Červen 2014

Vysvědčení

29. června 2014 v 18:32 Fotrův deník
Letní prázdniny jsou za dveřmi a k nim neodmyslitelně patří i vysvědčení. Zúčtování za celý školní rok dopadlo pro někoho lépe, pro někoho hůře. Srdce zaplesá nad upřímnou dětskou radostí a potutelným úsměvem ve tváři, když dítko ráno hezky upravené s květinou odchází plno očekávání natěšené do školy pro své vysvědčení, aby se posléze vrátilo, fort ho seřezal ve vzteku urvanou lištou z podlahy a místo na tábor nebo k moři vyráží nebohý potomek na celé prázdniny makat na chalupu za tu čtyřku z matiky. Člověku u toho vyvstávají krásné vzpomínky na dětství.

Vzhledem k tomu, že Čeněk je ještě malej chcípáček, co je schopnej se udusit igelitkou a teprve nedávno se oklepal z novorozenecký žloutenky, školní docházka se ho zatím netýká (ještě pět let a pak potáhne do školy a já se konečně vyspím), tedy nezbylo, než abych mu vysvědčení vystavil sám. Rodiče chytrých dětí se jejich vysvědčením chlubí okolí. Rodiče hloupých dětí naopak vykládají, že děti nemají a nechlubí se tím pádem ničím. Inu, i já se tedy pochlubím Čeňkovým vysvědčením. Chlapec byl hodnocen ústně s kratším komentářem, protože nejsem zastáncem klasického nic neříkajícho známkování:

Český jazyk a literatura
- Student ve svém rodném jazyce pokulhává. Neovládá základní fráze a není schopen spojit podmět s přísudkem. Na dotaz odpovídá buď jednoslovným "ne" (na jakýkoliv dotaz) a nebo si uprdne a s vřískotem mávaje rukama ve vzduchu úprkem zmizí z dosahu. Velmi tristní jsou taktéž jeho diktáty, kdy v průběhu mého diktování triviálních gramatických frází není výjimkou, když student není schopen napsat dobře jediné slovo a místo toho raději pojídá papír a tužkou bodá do spolužáka - Pana Pandy. Slohové zdatnosti žáka jsou na minimální úrovni. Jako příklad uvedu slohové cvičení a to úvahu na téma uvědomění si sebe sama, když mu bylo po té, co vyjídal zbytky z odpadkového koše, řečeno, ať se nad sebou zamyslí. Studen se pouze pitomě usmíval a pokračoval v koštování zbytků. Co se týče literatury, tak tam je to vyloženě špatné. Dítě je literárně zanedbané, a pokud v knížce nefiguruje kravička, aby chlapec na ní mohl půl hodinu ukazovat a dělat "bůůů", nemá student o tuto knihu zájem a raději se poflakuje popřípadě lelkuje. Nezbývá mi tedy nic jiného, než chlapce z českého jazyka klasifikovat nedostatečně.

Matematika
- Student nemá ani základní algebraické znalosti a nemá snahu s tím něco dělat. Během obouvání bot, byl po nazutí první boty jasně vyzván, ať mi přinese druhou botu. Student zmizel do kumbálu a dotáhnul koště. Možná to bude znít jako otřepané klišé, ale ten kluk neumí ani do dvou počítat. Co však ztrácí v počtech, dohání v geometrii. Student onehdá vyryl kovovou lžičkou do zdi kolem celého pokoje dvě výstavní rovnoběžky a rtěnkou zase na všechny dveře v bytě narýsoval ucházející mnohoúhelníky. Z toho důvodu hodnotím studenta dostatečně.

Cizí jazyk
- Student v tomto předmětu vyniká. Vypadá to, že cizí jazyk je jeho koníčkem, jelikož ho ovládá, jako když bičem mrská. Není výjimkou, že chlapec je v cizí řeči natolik obratný, že naprosto neomylně přechází ze své rodné řeči do řeči cizí. Dokonce ani přizvaný externí lingvista, který cizí jazyky ovládá bravurně, nebyl schopen žákovi rozumět. Sice není úplně jasné, jaký konkrétní jazyk chlapec ovládá, ale jisté je, že to čeština není. Z toho důvodu nemůžu jinak, než studenta hodnotit výborně.

Přírodověda
- Student se neorientuje v názvosloví zvířat a veškerou faunu souhrnně označuje jako kravičku. Při přepadovém testu na domácí zvířata nebyl schopen ve své učebnici (obrázkové leporelo) nalézt prasátko ani kačenku. Na dotaz, kde je pejsek, ukázal na koně a udělal "bůůů", což jsem vyhodnotil jako slabé. Během studijního pozorování ploštic v parku, tři ploštice zašlápnul a pět jich snědl, čímž jasně demonstroval svůj nezájem o tento předmět. Na exkurzi na statku mlátil klackem husu (přičemž dělal standardně "bůůů") a následně se ztratil. Nalezen byl až po dlouhých minutách, kdy byl přistižen na pískovišti při krádeži plastového bagra, kterého zcizil malému chlapečkovi, jenž ani nebyl v naší skupině. Nezbývá mi, než žáka hodnotit nedostatečně.


Rodinná výchova
- Student umí říci "táta" a "máma". Tím jeho dovednosti v rodinné výchově končí, jelikož má tendence naopak rodinu rozvracet. V přidruženém předmětu "sexuální výchova" naprosto propadl, protože zcela cíleně a konstantně ruší sexuální život svých rodičů. Hodnotím nedostatečně.

Tělocvik
- Na hodinu tělocviku chodí student nevhodně oblečen, ušmudlán a nezřídka kdy posrán. Neumí udělat kotrmelec. Místo toho mlátí hlavou do podlahy a drze se tomu směje. Na druhou stranu vyniká v běhu, a pokud má formu, není lehké jej dostihnou. Jestliže navíc utíká z kopce, velmi pravidelně svůj běh zakončuje výstavním parakotoulem s hladkým dopadem na hlavu. Žák je hodnocen dobře.

Fyzika
- Student popírá fyzikální zákony a při pádu padá směrem nahoru. Archimedův zákon, kdy těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno vztlakovou silou, rovnající se tíze kapaliny stejného objemu jako je ponořená část tělesa, student rovněž odmítá přijmout a pokud je ponořen do kapaliny, začne se topit. Z toho důvodu hodnotím nedostatečně.

Křesťanská nauka
- Student není hodnocen, protože je to satan.


Zdravověda
- Nejsem si jistý, zda žák plně chápe význam tohoto předmětu. V rámci výuky si udělal bolístku na noze, kdy na sebe strhnul stolní větrák. Rána nebyla nikterak hluboká, avšak vyžadovala ošetření. Ránu jsem studentovi v rámci výuky zalepil náplastí s obrázkem veverky a nabádal ho, ať se mu to hodlá zahojit, než přijde máma z práce. Student si náplast s úsměvem odlepil z nohy a nalepil si jí na čelo. Během toho, co jsem se ho pokusil odchytit, student náplast pravděpodobně snědl a narazil hlavou do zdi. Tím pádem měl student monokl přes půl obličeje a při příchodu žákovy matky byla již oděrka na noze irelevantní a otec studenta byl tím pádem hnán k plné zodpovědnosti. Hodnotím tedy nedostatečně.

Chování
- Žák je drzý, odmlouvá, nepapá, dělá nepořádek, odmítá jít spinkat, často vyhrožuje formou "tytyty", leze i přes zákaz do záchodové mísy s úmyslem nabumbat se, strhává předměty z vyvýšených míst a umisťuje si je do pusy, či je cíleně ničí. Žák dostává navíc třídní důtku za zamčení svého otce na záchodě. Chování hodnotím jako nedobré.

Celkové hodnocení
- Za normálních okolností by žák neprospěl a já bych mu doporučil zopakování si celého ročníku, ale dát si ten roku znovu, to už by mě asi definitivně jeblo.

Den otců

23. června 2014 v 18:51 Fotrův deník
Tak jako každý rok, je den otců velkolepý svátek světového ražení, kdy otcové, svátečně oblečeni, jsou svými potomky na rukou nošeni, obdarováváni dary a zahrnování nehynoucí láskou. Samotný svátek má i křesťanský podtext a datuje se daleko do minulosti, kdy Ježíš na tento den obdaroval svého otce fungl novým nebozízkem. Jsem přesvědčen o tom, že den otců je každoroční událost století daleko přesahující věhlas Vánoc, Velikonoc a Nového roku dohromady.

Vloni jsem tuto událost promeškal, jelikož Čeněk měl jiné starosti, kdy se převalil na bříško a pak řval, neboť byl nasranej, že se nedokáže převalit zpět. Poté, co jsem jej převalil zpět na záda, opět se s velkou slávou převalil a opět řval. Převalovací škádlení měl naplánované Čeněk na celý den a bylo to tak trochu jako u kreténů. Není divu, že si ve svém nabitém programu neudělal místo na oslavu tátova svátku.

Letos jsem se rozhodl, že půjdu tomu štěstíčku trochu naproti a že nenechám nic náhodě. Čeněk se nejenže umí převalit z bříška zpět na záda, ale taktéž umí vstát, vytáhnout mi z kapsy peněženku a tuto hodit do hajzlu. Právě z toho důvodu jsem se s týdenním předstihem sem tam před Čeňkem zmínil, že se blíží den otců a nebylo by na škodu tátu nějak oslavně obdarovat.

Čeněk si vzal mé narážky k srdci a velmi se těšil. Možná právě proto si na den otců přivstal již o půl čtvrté ráno a úpěnlivým pištěním a hlasitým lomcováním s postýlkou mi dával najevo, že má pro mě hezký dárek. Čeněk má svého tátu velmi rád a proto samou nedočkavostí svůj dárek o půl čtvrté ráno natěšeně ručičkou vytahoval z plínek a rozpatlal o zeď a šprusle postýlky. Taktéž nezapomněl na potření peřinky a i pod polštářek kousíček dárku pro taťku schoval, ať se taťka poměje.

A jakou jsem měl na den otců hnedle takhle ráno radost. Jsa nevyspalý velmi jsem nemohl uvěřit, co se to právě událo a jestli se mi to nezdá. Čeněk, aby mě utvrdil v tom, že se mi to nezdá, hodil po mě kousek svého dárku a spiklenecky se usmál. "Kristova noho, nežer to", zasípal jsem zlomeným nevyspalým hlasem směrem k Čeňkovi a mžouraje s naběhlou žilkou na čele jsem toho malého rošťáka vzal a malý čipera šel za výrazného řevu rovnou pod sprchu i v pyžámku.

Nataša podle hlasitého veselí v koupelně, odtušila, že tady není čas na hrdinství a zahlásila, že jí není dobře a že je asi nemocná. Byla totiž neděle a v neděli mívá službu na vstávání ona, abych se aspoň jeden den v týdnu vyspal (beztak se nevyspím, protože Nataša mi přinese Čeňka do postele na mazlení a ten mě dloube do oka a nebo mě plácá do temene). Zajímavostí je, že Nataša bývá nemocná v neděli celkem často a v pondělí je jí opět dobře.

Když jsem Čeňka umyl a dezinfikoval, vzal mě za ruku a vedl mě k postýlce, abych si mohl ten jeho dárek patrně pořádně užít. Celé to malé peklo, co Čeněk vytvořil, jsem postříkal deodorantem a až do svítání seškrabával špachtlí. Den otců sice nezačal úplně sluníčkově, ale já se zlomit nenechám a věřím, že bude lépe.

Ve stále sváteční náladě jsem si oblékl svou oblíbenou košili, abych se cítil výjimečně, a jakmile jsem seškrabal ze zdi a postýlky svůj dárek, oblékl jsem Čeňka a vyrazili jsme na nákup. Nataša na mě ve dveřích houkla, ať koupím nějaké léky a že ona bude zatím spát.

Cestou do obchoďáku jsem zastavil na benzince, abych natankoval. Čeněk se vzadu v autosedačce znuděně zmítal, tak jsem mu dal na hraní klíčky od auta (jakékoliv klíče jsou jeho oblíbenou hračkou. Jsou to multifunkční záležitost, jelikož je může žužlat, může s nima zvonit, může je strkat do zásuvek a může s nima škrábat například zadní okénko v autě. Z toho důvodu máme v autě na straně, kde je autosedačka vyrytou rýhu skoro přes celé okénkou a je jen otázkou času, kdy se Čeněk proryje skrz a zdrhne). Svižně jsem natankoval a zanechav Čeňka vesele rýt klíčema do potahů, šel jsem zaplatit. Při cestě zpět k autu se stala zajímavá věc, která mě tak nějak nenapadla, ale která se v podstatě nabízela. Už jsem se blížil k autu, když tu se ozval cvakavý zvuk a blikla všechna světla. Je to tu. Čeněk se zamknul dálkovým zamykáním na klíčích. Zmáčkl takový to tlačítko pro centrální zamykání a den otců začal nabírat na otáčkách.

Můžu si stokrát říkat, jakej jsem idiot, ale nic to nezmění na tom, že dítě je zavřené v autě s klíčema a já jsem před autem bez klíčů. Napadlo mě, že se pokusím zahrát na Čeňkův intelekt a pokusím se ho posunky přes sklo navést k tomu, aby na klíčích zmáčkl to druhé tlačítko a dveře odemknul. Naštěstí měl klíčky pořád v ruce, takže šance tu byla. Vehementně jsem ťukal na okénko a křičel, ať zmáčkne ten klíček. Čeněk se na mě chvíli smál, protože to byla děsná bžunda, potom hodil klíče na zem, řekl: "bác" a bylo hotovo. Byla tu ještě možnost, že se Čeněk odpoutá z autosedačky, sleze z ní, vezme klíčky ze země a pohotově dveře odemkne, ale místo toho seděl a tleskal ručičkama.

Nyní byl čas na paniku. Mobil jsem samozřejmě nechal doma, takže jsem ani nemohl zavolat Nataše, ať někde najde náhradní klíče a nakluše nám pomoct. Možná je tomu tak dobře, jelikož kdyby viděla, čeho jsem schopen, dítě mi zabaví a až budu spát, tak mi něco udělá.


V tu chvíli jsem absolutně nevěděl, co mám dělat. Teplota navíc stoupala a Čeněk se nám začínal pomalu rosit. Zaběhl jsem na benzínku pro pomoc. Pumpař se nejdřív soucitně smál na celé kolo, ale posléze mi šel na pomoc. Ještě, že tu byl, jelikož odteď jsme na Čeňka skrz okénko čuměli dva. Čeněk na nás dělal vařila myšička kašičku a celá ta záležitost se příliš nepohnula. Pumpař dostal spásný nápad, že tady kousek bydlí nějaký jeho známý, který občas jako melouch krade auta (bezvadný známý), takže mu zavolal. Naštěstí byl zrovna doma, takže ani ne za deset minut se mi cizí hromotluk s ruským přízvukem dobýval do auta drátem. Dobrá věc se podařila a za chvilku bylo auto otevřeno. Pán je fachman jak hrom. Jenom jsem ho musel zastavit, když se vrhnul za volant s úmyslem nastartovat urvanýma startovacíma drátama. Omluvil se, že to je síla zvyku a nabídnul mi, jestli nechci koupit zlatý hodinky a nebo parfém, který vytáhnul z kapsy. S díky jsem odmítnul, dal mu za odměnu krabičku cigaret a vyrazil jsem konečně na nákup.


V obchoďáku jsem šoupnul Čeňka do košíku a začal jsem zběsile nakupovat. Čeněk vyjádřil nevoli se svým stavem, kdy se mu v košíku nelíbí, formou řevu a nadávání. Vyndal jsem ho tedy z košíku a nabádal ho, že sice jakože může chodit, ale bude se držet košíku. Čeněk mou pobídku odmítl přijmout za svou a s křikem se rozběhl úplně jiným směrem. Sice jsem ho záhy odchytil, ale tak nějak se mi ho nedařilo udržet v blízkosti košíku. Ještě, že mám pod čepicí. Tkaničku od boty jsem mu přivázal k podvozku košíku, takže nyní se od košíku nehne ani na krok. Sice se pohybujeme velmi pomalu, ale spokojenost je na obou stranách. Čeněk vždy radostně zvedl nožičku, já jsem popojel kousek s vozíkem a on si mohl přešlápnout. Podle mě ho to dokonce bavilo. Nedbaje šokovaných pohledů kolemjdoucích se náš malý konvoj došoural k uzeninám.

U uzenin jsem se patrně nějak zasnil, nebo já nevím, ale když jsem se opět soustředil na Čeňka přivázaného ke košíku, byla tam pouze přivázaná malá botička. Bez Čeňka. Lišácky si jí totiž vyzul (ještě že si tu nohu nepřehryzal, jelikož to nevím, jak bych doma vysvětlil) a nenápadně kamsi zdrhnul. Dneska jsem jářku ve formě. Ztratil jsem dítě v obchoďáku. Super to je.

S hrůzou v očích jsem pobíhal mezi regály a histericky řval "Čeňku, Čeňku, pojď k tátovi", čímž jsem samozřejmě všechny upozornil, že jsem otec k ničemu. Naštěstí personál brzy rozhlasem vyhlásil, že se našlo dítě a že je k vyzvednutí u kasy. Ještě že tak. Ten kámen ze srdce mi spadl natolik vehementně, že jsem byl připraven to dítě vzít, i když to nebude Čeněk.

U pokladny jsem se s Čeňkem konečně setkal. Předal mi ho pan manažer prodejny s tím, že Čeněk byl nalezen v oddělení elektra, kde mlátí DVD přehravačem o zem. Mimochodem mi také oznámil, že to mám za tři tisíce a ten rozflákanej přehrávač si můžu nechat. Napadlo mě, že bych řekl, že to není moje dítě a že ho neznám, ale to se na den otců nedělá.

Zaplatil jsem tedy za přehrávač (na nákup už mi nezbylo) a jelo se domů.

Doma jsem Čeňka nakrmil a dal ho spát k na smrt nemocné Nataša, která má kašel a pobolívá jí hlava, proto musím uvařit oběd já.

Po obědě ze zbytků, který jsem vyšťoural v temných zákoutích ledničky, jelikož žádné jídlo díky té nepříjemnosti s DVD přehravačem nemáme, jsem ještě vykonal další domácí práce, které korespondují s mým macho životním stylem, jako je žehlení, praní a podobně.

Jakmile se Čeněk vyspinkal a začal vyvíjet aktivitu, poslala nás Nataša na procházku, aby se z tý choroby mohla v klidu vyležet. Ještě jsem jí uvařil čaj a šli jsme se s Čeňkem projít. Během přendávání dítěte do kočárku, mě malý šikula poblil sváteční košili a mohli jsme vyrazit.

Procházka byla taková standardní. Čeněk nechtěl být v kočárku, takže pobíhal kolem mě. Záhy usoudil, že nemá chození zapotřebí, tak chtěl zpátky do kočárku. A tak pořád dokola. Na hřišti pokuřovala partička týnejdžrů, takže ani to hřiště neklaplo. Obkroužili jsme pár bloků a potom jsem píchnul gumu u kočárku. My totiž nemůžeme mít normální kočárek s plastovýma kolečkama. Nataša si vydupala retro kočárek, velkej jak kráva s obříma kolama, kterej se vůbec nedá ovládat a váží něco kolem metráků za hrozný pěníze. Je to jako tahat kolečko plný cihel. Do kopcovitých terénů se nedostaneme, protože se záhy unavím, takže akorát kroužíme na rovinkách.

Píchlej metrákovej kočárek nejde táhnout už vůbec, jelikož ta plandající pneumatika drhne, takže jsem ho musel naklonit a drandit po dvou kolečkách. Během drandění se kočárek převážil a překlopil se i s Čeňkem. Paráda. S odřenou hlavou, jsem ho řvoucího vzal do náručí a ten debilní kočárek táhl překlopený za sebou až domů. Tam jsem ho předal Nataša, které se udělalo zázrakem lépe a šla ho vykoupat. Já jsem si skočil dolů do večereky k Vietnamcům koupit lahváče. I s lahváčem jsem se doma zašil na záchod, kde jsem si ho svátečně v poklidu vypil a přemýšlel o dni otců. Podle mě se ten svátek přeceňuje.

Čeněk na plovárně

15. června 2014 v 19:17 Fotrův deník
Vzpomínám si, jak mě už od útlého dětství máma pořád tahala na koupaliště. Tam to byla naprostá hrůza. Nějaké ucelenější vzpomínky jsem naštěstí vytěsnil, ale pamatuju si, že na koupališti bylo vždy děsně moc lidí, že člověk neudělal krok, aniž by nezakopnul o zrudlé tělo opalujícího se náruživého koupáče, haldy vos, tukem nasáklé langoše, po nichž jsem se vždy s úspěchem doma večer poblil nebo posral, ale příště jsem si je dal znovu, uřvaný fagani, který stopro čůrali do vody. Dále nesmím zapomínat na znuděnýho plavčíka, kterej za ty tři pětky na hodinu, co mu smrkne provozovatel areálu, pokud se bude někdo topit, tak maximálně odejde a nebo pouze mávne rukou se slovy, že mu říkal, ať neskáká ze stran bazénu do vody a hlavně ve výčtu nesmí chybět vyšisovaný obtloustlý seladon opřený ve skandálně těsných plavkách (popřípadě rovnou ve slipech) svůdně o plot přehlížeje celý areál, jehož viditelná erekce přinášela slunce do všedních dnů všech koupajících. Občas, když se zadařilo, překecal jsem mámu, ať mi koupí jízdu na tobogánu. Uprostřed tobogánu jsem se pokaždé zasekl, jelikož tobogán neměl spád a v některých částech šel pravděpodobně do kopce. Pak jsem si ještě ve skokanským bazénu rozsekl čelo o můstek a nebo vyrazil dech, když jsem upadl na debilních kachličkách, které byly všude, a pak už jsem mohl jít s úpalem domů.

Tak takový vzpomínky mám na koupaliště. Není divu, že jsem se zařekl, že už tam nikdy nepáchnu.

Myslel jsem, že Čeňka nebudu vystavovat útrapám koupaliště, avšak vedra, která přišla z ničeho nic, mi mé plány značně narušila. Ač nerad, jednoho dne jsem se sbalil a vyrazil s Čeňkem na koupaliště. Bylo potřeba toho kluka trochu ochladit, jelikož začal pěnit.

U vchodu jsme si hezky vystáli asi hodinovou frontu, ve který jsem schytal z první žihadlo od vosy do ramene. U pokladny jsem dal kilo za vstup (na dotaz, proč je to tak drahý, mi bylo řečeno, že v tom mám i tři jízdy na tobogánu a hodinu minigolfu a nebo dvacet minut plážového volejbalu zdarma. Já totiž půjdu s ročním dítětem hrát plážový volejbal). U vstupu do areálu mě praštil do nosu smrad spálenýho oleje ze stánku s langoši a již z dálky jsem zahlédl o plot opřeného postaršího od sluníčka sežehlýho pána, jak si se zájmem prohrábnul rozkrok. Je vidět, že je vše v pořádku a na koupališti se za ty roky nic nezměnilo.

S Čeňkem jsme si položili deku hned vedle postarší paní s rádiem, která si strašně chtěla povídat. Čeněk jí přišel roztomilý, protože jí připomněl nějakého jejího vnuka a proto o svém vnukovi pořád vykládala. Na monolog starý ženský o jejím faganovi jsem byl totiž děsně zvědavej. Zvlášť, když Čeněk řval z vedra. Poctivě jsem ho namazal krémem na opalování, který jsem mu na příkaz Nataši přibalil do tašky, přerušil jsem bábu s tím, že ten její vnouček je jistě strašně super, ale že my si jdeme zaplavat a vyrazili jsme do bazénu.

S největším pohrdáním jsme minuli dětské brouzdaliště (Čeněk totiž absolvoval kurz plavání s miminama, takže nějaké brouzdálko je pod jeho úroveň) a vyrazili rovnou do plaveckého bazénu. Tam jsem posadil Čeňka na okraj a coby předvoj jsem skočil do vody, abych vyzkoušel teplotu i hloubku. Předvoj si lokl vody, zmocnila se ho panika a začal se lehce topit. Začal jsem plácat o hladinu a lapat po dechu. Čeněk se s celou situací popral statečně a udělal tátovi pápá. Nakonec jsem se neutopil, ale plavčík nás vyrazil a s tím, že takovýho břídila, co neumí plavat a ještě si k tomu divadlu přivede dítě, ještě nezažil, nás nasměroval na brouzdálko. Tam to prý bude pro nás všechny lepší.

Potupně jsme opustili plavecký bazén a přesunuli se na brouzdaliště. Je pravda, že zde jsem se cítil o trochu jistěji v kramflících. Přeci jen voda po kolena dávala takový ten hřejivý pocit bezpečí. Brouzdaliště je taková forma dětského hřiště. Platí zde stejná pravidla a všechna tato pravidla hodlal Čeněk porušit. Samozřejmostí je krást hračky slabším dětem a tak nějak celkově se chovat, jako by mu to tu patřilo. Když pak Čeněk držel jednomu naivnímu chlapečkovi, který si s ním přišel hrát, hlavu pod vodou a děsná legrace to podle něj byla, plavčík nás vyrazil i z brouzdaliště. Šli jsme tedy zpět na deku.

Tam jsem Čeňka opět namazal opalovacím krémem a zkontroloval telefon. Měl jsem deset zmeškaných hovorů od Nataši. Když jsem jí volal zpět, co se proboha děje, tak se mě zeptala, jestli jsem Čeňka namazal a ať na něj dávám pozor. Ještě, že tu Natašu mám, jinak nevím, co bych dělal. Čeněk mezitím vytáhl z tašky konvičku a razil s ní do přilehlého bazénku, kde si lidé myli nohy. Tam nabíral vodu do konvičky a zaléval květiny. Byl potom velmi šťastný. Náhoda tomu chtěla (možná spíš kombinace nevyspání a sluníčka), že jsem se lehce zasnil. Když jsem se probral, načapal jsem, jak Čeněk zalévá konvičkou na dece ležící bábu i s jejím rádiem. Ta v tu ránu zapomněla, jak jí Čeněk připomíná vnoučka a dožadovala se, abych jí to rádio zaplatil. Abych předešel nedorozumění, vzal jsem Čeňka a šli jsme se utábořit jinde, zanechaje hartusící bábu daleko za mnou. Všude bylo děsně narváno, takže jsme to zapíchli až skoro na kraji areálu u velkého keře. K vodě jsme to měli dál, než z domu na koupaliště, ale zase tady bylo míň lidí, které by Čeněk mohl zalít konvičkou.

Zatímco jsem čekal, až na nás plavčík zapomene, abychom se mohli vrátit někdy do bazénu, šli jsme s Čeňkem na průzkum. Ještě jsem Čeňka namazal krémem, vysvlékl ho z plavek a nechal nahatýho a šlo se.

Po chvíli svižné chůze jsme narazili na maringotku, ve které byly různý automaty a taky taková ta mašinka, jak do ní hodíte mince a můžete si zkusit vytáhnout plyšáka. V herně bylo docela narváno, ale kupodivu u plyšákomatu nikdo nebyl. Inu, řekl jsem si, že budu takovej ten typ táty hrdina-kamarád, kterej kluka potěší, rozhodl jsem se, že tu desetikorunu do toho automatu hodím a Čeňkovi nějakýho toho plyšáku vytáhnu. Jakmile jsem do toho stroje naházel dvě stovky a plyšák stále v nedohlednu, byl nejvyšší čas přestat. Čeněk během mého marného boje s nevýherním automatem bezcílně chodil do kolečka a rozmachoval ručičkama. Něco i žvatlal. Kdyby uměl mluvit, tak by mi určitě řekl, že ho to tu nebaví. Najednou přestal žvatlat, a abych použil hantýrky moderních maminek, vykakuškoval se přímo doprostřed herny. Jakmile hodil na podlahu bobana, byl nejvyšší čas prostory herny diskrétně opustit a vrátit se na deku.

Cestou zpět jsme to vzali přes brouzdálko, protože se vyměnili plavčíci a tento nás neznal. Tentokrát jsem se snažil Čeňka držet co nejdál od ostatních dětí, aby někoho neutopil. Čeněk si jen tak cákal vodou a snažil se nenamočit se do nějakého problému. Zatímco byl zaujat náročným cákáním vody, přicupitala k brouzdálku nahatá holčička s oblečenou maminkou. Holčička projevila o Čeňka zájem. Proto jsem ho vytáhl z bazénku a postavil před holčičku. On byl nahatý, ona byla nahatá, tak co by chtěl víc. Navíc to byla očividně koketa, jelikož předvedla Čeňkovi svůdně vařila myšička kašičku (není to žádná zvrácenost. Je to regulérní vařila myšička kašičku). S Čeňkem to však vůbec nic nedělalo. Znuděně se na ní podíval a šel si zase po svých do brouzdálka, kde hodlal v cákání vodou navázat, kde přestal. Co to s tím klukem je? S Natašou jsme v tomto ohledu velmi liberální a rozhodli jsme se, že ho do heterosexuality nebudeme tlačit.

Po fiasku s holčičkou, která by si evidentně dala říct, jsme se vrátili na deku. Ten den očividně ta erotika ve vzduchu byla, jelikož se za keřem utábořil mladý pár a jejich vzájemné vášnivé dotyky svědčily o tom, že se k něčemu schyluje. Čeněk se rozhodl, že takhle teda ne, a vydal se za párem dělat kazišuka, poněvadž to on umí, to zná z domu. Slečna byla z Čeňka nadšená a hned na něj začala žvatlat. Její amant zas tak vodvařenej nebyl. Zakysle seděl a na Čeňka se tvářil nevraživě. Když jsem si pro kluka přišel a odnesl ho, mladík na mě hodil děsně vyčítavý pohled, jakože, proč mu tohle dělám, že takhle si dneska neštrejchne. Když jsme se vrátili na deku, tak jsem zaslechl zpoza keře rozhovor, kdy slečna začala básnit o dětech a kolik, že jich budou spolu mít. Mladík během monologu slečny občas zaúpěl. Tímto bych se chtěl tomu mladíkovi omluvit.

A jelikož se Čeněk vydělal na vedlejší deku cizím lidem (nevím, kde se toho tolik v tom malém tělíčku bere), mohli jsme balit a spokojeně s dobrým pocitem jít domů. Tak jsme si to zkusili a zase někdy. Večer doma potom Čeněk zrudnul, takže vypadal jako malé rudé selátko. Celou dobu jsem ho totiž mazal místo opalovacího krému krémem proti striím, který jsem omylem přibalil. Tím pádem byl Čeněk spálený a řval. Nataša mi za trest odmítla uvařit večeři, tedy akce koupaliště slavila úspěch na všech frontách.

Život na vejminku aneb měsíc u tchýně v obýváku

8. června 2014 v 18:24 Fotrův deník
Po té spoustě pozitiv, které přináší rodičovství, je čas vrátit se do reality. Stěhování je v plném proudu a s Čeňkem a Natašou dočasně již měsíc vegetíme u jejich rodičů v baráku v obýváku. Ne, že bydlet s rodinou u tchýně a tchána v obýváku na gauči, by nebyl můj životní sen, to zase se říci nedá. Už jako malý ryšavý chlapec jsem pobíhal doma po bytě a prohlašoval, že až budu velký, budu bydlet na gauči u tchýně spolu s malým dítětem. Nicméně už bych pomalu byl rád, kdybychom se konečně nastěhovali do nového bytu.

Mohlo by se zdát, že práce na novém bytě již finišují a že se budeme moci nastěhovat co nejdříve, nicméně tyto práce již finišují tři týdny a určitě ještě pár týdnů finišovat budou. Když už mám pocit, že už se to blíží, vyvstane nějaký skrytý problém, jako třeba že není vymalováno, že není položená podlaha a nebo že místo koupelny je jenom rozkopaná ruina. Taktéž na nás nějaký sympatický nový soused zavolal policii, jelikož jsem pálil na domovní chodbě odřezané linoleum. Po příjezdu policie mi bylo řečeno, že zakládat otevřený oheň v obytném domě na společné chodbě je v rozporu s domovním řádem. Když jsem se pánů policistů zeptal, jestli můžu rozdělávat oheň jenom tak decentně a nenápadně, že to bude jenom mezi námi, byli na mě drzí a dokonce mi i pohrozili.

Vedle drobných problémů se občas staví na kus řeči i velký problém. Z televizních reklam nebo i filmů jsem se dozvěděl, že malování bytu ve dvou lidech je děsně velká taškařice a je to něco jako párty. Rozdovádění milenci s čepičkami z novin na hlavě mezi sebou během malování hravě laškují, cákají po sobě barvu, občas si navzájem máznou barvu štětcem na nos a hlavně jsou pořád děsně rozesmátí, šťastní a veselí. Inu, šel jsem do toho rovněž. Když jsme s Natašou malovali, rozhodl jsem, že budeme malovat stejně bujarým stylem, jako ve filmech. Takovou tu malířskou čepici z novin se mi nepodařilo složit, tak jsem si aspoň na hlavu přilepil izolepou kus časopisu. Nataša kus časopisu na hlavu izolepou přilepit nechtěla a raději bez náznaku legrace a veselí zcela stroze natírala zeď válečkem. Ještě, že mám pod čepicí a umím rozproudit zábavu. Začal jsem se vrtět do rytmu domnělé hudby, kroužil jsem kolem Nataši a v tom nejvíce zábavném okamžiku jsem jí zezadu chrstnul bílou barvu do vlasů. Očekával jsem, že tím rozproudím tu pravou natěračskou zábavu, ale bohužel. Nataša mi prozradila, že jsem neskutečnej debil a odešla pryč. Tolik k malování.

A protože těmito drobnými zádrhely proces stěhování nepokračuje úplně mílovými kroky, je třeba se naučit žít v obýváku.

Život ve vyhnanství mi naprosto rozhasil zajetý stereotyp. Být od rána do noci zavřený s Čeňkem v jednom bytě je voser. Nicméně v garsonce je to voser na nějakých třiceti metrech čtverečných. Tady je ten voser rozptýlen do několika pokojů (máme dovoleno se pohybovat napříč celým stavením, takže nemusíme pouze kroužit v obýváku), plus zahradu a plus další patro, kde sice nic není, ale Čeněk tam strašně rád leze po schodech a pak si na těch schodech rovněž strašně rád rozbíjí hubu, načež samozřejmě řve a jde žalovat psovi, jakej jsem fotr k ničemu.

Takže a tedy místo toho, abych nechal Čeňka vyřádit se v jednom pokoji, kdy v leže na kanapi na něj občas hodím očko, jestli třeba nevdechnul šroubovák a nebo nenaběhnul hlavou na hák, který se používá při zabíjačce na zavěšení prasat (člověk nikdy neví, kdy se mu takový hák sám od sebe zjeví v bytě), tak teď za ním utíkám z pokoje do pokoje a na poslední chvíli zabraňuji různým tragédiím.


Jednoho by napadlo, že můžu Čeňka odložit do klece a mám pokoj. Jenomže chyba lávky. Natašiny rodiče asi nechodí do práce, nebo já nevím, ale pořád tu tak nějak náhodně oplendujou po celý den. Nataša zakázala po dobu přechodného bydliště ohrádku používat a patrně si najala svoje rodiče, aby na to dohlídli, jinak si to nedovedu vysvětlit. Když už ve fázi blížící se pomatení mysli rozbalím ohrádkku a chystám se bujarého Čeňka do této umístit, vždy se odněkud vynoří buď tchýně a nebo tchán a s výrazným mlaskáním a kroucením hlavou mi dávají najevo, že takhle ne. Že se bude volat Nataša a ta mi to vytmaví. Takže super. A to vždy před tím ještě prolezu okolí, abych se přesvědčil, že kolem nikdo není. Podle mě se schovávaj ve stoupačkách nebo někde dole v podzemí v kotelně, jinak fakt nevím. Takže teď mám ty galeje dokonce i s dohledem a o to to je lepší.

Taková ta světlejší stránka celého tohodle stěhovacího procesu je skutečnost, že rodiče Nataši mají velikou zahradu. Zpočátku to vypadalo jako solidní zašívárna. Sednu si do pergoly, možná si otevřu i lahváče (to spíš ale ne. Spíš si otevřu například mateřídouškovou neperlivou nechutnou minerálku, kterou nás Natašinina máma napájí po galonech) a nechám Čeňka pobíhat po zahradě a dopustím, aby byl šťastný. Plán vypadal přijatelně, avšak záhy jsem poznal, že zahrada skýtá řadu úskalí.

V první řadě je uprostřed zahrady malý rybníček. Dříve v něm snad i plavaly ryby. Ty očividně už buď lekly a nebo vysublimovaly, takže v rybníčku plave pouze vodní hmyz a proslýchá se, že v rybníčku žije i vodní netvor. Čeněk má samozřejmě velké ambice v oboru kryptozoologie a proto podniká expedice do pobřežní oblasti rybníčku dvakrát dva metry. Jeho bohabojná expedice spočívá v tom, že se dopotácí na kraj rybníčka, zatleská a s velkou slávou do rybníčku spadne. Potom řve a je mokrej. Takže ho převlíknu, aby se posléze opět vydal do tajemných vod na stopu bájného tvora z rybníčku. Z toho důvodu ho musím od rybníčku držet dál.

Pokud se náhodou zadaří a povede se mi ho udržet dál od rybníčku, zaběhne si pustit hadici a pokropí sebe i mě. Tedy je opět mokrý a musím ho znovu převléknout.

Z tohoto hlediska je přijatelné, pokud je venku fakt pěkné počasí a je teplo. To nechám Čeňka na zahradě nahatýho a to pak může pouštět hadici, jak se mu zlíbí. Co mě při pohledu na pobíhajícího nahatého Čeňka překvapilo a čeho jsem si doposud nevšiml je, že Čeněk má celulitidu. To jen taková zajímavost.

Nejen voda je nebezpečí, které zahrada skrývá. Je zde také pošahaný soused, který chová včely. Jsou dny, kdy se soused-včelař neovládá a vysílá své včely do okolí na trestné výpravy, kde šíří zlo. Nejednou se proto stalo, že se z ničeho nic utvořil na zahradě včelí roj. Někteří možná neví (ani já jsem to nevěděl), že takový roj vytvoří celistvý útvar ve velikosti a tvaru například fotbalového míče a je zavěšený na větvi na stromě. Čeněk je vždy otevřen novým věcem a vztahy navazuje jedna radost, proto se jednou vydal udělat roji včel malá. To jsem ho pak musel životním sprintem odstavit z cesty a před rojem s Čeňkem v náručí zdrhnout. Tohle by se v garsonce nestalo.

Další lahůdka je skleník, ve kterém je konstantně přibližně kolem sta stupňů celsia. Tchyně tam chodí s Čeňkem zalévat seschlé plodiny. Klukovi se to zalíbilo, takže další jeho kratochvílí na zahradě je, že vezme konvičku, vezme mě za ruku a razíme do skleníku zalévat kytičky. Kytičky zalévá klidně i hodinu, zatímco já se v potu v tom vedru pomalu odpařuju. Dokud nezaleje všechny kytičky, ze skleníku prostě nepůjde. Jestliže ho odnesu bez jeho souhlasu, popadne ho pravý zahrádkářský amok. Takže prostě dokud neuzná za vhodný, že všechno nezalil (v konvičce nemá vodu, jelikož by ji s vodou neunesl, ale to mu nevadí), musíme zahradničit.

Samozřejmostí na zahradě je, že pojídá hlínu, mlátí psa klackem do hlavy, dokud ho nerozzuří a já to pak musím za něj žehlit, vytrhává kytky ze záhonu a nebo například velmi snaživě se snaží zranit se o nástroje typu hrabičky nebo motyčka. Je toho samozřejmě mnohem víc a Čeněk každým dnem překvapí novou variantou možného sebezničení, které je třeba zabránit. Napadá mě, proč jsme se vůbec chtěli stěhovat a hlavně jestli se někdy opravdu přestěhujeme a nezůstaneme navěky na půl cesty. Tedy u tchýně v obýváku. Protože to by byla fakt lahůdka.

Pozitiva rodičovství aneb světla na konci tunelu

1. června 2014 v 18:24 Fotrův deník
Onehdá jsem se během večeře upřímně a nečekaně samovolně rozbrečel. Byla to taková hezká chvilka sebepoznání a sebeupřímnosti. Nataša mi na mé ustavičné vzlykání řekla, že jsem měkkej a že jsem tak akorát pro ostudu. Když jsem se začal zalykat o to víc, navrhla, abych se na to celý podíval z té lepší stránky (variantu konkrétní lepší stránky mi však nenabídla).

Nakonec jsem její návrh vzal v potaz a zamyslel se nad tím. Kdy jindy, než v době, kdy zrovna načínáme druhý poločas stěhovací fáze, je třeba trošku té vzpruhy. Trochu té radosti z toho vyždímat. Rodičovství není přeci jen o přemýšlení, jestli oběsit sebe nebo dítě. Je to i takové to pravé lidské štěstíčko, které pozitiva jistě skýtá, ba možná jimi přímo srší. Přiznám se, že jsem se musel zamyslet dlouze, ale na několik kladných věcí jsem přišel.

V první řadě ještě než začnu s těmi pozitivy, bych rád vyvrátil jeden mýtus, jenž by neznalý mohl mezi pozitiva zařadit. A to konkrétně domněnku, že na mimino se balí dobře holky. Tento jev jsem nezaznamenal a ani mi nepřijde příliš reálný. Vzhledem k tomu, že mám díky nevyspání pytle pod očima až na zem, jsem konstantně mrzutý, neholím se, protože bych si ve slabé chvilce přeťal krční tepnu, abych to měl za sebou, jsem rozcuchaný, mé oblečení (a to všechno) je buď cítit po blitkách a nebo je rovnou poblitý (v lepším případě poslintaný nebo jinak umolousaný) a nejsem schopen sestavit větu o více než dvou slovech. S tímto arsenálem bych nikoho nesbalil, ani kdyby se Čeněk přetrhl a například v kočárku žongloval nebo předváděl karetní triky. Navíc mladé a perspektivní ženy o Čeňka nejeví zase takový zájem. Maximálně se občas usmějí (Na něj. Na mě se nikdo nesměje. Na mě se volá sociálka a nebo rovnou exorcista) a tím to hasne. Kde bych možná teoreticky mohl slavit úspěch, jsou seniorky. Ty před Čeňkem doslova jihnou. Tam by ta šance pravděpodobně i byla. Kdybych si ale domů dotáhnul nadrženou veteránku, tak by bylo u Nataši zle, nehledě na to, že i kdybych nebyl šťastně pod pantoflem, má cílová věková skupina se pohybuje o pár dekád jinde.

První opravdové pozitivum, které mi vyvstalo na mysl, je to, že když jdu s kočárkem po přechodu, vždy mi zastaví první auto, abych mohl přejít. Tohle je pro mě nové a neskutečné. Coby bezdětný muž, byla pro mě cesta přes silnici loterie a šílení řidiči se mohli přetrhnout, aby mi aspoň štrejchnuli o lýtko. Vzpomínám si, že nejednou jsem uskakoval před zběsilým řidičem, který neměl co ztratit. Ono je asi něco jiného srazit otce i s dítětem a nebo jen tak pro pobavení sejmout floutka, který se nerozhlídnul. Pokud řidič srazí otce i s dítětem, půjde do peklíčka. V případě, že srazí bezdětného muže, je to v pořádku. To je pak koloběh přírody.

Další dobrá věc, co mě potkala, je to, že jsem si tak nějak osvojil sebekázeň. Dokážu se lépe kontrolovat. Dříve jsem rostl jako dříví v lese, ale nyní jsem jiný. Mám stálý režim s tříhodinovým spánkem denně a dvakrát denně teplou stravu, kterou si sám udělám a která je hnusná a mnohdy se nedá jíst. Když ve čtyři ráno již podesáté Čeněk řve a lomcuje s postýlkou, je sebekázeň velmi důležitá. Kdybych tu sebekázeň neměl, tak vezmu řvoucího Čeňka za nohu a spláchnu ho do záchodu. Já to ale neudělám, jelikož mám tu zmíněnou sebekázeň. To si taktéž napíšu do životopisu, až odlifruju Čeňka do školky a mě přestane platit stát. Napíšu si tam, že jsem byl dva roky na rodičovský dovolený a že mezi mé vlastnosti patří sebekázeň. Zaměstnavatelé se o mě jistě porvou.


Výhoda takovýho malýho dítěte je, že si ho můžete odečíst z daní. Je to byznys jak hrom. Já sice žádný daně neplatím, ale Nataša si Čeňka odečítá z daní o sto šest. Pak si za vrácený přeplatek koupí něco hezkého, a to mě hřeje u srdíčka. Odečítání Čeňka z daní je stavební kámen ekonomiky naší domácnosti. Kdybychom měli víc Čeňků, mohli bychom si odečítat z daní ještě víc. Sice bych byl v tom případě dávno už mrtvý a nebo aspoň v blázinci, ale zase by si Nataša těch hezkých věcí mohla koupit o to víc. Skutečnost, že si Čeňka Nataša odečítá z daně, jsem tomu klukovi dokonce i vysvětloval. Vzal sem si ho stranou a řekl jsem mu, že je šikovnej, že díky němu mamka dá míň peněz pápá než když ještě nebyl. Čeněk se tvářil spokojeně a byl si vědom toho, že je tím pádem důležitějším členem rodiny než já. Záhy si to celé nechal projít hlavou, a aby zachoval rodinnou rovnováhu, převrhnul plasmovou televizi na zem. Tím pádem za přeplatek kupujem novou televizi.

Čeněk se hodí taky na úřadu. Když jsem byl na zdravotní pojišťovně jim oznámit, že už jsem půl roku na rodičovský dovolený a že jsem jim to zapomněl říct dřív, takže ať se podle toho zaříděj, byla tam děsná fronta. Měli tam takovej ubohej dětskej koutek s malým plastovým stolečkem a pastelkami a to bylo celý. Čeněk to byl očíhnout, cože to tam jako všechno je za bezva věci. Ty asi tři pastelky, co tam byly, zlomil o zeď, načež vzal židličku a s křikem pobíhal po celé pojišťovně mávaje touto židličkou nad hlavou. Vzpomínám si, jak vždycky, když někde bylo takové uřvané a hyperaktivní dítě, byl jsem nevrlý a měl jsem sto chutí po jeho rodiči něco hodit. Nyní jsem byl v roli toho rodiče a nikdo po mě nic nehodil. Místo toho mě pustili všichni před sebe, abychom s Čeňkem co nejdřív vypadli.

A to výčet výhod v pojišťovně nekončí. Pokaždý na pojišťovně vyfasuju na přepážce nepříjemnou ženskou s knírkem, která si na nic nehraje a řekne mi rovnou místo pozdravu, že takový typy jako já, nemá ráda. S takovou ženskou se pak hned lépe jedná. Jednou, když jsem si tam jenom měnil pár údajů, skoro mě probodla pohledem a tak nějak působila nepřístupně. Tentokrát jsem tam šel s tím, že jsem nebyl schopen půl roku jim oznámit, že už teda nejsem na pracáku, ale že jsem na rodičovský dovolený (jsem tahounem naší ekonomiky). Počítal jsem s tím, že tentokrát paní vstane, vyrve ze země přepážku a vší silou mě s ní praští přes hřbet. Opak byl však pravdou. Jakmile uviděla Čeňka, hned se usmála a začala vyprávět něco o svém vnukovi. Sice mě ten její vnuk vůbec nezajímal, ale radostně jsem přikyvoval, že to je teda zlatíčko ten její vnuk, a byl jsem rád, že je vše kladně vyřízeno.

Během sestavování tohoto seznamu výhod jsem byl nucen zapojit i Natašu, aby přispěchala s nějakou výhodou. Po asi čtvrthodinové odmlce z ní vypadlo, že nespornou výhodou je přeci bezvýhradná Čeňkova láska ke svým rodičům. Až mi z toho zvhlo oko. Zatímco píšu tento odstavec, Čeněk, hnán bezvýhradnou láskou ke mně, mi prošacoval kalhoty, vytáhl z nich peněženku a v nestřeženém okamžiku roztrhal pětistovku na malé kousky (některé kousky pravděpodobně snědl). Krása. Taktéž bude takový romantický moment plný toho rodičovského naplnění, až mě Čeněk láskyplně za pár let šoupne do domova důchodců, byť mi bude třeba jenom padesát. To bude taky fajn. To pak Nataše připomenu tu bezvýhradnou lásku.

A to je všechno. To jsou všechny výhody, na které jsem si vzpomněl. Je možné, že jich časem bude více a nebo naopak méně, ale momentálně v tuto dobu pozoruju pouze tyto.