Květen 2014

Čeněk se stěhuje

25. května 2014 v 18:44 Fotrův deník
Z nadpisu by se mohlo zdát, že je to konečně tady. Konečně jsme šoupli Čeňka na vojenskou školu a nebo přišel pán ve vyžehleným sáčku s visačkou a odvedl Čeňka do pasťáku. Skutečnost je ale trošku jiná. Čeněk se sice stěhuje, ale s ním i já s Natašou, a to do nového a většího bytu. Ptáte se, jak jsem si mohl z platu pijavice sociálního systému, které stát cáluje peníze jenom za to, že se stará o své dítě, dovolit větší byt? Věc se má tak, že jsme získali byt od naší tety z venkova, kterou zavřeli do blázince. Ukázalo se totiž, že teta z venkova nebyla vůbec z venkova. Bydlela v paneláku, byla kleptomanka a schizofrenik. Jedno z jejích alter eg byla hodná teta z venkova a nosila šátek na hlavě, takže tímto nás lehce ošálila (tady je škoda, že nenosila na hlavě, šálu, jelikož by nás pak ošálila šálou a to by byla pecka. Zde je prostor pro uznalé pokynutí hlavou, jak si mistrně hraji se slovy). Mimochodem další její alter ego byl nádražák Radim. Teta z venkova, která nebyla z venkova a občas byla nádražák Radim, byla až na svou zálibu v drobných krádežích neškodná. Jednoho dne jí však v tý bedně ruplo definitivně. Pobíhala po baráku omotaná záclonou a hulákala, že za chvíli přijede výtahem z nebe Ježíš, takže nikdo nesmí používat výtah, dokud Ježíš nepřijede. Její sousedka, která patrně netušila, jaká důležitá návštěva za chvíli přijede z nebe výtahem, tento použila. Teta z venkova z toho dostala záchvat zuřivosti a pokousala sousedce jezevčíka. Zanedlouho už ji ve svěrací kazajce odváželi. Takže tímto způsobem jsme se dostali k novému bytu.

Kdysi jsem byl na brigádě u stěhováků. Pokaždé, když jsme přijeli někoho stěhovat, tak nám během procesu s potutelným úsměvem stěhovaný tvrdil, že lepší je vyhořet, než se stěhovat. Toto pokaždé doplnil idiotským úsměvem, jakože to je děsně vtipný a zároveň hluboký. Ačkoliv jsem tuhle hlášku slyšel pravidelně několikrát denně od všech lidí, co jsem stěhoval, a každé její další vyslovení mě drásalo na duši a měl jsem chuť dotyčného vzít tyčí z milosti, aby se už netrápil, musel jsem se vždycky usmát, aby byl zákazník šťastný a spokojený sám se sebou, jaký je to šprýmař a jakou originální hláškou stěhováky uzemnil. Právě proto snad ani nemůžu uvěřit, co napíšu a to je, že je snad opravdu lepší vyhořet než se stěhovat. Minimálně je lepší vyhořet než se stěhovat s Čeňkem. A aby to bylo ještě napínavější, sehnal jsem nájemníka do té naší malé špeluňky, ale má podmínku, že je třeba to tam vymalovat a hlavně se musí nastěhovat do týdne. Takže a tedy jsme se museli nasáčkovat k rodičům Nataši a souběžně rekonstruovat dva byty.

Stěhování do většího bylo nevyhnutelnou nutností. Čeněk už má celý byt prolezlý skrz naskrz a nic ho tam už nestimuluje. Navíc zjistil, jak obelstít dětské pojistky a vniknout do zásuvek, ve kterých se skrývají lákavé a tajemné léky nebo chutné čisticí přípravky. Je čas změnit lokál a nastolit Čeňkovi nový řád. Navíc pokud bych byl v tom bytě ještě o měsíc déle, tak bych se demonstrativně pořezal střepem v obličeji, jelikož to už fakt nešlo.

Člověk by řekl, že v tak malém bytě nejsou skoro žádné věci. Stačí vzít dvě tašky a všechny naše věci v nich odvezeme. Tak bych si to alespoň představoval já. Bohužel tomu tak nebylo. Co ten byt průběžně vstřebával, nyní nárazově vydal. Věci, které jsem již dávno obrečel, věci, které jsem ani nevěděl, že jsem měl a nebo věci, které určitě nebyly moje ani Nataši. To všechno se nyní nakupilo na obří hromadě uprostřed bytu. Od brzkého rána jsem veškeré věci pytloval nebo dával do krabic a jak na běžícím pásu odvážel postupně k rodičům Nataši, kde máme dočasně svůj bejvák. Organizace stěhovacího procesu se chopil sám Čeněk, který působil jako supervizor a ze své vyvýšené židličky na stěhování dohlížel a rozdával úkoly. Malý supervizor chvíli spokojeně sledoval, jak dřu jako mezek a odnáším pytle do auta. Posléze mě přeřadil na jinou práci. Dostal jsem za úkol ho vzít a donést malého supervizora k vypínači, aby mohli blikat se světlem. To totiž stěhování uspíší, když budu Čeňka hodinu držet u vypínače, aby si mohl blikat. Jakmile vedoucí stěhování a manažer logistiky, Čeněk, doblikal světýlkem, dopravil jsem ho zpět na jeho kontrolní stanoviště, odkud pokračoval v monitoringu a pak se posral.

Čeněk má asi dvacet tun hraček a džambilion tun oblečení. Já jsem svoje věci zabalil do dvou pytlů a bylo. Čeněk má aktuálně větší majetek, než já kdy mít budu. Přestěhovat jeho majetek do nového bytu, to je fakt za trest. A přitom on tolik věcí nepotřebuje. Co se týče oblečení, stačí mu dvě bodýčka, dvoje tepláky, mikina a ponožky. Nataša z něj dělá zbytečně metrosexuála. Jedno bodýčko utáhne klidně i celý týden. Stačí jenom kontrolovat, aby ho moc nepoblil a pokud proběhne nějaký průser, tak se to opláchne v umyvadle a zatím, než to uschne, vezme si to druhý bodýčko. A hračky? S těma si nehraje. Má pana Pandu a tím to hasne. Hlavně, že má asi patery obří plastový bagry, na který akorát tak v noci šlapu, když jdu na záchod a pak do nich vzteky kopu, což bolí ještě víc, než na ně šlápnout. Jak se stěhuje šest bagrů? Původně jsem je chtěl stěhovat tak, že je naházím do popelnice, ale Nataša řekla, že takhle ne. Svázal jsem tedy šest bagrů provázkem a gumicukem přidělal na zahrádku na autě. Tak trošku jsem jejich přidělání odfláknul a doufal, že cestou za jízdy spadnou pod kola náklaďáku a bude od nich pokoj. Dál tam má dva plný kýble kostek, který nechápe, tři krabice plyšáků, kterých se bojí, tašku plnou molitanových míčků, který ukusuje, takže je má zakázaný, dvě tašky pěnových puzzle, který akorát rozdělává a dělá z nich bordel, takže je má taky zakázaný a potom děsnou spoustu různých věcí, co hrajou dětský melodie a který mě neskutečně vysíraj. Jednou jsem myslel, jak jsem na to všechno vyzrál, protože jsem z těch krámů vytahal baterky, aby to nehrálo. Ono to ale stejně hraje. I bez baterek. Pohání to totiž patrně mé utrpení.

Jakmile bylo odstěhováno, mohli jsme přemístit Čeňka do provizorního bydliště - obývací pokoj u rodičů Nataši. Krásně se nám tam žije ve třech v tom jednom pokoji, jen co je pravda. Právě proto je potřeba pohnout s rekonstrukcí, abychom se mohli co nejdříve přestěhovat.
Je to velmi krásná životní etapa. Ráno Čeněk vstává za rozbřesku a řve, neboť se budí v pro něj novém prostředí. Pak jde Nataša do práce. Během dne na střídačku usínám a starám se o dítě a po večerech makám na bytech.

Proces rekonstrukce, i přes mou urputnou snahu, neprobíhá podle představ. Jako jo, dávám do toho to srdíčko, dřu jako mezek, ale prostě a jednoduše mám volšový ruce a nemám to tak úplně zažitý. Takže nestíhám. Nejvíc za vinu však kladu špatné organizaci času. Před samotným malováním mi trvalo dvě hodiny, než se mi podařilo rozdělat a položit na podlahu igelit, aby ani kapička barvy nekápla na mou plovoucí podlahu. Jakmile jsem s velkou slávou zakryl celou podlahu v pokoji, namíchal jsem si profesionálně na balkoně barvu v kyblíku a odnesl tuto do pokoje. Během přenášení se urvalo ucho kyblíku a celá barva se mi vylila na plovoucí podlahu v jiné místnosti, než byl položen igelit. To mě stálo cenné minutky samotného finišování a taky jsem musel volat sklenáře, jelikož jsem vzteky mrsknul prázdný kyblík od barvy do okna, které popraskalo. Nataša navrhla, že by bylo lepší najmout si na to hodinového manžela, což mě ranilo. Samozřejmě, že hodinový manžel nebyl vůbec potřeba, jelikož jsem při škrabání omítky ze zdi vyškrábl celý vypínač a přeťal nějaké dráty, takže bylo potřeba rovnou elektrikáře.

Inu, čeká nás ještě spoustu krásných okamžiků v obýváku u tchýně a tchána, a pokud se mi podaří přežít rekonstrukce, budeme v novém bytě, což považuji za krok kupředu.

Deset nejčastějších vět moderního fotra

18. května 2014 v 17:10
Čím déle jsem s Čeňkem doma, tím víc si připadám jako intelektuální mrzák. Jak se veškerá má existence zautomatizovala na zajeté denní pravidelné úkony, můj mozek se rozmělňuje, až mi jedné krásné noci vyteče uchem a bude vymalováno. Jinak to patrně ani dopadnout nemůže. Za tu dobu, co jsem na mateřské se mé IQ pomalu blíží úrovni středně pokročilého paviána a není vyloučeno, že za pár měsíců tuto hranici překonám a bude mě čekat intelekt nemocné gorily. Smutné bude, až opustím i ty lidoopy a svou inteligencí navštívím svět vačnatců.

Známky upadajícího myšlení jsou den ode dne čím dál tím víc patrné. Onehdá jsem si k vaření večeře musel přibrat kalkulačku, abych zjistil, kolik dvoudecilitrových skleniček je potřeba k dosažení litru vody. Nakonec jsem to beztak spočítal špatně a palačinky jsme museli povečeřet z hrníčků, jelikož jsem se s vodou až příliš rozvášnil a po nalití "těsta" na pánev se toto místo smažení začalo vařit. Po kvalitní večeři jsem se dozvěděl, že do palačinek se nedává voda, nýbrž mléko, takže množství vody nebylo relevantní.

Ono se v podstatě není čemu divit. Starání se o dítě není nic, co by stimulovalo inteligenci. Stačí být o pár bodů iq před ním, abyste byli o fous chytřejší, a tedy dokázali vyhodnotit různé situace o něco lépe. Když vidím Čeňka, jak olizuje zeď a přitom se mlátí pěstičkou do hlavy, musím uznat, že být o pár bodů iq před ním napřed, není zas takový problém, ale není nasnadě usnout na vavřínech. Podle očividné stagnace budu zeď olizovat někdy na podzim a v zimě už mě bude muset Nataša přebalovat.

Nejen spánkový deficit a stejné triviální pravidelné denní úkony můžou za můj stav. Taktéž nedostatek sociálního začlenění a hlavně komunikačních podnětů mají svůj díl viny. Veškerá moje komunikace se scvrkla na deset vět, které používám a které mi k životu stačí. Je to možná smutné, ale následující věty jsou vše, co za den vyslovím:

1. "Čeňku, ne, nesmíš"
- A začnu hned s tím nejtěžším kalibrem. Tuto větu používám s přehledem nejčastěji a již v naší domácnosti zlidověla. Až umřu, tak si jí nechám napsat na náhrobek. Kadence používání této věty je příkladná, avšak smutné na tom je, že její efekt pokulhává. Pokud totiž Čeněk například mlátí mobilem do televize a já mu řeknu, že to nesmí, začne se smát, řekne "tytyty", jakože to, co dělá je špatné a on je s tím spraven, a dál tříská mobilem do televize. Pakliže zvýším tón hlasu, abych mu předvedl, že já tomu tady velím, udělá znova "tytyty" a mobil po mně hodí. Pak si vezme dětský kladívko a tříská s ním opět do televize. Pokud ho vezmu do náruče, tříská mi kladívkem do hlavy. Zabavím-li mu kladívko, řve. Vrátím-li mu posléze kladívko, nejen, že pořád řve, protože jsem narušil jeho suverenitu, ale pokračuje v mlácení do předmětů. Jediným přijatelným řešením je nechat ho roztřískat televizi, ať je kluk šťastnej. Nataša koupí novou. Výchova to sice není optimální, ale zase na druhou stranu se tím eliminuje možnost, že mi jednou rupne v bedně a Čeňka tou televizí prohodím.

2. "Nech si piňďu"
- Takový klasický evergreen u přebalování. Fakt nevím, proč to dělá, ale pořád se tahá za penis. Člověk si řekne, že to je jenom takové nevinné dětské laškování sama se sebou, ale když on si ho vytahuje skoro až k bradě. To podle mě není v pořádku. Jednoho dne si ho utrhne a bude mít bebí.

3. "Udělej….."
Těch pár teček za "udělej" je velmi velkorysých, ale nebudu si nic nalhávat. Čeněk umí udělat akorát paci paci, pá pá, a umí udělat mentála. S tím si vystačí a to mu do života zřejmě stačí. Je to malý šťastný člověk.

4. "Jak dělá…?"
- podobný jako u "udělej". Sice se můžu Čeňka zeptat, jak dělá například pejsek, slepička nebo takový kulíšek nejmenší, ale je mi to k ničemu, protože Čeněk umí akorát "bůůů". Jednou jsem se před Natašou zeptat Čeňka, jak dělá máma. Čeněk udělal "bůůů" a pak začal tleskat. Nataša si to vyložila tak, že jsem ho naučil, že máma je kráva a proto po mně vztekle hodila vidličkou.

5. "Dáš si bum bum"?
- Zde bych rád, aby nedošlo k omylu. Touto větou nevyzívám Čeňka k tomu, že mu dám přes hubu, ale ptám se ho, jestli si dá napít. Čeněk se posléze napije, vytrhne mi lahvičku s tekutinou, odšroubuje víčko a její obsah vyleje na zem. Pak v tý kaluži tancuje, vyválí se v ní a je spokojený. Bum bum pro mě znamená vytírání podlahy.

6. "Dáme hamu papu"
- Krmení Čeňka je jedna veliká honička. Pokaždé, když jdeme dávat hamu papu, Čeněk zdrhá, jelikož se mu nelíbí sezení v židličce. Ale protože má Čeněk malý nožičky a utíká asi tak rychle jako když já po dvou hodinách spánku plameně diskutuju s Natašou na libovolné téma (tedy pomalu, nejistě a často se zadrhává), je jeho odchycení a následné umístění do židličky dílem okamžiku.

7. "Čeňku hezky spinkej"
- Věta plná naděje a optimismu. Pokaždé, když ho dávám spát, je to napínavé.

8. "Tak už kurva chrápej"
- Tato věta následuje většinou dvě až tři hodiny po větě plné naděje a optimismu "Čeňku hezky spinkej" a to pokaždé, když Čeněk hezky nespinká a místo toho stojí v postýlce a vyřvává.

9. "Tak a teď už je to tvůj problém"
- Věta nabitá otcovskou láskou a porozumění pokaždé, když přijde Nataša z práce a já jí ve stavu polosmrti předávám Čeňka a odcházím vařit nebo žehlit.

10. "Takže dneska zase nic nebude?"
- Klasická večerní věta těsně před tím, než jdu na dvě, tři hoďky spát. Ze setrvačnosti se pokouším u Nataši loudit sex. Pokaždé, když jsem odmítnut, mi spadne velký kámen ze srdce, jelikož bych ten sex asi už nepřežil.

A bonusová věta: "Kristovo noho, ty jsi posranej až na zádech"
- Sundávat při přebalování Čeňkovu plínku je jako rozbalovat si dárek pod stromečkem. Je to napínavý a člověk nikdy neví, co vlastně dostane.

S těmito větami jsem se naučil žít a víc už k tomu životu nepotřebuju. Dokonce už pomalu toho ani víc říct neumím. Nedávno u nás byl elektrikář opravovat nefungující osvětlení v koupelně, za jehož nefunkčností dozajista může Čeněk. Když přišel, nabídl jsem mu, jestli si nedá bum bum. Při odchodu jsem mu ukázal, jak dělá pejsek a pak jsem mu ještě udělal pápá. Ve dveřích jsem mu zaplatil (určitě mě natáhl, ale neměl jsem dostatečné dovednosti na to spočítat, jestli jsem mu dal správnou bankovku). Když vypadnul, velmi jsem si oddechnul, že během oprav si nešáhl byť i omylem tam, kam neměl, jelikož potom bych mu musel říct: "nech si toho piňďu" a to by pak bylo divný.

Deníček moderní matky

11. května 2014 v 18:56 Fotrův deník
To, že já mám svůj deníček, je věc zřejmá. Dokonce i Čeněk má svůj malý poslintaný deníček v postýlce schovaný pod matrací. Ale onehdá vyšlo najevo, že i Nataša si vede svůj deníček. Jsme taková deníčková rodina. Nataša svůj deníček nepřiznala a v dobré víře, že jej nenajdu, ho schovává ve skříni mezi kabelkami. Nataša ale neví, že já jsem dobrák, a když není doma, tak jí prohledávám věci, abych našel něco, co by se dalo proti ní použít. Náhoda tomu chtěla, že jsem při svém slídění našel i její deníček. Se zálibou jsem ho celý přečetl, provedl pár poznámek a opravil jsem jí pravopis (patrně trochu neprozřetelně, protože, až si ho někdy bude pročítat a zjistí, že má ve svém textu opravené hrubky cizím rukopisem, které jsou navíc zvýrazněné červenou fixou a na konci každé kapitoly je udělené slovní známkování, pojme podezření). Taktéž stojí za zmínku, že Nataša možná i počítala s tím, že ho někdy v budoucnu objevím a proto mi v něm změnila jméno. V Natašinině deníčku se jmenuju Olda. Otázkou je, zda mě má za takovýho blbce, že nepoznám, že se jedná o mě a nebo, jestli se tady nevyskytuje osoba se jménem Olda, která mi tak trochu leze do zelí. Každopádně přikládám krátký úryvek z běžného dne Nataši.

04:00 - Venku je ještě tma a Čeněk se na mě kouká z postýlky a něco žvatlá. Je to vtipný. Dokonce se svýmu žvatlání směje. Je to tak roztomilé. Vzbudím Oldu, ať se s ním jde pomazlit a já půjdu zase spát.

04:10 - Olda vůbec nejde vzbudit. To má z toho žehlení do dvou do rána. Kdyby místo hodinový koupele radši žehlil a trochu sebou i hodil, mohl mít o půlnoci vyžehleno a klidně by pak stihnul i vytřít chodbu.

04:20 - Čeněk už nežvatlá, ale vříská a lomcuje s postýlkou. Zkopávám Oldu z postele, ať s tím něco dělá a já můžu dál spát. Za tři hodiny jdu pracovat, tak ať se to netáhlo kouká starat o syna.

04:25 - Olda se zmateně motá po místnost a ze setrvačnosti bere do rukou žehličku. Musela jsem ho okřiknout, že teď se žehlit nebude, že je potřeba ukonejšit dítě. Je to strašný s těma chlapama. Olda nakonec odložil žehličku, dopotácel se k postýlce, usmál se a omdlel. Co je tohle za chlapa?

04:30 - Musela jsem Oldu proplesknout, aby se vzpamatoval a šel nakrmit dítě. Kvůli tomu jsem vylezla z postele a teď jsem silně rozladěná. Odcházím zpět do pelechu a ať je tady klid, jinak všichni uvidíte.

05:00 - Čeněk řve. Proč Čeněk řve? Už jsem spala. Co s ním ten Olda dělá? Ten blbec usnul v půlce zlomenej o postýlku a Čeněk tady chodí po místnosti, řve a lomí rukama. To je fakt materiál.

05:05 - Jdu nakrmit Čeňka, jelikož jsem Oldu seřvala a teď musí za trest klečet v koutě a přemýšlet, co udělal. Co si neudělám sama, to nemám. Jakmile nakrmím dítě, převezme ho Olda a já se zkusím ještě trochu prospat.

05:10 - Čeněk je nakrmenej, spokojenej, ale začal nám nějak zavánět. Je posranej. Tak na tohle já kašlu. Povolávám Oldu z kouta, ať sjedná nápravu, a já jdu spát.

06:30 - Probouzí mě tiché naříkání, které vychází z postýlky. Čeněk hledá dudáka. Je to takové malé neštěstí. Kde je vůbec Olda? Olda usnul vkleče v koutě opřenej o zeď. On se tam fakt vrátil. Ten chlap je úplně zlomenej. Dávám Čeňkovi erární dudák z šuplíku a ten je opět spokojený. Vypadá to, že znovu usne. No nic, už spát nepůjdu. Skočím do koupelny něco se sebou udělat.

06:45 - No to je fakt pecka. Hledám krém na pleť a zjišťuju, že je rozdělanej na zemi za hajzlem a z půlky rozpatlanej po zdech. Co tady ty dva vyváděli? Olda má nakázáno, aby sem Čeňka nepouštěl. Tady je vidět, že se mu to celý bortí přímo pod rukama. Bůhví, co se doma děje, když tu nejsem. Namažu si ksicht krémem ze zdi a ještě se učešu hřebenem.

06:46 - Hřeben je poblitej. Proč?

06:55 - Má ranní seance v koupelně za účelem sebezkrášlení se pomalu ale jistě bortí. Někdo (Čeněk) mi ukousnul kus rtěnky, odličovací tampony jsem našla v nádržce od záchoda a řasenka má vyškubaný štětinky. Tak a dost. Koupím zámek a koupelnu budu ráno zamykat a odemknu jí, až přijdu. Olda bude chodit na záchod na kýbl, který mu nechám na chodbě, a zuby si bude čistit ve dřezu. Já mám jenom jedny nervy.

07:10 - Kašlu na to, to se fakt nedá. Obličej jsem si musela vyčistit hajzlpapírem a pak jsem si namazala rty indulonou, jelikož ani ten jelení lůj nemůžu najít. Bůhví, kde je mu konec. Radši vyrazím do práce.

07:30 - Domácnost je již v plném proudu. Čeněk sedí ve stoličce a zadává Oldovi různé úkoly, které když nesplní, potrestá ho řevem. Rozloučím se s Čeňkem a Oldou a odcházím. Jakmile za sebou zabouchnu dveře, ozve se z bytu pronikavý řev. Čeněk si uvědomil, že máma odešla a on zkejsnul doma s tátou. Přiznám se, že pokaždé, když odcházím, mívám obavy, zda až přijdu, najdu je oba živé.

09:30 - V práci nuda. Už hodinu hraju solitaire a ještě jsem ani jednou nevyhrála. Je čas na kontrolní telefonát domů. Mám podezření, že Olda šoupnul Čeňka do ohrádky a nijak ho nerozvíjí. To nesmím dopustit.

10:00 - Tak jsem dotelefonovala s Oldou. Dušoval se, že Čeněk není v ohrádce. Prý mu zpívá a Čeněk je velmi soustředěný. Vzhledem k tomu, že v pozadí byl slyšet řev očividně nerozvíjejícího se Čeňka a tlumený zvuk televize, kterou toho blbce Oldu nenapadlo aspoň během hovoru ztišit, je jasné, že žádné zpívání neprobíhá.

12:30 - Už mi z toho solitairu hrabe. Je čas na další kontrolní telefonát, jestli se Čeněk rozvíjí.

14:45 - Další kontrolní telefonát. Olda mi oznámil, ať už ho neotravuju, že všichni žijou, všichni se děsně rozvíjejí a Čeněk zrovna pod jeho přísným dohledem řeší matematické úlohy. Seřvala jsem ho, jelikož ze mě si srandu dělat nebude. Vždyť já to myslím dobře.

15:30 - Asi to tu dneska zapíchnu dřív. V solitairu jsem třikrát vyhrála, což je dobrý, takže můžu jít domů. Olda mi už nebere telefon, tedy nemám přehled, co se doma děje.

16:00 - Můj nezvykle brzký příchod domů nebyl nikterak velkolepý. Čeněk seděl posranej v ohrádce a přežvykoval si sundaný punčocháče, zatímco Olda byl pohozený na podlaze, kde usnul s nohou v kyblíku s vodou a mopem v ruce. Z pusy mu tekly sliny, pupek vyvalenej na podlahu a oděn byl jenom do kostičkovaných trenek, které měl z boku poblitý od Čeňka. Fakt šukézní chlap tohle. Pak se nemá divit, že na sex nemám náladu.

16:30 - Venku je hezky, tak posílám Oldu s Čeňkem na procházku. Jsem totiž sedřená z práce a potřebuju si dáchnout. Olda sice protestoval, ale jelikož za poslední týden spal asi tak dohromady šest hodin, je slabej jak kotě, takže jsem mu zkroutila ruku, dokud nezačal fňukat a pak musel jít. Dostal instrukce, že se musí vrátit do šesti, aby mohl ještě uvařit večeři.

18:00 - Jako hodinky. Oba kluci dorazili. Olda vypadá, že brzo umře, takže jsem se slitovala a zatímco bude vařit, vykoupu Čeňka.

20:00 - Už hodinu stojím s Čeňkem u vypínače a bliká se světlem. Děsná prdel to je. Je to šťastný chlapec. Olda usíná v křesle a na mé výtky, že by měl radši uklidit kuchyň, ať pak nemusí šůrovat zase do rána, odvětil jenom chroptěním.

21:00 - Čeněk usnul. Olda ožil a začíná loudit sex. Na to nemám vůbec náladu. Poslala jsem ho vyprat prádlo.

21:30 - Olda dal prát prádlo a i uklidil kuchyň. Už nemám, kam bych ho poslala, takže se nedá nic dělat a nezbývá mi, než se mu podvolit. Bude tedy sex. Ach jo.

21:31 - Hotovo. Je po všem. Olda celý udýchaný a zpocený s blaženým výrazem leží vedle mě. Celý se chvěje a asi má arytmii. Doufám, že mu to za to stálo. Každopádně svým nadsamčím výkonem a buvolím projevem vzbudil Čeňka, který stojí v postýlce a zvědavě šmíruje. To už je ale Oldův problém, jelikož já jdu spát. Ještě slyším jeho šourání po podlaze a jeho standardní větu: "Kristova noho, dítě, proč nespíš" a pak spokojeně upadám do zaslouženého spánku.

04:00 - Čeněk je vzhůru a kouká na mě z postýlky. Zkopávám Oldu s postele, ať s tím jde něco udělat a pomalu mi začíná další den matky.

Bolístky, bebíčka a jiná zranění

4. května 2014 v 19:00 Fotrův deník
Pravdou je, že malé děti postrádají pud sebezáchovy (minimálně tedy alespoň Čeněk) a proto, pakliže rodič na chvilku poleví ve své ostražitosti, nikým nehlídané dítě si například prosekne hlavu násadou od krumpáče, vypije lahvičku s kyselinou, která se nám všem jistě běžně válí doma po stolech či na nočních stolcích anebo si odřízne to jeho malé chodidýlko pilkou na železo. Tato zranění bývají většinou fatální, avšak existují i lehčí zranění, která bývají častější a kterým se dá i zasmát. Není totiž nic vtipnějšího, než dítě ležící v bezvědomí v tratolišti krve poté, co spadlo z postýlky na roh stolu a kolem kroužící hysteričtí rodiče, kteří lomí rukama nevěda, co dělat, zalykají se pláčem a vzájemně se dohadují, čí to je vina. Čeněk absolvoval již tolik zranění, že nezbývá než brát to tak nějak s humorem.

Kdyby mě nějaký dobrák naprášil na sociálce, která by následně na tento popud poslala kontrolu, asi by bylo zle. Čeněk je od hlavy k patě plný různých modřin, podlitin, škrábanců a jiných známek zranění. Kontrolor by se jistě zhrozil, načež bych byl hnán k soudu za násilí na svěřené osobě. Povaha a intenzita veškerých Čeňkových zranění by vedla k tomu, že bych byl označen za nejhoršího rodiče ve vesmíru, Čeněk by mi byl odebrán spolu s mými osobními věcmi a já bych byl pravomocně zbičován a o víkendech lámán v kole na náměstí. To vše by byl však jeden kolosální a do nebe volající justiční omyl, jelikož já bych ruku na své dítě nevztáhl. Jsem holubičí povahy. Navíc Čeněk nepochopil podstatu tělesných trestů, tedy nemá cenu ho bít. Když ho plácnu přes ruku s tím, že to je "fuj" popřípadě "eee" nedej bože, pokud to ještě zvýrazním slovem "nesmíš", akorát se tomu zasměje, zatleská a zdrhne. Pak to udělá znovu a znovu se po tělesném trestu zasměje. On se totiž vysmívá mně, jako rodiči. Je to do očí bijící výsměch mé autoritě a mému stylu vedení. Je to malej nevděčník a neřád.

Soudnému člověku musí být jasné, že veškerá zranění si Čeněk přivodil sám svým zhýralým a rabiátským způsobem života. Já razím teorii, kterou jsem už dříve zmiňoval, že je třeba jeho zranění ututlat před Natašou, co to jen jde. Je to podle mě správný směr výchovy a tímto stylem to dotáhnu hodně daleko. Těch zranění není totiž málo.

Nejčastější Čeňkovo bebíčko je poranění hlavy. Boule a různé oděrky a monokly jsou jeho poznávacím znamením. Způsob, jakým získává tyto své šrámy je velmi jednoduchý a zvládne to každý. Čeněk je totiž velmi živé dítě, jehož bystrost se ještě tak úplně neprodrala na povrch (s Natašou věříme, že jednoho dne se u Čeňka bystrost dostaví), proto tráví své volné chvilky tím, že bezcílně pobíhá po pokoji a mává ručičkama. Občas si zavýská, aby dal okolí vědět, že tomu tady celýmu velí. Jakmile se nabaží pobíhání, postaví se doprostřed místnosti, ukáže na stěnu, řekne "hmm", načež se rozeběhne a vší silou narazí do zdi. Je otázkou, co tím sleduje. Je možné, že s Natašou nechápeme souvislosti jeho narážení hlavou do zdi a uniká nám kontext. Výsledek je však vždy boule a nebo monokl. V tomto případě se zříkám jakékoliv odpovědnosti, jelikož nikdo mně nemůže dávat za vinu, že mi dítě rádo nabíhá do zdi. Já ho to neučil.

Další kategorií zranění jsou pády. Čeněk padá z malé výšky, takže se mu většinou nic nestává. Horší jsou mé pády. Buďto, že spadnu, když ho mám v náručí a nebo spadnu přímo na něj, když je on na zemi. To je ale opět jeho vina. Zdravý muž v produktivním věku plný síly by sám od sebe neupadnul. Já ale nic takovýho nejsem. Já jsem podlomený nevyspalý muž za zenitem, jehož budoucnost je smutná. Právě proto nárazově upadávám. Může se to stát kdykoliv. Většinou ale upadnu, když nesu Čeňka, jelikož jeho váha naruší mou křehkou rovnováhu. Čeněk taktéž straží po bytě různé nášlapné pasti z kostiček, hraček a z nablitých loužiček, které mi v plynulé chůzi příliš nepomáhají, a tedy pád je nasnadě.

Čeňkova bebíčka a sebevražedné pokusy mnohdy narušují hezké a příjemné chvilky. Onehdá jsem po náročném mytí oken žehlil prádlo a se zaujetím sledoval televizi (tuším, že jsem se díval na Sama doma). Byla to taková moje chlapská chvilka a já si ji užíval. Po očku jsem občas sledoval Čeňka, jak s rukama za zády obchází pokoj a tváří se děsně důležitě. Vzal ze země botu, vymotal z ní tkaničku a s touto mlátil Pana Pandu. Vypadalo to neškodně, proto jsem nadále žehlil a pobrukoval si štěstím a slastí. Zrovna mě v televizi zaujalo interview s hostem, který hovořil na téma ženské hygieny, když tu mi přes zorné pole prošla potácející se a sípající malá postava. To jsem přestal sledovat pána mávajícího nad hlavou novým druhem vložky a soustředil se na malou postavu. Malá postava sípala čím dál tím více a začala modrat v obličeji. Ten malej blbec se tou tkaničkou totiž začal škrtit. Když jsem mu tkaničku zabavil, tak začal řvát a na truc opět nabíhal do zdi.

Nataša vypije denně tak tři galony čaje. Proč to píšu? Protože přitom po bytě namátkově pokládá plné, poloplné či prázdné hrníčky. A to je pak voda na Čeňkův mlýn. Kdykoliv zmerčí hrníček, chvátá k němu a převrátí ho na sebe. Je to očividně děsná prdel na sebe lít čaj. Většinou potom mu ještě ten hrníček spadne na hlavu, a to je pak spokojenej a jde zase třeba nabíhat do zdi. Jsem zvědav, jak bude spokojen, až ten čaj bude vařící. Já abych se za ním uběhal a hlídal ho.

Největší klid mám, když ho šoupnu do ohrádky. To se pak ale nesmí dozvědět Nataša, jelikož podle ní a dalších odborníků na děti (podle mě, pokud se někdo prohlásí za odborníka na děti, je tento podezřelý a měl by být v hledáčku policie) dítě v ohrádce strádá a nerozvíjí se. Já s tím názorem nesouhlasím, jelikož Čeněk se chová v kleci úplně stejně, jako když v ní není. Prostě chodí do kolečka, občas pozoruje strop, a když projdu kolem, tak mi nadává a hrozí pěstičkou. Naopak já v tom vidím pouze pozitiva. V kleci se totiž nemůže zranit. Tento můj postřeh už však poslední dobou není tak úplně pravda. Čeněk si do klece občas propašuje různé předměty. Onehdá, když byl Čeněk v kleci nějak podezřele hodný, zavolal jsem na něj, abych se ubezpečil, že nezemřel nedostatkem rozvíjení. Následně klec zavrzala a na mě vykoukla hlava se zaraženými pastelkami v uších. Kristova noho. Takže je hluchej. Vyndal jsem mu pastelky z uší (fakt nevím, jak se do ohrádky dostaly) a hulákal jsem na to dítě, jestli mě slyší. Čeňkovi bylo moje hulákání ukradený a ukazoval na vypínač, že chce rozsvěcet světlo. Dokud se nedozvím, že není hluchej, žádný světlo se rozsvěcovat nebude. Naštěstí záhy někdo zazvonil a Čeněk se dral ke dveřím v domnění, že přišla máma z práce (jakmile přijde Nataša, tak Čeňka nezajímám. Je to nevděčník a potáhne na internát).

Do výčtu bych také rád přiřadil Čeňkovu havárii s kočárkem. Když jsme venku na procházce s kočárkem, tak po chvíli začne řvát, že v kočárku už být nechce a chce se aktivně zapojit do dění všedního světa venku. Jeho aktivní zapojení spočívá v tom, že chvilku chodí do kolečka, načež začne jíst kytky nebo vajgly a pak řve, že chce jít zpátky do kočárku. V rámci aktivního rodičovství jsem vymyslel, že ho lze zabavit, když tlačí kočárek. To si přijde užitečný a nepostradatelný. Navíc to je docela vtipný, jelikož dře jako otrok. Stačí ho postavit před kočárek. To se ihned zapře za madla, nadechne se a tlačí jak barevnej. Nic ho nezastaví. Pro své pobavení mu sem tam kočárek lehce zabrzdím, aby to měl těžší. Čeněk pak funí, je zpocenej a rudej jako malej vepřík, ale maká dál. Občas ho využívám jako nezničitelného rikšu, když jdeme z nákupu. To mu pak naložím na kočárek celý nákup, ať se chlapec pořádně nadře. Jemu to je jedno a pořád dře jako kůň. Kdyby existovalo takový to kolečko, ve kterým v terárku běhá křeček, ve větším provedení, aby v něm mohl Čeněk celý den tlačit kočárek, mohl by nám vyrábět elektřinu. Nevýhodou je, že neumí zatáčet. Jede pořád rovně. Proto se jednou přihodilo to, že jsem se lehce zapomněl, a Čeněk sjel s celým kočárkem i nákupem do příkopu. To pak bylo bebíček. Kočárek i s nákupem jsem vrátil zpět na cestu, Čeňkovi pofoukal bolístky a už zase mohl jít tlačit.

Seznam Čeňkových zranění a nehod by patrně nebral konce a na všechny si vzpomenout nelze. Ať už vezme své dětské kladívko a mlátí se s ním do břicha a nebo dělá hustopřísný saltíčka z postele na zem na hlavu, stále nemá dost a rád si přidává. Říká se, že děti jsou gumové a mně nezbývá, než souhlasit. Když spadnu například z postele já, je z toho aféra na celý týden, všechno mě bolí, sleduju si puls každou hodinu a jsem přesvědčen, že bych vnitřně krvácel. Děti to mají holt hozený jinak.