Leden 2014

Denní harmonogram fotra na mateřské dovolené

26. ledna 2014 v 20:43 Fotrův deník
Když jste každý den zavřený doma s malým dítětem, rychle vyprchá takové to hezké pozlátko, kdy si vychutnáváte všechny jeho pokroky. Každý den je stejný, všední a hmatatelné zážitky popřípadě viditelné pokroky jsou ojedinělé, náhodné a nárazové. Ze života se stává rutina. Já osobně jsem propadl apatii, a pokud Čeněk z ničeho nic nezačne levitovat, hrát na housle nebo po mě střílet z pistole (tuto kratochvíli očekávám, až bude Čeněk v pubertě), nic mě jen tak nerozhodí. Trvalo to sice nějaký čas, ale nyní si to všechno krásně sedlo, režim je pravidelný, spánek ojedinělý a každý den stejný:

4:00 - 6:00 - V tomto hrůzostrašném časovém rozmezí ráno Čeněk vstává. Zde se láme chleba. Zde se uvidí, kam bude celý den směřovat. Čeněk slavnostně zahajuje nový den výkřikem, aby všichni v okolí odtušili, že Čeněk slavnostně zahájil. Je nadmíru důležité, jak se Čeněk vyspal. Pokud se vyspal dobře, má dobrou náladu a jeho ranní slavnostní výkřik je plný optimismu. To pak hned zavládne domácností pohoda. Čeněk se vymrští a pověsí se za kolotoč nad postýlkou. Houpe se, vříská, slintá a dělá ze všech otvorů bublinky. Občas kolotoč zlomí a to pak musím přispěchat já s izolepou a urychleně zjednat nápravu, aby se mohl Čeněk opět slavnostně za kolotoč zavěsit a opět ho zlomit. Kadence houpání a ulamování je taková, že aktuálně je kolotoč více izolepa než kolotoč. Už se ani netočí, ale to nevadí.

Pokud se Čeněk vyspal špatně (zdálo se mu o žirafách, které nesnáší nebo něco podobnýho), je jeho ranní slavnostní výkřik ponurý, temný a emo. Následuje ranní zlostné uprdnutí a pak řev. Postaví se v postýlce a začne nadávat a házet zlostné pohledy. Pokud mě zahlédne, vyhrožuje mi pěstičkou a mrští po mně dudlíkem. Jelikož je ještě malej a neschopnej, tak mě netrefí, takže je ještě víc nasranej a zalyká se.

Nehledě na Čeňkovu náladu ho nakrmím, přebalím a vezmu s sebou do postele k Nataše, kde Čeněk vždy pořádá malou ranní párty s Panem Pandou a hračkami. Nataša je odkloněna do nejzazšího koutu postele, kde se snaží dohnat spánkový deficit před tím, než půjde do práce a snaží se co nejvíce stranit párty. Párty je však v plném proudu, Čeněk vyhlašuje pánskou volenku a tedy odchází v dobré víře vyzvat Natašu k tanci. Čeněk ještě neumí tančit, tak Natašu aspoň kousne do tváře a nebo jí dloubne do oka a pak si zatleská. Má radost. Nataša radost nemá. Já také radost nemám, jelikož Natašin hněv padá na mou hlavu, protože nejsem schopen zkrotit dítě. Nataša ale neví, že Čeněk zkrotit nelze a až bude velký a silný, tak mi zlomí holeň. Bude lámat holeně na potkání.

8:00 - Snídaně. Nataša se už odploužila do práce a my máme s Čeňkem byt jenom pro sebe. Může začít pořádná pánská jízda. Pánská jízda začíná přesnídávkou, kterou je potřeba rozmatlal po židličce, po obličeji, po vlasech a po tátovi. Podle mě Čeněk přesnídávku vůbec nejí a jenom jí prská, patlá a hněte. Jakmile Čeněk přesnídávku dostatečně rozšíří po pokoji a po lidech v okolí, zatváří se rozpačitě a tím zadá povel ke kontrole úrovně a stylu posrání, což je takový jeho kolorit, který provází ranní mejdan. Ranní posrání bývá velkolepé a nezřídkakdy bývá Čeněk posrán až na zádech. To je pak pánská jízda v plném proudu a přebalování hezký okamžik pro všechny zúčastněné.

Přebalený a vydrhnutý Čeněk následně putuje i přes značné protesty do klece (dětská ohrádka), kde setrvá, dokud se nenasnídám já a dokud v bytě trochu neuklidím. Díky Bohu za klec. Nebýt jí, tak už jsem dávno ve vypolstrované místnosti ve svěrací kazajce a dělám "brm brm brm". Nataša někde vyčetla, že pokud se děti dávají často do klece, špatně se rozvíjejí a vyrostou z nich povaleči a pobudové. Z toho důvodu mi během dne namátkově volá a kontroluje, jestli Čeněk není v kleci a jestli ho dostatečně rozvíjím.

9:00 - 10:30 - Dopolední program. Dopolední program spočívá v tom, že Čeněk chodí po místnosti, ničí věci, padá a řve. Já chodím za ním, uklízím a zvedám ho ze země. Dopolední program nesnáším. Navíc kolem desátý volá Nataša a sonduje, jestli Čeněk není v kleci a musím jí říct, co všechno už jsme dělali, co jsem ho naučil a kolik toho nachodil. Navíc jí ho musím dát k uchu, aby si pokecali. Čeněk má Natašu na háku, takže zatímco ona na druhým konci žvatlá a huhlá, Čeněk cucá můj mobil a pobíhá po místnosti.

10:30 - Konec dopoledního programu. Začíná dopolední šlofík. Dopolední šlofík se ale sám neudělá. Je potřeba jít tomu štěstíčku trochu naproti. Čeněk je v chození zrovna v nejlepším a načíná zrovna dvacátý kilometr, takže není žádná prdel ho překecat, aby spal. Navíc do dětských jídel a do Sunaru přidávají stoprocentně extázi, takže děti jsou neunavitelné. Pokládám tedy Čeňka na záda do postýlky, kde je nutné jej přitisknout pevně k matraci a zamezit mu tak v tom, aby se převrátil na břicho, vstal a pokračoval v chození. To je samozřejmě vždy čára přes Čeňkův rozpočet, který ještě nemá dost natrénováno a je potřeba chodit ještě minimálně šedesát hodin v kuse, a proto řve, kroutí se, je rudý a nadává. Dopolední šlofík nesnáším.

11:30 - Po urputném boji Čeněk svůj souboj vzdává a usíná. Nyní začínám žít. Jdu umýt nádobí a pak vyžehlit.

11:40 - Nataša volá, aby zkontrolovala, jestli Čeněk není v kleci. Zvonění mobilu Čeňka probouzí. Ten hbitě vyskočí a je připraven chodit. Naštěstí mám už domyté nádobí. Žehlit můžu v noci místo spánku.

12:00 - Oběd. Nejdřív nakrmím Čeňka a pak sebe. Zatímco jím, je Čeněk v kleci a smutně se na mě kouká. Očividně se nerozvíjí.

12:30 - Polední pauza. Čeněk chodí. Abych ho rozvíjel, pobíhám za ním s dětským leporelem a čtu mu říkanky a snažím se mu v poloběhu ukazovat obrázky prasátka, husičky a podobně. Čeněk na říkanky kašle a chodí a chodí. Občas shodí něco z komody, zasměje se tomu a zase chodí a ničí. Polední pauzu nesnáším.

13:00 - Začíná vyučování. Čeněk stejně dochodil a je připraven vstřebávat nové informace a rozvíjet se. Nejprve začneme rozcvičkou. Klasické stimulování mozku a zkouška paměti. "Čeňku, udělej paci paci". Čeněk zatleská. "Čeňku, ukaž, jak jsi veliký". Čeněk zatleská. "Čeňku, udělej pápá". Čeněk zatleská. "Čeňku, udělej Indiána". Čeněk zatleská. Nechci být poslem špatných zpráv, ale zatím to nevypadá, že Čeněk bude nějaký myslitel. U ústní zkoušky dopadl Čeněk ještě hůř. Místo toho, aby řekl "táta", zatleskal. Když jsem se ho zeptal, jak dělá kravička, vstal, rozeběhl se a narazil hlavou do komody. Žádný učený z nebe nespadl.

14:00 - konec vyučování. Chodíme.

14:30 - Procházka. Světlý moment mého dne. Jelikož Čeňka přikurtuju kšírama v kočárku, nemůže chodit a já mám pokoj. Venku je vždy nepatrná šance, že Čeněk usne, ale spíš ne. To pouze zřídka kdy. Spíš chvíli pozoruje okolí a do hodiny se začíná svíjet a chce chodit.

15:30 - Konec procházky. Doma následuje přebalování a svačina. Po svačině je odpolední program. Kdo by čekal, že odpolední program bude chození, ten se šeredně mýlí. Odpolední program je totiž chození v kleci. Čeněk spokojeně rotuje v kleci a nyní mám čas na to, uvařit večeři. Přichází taktéž kontrolní telefonát od Nataši, zda Čeněk není v kleci a jestli je rozvíjen. Při pohledu na rotujícího malýho uslintanýho šílence v kleci, který na zavolání zatleská, Nataše potvrdím prudké Čeňkovo duševní rozvíjení a vyvrátím jakékoliv spekulace ohledně jeho aktuálního působení v kleci.

17:00 - Čeněk se během rotování několikrát poblil. Je zpocenej a rudej. Nejvyšší čas ho připravit na příchod Nataši. Vytřu klec, převlíknu dítě, po pokoji rozházím různý knížky, aby bylo vidět, že jsme se celej den vzdělávali a čekám, až Nataša dorazí.

17:30 - Přichází Nataša. Čeněk k ní s vřískotem běží a okamžitě jí vysvětluje, jak se měl, co dělal a co jsem já dělal špatně. Už jsem ho přestal zajímat a nevěnuje mi pozornost. Slavnostně jsem ho tedy předal Nataše a zítra vše začíná nanovo podle stejného scénáře.

Čeněk už chodí. A je to tady. Je čas to tu zabalit.

19. ledna 2014 v 20:05 Fotrův deník
Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne a tak dlouho se dítě krmí a stimuluje, až začne chodit. Je to tak. Tato dvě troufalá tvrzení spolu zdánlivě nesouvisí, avšak na každém šprochu, pravdy trochu. Ještě k tomu přihodím, že na svatého Řehoře chudý oráč neoře a mám úvod další kapitoly jak hrom.

Ač se možná úvod zdá nadmíru zmatený, je třeba si uvědomit, že Čeněk již chodí a tedy se zhroutil můj malý svět jistoty, bezpečí a pravidelnosti. Je mi jasný, že jednou k tomu muselo dojít, ale tak nějak jsem doufal (jako již mnohokrát v minulosti), že se toto naší rodině vyhne. Vždyť co je na tom špatného, kdyby Čeněk do osmnácti let lezl? Povím vám, že nic. Každý by byl spokojený. On by měl spoustu přátel, jelikož by byl zvláštní a neobvyklý, a my s Natašou bysme měli klid. Potom v osmnácti by odjel studovat do Rejkjavíku a tam by si mohl pro mě za mě klidně chodit. Ale to on ne. On musí začít již takto v útlém dětství.

Věřím tomu, že u běžných dětí je pro rodiče radost, když začnou chodit (myslím ty děti. Pokud rodiče nechodí a posléze začnou chodit, je to jistě radost o to větší), avšak u Čeňka se ta radost tak nějak záhy vytratila.

Vše začalo veskrze nenápadně. Původní Čeňkův stav byl takový, že lezl, slintal a občas se poblil. Bylo na něm poznat, že zatím nenašel v životě stálé místečko a neměl pevný životní postoj, jelikož se plazil, dokud do něčeho hlavou nenarazil, načež se otočil a plazil se dál. Opět dokud do něčeho nenarazil a tak byl schopen zabít půlku dne. Podívaná na takové počínání by to byla jistě velmi zábavná, až by to určitě hraničilo s taškařicí, pokud by se nejednalo o vaše dítě. Sledovat své dítě, jak se půl dne plazí po zemi a naráží do stěny, vyvolává u rodičů pocity a myšlenky, jestli je toto v pořádku a jestli jste nepřivedli na svět malého debílka. Čeněk naštěstí zanedlouho k bezcílnému narážení do stěny přidal i další prvek, který nás s Natašou utvrdil v jeho prudce rostoucím intelektu a tedy, že se připlazil k překážce, tuto olíznul, oslintal a potřísnil a plazil se dál. Díky tomuto jeho koníčku máme v celém bytě podél stěn a všeho nábytku zhruba ve výšce třiceti centimetrů souvislý poslintaný pruh občas vylepšený přesnídávkou nebo vykýchnutým přilepeným předmětem.

Postupem času k pruhu ve výšce třiceti centimetrů přibyl další souvislý poslintaný pruh, tentokrát ve výšce zhruba sedmdesáti centimetrů. A tady byly ty první náznaky příchodu horších časů. Čeněk se doplazil ke stěně či k jiné překážce (nábytek, spotřebič, Nataša…), opřel se o ní, postavil se, přisál se na ní pusou a vyrazil opíraje se o ní na jednu, či druhou stranu, čímž slizkou stopu na překážce urychlil. Co mu plazením trvalo několik týdnů, ve stoje osliznul za půl dne. Copak zplundrovaný nábytek a olezlé stěny, to vem čert, ale on vyžadoval ještě při jeho běsnění, abych ho držel za ruku, jinak často padal a jevil známky nevrlosti. Takže já jsem trávil dny tím, že jsem doprovázel Čeňka, kterého jsem držel za ruku, na jeho výpravách po obvodu bytu, kde olizoval stěny a nábytek. Ten kluk do toho byl neuvěřitelně zapálenej. Pokud jsem ho odlepil od zdi, řval a sápal se zpět. Podle mě se začal postupně měnit v ancistrusa (pro ty, kdo neví, tak ancistrus je taková ta bezmek akvarijní ryba, co je hnusná a je imrvére přisátá na skle)

Období plížení kolem stěn trvalo pouze krátce, neboť Čeněk objevil, že se může pohybovat i volně v prostoru. Jaký to parádní objev. Obzvlášť, když naběhne fotr, který ho drží za ruce, aby Čeněček náhodou nehapkal a nebrečel. Alespoň tedy už jsem netrávil celé dny kolem zdí, ale pobíhal jsem v předklonu po bytě a držel rozbujařelého Čeňka, který pištěl blahem a lítal z jednoho kouta místnosti na druhou (chtěl jsem napsat bytu, než jsem si uvědomil, že náš byt je tvořen pouze jednou místnostní, takže to je celkem jedno). Být celé dny v předklonu nemůže zůstat bez následků a již po pár hodinách mě začla bolet záda. Po dvou dnech jsem měl už bolesti fest, ale Čeněk chtěl chodit čím dál tím víc. On už nechodil, on utíkal, ba přímo pelášil. Dokonce to byl mazák a i se odrážel během běhu od stěn, prudce měnil směr běhu a podobně, a to všechno se mnou v závěsu. Jelikož nejsem žádný sportovec, mé tělo není stavěné na takovou rychlost, jako vyvíjí Čeněk a hlavně na takové šílené tempo, následky se dostavily záhy. Záda už mám v prdeli nadosmrti, to mi je jasný, ty už jsou odrovnaný. Uhnal jsem si i srdeční arytmii, jelikož jeho tempo prostě stíhat nejde a i mi asi praskla klenba u chodidla, když jsem šlápnul na Čeňkovu hrací skříňku. To ho ale asi vůbec nezajímá. Vždycky, když ho pustím, abych popadnul dech, nebo si změřil tep, jestli jsem ještě naživu, začne se po mně Čeněk sápat a chce, abych ho urychleně chytil za ruce a chodil s ním.

Nakonec, jak to tak bývá, začal Čeněk chodit sám. Pomyslel jsem si, že je to velká úleva a i jsem tomu byl rád. Mé představy byly najednou divoké, životní plány sahaly v tu ránu za hranice mé představivosti a život se zdál být lepší. Můj smělý plán, že od té doby už budu pouze ležet, sledovat televizi a Čeněk si bude sám pobíhat po bytě a vytvářet sám sobě program i zábavu, vypadal neprůstřelně a velmi reálně, ale to by to nesměl být Čeněk, aby mi nechal splnit si sebetintěrnější optimistický plán, či zasít zrnko radosti v mém zkoušeném životě. Čeněk sice pobíhal po místnosti sám, avšak program sám sobě nevytvářel. Respektive vytvářel si program, který se tak úplně neslučoval se životem. S rozběhem narážel hlavou do stolu, zakopával a padal na špičaté věci, které si tam před tím sám nastražil a podobně. Dokonce místo toho, aby běžel a pak normálně spadnul třeba na hlavu, tak ještě před samotným pádem vyskočil a dopadl na temeno. Bylo jasné, že má asistence je potřeba. Takže jsem pobíhal za ním a jistil ho. On je den ode dne silnější a víc ve formě. Pobíhá po místnosti jako permoník na kokainu. Ještě mu schází lucernička a malý krumpáček. Malou lucerničkou by to tady všechno podpálil a malým krumpáčkem by tátovi zasadil ránu z milosti přímo do spánku.

A jelikož po tělesné stránce je Čeněk v pohodě, dokonce podle příruček i napřed a z důvodu toho, že mé požadavky jsou ty největší a mým cílem je vytvořit Kalokagathii (tedy Antický ideál tělesné krásy a duchovní dokonalosti), je třeba toho malýho čiperu stimulovat i po stránce intelektuální. Má představa je, že do půl roku se domluví cizí řečí a zvládne malou násobilku. K tomuto cíli vede trnitá cesta přes zajeté dětské říkanky, přes "řekni táta" a přes "paci paci". Nejsem žádný troškař a denně zaplavuji Čeňka učivem a zajímavými poznatky. Čeho jsem si všimnul, tak jsou to právě ty dětské říkanky. Nevím, jestli jsem si toho nikdy nevšiml, nebo mi to přišlo v pořádku, ale drtivá většina z nich postrádá smysl a opírá se o zcela iracionální zápletku. Určitě nejsem žádný hnidopich, ale některé básničky jsou z hlediska výchovy, podle mého názoru, minimálně tristní. Pojďme se nyní podívat na některé z nich:

Běží liška k Táboru, nese pytel zázvoru
Honem, Ježku, běž za ní, pober jí to koření
Ježek za ní pospíchá
Že jí pytel rozpíchá

Pominu-li úplně naprosto nesmyslnou představu lišky, která se odkudsi táhne až k Táboru s pytlem plným zázvoru (k čemu je lišce zázvor a navíc plný pytel? Ha?), nelze přehlédnout naprosto nepokrytá oslava úskočného jednání, prospěchářství a cíleného pokusu o krádež panem ježkem. Chudák liška se táhne bůhví jakou dálku s pytlem plným zázvoru a úlisný ježek jí ho chce sebrat a dokonce hodlá použít i své bodliny. Jak tato říkanka plná násilí a oslavy loupežného přepadení může být prospěšná malému dítěti? Copak chceme z našich dětí vychovat gaunery? Za mě tedy této básničce dávám stopku. A jedeme dál:

Měla babka čtyři jabka a dědeček jen dvě
Dej mi babko, jedno jabko, budeme mít stejně

Taky žádná sláva. Nepokrytá propaganda komunismu a rovnostářství. Babka, coby úspěšná a hlavně schopná podnikatelka v zemědělství, je nucena se rozdělit s neúspěšným dědkem, který očividně nemá ty schopnosti, aby obstál v konkurenčním trhu jablkového byznysu. Vytváří se zde naprosto demotivující atmosféra a já nechci, aby měl Čeněk s touto filosofií, popřípadě rovnou s touto básničkou, cokoliv společného. Za mě tedy této básničce dávám taktéž stopku. Můžeme se podívat i dále:
Když jsem husy pásala, zimou jsem se třásala
Teď už husy nepasu a zimou se netřesu

Patrně vrchol na poli logiky. Pásl jsem husy a byla mi kosa. Teď už husy nepasu, takže mi kosa není. K tomu tak úplně není co dodat. Ve své podstatě neškodná básnička, která avšak nemá žádný potenciál. Možná pro ni v krajní nouzi někdy sáhnu. A jedeme dál:

V tom našem sádečku travička zelená
V tom našem sádečku tráva roste
Žne jí tam Ančička, je ještě maličká
Já si na ní počkám, až vyroste.

Zde máme otevřenou zpověď latentního pedofila. Každý den chodí šmírovat malou Aničku, jak žne trávu, a nalhává si, že počká, až Anička vyroste. Je zcela jasné, že Aničce se to krátí a zanedlouho jí hodný pán z říkanky zprzní na travičce zelené v našem sádečku. Tato básnička není vůbec nic hezkého. Za mě má tato básnička stopku. A to ještě nekončíme. Následuje další:

Had leze z díry, vystrkuje kníry
Na hlavě má čepici, pod čepicí bukvici
Bába se ho lekla, na kolena klekla

Zde opravdu není nad čím váhat. Zde prostor pro představivost skutečně žádný není a jedná se o regulérní pornografii, která se ani nesnaží vypadat jinak. Kníratý had, který má na hlavičce čepici a klečící bába na kolenou je do nebe volající. Tato básnička má u mě jasnou stopku.

Inu, je vidět, že rozvíjet dítě po stránce intelektuální není žádná sranda, neboť co se týče edukativních pomůcek a básniček na rozvinutí, není dnes kam sáhnout. Věřím, že i navzdory velmi slabému materiálu, který mám po ruce, se mi podaří z Čeňka vychovat morálního jedince, z něhož intelekt bude sálat na míle daleko.

Čeněk to má na háku

12. ledna 2014 v 20:09 Fotrův deník
Jednoho rána se Čeněk probudil a rozhodl se, že převezme otěže domácnosti. Takhle to totiž dál nejde. Omezovat se nenechá a bude lpět na svých právech neomezeného pohybu, nekonečného přísunu potravy, kdy on bude chtít, a tak nějak celkově nastala epocha, kdy bude po jeho. On už je totiž velkej kluk a on sám ví nejlíp, co je pro něj dobré. První jeho přínos do chodu domácnosti bylo výhradní právo veta, co se týče spinkání. Spinkání vyhodnotil jako zbytečnou činnost, která ho brzdí v rozletu. Když jsem ho večer ukládal do postýlky, řekl si, že na to kašle a dneska pojede nonstop. Aby svému rozhodnutí přidal patřičnou vážnost, postavil se v postýlce, chytil se za šprusle, výhružně se na mě podíval a zlostně udělal z nosu ze soplu velkou bublinu. Když bublina praskla, Čeněk se leknul, spadl a začal řvát. Tím začala nejdelší noc v mém žívotě.

Asi po dvou hodinách, kdy Čeněk skákal v postýlce, a kdykoliv jsem se o něco pokusil, hrozil pěstičkou, mi došla trpělivost. Pevně jsem ho uchopil, položil na záda a držel a držel. Čeněk řval, kopal, mával rukama, kousal a v očích měl čistou nenávist. Kdyby bylo po jeho, okamžitě by mě šoupnul dožít do hospicu a ani na Vánoce by mi nezavolal. Nataša mu mezitím zpívala, hladila a napájela ho. Očividně jsme se dostali do fáze, kdy ten hajzl rodič jsem tady já a hodná a báječná maminka, pro něj dělá první poslední. To je fajn.

Po další hodině šla hodná a báječná maminka spát a Čeněk zůstal sám se svým hajzlem fotrem, který ho stále držel přimáčknutého na zádech, aby spal. Byl jsem bezradný. Čeněk byl skálopevně rozhodnut, že spát nebude. Já jsem byl zase naopak skálopevně rozhodnut, že spát bude. Hodná a báječná maminka, která na mě z postele hulákala, ať už to dítě chrápe, ať to zařídím, jinak uvidím, zase byla skálopevně rozhodnutá, že je jí ukradený, jestli půjde Čeněk spát nebo ne, ale že ona spát bude a pokud bude hluk z postýlky nadále přetrvávat, je to moje vina a k odpovědnosti budu hnán já. V příjemné atmosféře noční rodinné pohody jsem tedy Čeňka pustil, aby přestal řvát. Ten okamžitě vystřelil směrem vzhůru, chytil se za kolotoč nad postýlkou a měl tendence se houpat. Houpání na kolotoči se mu líbilo a během této činnosti vykazoval známky štěstí, které umocňoval uprdnutím během každého zhoupnutí. Kadence uprdnutí byla natolik dechberoucí, že riziko posrání bylo stoprocentní.

Jelikož nic netrvá věčně a obzvlášť ty hezké chvilky, Čeněk po pár minutách houpání zlomil rameno kolotoče (zřejmě byl konstruován pouze na dívání a obdivné pozorování z uctivé vzdálenosti a nikoliv na zavěšení dítěte) a spadl zpět na záda do postýlky. Bylo to velké neštěstí. Nejen, že už se nehoupe, ale už se nikdy houpat nebude (manuální kouzelník táta sice rameno přilepil posléze izolepou zpět, ale toto záhy pod vlastní vahou samovolně znovu odpadlo a zranilo Pana Pandu, který se v tu dobu nacházel přímo pod ním). Navíc je Čeněk posranej a už mu nejdou dělat bubliny z nosu. Takhle si tu dnešní nekonečnou noční párty nepředstavoval.
Po přebalení a opětovném uložení do postýlky, kdy jsem bláhově očekával zběsilý spánek, byl Čeněk nedůtklivý a protivný. Lezl v postýlce z jednoho konce na druhý a fňukal. Chudák kluk. Ta událost ho zasáhla.

Asi po hodině truchlení mu otrnulo a vyrval kabel z monitoru dechu. Ten začal hystericky kvílet, což vzbudilo Natašu. Nataša začala z postele cosi hulákat a Čeněk seděl, smál se a tleskal ručičkama. Byl opět šťastný. Té noci nespal.

Čeněk v rámci upevnění své pozice a převedení pravomocí nastolil změnu systému koupání. To z mého pohledu doposud probíhalo zcela ukázkově a bez problémů. Napustil jsem vanu zhruba do čtvrtiny a uložil do ní Čeňka na lehátko na záda. Omyl jsem ho hadříkem, občas jsem udělal humor, že jsem mu polil hlavu vodou, on se zasmál a všichni byli spokojeni. Teď je vše jinak. Čeněk nejdříve požaduje, aby byl do vany postaven a on se ze stoje mohl do vody vyčůrat. Tuto svou činnost se zájmem sleduje a fascinován sám sebou uznale vříská. Občas si do proudu i šahá, což mu připadá maximálně humorné, takže se směje. Má zajímavé libůstky. Věřím, že ho toto hobby časem přestane bavit, jelikož v dospělosti bývá tato činnost považována minimálně za kontroverzní. Mohlo by to vypadat následovně: "Vítejte v našem soutěžním pořadu. První soutěžící je pan Čeněk. Pan Čeněk pracuje jako atomový inženýr a ve volném čase močí ze stoje do vany, ve které stojí".

Když Čeněk dočůrá, podívá se na mě, jestli jsem se díval a musím mu uznale pokynout, jaký to je šikula a pašák, jinak zkazím celý koupání a atmosféra je v čudu. Jakmile se Čeněk přesvědčí, že ho pro jeho čůrání do vany obdivuju, spokojeně se nechá položit na lehátko, které okamžitě deklasuje. Chvilku se na něm zmítá, pak se z něj převalí do vody (občas během převalování do vody zapomene hlavu pod vodou, takže malého zápasníka musím zpod vody vytáhnout, aby se neutopil), chytne ho do ruky a začne s ním třískat o stěnu vany. Když se unaví a usoudí, že lehátko je mrtvý, následuje osprchování hlavy. Pak mu musím sprchu předat a on pak osprchuje mě, jelikož tak je to v pořádku. Zatímco celý mokrý vytírám hektolitry vody, které Čeněk během mého sprchování nasprchoval všude po koupelně, Čeněk si ještě ve vypuštěné vaně hraje s gumovou kachničkou, dokud se nezačne nudit. Pak začne řvát a chlapácky se nechá odnést z vany pryč.

Novinky se však netýkají pouze koupání, ale Čeněk přivedl čerstvý vítr i do přebalování. Kdysi nehnuté mimino, které bylo přebaleno během pár minut, začalo projevovat svou vůli. Jakmile ho položím na přebalovací pult a sundám plenu, okamžitě se převalí na břicho, vstane a nahatý si jde po svých. Když se ho pokouším zadržet, nepříčetně kope nohama, převaluje se, nadskakuje a ječí. Když se zadaří a je posranej, je tím pádem posraný úplně všechno v jeho dosahu. Dlouho jsem si lámal hlavu, jak na něj vyzrát a to bych ani nebyl já, kdybych nenašel řešení. (Je potřeba se umět pochválit. Není to žádná ostuda se pochválit. Naopak to vypovídá o kvalitě charakteru.) Zjistil jsem, že je potřeba něčím zaujmout Čeňkovu pozornost. Taktéž jsem vypozoroval, že během převracení se na záda jde Čeněk za světlem, které na něj svítí ze stran koupelny. Bylo tedy třeba toto světlo simulovat. Nejprve jsem to měl vymyšlené tak, že v koupelně nechám zhasnuto a jediné světlo, které použiju, bude čelovka na mé hlavě. Myšlenka to byla pozitivní a inspirativní, avšak Čeněk se během přebalování sápal po čelovce, takže tudy cesta nevede. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem ze stropu natáhl špagát, na jehož konci byla blikačka na kolo. Položil jsem Čeňka pod blikačku a tuto rozhoupal ze strany na stranu. Čeněk tak neměl čas se převalit na jeden bok, jelikož když už se k tomu schylovalo, blikačka nabrala opačný směr a on se nasměroval za ní a tak pořád dokola. Abych na přebalování viděl, přilepil jsem si na břicho čelovku a balící pult osvětloval zespod, aby to Čeňka nerozptylovalo.
Uznávám, že při pohledu třetí osoby, jak přebaluju dítě, nad nímž se houpe blikačka na kolo ze strany na stranu, a já se nepřirozeně prohýbám v pasu s břichem směrem vzhůru, ze kterého mi svítí přilepená čelovka, by se nabízelo slovo "kretén", ale účel světí prostředky.

Aby toho nebylo málo, Čeněk změnil identitu a stal se průzkumníkem a objevitelem. Leze po místnosti, šmejdí v temných zákoutích a pátrá po zajímavých předmětech. Když se mu něco zalíbí, uzme to, znehodnotí, ochutná a pokud to nejde spolknout nebo rozcupovat, odnese to celé poslintané na neznámé místo. Po pár dnech hledání jsme s Natašou objevili jeho hnízdo, kam všechny věci tahá. Čeněk si svůj brloh vyhloubil pod postýlkou a chytře jej zamaskoval plyšáky. Nakonec ho však prozradila poblitá cestička. Když jsem s hadrem šel po stopách nablité přesnídávky, podařilo se mi jeho úkryt objevit.

Jednoho odpoledne jsme měli návštěvu. Čeněk nedbaje hostů opět provozoval objevování a plazil se z jednoho koutu do druhého. Zábava byla v nejlepším, když tu zrak všech spočinul na Čeňkovi, který odkudsi vytáhl vibrátor a mlátil se jím do hlavy. Nataša nepropadla panice a zrudla studem. Jelikož jsem gentleman každým coulem, zachránil jsem situaci i Natašu výmluvou, že ten vibrátor je můj. Návštěva posléze pohoršeně odešla a její další příchod se nerýsuje.

Nový rok, nové možnosti, nový začátek, nové zážitky, starý Čeněk

5. ledna 2014 v 19:07 Fotrův deník
Na přelomu roku je děsně moderní bilancovat, vyhodnocovat, dělat závěry a vyvozovat. Já nic takového dělat nebudu. Já hledím do budoucna. Co bylo, to bylo. Předešlý rok byl plný těhotenství, ranních nevolností, poledních nevolností, odpoledních nevolností i večerních, či nočních nevolností. Byl to rok porodů, malých Čeňků, malých posraných Čeňků, přebalených Čeňků, opětovně ihned po přebalení posraných Čeňků. Byl to především rok nevyspání, ponocování a spánkových poruch. Jestli jsem za předešlý rok naspal dohromady deset hodin, je to hodně. Od nového roku očekávám velké změny. Čeněk jistě začne mluvit a do roka odjede studovat do zahraničí a nebo ho s Natašou dáme na vojenskou školu (nemám ponětí, jestli taková škola existuje. Pokud ne, tak ho pošlem rovnou někam do války)tam si s ním poradí. Mým cílem je v následujícím roce spát. Možná prospím celý rok, to si ještě promyslím. Spíš ale ne. Pravděpodobně budu spát ještě míň. A nebo nebudu spát vůbec. To až pak jak pan Čeněk rozhodne.

V rámci konce roku a začátku roku nového je taktéž v kurzu dávat si různá předsevzetí. Nejvíc frčí přestat kouřit, začít hubnout, naučit se hrát na hoboj nebo začít tancovat lambádu. Jsou to taková hezká zbožná přání, která začínají prvním lednem a končí většinou nejpozději do šestého ledna téhož roku. Je to milé. Mé předsevzetí je jasné. Budu víc spát. Natašinino předsevzetí, že bude víc v práci a domů bude chodit jenom přespat, je taktéž velmi hezké a inspirující. Co ale Čeněk a jeho předsevzetí? Zde existují dvě verze Čeňkova předsevzetí. První verzi předsevzetí má ode mě a tu druhou verzi vymyslel sám. Je na zvážení, která verze bude nakonec aplikována a zdali nebude třeba hledat mezi jednotlivými verzemi různé průniky a kompromisy.

Čeňkova předsevzetí podle táty:
- Od nového roku budu víc spinkat. Jak víc? Budu spinkat pořád.

- Od nového roku budu chodit na nočník. Nemám ponětí, co to je nočník, ani co znamená, že na něj budu chodit, ale táta to chce, tak to udělám.

- Od nového roku začnu mluvit a sám od sebe dobrovolně odjedu studovat do zahraničí. A nebo půjdu studovat vojenskou školu. Pokud nic takového, jako je vojenská škola neexistuje, pojedu s úsměvem na rtech do války.

- Od nového roku si budu hrát velmi tiše a polykat budu pouze předměty, které táta předem schválí a tyto označí svým razítkem.

- Od nového roku si najdu práci a budu vydělávat peníze, aby táta mohl být doma a spát.

- Od nového roku přijímám systém třech výstrah. Pakliže provedu něco nepatřičného, táta mi dá výstrahu. Pokud nasbírám tři výstrahy, vrátím se dobrovolně bez protestů na dobu jednoho týdne mamce zpět do dělohy. Pokud s tímto mamka nebude souhlasit (táta si není jistý. Bojí se jí zeptat), náhradním trestem bude umístění do babyboxu.

- Od nového roku přestanu ničit zařízení bytu a jiné věci a naopak začnu věci vyrábět.

- Od nového roku budu hodný, nebudu vyžadovat ničí pozornost a stanu se samostatným.

Tolik k předsevzetí, která bych si pro Čeňka přál já, a pojďme se podívat na předsevzetí, která si vymyslel sám Čeněk.

Čeňkova předsevzetí podle Čeňka:
- Od nového roku musím nějak zařídit, abych nepotřeboval spát. Spaní mě zpomaluje. Brzdí mě. Když si chci v noci v klidu vřeštět a lomcovat s postýlkou, po pár hodinách jsem ospalej a usnu. Kolik toho vřeštění jsem já už prospal. Až je mi z toho smutno.

- Od nového roku končím s tátou. Pouze mě sekýruje, abych spal, nebo abych nepadal a podobně. Není schopnej plnit mé rozkazy ohledně mého stravování, a když mě přebaluje, vůbec nešíří dobrou náladu. Není inspirativní. Od nového roku poslouchám pouze mámu a mým mužským vzorem bude Pan Panda.

- Od nového roku začnu polykat věci, které jsou větší než moje dlaň. Zatím jsem to polykání jen tak šolichal a polykal jenom malinký věci. To je podle mě takový spíš přizdisráčství. Abych byl opravdovej pašák, tak musím spolknout něco velkýho. Tátův nos spolknout nejde, jelikož když už to vypadá, že mu ho upižlám zubama, tak začne řvát a strhne mě. Zkusím spolknout dudáka. To půjde.

- Od nového roku přecházím na polyuretanovou stravu. Musím něco dělat pro svou postavu. (pro ty z vás, kdo tuto novinku neznají, tak se jedná o okusování montážní pěny, která čouhá z prostoru mezi oknem a zdí)

- Od nového roku končím s pitím. Pít mě nebaví. Táta mi pořád cpe do pusy lahvičku s čajem, i když nechci pít. Radši než pití, bych spíš spolknul přezku od pásku u pantofle a nebo mlátil kladívkem (od Ježucha mám takový malý dřevěný kladívko a je s ním děsná prdel) do stěny, aby se drolila omítka a já ji pak mohl slíznout ze země.

- Od nového roku si nenechám nic líbit, a pokud někdo nabude dojmu, že mi může zasahovat do plánů (jako se již tolikrát stalo, že mám namířeno do koupelny, abych se mrknul, jak je na tom pračka, jestli nepotřebuje, abych jí spravil a nebo do ní vlezl, a když už jsem u pračky, tak mě někdo vezme a odnese pryč), tak ho zmlátím dřevěným kladívkem.

Na první pohled je poznat, že se mé a Čeňkovy představy ohledně jeho předsevzetí rozcházejí a čeká nás dlouhé horování a jednání, abychom došli ke konsensu.

Co se týče konce roku, tak nesmím zapomenout na mohutnou Silvestrovskou oslavu. Mohutné, obří, legendární, nekonečné, děsně drahé, smrtelné, zničující a opulentní (toto slovo je velmi náročné. Já jsem náročný pisálek, který jde do sebe, a snažím se používat slova, která jsou náročná a jejichž význam se musí vygooglit) Silvestrovské oslavy ke konci roku patří a i Čeněk se jedné takové letos poprvé zúčastnil.

Na Silvestr jsem byl připravený ukázkově. Ještě v předvánoční době jsem šel nakupovat dělobuchy. Obcházel jsem stánky a pořád nemohl najít nic dostatečně slavnostního. Až pak jeden hodný pan prodavač z Asie mě zavedl kamsi za stánek, kde odkryl poklop a z díry v zemi pod poklopem vytáhl jakousi raketu. Tak nějak si představuju příruční atomovou bombu. Nemělo to žádný obal. Na těle pumy byl patrně nožem přeškrnutý vyrytý slogan "death to USA" a vedle toho vyryté "´proved by EU". Přišlo mi to nezvyklé, ale za čyštapade to byl kauf jak hrom.

Oslava to byla divoká a nezkrotná. Na párty jsme byli já, Nataša a Čeněk a konala se u nás doma. V osm hodin jsem zapálil prskavku, Čeněk se jí bál, takže začal řvát. O půl devátý dostal kašičku, zapálil jsem další prskavku, Čeněk opět vzlykal, pak se poblil a šel spinkat. Nataša odpadla před desátou, tak jsem si aspoň otevřel lahev vína. V jedenáct jsem byl velmi ospalý, tak jsem zapálil na balkoně jadernou hlavici, co jsem si koupil u asijského obchodníka, nic se nestalo a tak jsem šel spát. O půl noci začalo venku bujaré oslavování, rachejtle práskaly, dělobuchy létaly a Čeněk se samozřejmě vzbudil a začal oslavovat po svém - záchvatem řevu. Inu, to nám ten rok hezky začíná.