Únor 2014

Hitparáda otcovství aneb žádný učený z nebe nespadl

23. února 2014 v 19:25 Fotrův deník
Otázka je zcela jasná. Měl by vůbec muž mít dítě? Nota bene je muž vůbec schopný se o dítě postarat? A hlavně, zvládne muž výchovu dítěte a zároveň se starat o domácnost, aniž by domácnost poškodil, popřípadě dítě trvale znehodnotil? Jsem si jist, že tyto otázky potrápily kolem třetí ranní řadu zlomených a nevyspalých mužů, kteří už popáté za noc vstávají ke řvoucímu dítěti, aby jej buď nakrmili anebo s vyšinutým výrazem ve tváři udusili polštářem.

Je zcela jasné, že muž není předurčen k tomu, aby zvládal konstantní výchovu dítěte a k tomu jako bonus například žehlil nebo pral. Muž je tu od toho, aby spal dvanáct hodin denně, dvakrát týdně si dal sprchu, občas si vytáhnul žmolky z pupíku, na požádání (i nepožádání ) vykrkal abecedu, vydělával peníze, ulovil mamuta holýma rukama, a pokud má nějaký dítě, tak toto v porodnici vyblejsknout, potom ho jednou týdně na pět minut pochovat a v osmnácti ho vyrazit z domu. Od toho tu muž je a tak to má být. Pokud je doma s malým tvorem delší dobu, vznikají nepříjemnosti, komplikace a muž bývá bezradný a zmatený. Je ohrožena jeho doposud neotřesitelná suverenita, jelikož dítě krká a smrdí víc než on (většinou), a muž tím ztrácí půdu pod nohama.

Ani já nejsem výjimkou. Příchod Čeňka měl neblahý vliv na můj bezstarostný život, ale bylo potřeba se s tím poprat. Jako neplavce mě hodili do vody a řekli "plav". Sice jsme měli ve škole rodinnou výchovu, ale tam jsme se tak maximálně dívali na edukativní "porno" z šedesátých let, abychom věděli, jak se souloží (patnáctiletý nadržený puberťák totiž toto vůbec netuší). Taky nám dali kolovat kondom, který nedokoloval ani do třetí lavice, a obtloustá bezdětná stoletá učitelka s knírkem nám radila, jak neotěhotnět (podle hesla, kdo neumí, učí). Tím to haslo. O tom, jak se má člověk starat o dítě, nepadlo ani slovo. Nebylo tedy nazbyt a výchovu dítěte jsem se učil za pochodu. Je potřeba přiznat, že úspěchy byly, to zase jako jo. Některé úspěchy na poli výchovy a starání se o dítě byly samozřejmě větší a některé menší. Časem si to celé nakonec sedlo a já bez falešné skromnosti můžu s čistým svědomím přiznat, že jsem minimálně v top desítce nejlepších otců v Evropě. Jak už jsem ale psal, tak ne vždy se tak úplně zadařilo, a kolosální úspěchy nebyly zase tak úplně kolosální.

Celkem dost dílčích neúspěchů jsem zažil v oblasti uspávání Čeňka. Tam se mi konstantně nedaří a zde je třeba zabrat a pořádně to vypilovat. Čeněk si nespí, kdy se mu zachce a to je podle mě špatně. Je potřeba přidat a dělat klidně i přesčasy. Abych na sebe nebyl tak tvrdý, tak přiznávám neblahý zásah okolních vlivů.

Onehdá jsem Čeňka uspával přes dvě hodiny. Vyzkoušel jsem osvědčený trik a hodil mu přes obličej plenu. Je docela škoda, že ta plena byla celá poblitá, takže ji Čeněk s odporem zahodil a začal řvát. Tady bylo moje zaváhání. Abych vše napravil, zašel jsem mu udělat Sunar. Velmi zkušeně jsem již hotový Sunar z lahvičky lehce nastříkal na své předloktí, abych se ubezpečil, že není příliš horký (na předloktí mám již dvanáct poleptaných a popálených skvrn, jelikož ne vždy je teplota Sunaru přijatelná) a s velkou slávou jsem šel Čeňka nakrmit. Z důvodu toho, že byla tma a nebylo vidět na krok, jsem se netrefil a Sunar nastříkal Čeňkovi do oka. Z nějaké příčiny se mu Sunar v oku nelíbil, takže opět začal řvát a žádný spánek se nerýsoval. Přešel jsem tedy k hrubé síle (použít hrubé síly na dítěti je výraz mužnosti) a přidržel jsem jej na zádech a možná i lehce s láskou přidusil. Čeněk s sebou škubal, já jsem s sebou škubal a všichni sebou škubali. Byl to souboj. Nakonec po úporné hodině a půl Čeněk usnul. Otřel jsem si z čela pot a s písní na rtech vyrazil směrem od postýlky. Bohužel jsem při mé veselé chůzi šlápl na debilní plastovou hvězdičku (sada hvězdiček a měsíčků, se kterými si Čeněk rád hraje, a já na ně pořád šlapu a přivozuju si bolest, utrpení a zranění), narušil jsem si stabilitu a tentokrát již bez písně na rtech jsem se zřítil na podlahu, kde jsem svým nekontrolovaným pádem rozezněl hrací skříňku. Vyrvál, jenž jsem způsobil, vzbudil Čeňka, který okamžitě vstal, podíval se, co se děje a vesele mi zatleskal. Byl šťastné miminko. Následovalo opět nekonečné uspávání.

Drobné nedostatky mám taktéž u přebalování. Celý koncept přebalování se mi už z počátku zdá překombinovaný a jdoucí na ruku lobby výrobců plenek. Má vize byla taková, že nechám doma pobíhat Čeňka nahatého a jeho případný vedlejší produkt vytře Nataša večer, když přijde z práce. Tento můj plán Nataša rázně smetla ze stolu, tedy mi nezbylo nic jiného, než zatnout zuby, obalit si obličej vrstvou triček a hadrů (smraduvzdorná vychytávka), dát Čeňka na přebalovací pult a hezky ho přebalit.

Docela často se u přebalování stává, že se nedaří. Největší problém mívám s vlhčenými ubrousky a s malým množstvím rukou. Čeněk se rád pohybuje, a to během přebalování není přijatelné. V úvodu položím Čeňka na záda, chytím ho jednou rukou za nohy a druhou odstraním plenu. Pokud je Čeněk posraný, nastávají komplikace. Docela často se stane, že mi má smraduvzdorná vychytávka z triček a hadrů spadne z obličeje přímo do epicentra posrání, jelikož jsem lempl a neumím jí pořádně připevnit. V ten moment ztrácí smraduvzdorná vychytávka svůj účel a její opětovné umístění na obličej není záhodno. To ale není jediný problém. Jednou rukou držím Čeňka za nohy a druhou se snažím z balíčku vlhčených ubrousků nějaký vylovit, abych Čeňkovi utřel zadek. Ten vycítí můj strach (Čeněk funguje na podobné bázi jako pes) a začne se kroutit. To je potom fajn. Ty stupidní ubrousky nejdou vůbec vyndat (výrobce to tak určitě chtěl, jelikož je to nepřející ksindl) a jednou rukou Čeňka dlouho neudržím. Celý to je potom takový smutný, když se Čeněk se znečištěným zadkem plazí po přebalovacím pultu.

Když posléze konečně získám z balení několik vlhčených ubrousků a Čeňka i pult vytřu do čista, namažu mu zadek krémem proti opruzeninám z tuby, obléknu plenu a je hotovo. K tomu se váže taková příjemná a veselá historka. Někdy děsně brzo ráno jsem šel Čeňka přebalit. V návalu nevyspání a deziluze z vlastního života jsem mu omylem zadek místo krému namazal zubní pastou. Čeněk byl poté takový jiný. Zvláštní. Chvíli se ošíval a potom se točil dokolečka. Byl jsem celkem spokojený, že má nějakou zábavu, tak jsem ho nechal se točit. Při dalším přebalování jsem u Čeňka objevil monstrózní opruzení, takže tady jsem si dal sám sobě za tento úspěch palec nahoru.

S Natašou máme docela nevyrovnanou bilanci 10:1. Jedná se o zranění, bolístky či bebíčka, které si Čeněk přihodil, když jsme ho měli na starosti anebo mu byli na blízku. Pro mě to začalo celkem slibně, jelikož první Čeňkovo zranění slavila Nataša. Položila Čeňka na postel a šla mu pro tepláčky, když tu se Čeněk překulil a spadnul na zem. Krásná práce. A bodík byl v kapse. Nicméně následně šla Nataša do trháku a skóre obrátila. První mé škobrtnutí byla aféra "topení". Čeněk se postavil, chytil se topení a podíval se na mě. Já jsem se na oplátku podíval na něj, aniž bych něco očekával. Čeněk najednou nahodil smutný výraz, začal fňukat, posléze brečet a záhy hurónský řvát. Čuměl jsem na něj se zaujetím a přemýšlel, co má ten kluk za lubem, když tu přispěchala Nataša a Čeňka od topení odtrhla. Měl úplně rudou dlaň. Z nějakého důvodu mě nenapadlo, že je topení teplé. Nejsem v tom ale sám, jelikož to nenapadlo ani Čeňka, a proto se ho nepustil, ani když se mu z dlaně kouřilo. Po této nepříjemnosti s topením jsem ještě Čeňka pustil při dělání letadýlka, zasedl ho, šlápnul na něj, upustil ve vaně, polil lákem od okurek a několikrát s ním upadnul (jelikož spím denně tak dvě hodiny, tak často a samovolně upadávám). Člověk se ani nenaděje a skóre narůstá. Zajímalo by mě, jestli se tímto tempem Čeněk dožije dospělosti.

Podle Nataši mám taktéž nedostatky v oblékání. Jedná se o sladění Čeňkova autfitu. Do tohodle moc nevidím a nerad bych se pouštěl na tenký led, ale s Natašou nemůžu souhlasit. Můj cit pro sladění oblečení je patrný a talent, ten bezesporu mám. Ať si Nataša říká, co chce, tak k zelenýmu bodýčku s modrou kytičkou a takovým divným létajícím medvídkem s křídlama a konvičkou (takovej méďa na LSD) patří hnědý tepláčky s šedým šrafováním. Navíc, když dostane ještě zelenou čepičku s anténkou, tak je pak děsnej nabíječ. Dále potom ke žlutý poblitý mikince patří hnědý poblitý punčocháče a když si navíc poblije i ponožky s berouškou, tak ty k tomu patřej taky. To si ale Nataša vysvětlit nenechá a dělá děsně důležitou a hlavně znalou módy.

Coby pravá hausfrau se vším všudy mám taktéž vedle dítěte nastarost domácnost. Ač na poli domácích prací slavím kolosální úspěchy, sem tam se chybička vloudí a ojedinělé zaškobrtnutí nastat může. Během mé krutovlády v domácnosti máme již třetí žehličku (první jsem uvařil, druhou zkratoval), druhou pračku (nevím, co se stalo s tou první. Prostě nechtěla přestat prát), navrtal jsem sporák vrtačkou (dělal jsem v kuchyni poličku na koření a vypůjčená vrtačka na baterku byla nad mé síly, takže jsem jí nezvládl a sjel asi dva metry po zdi) a přišli jsme o třetinu oblečení, které vzal vítr z balkonu. Při věšení jsem ho zapomněl připevnit kolíčkama. Na druhou stranu docela dobře vytírám podlahu a mytí nádobí dávám i se zavřenýma očima, takže se to tak nějak všechno vyrovná. Jo a ještě dobře vařím lečo a buřty na pivu, čímž si myslím, že jsem se dostal do kladných hodnot.

Myslím, že je jasně vidět, že ač k tomu nejsem geneticky předurčen, tak domácnost i dítě zvládám na sto deset procent. Není třeba falešné skromnosti. Ano, drobné chybičky budou vždycky, ale důležitý je výsledek. Výsledek je jasný a zřejmý, a tedy aby šel každý večer Čeněk spát živý se všemi končetinami a aby náš byt nevyhořel nebo neexplodoval. Je to sice řehole dávat si tyto cíle každý den znovu a znovu, ale pouze malý člověk má malé cíle.

Ta úplně nejdelší noc

16. února 2014 v 19:02 Fotrův deník
Od té doby, co se Čeněk narodil, jsem se moc nevyspal. Abych byl přesnější, tak jsem se nevyspal vůbec. V podstatě se pro mě stal vydatný spánek nedosažitelným snem, o kterém však nemůžu snít, jelikož nespím. Smutný příběh. Už to bude věčnost, co jsem se naposledy vyspal a občas, když mám chmurnou náladu, tak se schoulím večer do kouta a se slzou v oku vzpomínám na ty dvanáctihodinové spánky, které jsem v minulosti prodělal. Denně naspím jen pár hodin a to se mi beztak většinou zdá o tom, že kojím. Budím se poté zbrocený potem s naběhlými bradavkami. Čeněk totiž získává energii buď fotosyntézou (moje teorie) anebo si vyrábí energii ve své malé vodní elektrárně, kterou si zhotovil pod postýlkou a která fachá na sliny (taktéž moje teorie, kterou ale nemám zatím potvrzenou). Tak jako tak je to malé perpetum mobile, které nepotřebuje spát a přesto funguje. Já perpetum mobile zjevně nejsem a ten spánek mi v tom nabitém denním programu schází. Po nějaké době jsem se tak nějak samovolně přepnul do nouzového režimu, a tedy se pouze celý den ploužím, občas odevzdaně polohlasně zasípu: "Čeňku, ne, nesmíš.", a to je asi tak všechno, na co se zmůžu. Kafe mi už taky moc nepomáhá. V tekuté formě vůbec, a když přežvýkám pár hrstí mleté kávy, jsem schopen na chvilku vnímat barvy.

Jelikož jsem člověk velmi flexibilní, postupně jsem si vyvinul proti spánku resistenci, a abych přežil, stačí mi pouze pár hodin. To Čeněk ví a respektuje to. Vždy mi těch pár hodin dopřeje. Proto je mi záhadou, na co ten malej kluk myslel té jedné velké, věčné noci. Byla to ta noc s velkým "N". V životě muže je takových nocí s velkým "N" více. Noc prvního sexu. Noc prvního sexu s dívkou. Noc prvního sexu s více ženami. Jak už to tak ale bývá, tak logicky po takových nocích s velkým "N" následuje další a tedy noc, kdy vaše dítě nespí. Je to vývoj. Noci s velkým "N" mají poté sestupnou tendenci a vyhlídky nejsou příliš pozitivní. Následuje Noc první poruchy erekce. Noc s prvním infarktem. Noc prvního samovolného úniku moči a nezapomínejme na Noc v márnici. Jak je vidět, tak už to bude jen horší, což je fajn. Ale abych nepředbíhal, vrátím se k té noci, kdy Čeněk nespal.

Ten den byl už od začátku takový podezřelý. Čeněk ráno sice tradičně ještě za tmy zkoušel, když bude v postýlce vřeštět a rumplovat se špruslema, jestli se konečně zhroutím a nebo ten den ještě nějak doklepu. Tady vše bylo v ještě v pořádku. Po snídani ale jevil známky únavy a zcela nečekaně šel spinkat. Nezvyklé. Přemoudřelý autorky knížek na výchovu dětí, který měly děti ještě za protektorátu, sice radí, že pokud dítě usne, má jít rodič okamžitě spát, ale na mě čekala kupa nevyžehlenýho prádla a protékající hajzl. Nabízela se sice varianta ucpat hajzl prádlem, vyhodit byt do povětří a po zbytek života se ukrývat v Mumlavských vodopádech, kde bych olizoval mech ze šutrů, ale pocit zodpovědnosti a mateřský pud (ano, vyvinul se u mě mateřský pud. Napřesrok očekávám samovolné odpadnutí varlat) mi to nedovolil, takže jsem pokorně vyžehlil prádlo a opravil záchod.

Čeněk spal celkem dlouho a následně spal opět ještě odpoledne a to až do večera. A tady jsem tušil, že bude zle. To nezůstane bez následků. Pokud by vás napadlo, že tedy alespoň odpoledne jsem se hezky natáhnul a ležérně si zdřímnul, tak to vás zklamu. Odpoledne jsem pral prádlo, které jsem dopoledne žehlil, jelikož nebylo vypraný. Jsem totiž filuta a žehlil jsem špinavý prádlo.

Kolem osmý dávám vždycky Čeňka na zkoušku spát. Je to tak padesát na padesát. Většinou ale spíš tak deset na devadesát. I dnes jsem ho dal v osm spát. Pěkně jsem mu to tam připravil. Pana Pandu jsem mu dal vedle spacího pytle (Čeněk spí ve spacím pytli, který ho omezuje v pohybu. Kdyby spal volně pod peřinou, tak by se rozeběhnul a se saltem vyskočil z postýlky), na výběr jsem mu dal dva dudáky, zelený a žlutý (jelikož je to znalec a bonviván, většinou si narve do pusy oba dva najednou) a zapnul jsem mu kolotoč s ukolébavkou. Vše bylo připraveno na Čeňkův zběsilý, náhlý a nekontrolovatelný spánek až do rána.

Čeněk však odmítal zběsile a náhle spát. Místo toho seděl v postýlce a tleskal. To není výsledek, který bych očekával. Nataša přispěchala k postýlce a rozplývala se nad tím, jak je Čeněk roztomilý mladý muž. Jenomže roztomilý mladý muž tady nemá co tleskat. Má spát.
Uběhla hodina, kdy jsem bezradně seděl vedle postýlky, když v tom Čeněk přestal tleskat. To je zajímavý příslib. Vypadá to nadějně. Položil jsem tedy Čeňka na záda, lehce ho přidržel, aby se nemohl převalit na břicho a Čeněk se začal smát. Smál se hodně a nahlas. Okamžitě opět přiklusala Nataša a začala jihnout. Smějící se Čeněk je roztomilý, to jako jo, ale ne o půl desátý večer. O půl desátý večer je jen jediný roztomilý Čeněk a to Čeněk, který už dvě hodiny spinká. Jakýkoliv jiný Čeněk je vyvrhel, zlobidlo a kluk, který od Mikuláše dostane uhlí. Ze záchvatu smíchu se Čeněk poblil, takže jsem ho šel převlíknout. Výprava na přebalovací pult ho nakopla a po opětovném uložení zpět do postýlky začal znovu tleskat.

Kolem půl jedenáctý šla Nataša spát a Čeněk pořád tleskal. Nataša mě napomenula, že její představy jsou jiné, že ona by si přála ticho, aby mohla spát (a moje představy jsou jaké? Myslí si, že mě to baví sedět tři hodiny u postýlky a čumět na Čeňka, jak tleská?). Zakročil jsem tedy v rámci rodinné pohody a Čeňka opět něžně dlaní přimáčknul do matrace v postýlce, aby usnul. Vypadalo to, že opravdu usne. Zavíral oči a tvářil se ospale. Ve tváři se mi zaskvěl nefalšovaný úsměv.

Můj výstavní a nefalšovaný rodičovský úsměv mi však záhy ztuhnul, jelikož od sousedů nad námi se začaly ozývat rány kladivem. Po každém úderu Čeněk zbystřel. Tak to teda ne. Je jedenáct hodin a Čeněk už musí spát. Byl jsem velmi rozlícený. Naběhla mi žilka na čele a byl jsem rozhodnut, že budu nejen neomalený, ale nebudu se bát použít ani násilí. S těmi nejtemnějšími úmysly jsem vyběhl na chodbu a pelášil po schodech k sousedům nad námi. Výhružně jsem zabouchal na dveře v očekávání nějakého postaršího domácího kutila, kterému to vytmavím a možná mu i pohmoždím sanici, jelikož nemám co ztratit. Po chvilce bušení se dveře rozletí a za nimi stojí asi dvoumetrový plešatý a potetovaný chlápek s jizvami po řezných ranách v obličeji s kladivem v ruce. "Co chceš?" zahulákal. "Dobrý den, promiňte, že vás ruším, funguje vám anténa?", položil jsem třesoucím se hlasem hrdinnou otázku. "Nevím, já bourám koupelnu." a zabouchnul dveře. Inu, vytmavil jsem mu to celkem dostatečně a už si dá jistě příště pozor.

Když jsem se vrátil zpět do bytu, ihned za dveřmi mě s vřískotem přivítal Čeněk. Velmi překvapivé. Nataša dostala záchvat mateřství, tak zatímco jsem se sousedem vyřizoval tu nepříjemnou záležitost s hlukem a dával mu co proto, vyndala Čeňka z postýlky a hrála s ním různé hry. To jsem byl velmi rád. Poslal jsem Natašu okamžitě spát a rozjetého Čeňka šoupnul zpět do postýlky. Ten byl natolik rozlícen, že pobíhal od jednoho rohu postýlky k druhému a rozhazoval rukama. Nataša mě okřikla, že potřebuje spát a ať to dítě už chrápe. V tomhle vidím tu výhodu garsonky. Život v jedné místnosti rodinu semkne.

Venku kdesi v dáli odbíjí půlnoc a u nás nikdo nespí. Čeněk si povídá s Panem Pandou, kterému sděluje neodkladné informace, Nataša pobíhá po místnosti s tím, že musí spát, a ať s tím něco udělám a já mlátím hlavou o rantl postýlky.

Kolem jedné hodiny ranní se Čeněk s Panem Pandou nepohodl, takže ho zlostně hodil na zem. Následně propukl v hrozný řev. Očividně ho jeho jednání mrzelo, takže si hodlal vyřvat okamžitý návrat Pana Pandy zpět do postýlky, aby se udobřili. Nataša mi oznámila, že jsem blbec, a šla spát do vany a já jsem hledal na zemi Pana Pandu. Nakonec jsem ho našel a za bouřlivých Čeňkových ovací jej uložil zpět do postýlky.

O půl druhé začal Čeněk opět tleskat. Taktéž jsem pochopil, že se posral a zde vyvstalo dilema. Buď ho nechám posraného až do rána (zde hrozilo, že neusne) a nebo půjdeme navštívit Natašu do koupelny a Čeňka přebalím. Risknul jsem druhou variantu.
V koupelně mě Nataša přivítala láskyplným hlasitým pozdravem: "to si snad už děláš prdel" a uraženě si přikryla hlavu polštářem. Přešel jsem to bez poznámky, přebalil Čeňka a dopravil jej zpět do postýlky, kde ještě půl hodiny tleskal.

Asi ve tři hodiny ráno, kdy byl Čeněk zrovna na své pravidelné obchůzce podél obvodu postýlky, aby zkontroloval svůj pozemek, jsem prodělal ihned za sebou několik mikrospánků a něco jako malou mrtvičku. Hlavou mi probíhalo spoustu zajímavých myšlenek a postřehů typu, jestli by nestálo za to, zavřít Čeňka do mrazáku a nebo ho donést o patro výš před dveře tetovaného souseda, tomu prokopnout dveře, načež zazvonit, nechat tam Čeňka a zdrhnout. Ale to jsem celý já. Hubu plnou keců a skutek utek, takže jsem jen tiše seděl a jen občas si kontroloval na zápěstí tep.

O půl čtvrté jsem ucítil na temeni hlavy malé tlumené údery a následně intenzivní bolest v ušním lalůčku. Zjistil jsem, že jsem vyčerpáním usnul s hlavou opřenou o rantl postýlky. A protože je Čeněk dobrák od kosti, několikrát mě udeřil a následně se mi s chutí zakousnul do ucha. Je to malej Satan. Navíc z toho měl tak velkou radost, že začal škytat. Jakmile škytá, je to blbý. To je špatný. To pak neusne.

Ve čtyři se začal houpat na kolotoči, který jeho tíhu nevydržel a opět, jako již mnohokrát v minulosti, mu urval jedno rameno. S tím ramenem mě pak třískal do hlavy. Mně to ale bylo jedno. Neměl jsem sílu a ani chuť něco dělat a taky tu byla možnost, že mě třeba umlátí do bezvědomí a to se pak vyspím.

Čeněk po chvíli usoudil, že mlátit toho udřenýho a ospalýho chudáka, který je opřený ksichtem o jeho postýlku, urvaným ramenem kolotoče nemá žádnou vejšku, takže radši zase půjde na obchůzku po svým pozemku (podél obvodu postýlky) zjistit, jestli někde nenastala nějaká změna, která volá po jeho zásahu. Mezitím se mi z únavy zpustila krev z nosu.

V pět hodin Čeněk zalehnul a konečně usnul. Kdybych v tu chvíli měl nějaké emoce a nebyl uvnitř mrtvý, jistě bych radostí povyskočil. Místo toho jsem se s námahou odlepil od židle, odsunul se a upadl do postele. Patrně jsem byl natolik vyčerpán, že jsem usnul ještě v průběhu upadnutí. Jinak bych si všimnul, že jsem se netrefil na postel a upadl na zem. To jsem zjistil až za hodinu a půl, kdy mě Nataša, která se vyplazila z vany a chystala se do práce, vzbudila, že mi v postýlce sedí dítě, který tleská, a asi bych ho měl nakrmit. To jsem se dnes ale hezky vyspal.

Čeněk už umí spoustu věcí

9. února 2014 v 18:51 Fotrův deník
Od doby, co se Čeněk narodil, uběhla již nějaká doba, a tedy je více než pravděpodobné, že za tu dobu, co je na světě a co ho provázím životem já (coby mentor, učitel, otec a parťák těsně před selháním organismu vlivem spánkového deficitu), umí již víc věcí než jenom řvát, nespat, řvát, deklasovat plínky, opět řvát a sem tam něco bezcílně sníst. Jeho vývoj po všech stránkách je patrný a každým dnem své dovednosti zlepšuje. Rozvíjením svých dovedností mě přivádí do stavu permanentní pýchy a zdokonalováním některých svých speciálních dovedností mě rovněž hezky pomaličku a po krůčkách přivádí do náruče dobrovolné smrti, o které často s úsměvem a s klidem na duši sním při mých ojedinělých a krátkých pauzách na spánek.

A začnu hezky zostra. Čeněk nejen, že už dávno umí ležet, převalovat se nebo se rovnou plazit, Čeněk taktéž ukázkově, spořádaně a oku lahodíce sedí. Sedí jako ten největší mazák. Hezky narovná záda, napne ramena a vypne hruď. Čeněk dokáže takto báječně a krásně sedět klidně i vteřinu a půl. Poté hbitě vstává a s vřískotem utíká šířit dobro po okolí. Nejlépe s dětským kladívkem v ruce v rámci páchání dobra a přidružených dobrých skutků mlátí do všeho, na čem mu spočine zrak. Až ještě o něco víc vylepší své dovednosti v oblasti páchání dobra, vymění kladívko za rezavý nůž nebo elektrický agregát a povznese své činnosti v tomto odvětví na úplně jiný level.

Nedílnou součástí jeho celkem nově nabyté dovednosti chodit a zajímat se o okolí je skutečnost, že už dosáhne na některé komody, stolky a jiný nábytek, odkud shazuje věci. Ve shazování věcí na zem patrně vidí svůj současný životní úděl, jelikož si během toho notuje, ve tváři se mu skví radost a po bradičce mu kane pramen poctivých slin přímo na již shozené věci. Jakmile všechny věci shodí, začne řvát, dokud věci nevrátím na původní místo, aby je mohl znovu shazovat. Jakmile věci vrátím, Čeněk zatleská a shazuje věci znovu. Pokud se mu během shazování nějaká věc znelíbí (patrně proto, že padá špatně anebo její dopad vyluzuje zvuk, který Čeněk neuznává), tuto věc rozmlátí anebo spolkne. S Natašou jsme se shodli, že Čeňkovu dovednost dosáhnutí na komody a shazování věcí nepřijímáme, ba ji přímo odmítáme. Řešení je však zcela nasnadě. Problém toho, že Čeněk dosáhne na komody a skříně lze vyřešit buď zvýšením skříní anebo zkrácením Čeňka. Už jsem se chystal, že si skočím do sklepa pro pilku na železo, ať to má Čeněk rychle za sebou, ale Nataša byla rázně proti. Během zvyšování komod (plán B) mi komoda spadla na nohu natolik intenzivně, že jsem se urazil, zahořkl a vykašlal se na to. Tento problém tedy zůstane nevyřešen a Čeněk bude shazovat věci ze všeho, kam dosáhne.

Čeněk se vyvíjí taktéž po stránce psychické. Rozvíjí se jako člověk a jako osobnost. Je na něm vidět, že on to je hodný kluk, jehož záměry jsou vždy ty nejlepší, avšak pokaždé v nějakém bodě šlápne vedle. I tak je na něm ale poznat, že ten kluk má hloubku, že uvažuje tím správným směrem a morální hodnoty má utříbené. Jeho schopnost empatie je až zarážející a asi nejvíce jí ilustruje Čeňkova záliba v reklamách na dámské vložky či tampóny. Těmito reklamami je Čeněk doslova fascinován. S pusou dokořán se zájmem sleduje televizi a je vidět, že o tom přemýšlí. Člověk na něm pozná, že chápe problémy ženského těla, že jim rozumí a že to prožívá.

V návaznosti na očividnou Čeňkovu schopnost vcítění se do problémů jiných je potřeba taktéž zdůraznit, že Čeněk ovládá pětivrstvé průsery. Je to sice jev již dříve popsaný nárazový a patrně nechtěný (kdo by se taky chtěl posrat skrz pět vrstev oblečení), ale to nesnižuje jeho váhu. Jsem zcela přesvědčen, že se jedná o nějaký typ rekordu, avšak nepodařilo se mi nikde podobnou rubriku naleznout, takže pouze spekuluju.

Čeněk ovládá bravurně převzetí předmětu, který mu dám. Ochotně a velmi důvěřivě bere úplně všechno. Cokoliv mu dám do ruky, vezme, prohlídne, strčí si to do pusy a občas to poblije. S Natašou razíme názor, či rovnou myšlenku, že tak Čeněk koná podvědomě v rámci označkování si svých věcí. Tato ryze pudová dovednost ho připravuje na budoucnost, kdy zaujme pozici alfa samce v našem stádu tím, že svrhne stávajícího alfa samce (tedy Natašu. Já si nic nenalhávám a již dávno jsem se smířil v naší rodině s rolí gama samice, která je trpěna jenom ze soucitu, a při prvním náznaku hladu bude předhozena zbytku smečky k zasycení)

Čeněk není však pouze samouk. Kdepak. I já jsem přispěl svou troškou do mlýna a intenzivně jsem na Čeňkovi pracoval. Pod mým soustavným dohledem a kvalitní stimulací za systematické dřiny a odříkání jsem ho naučil paci paci a následně dokonce i mentála. Mentál spočívá v tom, že na jasný příkaz: "Čeňku, udělej mentála", si začne Čeněk brnkat prstem na rty a dělat "brm, brm, brm..". Zatím není jisté, jak tuto dovednost později využije v praxi, ale i tak je to krok tím správným směrem. V tomto ohledu na poli vzdělávání mám s Čeňkem velké plány a již spolu makáme na "udělej pápá" a především na "udělej Michaela Jacksona" (chytne se za rozkrok a zapiští)

Až se jednoho dne budoucnost zeptá, zda je Čeněk připraven, bude moci s dobrým pocitem říci, že je, jelikož se začíná zapojovat už v útlém věku do používání moderní techniky. Dokonce lze říci, že je fanouškem nových technologií. Mobilní telefon ovládá levou zadní. Kdykoliv se mu dostane do spárů, umí ho zapnout a děsně dlouho se smát tomu, jak svítí. Když zhasne, řve a mlátí s ním o zem do té doby, než k němu přispěchám a mobil mu znovu zapnu. To je pak Čeněk opět plný radosti a je to veselé miminko. Blbý je, že dřív nebo později buď mobil vypne (znovu řve a znovu s ním mlátí o zem) anebo začne někomu volat. V tom případě mu mobil vezmu, čímž zapříčiním další salvy řevu a hysterického dupání do země. Z Čeňka roste příjemné zlatíčko.

Mobilní telefony má tedy Čeněk v malíčku, ale on není žádný zelenáč ani v oblasti výpočetní techniky. IT guru Čeněk ovládá počítač jako málokdo jiný. Nejradši má asi Natašin pracovní notebook. Nejprve za soustavného pištění a bujarého smíchu mlátí do klávesnice, načež do ní naslintá a i občas do ní vetře přesnídávku a podobně. Jednou Nataše změnil přihlašovací heslo z "Nataša" na "xklxlxklxkxuxxlxklxlllllllllll", což muselo následně rozlousknout několik IT specialistů a trvalo jim to skoro celý týden, aby heslo opět vrátili. Zde věštím Čeňkovi velmi zdárnou budoucnost.

Ještě naposled nesmím zapomenout na Čeňkovu největší dovednost a tou je přinést do domácnosti radost, klid a pohodu. Zejména ve večerních, či ranních hodinách, kdy odmítá spát a raději se věnuje té radosti, kterou přináší svým spolubydlícím. Formy předávání radosti jsou různé od pištění, přes řvaní až po lomcování s postýlkou.

Abych to zkrátil, tak následuje seznam dalších méně důležitých Čeňkových dovedností:
- Čeněk sice neumí chodit na nočník, ale umí nočník vzít a mlátit s ním o zeď
- Čeněk umí rozeznat dobré od zlého. Rozhodl se pro temnou stranu
- Čeněk umí během koupání ve vaně vanu vypustit. Pak řve, protože ve vaně není voda.
- Čeněk umí nalézt na zemi jakýkoliv malý lesklý předmět a tento spolknout.
- Čeněk umí poblít Pana Pandu třemi různými způsoby.
- Čeněk si umí stavět hnízdo. Aktuálně si staví Čeněk brloh pod postýlkou, kam nosí rozžvýkané kapesníčky a lepí si z nich opevnění.

Ve své podstatě toho Čeněk umí celkem dost a každým dnem zvládá nové věci. S Natašou se již těšíme, co nového nám přinese zítřek a čím novým nám Čeněk vylepší život.

Cvičení s dětmi aneb Čeněk králem fitness

2. února 2014 v 19:38 Fotrův deník
Od doby, co jsem prozřetelně a takřka vizionářky vymyslel, že budu z Natašinina odsátého mateřského mléka stloukat máslo a toto posléze prodávat na kšeft, jsem dlouho nedostal žádný nápad, který by povznesl naši rodinu a který by se slučoval s mou vizí sebe samého jakožto otce, co se stará a ví, jak na to. Změna nastala až jednoho dne, kdy jsem sebe a Čeňka přihlásil na kurz cvičení s dětmi. Tento můj nápad měl u Nataši dokonce větší ohlas než ten s tím máslem (tehdy mě zcela zpátečnicky a beze smyslu pro byznys nazvala vyšinutým úchylem a odmítla mi mateřské mléko vydat. Musel jsem jí ho tedy tajně odsávat, když spala. Mléka bylo málo a tak nějak celkově ten nápad s máslem vyšuměl do ztracena)

Celý kolosální nápad s cvičením s dětmi nevzniknul spontánně a ani nebyl tak úplně z mé hlavy. Po bezesné noci, během které Čeněk odmítal spát a radši hulákal a prokousl mi takovou tu blánu mezi prsty (děsná prdel to byla, Čeněk se mohl smíchy potrhat, jak jsem pištěl, pobíhal po pokoji a krvácel), a po krásném dopoledni, kdy Čeněk s dětským kladívkem důležitě chodil po bytě a rozbíjel věci, zatímco já jsem stále zastavoval krvácení z blány mezi prsty, jsme se šli po bědě projít. Byla to taková ta příjemná rodinná chvilka, kdy Čeněk v kočárku řval jak tur, snažil se hystericky slézt z kočárku, zatímco já jsem hledal nějaký hezký rodinný příkrý sráz, ze kterého kočárek i s Čeňkem pošlu, a začnu znovu na novém místě. Lepším místě. Když tu mě zaujal leták z nedalekého fitness centra, kde nabízeli cvičení s dětmi.

To byl najednou úplný zvrat v mém uvažování. Hned jsem si představoval, jak silný tandem otce se synem ovládne celou posilovnu. Jak Čeněk bude drtit malinkatý činky a honit se svým tátou bicepsy. Naučím ho, jak uzvednout na benč strašně moc kilo a jak podvádět u sklapovaček. Nabyl jsem tedy zcela oprávněného dojmu, že cvičení s dětmi nás s Čeňkem ještě více stmelí. Čeněk bude král fitness a možná i malý kulturista. Neváhal jsem tedy ani minutu, a telefonicky nás objednal hned na další týden.

Když přišel s Čeňkem náš čas, čas fitness králů a kulturistů, byl jsem připraven. Zabalil jsem nám oběma iontový nápoj (Čeněk měl Sunar. Ale měl ho v děsně přísný lahvi od iontového nápoje). Já jsem místo iontového nápoje měl vodu z vodovodu (jsme chudý), ale taky jsem ho měl v děsně přísný lahvi od iontového nápoje. Čeňka jsem oblékl do fitness kraťasů a dostal fitness tílko, aby mohl sekat a ukazovat bicáky. Navíc měl malý fitness král a kulturista na hlavě značkovou čelenku a potítko na ruce. No, co si budeme nalhávat, vypadal děsně frajersky a drsňácky. Těsně před odchodem se malý fittnes král a kulturista posral. Jednalo se o několikavrstvý fitness průser, takže tolik k drsňáckému a frajerskému autfitu, který leťel rovnou do koše na prádlo. Dokonce si během přebalování poblil čelenku (nevím, jak to dokázal), takže jediným tichým svědkem jeho dřívějšího fitness autfitu bylo potítko, které již stihnul notně osoplit. Nedá se nic dělat. Není čas něco vymýšlet. Dostává bodýčko, tepláky a vyrážíme. Doma jsem zapomněl obě naše lahve od iontových nápojů, takže tam budeme akorát tak za vandráky.

Do centra jsme dorazili akorát včas a musím říct, že jsem si to představoval celé trochu jinak. Ze stěn vůbec nekapal pot, v nose neštípal všudypřítomný puch testosteronu a ani zem nebyla poplivaná. Místo toho byly všude po stěnách namalovaní motýli, na stropě byla duha a celé to vonělo po heřmánku. Očividně jsem zde jediný otec, a proto jsem se ihned stal pro přítomné matky atrakcí. Jedna z matek dokonce zaběhla kamsi pro kamarádku "Mářu", ať se jde taky podívat. Kamarádka Mářa v zápětí udýchaná doběhla, podívala se na mě a zase odběhla. Super to bylo.

S původně dobrými úmysly jsem se šel s Čeňkem do šatny převléknout. Ze společné šatny jsem však byl záhy vykázán, jelikož jsem zcela nepokrytě očumoval převlékající se matky. Nestydím se za to. Převlékl jsem se tedy na chodbě a spolu s nažhaveným Čeňkem jsme vniknuli do tělocvičny.

Nikde ani známka po činkách či cvičících strojích. Místo toho zde byly podložky, míčky a barevné šátky. Bylo nás tam asi patnáct rodičů (čtrnáct matek a já) s dětmi plus cvičitelka Andrea. Bylo vidět, že cvičitelka Andrea dává do své fitness kariéry celé srdíčko. Očividně do sebe hrne steroidy po hrstech, jelikož její biceps byl silnější než moje stehno a bylo patrné, že jí začínají rašit varlata.

Cvičitelka Andrea se nás s Čeňkem ihned ujala, jelikož vytušila, že jsme tu noví a tápeme. Podle programu mají nováčci vždycky takzvaný saport (pro ty, kdo neumějí anglicky, tak support znamená podpora. Akorát když to řeknete anglicky, budete pak víc kůl a boží. To teď hodně letí. Například když pracujete jako doplňovač hajzlpapírů na záchodech, tak si říkáte saport manažer a podobně) Cvičitelka Andrea nám jako saport přidělila malého Kvída s maminkou.

Na akcích podobného typu, kde se sejde dohromady hodně dětí, bývá většinou jedno uřvané dítě, jedno ošklivé dítě a jedno nemocné dítě. Tady se to sešlo hezky dohromady do jednoho dítěte a tím byl malý Kvido, který byl shodou okolností náš saport. Malý Kvido byl celý žlutý, měl vyrážku na ksichtu a imrvére řval. Jeho hipísácká harekrišna matka s chlupatýma nohama očividně nevěří na tradiční medicínu, tak chudáka kluka léčí pomocí horoskopů a čaker. Ten kluk je chudák. Každopádně saport je saport, tak jsem akorát dával pozor, aby se k němu Čeněk příliš nepřibližoval, aby nechytnul nějakou chorobu.

Chvíli se nic nedělo. Čeněk nedůvěřivě pozoroval malého Kvida a já jsem si četl jeden z letáků, které mi dala Kvidova matka ohledně škodlivosti používání elektriky, když tu hrobové ticho rozčísl z reproduktorů Maxim Turbolenc s jednou ze svých šílených dětských písniček a cvičitelka Andrea, která řvala do mikrofonu instrukce. Vzal jsem Čeňka na ramena a pochodoval do kolečka v rytmu tý hrůzy od sádelnatých umělců. Fakt pecka. Ploužil jsem se spolu s ostatníma a pouze nárazově unikal našemu saportu Kvidovi. Čeněk očividně taktéž nevěděl, co si má o té komedii myslet, tak mi aspoň rval vlasy. Teprve nyní jsem si všimnul, že Čeněk je tady suverénně nejmladší. Dokonce i náš saport Kvido byl patrně starší a dokonce byl nyní už i žlutější, než když jsme začali pochodovat.

Asi po čtvrt hodině pochodování cvičitelka Andrea zavelela k šátkovému tanci. To si děti a rodiče vezmou barevné šátky, rodiče zpívají lidové cajdáky, mávají šátky jako magoři a děti mají za úkol křepčit, smát se a rozvíjet. Při zpěvu "šla Nanynka do zelí" a mávání šátkem jsem si připadal jako idiot. Čeněk to vzal z jiného konce a začal svůj šátek jíst, a když jsem se ho pokoušel stimulovat ke kvalitnějšímu rozvíjení, snažil se mi zdrhnout. Ještě, že to je ještě malej chcípáček, takže po pár krocích spadl a začal řvát.

Po velkém úspěchu s šátkovým tancem následovalo cvičení s dětmi na klíně spolu se zvedáním dětí na nohou. Stalo se, co se stát muselo a během zvedání Čeňka na nohou za recitálu náročné poezie "Valila se dokola, velikánská brambora", se Čeněk poblil. V tu ránu hbitě přispěchal náš malý žlutý saport Kvido a začal se v tom šťourat. Ještě, že ho máme, kluka jednoho nemocnýho.

Po této disciplíně jsme si ještě jednou střihli chození do kolečka a vlnění se do rytmu Maximů a za sborového zpěvu "jede, jede mašinka" byla hodina zdárně ukončena. Ještě bylo potřeba zamávat paní cvičitelce a udělat jí pápá, ale to už jsme my s Čeňkem neabsolvovali, jelikož jsem ho načapal, jak olizuje obličej našemu malému žlutému nemocnému saportu Kvídovi, a tedy je čas neprodleně odejít a navštívit lékaře.

Ke konci bych dodal, že to byl velmi báječný zážitek to cvičení s dětmi, s Čeňkem nás to velmi sblížilo, testy na žloutenku u Čeňka dopadly dobře a už se těšíme, až půjdeme zase.