Červenec 2014

Čeněk je solitér, oportunista, egocentrik a příležitostný lezec na vyvýšená místa

27. července 2014 v 19:22 Fotrův deník
Až nyní, zpětně, dokážu ocenit dobu, kdy Čeněk uměl jenom ležet, koukal do stropu a nekladl na mě nikterak vysoké nároky. Jistě, sem tam si ublinknul (pro upřesnění byl poblitý imrvére), občas si bezdůvodně pár hodin v kuse zařval, pak se znovu poblil a tím byl jeho celodenní program vyčerpán. Občas v návalu rodičovského sebeuvědomění, jsem ho pochoval, abych ho za pár minut vrátil na místo, odkud jsem ho vzal, a tím mé výkony na poli otcovství většinou končily. Člověk odložil dítě například na deku pod topení, aby se kluk zahřál, a mohl si v klidu dát nohy na stůl a v rytmu vzlykání přehřátého dítěte, které pomalu přicházelo k varu, sledovat televizi.

Potom se to celé nějak zlomilo a pokazilo. Čeněk se začal pohybovat a utvořila se mu jakási osobnost. Jeho životní požadavky nabraly na obrátkách a stal se miniaturním regulérním člověkem, který však trpí na absenci pudu sebezáchovy a libuje si v destruktivních činech. Samozřejmě, že pořád ho můžu dát pod topení na deku a v poklidu sledovat televizi, avšak na tuty by Čeněk topení poškodil libovolným předmětem, deku ztratil (Čeněk dokáže ztratit cokoliv byť i na jednom metru čtverečním během osmdesáti sekund) a během chvilky by mě začal s něčím otravovat. Nerad to říkám, ale ono to je čím dál tím horší.

Jsou to takové ulomené střípky z mozaiky mé příčetnosti a duševního zdraví (všimněte si takřka básnické metafory. Už jsem tak vyřízenej a nevyspalej, že jsem básník), které Čeněk postupně s radostí jemu vlastní odlupuje a jejichž absenci budu jednoho krásného dne řešit s psychologem ve vězení, kde si budu odpykávat trest za to, že jsem přivázal dítě špagátem v parku ke stromu a zdrhnul.

Jedním z oněch střípků je aktuálně Čeňkova obsese samostatností. Věc se má tak, že si očividně řekl, že už mu je dávno přes rok, tedy se už naučil všechno na světě, a proto zvládne všechno sám. Například při obouvání bot nesnese jakoukoliv pomoc. Člověk by řekl, že když se dítě pokouší nazout si boty samo, je to pro rodiče důvod k radosti a srdíčko jim štěstím zaplesá. Já za sebe můžu říct, že během Čeňkovy sólo parodie na obouvání bot má mé srdíčko spíš než k zaplesání blíže k zástavě. Pokaždé, když jdeme ven, je to z mé strany padesát na padesát, že to dítě ve vzteku prošlápnu kolenem. Čeněk totiž při mém pobídnutí, že jdeme pá, halasně doběhne mávaje zběsile ručičkama k botníku, kde si vezme boty (zpravidla každou jinou a nebo ještě lépe jednu svou a jednu mou), důležitě se posadí na zem a za mohutného funění a vzdychání se snaží si je narvat na nohu. Pokud se v návalu pomatení mysli pokusím mu jakýmkoliv způsobem asistovat, dostane záchvat vzteku a zuřivě mě začne mlátit jednou z bot.

Nejhorším na tom je, že on si ty boty sice nazouvá, ale nikdy si je nenazuje. Prostě na to nemá. Je to nad jeho síly a nedokáže si to přiznat. Ten kluk nemá žádnou sebereflexi. Takže naše procházky většinou začínají a zároveň končí už v předsíni, kdy po hodině malého ševce (když mu boty nejdou po nějaké době nazout, tak je začne různě vylepšovat, předělávat, ničit, rozkousávat a podobně) odnáším vztekle spinkat do postýlky, aby tam nespinkal a přemýšlel o tom, co udělal.


Čert vem procházky (popřípadě by si mohl vzít zpátky Čeňka), ale horší to je, když fakt někam musíme jít. Například k doktorovi nebo na nákup. To už mi ta žilka na čele opravdu nabíhá. Pro ilustraci uvedu, jak to vypadá, když jdeme ven a opravdu se ven dostaneme. Je deset hodin dopoledne a vyrážíme k doktorce, kam jsme objednaní na dvanáctou.

10:00- Čeněk se prohrabuje v botníku, až si vybere vhodnou obuv. Tentokrát usoudil, že když je venku třicet stupňů ve stínu, bude nejlepší, když si vezme jednu svoji malou holínku a moji tenisku.

10:05 - Sednul si na zem a začíná si rvát holinku na špatnou nohu a ještě navíc špičkou dozadu.


10:15 - Obul si holinku na špatnou nohu špičkou směrem dozadu. Zatvářil se spokojeně a hrdě si zatleskal. Začíná si obouvat moji tenisku.

10:20 - Během obouvání tenisky nastaly patrně komplikace, tak z ní aspoň vyndal tkaničku a začal si ji strkat do pusy.

10:23 - Čeněk v obouvání tenisky nikterak nepokročil. Z nedostatku invence a patrně zahnán situací do kouta, si vyndal tkaničku z pusy, omotal si jí kolem krku a se smíchem se s ní začal škrtit.

10:25 - Čeněk začíná modrat v obličeji, takže zasahuju.

10:26 - Čeněk má záchvat vzteku, jelikož se vměšuju do jeho samostatné činnosti.

10:27 - Zabavil jsem Čeňkovi tkaničku i s teniskou a nenápadně jsem mu podstrčil jeho sandály.

10:28 - Čeněk si začíná rvát sandál na nohu, na které má už nazutou holínku.

10:35 - Už přes půl hodiny stojím v předsíni a čumím na Čeňka, jak svádí boj, který nemůže vyhrát. Přestává mě to bavit.

10:40 - Čeněk na to vyzrál a narval si sandál do holinky. Nyní si nazouvá druhý sandál opět na tu samou nohu.

10:43 - Zabavuju Čeňkovi holínku. Čeněk trucuje a shání se po tkaničce.


10:45 - Čeněk se uklidnil a opět sedí na zemi a snaží se nazout si sandály.

11:00 - Teď už toho mám akorát tak dost. Beru Čeňka a i přes jeho mohutný řev mu soukám sandály na nohy.

11:02 - Dobrá věc se podařila. Podařilo se mi Čeňka obout.

11:03 - Čeněk se vyzul.

11:04 - Čeněk opět sedí na zemi a rve si na nohu holínku.

11:05 - Tak a dost. Beru Čeňka a jde ven bos. Na tohle já nemám nervy.

Takový já mám teď život. A to není jenom u bot. Čeněk odmítá jakoukoliv mou asistenci při jídle, oblékání a tak dále. Navíc, aby toho nebylo málo, tak se Čeněk naučil slovíčko "NE". Je docela možné, že tak úplně není schopen posoudit jeho přesný význam, neboť říká "ne" na všechno. A nebo je opravdu takový malý revolucionář, který se staví proti autoritě a libuje si v anarchii. V tandemu s jeho snahou o samostatnost je jeho "ne" smrtící kombinací na takovou rodinnou pohodu a navíc brzdí jeho rozvoj a vývoj jako takový. Vždyť na otázku, jestli bude papat, odpoví "ne". Když se zeptám, jestli bude bumbat, řekne "ne". Pokud se zeptám, jak dělá kravička, dozvím se, že "ne". Jak se dá v tady těch podmínkách pracovat?

Ještě jako třešnička na dortu, je potřeba zmínit, že Čeněk má ambice dobrodruha, který má pro strach uděláno, proto rád vylézá na vše, co mu přijde vysoké. Začalo to zcela nevinně, kdy v dobrém rozmaru vylezl na židličku. To bylo v pořádku. Na židličce zpravidla chvíli okouněl a potom z ní spadnul. Pak to vzalo rychlý spád a židlička pro něj byla příliš malá. Proto začal lézt na kuchyňskou linku, kde si pustil vodu do dřezu, vyházel z něj nádobí na zem a dělal tam "cáky cáky"

Jednou jedinkrát jsem mu důvěřoval. Potřeboval jsem na záchod a nechtělo se mi ho dávat do ohrádky, jelikož by z ní stejně vylezl (respektive by se vydrápal nahoru a pak po zádech spadnul na zem a řval by), tak jsem ho posadil na zem, dal mu na zničení bagr (Čeňkovi se nedávají hračky na hraní, ale na zničení) a jasně ho upozornil, že jdu na minutku na záchod a že má mou plnou důvěru, že zde nic neprovede. Vybídl jsem ho, ať mě nezklame. Sice mě odpověděl "ne", ale tak nějak jsem věřil, že vše bude v pořádku.

Ani ne za minutu jsem se vrátil ze záchoda a Čeněk stál na kuchyňském stole a koukal na mě. Vůbec nemám ponětí, jak se tam dostal, ale udělal mi pápá a pak se rozeběhl a spadl ze stolu na svýho bagra, o kterého si rozsekl čelo. V panice jsem mu chtěl čelo zalepit náplastí, on mě však se slovy "ne, ne", odstrčil a začal se sápat zpět na stůl. Když jsem mu chtěl aspoň na ten stůl pomoct, tak mě plácnul po hlavě, opět řekl "ne" a vylezl tam sám. Sám taktéž znovu spadnul. Tak já nevím. Očividně už nejsem vůbec potřeba.

Zločin a trest

14. července 2014 v 18:11 Fotrův deník
Podle mě je více než pravděpodobné, že Čeněk za pár let bude za své zločiny hnán před boží soud a rozlícený dav s vidlemi a loučemi pod taktovkou předáků z prostého lidu bude mého syna lynčovat na náměstí a lámat ho v kole.

Na mě, coby milujícím otci je, aby se tak nestalo, popřípadě, aby následky nebyly tak drastické. V podstatě se ode mě očekává, abych potlačil veškeré své potřeby jako spánek, duševní zdraví a podobně, a navzdory sílícímu zoufalství toho malýho ničemu vychoval, jak jen nejlíp dokážu.
Takovou mou berličkou na strastiplné cestě výchovy jsou bezesporu tresty podle hesla "strom se ohýbá, dokud je malý".

Čeněk je miniaturní zločinec zatím lokálního charakteru. Je to rabiát, samorost a ničema. Z toho důvodu jsou různé tresty zapotřebí. Otázka je však nabíledni. Jak potrestat malé dítě? A hlavně - jak potrestat Čeňka?

Tělesné tresty tak nějak nepřipadají v úvahu. Čeněk je má rád. Sado-maso libůstky mu očividně nejsou tak úplně cizí, takže když například v dobrém rozmaru vezme láhev s vodou, odšroubuje víčko a posléze celý obsah vyleje do vysavače, je tak nějak samozřejmé, že dostane na zadek. Výsledek je však takový, že se celou dobu výprasku děsně směje. Je to výsměch mé výchově a takové obrazné plivnutí mi do tváře (to taktéž s přehledem dává i neobrazně).

Pokud na něj začnu křičet, tak uchopí nejbližší předmět, který má v dosahu a zdrhá. To fakt nevím, proč dělá a jaký to má účel, ale jsem přesvědčen, že je to taky nějaká forma výsměchu mojí autoritě.

Pak, jednoho dne, z čista jasna, jsem na to přišel. Čeněk má rád dudáka. My jsme ale velmi přísní rodiče a dudáka dostává výhradně na spaní. Ráno ho s řevem a slzičkou v oku odevzdá a dostane ho až opět před spaním (před spaním mnohdy znamená i pět hodin před samotným spánkem, jelikož když jde Čeněk spinkat, neznamená to, že jde spinkat, jestli mi rozumíte). Plán byl následující: Čeněk ve své neskonalé dobrotě hnán bohulibými motivy vezme kyblíček a začne s ním třískat do televize. Nejprve ho něžným, leč hlasitým hlasem okřiknu. Pokud pokračuje ve své záškodnické činnosti, dám mu do pusy dudáka. Nechám ho dudat deset vteřin a pak mu dudáka vezmu. Čeněk posléze začne řvát a bude mít trápení. A to je ta správná cesta. Jsem génius na poli rodičovství. Netřeba děti mlátit. Stačí na to jít chytře a potrestat dítě odepřením rozkoše, kterou ho před tím nechám na chvilku okusit (tato věta vyzní divně a zavání i kriminálem). Každopádně ještě jednou rád zopakuji to o tom géniovi rodičovství.

Takže se to všechno má tak, že nyní Čeněk mlátí imrvére kyblíčkem do televize, aby dostal dudáka a génius rodičovství přiznal porážku.

Nezdar s dudákovým stylem výchovy mě přiměl si uvědomit, že každý trest musí být šit na míru konkrétnímu zločinu. Pro ilustraci přikládám pár příkladů:

Zločin: Nekázeň v kočárku
Čeněk moc dobře ví, že v kočárku se dělá hačí. Kočárek je totiž pojízdná oáza klidu a míru a vezoucí se pasažér má za úkol být hodný, sledovat okolí a občas vtipně zažvatlat a být roztomilý. To jsou zajetá pravidla prověřená řadou generací. Čeněk je však malý anarchista a rozvraceč všeho, co zavání řádem a pohodou, proto v kočárku nehačá, nýbrž se staví, poskakuje a má tendence z kočárku vyskakovat za jízdy. V kočárku jsou sice popruhy, pro přikurtování a znehybnění pasažéra. Výrobce ale patrně konstruoval kočárek pro neduživé a nedonošené jedince, kteří jsou rádi, že dýchají a že jim bije srdíčko. Čeněk se z popruhů dostane takřka okamžitě a jsa v rauši se posléze vrhá střemhlav z kočárku na zem. Jeho počínání v kočárku hbitě vyhodnocuju jako nežádoucí, a proto je třeba zjednat pořádek. Následuje většinou scéna na veřejnosti, kdy na něj řvu, že to je fuj, tohle, co dělá a že fuj věci dělat nebude. Není vůbec neobvyklé, že sem tam přihodím nějaké to plácnutí. Občas mi v návalu hysterie přeskočí hlas a nebo například zasípu. Okolí ne zcela správně vyhodnotí mojí osobu za rodiče-tyrana a není výjimkou, kdy mi kdejaký cucák kecá do výchovy slovy: "Nekřičte na to dítě, co jste to za rodiče. Styďte se". To pak mám vždy chuť vzít Čeňka i s kočárkem a vší silou jimi dotyčného praštit přes hřbet. Jednou ten pohár trpělivosti přeteče a já to fakt udělám. Někoho umlátím kočárkem s nepřikurtovaným dítětem, který nehačá. A nebude mě to mrzet.

To mi připomíná nedávnou příhodu, kdy jsem během vození kočárku potkal kamaráda, kterého jsem už dlouho neviděl. Skoro jsem si ho nevšiml, jelikož Čeněk zrovna visel z kočárku hlavou dolů zaháknutý nohou o třmen a řval a já zrovna přemýšlel, jaké je to být kolibříkem (jak si poletuje z květiny na květinu a nic jiného neřeší). Nakonec mě kamarád oslovil a já se vrátil do reality. Narovnal jsem Čeňka zpět a začal jsem se vybavovat s kamarádem. Čeněk v přítomnosti cizích lidí zaujme pozici hodného chlapečka a dělá, jako by ho vlastně z jámy pekelné nepřinesl sám Belzebub, nezazvonil nám u dveří a posléze rychle zdrhnul zanechav nám toho malého pekelníka za dveřmi.

Kamarád mi pochválil, jaké mám hodné dítě a tvrdil, jaký mám krásný život, že se doma válím a nic nedělám, zatímco on dře osm hodin denně v kanceláři. Kopnul jsem toho ksindla do holeně a od té doby s ním nekamarádím.

Zločin: Mlátí tátu hokejkou
Věc se má tak. Můj otec, hokejový fanatik, zasypal Čeňka hordou malých hokejek v domnění, že tím z něj udělá automaticky hokejistu. Malý hokejista hokejky používá na tyranizování domácnosti. Prostě mu tak nějak sedí do ruky a zapadají mu do konceptu "utýrat fotra a pak dostat novýho, lepšího". Proto ke mně přiběhne, praští mě vší silou malou hokejkou do nohy, hokejku odhodí, zatleská a běží si pro další.

Co s tím? V první řadě je třeba potrestat mého otce, že dal Čeňkovi hokejky. Dát mu něco takového je šílenství. Proto jsem udělil mému otci domácí vězení (cítil jsem takové trochu zadostiučinění). Nejsem si však jist, jestli můj trest přijmul a domácí vězení opravdu dodržuje, a proto jsem si to posichroval a šoupnul Čeńka k našim na celý víkend. Samozřejmě, že jsem mu přibalil hokejky. Podle mě to bude pro mého otce dostatečný trest.

Čeňka jsem rovněž potrestal domácím vězením. Podle mě to žádný výchovný dopad nemělo, protože asi hodinu po udělení domácího vězení, jsme šli na procházku, jelikož doma mě to nebavilo a mám zakázáno opouštět byt bez dítěte.

Zločin: Zakusuje se do táty
Od té doby, co Čeňkovi narostly zuby, dělá akorát tak machry. Do všeho kouše, všechno hlodá a podobně. Nejhůř jsem na tom já, protože se rád zakusuje do mých horních partií. Nejhorší je, že se zakousne a nepustí. Z jeho malý úst pouze zasyčí zlomyslný smích a tím to hasne.
Gudrun Hermann ve své knize "kynologie pro každého" radí v takovém případě buď udeřit zakousnutý objekt do slabin a nebo dloubnout do očí. Čeněk ale není tak úplně pes, takže na něj křičím tak dlouho, dokud ho to nezačne nudit a nejde si raději pro hokejku, kterou by mě mohl dorazit.

Zločin: Čůrá na podlahu
Ještě stále se nám nedaří vypilovat dovednosti v oblasti chození na nočník. Čeněk sice s velkou slávou usedá na nočník, ale místo nějakého výkonu se směje a dupe nožičkama. Patrně stále nepochopil účel nočníku. Jakmile dodupe, vstane a nahatý odběhne na příhodné místo, kde se vyčůrá na podlahu. Potom v tom máčí nohu a je šťastný. Kynolog Gudrun Hermann v tomto případě radí živočicha přitáhnout k loužičce, namočit mu v tom čenich a říkat: "fuj, fuj". Když jsem namočil Čeňkovi v loužičce čenich, začal loužičku olizovat a vykazoval známky spokojenosti, takže zde jsem opět neuspěl.

Zločin: Šiju boty do roboty
Nataša učí Čeňka pořád nějaký nesmysly, jako jsou básničky, říkadla a podobně. Já osobně nechápu, k čemu mu to v životě bude dobrý, a považuju to za ztrátu času. Já třeba raději Čeňka naučím něco opravdu potřebného jako například jak přežít v divočině pouze s izolepou a nebo jak chytit mamuta do pasti.

Nedávno si Čeněk velmi oblíbil básničku "Šiju boty do roboty". Nevím přesně, jak ta básnička pokračuje, protože je úděsná, a já jsem ji raději vytěsnil. Vím akorát, že končí slovem "kšááá". Čeněk k tomu umí i tematický taneček, kdy míchá ručičkama (asi jakože šije boty. Tady je vidět, že ho Nataša učí úplný nesmysly, protože takhle se boty stopro nešijou) a na konci, kdy je to "kšáá", ruce rozpřáhne a zapiští.

Teď mě s tím pořád otravuje. V rámci otcovství, kdy jsem naplno dřel v trenkách na gauči a sleduje televizi usrkával kafe s rumem (ano, naučil jsem se dávat si do kafe rum. Postupně, čím déle jsem na mateřský, přidávám rum do všeho a pak je život o trošku lepší), zase přišel oplendovat až ke mně a míchal ručičkama, jakože šije boty. V televizi zrovna dávaly něco zajímavýho, tak jsem ho moc nevnímal.

Čeněk chtěl očividně šít boty do roboty opravdu hodně, proto mě otravoval asi hodinu. Stál přede mnou, motal ručičkama a občas udělal kšááá. Lezlo mi to na nervy, tak jsem přes něj hodil osušku a byl pokoj.

Pak mi ho bylo tak nějak líto, tak jsem mu dal dudáka a on vesele běžel k televizi a začal do ní třískat kyblíčkem. Holt jsem super táta. To musí mít člověk v sobě. S tím se už narodí.

Nabídka spolupráce

9. července 2014 v 10:20
Co bych se žinýroval, vždyť je to můj blog, tak to sem šoupnu. Jelikož je tedy ta doba dneska zlá (za což může samozřejmě Kalousek, ilumináti, Obama a v neposlední řadě chamtiví ekoteroristé), peněz se nedostává a my potřebujeme pro Čeňka fungl nový náhubek a speciální řetězy, které nepřehryže a kterýma bychom ho mohli přikurtovat k pevnému bodu, rád bych touto cestou nabídl spolupráci na psaní reklamních textů, článků do různých periodik a podobně. Můj záběr je velmi široký (dokážu psát nejen o dítěti) a zvládnu témata od "A" až po "železo".

Jsem taktéž zajetý poeta a není problém z mé strany otextovat hudbu pro movitější hudební uskupení popřípadě muzikál. Aby bylo vidět, že neplácám do větru, dávám na odiv svou básnickou tvorbu:

Byl jsem plný rozkoše
Když jsem viděl Ivoše
Jak nese dva choroše
A hází je do koše.
Příští rok zas vezmu Vendu
Pojedem do Mumulendu

Tato konkrétní pasáž je vyjmutá z mé nedokončené básnické sbírky "Ztrácím se v krůpějích tvého potu", která je sexuální sondou do tajů lásky mladého chlapce a náhodných kolemjdoucích. Pro komerční tvorbu je tento text možná až příliš náročný, ale stačí přidat zvučná slova typu: "láska, ty a já, navždy" nebo "štěňátko", namontovat na to tři akordy a vznikne z toho komerčně úspěšný hit léta.


Nebojím se výzev a není pro mě překážkou cizojazyčný text, jelikož hovořím obstojně anglicky a německy si zvládnu na benzince koupit cigára a i jinak hovořit: Am Montag fahr i fahrrad, am Dienstag seh ich fern. Am Mittwoch spiel ich fussball, dass mach ich sehr sehr gern. I přes svou lingvistickou obratnost a zdatnost bych ale raději zůstal u nabídek českých textů.

Tato nabídka je myšlena zcela seriozně a v případě zájmu mě prosím kontaktujte na mail Netipa@seznam.cz (tento odstavec mě donutila dopsat Nataša, jelikož se domnívá, že by to mnozí pochopili jako vtip a tím pádem by se možná pousmáli, ale žádné psaní by po mě nechtěli)

Ještě bych rád upozornil, že nejsem v tomto ohledu žádný naivní snílek, co si jedno dne řekl, že to tak prostě bude dělat. V současné době publikuji v několika periodikách a i externě spolupracuji s PR agenturou. Případným zájemcům mohu poslat mailem mé portfolio. (Opět odstavec, sic pravdivý, psaný na výslovnou žádost Nataši)

Abych tak úplně nevybočil od tématu fotrova deníku, tak během psaní tohoto úchvatného self promo článku se Čeněk posral a rozmlátil Natašiny brýle o roh stolu. Zrovna teď mi přináší s úsměvem kuchyňský nůž, který vytáhnul z šuplíku a zlověstně žvatlá, takže Kristovo noho a Ježiš marja, dnes to tu balím a můžete se těšit v neděli na novou Čeňkovu příhodu (pokud se tím nožem nepropíchne nebo si neuřízne kousek ze svého už tak malého tělíčka)

Čeněk v novém bytě

6. července 2014 v 18:36 Fotrův deník
Zahrajte famfáry, vypusťte holubice, obětujte pannu, zapalte signální ohně a uspořádejte slavnostní průvod (Čeněk parade), neboť je to konečně tu. V rytmu zběsilého tempa, kdy jsem si na pokraji sil sáhnul na dno veškerých možností, se nám po nekonečných týdnech skvotování u tchýně na gauči, podařilo přestěhovat.

Stěhování to nebylo nikterak lehké a již byly zaznamenány ztráty, převážně na mé straně, které se během stěhování jaksi udály. Nějak si to nedovedu představit, jak je to možné a na mysl se mi dere myšlenka, že se záhadnými ztrátami mých věcí má co dočinění Nataša. Veškeré její nesmysly a kraviny (krémy, mastičky, štětečky, kulmy, mazadla a podobně) zdárně dorazily v plném počtu na svá místa, kdežto například mé ukulele, na které jsem si občas rád zahrál a o kterém Nataša tvrdila, že až usnu, že ho rozštípe, protože jí to rve uši, záhadně zmizelo. Postrádám taktéž svůj zarámovaný portrét od pouličního umělce, díky němuž mě svého času postavila před rozhodnutí, buď ona a nebo ten obraz. Naštěstí se mi jí tenkrát podařilo zbouchnout, takže se mi toto rozhodnutí podařilo zahrát do autu. Během vybalování věcí jsem zaznamenal ještě další dílčí ztráty. Bohužel však Čeněk během stěhování ztracen nebyl a nadále figuruje v seznamu domácích spotřebičů.

Co se týče toho malýho chuligána, tak ten je z novýho bytu přímo nadšen. Pobíhá z jedný místnosti do druhý, piští blahem a jeho malý srdíčko plesá nad počtem zásuvek, který je třeba olíznout. Kdyby mohl, tak by měl určitě z toho malinkou erekci.

Na druhé straně barikády jsem já. Zničený a duševně zruinovaný otec bez perspektivy, kterého se nikdo neptal, jestli se chce stěhovat a který byl zvyklý na zajetý stereotyp jedné místnosti, kde měl vše relativně pod kontrolou. Nyní mě hodili s tou malou šelmou do obřího bytu a očekávají závratné výsledky. Nyní totiž začíná vše od začátku. Co bylo, bylo. Teď je tady nová kapitola.

Základ je si zvyknout a určit pravidla. Ono si to potom nějak sedne. V první řadě je důležité nalézt dítě, které se v tomto velkém bytu ztratilo. Ztratit dítě doma je pro mě nový jev a je potřeba na tom zapracovat. Protože jsme moderní rodina, která žije moderním životem, nemáme mezi místnostmi dveře, aby byt působil vzdušně a moderně. Naše moderní dítě má tedy volný pohyb všude a není divu, že rádo někam zaleze a není k nalezení. Situace si proto žádá, abych mu byl neustále v patách, což znamená, že je konec s poleháváním na gauči, zatímco se Čeněk dva metry ode mě na zemi dusí látkovou plenou. Nyní má možnost dusit se látkovou plenou ve čtyřech různých místnostech, kdy během dušení může přebíhat z jedné místnosti do druhé dle libosti. Napadá mě východisko, že bych se měl udusit látkovou plenou sám a všechno bych tím vyřešil.

Říká se, že co se člověku zdá první noc v novém bytě, že se vyplní. Je to takové až trochu romanticky naivní tvrzení, které přisuzuju radosti z nového bytu. Já osobně nemůžu tuto tezi potvrdit, jelikož jsem první noc nespal. Čeněk vyfasoval svůj vlastní pokoj, a to ho patrně zaskočilo. Nebyl nikdy zvyklý spát sám a vždy si užíval toho, kdy může systematicky narušovat můj spánek tak říkajíc z očí do očí. Nyní sídlí v nejzazší místnosti zcela sám, s tím, že ve skříni má stopro úlisnýho bubáka, pod postýlkou přihřátou žirafu (Čeněk se žiraf bojí) a z poličky co nevidět vyleze Pan Mýdlo (Čeněk se také bojí mýdla. Pokud bych před ním namydlil mýdlem žirafu, dostal by strachy maličkou mrtvičku). Není proto divu, že v takovým nepřátelským prostředí nemůže spát, a proto je potřeba celou noc řvát. Po náročným stěhování první noc v novém bytě jsem tedy celou noc neměl nic lepšího na práci, než trávit čas s Čeňkem v pokojíčku a pokoušet se ho uspat.

Když jsem byl v pokoji, tak byl celkem klidný a i dělal humor, jakože třeba mlátí hlavou do rantle postýlky a nebo z postýlky za soustavného funění, kdy se s námahou celý rudý v obličeji vyškrábe nahoru, vypadne a pak řve. První noc byla tedy slabší. Aspoň, že Nataša se hezky vyspala. To je hlavní. O tom to celý je. Nevadí, že Čeněk usnul až někdy ráno a já jsem pohozen v komatu na zemi vedle postýlky a se srdeční arytmií jsem skálopevně rozhodnut, že se stěhujeme zpátky do garsonky.

Ač si to Čeněk možná ani nezaslouží, jeho dětský pokoj je větší než náš celý minulý byt. Ještě než byl do svého pokoje vpuštěn, tento byl úhledný a velmi uklizený. Hračky měl narovnaný do poliček, na zemi postavený pěnový puzzle a i malý koberec se vzorem dálnice tam byl. Prostě to měl takový vymazlený. Ve vteřině, kdy byl Čeněk vpuštěn do svého nového výběhu, se tento pokoj stal postrachem celého bytu. S vřískotem strhnul, co se strhnout dalo, vyházel všechny hračky z poliček, pěnové puzzle rozsápal zubama a malý koberec se vzorem dálnice zmizel. Prostě tam nebyl a nikde jsme ho už nenašli. Čeněk svůj hezký pokojíček proměnil v semeniště zla, kam vcházíme s Natašou výhradně ve dvou a nikdy ne za tmy.

Jakmile se Čeněk usídlil ve svém pokoji, začal dobývat i pokoje přilehlé a tyto prohlašuje za své území. Absence dveří jeho nájezdům vyhovuje a strategie, kdy svého otce decimuje narušováním spánku, má za následek, že jsem natolik vyřízený, že je schopný mě zpacifikovat a dělat si, co se mu chce. Abych z něj nedělal nějakého hurona, tak přemoci mě není nic složitého. Většinou se přemůžu sám tím, že prudce vstanu, zamotá se mi hlava a pak upadnu. Občas si během pádu i zdřímnu. Čeněk je v novém bytě velmi spokojený.

Co se mě týče, tak já si budu muset ještě zvyknout. Všechno mi přijde zbytečně moc velký a kde je zase ten Čeněk? Zase se tady ztratil. Domácí práce mám zde ztížené. Ač se ode mě příliš neočekává (požadavky, které jsou na mě kladeny jsou, abych vypral, vyžehlil, uklidil byt a aby dítě žilo, než přijde Nataša z práce, pak už to je jedno), nedaří se mi tak úplně požadavky na mě kladené plnit. Největší problém mi dělá kulatý dřez v kuchyni. Z dřívějška jsem byl zvyklý na tradiční formát, tedy hranatý dřez. Kulatý dřez je pro mě novinka a nevím si s ním rady. Často mě mytí nádobí natolik rozhodí, že pláču. Nataša potom, když přijde z práce provádí kontrolu. Nejprve změří Čeňkovi puls, jestli žije, načež jde do kuchyně a kontroluje nádobí. A pak to přijde: "Hele, takhle si představuješ umytý nádobí? Vždyť je to mastný a jsou tady i kousky jídla", nastoupí na mě zhurta: "Ale já za to nemůžu. To ten kulatej dřez. To se fakt nedá", pokouším se o chabou výmluvu: "To je ta nejvíc ubohá výmluva, co jsem slyšela. Dneska žádnej sex, žádná televize, prostě nic". Tak a je to. Kulatej dřez mi rozvrací rodinu a to byla vždy práce pro Čeňka.

Nejen kulatý dřez je mi trnem v oku. Problémem je taktéž malý záchod. Ne tedy samotná mísa, ale místnost. Byl jsem zvyklý si Čeňka s sebou brát na záchod nejen proto, abychom tím stmelili vztah otce a syna, ale taktéž proto, že když jsem Čeňka nechal v kleci a šel na záchod, Čeněk řval tak vehementně, že se poblil. Nyní se Čeněk se mnou na záchod nevejde, a proto jej musím nechávat za dveřmi záchoda. Ten pak dělá za dveřma děsnou scénu, bouchá pěstičkami na dveře a dožaduje se vpuštění dovnitř. Občas bouchá do dveří i hlavou, kdy se patrně demonstrativně pokouší o zranění, aby mi to děsně natřel. Můžu říct, že teď si užívám pobytu na záchodě mnohem víc, než v minulosti, protože skutečnost, kdy při sezení na záchodě z druhý strany dveří řve malý dítě, který mlátí hlavou do dveří, nadává a hartusí, dělá celou situaci příjemnou a oddechovou. Když mi to trvá příliš dlouho (takhle pod tlakem ve stresu se člověk špatně soustředí a výkon není stoprocentní), Čenek rozzuřeně odchází něco rozbít. Zlatíčko to je. Podle mě, kdyby Ďábel měl dítě a to dítě by byl Čeněk, Ďábel by ho dal k adopci a do konce života by ambulantně docházel do blázince.

Nedávno ke mně přišla Nataša a s přátelským úsměvem mi povídá, že teď, když už máme ten velký byt, že ji něco napadlo. Mohli bychom si pořídit další dítě. Zamyslel jsem se, podíval se na Čeňka, jak se točí do kolečka a mlátí kolem sebe přehryzaným kabelem od počítače a taky mě něco napadlo. Vasektomie.