Život na vejminku aneb měsíc u tchýně v obýváku

8. června 2014 v 18:24 |  Fotrův deník
Po té spoustě pozitiv, které přináší rodičovství, je čas vrátit se do reality. Stěhování je v plném proudu a s Čeňkem a Natašou dočasně již měsíc vegetíme u jejich rodičů v baráku v obýváku. Ne, že bydlet s rodinou u tchýně a tchána v obýváku na gauči, by nebyl můj životní sen, to zase se říci nedá. Už jako malý ryšavý chlapec jsem pobíhal doma po bytě a prohlašoval, že až budu velký, budu bydlet na gauči u tchýně spolu s malým dítětem. Nicméně už bych pomalu byl rád, kdybychom se konečně nastěhovali do nového bytu.

Mohlo by se zdát, že práce na novém bytě již finišují a že se budeme moci nastěhovat co nejdříve, nicméně tyto práce již finišují tři týdny a určitě ještě pár týdnů finišovat budou. Když už mám pocit, že už se to blíží, vyvstane nějaký skrytý problém, jako třeba že není vymalováno, že není položená podlaha a nebo že místo koupelny je jenom rozkopaná ruina. Taktéž na nás nějaký sympatický nový soused zavolal policii, jelikož jsem pálil na domovní chodbě odřezané linoleum. Po příjezdu policie mi bylo řečeno, že zakládat otevřený oheň v obytném domě na společné chodbě je v rozporu s domovním řádem. Když jsem se pánů policistů zeptal, jestli můžu rozdělávat oheň jenom tak decentně a nenápadně, že to bude jenom mezi námi, byli na mě drzí a dokonce mi i pohrozili.

Vedle drobných problémů se občas staví na kus řeči i velký problém. Z televizních reklam nebo i filmů jsem se dozvěděl, že malování bytu ve dvou lidech je děsně velká taškařice a je to něco jako párty. Rozdovádění milenci s čepičkami z novin na hlavě mezi sebou během malování hravě laškují, cákají po sobě barvu, občas si navzájem máznou barvu štětcem na nos a hlavně jsou pořád děsně rozesmátí, šťastní a veselí. Inu, šel jsem do toho rovněž. Když jsme s Natašou malovali, rozhodl jsem, že budeme malovat stejně bujarým stylem, jako ve filmech. Takovou tu malířskou čepici z novin se mi nepodařilo složit, tak jsem si aspoň na hlavu přilepil izolepou kus časopisu. Nataša kus časopisu na hlavu izolepou přilepit nechtěla a raději bez náznaku legrace a veselí zcela stroze natírala zeď válečkem. Ještě, že mám pod čepicí a umím rozproudit zábavu. Začal jsem se vrtět do rytmu domnělé hudby, kroužil jsem kolem Nataši a v tom nejvíce zábavném okamžiku jsem jí zezadu chrstnul bílou barvu do vlasů. Očekával jsem, že tím rozproudím tu pravou natěračskou zábavu, ale bohužel. Nataša mi prozradila, že jsem neskutečnej debil a odešla pryč. Tolik k malování.

A protože těmito drobnými zádrhely proces stěhování nepokračuje úplně mílovými kroky, je třeba se naučit žít v obýváku.

Život ve vyhnanství mi naprosto rozhasil zajetý stereotyp. Být od rána do noci zavřený s Čeňkem v jednom bytě je voser. Nicméně v garsonce je to voser na nějakých třiceti metrech čtverečných. Tady je ten voser rozptýlen do několika pokojů (máme dovoleno se pohybovat napříč celým stavením, takže nemusíme pouze kroužit v obýváku), plus zahradu a plus další patro, kde sice nic není, ale Čeněk tam strašně rád leze po schodech a pak si na těch schodech rovněž strašně rád rozbíjí hubu, načež samozřejmě řve a jde žalovat psovi, jakej jsem fotr k ničemu.

Takže a tedy místo toho, abych nechal Čeňka vyřádit se v jednom pokoji, kdy v leže na kanapi na něj občas hodím očko, jestli třeba nevdechnul šroubovák a nebo nenaběhnul hlavou na hák, který se používá při zabíjačce na zavěšení prasat (člověk nikdy neví, kdy se mu takový hák sám od sebe zjeví v bytě), tak teď za ním utíkám z pokoje do pokoje a na poslední chvíli zabraňuji různým tragédiím.


Jednoho by napadlo, že můžu Čeňka odložit do klece a mám pokoj. Jenomže chyba lávky. Natašiny rodiče asi nechodí do práce, nebo já nevím, ale pořád tu tak nějak náhodně oplendujou po celý den. Nataša zakázala po dobu přechodného bydliště ohrádku používat a patrně si najala svoje rodiče, aby na to dohlídli, jinak si to nedovedu vysvětlit. Když už ve fázi blížící se pomatení mysli rozbalím ohrádkku a chystám se bujarého Čeňka do této umístit, vždy se odněkud vynoří buď tchýně a nebo tchán a s výrazným mlaskáním a kroucením hlavou mi dávají najevo, že takhle ne. Že se bude volat Nataša a ta mi to vytmaví. Takže super. A to vždy před tím ještě prolezu okolí, abych se přesvědčil, že kolem nikdo není. Podle mě se schovávaj ve stoupačkách nebo někde dole v podzemí v kotelně, jinak fakt nevím. Takže teď mám ty galeje dokonce i s dohledem a o to to je lepší.

Taková ta světlejší stránka celého tohodle stěhovacího procesu je skutečnost, že rodiče Nataši mají velikou zahradu. Zpočátku to vypadalo jako solidní zašívárna. Sednu si do pergoly, možná si otevřu i lahváče (to spíš ale ne. Spíš si otevřu například mateřídouškovou neperlivou nechutnou minerálku, kterou nás Natašinina máma napájí po galonech) a nechám Čeňka pobíhat po zahradě a dopustím, aby byl šťastný. Plán vypadal přijatelně, avšak záhy jsem poznal, že zahrada skýtá řadu úskalí.

V první řadě je uprostřed zahrady malý rybníček. Dříve v něm snad i plavaly ryby. Ty očividně už buď lekly a nebo vysublimovaly, takže v rybníčku plave pouze vodní hmyz a proslýchá se, že v rybníčku žije i vodní netvor. Čeněk má samozřejmě velké ambice v oboru kryptozoologie a proto podniká expedice do pobřežní oblasti rybníčku dvakrát dva metry. Jeho bohabojná expedice spočívá v tom, že se dopotácí na kraj rybníčka, zatleská a s velkou slávou do rybníčku spadne. Potom řve a je mokrej. Takže ho převlíknu, aby se posléze opět vydal do tajemných vod na stopu bájného tvora z rybníčku. Z toho důvodu ho musím od rybníčku držet dál.

Pokud se náhodou zadaří a povede se mi ho udržet dál od rybníčku, zaběhne si pustit hadici a pokropí sebe i mě. Tedy je opět mokrý a musím ho znovu převléknout.

Z tohoto hlediska je přijatelné, pokud je venku fakt pěkné počasí a je teplo. To nechám Čeňka na zahradě nahatýho a to pak může pouštět hadici, jak se mu zlíbí. Co mě při pohledu na pobíhajícího nahatého Čeňka překvapilo a čeho jsem si doposud nevšiml je, že Čeněk má celulitidu. To jen taková zajímavost.

Nejen voda je nebezpečí, které zahrada skrývá. Je zde také pošahaný soused, který chová včely. Jsou dny, kdy se soused-včelař neovládá a vysílá své včely do okolí na trestné výpravy, kde šíří zlo. Nejednou se proto stalo, že se z ničeho nic utvořil na zahradě včelí roj. Někteří možná neví (ani já jsem to nevěděl), že takový roj vytvoří celistvý útvar ve velikosti a tvaru například fotbalového míče a je zavěšený na větvi na stromě. Čeněk je vždy otevřen novým věcem a vztahy navazuje jedna radost, proto se jednou vydal udělat roji včel malá. To jsem ho pak musel životním sprintem odstavit z cesty a před rojem s Čeňkem v náručí zdrhnout. Tohle by se v garsonce nestalo.

Další lahůdka je skleník, ve kterém je konstantně přibližně kolem sta stupňů celsia. Tchyně tam chodí s Čeňkem zalévat seschlé plodiny. Klukovi se to zalíbilo, takže další jeho kratochvílí na zahradě je, že vezme konvičku, vezme mě za ruku a razíme do skleníku zalévat kytičky. Kytičky zalévá klidně i hodinu, zatímco já se v potu v tom vedru pomalu odpařuju. Dokud nezaleje všechny kytičky, ze skleníku prostě nepůjde. Jestliže ho odnesu bez jeho souhlasu, popadne ho pravý zahrádkářský amok. Takže prostě dokud neuzná za vhodný, že všechno nezalil (v konvičce nemá vodu, jelikož by ji s vodou neunesl, ale to mu nevadí), musíme zahradničit.

Samozřejmostí na zahradě je, že pojídá hlínu, mlátí psa klackem do hlavy, dokud ho nerozzuří a já to pak musím za něj žehlit, vytrhává kytky ze záhonu a nebo například velmi snaživě se snaží zranit se o nástroje typu hrabičky nebo motyčka. Je toho samozřejmě mnohem víc a Čeněk každým dnem překvapí novou variantou možného sebezničení, které je třeba zabránit. Napadá mě, proč jsme se vůbec chtěli stěhovat a hlavně jestli se někdy opravdu přestěhujeme a nezůstaneme navěky na půl cesty. Tedy u tchýně v obýváku. Protože to by byla fakt lahůdka.
 

17 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 fotruv-denik fotruv-denik | 8. června 2014 v 18:30 | Reagovat

Přidej se k fotrovi do party na fejsbůku a všemocná prozřetelnost tě odlifruje bydlet ke tchýni. https://www.facebook.com/pages/Den%C3%AD%C4%8Dek-modern%C3%ADho-fotra/567935003271899

2 Hope Hope | Web | 8. června 2014 v 19:05 | Reagovat

Do jezírka u babičky na zahradě jsem padala s železnou pravidelností... :D Jenže tam pěstovala lekníny, takže to bylo dost nechutný, když se mi jejich kořeny či jak do nazvat, co se plnou až ke dnu otírali o nohy a holé ruce...
S včelami nic moc zábava, i když tatínek se mě snažil v raném věku s hmyzem sblížit a se mnou v náručí šel klepat na dutý strom, ve kterém měli hnízdo sršni... (nutno dodat, že dodnes jakmile se ke mě blíží cosi bzučivého propadám až hysterii)...
A zahrádkaření? Dnes tak možná zahrádkařit na zahrádce v hospůdce... :D
Čeněk palec hore! :D

3 žE žE | 8. června 2014 v 22:11 | Reagovat

A druhé dítě neplánujete? U zážitků ze zahrady mi fakt chybí ten moment Sofiiny volby, kdy si člověk musí vybrat, jestli zachrání kluka topícího se v rybníčku nebo holku, co žere nástrahy na slimáky.

4 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 8. června 2014 v 23:44 | Reagovat

Těžký život plný nástrah a Čenda v dokonalé kondici

5 Monika Monika | 9. června 2014 v 5:53 | Reagovat

Taky hlasuji pro druhe dite :)) i kdyz to uz bych asi potrebovala pleny, uz takhle mam co delat :)

6 Mitchie Mitchie | 9. června 2014 v 11:10 | Reagovat

U tchýně na gauči s vlastním dítětem ještě dobrý, může být hůř - u švagra a sestry v bytě s jejich dítětem 24/7 :)

7 MB MB | 9. června 2014 v 12:14 | Reagovat

Chrst bílou barvu do vlasů.....ty jsi fakt magor kamaráde :)))

Moc dobře ty!

8 Já | 9. června 2014 v 15:02 | Reagovat

..."Nataša mi prozradila, že jsem neskutečnej debil"...

Moudrá to žena!

9 Katherine Katherine | 2. listopadu 2014 v 17:42 | Reagovat

Vyzkoušejte takové to vodítko na dítě, občas to vídám na ulici a vypadá to skvěle a prakticky. Akorát teda v Česku s tím možná budete za exoty.

10 Rachel Rachel | 15. ledna 2015 v 21:14 | Reagovat

Hmm, mate prarodice, tezka pohodicka!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama