěti vysvětlí, proč ho seřezal a taktéž mu vysvětlí, proč ho zmlátí znovu. Následuje další výprask, načež dítěti za odměnu dá nějaký pamlsek, pomazlí se s ním a znovu ho zmlátí. Těžko říci, jaký dopad bude mít takové jednání na vývoj jedince, ale jistě kladný.

Existuje ještě jeden způsob a tedy hra na hodného a zlého rodiče. Tato ale neslaví přílišné úspěchy, jelikož nikdo nechce být ten špatný. Zkušenosti rodičů, kteří aplikovali tuto hru, dávají jasný závěr, kdy dítě k hodnému rodiči přilne a ke zlému cítí zášť a ve stáří ho šoupne do nejlacinějšího domova důchodců, kde mu zaměstnanci budou ve spánku kreslit na obličej vagíny a jiné genitály.

S Natašou jsme si nebyli úplně jistí, jakou výchovu aplikujeme, a proto jsme se rozhodli, že budeme improvizovat.
Prvním krokem výchovy bylo bezesporu zavést kvalitnější denní režim. Současný režim, kdy se Čeněk plazil bezcílně celý den po podlaze, shazoval na sebe věci a pak řval, mi moc nevyhovoval. S velkou pompou a očekáváním jsem zavedl dopolední a poobědní spánek. Od tohoto kroku jsem si hodně sliboval. Čeněk se však projevil jako nepřející sabotér. Dopoledne po uložení do postýlky se na mě nevěřícně podíval, jestli to jako myslím fakt vážně, načež se postavil, chytil se rantlů postýlky a začal s těmito lomcovat. Bylo to o tom, kdo s koho. Kdo to vydrží déle. Čeněk se však jevil velmi neúnavně, a když k lomcování přidal ještě řev, mé ambice s dopoledním šlofíkem vzaly za své. Po vyndání Čeňka z postýlky se Čeněk cítil jako vítěz, naparoval se a na oslavu své převahy se posral.

Po mém kolosálním úspěchu s dopoledním a poobědním spánkem jsem se statečně vrhnul do další výchovy. Bylo potřeba ho zbavit závislosti na panu Pandovi a zapojit do jeho života i jiné hračky, jelikož za prvé, pan Panda byl už nechutný, smrděl a neměl oko (Čeněk ho spolknul) a za druhé ostatní hračky stály hromadu peněz, tak si s nima bude hrát, i kdyby nechtěl. K této problematice jsem přistoupil fundovaně a šel jsem na to tak říkajíc od lesa. Pana Pandu jsem mu prostě vzal a vyhodil do koše. Od toho okamžiku jsem byl pro Čeňka mrtvý. Začal řvát a jeho výhružné gesto, kdy mával pěstičkou, dávalo tušit, že pomsta bude jeho. Nejprve se ze stesku a z řevu poblil, načež začal vymýšlet důmyslný plán pomsty. Ještě téhož dne mi prokousnul kabel k počítači, spolykal Nataše kontaktní čočky a z obsahu plen začal po stěnách kreslit obrazce. Celou noc samozřejmě prořval. Nakonec dosáhl svého a já jsem nad ránem s baterkou prohledával popelnici hledaje pana Pandu. Na pažbu své pomyslné výchovné muškety jsem si tedy udělal další zářez neúspěchu a do rána jsem drhnul pana Pandu ve dřezu.

Když Čeněk v dobrém rozmaru začal poslintaným prstem šťourat do elektrické zásuvky, napadlo mě, že si spolu sedneme jako chlap s chlapem a o problematice zabití elektrickým proudem si pohovoříme. Ač jsme oba stejné národnosti, narazil jsem na jazykovou bariéru. Na mé, podle mě dost neochvějné argumenty, proč není dobré strkat prsty a kovové předměty do zásuvky, reagoval Čeněk slovy "gugu, brm, brm brm" načež se poblil a zásuvku začal olizovat. Přiznám se, že jsem mu moc nerozuměl a nevěděl jsem, co mi povídá. Přikročil jsem tedy k radikálnější výchově a s důrazným "NE" jsem ho plácnul přes ruku. Čeněk se smál a začal mě taktéž plácat. Byla to totiž velká legrace. Při druhém "NE" a důraznějším plácnutí přes ruku, Čeněk zbystřil, podíval se na mě, podíval se na ruku, znovu se podíval na mě, jestli ho sleduju a začal řvát. V tu ránu přiběhla Nataša, Čeňka vzala do náruče, začala ho konejšit, dala mi lepáka a poslala mě umýt koupelnu. Čeněk ještě dostal za odměnu piškot a moje celá výchova šla do prdele.

Mimískovský slet aneb kočárková mafie

3. listopadu 2013 v 20:19 Fotrův deník

Zatímco otcové jsou rodiče spíše samotářští, svůj těžký úděl nesou sami, s okolím se nestýkají, dítě drží v ústraní a nikde se s ním příliš nechlubí, matky jsou pravý opak. Matky mají tendence shlukovat se do hejn, tlup či rovnou stád, kde si navzájem notují, navzájem si chválí své děti, děti nechávají kolovat k očichání a prohmatání, pořádají různé kratší výlety a dětské hry, soutěží, čí dítě je hezčí a které toho umí víc, chlubí se, jaké mají děti už pašácké trávení a mnohé na tyto sešlosti přinášejí k pochlubení se použité pleny na okouknutí a ty zkušenější matky posléze přinášejí použité pleny k hromadné degustaci. Takové seskupení šílených matek pod vlivem hormonů a nevyspání nemá daleko k sektě.

Nataša nebyla jiná. I ona se stala členkou stáda pošahaných matek s dětmi. Každou sobotu se scházely vždy u jedné z nich v bytě, kde prováděly rituály a věštily z kuřecích střívek, načež posadily děti do kočárků a vyrazily spolu s nimi terorizovat okolí. Čeněk se pokaždé z těchto srazů vracel vynervovaný, nedůvěřivý a trpěl na průjmy.

S tímto seskupením jsem odmítal mít cokoliv společného a kdykoliv byla Nataša na řadě s hoštěním u nás v bytě, sbalil jsem se a neprodleně byt opustil a domů se vrátil, až zde bylo bezpečno.

Bohužel však jednu děsivou sobotu musela jet Nataša na školení, a co čert nechtěl, zrovna byla na řadě s úvodním programem u nás v bytě. Podle jejího názoru se nedalo nic dělat a matky s dětmi jsem musel pohostit já a následně se zapojit s Čeňkem do programu. Napadlo mě, že bych se tomu mohl vyhnout, kdybych se zabil v autě, ale Nataša tuto mou lest prokoukla a schovala mi klíčky. Pokusil jsem se tedy onemocnět, ale ani to se mi nepodařilo. Den před akcí jsem alespoň spolykal ložiska z jízdního kola, avšak bez většího poškození. Je to škoda.

V sobotu to tedy propuklo. Čeněk ve zlé předtuše celou noc řval a ráno strachy překousnul kabel k monitoru dechu. Po obědě se u nás začaly scházet matky s dětmi a na mě bylo je přivítat. Vytušil jsem, že se ode mě očekává klasická zajetá hláška: "jé to je ale hezké miminko", načež bych podle tradic měl zajet hlouběji a získávat další informace jako jsou například, jak je miminko staré, jak se jmenuje a podobně. S křečovitým úsměvem jsem s velkým úsilím předstíral, jak mě ty jejich fagani děsně zajímají a jak jsou super. Sešlo se nás u nás doma celkem pět dospělých a pět dětí. Nutno podotknout, že jsme byli velmi silná sestava.

První, kdo přišel, byla paní Štěpánka s malým Pavlíkem. Paní Štěpánka vystudovala kadeřnickou školu, ale, co je zajímavé (podle ní to bylo zajímavé, mně to bylo naprosto šumák), že se živí jako pedikérka (nemám tušení, co to je, ale podle googlu něco s haksnama). Malý Pavlík šilhal, ale přesto jsem paní Štěpánce řekl, že je velmi hezký, načež se paní Štěpánka usmála a dala mi sušenku.

Další členkou naší úderné party byla padesátiletá slečna Irma s malým Honzíkem. Paní Irma je profesorka genderových studií na univerzitě. Je to zapřísáhlá stará panna a feministka, která se v padesáti nechala uměle oplodnit, aby si nemusela kupovat na stáří jezevčíka. Slečna Irma si očividně na nic nehraje, a aby byla rozeznatelná od muže, nechala si udělat melír na bradce. Slečna Irma přišla v tričku s nápisem: "muži jsou debil" a žádnou sušenku mi nedala, pouze mě proťala pohrdavým pohledem. Na paní Irmu jsem raději nepromluvil a směrem k malému Honzíkovi jsem pouze soustrastně pokynul hlavou.

V závěsu za slečnou Irmou dorazila paní Eva. Bývalá modelka, která kdysi nafotila lokální reklamní kampaň na zlevněné ledničky a žije z toho dodnes, dotáhla svou dceru Agátu. Agáta byla vystajlovaná až běda. Malá holčička v růžových šatičkách, korunkou na hlavě a velkou růžovou mašlí přes hrudník dávala tušit, čím bude, až bude velká, respektive, čím jí matka donutí být.

Posledním do party byla kuchařka ze závodní jídelny, paní Světlana s malým Vladimirem. Paní Světlana neuměla česky, takže se příliš nezapojovala. Nejsem si jistý, zda vůbec věděla, proč tu je. Na druhou stranu jsem si byl jistý, že nám ukradla při odchodu čajový set, jelikož jí cinkal v kabelce.

Nuže, jsme všichni a program může začít. V úvodu jsme se všichni s dětmi posadili do kolečka a děti nechali kolovat k pomazlení. Vyjma Čeňka mi rukama prošli čtyři cizí fagani, z toho mě dva poblili a všichni řvali, jakmile jsem si je vzal. Takhle nějak jsem si představoval hezkou sobotu. Čeněk se mi smál. Na něj však taky došlo a to když začal slečnu Irmu tahat za vousy, ta na něj vyjekla a Čeněk se rozeřval a jak se později ukázalo, i posral. Po mazlení s dětmi jsem musel jako nováček předstoupit před matky, představit se a hovořit o svých pocitech. Hovořit o svých pocitech je můj velký koníček a kudy chodím, tudy hovořím o svých pocitech. Můj upocený monolog vylepšovala slečna Irma svým pohrdavým pohledem.

Úvod byl za námi, o svých pocitech jsem pohovořil (ne tedy o všech. O pocitu, že bych byl nejradši, kdyby všichni v čele s obludným hermafroditem slečnou Irmou neprodleně vypadli z mýho bytu, jsem pomlčel) a mohlo se jít s dětmi ven.

Před domem se konala přehlídka kočárků. O žádné přehlídce kočárků jsem neměl tušení, a proto jsem byl nepřipraven. Matky měly kočárky velmi vymazlené a boudičky prošpikované houpajícími se hračkami, které hrály, zpívaly, měnily barvu a kočárek paní Irmy dokonce vypadal jako vagína. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Čeňkův kočárek byl strohý, po stranách poblitý a na střeše boudičky se mu uboze na ušmudlaném špagátu houpala jedna plyšová kostka, ze které Čeněk vyškubnul číslo 4 a 2. Pokusil jsem se vylepšit dojem a zlepšit závěrečnou známku tím, že jsem vjel jedním kolem do hovna, ale bylo to marné. Drtivě jsme s Čeňkem tuto soutěž prohráli.

Na lavičkách u dětského hřiště se konala další nepsaná soutěž o nejlépe oblečené dítě. Zde jsem se opět s Čeňkem oblečeným v teplácích a bodýčku umolousaným od jídla se zaschlým poblitým rukávem na bednu nedostal.

Po mém kolosálním debaklu se šlo do města. Vytvořili jsme z kočárků kolonu, kdy jsme ucpali chodník. Pokud si nás někdo dovolil osočit, popřípadě objet po trávě, měl co dělat se slečnou Irmou, která si servítky rozhodně nebrala.

Asi po hodině a půl ploužení se s kočárky, neustálých přestávkách na krmení a přebalování jsme dorazili k nákupnímu domu, kde jsme hromadně obsadili obchod s dětským oblečením. Matky s dětmi jako smyslů zbavené pobíhaly po obchodě, hystericky křepčily, pištěly a zkoušely na dětech vše, co jim přišlo pod ruku. V rámci zachování mého psychického zdraví jsem vyhlásil hodinový rozchod a šel jsem si sednout s kočárkem ven na lavičku. Slečna Irma hodinový rozchod kvitovala taktéž s povděkem a tento využila k tomu, že si zašla koupit do lékárny hormony.

Po nákupním šílenství se šlo na kafe. Tentokrát však již bez paní Světlany, která byla v obchodním domě zadržena za krádež pračky.

V kavárně jsem si objednal pivo (což si nenechala ujít slečna Irma a okomentovala to, že jsem typický chlapský buran) a dvě hodiny poslouchal hovory o ničem. Čeněk byl z toho martýria taktéž očividně otrávený, proto propukl v mohutný jekot. Díky bohu. Omluvil jsem se, že už musíme jít, jelikož Čeněk musí jít spát a s velkou vervou a chutí jsem z kavárny vypadnul.
To bylo poprvé a naposledy, co jsem se něčeho podobného zúčastnil. Do podobného spolku se uvrtat do budoucna nehodlám.