Čeněk je malá uřvaná věc. Nic jinýho

21. dubna 2014 v 18:49 |  Fotrův deník
Takže Čeněk se nám začíná vybarvovat. Né, že by doteď nikdy neřval, to bychom si špatně rozuměli. Doteď řval imrvére, ale řval tak nějak nevědomky bezúčelně a instinktivně. Poslední dobou však začal řvát zcela účelově. Zjistil totiž, že když něco chce, může si to vyřvat. To ho musela naučit Nataša tohleto, jelikož ode mě to nemá.

Čeňka děsně baví rozsvícet světla. Je to jeho koníček a smysl života. Naplňuje ho to. Proto pokaždé, když si vzpomene, že ho rozsvěcování světel děsně baví, připotácí se ke mně, natáhne ruce, vysokým hlasem pronese něco jako "hmm" (připomíná to zvuk tuleně), a to nastává čas rozsvěcení světel. To ho musím vzít do náruče a dopravit ho k vypínači, kde se zaujetím bliká jak blázen. Kadence blikání je natolik závratná, že odrovná dvě žárovky týdně. Navíc, když v noci stojíte hodinu a půl u vypínače, aby si mohl potomek naplnit život svým posláním, a po celou dobu bliká světlo, je to začátek hezké psychické poruchy. Když k tomu připočtete spánkový deficit a skutečnost, že veškerá moje mozková aktivita za den spočívá v tom, že sedím a říkám: "Čeňku, udělej pápá. Čeńku ne, nesmíš. Čeńku, jak dělá kravička" a podobně, je zde vysoká pravděpodobnost hraničící s jistotou, že jednoho krásného dne přijedou pánové v bílých pláštích a táta s nimi pojede pápá do vypolstrované místnosti.

Čeňkovi je však mé duševní blaho úplně ukradený. Jemu jde jenom o to blikání světel. Pokud ke mně přijde s nataženýma rukama, udělá to svoje tulení "hmm" a já jeho přání nevyslyším, začíná řev. To si pak můžu vybrat. Buď bude blikat světlama, dokud mě z toho nejebne, a nebo bude řvát tak dlouho, dokud mě z toho nejebne. Ať už udělám cokoliv, jako vítěz z toho rozhodně nevyjdu.

A tak to není pouze se světlem. Čeněk si je vědom své nadřazenosti nade mnou a vyhodnotil moji osobu jako svého osobního otroka či pohůnka, který plní jeho přání. Když se nabaží rozsvěcováním světel, zatleská si, jaký je to pašák a jak mu to šlo (ode mě očekává pochvalu rovněž) a pak ukáže zase na něco jinýho, co ho zaujalo (třeba klika, prasklina v omítce nebo zrcadlo), a očekává od svého pohůnka, že ho k té věci donese, aby Čeněk věc mohl prozkoumat, ošahat, olíznout, rozbít a pak řvát, že je ta věc rozbitá, a očekávat od svého pohůnka neprodlenou nápravu rozbité věci, aby mohla být znovu rozbita. V případě, že jeho otrok lomeno pohůnek odmítne poslušnost, nebo omdlí vyčerpáním, je tento ztrestán nadřazeným řevem.

Nekonečné salvy řevu přicházejí i díky jazykové bariéře. Né vše se dá totiž vyřešit tak, že na to Čeněk ukáže a já ho k tomu donesu, aby to mohl ztrestat. Jsou zde situace, kdy on naopak něco přinese ke mně. Dříve si tak krátil volnou chvíli a donášel mi věci jenom čistě z radosti samotného donášení. Nyní mi však přináší věci za různými účely, které však zná jenom on. Například mi donese malou plastovou dětskou konvičku, dá mi ji do ruky, řekne to svoje klasické "hmm" a čeká, že něco udělám. Já ale nemám ponětí, co s tou konvičkou mám dělat. Prosté "hmm" mi totiž jako instrukce příliš nestačí a proto nevyhnutelně vyvolám u Čeňka zklamání. Samozřejmě, že můžu namátkově zkoušet své štěstí a s tou konvičkou se třeba mlátit do hlavy nebo s ní žonglovat a doufat, že to je přesně to, co Čeněk chtěl, a proto mi jí přinesl, ale šance, že se trefím, je mizivá. A protože jsem s konvičkou neudělal to, co po mně Čeněk chtěl a svým "hmm" si o to řekl, začne natahovat, načež propukne v hysterický řev a začne dupad nožičkama, aby vydal na odiv nejen své rozčarování a zklamání, ale taktéž mi naznačil, že jsem k ničemu a že mnou pohrdá.

Jak z této situace vybruslit? Napadlo mě, že všechny věci, které by mi mohl přinést, někam schovám, aby mi už nic nepřinášel, a tím pádem posléze neřval. Plán to byl nadmíru vychytralý a i jsem měl pocit, že jsem to otcovství vzal konečně za ten správný konec. Jakmile jsem všechny malé a středně malé předměty uložil na skříň, udělal jsem si kafe, které jsem spokojeně usrkával ze svého hrníčku s nápisem "otec roku", a cítil se blaženě. Čeněk bloumal po pokoji hledaje přenositelné předměty a tvářil se nenaplněně. Pak na chvilku zmizel za roh do kuchyňského koutu a to pak byla úplná pohoda. Pohoda však netrvala příliš dlouho. Záhy se zpoza rohu začalo ozývat funění , hekání a později i skřípání. Zanedlouho se zpoza rohu vynořil upocený, upachtěný a úplně rudý Čeněk, který táhnul židli. Dotáhnul jí až ke mně, přistrčil mi jí přímo pod nohy a řekl "hmm". To byl tedy konec mé pohody. Co mám dělat s židlí, kterou mi Čeněk dotáhnul, to jsem neměl vůbec ponětí. Podle mě ani Čeněk nevěděl, co chce, abych s ní udělal, ale patrně věřil, že ho překvapím. Chvilku jsem čuměl na židli a tím moje invence v této oblasti skončila. Čeněk samozřejmě začal řvát, jelikož ode mě očekával větší show. Nakonec jsem dal židle na kuchyňskou linku a zaměřil se na předměty, které Čeněk sice neunese, ale může je táhnout. Pár věci jsem i řetězem přivázal k topení.

Poté, co jsem zajistil, aby Čeněk s ničím už ani nehnul, vypadalo to, že jsem na něj vyzrál. Čeněk sice opět zaběhl do kuchyně, odkud se záhy ozývalo funění a hekání, ale vypadalo to, že tím to hasne. Když jsem ho šel zkontrolovat, načapal jsem ho, jak zkouší dotáhnout mi ledničku. S tou samozřejmě vůbec nepohnul. Po několika pokusech donést mi dveře, propukla u Čeňka sebelítost a jak jinak než řev. Ten řev neutichal, tedy nezbylo, než ho vzít a donést ho k vypínači, aby si zablikal světlem. Tím jsem byl opět na začátku a nikam jsem se neposunul.


Ač by se mohlo zdát, že Čeněk tady tomu celému velí a že je neochvějný ředitel rodiny, který má respekt u všech v domácnosti a nic ho nezlomí, tak úplně tomu není. Respektive sice Čeněk je ředitel rodiny, ale není neochvějný a už vůbec nezlomitelný. Je to totiž malej srabík, který se všeho bojí. Bojí se, když je otevřené okno, bojí se, když se mu podaří otevřít flašku, bojí se obrázkového leporela s želvou a další spousty věcí. Sice si to vyšlapuje po bytě, tváří se, že to má všechno pod palcem a naparuje se, ale stačí si kýchnout a Čeněk se začne bát, utíká pryč a samozřejmě, že také řve. Asi nejvíc ze všeho se bojí mýdla. Obyčejného mýdla na ruce. Nevím proč. Jednou si ho osahal a zjevně v něm spatřil něco neobvyklého a od té doby, když vidí mýdlo, tak řve. Coby kvalitní rodič jsem této jeho slabiny ihned využil a vysvětlil mu, že pokud bude zlobit, přijde pan Mýdlo a budou se dít děsný věci. Čeněk se samozřejmě smál, tleskal a vulgárními gesty prstíky naznačoval, že má pana Mýdlo na háku a že se ho nebojí. Aby demonstroval svoje maximální pohrdání panem Mýdlem a všemi jemu podobnými, vzal dětské kladívko a odebral se k digitálnímu budíku, aby do něj mohl třískat. Má s ním nevyřešený totiž nějaký věci. Jakmile jsem však přinesl z koupelny pana Mýdlo, okamžitě zahodil kladívko, začal řvát a běžel za Natašou, aby ho zachránila. Nataša mě přetáhla leporelem a i přes mé apely, že to je výchova a že to myslím dobře, mě poslala standardně za trest mýt nádobí a přemýšlet o tom, co jsem udělal.

Existence řvoucího Čeňka nám znesnadňuje jeho dočasné odlifrování babičkám. Jakmile totiž zjistí, že ani já a ani Nataša nejsme nablízku, začne řvát. On začíná řvát, už když odcházíme. Vycítí naše zaječí úmysly, dá si všech pět dohromady a vydedukuje, že ho odkládáme a budeme žít šťastný život bez něj. To se pak blbě nechává dítě u babičky, když jí tam celou dobu řve. S Natašou jsme to vyřešili s grácií díky menší lži. Čeňka přivezeme buď k našim, nebo rodičům Nataši, tam jim oznámíme, že už nebrečí, že ho to přešlo, dítě jim předáme s tím, že si ho vyzvedneme příští den kolem oběda a rychle zdrhneme. Během útěku již slyšíme mohutný řev a to je nevyšší čas vypnout telefony, aby nám nevolali, že si ho máme vyzvednout. Plán je to hodně vymakaný a nejzajímavější na tom je, že nám to vždycky projde.

Čeněk nemá rád samotu. Pokud je sám, řve. Musím si ho tedy s sebou brát na záchod. Jestliže bych ho nechal v ohrádce, patrně by se zalknul řevem. Přítomnost Čeňka na záchodě maximálně komplikuje veškeré mé činnosti zde a ubírá na poetice. Když člověk sedí na hajzlu a čumí na něj dítě, není to úplně ono. Zvlášť, když se Čeněk začne nudit a mlátí mě štětkou na záchod do kolena. To se pak musím předklonit, co to jde, jednou rukou odrážet Čeňkovi útoky, druhou rukou se držet trubky, abych z hajzlu nespadnul a tím pádem si to celý tak neužiju.

Já nevím, co to poslední dobou do toho dítěte vjelo, ale je jasný, že lepší už to nebude. Už aby si našel práci a vypadnul z domu. Potom konečně bude klid a pohoda.
 

28 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 fotruv-denik fotruv-denik | 21. dubna 2014 v 18:51 | Reagovat

Přidej se k fotrovi na fejsbůk do klubu a získej slevovou kartičku do klubu přátel Čeňka https://www.facebook.com/pages/Den%C3%AD%C4%8Dek-modern%C3%ADho-fotra/567935003271899

2 Seemzy Seemzy | 21. dubna 2014 v 19:09 | Reagovat

Grandiozní, ba skvělý!!! Sice jsem čekala něco jako "Čeňkův první mrskut", kde by všechny dobromysně sešvihal nejen pomlázkou, ale je to skvělý! ;)

3 fotruv-denik fotruv-denik | 21. dubna 2014 v 19:11 | Reagovat

[2]: Čeňkovy Velikonoce budu teprve zpracovávat. Předešlu snad jen, že nezklamal

4 Táta Táta | 21. dubna 2014 v 19:17 | Reagovat

Dokud je čas, je ještě dost malý, omylem ho odlož do babyboxu, dokud se tam vleze. Očividně Ti vyhlásil válku :-)))

5 necroparanoia necroparanoia | E-mail | Web | 21. dubna 2014 v 19:43 | Reagovat

Představa autora sedícího na záchodě za asistence dítěte mě odrovnala :D

6 kir kir | 21. dubna 2014 v 20:11 | Reagovat

[5]: souhlasím.. :D to už jsem prskala smíchy

7 novopečená matka novopečená matka | 21. dubna 2014 v 20:38 | Reagovat

Stihla jsem si přečíst jen první dva odstavce, ale povzbudilo mě to natolik, že věřím, že zvládneme další noc - i když by se opakoval nekonečný jekot následovaný mohutným blitím :) hlavně se z toho rodičovství neposrat a s radostí přežít :) nočním hlídkám zdar!

8 Petra Petra | 21. dubna 2014 v 20:53 | Reagovat

Super :-)

9 Kosáček Kosáček | E-mail | Web | 21. dubna 2014 v 22:06 | Reagovat

Já se prostě musela smát Čeněk nezklamal a záchodová poetika je neskutečná

10 MB MB | 22. dubna 2014 v 16:12 | Reagovat

Co to zpoždění???

Hroznej šlendrián doufám že už se to nebude opakovat

11 Seemzy Seemzy | 22. dubna 2014 v 18:05 | Reagovat

No tak to už se těším, na ty jsem se vlastně těšila snad nejvíc ze všeho :D

12 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 22. dubna 2014 v 19:26 | Reagovat

Tak u tohohle jsem brečela smíchy..:D Jak už tu bylo řečeno, představa autora sedícího na záchodě za asistence dítěte mě odrovnala:D

13 Paddy Paddy | Web | 22. dubna 2014 v 19:45 | Reagovat

Tak toto mě dostalo. To jsem zase zabloudil na vtipnou stránku. :D

14 janula janula | 23. dubna 2014 v 12:46 | Reagovat

Záchodovou poetiku znám moc dobře :) dokonce mi potomek pomáhal  zvoláním "ččččččččššššššššššššššš" až jsem měla obavy, že se jednou bez této mantry nevyčůrám... na velkou jsem se naučila chodit brzo ráno, dokud mláďata spí, pádž s publikem bych to asi nezvládla :D

15 _boban _boban | 23. dubna 2014 v 17:36 | Reagovat

tak mám za to, že (se) s Čeňkem moc serete :) už jste zvažoval pořízení špuntů do uší?

16 Já | 23. dubna 2014 v 18:18 | Reagovat

HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík II. Brno: Občanské tiskárny, 1943.:

Jak jsem děti poznal, nebojím se, že by mi udělaly hanbu jako tenkrát Olenka bratrova, žába asi pětiletá. Švagrová s bratrem vzali ji prvně do Prahy. Šli jsme Václavským náměstím. Žába byla pořád jako ve vyjevení a ani nemukala. Ale najednou se zatřpytily ve výloze dechové hudební nástroje.

Olenka ukázala na ten největší nástroj. Snad to byl trombón, nevím už. Ukázala prstíkem a řekla důrazně: ,Chci tu toubu!‘

Marně jsme jí vysvětlovali, že by ji ani neunesla, marně vyšel i majitel závodu a řekl, že není na prodej. Olenka sebou sekla na chodník, kopala nožkama, mrskala ručkama a stále opakovala svoje: ,Chci tu toubu!‘ Kolem už se zastavovali lidé a ona tak strašlivě křičela, že jsme měli strach, aby se jí něco nestalo. Zdvihnout se nedala, až napadlo bratrovi doběhnout do hračkářského krámu a koupit malou trumpetu. Ale jak ji žábě podal, sekla s ní o zem. Šlapala po ní, ukazovala stále do výkladu a křičela: ,Tu chci, tu chci!‘

Až kdosi moudrý ze zástupu řekl: ,Dovolte, prosím, já bych to děvčátko utišil!‘

,Jakž by ne?‘

On chytl kopající Olenku do náruče a vešel s ní do průjezdu. Za chvilku se ozval odtamtud náramný řev, který však trval zcela krátko. V druhé chvilce vyvedl cizí pán Olenku za ruku a řekl: ,Už je to v pořádku.‘

Víte, co jí udělal? Pár jí jich naložil na zádíčka a ona zkrotla. To mi tyhle děti neudělají. Kájo, ty víš jistě, co je to výprask?“

17 Stefka Stefka | 25. dubna 2014 v 8:56 | Reagovat

Úplně geniálně napsané, čtu Váš blog už poměrně dlouho a pokaždé mě zvedne náladu, dítko mám už trochu starší, ale vždy si vzpomenu jaké to bylo a měla jsem úplně stejné pocity o jakých tu píšete. A ta záchodová poezie, to je přesné, měla jsem to tak tři roky. V momentě kdy se mnou dítě přestalo chodit na záchod, začal tam se mnou chodit můj pes a dožaduje se toho, být tam se mnou, asi abych se tam sama nebála :-D

18 Ada Ada | E-mail | 25. dubna 2014 v 18:06 | Reagovat

Někdy si při tom čtení říkám, zda náš malý drak nemá Vašeho Čenka náhodou jako bratra:-)vše sedí do puntíku a často je to u nás ještě horší.....

19 Majco Majco | 25. dubna 2014 v 20:45 | Reagovat

Muž by nemal bývať s jeho deťmi a ich matkou, minimálne kým ich neprejde puberta. Potom by sa vyhol podobným blbostiam. Minimálne ti odporúčam kúpiť si kvalitné veľké sluchátka proti hluku.

20 Amelie Amelie | Web | 30. dubna 2014 v 14:54 | Reagovat

Skvělé. Čeněk mi připomíná Jendu. Jenže Jendovi je sedm pryč, dokud se tak chová dvouleté dítě, dá se to ještě tolerovat, u sedmiletého je to horší. Ale i Jenda se lepší, takže nebojte, bude líp...ale to by zas mohla být špatná zpráva pro čtenáře, ne? Ale ne, ono bude pořád o čem psát, taková puberta je taky výživná.

21 Kompresor Etelka Kompresor Etelka | 30. dubna 2014 v 23:22 | Reagovat

Jsi špatný Otec.
Bang Bang !
.........................................
PIC !
PIc!

P.S. Fotr je gay. A je tady cenzura.../99 znaků smazáno.
Pic a nezapomen

22 Alexej Alexej | Web | 22. května 2014 v 19:16 | Reagovat

Máš skvělý styl psaní, moderní fotře :-) Jen tak dál :-)

23 stara známá H. stara známá H. | 4. září 2014 v 19:36 | Reagovat

Zdar Oldřichu..k Panu Mýdlo asi chápu Cenkuv strach, po domáckou se da mýdlo vytvořit take z tuku a kostí, za druhé světové války tak vytvářeli mýdla z lidi. Takže kdo ví jaké mýdlo to doma mate a co v něm Čeněk viděl. ;-)  :-D
Jinak dobrý Oldřichu!! Jsem věděla ZEZ tebe něco vyroste!! A Tesco vyroste z Čeňka pod tvou taktovkou. Hahaha
Good luck[21]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama