Březen 2014

Čeněk slaví první rok

30. března 2014 v 19:21 Fotrův deník
To to ale uteklo. Kdo by to byl řekl, že je tomu rok, co se Čeněk narodil. Vzpomínám, jako by to bylo včera, kdy jsem byl celý zelený u porodu a jak jsem tam vůbec nikoho nezajímal. Jak se nikdo neptal na mé pocity a kdybych to tehdá nezvládl a umřel, sestřičky a doktoři by mě bez zájmu překračovali, až by se smilovala paní uklízečka a smetákem mě zametla do kouta, kde bych spočinul a kde by posléze bylo navěky mé místo odpočinku.

Taktéž si vzpomínám, jako by to bylo včera, kdy jsem se naposledy vyspal. Už je tomu rok, co jsem se probudil s pocitem vyspání a radosti. To už ani neznám, jelikož nyní se neprobouzím, nýbrž jsem probouzen a žádný pocit radosti při tom nepociťuji. Na místo pocitu radosti a štěstí přichází pocity zmaru, vzteku a konstantního stavu těsně před kolapsem celého těla. Navíc, aby toho v tomhle ohledu nebylo málo, onehdá, když jsem byl prudce probuzen, něco mi v hlavě prasklo. Jsem přesvědčen o tom, že to byla nějaká část, která souvisí se spánkem (Nejsem sice doktor, ale troufnu si říci, že mi prasknul centrální spánkový lalok, pokud tedy něco takového existuje.), jelikož od té doby neumím spát. Ne, že bych nechtěl, já to prostě neumím. Asi jako, když po mrtvici člověk neumí mluvit (To mě brzo také čeká. Ta mrtvice). Snažím se usnout, ale nejde to. Sice to vypadá, že spím, mám zavřené oči a tak, ale uvnitř jsem vzhůru a jsem smutný. Nevypadá to se mnou moc dobře.

Zato Čeněk je velmi spokojený mladý muž. Sice mu je už rok, ale duchem je stále mlád a svůj rok si nepřipouští. Je to příkladný přístup. Člověk je totiž tak stár, na kolik se cítí. Jako velký mazák má už skoro zarostlou celou fontanelu. Pokud nevíte, co to je fontanela, je to taková ta díra nahoře na lebce, co mají mimina, a kam můžete zapíchnout třeba malou vlaječku. Nyní je již skoro nerozbitný, takže ho můžu klidně vzít za nohu a třísknout s ním o zeď. Já to ale neudělám, jelikož by mi po tomto činu vzali můj hrníček s nápisem "nejlepší táta na světě", a za to to nestojí.

Ač je Čeněk teda ten mazák, stále nosí plíny. Už si je ale umí sundat a to je hlavní. Nejdřív si svlékne punčocháče, načež si rozepne plínu a její obsah vysype na zem. Potom je Čeněk šťastný a rozradostnělý. Po tomto činu následně nabíhá táta s mopem a je taktéž šťastný a rozradostnělý.

V souvislosti s prvními narozeninami bylo potřeba uspořádat Čeňkovu kolosální a velkolepou oslavu s balónky, ohňostrojem a fakírem. Tak nějak vyšla příprava oslavy na mě, což dává tušit, že zase tak kolosální a velkolepá nebude. V první řadě jsem se pokusil zajistit nějaké Čeňkovi vrstevníky. Čeňkovi vrstevníci nechtějí mít s Čeňkem nic společného, takže je to smutné, ale Čeněk bude oslavovat bez kamarádů. Zato ale s rodiči, prarodiči a určitě se vetře i teta z venkova, protože bude mít chlebíčky zadara, a to si nenechá ujít.


Zahájení párty bude u nás doma, stejně jako její průběh a konec a pevně věřím, že bude co nejkratší. Přípravy jsou děsnej vopruz. Aby mohla Nataša i babičky jihnout, musel jsem ozdobit byt balónky, všude dát Čeňkovy fotky, nakoupit frkačky a tak nějak to tu povznést. Napadlo mě, že bych objednal striptérku, ale to by se asi nehodilo. Zatímco byla Nataša u rodičů a dělala chlebíčky, já s Čeňkem jsme zběsile připravovali dekoraci. Byli jsme s Čeňkem tým. Každý nesl svůj díl na finálním výsledku. Já jsem nafukoval balónky a lepil na nábytek, zatímco Čeněk je strhával z nábytku, olizoval, kousal do nich a občas nějaký prasknul (potom vždycky řval, jak se na pořádného parťáka sluší). Sehraný tandem dekoratérů byl k nezastavení. Zatímco jsem v rychlém tempu lepil z proužků barevných papírů řetězy, Čeněk celou oblast obcházel s kyblíčkem v ruce a prováděl monitoring. Šlo nám to od ruky. Když potom Čeněk v nestřeženém okamžiku začal můj papírový řetěz pojídat a rozlil lepidlo na podlahu, byl sehraný tandem dekoratérů u konce svého působení a mladý dekoratér Čeněk byl přesunut za soustavného fňukání do klece, kde zůstane do konce zdobení bytu. V kleci posléze Čeněk své dekoratérské ambice pozbyl a na truc hodlal duševně zakrnět.

Poté, co se mi podařilo udělat z bytu na přání Nataši kýčovitě přiteplený kutloch plný barevných balónků, obrázků jednorožců a koťátek, třpytek rozptýlených po zdech a zavěšených papírových řetězů (pouhý jeden další papírový řetěz, který bych musel slepit, chyběl k tomu, abych vedle zavěšených barevných papírových řetězů visel ze stropu na oprátce já s blaženým výrazem slastného konce), mohla párty roku propuknout. Před barákem už se začínaly tvořit kolony aut plných gratulantů a účastníků mejdanu, tedy byl nejvyšší čas připravit malého oslavence na velkou událost.

Nataša specielně pro tuto příležitost koupila malou košili a malé sáčko, aby Čeněk taky vypadal dostatečně slavnostně a hlavně, aby sekal. Malý sekáč Čeněk však nesdílel s Natašou její entusiasmus pro šik oblečení, a proto během převlékání urval z malé košile všechny knoflíky. Ještě, že jsem zde já. Já mám totiž za ušima. Košili jsem na Čeňkovi oblepil průhlednou izolepou a bylo hotovo. Žádné knoflíky třeba nebyly. Na izolepou zalepenou košili jsem Čeňkovi oblékl sáčko a i malého motýlka jsem mu připnul. Malý džentlmen, jak vyšitý. Následně si malý džentlmen malé sáčko poblil a motýlka snědl, takže šel zpátky do méně slavnostního bodýčka s medvídkama a bylo po imidž.

Jako první gratulanti přišli naši. Jako tradičně otec vběhl do bytu s kamerou a zběsile natáčel. Moje máma říkala, že nemohl dospat a těšil se, jak zase bude natáčet Čeňka na kameru. Dokonce prý celou noc ležel v posteli a natáčel strop, aby se nažhavil a prověřil své kameramanské schopnosti. Přiznám se, že otec byl v transu a vypadal, že vůbec nepatří do tohoto světa. Posadil Čeňka na zem a sám si vlezl do koše na prádlo, ze kterého natáčel. Podle jeho slov je tak více maskovaný a podaří se mu zachytit přirozenější záběry, jelikož lidé si ho ani nevšimnou a budou se chovat, jako by tu nebyl. Inu, nevím, jestli dospělý chlap s kamerou narvaný v koši na prádlo bude působit na lidi, jako by tu nebyl a nikdo si ho nebude všímat, obzvlášť, když mu z koše na prádlo čouhá půlka těla a přitom kňučí patrně bolestí, ale já tomu nerozumím. Asi po pěti minutách zběsilého natáčení došla v kameře baterka. Zřejmě proto, že s ní otec celou noc natáčel strop. Je to neštěstí. Otec proto okamžitě spěchá z bytu ven a zuřivě shání po baráku u sousedů kameru na půjčení. Když neuspěje, vybíhá do ulic se stejným záměrem. Tolik tedy k účasti mého otce na oslavě, jelikož ho nikdo až do večera už neviděl.


Nakonec dorazili všichni pozvaní a mohlo se začít. S počtem účastníků jsme lehce zaváhali a naše malá garsonka doslova praskala ve švech. Drtivá většina gratulantů musela stát, jelikož vše, na co se dalo sednout, bylo obsazeno. Moje babička, která je chabrus na nohy, se chystala si sednout na televizi, což jsem jí rozmluvil a důstojně jí usadil do koupelny na záchodovou mísu. Po organizační stránce to vypadalo z mé strany na jeden velký propadák .

Když všichni zaujali svá místa (někdo stál v rohu, někdo byl na balkóně a Natašin strejda dokonce sledoval oslavu online přes notebook venku z auta, jelikož se do bytu už nevešel), mohla propuknout konečně párty v plné síle. Čeněk seděl uprostřed místnosti v malé židličce za malým stolečkem a tvářit se důležitě. Byl si vědom toho, že všichni jsou tu kvůli němu a že on je ústřední postavou. Vyžadoval stoprocentní pozornost, a pokud si ho někdo nevšímal, byl zuřivý a dotyčného pokáral hlasitým řevem.

Následoval narozeninový dort a sfouknutí svíčky. Nataša položila na stůl před oslavence dort se zapálenou svíčkou. Čeněk nejdříve se zaujetím sledoval svíčku a vykazoval tendence uchopit její plamen. Raději jsem proto rychle svíčku sfouknul, aby se nespálil, a to bylo zřejmě špatně. Čeněk, vědom si toho, že přišel o plamen, začal řvát a dožadoval se návratu požáru. On totiž Čeněk nemá rád změny, a když si zvykne, že něco je, a ono to v zápětí není, je z toho nervózní a domáhá se uvedení věcí do původního stavu. Jakmile jsem slavnostně sfouknutou svíčku opět zapálil, Čeněk se začal usmívat a svět byl už v pořádku. Proto v poklidu mohl plamen konečně uchopit. Poté, co uchopil plamen a začal řvát, byl čas jet na pohotovost, jelikož si popálil dlaň. Konec párty. Zatímco Nataša připravovala Čeňka na cestu na pohotovost, já jsem vyháněl rozbujařelé hosty z bytu. Slavnostní nálada již nebyla tolik slavnostní. Vzduchem létala slova typu skandál nebo blamáž a Natašin strejda, kterému se podařilo nějak propašovat z auta do našeho bytu, mě dokonce se šroubovákem v ruce zval ven, že si to tam vyřídíme jako chlapi. Teta z venkova, která nám tím pádem nestihla vyžrat ledničku, vyřvávala, že to tak nenechá a při odchodu mi šlohla pantofle, které jsem měl před dveřmi. Nakonec jsem všechny účastníky párty dostal z bytu a my mohli jet s malým oslavencem na pohotovost. Naštěstí to nebylo nic vážného a dostali jsme na to mastičku. Po návratu domů jsem objevil chudáka babičku, jak pokorně stále sedí na záchodové míse a čeká, až jí někdo přinese sklenku šampaňského.

Tolik tedy k oslavě. Čeněk zakončil svůj první rok ve velkém stylu a s velkou pompou vstoupil do svého druhého roku. Co říci závěrem? Byl to velmi divoký rok a očividně mě čeká ještě dalších sedmnáct (víc naštěstí ne, jelikož v osmnácti jde Čeněk z domu) a vyhlídky proto nejsou příliš slastné.

Nočníková odysea

23. března 2014 v 18:30 Fotrův deník
Pro každého rodiče je velká sláva, když jeho dítko umí chodit na nočník. Nataša odtušila, že Čeněk už je pomalu ale jistě celkem velký kluk, a tedy bychom si taktéž zasloužili nějakou tu menší velkou slávu ve formě plného nočníku. Proto zahájila výuku chození na nočník (Čeňkovu, nikoliv mou. Já zvládnu jít na nočník levou zadní. Jsem šikovný.), a tím že zahájila, myslím, že já jsem ji zahájil. Já se k podobným inovátorským a budovatelským novinkám stavím většinou negativně, jelikož to nikdy nepřineslo nic dobrého. Kdykoliv Čeňka učím nějakou novinku, skončí to minimálně nedůstojně pro všechny zúčastněné. Kdyby bylo po mém, tak Čeňka klidně přebaluju až do školního věku. Až půjde do školy, tak by ho přebalovali učitelé nebo spolužáci o přestávkách, ať jsou taky k něčemu užiteční.

Abych demonstroval svůj názor, že Čeněk žádný nočník nepotřebuje a že buď bude chodit normálně na záchod, a nebo prostě bude mít pleny (prostě všechno nebo nic), vysvlékl jsem Čeňka a posadil jej na záchodovou mísu ve velkém očekávání. Zmatený Čeněk záchodovou mísou propadl , hlasitě nadával a mával ručičkou (patrně se s námi loučil, jelikož očividně odchází pá). Nataša hbitě přiskočila pro dítě, přičemž mi stačila dát facku a nazvat mě debilem. Tolik k záchodovému pokusu a můžeme se tedy vrhnout na ten nočník.

Nočník máme již pár měsíců, ale zatím neměl nikdo odvahu ho použít. Čeněk do něj dává občas Pana Pandu a nosí ho v něm po pokoji. To je zatím všechno. Nyní má získat nočník novou funkci.

Vůbec nemám tušení, jak Čeňka přimět, aby nočník používal. Ale jakože fakt vůbec. Položil jsem nočník doprostřed místnosti a z uctivé vzdálenosti jsem ho pozoroval. Čeněk kolem něho kroužil a byl nervózní. Občas zavzlykal, občas se navztekal a sem tam si odslintnul. Nikdo nechtěl udělat první krok (patrně proto, že nikdo nevěděl, jaký krok má udělat). Nabyl jsem dojmu, že když se budu dostatečně dlouho dívat z dálky na nočník, tak bude celá věc vyřešená. Díval jsem se celkem dlouho, ale nevypadalo to, že se bude něco dít. Čeněk si před nočník sednul a s výrazem vyšinutého vědce, který hodlá zničit svět pomocí zápalek a tajemné obálky, se na nočník usmíval. A pak se to stalo. Čeněk vzal situaci do svých rukou, vstal, dal si nočník na hlavu a za ústavného vřeštění s nočníkem na hlavě pobíhal po místnosti. Takže bezva. Takhle to asi nepůjde. Je třeba změnit taktiku, popřípadě nějakou taktiku vůbec stanovit. Chvilku pozoruju Čeňka, jak je s nočníkem na hlavě šťastný, přemýšlím, zda je v pořádku, že má na hlavě nočník, jestli s tímto přístupem má vůbec cenu Čeňka něčemu učit a hlavně, zda už svého vrcholu nedosáhl a nyní už bude pouze stagnovat. Každopádně je čas obrátit se na odborníky, kteří ve věci s nočníkem poradí.

Ač jsem se zařekl, že už to nikdy neudělám, zabrousil jsem na internet do diskusí maminek s dětma, kde jsem očekával radu. Velmi dychtivě jsem se prodíral zástupy smajlíků a milionem fotek mimísků v nevkusných oblečkách, ale nic, co by mi pomohlo, jsem nenašel. I když jsem se dostal do skupiny, která nesla název "jak dostat dítě na nočník", o žádném nočníku tam nepadlo ani slovo. Místo toho si tam holky navzájem držely palečky (fakt nevím proč. Kdykoliv byla někde nějaká diskuse, tak si tam akorát všichni drželi palečky, a když se zadařilo, tak maximálně poslali fotku Vojtíška nebo Honzíka, jak je roztomilej, jakej má slušivej overálek a nebo jak hezky bumbá). Abych se něco dozvěděl, zaregistroval jsem se a položil konkrétní dotaz do diskuse. Odpověď jsem sice nedostal, ale zato jsem byl coby muž středem pozornosti a doslova tlačen k tomu, abych poslal fotku Čeňka, svojí fotku a fotku sebe s Čeňkem. Když jsem ve vší slušnosti zopakoval dotaz, obdržel jsem řadu smajlíků (dokonce i objímajícího smajlíka, o jehož existenci jsem doposud neměl ani tušení) a holky mi pro povzbuzení poslaly fotky Honzíka nebo Vojtíška v overálkách a nebo jak hezky bumbaj. Těm ženským už úplně hráblo.

Nad fórem maminek jsem definitivně zlomil hůl a vyhledal si na internetu návod od fundovaných odborníků.

Fundovaný odborník radí jak vzteklej. V první řadě je potřeba si uvědomit, zda je dítě na nočník připraveno. Jelikož má stále Čeněk nočník na hlavě, chodí po místnosti a tleská, jeho připravenost je více než zjevná. Je nejvyšší čas. Fundovaný odborník taktéž radí, že je vhodné dítěti systematicky předvést, k čemu se nočník používá. Tuto radu fundovaného odborníka odmítám akceptovat. Do nočníku to dělat nebudu. To si pak může zkusit Nataša, až přijde z práce. Já mám zatím stále svou hrdost.

Fundovaný odborník taktéž píše, že dítě by si mělo umět samo říci, že chce na nočník. Zeptal jsem se tedy Čeňka, jestli nepotřebuje náhodou na záchod. Čeněk si sundal nočník z hlavy, usmál se a hodil ho po mně. Tady si nejsem zcela jistý, co konkrétně Čeněk odpověděl, ale dejme tomu, že si o to řeknul. Fundovaný odborník jistě přimhouří oko.

Podle Fundovaného odborníka je důležité v počátcích zachytit moment, kdy se dítě chystá udělat hrůzu do plenek a toto dítě rychle posadit na nočník. Pozná se to prý podle toho, že dítě lehce zrudne, podřepne si a je soustředěné. Postavil jsem tedy Čeňka před sebe v dychtivém očekávání, kdy lehce zrudne, podřepne si a bude soustředěný. Čeněk očividně nevěděl, proč na něj upínám takovou pozornost a byl zmatený. Chvíli na mě ukazoval, načež si sednul a začal si dělat "vařila myšička kašičku". Po nějaké době jsem začínal být lehce nervózní, protože Čeněk ne a ne zrudnout. Sice funěl, ale on při "vařila myšička kašičku" funí pořád, jelikož je to velmi náročný úkon, kde se klade důraz na detail. Když asi po osmdesáté vařila myšička kašičce začal Čeněk zasmrádat, bylo jasné, že se posral. Tak to jsem nezachytil. To se fundovanému odborníkovi nepovedlo toto.

Další pokusy byly s podobnými střídavými úspěchy. Čeněk nikdy nerudne ani není soustředěný, proto jeho usazování na nočník je spíše náhodné a namátkové. Prostě, když mám pocit, že Čeněk už dlouho nebyl na nočníku, tak ho tam posadím. Na nočníku posléze většinou řve, jelikož se mu tam nelíbí, ale hodný taťka ho tam drží násilím. Takhle si podle mě k nočníku vybuduje hezký vztah. Když se ho bude bát. Pouze jednou se zatím poštěstilo, že během sezení na nočníku začal čůrat. To přestal řvát a byl překvapený. Okamžitě uchopil tryskajícího pinďu a začal kropit okolí. Moc se mu to líbilo. Dokonce se mi vytrhnul a pobíhal nahatý a čůrající po místnosti a všude tryskal. Znesvětil i Pana Pandu. Krásný zážitek. Když dočůral, tak byl smutný a chtěl tryskat znovu, avšak už mu to nešlo. Byl potom takový odměřený.

Prostě a jednoduše Čeněk nočník neovládá a ovládat nebude. Fundovaný odborník mi může vlézt na záda i s jeho fundovanýma radama, který jsou k ničemu. Čeňkovi přidělám kolem pasu na provázkách kus mokrýho hadru a nechám ho nahatýho tento hadr tahat po zemi za sebou. Když z Čeňka něco vypadne, popřípadě vyteče nějaká tekutina, setře to sám tímto hadrem. Bude to fungovat na bázi rolby. A bude pokoj.

Co z toho kluka bude?

16. března 2014 v 19:38 Fotrův deník
Je zcela logické, že rodiče vkládají do svých dětí velké naděje. Mají pro ně velké plány a dychtí po jejich kolosálním úspěchu. Přenáší na ně své nesplněné sny a pomaličku je směřují k jejich naplnění. Poté následuje logicky zklamání a deziluze, jelikož jejich potomek se nestal včelařem, jak si rodiče přáli, ale například kosmonautem nebo chovatelem sršní (nejsem si jistý, z čeho takový chovatel sršní profituje, ale i tak je to tradiční a krásné povolání).

Jeden by možná konstatoval, že nás se tato myšlenka netýká, jelikož Čeněk roste pro kriminál, avšak to by nemohl být dále od pravdy. Je totiž velmi pravděpodobné, že až budeme jednoho večera tvrdě spát, vloupe se k nám můj otec a Čeňka nám ukradne. Poté ho zabalí a odjede s ním do Kanady, kde ho bude chtít udat v nějakém týmu NHL.

Pokud se tomu z nějakého důvodu nestane, existuje řada jiných variant. Je pravdou, že Čeněk má dva rodiče, kteří by ho měli směřovat, ale jelikož se Nataša prořekla, že by se jí líbilo, kdyby Čeněk dělal například balet, byla z vytváření Čeňkovy budoucnosti vyloučena. Pokud chce mít z Čeňka přihřátýho baleťáka v kamaších s vycpaným rozkrokem, musí z kola ven, tak to chodí. Z toho důvodu padla celá Čeňkova budoucnost na má bedra. Je třeba postupovat systematicky a vycházet z toho, co už víme a v čem Čeněk vyniká.

Čeněk má rád Pana Pandu. Z toho by se dalo vycházet a založit na tom strategii. Tady si dokážu představit, že by z něho mohl být ošetřovatel pand. Otázkou je, až bude Čeněk dospělý, jestli nějaké pandy budou ještě existovat. Ať už vymřou samy od sebe a nebo vymřou organizovaně pod taktovkou kurátora pand Čeňka (vzhledem k tomu, že Pand Panda už skončil v záchodové míse, byl narvaný do topení, bylo s ním mláceno o zeď tak dlouho, než mu vylétlo oko a tak dále, je otázkou, zda by Čeněk byl ošetřovatel pand hodný a nebo zlý, ba přímo temný), bude to poctivé zaměstnání.

A nemusí zůstat jen u pand. Čeněk má rád zvířátka tak nějak globálně. Pokud na procházce uvidí psa, ihned k němu doklopýtá a snaží se mu udělat "malá". Taktéž ho přátelsky zatáhá za ucho a dloubne prstem do oka. Pes většinou stáhne ocas mezi nohy a s kňučením odcouvá směrem od Čeňka. Majitel psa posléze Čeňka pokárá, že to se nedělá, načež Čeněk začne tleskat a pištět radostí. Líbí se mu, že udělal nějaké malé zlo. Prozatím se mu jiné zvířátko než pes odchytit nepodařilo i přes to, že s oblibou prohání vrány ve snaze tyto ochutnat. I přes to, ten vztah ke zvířatům tam je a kariéra například v psím útulku a nebo kafilérii není utopií.

Pokud nedopadne ta věc s pandama či kafilérií není třeba věšet hlavu. Čeněk oplývá dalšími zajímavými dovednostmi. Například během přebalování se velmi usilovně a se zaujetím tahá za svůj penis. Nepřestává, ani když ho okřiknu a výslovně mu to zakážu. Jeho tahání penisu je tak vehementní, že je jen otázkou času, kdy ho utrhne. Tato dovednost je velmi specifická a okruh možností jejího využití v dospělosti není příliš široký, avšak jistě by se někdo s takovou dovedností hravě uživil v nějakém německém seriálu typu Doktor z hor.

Čeněk umí olizovat elektrické zásuvky. Tady se zase pozná, že má vztah k elektrice a v této oblasti má i zdravé sebevědomí. Může být klidně elektrikář. Je to poctívá práce. Představte si, že potřebujete například obměnit elektrické vedení (nevím, jestli se elektrické vedení obměňuje, jelikož tomu nerozumím, ale určitě jo), tak zavoláte elektrikáři Čeňkovi. Ten přijede na pandě do půl hodiny i s vercajkem a začne vám doma olizovat zásuvky. Jakmile je všechny olíže, vyinkasuje pětikilo a zase odjede.


Je taktéž potřeba zmínit, jaký smysl pro humor Čeněk má. Když na něj někdo udělá "baf", začne se smát. Pokud na něj zakřičím: "Čeňku, ne, to nesmíš", začne se smát. Pakliže našpulím rty a začnu prskat, Čeněk se směje a ještě k tomu zatleská ručičkama. Lze tedy s přehledem vypozorovat jeho čistě lidový přístup k humoru, který dokáže zasáhnout masy. V tomto ohledu bych se nebál přisoudit mu budoucnost hybatele humoru a vkusu celého národa, který tkví v nenáročném vtipu, jenž klade důraz na lidské hřejivé teplo a takovou tu člověčinu. Je možné, že Čeněk bude mít minimálně v televizi humornou estrádu s názvem Čeňkoty, kde bude dvě hodiny bavit publikum i diváky tím, že bude vykrkávat abecedu a Josefa Náhlovského bude převlékat do princeznovských šatiček. O tom, že po něm sáhne Zdeněk Troška a obsadí jej do svého trháku " Babovřesky 12 aneb pořád děsná sranda", nelze pochybovat.

Čeněk umí chodit. Dá se z toho vytřískat nějaké zajímavé zaměstnání? Nejsem si úplně jistý, jelikož se domnívám (a jistě mi to nějaký průzkum na slovo vzatých odborníků potvrdí), že schopnost chodit má více lidí. I přesto však není třeba házet flintu do žita. Čeněk může chodit například na nákupy. Až mu bude čtyřicet a bude pořád bydlet s náma, vyžírat nám ledničku a krást mi prachy z peněženky, aby měl na cíga, může taky vstát z gauče a jít už konečně do prdele.

Čeněk řekl konsensus. Sice neumí mluvit a jenom žvatlá nesmysly (půjde k logopedovi a bude), jednou jsem ho přistihl, jak stojí, kouká do stěny (v koukání do stěny je budoucnost) a z ničeho nic si vyndal z pusy dudáka a řekl "konsensus". Následně si dudáka opět vrátil, zavrávoral, spadla a začal řvát. Tento světlý moment mě inspiroval k tomu (poté, co jsem si vygůgloval význam slova "konsensus"), že Čeněk bude právník. Vím, je to takové malé klišé, ale když to tam to dítě má, nemá smysl mu to rozmlouvat.

Skutečnost, že je Čeněk velmi důvěřivý mladý muž zavádí myšlenky směrem k dalším zajímavým možnostem obživy. Kdokoliv Čeňkovi cokoliv podá, Čeněk to bez okolků vezme, aniž by si nějak prověřil totožnost dárce a předmět samotný. Tato jeho vlastnost ho může předurčit k tomu, že se stane důvěřivý prosťáček. Odtud je to jen coby kamenem dohodil k pozici bílého koně. Nějaký sympatický šizunk na něj převede svojí firmu, kterou posléze vytuneluje a sedět půjde Čeněk. Kariéra bílého koně není úplně to, co by si rodič pro své dítě představoval, ale když v tom kluk bude dobrý a bude ho to bavit, kdo jsem, abych mu stál v cestě za štěstím?

Není ani vyloučeno, že se Čeněk stane policejním důstojníkem. Aktuálně velmi obstojně ovládá "ty ty ty", přičemž velmi důstojně až autoritativně máchá ukazováčkem ve vzduchu. Pokud k tomu přidáme zálibu v mlácení s věcmi o jiné věci, absenci svědomí a účelové prospěchářství, máme zde pochůzkáře, který si ve svém rajónu sjedná pořádek.

Jelikož jsem velmi liberální rodič s moderní výchovou, rozhodl jsem se, že i Čeněk se bude moci zúčastnit diskuse ohledně jeho budoucnosti. Proto jsem se ho tedy zeptal, čím by chtěl být, až bude velký. Otázku jsem musel opakovat, jelikož napoprvé zatleskal a zdrhnul. Napodruhé jsem si jeho pozornost získal. Čeněk se dlouze zamyslel, načež se podíval na strop a ukázal na světlo. Čeněk tedy bude lustr. A je to. Vyřešeno.

Následuje seznam povolání, kterými Čeněk nebude.
- Baleťák (není potřeba nijak komentovat)
- Aquabella (na aquabellu nemá postavu. Má moc vystouplé bříško, málo vlasů a celkově je spíš postava hruška)
- Takovej ten šílenec, co se nechává vystřelit z děla (Čeněk nemá rád děla)
- Trianglový sólista v Pražské filharmonii (Čeněk nevykazuje ani jednu ze dvou potřebných dovedností k tomuto povolání)
- Bolivijský aktivista za boj proti chudobě (Bojovník proti chudobě je málo placený)

Jinak během psaní předešlého odstavce mi volal můj otec a ptal se, jestli už spíme. Tím pádem je to všechno vyřešené a není potřeba nad tím dál dumat. Dnes je očividně den "D" a dnes to propukne. Přišel Čeňkův čas. Dnes večer se k nám tedy otec vloupe a kluka nám sebere a odjede s ním za kariérou hokejisty do Kanady. Hotovo, vyřešeno.

Nataša na služební cestě aneb pět dní pohody, bordelu a strádání

9. března 2014 v 19:56 Fotrův deník
Hezké, hebké a báječné zprávy jsou kořením života. Jedna taková hezká, hebká a báječná zpráva přišla onehdá nikým nezvána. Nataša mi oznámila, že odjíždí na pět dnů do zahraničí na služební cestu. Obvyklý a běžný otec na rodičovské dovolené by se po obdržení této zprávy na místě složil a rozbrečel. Já jsem však lepší. Jsem zocelený a nezničitelný. Já jsem se vztyčenou hlavou odešel do koupelny a vyzvracel se do umyvadla. Pokusil jsem si taktéž demonstrativně pořezat zápěstí žiletkou, avšak žiletku jsem nenašel, tedy jsem se o to pokusil holicím strojkem. To však nikam nevedlo, tak jsem se aspoň na truc opařil vařící vodou z kohoutku. Tak, a máš to, Natašo. Mám opařený předloktí horkou vodou a možná se mi i udělá puchýř (spíš ale ne).

Má ubohá snaha vzbudit u Nataši soucit, a tím ji přimět, aby nikam nejela, slavila kolosální neúspěch. Nataša pojede a prý dokonce, pokud s tím budu dělat nadále takový ciráty, tak se nevrátí. Nevím, nakolik byla výhružka brána vážně, ale raději jsem neriskoval. Demonstrativní opaření horkou vodou jsem již nadále provozoval velmi diskrétně a v tichosti spíš jen tak pro radost.

A pak to přišlo. Nataša se sbalila a na pět dnů opustila mě i Čeňka. Teď už to je jenom na mě. Než Nataša odjela, dostal jsem jasné instrukce. Vynést smetí, vytřít chodbu a nezabít dítě. Pokud se tedy Čeněk například udusí piškotem, ale bude vytřeno a smetí bude vyneseno, plním plán na víc než šedesát pět procent, což není neúspěch. Je potřeba vidět tu skleničku z půlky plnou. Takže zhluboka se nadechnout a jde se na to:

Den první
Nataša odsvištěla pozdě v noci, což jsem ani nepostřehl, takže se budím do krásného rána zcela sám v posteli. Abych byl lehce konkrétnější, tak jsem vzbuzen Čeňkem do krásného rána ještě za tmy. Vstávání za tmy člověka povzbudí a obzvlášť, pokud je tma ještě další tři hodiny. Nicméně i přesto mě obklopila vlna optimismu a nadšení. Uvědomil jsem si, že pět dní nemám dozor, takže nemusím dřít. Kdybych zašel úplně na dřeň, tak pět dnů nemusím uklízet, mýt nádobí a dokonce nemusím ani přebalovat Čeňka. Všechno to pak doženu poslední den, než se Nataša vrátí. Je to prima.

Pln radosti začínám tančit po místnosti. V závěsu za mnou tančí Čeněk, který je očividně překvapen mým optimismem. Za celý svůj život mě neviděl veselého, nýbrž konstantně ztrhaného a před kolapsem. První den si opravdu užíváme. Celé dopoledne jsme s Čeňkem jak v transu tančili a veselili se. Čeněk je v tomto ohledu velmi vděčný parťák, jelikož udělá, co budu chtít. Jsem totiž silnější. Když budu chtít, aby tančil, tak bude tančit a bude šťastný a basta.
Po odpoledním tanci následovalo hodování. Vyplundroval jsem celou ledničku a Čeňkovi jsem dopřál asi litr polévky.

Po obědě byl čas jít na procházku. Až nyní jsem si uvědomil, že v rohu místnosti vůbec nevidím kočárek. Kočárek je totiž složený v kufru auta a s autem je Nataša na služební cestě. Krásná práce. Aspoň nemusíme jít ven a můžeme opět doma tančit. Večer znovu vyplundrujeme ledničku a jdeme spát. Nejlepší na tom je, že nemusím mýt nádobí ani nic podobnýho.

Den druhý
Ranní plundrování ledničky už bylo o poznání smutnější. Tak nějak jsem zjistil, že jsem včera snědl skoro všechno jídlo, které jsem měl připravené na pět dnů. Inu holt budu mít menší porce, to se nedá nic dělat. Je očividné, že lednička se sama nenaplní, jelikož na nákup chodí Nataša cestou z práce.

Oproti včerejšku nálada lehce ochladla, leč stále je velmi dobrá. Už sice netančíme, ale Čeněk mi přináší různé věci. Hra na přinášení věci mě moc nebaví, ale Čeněk nedal jinak. Důmyslná hra spočívá v tom, že já sedím v křesle a Čeněk mi přinese nějakou věc, kterou najde (například koš na prádlo, trenýrky nebo kus omítky), já si jí musím převzít, musím udělat "jé to je super, to potřebuju", (jinak je Čeněk nasranej a celý se to musí opakovat), načež se Čeněk zasměje a jde pro další věc, kterou děsně potřebuju, aby mi jí přinesl. Když tohle trvá třeba tři hodiny, začíná to být trochu na palici. Hra na přinášení většinou končí, když už mi Čeněk nemá co přinýst a nebo, když mi přinese třeba urvaný otočný tlačítko od pračky (který urval) nebo přinese něco podobnýho, co zrovna urval (napadá mě ještě kryt od zásuvky). To pak celá hra okamžitě končí a malý hráč dostává na prdel. I tentokrát byla hra ukončena o něco dříve, jelikož mi Čeněk donesl rozcupovaný noviny. Za rozcupování novin jsem Čeńka okřiknul, ten se urazil, odběhl do kouta a začal řvát s pocitem, jak mi to natřel.

Odpoledne jdeme na krátkou procházku kolem baráku (která trvala dvě hodiny) a tím to hasne. V repertoáru už moc nemám, co bych Čeňkovi nabídnul, takže se najíme a jde se spát. Čeněk si lehce ublinkul na podlahu, ale já to utírat nemusím, jelikož tady Nataša není. Super. Taky se nemusím sprchovat a ani Čeněk se nemusí koupat. Sice už nám hoch lehce zasmrádá, ale to je v pořádku.

Den třetí
Ráno volala Nataša, že dnes máme jít s Čeňkem k doktorce na prohlídku. To se mi vůbec nelíbí. Odvezla nám kočárek a ještě nás honí po doktorech. To budeme muset jet autobusem a navíc doktory nesnáším. Pokaždý, když jdeme s Čeňkem k doktorovi, tak buď čekám s nemocnejma faganama v čekárně a nebo jen tak okouním na parkovišti. Tentokrát je to však celé na mně.


Ráno jsem si dal ke snídani citron (nic lepšího v lednici už nebylo) a suchar a byl jsem připraven.
Po vydatné snídani vyrážíme směr lékař. Autobusem to bude děsnej vopruz. Ani nevím, jestli mám Čeňkovi koupit jízdenku a nebo to mají tihle malí lidé zadara. Nakonec mu ji nekoupím (jelikož jsem kolenovrt). Místo lístku jsem mu na záda přidělal pásek jako takový velký ucho a kdyby přišel revizor, tak je Čeněk zavazadlo. Na to musí mít člověk fištróna.

U doktorky to bylo šílený. Nemocný haranti pobíhali po čekárně, řvali a tropili výtržnosti. Když jsem Čeňkovi v předklonu sundával bundičku, přispěchal ke mně cizí malý chlapec, který byl celý flekatý a z očí mu teklo něco žlutýho, aby mi kýchnul do ksichtu. Takže super. Teď to od toho ksindla chytnu a umřu.

V čekárně jsme byli nějak podezřele dlouho. Sestra vyšla ze dveří, vyvolala jméno dítěte a bylo. Čeňkovo jméno ne a ne vyvolat, takže i děti, co přišly po nás, byly už dávno uzdravené. Záhadu se mi po zralé úvaze a pozorování podařila rozluštit. Bylo potřeba totiž sestře dát očkovací průkaz, aby věděla, že dítě je v Čekárně. Zajímavý systém toto. Nakonec se vše povedlo a Čeněk vniknul spolu se mnou do ordinace.

Sestra si vyžádala nejprve předložit kartičku pojištěnce. Má kartička pojištěnce, kterou jsem jí předložil, ji nikterak neuspokojila a dožadovala se Čeňkovy. Vůbec jsem netušil, že tak malej člověk má už kartičku pojištěnce. Naštěstí byla založená v očkovacím průkazu, takže mohl být Čeněk ošetřen, a zkontrolován.

Ještě před samotným vyšetřením nás s Čeňkem postihlo menší faux pas. Nevěda, že Čeněk bude vyšetřen nahatý (jak to mám vědět? Já když jdu k doktorovi, udělám "ááá", poklepe mi na hrudník a hotovo, vymalováno. Nahatej nejsem ani zdaleka), jsem ho tak nějak dnes ještě nepřebaloval. Tedy byl posraný. Sestřička hartusila, že takovou nekázeň ještě nezažila a Čeněk se smál a byl šťastný. Faux pas ho nějak moc netankovalo.


Když jsme dorazili domů, bylo už odpoledne. Říkal jsem si, že se cestou od doktorky stavíme na nákup, aby bylo co jíst. Na to jsem samozřejmě zapomněl, takže teď to je doma takový smutný. Čeněk už smrdí celkem dost, ale ještě ne tolik, abych kvůli němu napouštěl vanu. Nádobí se v kuchyni přestalo kupit, jelikož není, co jíst, takže je aspoň tohle v pořádku. Podlahu jsem předvytřel chodidlem, takže samotný finální úklid deset minut před příjezdem Nataši jsem si tím ulehčil. Čeněk dostane Sunar, já si dám pár lžic hořčice a může se jít spát.

Den čtvrtý
Mám hlad. V lednici není už nic. Nedá se nic dělat, je potřeba jít na nákup. Odehnal jsem roj much, které kroužily kolem Čeňka, toho jsem převlékl, s odporem přebalil, nasadil botičky a mohlo se vyrazit.

Cesta do supermarketu byla sice zdlouhavá, avšak o to více nudná. Jelikož Čeněk váží děsně moc kilo a já už nejsem žádnej mladej vlčák na vrcholu sil, chvíli jsem ho poponášel a chvíli Čeněk šel po svých. Co bych jakože vypíchnul jako děsně super, bylo to, že jsem Čeňka poponesl, a když jsem ho dal na zem, aby šel, rozeběhl se směrem zpátky, takže jsme se tak nějak motali na jednom místě. I přes Čeňkovu jasnou sabotáž, jsme se po nějakém čase do supermarketu opravdu dopotáceli.

Poměrně zlomový zážitek, bylo umístění Čeňka do košíku. Dřív jsem děti v těch košíkách vídával zaklíněné, ale nedával sem pozor, na jaké bázi to celé funguje. Postupoval jsem tedy logicky. Odklopil jsem z vozíku ten drátěný plát směrem dovnitř vozíku. Uchopil Čeňka a vsunul ho do prostoru, který se po odklopení plátu vytvořil, čelem ve směru jízdy a bylo. Čeněk se mi zdál takový zlomený a nepřirozeně ohnutý, což mi potvrdila kolemjdoucí paní, která mi s hrůzou v očích vysvětlila, že takhle ne, že ho do toho sedáku musím dát obráceně. Tedy čelem k sobě. Sjednal jsem tedy nápravu a vše bylo posléze mnohem lepší.

Nakoupil jsem vše potřebné a spolu s Čeňkem vyrazil směrem domů. Tady se však naskytl malý zádrhel. Nést Čeňka spolu s nákupem, nebylo fyzicky možné, a když jsem nesl pouze nákup a Čeňka vedl za ruku, tento si sednul a odmítal pochodovat. To byla jasná vzpoura a nůž do zad. Tohle jsem si nezasloužil. Pokusil jsem se tedy Čeňka sunout skluzem po zadku, ale to řval. Ještě, že Nataša odjela s autem i kočárkem, to je dobrá věc a to se nyní hodí. S vypětím všech sil jsem Čeňka strčil do tašky s nákupem a celý tento "balíček štěstí" jsem poponesl asi sto metrů za obchod, kde jsem padnul vyčerpáním. Je to jasný mrtvý bod, jelikož nyní už se z místa za stávajícího stavu nepohnu. Nyní existují tři varianty. První varianta je, že se spolu s Čeňkem usadíme na místě, kde budeme žít, dokud nás smrt nerozdělí. Další varianta je, že zde Čeňka zanechám samotného (dokud ho smrt nerozdělí) a s nákupem odejdu domů, kde se konečně najím a vyčkám příjezdu Nataši, která mě nejspíš zmrzačí a pak mě ani smrt nerozdělí. Poslední varianta byla, že zde zanechám podstatnou část nákupu a odnesu aspoň Čeňka a zbytek, co poberu. Smutná varianta, leč morálně jediná správná. Chvíli jsem přemítal, jestli jsem morální člověk, a nebo spíš prospěchář, načež jsem zaujal pozici morálního blbečka, který bude o hladu a nákup nechal na chodníku. Jistě pomůže hladovějícím kolemjdoucím.

Doma posléze panovala tichá domácnost. Čeněk tušil, že chyboval, tak kolem mě chodil po špičkách.


Na sklonku čtvrtého dne propukla ponorková nemoc. Cokoliv Čeněk udělal, neskutečně mě to vytáčelo. Věřím, že on to měl podobně se mnou. Navíc jsem čtyři dny s nikým nemluvil. Pominu-li duchapřítomné diskuse s Čeňkem jako "udělej paci paci, Ne, nesmíš, mazej od toho topení, kdopak se nám tu posral?, udělej hami hami" a podobně, nevedl jsem žádnou jinou smysluplnou konverzaci. Začínám duševně strádat. Čeněk se nemohl dívat, jak se trápím duševním strádáním, tak dřevěnou kostkou rozflákal zrcadlo v koupelně.

V tempu radosti a dobré nálady jsme šťastně doklopýtali až k večeru a byl čas jít spinkat. Čeněk byl již pátým dnem nemytý. Smrděl celkem echtovně a navíc ten smrad začínal být vidět a i se dal nahmatat. Takový vyšší level smradu. Zítra ho musím uvést do původního stavu. Ostatně musím uvést do původního stavu celou domácnost, která je poměrně nechutná. K večeři si dám s Čeňkem napůl broskvovou přesnídávku a hurá na kutě.

Den pátý
Tak a je to tu. Dnes přijede Nataša. Nemám ponětí, kdy přijede, ale bylo by potřeba tak hoďku před jejím příjezdem začít s úklidem. Pevně doufám, že přiveze jídlo, potažmo, že bude najedená, jelikož doma nic nemáme. Ke snídani jsem mladýmu šlohnul trochu Sunaru a je to fakt nechutná věc. Dal jsem si dvě hrsti a pak jsem se začal dávit. Navíc mi to úplně lepilo pusu a špatně se mi dýchalo. Nejsem si jistý, jestli tato potrava je vhodná pro malé děti.

Šoupnul jsem Čeňka do klece a pomalu se chystal na úklid. Domácnost není příliš vábná. Všude bordel, špinavý prádlo poházený po nábytku, nádobí neumytý, v kuchyni poletují mouchy a jsem přesvědčen, že nám tu po bytě pobíhá mýval. Zrovna jsem se nadechoval k velkým činům, když tu v zámku zacinkaly klíče a dveře se rozletěly. Nataša. Ještě ne. Ještě je moc brzo. Kristova noho. Nataša vnikla do bytu a přísným pohledem vše zkontrolovala. Hned z první její zrak spočinul na upoceném a ušmudlaném Čeňkovi, který rotoval v kleci, smrděl a měl olezlý obličej. To varovně zdvihla ukazováček a mírným poklusem si to namířila ke mně. Naštěstí cestou zakopla o hradbu z posraných bodýček, které byly pohozeny na zemi. Tím jsem získal trochu času. Bohužel sem získaný čas nevyužil k tomu, že bych uniknul oknem ven a zmizel v temných uličkách. Místo toho jsem stál, čuměl a koktal.

Prostě a jednoduše to nebyl zřejmě návrat, jaký si Nataša představovala. Čeňka mi zabavila, vzala ho do koupelny, kde ho hodinu dávala do kupy. Mě zavřela do kuchyně, kde jsem musel umýt nádobí a přemýšlet o tom, co jsem udělal. Tak jako tak z toho kápnul týden bez sexu a dostal jsem zaracha. A co jsem si z toho všeho vzal? Když Nataša někam odjede, je maximálně důležité zjistit, kdy přijede, jinak z toho budou akorát problémy.

Dětské hřiště. Místo plné smíchu, radosti, bolístek a zmaru

2. března 2014 v 19:06 Fotrův deník
Pokud se chce muž stát opravdovým mužem, musí ve svém životě překonat několik zkoušek svého odhodlání, odvahy a houževnatosti. Vedle dnes již klasických zkoušek, jako je holýma rukama skolit vlka, souložit s cikánkou v kupě sena za maringotkou jejího fotra, nosit tak dlouho jedny ponožky, dokud nepůjdou opřít o zeď nebo vyexovat láhev vodky a následně zemřít na otravu alkoholem, je tu také opomíjená zkouška a to přežít hraní si na dětském hřišti. Podle nabyté zkušenosti musím konstatovat, že je to zkouška přežití nejen pro dítě, ale taktéž pro otce.

Jak možná někteří tušíte, dětská hřiště jsou semeništěm zla, úskoků, podrazů a nekonečných soubojů o převahu. Zde nelze očekávat nějaká pravidla. Na dětském hřišti žádná pravidla neplatí. Je to svět plný anarchie, bebíček a plakání.

I na Čeňka jednoho dne došlo. Usoudil jsem, že je dostatečně vyzrálý na tak velký krok, jakým návštěva dětského hřiště bezesporu je.
Po obědě šel spinkat, aby nabral dostatečné množství sil a po desetiminutovém zběsilém spánku již pln energie a optimismu lomcoval s postýlkou, aby v dobré víře s úsměvem ve tváři za válečně laděného křiku dal okolí vědět, že se posral, a tím tedy je připraven na výpravu na dětské hřiště. Po přebalení vyfasoval oblečení a jeho první venkovní botičky.

Čeňkovy první venkovní botičky jsem mu nazouval asi půl hodiny. Nazout botu dítěti, které běhá po bytě, a když je odchytnuto, kouše, není kupodivu nic jednoduchého. Čeněk dával na odiv, že jemu jsou nějaký boty naprosto ukradený a že on by spíš mlátil lžičkou do topení. V tom totiž vidí svůj potenciál. Jakmile se mi podařilo za hlasitých protestů, narvat mu první botu na chodidlo, cítil jsem takový ten hřejivý pocit u srdíčka. Během nandávání druhé boty, mě hřejivý pocit u srdíčka přešel, jelikož si Čeněk tu první botu sundal a blaženě si zatleskal. Asi po čtvrt hodině, kdy já jsem Čeňkovi nazul botu a on si jí zase vyzul a kdy se mi zaskvěly na čele krůpěje potu, jež mi kanuly po naběhnuté žíle, jsem zapřemýšlel, že bych vlastně Čeňka mohl zastlat do postele a jít na hřiště sám. Nakonec se však zadařilo a Čeněk byl obut. I když ze začátku dělal děsné scény, nyní se mu boty zalíbily a zálibně do mě s nimi kopal. Každopádně vše je připraveno a mohlo se vyrazit.

Ač máme dětské hřiště asi padesát metrů za domem, cesta nám trvala skoro hodinu. Čeněk neovládá základní navigační příkazy a na povel: "Čeňku, jdeme támhle" se rozběhne na úplně jinou stranu, popřípadě se posadí na chodník a začne tleskat. Samozřejmě, že bych ho mohl popadnout a na hřiště donést, ale co bych to byl za otce, kdybych svého syna nehonil po trávě a s hrůzou ho nestahoval na poslední chvíli z krajnice silnice, kam se malý sprinter hrdinsky rozeběhl v touze vyzkoušet si skok plavmo pod jedoucí auto.

Sice se nám po chvíli svižné chůze na hřiště, toto hřiště ztrácelo za obzorem, ale to nebylo nic proti dalším překážkám na cestě. Tím nemyslím nic jiného, než důchodkyně s čoklama. Venčící důchodkyně mají totiž hromadu času a taktéž si rády povídají a o to víc, když má člověk s sebou malé dítě. To je přesně to, na co nejsem vůbec, ale vůbec zvědavej. První nás odchytla hned záhy. Čeněk jí přišel děsně roztomilý a byla naprosto ohromena tím, že já jsem s Čeňkem doma, zatímco si Nataša válí šunky v práci. To za jejích časů (Rakousko-Uhersko, nebo Sámova říše, fakt nevím) nebylo zvykem. Posléze začala na Čeňka sahat a následně mi začala vyprávět něco o svém mrtvém manželovi. To je totiž téma, které mě děsně zajímá. Naštěstí Čeněk spadnul na šutr, začal řvát, takže jsem se paní omluvil a šel kluka povzbudit.

Bohužel jsme za chvilku narazili na další pejskařku v letech. Tato byla však jiná. Taková introvertka. Akorát stála, koukala na Čeňka a mávaje rukou říkala pořád dokola: "Udělej pápá, udělej pápá…". Nevím, jestli to říkala Čeňkovi, nebo to říkala sobě, ale asi po pěti minutách, jsem od ní Čeňka odnesl. Smutný na tom je, že ona tam pořád stála, mávala a dělala "pápá" i když už jsme byli dávno pryč.

Když už jsme byli na dohled od hřiště a myslel jsem, že máme vyhráno, vynořila se zpoza rohu stará paní s hnusným jezevčíkem. A zase se vše opakovala. Opět jsem si vyslechl, jak je Čeněk roztomilý a já jak jsem odvážný a jak je to všechno nezvyklé. Následoval nekonečný monolog, kdy jsem pouze přikyvoval, zatímco ten její opelichaný jezevčík kolem mě kroužil a čekal na správný okamžik k útoku. Naštěstí otěže okamžiku převzal Čeněk. Něco zabrblal, zatleskal, přiběhl k čoklovi, chytil ho za ocas a smýkaje s ním o zem zdrhal pryč. Čokl zmateně kňučel, Čeněk utíkal a smál se, baba byla hysterická a já měl dobrý pocit. Doufám, že se tento incident mezi komunitou důchodkyň s čoklama roznese a už nám dají pokoj.

Konečně jsme dorazili na dětské hřiště. Bylo tam plno dětí s matkami (kupodivu žádný otec), takže se může Čeněk zdokonalovat v sociálních dovednostech. Dětská hřiště mají přísnou hierarchii a na úplném vrcholu je samozvaný král hřiště. Samozvaný král hřiště se pozná tak, že má malé plastové hrabičky a důležitě to tam obchází. Ani toto hřiště není výjimkou. Jakmile jsme přišli, ihned si to k nám namířil malý kluk s hrabičkami, aby Čeňka prověřil, jestli je v pořádku. Čeněk nemá tyhle věci ještě tak úplně zajetý, takže nebylo jasný, co se bude dít. Jakmile se k nám malý chlapec dokymácel, Čeněk nevěda nic o žádné hierarchii, vzal klacík a chlapečka sešvihal. Je zcela očividné, že to Čeněk dělal v dobré víře a to jsem se taktéž snažil vysvětlit chlapcově matce, která s řevem přiklusala a vynadala mi do kreténů. Vypadá to, že tady nám pšenka nepokvete.

Jakmile Čeněk vyřídil krále hřiště (ten byl za hlasitého řevu odnesen maminkou domů, kde dostane mlíčko a půjde spinkat), šel se seznamovat s dalšími dětmi. Bylo potřeba si přiznat, že Čeněk nevstoupil na hřiště správnou nohou, ale zároveň nic ještě není ztraceno. Čeněk byl velmi zvídavý a všechno ho zajímalo. Bylo na něm vidět, že se mu tu líbí a má chuť se kamarádit. Chvilku se rozhlížel, načež přispěchal na pískoviště k partě starších dětí, které dělaly bábovičky. Tady si asi vzal Čeněk příliš velké sousto a parta dětí jej mezi sebe nepřijala. Možná to bylo tím, že jim bábovičky soustavně boural a bral jim hračky. Nakonec se parta z pískoviště odebrala s maminkami rovněž pryč s hřiště. Jsme tu teprve pět minut a Čeněk už vyhnal pět dětí. Super skóre.

Když Čeněk skončil s partou z pískoviště, šel šířit radost o dům dál. V rohu hřiště se motal malý chlapec zhruba v Čeňkově věku. Zřejmě začal chodit teprve nedávno, jelikož se přidržoval plotu a pořád padal. A tady to vypadalo na pravé přátelství. Pro sichr jsem Čeňkovi sebral klacík, aby nebyly zase nějaké nepříjemnosti. Kluci stáli asi půl metru od sebe, koukali na sebe a smáli se. První Čeňkův chlapskej pokec. Čeněk pak z ničeho nic k chlapci přispěchal a začal mu sundávat bundičku. Tu jsem zpozorněl. Není úplně zřejmé, jestli Čeněk pochopil, jak to chodí nebo je prostě zmatený. Ač nejsem homofob, vzpomněl jsem si, jak jsem Čeňka nutil nosit přihřáté mikinky s žirafou a nebo, jak jsem mu navlékl růžové punčocháče a napadlo mě, zda taktéž nenesu já ten kousek viny. Bylo potřeba Čeňkovi vysvětlit, že chlapečci se nesvlékají a že se svlékají holčičky.

Čeněk o chlapce záhy ztratil zájem a radši si kleknul a jedl písek. Na druhé straně hřiště jsem zahlédl malou holčičku, což byla ideální příležitost pro Čeňka vylepšit balící techniky. Byla to šance jak hrom, jelikož holčička byla podle vyzývavé růžové bundičky s koníkama koketa a dávačka. Vyndal jsem Čeňkovi z pusy asi kilo písku a dopravil jsem ho k holčičce a držel mu palce. Čeněk se chvilku ostýchal, ale pak šel tvrdě na to. Spadnul na zem a začal se opět ládovat pískem. To jsem ho opět zvednul, napomenul ho a přistrčil blíž k holčičce. Ta, vědoma si pozornosti, jaké jí je věnováno, začala špulit rty a i si lehce ublinkla. Čeněk se k ní přiblížil a dal jí hrst plnou písku. Ta jej s chutí převzala a začala se jím ládovat. Bral jsem to jako takovou romantickou večeři a dětem jsem to přál. Pak se chvilku nic nedělo. Čeněk se na ni koukal a bylo vidět, že si neví rady. Situace volala po mém zásahu. Vzal jsem tedy Čeňka za ruku a holčičku s ní pohladil a udělal "malá". Čeněk chvilku dělal holčičce "malá", pak jí dal facku, a když spadla, házel po ní písek. Tím tedy romantická večeře skončila a další dítě bylo matkou odneseno z Čeňkova dosahu. Začínal jsem se cítit na hřišti nepatřičně. O to víc, že jsem doma zjistil, že jsem měl celou dobu rozepnutý poklopec. Chlap s očividně rozepnutým poklopcem, který se prochází mezi dětmi po dětském hřišti a dělá "malá" malé holčičce je totiž ideálním partnerem pro vaší odpolední rodinnou chvilku.

K dalším dětem jsem Čeňka již nepustil (ono jich už tu beztak moc nezbylo) a tak jsme se radši vrhli na prozkoumání výbavy hřiště. Bez dětí to už Čeňka tolik nebavilo. Byl takový netečný a pouze občas si zobnul trochu toho písku. Z houpacího tygra mi spadnul, takže řval, a když jsem ho dával na klouzačku, aby se sklouznul, tak mi něco prasklo v zádech a bolelo to strašně. Bylo tedy načase odejít. Doma půjde Čeněk rovnou spát, jelikož je už po jídle (snědl asi deset kilo písku). Navíc si do kapes schoval trochu toho písku na večer. Než dojdeme domů, vyjde to akorát, jelikož při cestě ze hřiště si to směrem k nám s úsměvem štráduje zase nějaká stará baba s čoklem a zásobou historek.