Duben 2014

Čeněk na farmě

27. dubna 2014 v 19:17 Fotrův deník
Možná se to na první pohled nezdá, avšak já jsem velice aktivní otec. Soustavně vyhledávám nové příležitosti k radovánkám a dětským zážitkům, které bych Čeňkovi vnuknul. Vždy večer než jdu spát a než Čeněk spát nejde (takže nejde spát nikdo, ale je hezké se takhle občas zasnít), připravím si program na druhý den. Částečně to je proto, abych se příští den v návalu trudomyslnosti a plíživé únavy neoběsil na lustru a částečně aby taky Čeněk měl nějaký program a vzpomínky na dětství. A právě z toho důvodu jsem jedno dopoledne naplánoval návštěvu zvířecí farmy.

Druhý den ráno jsme si ani nemuseli přivstat, jelikož Čeněk už od půl pátý v postýlce mával posraným pyžámkem nad hlavou (Čeněk si již umí sundávat oblečení) a slavnostně s výskotem zahájil den celé rodině. Na farmu jsme dorazili tedy celkem brzy a v dobrém rozmaru, neboť jsme si cestou v autě prozpěvovali farmářské písně a i jsme si s Čeňkem prosvištěli zvířátka.

Farma už z dálky vypadala velkolepě, což potvrdil přejetý zajíc na příjezdové cestě, který Čeňka velice zaujal a chtěl se s ním mazlit. Musel jsem Čeňkovi vysvětlit, že zajíček spinká a že ho nebudeme rušit. Podíváme se na jiná zvířátka, která, jak doufám, budou živá.

U vstupní brány farmy nás s úsměvem vítal Farmář Vojta. Farmář Vojta měl žluté zuby a neměl na ruce dva prsty. Zkásnul nás o dvacku za vstup a ještě mi za tři pětky prodal pytlík se suchým chlebem, abychom si mohli nakrmit zvířátka. Holt farmář Vojta ví, jak to chodí, a umí se otáčet. Podle svěžího dechu a nejistých pohybů soudím, že si farmář za utržené peníze koupí terpentýn, aby měl večer tu těžkou dřinu čím spláchnout. Každopádně jsme mohli vejít.

Vypustil jsem Čeňka do prostoru a očekával, co se stane. Byl totiž nejvyšší čas, aby Čeněk proměnil své dovednosti. Podařilo se mi ho naučit, jak dělá kravička. Kravička totiž dělá "bů" (pokud to někdo neví). Čeněk nabral směr výběh ovcí a už z dálky na ně křičel "bů". Já myslím, že tady nemá cenu to dítě něco učit. Takový dřiny to stálo a výsledek je mizivej. Čeněk stál s úsměvem u výběhu ovcí a dělal pořád dokola "bů". Pokusil jsem se toho kluka nasměrovat správným směrem a opravil jsem ho s tím, že ovečka dělá "béé". Čeněk se na mě podíval s výrazem intelektuála, že to teda ne a pokračoval v bučení. Ovce v ohradě jevily známky frustrace, jelikož na ně patrně nikdo nikdy nebučel. Čeněk byl však neoblomný a stále dělal na ovce "bů". Nakonec dosáhl svého a jedna z ovcí to psychicky nezvládla a začala taktéž dělat "bů". Čeněk tedy rozbil jednu ovci a mohlo se jít dál.

Hned za ohradou s ovcemi byl volný výběh všech zvířat, kde bylo dovoleno krmit. Vstoupili jsme do výběhu a nabídl jsem Čeňkovi kus chleba, aby jím přilákal zvířátka. Čeněk sice chleba okamžitě snědl, ale zvířata beztak přiběhla. Naklusaly malý kozy, slepice, husy a jiná podobná havěť. Čeněk byl velmi šťastný a rozradostnělý z tolika zvířátek a na každé dělal "bů". Nechal jsem ho, aby udělal kozičce "malá" a sám jsem odháněl agresivní husy, který na mě syčely a štípaly mě. To jsem si dal s tou farmou. Zatímco jsem zápasil s husama, Čeněk kamsi odběhl. Jakmile se mi podařilo zahnat husy, začal jsem se po něm shánět. To však nebylo třeba, protože se náhle ozval pískot a Čeněk se vynořil zpoza rohu. Pelášil ke mně držíc vyděšenou slepici pod krkem a dělal pořád dokola "bů, bů, bů". Slepici dotáhl až ke mně a podal mi jí, abych s ní něco udělal (Čeněk mi rád přináší různé předměty, abych s nima něco udělal, byť nemám ponětí, co po mě vůbec chce.). Se slepicí jsem udělal akorát to, že mě poklovala a pak zdrhnula. Celý tento incident sledoval farmář Vojta, který nám osobně přišel udělit napomenutí, že takhle teda ne. Ke zvířatům se musíme chovat hezky. Aby patrně navodil přátelskou atmosféru, zahrozil vidlemi, odplivl si na zem a odešel. Nejvyšší čas se podívat zase na jiný zvířátka. Husy už se beztak začínají štosovat do útočný formace, takže tady není potřeba nic riskovat.


Po úspěchu s krmením zvířátek jsme se šli podívat na páva v kleci. Podle Čeňka dělá páv "bů" a tak nějak je to zvíře, které stojí za to mu uškodit. Na kleci byl obří nápis "Nešahejte přes mříže na páva, hrozí ztráta prstů", tedy pravidla byla jasná. Čeněk přispěchal ke kleci a začal páva šťouchat do oka. Ten byl naprosto konsternován. Je zjevné, že tato drzost ho natolik rozhodila, že se nezmůže na nic. "Nechte toho páva na pokoji", zařval z dálky farmář Vojta a opět výhružně pozvednul vidle. Tady to dneska neskončí dobře.

Za pávem byl ještě výběh s hranostajem, který tam nebyl, a tím s velkou slávou končí veškeré zvířecí exponáty farmy. Docela slabota. Uběhlo dvacet minut a my už všechno viděli. Čeněk se ve volném prostoru točil do kolečka a dělal "bů". Jako jo, byl spokojený, ale za padesát korun, který jsem vypláznul, jsem si představoval větší zážitek. Podle programu, který jsem obdržel u vstupu, probíhá v poledne drezůra hus a ve čtyři odpoledne má farmář Vojta autorské čtení své sbírky básní. Je devět ráno a celá tahle farma je ubohá.

Zpátky do volného výběhu zvířat se mi moc nechce. Čeněk by si tam osedlal kozu a farmář Vojta by mě proklál vidlemi, které si demonstrativně opodál brousí.
Šli jsme tedy na louku, kde se Čeněk trochu proběhne a kde nepoškodí žádné zvíře. Čeněk chvilku pobíhal po trávě, načež začal sbírat sedmikrásky a tyto jíst. Nechal jsem Čeňka na louce v klidu se pást a sám jsem si alespoň vyřídil pár telefonátů (všechny byly s Natašou, která sondovala, jestli se dítě rozvíjí a jestli s ním cvičím, jak dělají zvířátka).

Během hovoru jsem pozoroval Čeňka, kterého začaly nudit sedmikrásky a štrádoval si to napříč polem k jakési ohradě, kterou podlezl, klekl si a cosi tam začal dělat. Položil jsem Nataše telefon a rozběhl se to dítě zkontrolovat. Na místě jsem zjistil, že Čeněk spokojeně pojídá nějakou divnou žlutobílou kytku. Kristova noho. Určitě je jedovatá. Tak a je to. Čeněk se otráví, umře a Nataša mě zmlátí a dostanu zaracha. Hrůza pomyslet. Vůbec jsem neměl ponětí, co to je za kytku. Bylo jich tu spousty. Najednou jsem dostal spásný nápad. Taktéž jich několik sním a potom budu na sobě pozorovat příznaky. Když mi například ochrne noha a nebo začnu ztrácet zrak, pojedeme oba s Čeňkem do nemocnice. Ten plán je neprůstřelný.

Poklekl jsem vedle Čeňka a začal jsem pojídat kytky jednu za druhou. Už jsem jich snědl tak kilo a zrovna sem se dostával do rauše, když tu vidím, jak k nám běží farmář Vojta s vidlema nad hlavou a celý uřícený křičí: "To si už děláte prdel? Proč mi žerete narcisky? Proč proboha? Já si je tady pěstuju na kšeft. Vezměte toho svýho spratka a vypadněte z mý farmy. Ať už vás tady nevidím"

Odjíždíme z tohodle vidlákova. Tohle já nemám zapotřebí. Oba dva s Čeňkem jsme mnohem větší, než celá tahle ubohá farma. Cestou domu jsem se z těch narcisek poblil a Čeněk spokojeně usnul v sedačce. Krásný výlet to byl. Kam asi pojedeme příště?

Čeněk je malá uřvaná věc. Nic jinýho

21. dubna 2014 v 18:49 Fotrův deník
Takže Čeněk se nám začíná vybarvovat. Né, že by doteď nikdy neřval, to bychom si špatně rozuměli. Doteď řval imrvére, ale řval tak nějak nevědomky bezúčelně a instinktivně. Poslední dobou však začal řvát zcela účelově. Zjistil totiž, že když něco chce, může si to vyřvat. To ho musela naučit Nataša tohleto, jelikož ode mě to nemá.

Čeňka děsně baví rozsvícet světla. Je to jeho koníček a smysl života. Naplňuje ho to. Proto pokaždé, když si vzpomene, že ho rozsvěcování světel děsně baví, připotácí se ke mně, natáhne ruce, vysokým hlasem pronese něco jako "hmm" (připomíná to zvuk tuleně), a to nastává čas rozsvěcení světel. To ho musím vzít do náruče a dopravit ho k vypínači, kde se zaujetím bliká jak blázen. Kadence blikání je natolik závratná, že odrovná dvě žárovky týdně. Navíc, když v noci stojíte hodinu a půl u vypínače, aby si mohl potomek naplnit život svým posláním, a po celou dobu bliká světlo, je to začátek hezké psychické poruchy. Když k tomu připočtete spánkový deficit a skutečnost, že veškerá moje mozková aktivita za den spočívá v tom, že sedím a říkám: "Čeňku, udělej pápá. Čeńku ne, nesmíš. Čeńku, jak dělá kravička" a podobně, je zde vysoká pravděpodobnost hraničící s jistotou, že jednoho krásného dne přijedou pánové v bílých pláštích a táta s nimi pojede pápá do vypolstrované místnosti.

Čeňkovi je však mé duševní blaho úplně ukradený. Jemu jde jenom o to blikání světel. Pokud ke mně přijde s nataženýma rukama, udělá to svoje tulení "hmm" a já jeho přání nevyslyším, začíná řev. To si pak můžu vybrat. Buď bude blikat světlama, dokud mě z toho nejebne, a nebo bude řvát tak dlouho, dokud mě z toho nejebne. Ať už udělám cokoliv, jako vítěz z toho rozhodně nevyjdu.

A tak to není pouze se světlem. Čeněk si je vědom své nadřazenosti nade mnou a vyhodnotil moji osobu jako svého osobního otroka či pohůnka, který plní jeho přání. Když se nabaží rozsvěcováním světel, zatleská si, jaký je to pašák a jak mu to šlo (ode mě očekává pochvalu rovněž) a pak ukáže zase na něco jinýho, co ho zaujalo (třeba klika, prasklina v omítce nebo zrcadlo), a očekává od svého pohůnka, že ho k té věci donese, aby Čeněk věc mohl prozkoumat, ošahat, olíznout, rozbít a pak řvát, že je ta věc rozbitá, a očekávat od svého pohůnka neprodlenou nápravu rozbité věci, aby mohla být znovu rozbita. V případě, že jeho otrok lomeno pohůnek odmítne poslušnost, nebo omdlí vyčerpáním, je tento ztrestán nadřazeným řevem.

Nekonečné salvy řevu přicházejí i díky jazykové bariéře. Né vše se dá totiž vyřešit tak, že na to Čeněk ukáže a já ho k tomu donesu, aby to mohl ztrestat. Jsou zde situace, kdy on naopak něco přinese ke mně. Dříve si tak krátil volnou chvíli a donášel mi věci jenom čistě z radosti samotného donášení. Nyní mi však přináší věci za různými účely, které však zná jenom on. Například mi donese malou plastovou dětskou konvičku, dá mi ji do ruky, řekne to svoje klasické "hmm" a čeká, že něco udělám. Já ale nemám ponětí, co s tou konvičkou mám dělat. Prosté "hmm" mi totiž jako instrukce příliš nestačí a proto nevyhnutelně vyvolám u Čeňka zklamání. Samozřejmě, že můžu namátkově zkoušet své štěstí a s tou konvičkou se třeba mlátit do hlavy nebo s ní žonglovat a doufat, že to je přesně to, co Čeněk chtěl, a proto mi jí přinesl, ale šance, že se trefím, je mizivá. A protože jsem s konvičkou neudělal to, co po mně Čeněk chtěl a svým "hmm" si o to řekl, začne natahovat, načež propukne v hysterický řev a začne dupad nožičkama, aby vydal na odiv nejen své rozčarování a zklamání, ale taktéž mi naznačil, že jsem k ničemu a že mnou pohrdá.

Jak z této situace vybruslit? Napadlo mě, že všechny věci, které by mi mohl přinést, někam schovám, aby mi už nic nepřinášel, a tím pádem posléze neřval. Plán to byl nadmíru vychytralý a i jsem měl pocit, že jsem to otcovství vzal konečně za ten správný konec. Jakmile jsem všechny malé a středně malé předměty uložil na skříň, udělal jsem si kafe, které jsem spokojeně usrkával ze svého hrníčku s nápisem "otec roku", a cítil se blaženě. Čeněk bloumal po pokoji hledaje přenositelné předměty a tvářil se nenaplněně. Pak na chvilku zmizel za roh do kuchyňského koutu a to pak byla úplná pohoda. Pohoda však netrvala příliš dlouho. Záhy se zpoza rohu začalo ozývat funění , hekání a později i skřípání. Zanedlouho se zpoza rohu vynořil upocený, upachtěný a úplně rudý Čeněk, který táhnul židli. Dotáhnul jí až ke mně, přistrčil mi jí přímo pod nohy a řekl "hmm". To byl tedy konec mé pohody. Co mám dělat s židlí, kterou mi Čeněk dotáhnul, to jsem neměl vůbec ponětí. Podle mě ani Čeněk nevěděl, co chce, abych s ní udělal, ale patrně věřil, že ho překvapím. Chvilku jsem čuměl na židli a tím moje invence v této oblasti skončila. Čeněk samozřejmě začal řvát, jelikož ode mě očekával větší show. Nakonec jsem dal židle na kuchyňskou linku a zaměřil se na předměty, které Čeněk sice neunese, ale může je táhnout. Pár věci jsem i řetězem přivázal k topení.

Poté, co jsem zajistil, aby Čeněk s ničím už ani nehnul, vypadalo to, že jsem na něj vyzrál. Čeněk sice opět zaběhl do kuchyně, odkud se záhy ozývalo funění a hekání, ale vypadalo to, že tím to hasne. Když jsem ho šel zkontrolovat, načapal jsem ho, jak zkouší dotáhnout mi ledničku. S tou samozřejmě vůbec nepohnul. Po několika pokusech donést mi dveře, propukla u Čeňka sebelítost a jak jinak než řev. Ten řev neutichal, tedy nezbylo, než ho vzít a donést ho k vypínači, aby si zablikal světlem. Tím jsem byl opět na začátku a nikam jsem se neposunul.


Ač by se mohlo zdát, že Čeněk tady tomu celému velí a že je neochvějný ředitel rodiny, který má respekt u všech v domácnosti a nic ho nezlomí, tak úplně tomu není. Respektive sice Čeněk je ředitel rodiny, ale není neochvějný a už vůbec nezlomitelný. Je to totiž malej srabík, který se všeho bojí. Bojí se, když je otevřené okno, bojí se, když se mu podaří otevřít flašku, bojí se obrázkového leporela s želvou a další spousty věcí. Sice si to vyšlapuje po bytě, tváří se, že to má všechno pod palcem a naparuje se, ale stačí si kýchnout a Čeněk se začne bát, utíká pryč a samozřejmě, že také řve. Asi nejvíc ze všeho se bojí mýdla. Obyčejného mýdla na ruce. Nevím proč. Jednou si ho osahal a zjevně v něm spatřil něco neobvyklého a od té doby, když vidí mýdlo, tak řve. Coby kvalitní rodič jsem této jeho slabiny ihned využil a vysvětlil mu, že pokud bude zlobit, přijde pan Mýdlo a budou se dít děsný věci. Čeněk se samozřejmě smál, tleskal a vulgárními gesty prstíky naznačoval, že má pana Mýdlo na háku a že se ho nebojí. Aby demonstroval svoje maximální pohrdání panem Mýdlem a všemi jemu podobnými, vzal dětské kladívko a odebral se k digitálnímu budíku, aby do něj mohl třískat. Má s ním nevyřešený totiž nějaký věci. Jakmile jsem však přinesl z koupelny pana Mýdlo, okamžitě zahodil kladívko, začal řvát a běžel za Natašou, aby ho zachránila. Nataša mě přetáhla leporelem a i přes mé apely, že to je výchova a že to myslím dobře, mě poslala standardně za trest mýt nádobí a přemýšlet o tom, co jsem udělal.

Existence řvoucího Čeňka nám znesnadňuje jeho dočasné odlifrování babičkám. Jakmile totiž zjistí, že ani já a ani Nataša nejsme nablízku, začne řvát. On začíná řvát, už když odcházíme. Vycítí naše zaječí úmysly, dá si všech pět dohromady a vydedukuje, že ho odkládáme a budeme žít šťastný život bez něj. To se pak blbě nechává dítě u babičky, když jí tam celou dobu řve. S Natašou jsme to vyřešili s grácií díky menší lži. Čeňka přivezeme buď k našim, nebo rodičům Nataši, tam jim oznámíme, že už nebrečí, že ho to přešlo, dítě jim předáme s tím, že si ho vyzvedneme příští den kolem oběda a rychle zdrhneme. Během útěku již slyšíme mohutný řev a to je nevyšší čas vypnout telefony, aby nám nevolali, že si ho máme vyzvednout. Plán je to hodně vymakaný a nejzajímavější na tom je, že nám to vždycky projde.

Čeněk nemá rád samotu. Pokud je sám, řve. Musím si ho tedy s sebou brát na záchod. Jestliže bych ho nechal v ohrádce, patrně by se zalknul řevem. Přítomnost Čeňka na záchodě maximálně komplikuje veškeré mé činnosti zde a ubírá na poetice. Když člověk sedí na hajzlu a čumí na něj dítě, není to úplně ono. Zvlášť, když se Čeněk začne nudit a mlátí mě štětkou na záchod do kolena. To se pak musím předklonit, co to jde, jednou rukou odrážet Čeňkovi útoky, druhou rukou se držet trubky, abych z hajzlu nespadnul a tím pádem si to celý tak neužiju.

Já nevím, co to poslední dobou do toho dítěte vjelo, ale je jasný, že lepší už to nebude. Už aby si našel práci a vypadnul z domu. Potom konečně bude klid a pohoda.

Rady protřelého fotra neprotřelým fotrům

13. dubna 2014 v 20:06 Fotrův deník
Jelikož mám roční dítě, jsem tedy dostatečně zplnomocněn radit, kudy chodím. Můj silný a neochvějný mandát v oblasti poskytování rad otcům je více než zřejmý a pod tíhou vlastní upřímné sebekritiky a sebereflexe jsem si toho vědom.

Ba co víc. Já nejen, že poradím nezkušeným otcům, ale poradím rád. Jsem člověk hodný a nebál bych se přiznat, že bych se rozdal. V následujících řádcích provedu nezkušené fotry psychickou i fyzickou centrifugou jménem dítě. Ještě před tím, než začnu, je třeba upozornit, že text bude veden v ryze chlapáckém macho jazyce (jelikož jsem hausfrau na mateřský, je chlapáctví a takové to ryzí macho z mé strany zcela na místě), kde nebudu chodit pro drsné výrazy daleko, a možná mě za to i zavřou. Právě z toho důvodu není následující text vhodný pro moralisty, lingvisty a ženisty, co mají rádi travesty (povšimněte si humorného rýmování, které je přidáno pro odlehčení atmosféry a které hraničí s taškařicí). Obsah textu není vhodný taktéž pro křesťany, puritány a amiše.

Nuže, není čas na otálení, jde se na to.

Když už se vám tedy podaří zbouchnout ženskou, je nasnadě, aby byla alespoň plnoletá. Je to tak lepší. Doporučuju zbouchnout ženu, která už má trošku odžito (ne zase moc) a která má například zaměstnání. Tady ale pozor, aby neměla lepší zaměstnání než vy, jelikož potom po porodu pofrčíte rovnou na rodičovskou dovolenou, budete kojit, šůřovat byt a lakovat si nehty.

V případě, že zbouchnutá jakž takž splňuje tato kritéria, je třeba, aby samotné zbouchnutí mělo nějaké dekórum. Aby to mělo úroveň. Jistě se ve vás mísí různé pocity a otázky. Například, zda to dítě je opravdu vaše. Pokud si neuděláte genetické testy, tak tato otázka zůstane otevřená do té doby, než se vám narodí například malý černoušek (pokud jste vy i žena bílé pleti) a nebo například štěňátko (zde barva pleti nehraje roli).

Zprávu ohledně vašeho budoucího otcovství můžete přijmout třemi způsoby. Když za vámi partnerka přijde s pozitivním těhotenským testem můžete:
- Uznale kývnout hlavou, jakože to je v pořádku, že to je přesně, co jste chtěl a zamýšlel, a nechat se od ní poplácat po zádech, jaký jste to pašák.
- Uznale kývnout hlavou, jakože to je v pořádku, že to je přesně, co jste chtěl a zamýšlel, a nechat se od ní poplácat po zádech, jaký jste pašák. Potom jí říci, že jste natolik rozradostněn tou báječnou zprávou, že se půjdete před barák nadýchat čerstvého vzduchu a radostně tančit. Jakmile budete venku, tak okamžitě zdrhnete, vezmete prvního stopa a ukryjete se někde v zahraničí. Například v Krakově.
- Propuknete v nefalšovaný a mužný pláč. Budete vřeštět, zrudnete a budete vztekle dupat a mávat rukama. Budete usopleně v slzách žvatlat, že máte zpackaný život a pak se půjdete do sklepa oběsit.

Výběr reakci je čistě na vás a každý si tam jistě najde to svoje.

Pokud se neschováváte v Krakově nebo se nehoupete na špagátu ve sklepě, budete zapojen do rodičovství a pokračujte ve čtení.

V průběhu těhotenství je partnerka citlivá úplně na všechno a často mění nálady. Od mrzuté megery přes uřvanou hysterku až po vzlykající chudinku. Určitě vás zajímá, jak je to se sexem. Ale jo. Můžete si to rozdat s mrzutou megerou, uřvanou hysterkou a nebo vzlykající chudinkou. Výběr je velký.

Co je na místě, tak to je taktnost a pozitivní přístup. Vaše partnerka je odulá a oteklá. Vřele nedoporučuju partnerce oznámit, že je tlustá jak prase. Tam to zavání dlouhou dobou bez sexu. Je třeba k tomu však přistupovat s citem a tak nějak selským rozumem. Pokud partnerce v devátém měsíci těhotenství s úsměvem oznámíte, že zhubla, jste podezřelej a sex taky nebude.


Když už jsme u toho sexu, tak v neposlední řadě vás jistě zaujmou zvětšující se ňadra. Ano, je to hezké a člověka to svádí k tomu tam zabořit hlavu a dělat "budliky budliky" nebo rovnou "brr brr brr". Tady je potřeba sebou hodit a zabořovat co to jde, jelikož po porodu jste dozabořovali. Potom se bude kojit a to máte po zabořování. Obří ňadra posléze náleží jen dítěti a vy máte smůlu. Jev obřích ňader je posléze takřka nevratný (až do dalšího zbouchnutí a nebo plastice prsou), jelikož jakmile partnerka dítě přestane kojit, prsa se jí opět zmenší a vy posléze budete smutný otec.

Během těhotenství partnerce všechno odkývejte. Už tak váš sex visí na vlásku, tak se nepokoušejte ji nějak rozčílit. Je pravděpodobné, že vás dotáhne na předporodní kurzy. Vím, je to hrozná věc, ale musíte to přetrpět. Několik hodin keců o kojení a porodu není nic super. Doporučuju během kurzu usnout. Můžete si taktéž před kurzem zlomit nohu, takže tam nepůjdete, ale zde je možnost, že půjdete na příští kurz a to se sádrou na noze. Pokud si budete lámat nohu pravidelně vždy, když se budete chystat na předporodní kurz, vyvolá to v partnerce pocit, že se vám tam nechce, že už ji nemilujete a že je tlustá. Potom začne řvát a sex nebude. (Ono s nadesetkrát zlomenou nohou by ten sex beztak nebyl úplně boží).

Po krásně prožitém těhotenství vás čeká porod. Dneska je moderní, když je otec u porodu. Takže pokud jste moderní, nemine vás to. Hned z kraje je třeba si ujasnit jednu věc. U porodu jste nic. Nikoho nezajímáte. I ta blikající zářivka na stropě je důležitější než vy. Pokud neomdlíte nebo se nepoblijete, nebude si vás nikdo všímat. Veškerá pozornost je soustředěna na rodičku. Váš jediný úkol je tam stát, být zticha a nechat si od partnerky nadávat a drtit ruku. Jakmile se dítě narodí, očekává se od vás, že pořídíte pár fotografií. Foťte ale dítě. Umělecké fotografie zátiší s placentou nikoho nedojmou. Ani momentka řvoucí rodičky s popraskanými žilkami v očích se soplem u nosu a pokřivenou čelistí nepůjde za rámeček na noční stolek. Pokud jste během porodu hrdinsky omdleli a nebo utekli, žádné fotky nebudou, takže se vzchopte.

Pokud jste při vědomí a i jste dítě párkrát vyblejskli, zanechte rodičku rodičkou a následujte dítě. Jakmile je to možné, označte své dítě fixkou, aby nedošlo k záměně. Tedy za předpokladu, že je dítě hezké. Jestliže je dítě ošklivé, neoznačujte jej a doufejte, že vám ho vymění za hezčí.


Dítě s partnerkou budou teď pár dnů v porodnici, takže si můžete oddechnout. Navíc je od vás společensky vyžadováno jít slavit a ožrat se. V tento moment je dovoleno takřka všechno a pobyt na záchytce je odpustitelný. Ač nejsou nijak nastaveny mantinely vašeho bujarého oslavování, přeci jenom není vhodné koupit si na oslavu prostitutku. Den před tím, než pojedete do porodnice pro partnerku a pro dítě, spěte. Spěte hodně, jelikož od této chvíle už nikdy spát nebudete.

Po té, co si dítě přivezete z porodnice, uložte jej doma do postýlky, popřípadě do jiné nádoby a vychutnejte si své otcovství. Dítě pravděpodobně v postýlce či v jiné nádobě bude řvát, čímž umocní váš pocit otcovství a připraví vás na společný život. Je celkem možné, že partnerka po porodu trpí laktační psychózou (to je, když ženským hrábne a jsou nebezpečný sobě, dítěti i vám). Proto jí buď zamkněte do sklepa a nebo nechte volně pohybovat po bytě. V tom případě jí však bedlivě pozorujte a nedávejte jí do rukou ostré předměty.

Jestliže vám dítě nějakým nedopatřením usne, okamžitě jděte spát. Ale ihned. Vůbec nezkoušejte například posilovat, skákat na jedné noze (nevím, proč byste to dělali, ale i přesto to nedělejte), tancovat nebo dělat cokoliv jiného. Spěte. Buďte rádi, že dítě spí. Za chvíli se probudí a to pak spát nebudete. Chraň vás ruka páně to dítě budit. Jo, je to roztomilý, jak je to malý a vypadá to jako člověk do kapsy, ale nechte to spát. Vůbec na to nešahejte, nebo to vzbudíte a člověk do kapsy začne řvát.

První dny s miminem jsou náročný a neobvyklý. Musí si to sednout. Až si to sedne, bude to ještě horší a ve finále ještě o trošičku horší. V podstatě se to bude jenom zhoršovat. Teď si dejte šálek dobrého čaje, zatleskejte si, jakej jste pašák, že jste jí zbouchnul a pokračujte ve čtení.

Bezprostředně po porodu nastává šestinedělí. Je to takové období ženy, kdy je fyzicky i psychicky rozbitá, takže na ní nic nezkoušejte. Pro vás to znamená šest týdnů bez sexu. Pokud ji nějakým zázrakem překecáte ke styku, mějte se na pozoru. Je možné, že je pošahaná (laktační psychóza) a během koitu vás pobodá šroubovákem.

Co se týče stravování dítěte, tak se modlete, aby vaše partnerka měla mléko, a to co nejdéle. To je totiž dobré. Je to dobré z toho důvodu, že v noci vstává a vaše dítě kojí. Pokud mléko mít nebude, potom budete vstávat vy a dělat sunar nebo nějakou podobnou kejdu. Příručka říká, že mimino se má krmit každé čtyři hodiny, takže se podle toho zachovejte. Mějte na paměti, že vaše mimino je nepřející prevít, kterému jde výhradně o vaše nepohodlí. Tedy modelový příklad: V osm hodin večer nakrmíte dítě. Podle příruček (od teď se bude váš život řídit výhradně podle příruček, tak se s tím smiřte) se má dítě krmit každé čtyři hodiny, takže další krmení bude o půlnoci. Teoreticky máte čtyři hodiny spánku. V praxi to pak znamená, že dítě bude do půl dvanáctý řvát, pak usne a za půl hodiny ho musíte vzbudit, aby se najedlo. Po jídle bude opět pár hodin řvát. Tu půlhodinu spánku si užijte, jak to jen jde.

Odborníci doporučují několik druhů úchopů mimina jako třeba klokánka, tygříka a podobný nesmysly. Až se člověk diví, jak lidstvo mohlo vůbec přežít, když v minulosti odborníci nebyli a tedy tím pádem zmatení rodiče nosili mimina držíce je za nohu, za ucho a nebo ho tahali na laně za povozem po zemi. Dělejte, jak myslíte, ale asi stejnak si tygříka párkrát vyzkoušíte a pak dítě vezmete normálně do náruče s tím, že mu podepřete hlavu. Na hlavu bacha. Mimino je chcípák, co nemá žádný svaly, takže hlavu vůbec neudrží. Když ho vezmete bez podpěry hlavy, tak mu klinkne hlava dolů a je hotovo. Potom mu hlavička upadne a vy budete dlouho bez sexu.

Když už umíte dítě nosit, můžete ho rovnou donést na přebalovací pult a přebalit ho. Přebalování hodně sbližuje. Posraný dítě je skoro tak špatný, jako řvoucí dítě ve dvě ráno. Avšak na rozdíl od řvoucího dítěte ve dvě ráno, které bude řvát s postupem času tak nějak pořád stejně, čím víc je dítě starší, tím víc je jeho posrání děsivější. Nejhorší je přechod na příkrmy. Já jsem začínal s pouhou látkovou plenou kolem hlavy, abych nic necítil. Dneska si kolem ksichtu vážu dvě trička, mikinu a stejně se dávím.

Po šesti týdnech končí šestinedělí. Mohlo by se zdát, že je čas bouchnout šáňo, vytáhnout ze skříně zaprášený latexový oblečky, roubíky a pouta a vlítnout na to. Jelikož jste ale šest týdnů nespali, žádný šáňo se bouchat nebude. Pro vás se nic nemění. Mění se maximálně to, že teď už byste sex mít mohli. Pravděpodobně k tomu ale nedojde, jelikož byste během něho zřejmě usnuli. Sex bude později.

Čím je dítě starší, tím více je náchylnější na zranění. Jakmile se začne jakž takž pohybovat, bude padat na zem z různých vyvýšených míst jako je třeba postel, křeslo nebo vaše náruč. Nejdůležitější ze všeho je to ututlat. Tedy za předpokladu, že to je vaše vina (a vaše vina to bude téměř vždy). Vaše partnerka se o tom nesmí dozvědět. Pokud jsou zranění vašeho dítěte až příliš viditelná (monokl, krvácející díra na hlavě, otevřená zlomenina…) pokuste se to nějak navléknout, aby to vypadalo, že to je vina partnerky. Bude to tak lepší pro všechny. Pokud jste neschopný a nebo jste takovej ten typ přiblblýho rovnýho a morálního prosťáčka, co se přizná, budete bez sexu.

Jestliže máte někde po ruce rodiče, popřípadě má po ruce rodiče vaše partnerka (nejlepší je samozřejmě, když máte po ruce rodiče oba dva), okamžitě, jak jen to bude trochu možné, dítě jim šoupněte třeba jen o víkendu na noc. To pak bude velká sláva a pak se konečně vyspíte. Spánkový deficit sice už asi nikdy nedoženete, ale bude aspoň trochu schopní normálně fungovat. Například si zavázat tkaničky u bot, aniž by se vám zamotala hlava a vy byste upadli. Pokud máte vy i vaše partnerka rodiče z dosahu, brzo zemřete.

Už jsem to v úvodu vypíchnul a je to v podstatě to úplně nejdůležitější. Dbejte na to, abyste měli práci a vydělávali víc peněz, než vaše partnerka. V opačném případě vás čeká věc jménem rodičovská dovolená a to je pak úplně jiná liga.

Tolik asi k těm nejzásadnějším věcem. Rady typu, abyste dítě nedávali do mikrovlnky nebo do pračky, snad nejsou potřeba. Užijte si tedy vaše dítě plnými doušky, a pokud jste ještě to pověstné semínko nezasadili, tak kalhoty dolů a hybaj na to, ať nás tu káru se jménem fotrovství táhne o trochu víc.

Neštovicová párty

6. dubna 2014 v 19:28 Fotrův deník
Čeněk rázně a s úsměvem ve tváři vstoupil do druhého roku svého života a bylo načase mu ten život okořenit nějakou bolístkou, malým problémkem a zákeřnou chorůbkou. Od toho tu totiž rodiče jsou. Od toho, aby dětem znepříjemňovali život a házeli jim klacky pod jejich malé nohy. Tak nějak jsem to pochopil, když Nataša prohlásila, že je čas nakazit Čeňka neštovicemi. V první okamžik jsem byl přesvědčen, že Nataše už konečně úplně hráblo a přišel čas jí umístit do nějakého hezkého ústavu, kde bude mít vypolstrovanou místnost, bude si ve volném čase dělat keramiku a s Čeňkem ji budeme každý měsíc navštěvovat. Už už jsem odcházel do sklepa pro řetěz, že Natašu, která se neovládá a je nebezpečná sobě i svému okolí, svážu, když tu mě zastavila s tím, že to je naprosto běžné a lidé to dělají. Raději jsem si toto tvrzení ověřil telefonátem se svou mámou, která mě ubezpečila, že tomu tak opravdu je. Je to velká škoda, jelikož jsem měl pro Natašu vyhlídnutý opravdu příjemný ústav s rodinnou atmosférou, kde by se jí líbilo.

Nataša měla vše naprosto připravené a naplánované. Zajistila nemocné dítě, jehož rodiče otevřeně zvou děti svých známých, aby se mohly nakazit, a objednala nás na neštovicovou párty. Poslední dobou jde Čeněk z mejdanu do mejdanu.

Ač párty byla v sobotu a Nataša nemusela do práce, donutila mě jít taktéž. Podle ní to bude taková hezká rodinná chvilka. Takhle si já totiž představuju suprovou sobotu potažmo rodinnou chvilku. Jít do bytu k úplně cizím lidem, kde budou další úplně cizí lidi, za nemocným faganem nakazit vlastní dítě. Doufám, že tam budou aspoň chlebíčky, jinak je sobota totálně zabitá.

V sobotu to propuklo. Po obědě jsem zašel za Čeňkem do klece, kde zrovna plamenně diskutoval s plyšovým koněm (plamenná diskuse záhy přerostla v potyčku, kdy Čeněk plyšového koně začal mlátit pěstičkou a vykřikovat nadávky jako "blum blum" nebo "kloj kloj"), a oznámil jsem mu, že ho oblíknu a půjdeme pá, kde se nakazíme nemocí. Čeněk mi zaujatě naslouchal a pokyvoval hlavou, jako že rozumí. Že ví, o co jde a chápe to. Přiznám se, že tohle byl přesně ten moment, kdy jsme si byli velmi blízko. Nic totiž nesblíží otce se synem víc, než když se otec chystá svého syna nakazit chorobou.

Neštovicová sobotní párty byla přesně taková, jakou jsem si jí představoval. Plnej byt děsně hlučných harantů a uprostřed veškerého dění uřvaná, olezlá, opupínkovaná a nakažená holčička, která sotva lezla a vypadala, že brzo umře. Hned ve dveřích nás uvítala paní domu, vzala nám Čeňka a zkušeně jej umístila vedle umírající holčičky. Čeněk pojal podezření a holčičku šťouchal pantoflí, načež jí tou pantoflí vší silou přetáhl po hlavě (patrně jí chtěl ukončit trápení. Je to hodnej kluk, kterého zajímají osudy jiných). Čeněk se útokem na nemocnou holčičku dostal do rauše a odebral se po bytě shazovat vázy.

Nataša si přisedla ke stolu k matkám, aby mohly diskutovat o menstruaci a já jsem se posadil na pohovku k dalším nasraným fotrům, který sem dotáhly jejich partnerky a vylepšily jim tak sobotní odpoledne. Vytvořili jsme velice inspirativní a produktivní smutný koutek, kde jsme seděli, byli zticha a občas některý z nás pronesl nějakou děsně klišé a trapnou hlášku ohledně žen. Ani ty chlebíčky nebyly. Místo nich bylo před náma na stole na talíři nakrájené na měsíčky jedno jabko. Fakt pecka.

Děcka vyřvávala jak urvaný ze řetězů. Měl jsem trochu strach o tu nakaženou holčičku, jelikož se mi zdálo, že občas přestala dýchat a omdlela, ale když to nezajímalo její matku, tak co bych se staral. Čeněk se staral o příznivou atmosféru v kolektivu a pokousal jednoho chlapečka. Největší hvězdou celé párty byl ale malý Olda. Oldovi mohlo být kolem deseti let a byl to všetečný, živý a ne příliš bystrý mladý muž, který má svůj svět. Svou bezprostředností si však všechny získal a stal se duší mejdanu. Náš smutný koutek nasraných fotrů si Oldou krátil volnou chvíli, kdy jsme mu házeli měsíčky nakrájeného jablka a on je sbíral ze země a jakože děsná sranda. Na žádost Olda dokonce i zatančil a nebo zazpíval. Sice mu nebylo vůbec rozumět, ale za daných okolností to byla přijatelná zábava.


K Oldovi se žádný z dospělých nehlásil, tudíž jsme došli k závěru, že tu Olda nemá rodiče a tudíž je zde omylem. Zřejmě sem vniknul s davem. Až se ho nabažíme, tak ho jednoduše některý zodpovědný dospělý zavede před dům a vypustí na svobodu.

Nehledě na děsnou zábavu házení jablek po cizím dítěti, jsem už chtěl vypadnout. Čeněk se potuloval někde po bytě a vůbec se neměl k tomu, aby se nakazil. Bylo potřeba to urychlit. Nataša si zrovna nechávala věštit z koule od jedné z matek, takže to opět bylo na mě.

Nejdřív jsem musel toho malýho satana najít a hlavně dohonit. Našel jsem ho, jak vyhazuje boty z botníku a občas si do nějaké kousne. Když jsem ho objevil a okřikl ho, dělal, že nic, že jen tak zevluje. Jakmile jsem projevil touhu ho odchytit, zdrhal přede mnou a děsně hulákal. Během pronásledování Čeňka jsem zakopnul o Oldu, který zrovna na povel smutného koutku panáčkoval, což smutný koutek velmi pobavilo a všichni fotrové uznale zatleskali. Čeňka jsem nakonec dostihl zrovna, když se mě snažil nabonzovat u Nataši. Naštěstí neumí mluvit, takže jí jenom plácal po stehně. Nataša ho beztak nevnímala, protože jí zrovna jedna z čarodějek vykládala tarotové karty.

Čeňka jsem tedy vzal a donesl k nemocné holčičce. Nemám tušení, jak by se mohl Čeněk nakazit, tak jsem ho chytil pod rukama a o nemocnou holčičku otíral. Můj inovátorský přístup k chorobám inspiroval i ostatní fotry, kteří chtěli už vypadnout, takže každý vzal své dítě a s vervou ho otíral o nemocnou holčičku. Bylo to celý divný, nebylo to vůbec hezký, ale bylo potřeba to udělat.

Jakmile byl Čeněk dostatečně otřen, bylo jasné, že neštovice jsou již za dveřmi. Otřený Čeněk posléze s rozeběhem shodil ze stolu věšteckou kouli, která se pádem rozbila, tedy byl čas odejít. Byla to hezká párty, ale už nikdy na žádnou podobnou ani nepáchnu.

Několik dnů po párty se nic nedělo, takže to vypadalo na úplný propadák. Neštovice nebudou. Nicméně po čtrnácti dnech jsme konečně dosáhli úspěchu. Nataša dostala neštovice. Paráda. Takže teď skáču nejen kolem dítěte, ale taktéž kolem Nataši, která se pořád drbe, je nevrlá, nasraná a hází po mě věcma. Teď už to je definitivně na to si to hodit.

Abych z toho vyvodil nějakej závěr, tak než půjdete s dítětem na neštovicovou párty, ověřte si, že jste už neštovice prodělali. Jinak budete mít všude pupínky, budete se drbat, budete nasraný a budete házet věcma. Výmluva, že jste si spletli neštovice s příušnicemi, vám ve finále bude k ničemu.