Čeněk je solitér, oportunista, egocentrik a příležitostný lezec na vyvýšená místa

27. července 2014 v 19:22 |  Fotrův deník
Až nyní, zpětně, dokážu ocenit dobu, kdy Čeněk uměl jenom ležet, koukal do stropu a nekladl na mě nikterak vysoké nároky. Jistě, sem tam si ublinknul (pro upřesnění byl poblitý imrvére), občas si bezdůvodně pár hodin v kuse zařval, pak se znovu poblil a tím byl jeho celodenní program vyčerpán. Občas v návalu rodičovského sebeuvědomění, jsem ho pochoval, abych ho za pár minut vrátil na místo, odkud jsem ho vzal, a tím mé výkony na poli otcovství většinou končily. Člověk odložil dítě například na deku pod topení, aby se kluk zahřál, a mohl si v klidu dát nohy na stůl a v rytmu vzlykání přehřátého dítěte, které pomalu přicházelo k varu, sledovat televizi.

Potom se to celé nějak zlomilo a pokazilo. Čeněk se začal pohybovat a utvořila se mu jakási osobnost. Jeho životní požadavky nabraly na obrátkách a stal se miniaturním regulérním člověkem, který však trpí na absenci pudu sebezáchovy a libuje si v destruktivních činech. Samozřejmě, že pořád ho můžu dát pod topení na deku a v poklidu sledovat televizi, avšak na tuty by Čeněk topení poškodil libovolným předmětem, deku ztratil (Čeněk dokáže ztratit cokoliv byť i na jednom metru čtverečním během osmdesáti sekund) a během chvilky by mě začal s něčím otravovat. Nerad to říkám, ale ono to je čím dál tím horší.

Jsou to takové ulomené střípky z mozaiky mé příčetnosti a duševního zdraví (všimněte si takřka básnické metafory. Už jsem tak vyřízenej a nevyspalej, že jsem básník), které Čeněk postupně s radostí jemu vlastní odlupuje a jejichž absenci budu jednoho krásného dne řešit s psychologem ve vězení, kde si budu odpykávat trest za to, že jsem přivázal dítě špagátem v parku ke stromu a zdrhnul.

Jedním z oněch střípků je aktuálně Čeňkova obsese samostatností. Věc se má tak, že si očividně řekl, že už mu je dávno přes rok, tedy se už naučil všechno na světě, a proto zvládne všechno sám. Například při obouvání bot nesnese jakoukoliv pomoc. Člověk by řekl, že když se dítě pokouší nazout si boty samo, je to pro rodiče důvod k radosti a srdíčko jim štěstím zaplesá. Já za sebe můžu říct, že během Čeňkovy sólo parodie na obouvání bot má mé srdíčko spíš než k zaplesání blíže k zástavě. Pokaždé, když jdeme ven, je to z mé strany padesát na padesát, že to dítě ve vzteku prošlápnu kolenem. Čeněk totiž při mém pobídnutí, že jdeme pá, halasně doběhne mávaje zběsile ručičkama k botníku, kde si vezme boty (zpravidla každou jinou a nebo ještě lépe jednu svou a jednu mou), důležitě se posadí na zem a za mohutného funění a vzdychání se snaží si je narvat na nohu. Pokud se v návalu pomatení mysli pokusím mu jakýmkoliv způsobem asistovat, dostane záchvat vzteku a zuřivě mě začne mlátit jednou z bot.

Nejhorším na tom je, že on si ty boty sice nazouvá, ale nikdy si je nenazuje. Prostě na to nemá. Je to nad jeho síly a nedokáže si to přiznat. Ten kluk nemá žádnou sebereflexi. Takže naše procházky většinou začínají a zároveň končí už v předsíni, kdy po hodině malého ševce (když mu boty nejdou po nějaké době nazout, tak je začne různě vylepšovat, předělávat, ničit, rozkousávat a podobně) odnáším vztekle spinkat do postýlky, aby tam nespinkal a přemýšlel o tom, co udělal.


Čert vem procházky (popřípadě by si mohl vzít zpátky Čeňka), ale horší to je, když fakt někam musíme jít. Například k doktorovi nebo na nákup. To už mi ta žilka na čele opravdu nabíhá. Pro ilustraci uvedu, jak to vypadá, když jdeme ven a opravdu se ven dostaneme. Je deset hodin dopoledne a vyrážíme k doktorce, kam jsme objednaní na dvanáctou.

10:00- Čeněk se prohrabuje v botníku, až si vybere vhodnou obuv. Tentokrát usoudil, že když je venku třicet stupňů ve stínu, bude nejlepší, když si vezme jednu svoji malou holínku a moji tenisku.

10:05 - Sednul si na zem a začíná si rvát holinku na špatnou nohu a ještě navíc špičkou dozadu.


10:15 - Obul si holinku na špatnou nohu špičkou směrem dozadu. Zatvářil se spokojeně a hrdě si zatleskal. Začíná si obouvat moji tenisku.

10:20 - Během obouvání tenisky nastaly patrně komplikace, tak z ní aspoň vyndal tkaničku a začal si ji strkat do pusy.

10:23 - Čeněk v obouvání tenisky nikterak nepokročil. Z nedostatku invence a patrně zahnán situací do kouta, si vyndal tkaničku z pusy, omotal si jí kolem krku a se smíchem se s ní začal škrtit.

10:25 - Čeněk začíná modrat v obličeji, takže zasahuju.

10:26 - Čeněk má záchvat vzteku, jelikož se vměšuju do jeho samostatné činnosti.

10:27 - Zabavil jsem Čeňkovi tkaničku i s teniskou a nenápadně jsem mu podstrčil jeho sandály.

10:28 - Čeněk si začíná rvát sandál na nohu, na které má už nazutou holínku.

10:35 - Už přes půl hodiny stojím v předsíni a čumím na Čeňka, jak svádí boj, který nemůže vyhrát. Přestává mě to bavit.

10:40 - Čeněk na to vyzrál a narval si sandál do holinky. Nyní si nazouvá druhý sandál opět na tu samou nohu.

10:43 - Zabavuju Čeňkovi holínku. Čeněk trucuje a shání se po tkaničce.


10:45 - Čeněk se uklidnil a opět sedí na zemi a snaží se nazout si sandály.

11:00 - Teď už toho mám akorát tak dost. Beru Čeňka a i přes jeho mohutný řev mu soukám sandály na nohy.

11:02 - Dobrá věc se podařila. Podařilo se mi Čeňka obout.

11:03 - Čeněk se vyzul.

11:04 - Čeněk opět sedí na zemi a rve si na nohu holínku.

11:05 - Tak a dost. Beru Čeňka a jde ven bos. Na tohle já nemám nervy.

Takový já mám teď život. A to není jenom u bot. Čeněk odmítá jakoukoliv mou asistenci při jídle, oblékání a tak dále. Navíc, aby toho nebylo málo, tak se Čeněk naučil slovíčko "NE". Je docela možné, že tak úplně není schopen posoudit jeho přesný význam, neboť říká "ne" na všechno. A nebo je opravdu takový malý revolucionář, který se staví proti autoritě a libuje si v anarchii. V tandemu s jeho snahou o samostatnost je jeho "ne" smrtící kombinací na takovou rodinnou pohodu a navíc brzdí jeho rozvoj a vývoj jako takový. Vždyť na otázku, jestli bude papat, odpoví "ne". Když se zeptám, jestli bude bumbat, řekne "ne". Pokud se zeptám, jak dělá kravička, dozvím se, že "ne". Jak se dá v tady těch podmínkách pracovat?

Ještě jako třešnička na dortu, je potřeba zmínit, že Čeněk má ambice dobrodruha, který má pro strach uděláno, proto rád vylézá na vše, co mu přijde vysoké. Začalo to zcela nevinně, kdy v dobrém rozmaru vylezl na židličku. To bylo v pořádku. Na židličce zpravidla chvíli okouněl a potom z ní spadnul. Pak to vzalo rychlý spád a židlička pro něj byla příliš malá. Proto začal lézt na kuchyňskou linku, kde si pustil vodu do dřezu, vyházel z něj nádobí na zem a dělal tam "cáky cáky"

Jednou jedinkrát jsem mu důvěřoval. Potřeboval jsem na záchod a nechtělo se mi ho dávat do ohrádky, jelikož by z ní stejně vylezl (respektive by se vydrápal nahoru a pak po zádech spadnul na zem a řval by), tak jsem ho posadil na zem, dal mu na zničení bagr (Čeňkovi se nedávají hračky na hraní, ale na zničení) a jasně ho upozornil, že jdu na minutku na záchod a že má mou plnou důvěru, že zde nic neprovede. Vybídl jsem ho, ať mě nezklame. Sice mě odpověděl "ne", ale tak nějak jsem věřil, že vše bude v pořádku.

Ani ne za minutu jsem se vrátil ze záchoda a Čeněk stál na kuchyňském stole a koukal na mě. Vůbec nemám ponětí, jak se tam dostal, ale udělal mi pápá a pak se rozeběhl a spadl ze stolu na svýho bagra, o kterého si rozsekl čelo. V panice jsem mu chtěl čelo zalepit náplastí, on mě však se slovy "ne, ne", odstrčil a začal se sápat zpět na stůl. Když jsem mu chtěl aspoň na ten stůl pomoct, tak mě plácnul po hlavě, opět řekl "ne" a vylezl tam sám. Sám taktéž znovu spadnul. Tak já nevím. Očividně už nejsem vůbec potřeba.
 

18 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 fotruv-denik fotruv-denik | 27. července 2014 v 19:28 | Reagovat

Přidej se k fotrovi do party na fejsbůku a získej obstarožní Čeňkovu holinku s překvapením (překvapení znamená, že v ní bude nablito).
https://www.facebook.com/pages/Den%C3%AD%C4%8Dek-modern%C3%ADho-fotra/567935003271899

2 MB MB | 27. července 2014 v 19:38 | Reagovat

:)))))

3 hugofisher hugofisher | 27. července 2014 v 19:48 | Reagovat

:)))

4 Elchar Elchar | 27. července 2014 v 20:07 | Reagovat

U harmonogramu nazouvání bot jsem se dusil smíchy :D skvělé! Ale doufám, že můžeme počítat s popisem vaší rodinné dovolené :) s Čeňkem to určitě bylo dobrodužné.

5 M M | 27. července 2014 v 20:26 | Reagovat

Skákání ze stolu je ještě paráda, přichází to s věkem. Dle mé zkušenosti zhruba tak za půl roku přijde šplhání po žaluziích a do roka se začne rozbíhat přímo proti jedoucím autům :)

6 J J | 27. července 2014 v 21:03 | Reagovat

Nemá to chybu :) Ten konec byl nejlepší. A kam jinam, než na bagra měl padat fotře?Když hračky ničí :) Jen to vylepšil :-) Šikula malej

7 Zaarsa Zaarsa | Web | 28. července 2014 v 10:50 | Reagovat

Články už zase získavajú kvalitu. Skvelé!

8 Švec Švec | 28. července 2014 v 21:27 | Reagovat

NE! :o)

9 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 28. července 2014 v 23:21 | Reagovat

Obouvání mne rozesmálo a skoky ze stolu mne dodělali. Čenda je prostě borec

10 Podivná Emily Podivná Emily | Web | 17. srpna 2014 v 23:21 | Reagovat

Milý fotře, jsem velmi vděčná za tenhle tvůj blog. Aspoň vím, že moji sourozenci jsou vlastně milé a hodné děti, i když brácha tuhle málem zlomil babičce žebro. Díky! :)

11 Tom Tom | 21. října 2016 v 16:15 | Reagovat

BYLO BY DOBRÝ PRO NĚJAKOU BUDOUCNOST PSÁT JAK TO JE A METAFORY JSOU DOCELA ZAJÍMAVÝ, PROTO JE TŘEBA BUDOUCÍ DOVYSVĚTLENÍ RODIČŮ K TEXTU. JE TO NORMÁLNÍ POSTUP PŘI ANALÝZE. ZAJÍMAVĚ PSANÝ A NEMÁM S TAKOVÝMTO PODÁNÍM VÝRAZNĚJŠÍ DEFEKT

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama