Srpen 2014

Čeněk má psa

24. srpna 2014 v 18:08 Fotrův deník
Patrně nebalancuji každý den mezi sebevraždou, vraždou a nebo celkovým selháním organismu. Jinak by totiž Nataša nemohla jednoho dne k nám domů dotáhnout čokla.


Jak mi totiž bylo řečeno, máme veliký byt a v něm spoustu prostoru pro lásku, kterou máme stále komu dávat (několikrát jsem celý byt procházel, ale vyjma hřebíkem vyrytých rýh v nové plovoucí podlaze od Čeňka, jsem žádnou lásku nenašel). Čeněk navíc má velice rád psy, takže je to pro něj ideální parťák, který ho bude rozvíjet, protože já jsem v tomto ohledu podle Nataši jedno velké zklamání.

Nataša prý už nějaký čas přemýšlela, že by Čeňka oblažila nějakým hezkým a milý zvířátkem, aby ho mohl Čeněk utrápit k smrti, a náhoda tomu chtěla, že její kamarádka odjela hledat štěstí do Austrálie a psa tu nechala Nataše na hlídání. Když jsem se toto dozvěděl, svitla mi naděje, že to bude jen na pár týdnů. Následně jsem se dozvěděl, že kamarádka si jela do Austrálie hledat manžela. Kamarádka, která má uhry i na zádech, má chlupatý čelo a když se směje, teče jí krev z nosu. Tím pádem tady je čokl na doživotí.

Nový a zřejmě trvalý člen naší domácnosti je Boloňský psík se jménem Pan Zikmund. Nevím, co přesně má to podivné zvíře znamenat, ale vypadá, jako by se zkřížilo morče s mokrým hadrem. Tahle rasa byla zřejmě primárně vyšlechtěna jako potrava pro lvy, jelikož její jiné využití si nedokážu představit. Panu Zikmundovi je krásných patnáct let, takže tenhle malý potkan skoro nic nevidí, každý druhý den s ním jezdíme na veterinu kvůli různým chorobám a nemá zuby, takže mu musím žrádlo předžvýkávat.

Pan Zikmund se u nás zabydlel celkem rychle a i se mu u nás zřejmě líbí. To je dobře. Celý můj životní smysl směřuje k tomu, abych udělal hezké zázemí cizímu psovi na úkor vlastního pohodlí i zdraví.

Nataša se dušovala, že se o psa bude starat převážně ona a pouze pokud bude v práci (v práci je pořád), mám na Pana Zikmunda občas dohlédnout. V praxi to tedy znamená, že mám Pana Zikmunda s Čeňkem na krku pořád já a Nataša psa jenom večer vyvenčí.

Čeněk je ale z Pana Zikmunda přímo nadšený. Je to jeho nový kamarád. Celý den za Panem Zikmundem pobíhá a huláká "babá". To znamená "baf baf", a to tedy znamená "pes". Tedy, abych to tak nějak zakotvil do kontextu, tak Čeněk celý den pobíhá za psem, na kterého ukazuje a oznamuje okolí (tedy nikomu a nebo občas mně), že ten pes je pes. Je to náš malý intelektuál a vkládáme do něj ty největší naděje.

Nehledě na to, že Čeněk celý den oznamuje zcela jasnou skutečnost, tak mě z toho věčného "babá" už začíná hrabat. Navíc Pan Zikmund taktéž nepřispívá ke kvalitní atmosféře. Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou napíšu, že Pan Zikmund je debil. Ten čokl vůbec nic neumí. Neumí jednoduchý povel, neposlouchá, dělá bordel a občas na mě zaútočí. Je jako Čeněk, až na to, že Čeňka mám rád. Pana Zikmunda nesnáším, a kdyby nebylo Nataši, šel by rovnou do útulku a nebo bych ho narval do babyboxu. Mně je to jedno. Já na to kašlu, hlavně, že by byl z domu.


On to ale Pan Zikmund taky nemá úplně jednoduchý. Čeněk se na něj přisál jako pijavice, nechce se od něj hnout a radostně ho týrá. Tahá ho za končetiny, šťouchá do očí, pokládá na něj nádobí a nebo ho zalévá konvičkou. Pan Zikmund se ho bojí, takže s tím nic neudělá. Já osobně jsem rád, že Čeněk nepolévá konvičkou mě a nebo televizi, takže do těchto jejich taškařic moc nezasahuju.

Nataša pořád tvrdí, že pes Čeňka stimuluje k lepším výsledkům. Já s tímto nemůžu tak úplně souhlasit a podle mě Pan Zikmund není pro Čeňka adekvátním vzorem.

Pan Zikmund má dvě misky. Jednu na vodu a druhou na jídlo. Čeněk pár dnů psa pozoroval, jak z misky pije a jí, a následně, podle svého velkého vzoru, poklekl na všechny čtyři, připotácel se k misce, zabořil do ní hlavu a začal pít. Normálně bych řekl, že to je velká legrace dívat se na dítě, jak napodobuje psa. Posléze však si člověk uvědomí, že to je jeho dítě, které se na všech čtyřech se zabořenou hlavou v misce pro psa plné vody topí.

Přítomnost Pana Zikmunda neblaze ovlivnila náš zajetý spací režim. Tedy režim, kdy nikdo nespí, a když náhodou usne, je záhy probuzen. Nicméně na tento režim, byť měl své mouchy, jsme byli zvyklí a byli jsme s ním smíření. Teď je celý režim v troskách. Pokud se mi podaří s boží pomocí Čeňka uspat, začne Pan Zikmund Štěkat radostí a Čeňka vzbudí. Takže nyní musím uspat nejen Čeňka, ale i Pana Zikmunda. Nemám tušení, jak se uspává pes, jelikož na jasný povel "spi" nic nedělá, ale v záloze mám nějaké tlumící prášky, které jsem si šetřil pro Čeňka, když by bylo nejhůř.
Pokud se Čeněk v noci vzbudí a začne řvát, nastoupí Pan Zikmund s tklivým vytím, aby všem oznámil, že dítě je vzhůru. Ještě, že toho Pana Zikmunda máme, jinak bychom podle mohutného řevu nepoznali, že Čeněk už nespí. Pokud člověka vzbudí čtyřikrát za noc řvoucí dítě a pes, který pomateně střídavě vyje a štěká, dost ho to změní. Ta původní radost ze života se pomalu vytrácí a je nahrazena sebelítostí.

Nataša se v úvodu kasala, jak se bude o psa starat. Pche. Dalo se čekat, že to bude na mně. Když totiž Pan Zikmund v pět ráno hlasitý štěkotem oznámí, že dítě je vzhůru a že nám řve v postýlce, oznámí mi Nataša, že Čeněk je beztak vzhůru, tak jí ho můžu přenést do postele, aby se s ním pomazlila, a já můžu jít vyvenčit psa.

Když už jsem načal to mazlení, tak Čeněk je vyloženě mazlící typ. Pokud ho někde uchopí a začne s ním provozovat mazlení, tento malý mazel vztekle kope, kouše a dere se z obětí pryč. Pokud se mu to podaří, zdrhá. Až takový to je mazel.

Ale to jsem odbočil. Řvoucího Čeňka přenesu Nataše do postele na "pomazlení" a začnu si připravovat oblečení, abych tu malou zbytečnou krysu mohl jít vyvenčit. Ještě nejsem ani úplně dooblečen, když mi Nataša přináší stále řvoucího Čeňka, ať ho vezmu taky s sebou na vzduch.

Takže tedy jsem v pět ráno ještě za tmy venku. Dítě v kočárku řve, protože řvát může a protože ho to baví, já jsem nevyspalý s kruhy pod očima, je mi zima. Sotva se plazím a Pan Zikmund mi v dobré víře s radostí ojíždí nohu, protože chytil druhou mízu. Přiznám se, že Nataša měla pravdu. Opravdu ve mně je spousty lásky na rozdávání.

Čeněk hlavou rodiny

17. srpna 2014 v 15:41 Fotrův deník
Ještě před tím, než jsem omylem založil rodinu, tedy v dobách svého rozpuku, kdy jsem byl sám pro sebe středem vesmíru a měl jsem o sobě to nejlepší mínění, byl jsem si tak nějak jistý, že až jednoho dne skočím rovnýma nohama do rodinného života, budu já tou alfou a omegou celé domácnosti. Byl jsem přesvědčen, že já budu mít všechno na povel, já budu nosit domů děsnej ranec a a budu to já, kdo bude určovat, co se smí, co nesmí, kdy se bude spát a kdy se bude jíst.

Ano, až takový naivní blbeček jsem býval.

Od té doby, co jsem, patrně v alkoholovém opojení pozbyv posledních zbytků opatrnosti a obezřetnosti, oplodnil Natašinino vajíčko svým malým Čeňkem s ocáskem, nejsem z nějakého důvodu alfou ani omegou vůbec ničeho. Středobodem veškerého světa je Čeněk se svými vrtochy a výkyvy nálad. Daleko za ním je Nataša coby Čeňkův nádeník a kdesi pode dnem, jako ten největší přicmrndovač, jsem já.

Nejenom, že se již nějakou dobu všechno točí kolem Čeňka, ale ten malý uzurpátor nedávno převzal mou původně zamýšlenou úlohu hlavy rodiny a vůbec mu to není blbý.

Naše malá nová hlava rodiny se vrhla na svou úlohu s patřičnou vervou a hodlala zavést nový řád. Podle naší hlavy rodiny například do trouby patří výhradně tátovy pantofle, které je potřeba ještě podsvítit žárovkou v troubě, aby vynikla jejich samotná podstata a důležitost pro chod domácnosti. Nově taktéž v lednici nesmí být jídlo. Pakliže hlava rodiny otevře ledničku a zjistí, že i přes jeho výslovný zákaz, je v ledničce cokoliv jiného než dudák (dudák je v ledničce trpěn), všechno jídlo vztekle vyhází, rozeřve se a hbitě chvátá zkontrolovat troubu, zda jsou tátovy pantofle na svém místě a to řádně osvětleny. Jestliže už ani ty pantofle v té troubě nejsou, celý tento incident označí Čeněk za hrubou nekázeň a v rámci zachování své autority přiděluje tresty.

Avšak nejen lednička a trouba doznaly změn. Dráb Čeněk se neštítí ve svém tažení za zlomením ducha svých mrzkých rodičů vůbec ničeho. Jeho zlovůle nezná mezí a častá náladovost podkresluje míru údernosti vyžadovaných změn. Pokud se Čeňkovi znelíbí nějaký předmět (talíř, peněženka,….), tento vezme a v tichosti umístí na místo, kde ho posléze nenajdeme a nebo najdeme omylem. Není proto překvapivé, když jsem se byl onehdá sprchovat(to slovo "onehdá" zní, jako by sprchování bylo něco nárazového, co provozuju pokaždé, když je úplněk, ale na hygienu, na tu jsem já pes), objevil jsem ve sprchovém koutě ovladač od televize a baterky narvaný do odpadu. Hlava rodiny usoudila, že ovladač patří do sprchy a baterky je třeba narvat do odpadu tak důmyslně, že odpad ucpou a nejdou vyndat a táta během sprchování zatopí koupelnu.

Takový náš příjemný ranní rodinný rituál, kdy hlava rodiny vyndá klíče ze zámku a tyto někam schová je hřejivý a sbližuje celou rodinu. Zvlášť, když za pět osm, hysterická Nataša s řevem kope do zamčených dveří, že musí okamžitě do práce a ať ty klíče okamžitě najdu, jinak uvidím. Čeněk to celé s potutelným úsměvem sleduje a je tomu rád. V tomto případě se naskýtá prostor pro úvahu, proč máme jenom jedny klíče od bytu. Snad se ježíšek letos předvede a dovalí ještě jedny klíče pro Natašu s nějakým hezkým plastovým barevným krytem. Do té doby budeme každé ráno hledat klíče, aby se Nataša dostala do práce. Jinak to totiž nejde.

Šikana malé hlavy rodiny nezná hranic a Čeněk začal fušovat i do mé garderoby. Malý módní policista totiž rozhoduje o tom, co budu nosit. Pokud jdeme ven (o skutečnosti, že jdeme ven, rozhoduje Čeněk tím, že zahlásí "pá" a utíká ke dveřím, do kterých mlátí pěstičkou. Většinou rozhodne, že jdeme "pá" kolem šesté ráno a nebo pět minut po tom, co jsme se zrovna vrátili domů), nejprve obleču Čeňka, načež se jdu obléct já. Čeněk, vědom si toho, že je módní arbitr a leží mu na srdci, aby mu táta venku nedělal ostudu, mi přinese oblečení podle jeho výběru. Zaběhne do skříně, vyhází všechno, co mu vleze pod ruku a z hromady hadrů vytáhne to, co zrovna frčí. Posléze mi to přinese, a pokud si to neobleču, udělá scénu.

Jelikož jsem dobrák a hlavně nemám náladu na to, aby Čeněk hodinu vkuse řval a házel kolem sebe předměty, vyhovím jeho přání. Nevím, na jakém módním časopisu si Čeněk ujíždí, ale už se mi i stalo, že jsem musel jít ven do města v montérkách a v Natašinině fialkovém svetříku se třpytkama.

Čeněk není však pouze přísná a trestající hlava rodiny. Kdepak. Je taktéž zodpovědný a má na starosti finance a celou ekonomickou situaci v naší rodině. Nebojí se jít do rizika a jeho zásahy v rámci jeho monetární politiky jsou příkladné. V první řadě Čeněk svými zásahy chytře devalvuje naší domácí měnu, neboť pokud usoudí, že naše cenová hladina je příliš vysoká, stáhne peníze z oběhu tak, že mi šlohne peněženku a roztrhá a sežere mi například pětikilo.

Naopak, když usoudí, že ekonomika stagnuje a je třeba jí rozproudit investicemi, vezme tupý předmět a rozmlátí nebo alespoň poškodí nějaký přilehlý spotřebič. Potom musíme koupit nový a ekonomiku tím nastartujeme.

Nebojí se ani intervencí na poli zahraniční měny. Ve svém tažení za zvýšení kurzu české koruny, vytáhl ze šuplíku dvacetieurovku a tuto si nejprve strčil do nosu. Když tato jeho makroekonomická intervence nikam nevedla, bankovku nechal rozmočit v čaji.

Docela často od svých známých, kteří mají děti, slyším větu: "No a pak jsem ho kolem osmé dal spinkat". Jak jako dal spinkat? Co to mají za neduživého chcípáčka bez vlastního názoru? Jak vůbec takový "dát spinkat" probíhá? To jako položí dítě do postýlky a ono spí? A to ho před tím nadrogujou? Nebo jak? Jsem přesvědčen, že to je na mě nějaký podvod. Dítě se totiž nedává spinkat. Naše malá hlava rodiny by něco takového vůbec neakceptovala. Je to totiž Čeněk, který rozhoduje, kdy se půjde spát.

Představa, že bych dal Čeňka spinkat, je mi natolik vzdálená, že jí považuju za absolutně nereálnou. Kdybych Čeňka v osm hodin odnesl do postýlky a "dal ho spinkat", prvních pět minut by nevěřícně ležel zaskočen mou iniciativou a snahou o výchovu, načež by vstal a začal za mohutné salvy řevu rumplovat s postýlkou, dokud by se buď neprobil skrz šprusle ven a nebo dokud by nepřišla Nataša a navzdory mé upřímné výchově, by ho z postýlky nevytáhla a nedala mu něco dobrého na zub (s největší pravděpodobností mojí večeři).

Takže pojem "dal spinkat" je utopický nesmysl. Naopak Čeněk dává spinkat nás. Jestliže je dostatečně nasycen, napojen a už vyrval všechny lišty z podlahy, usoudí, že je třeba si na dvě, tři hoďky dáchnout, aby měl dost síly ráno zase někam zašít klíče. Až tehdy svolí k tomu, že ho můžu položit na záda, dát mu dudák a hladit ho po břiše. Pokud si nevzpomene, že zapomněl vyrvat ještě jednu lištu z podlahy, znaven svou úlohou hlavy domácnosti, do pár minut usíná. Následně umíráme i my s Natašou.

Být hlavou rodiny je věc náročná, ale samo se to neudělá a někdo to dělat holt musí.

Ztraceno v překladu

10. srpna 2014 v 18:09 Fotrův deník
Už to je poměrně dlouho, co Čeněk řekl své první slovo. Vzpomínám si, jako by to bylo včera. Bylo to takové nevinné. Čeněk seděl ve své sesli na jídlo (Čeněk má svou speciální sesli na jídlo, ze které jídlo hází dolů společně s nádobím a je to potom šťastný Čeněk), zrovna odhodil poslední zbytky jídla na zem, a aby jeho nirvána byla maximální, obdržel ode mě za odměnu, že tak hezky papal a poházel jídlo kolem, dudáka. Spokojeně si dudal, občas se protáhl nebo si zívnul. Nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží něco velkého. A pak to přišlo. Čeněk se z ničeho nic znuděně podíval na svého ztrhaného otce, vyndal si dudák a s notnou dávkou porozumění řekl: "Konsensus".

Tak a je to tady. První slovo a zrovna takováhle pecka. Samozřejmě, že jsem sednul k počítači a začal gůglovat slovo "konsensus", jelikož, ač jsem tak úplně nevěděl jeho význam, tušil jsem, že to bude něco velmi náročného. A taky, že jo. Podle internetu (a co je na internetu, to je totiž pravda) slovo konsensus znamená shodu mínění jistého společenství, zejména spontánní a živelný souhlas.

Chvilku mi trvalo, než jsem význam slova skrze jeho klopotný výklad pochopil, nicméně po pár minutách mi došlo, že Čeněk tímto svým prvním slovem spontánně a živelně souhlasil s tím, že hází jídlo na zem. Navíc toto výjimečné slovo je ze soudku právnických výrazů, tedy Čeněk bude právník.
Jak jsem byl tehdá vzrušený a pyšný otec. Sice to zprvu vypadalo, že Čeněk bude spíš takovej ten prosťáček, co ho každej bere na hůl, a který se podepisuje třemi křížky, avšak toto slovo znamenalo zlom.

Ano, tehdá to byl velký den. Bohužel s odstupem času lze konstatoval, že tímto svým vrcholným číslem a vyřčeným slovem, Čeněk dosáhl zřejmě svého vrcholu a další vývoj se nesl v lehce odlišném duchu. Kadence slov se příliš nerozrostla a navíc z jeho repertoáru slovo "konsensus" vypadlo a bylo nahrazeno oduševnělým "babá".

Odborný termín "babá" gůgl nezná a patrně bych ho nenašel ani v právnické hantýrce. Nicméně toto slovo hraje již nějakou dobu v Čeňkově životě prim. Jeho překlad do normální řeči není úplně jednoduchý, protože toto slovo má spoustu významů a záleží hlavně na tom, jak se Čeněk zrovna cítí. Je to spíš takové emočně laděné slovo.

Čeňko-český a Česko-Čeňkovský slovník tvrdí, že slovo "babá" může znamenat bazén, banán, pes (patrně proto, že pes dělá baf baf), bábovička (takže pískoviště je taktéž "babá"), babeta a nebo babička. Pokud tedy nastane situace, že jsme na palouku a uprostřed palouku je bazén, vedle něho je pískoviště, ve kterém stojí babička, která drží v ruce banán a kolem toho všeho jezdí pes na babetě (a že taková situace nastává minimálně obden) a Čeněk zběsile vykřikuje "babá", nejsem schopen splnit přesně jeho přání. Jestliže se Čeňkovi nesplní jeho přání, začne se vztekat a je vzpurný. Občas si i do táty kopne a nebo se mu zakousne do nohy, byť to s ním táta myslel dobře. Natolik je ten chlapec cílevědomý.

Ale pozor. Občas se stane, že slovo "babá" znamená úplně něco jiného, co doposud nebylo zaznamenáno. Prostě je kluk natolik lingvista, že si může dovolit přiřadit ke slovům různé významy, aniž by to dávalo smysl. Uvedu příklad. Čeněk si hraje sám v kuchyni (patrně s noži, jedy a ohněm), zatímco já ho spokojeně vychovávám z povzdálí vleže u televize, když tu ke mně přiběhne a křičí "babá". Běžný a nekvalitní rodič by zaváhal a možná by i vyvodil chybné závěry, kdežto já, protřelý, zkušený a kvalitní fotr vím, že je čas svačiny a Čeněk určitě chce banán. Inu, líně se zvednu z gauče a jdu mu dát banán. Čeněk banán vztekle hodí na zem a dožaduje se stále "babá". Hmm. Zjevně mě chce ten malý sígr zahnat do kouta, ale já se nedám a proto mu vysvětluju, že babička, pes, pískoviště ani babeta tady není, takže buď si sní svůj banán a nebo žádný jiný babá nebude. Čeněk se však nedá odbýt mým chabým pokusem o nastolení klidu a stále chce "babá". Asi po půl hodině, kdy jsem mu postupně dal všechny věci, co v kuchyni máme a které postupně zahodil s tím, že topinkovačem a dalšíma krámama ho nedojmu a on chce svůj "babá", mě vzal za ruku a dovedl mě k záchodu. Otevřel jsem dveře a on ukázal na prázdnou ruličku toaletního papíru a říkal "babá". No vida. Takže další význam slova "babá" je, když Čeněk vymotá celej hajzlpapír, ten nahází do záchoda a tím ho ucpe.

Hned v závěsu za slovem "babá" je neméně náročné slovo "papa", které má opět několik významů. Samozřejmě od klasického pápá, které Čeněk dělá když se s někým loučí a nebo když mi třeba hodí botu z balkónu (loučí se s botou), přes jídlo až k tomu, že on chce jít pryč. Když ho dám do klece, okamžitě kontruje "papa", tedy, že chce jít z klece pryč, protože se mu tam z nějakého důvodu nelíbí a radši by například znovu udělal "baba" (ucpal záchod hajzlpapírem).
Slovo "papa" používá i v rámci mantinelů jeho významu, jako přidrzlý výraz. Pokud oplenduje u babičky v kůlně a hledá způsob, jak si ublížit zahradním nářadím a já hbitě přispěchám dělat mu dohled a brát mu z rukou jed na krysy a podobně, okamžitě mě začne z kůlny tou svojí malou ručičkou odstrkovat a říká "papa". V tomto případě to samozřejmě znamená "vysmahni fotr, tady na tebe není nikdo zvědavej". Ano i tak drzý a vulgární Čeněk dokáže být. To je ale tou výchovou Nataši. Já ho tohle neučím (já ho neučím nic).

Slova, která Čeněk ještě ovládá jsou: mama, tata, děda, brm brm (to znamená auto a nebo pití) a pak umí ještě několik zvířátek (převážně kravičku, která dělá "bůů" a pak i ostatní zvířátka, která dělají rovněž "bůů" ) a tím to hasne. Člověk si s Čeňkem moc nepokecá. Smutné na tom je, že Čeněk nabyl dojmu, že mu jeho slovní zásoba dostačuje, jelikož se s její pomocí a posunky domluví, takže nevykazuje nějaké zlepšení.

Tempo, jakým se učí nová slova, není nikterak závratné. Pokud bude v nastoleném trendu pokračovat, dá se očekávat, že až bude maturovat, tak celé komisi vysvětlí, že sice nemá tušení, co to je národní obrození, ale nově ví, že ovečka dělá "béé". Až se bude ženit a bude při obřadu tázán, zda si bere ženu dobrovolně, řekne "baba".

Nicméně i tak buďme rádi za "baba" nebo "papa", protože může být hůř. Místo "baba" a "papa" může kouřit, poflakovat se po nocích v parku s pochybnou partičkou a brát drogy.

Dovolená s batoletem

3. srpna 2014 v 18:10 Fotrův deník
Mateřská dovolená není z nějakého důvodu dovolenou v pravém slova smyslu. Samozřejmě, pokud člověk na své dovolené rád nespí, libuje si v tom, když ho obtěžuje malé zvíře, které má v kohoutku maximálně do metru, a které má za úkol uchovat na živu po co nejdelší dobu, a hlavně, pokud má člověk rád takovou tu dovolenou, kdy každý den přemýšlí, jestli zabít sám sebe a nebo sáhnout po palebné zbrani, zaběhnout si na náměstí a vzít s sebou co nejvíc lidí, potom ano. Mateřská dovolená je v tom případě vysněná dovolená.


Já mám však jiné představy, jak by se dal trávit volný čas, a proto mateřskou dovolenou za opravdovou dovolenou nepovažuju. Dokonce jsem přesvědčen, že jsem musel být v minulém životě velmi zlý člověk (minimálně Hitler), když jsem v tom současném potrestán malou zhmotnělinou démona. Právě proto jsem si potřeboval trochu od Čeňka dáchnout. Nataša to měla podobně, takže vysněná dovolená bez dítětě se jářku rýsovala a její obrysy byly více než zřejmé.

Mělo to být velkolepé, legendární, nezapomenutelné, no prostě báječné. S Natašou jsme se rozšoupli a koupili zájezd na tři týdny na Kubu. Padnul na to sice zhruba půlroční rozpočet domácnosti a Čeněk se buď už konečně naučí chodit na nočník a nebo ho budeme místo plenek balit do novin, ale jistě to bude stát za to.

Ve slabé chvilce se nám podařilo zlomit mé rodiče, kteří si vezmou Čeňka na chalupu, takže máme dokonce postaráno i o hlídání a nemusíme proto Čeňka zavřít s miskou rýže a lahvičkou vody doma na tři týdny do šuplíku.


Dítě jsme k našim odlifrovali v řádu několika sekund a plni nadšení zajeli na letiště. Jak už jsem říkal, měla to být dovolená desetiletí. Dovolená desetiletí tak nějak záhy skončila u odbavování, kde mi ta milá paní za přepážkou a s ochrankou za zády s úsměvem oznámila, že mám prošlý pas. Asi tak za setinu sekundy od vyřčení poslední slabiky, jsem obdržel facku od Nataši a i si s chutí kopla. Počastovala mě různými nadávkami a pak se rozbrečela. Ale to bych nebyl já, abych neměl v záloze plán B. S pocitem předem vyhrané bitvy jsem zašel opět za slečnou za přepážkou a s velkou slávou jsem jí předložil svůj řidičský průkaz. Slečna mi prozradila, že takhle ne a svým tázavým pohledem na ochranku, která se začínala pomalu přibližovat, dala najevo, že tudy cesta nevede. Po mém neochvějném plánu C, kdy jsem před slečnou mával kartičkou do knihovny, jsem byl vykázán z letiště a začínalo být možné, že se na Kubu nepoletí.

A opravdu. Na Kubu se neletělo. Nataša byla naprosto nepříčetná a z nějakého důvodu házela všechnu vinu na mě. Když jsem jí řekl, že to je stejně tak moje vina, jako její, polila mě kávou z termosky. Cestovka nám vrátila třetinu ceny zájezdu, takže z mého hlediska dovolená dopadla přijatelně.


Jelikož jsme ale honorace, jeli jsme ještě na jednu dovolenou. (Dovolená za x desítek tisíc, kdy jsme se vlakem projeli na letiště, ze kterého jsme se po dvou hodinách vraceli domů, ji nějak neuspokojila). Nataša měla stále dost volna, takže plán byl následující. Vyzvedneme si dítě a až ona vychladne, tak si promluvíme o našich možnostech. Aktuální možnost, že mě opustí, nechá mi na krku dítě a vezme si s sebou auto s televizí, mi nepřišla příliš výhodná, tedy je třeba nechat Natašu chvilku uležet.

Když Nataša vychladla, mohli jsme začít seriózní diskusi na téma další dovolená. Výsledek nebyl zase tak špatný. Odvezeme dítě opět k našim, pár dnů se budeme doma jenom válet a během válení najdeme nějaký last minute zájezd za zbytek peněz. Sice to patrně nebude už tak velkolepé, ale něco solidního by to být mohlo.

Odvezli jsme dítě a začali vybírat zájezd. Nevypadalo to tak úplně zle. Podařilo se nám najít nějaké solidní destinace typu Maroko nebo Malorka, což s přihlídnutím k situaci bylo povzbudivé. Druhý den našeho domácího válení mi volali naši, ať si proto toho sígra okamžitě dorazíme, že na tohle oni kašlou, takže je to všechno bezvadné. Nataša usmaží řízky s chlebem na cestu a pojedeme s Čeňkem autem do Chorvatska. To je věru dovolená desetiletí jak hrom.


Naštěstí (jak se to vezme) má Čeněk svůj pas, takže může vycestovat, aniž by nám ho někde cestou zabavili. Narychlo jsme si rezervovali hotel pár kilometrů od Splitu (podle fotek ucházející) a za dva dny vyrážíme.

Cesta byla opravdu parádní. Čeněk ve své sedačce buď řval a nebo mlátil pěstičkou do postranního okénka. Do toho mi Nataša nadávala, že teď už jsme mohli být dávno na Kubě a taky, že řídím jak blázen a jí se dělá špatně. Když jsem jí pobídnul, ať teda řídí ona, tak mi řekla, že nemůže, že jí je špatně, tedy jsme se dostali do začarovaného kruhu. Pro zlepšení atmosféry ve voze, se Čeněk nárazově několikrát posral, takže to pak bylo ještě lepší. Načasoval si to pokaždé na úseky, kde se nemohlo zastavit, takže několikahodinová jízda ve smradu se řvoucím dítětem a Natašou, které je střídavě blbě a střídavě jsem podle ní debil, mě nutila k zamyšlení, zda to nemám raději strhnout do protisměru pod nějaký sympatický kamion.

Nakonec jsme všichni ve zdraví dorazili na místo. Už tohle bych považoval za takové malé vítězství, jelikož malých vítězství není nikdy dost. Zvlášť, když to je na dlouhou dobu vítězství poslední. Na místě jsme učinili objev, že náš hotel je asi pět kilometrů od moře. Ta nízká cena mi byla podezřelá. Z obrázků hotel lákal na velký bazén, který tam sice byl, ale byl vypuštěný. Recepční nám oznámila, že donedávna byla v bazénu ještě voda, ale protože několik hostů dostalo z vody vyrážku a dva dokonce v důsledku toho zemřeli, raději bazén vypustili.


Přiznám se, že hotel neudělal příliš dobrý první dojem, ale věřil jsem, že ten druhý dojem bude lepší a celé to zachrání útulnými pokoji. Náš pokoj útulný byl, to zase jo, ale na můj vkus tam pobíhalo až moc ještěrek. Navíc v pokoji byla jenom jedna velká postel, takže dětská postýlka, kterou jsme si objednali tu buď nikdy nebyla a nebo ji sežraly ještěrky. Čeněk projevoval o ještěrky velký zájem a proháněl je po pokoji. Byl velmi spokojený a se zájmem mi vysvětloval, že ještěrka dělá "bůů". Hlavně, že je kluk šťastný. Co na tom, že Nataša stojí na jedné noze na židličce a pokaždé, když kolem ní proběhne ještěrka, piští. Když jsem jí oznámil, že její počínání nemá logiku, jelikož ještěrka na židličku umí s přehledem vylézt, hodila po mě botu.


Prvotní zklamání mělo bohatě vynahradit koupání v moři. Převlékli jsme se do plavek, popadli jsme ručníky, matračku, potápěčskou sadu, Čeňka a mohlo se vyrazit. Na recepci jsme se zeptali, kde je moře a ani ne po půl hodinové cestě autobusem, kdy jsme dvakrát přestupovali, a po kilometrové chůzi vyprahlou pustinou, jsme byli na pláži. Slovo pláž je třeba brát s rezervou, jelikož to nebyla pláž v pravém slova smyslu. Byl to spíš přístav s obříma šutrama na břehu, o který jsem si hned rozříznul chodidlo. Během cesty na pláž, Čeněk lehce zrudnul, takže bylo třeba ho namazat krémem na opalování. Nataša z nějakého důvodu pořád nebyla spokojená a nebylo okamžiku, kdy by si nepostěžovala, že na Kubě by to bylo lepší. Co by víc chtěla? Má tady moře, má tady šutry, má tady ještěrky, tak co. Já jsem spokojen. Popadnul jsem Čeňka, který si zrovna zvídavě hrál s mrtvým rackem, a pelášili jsme do vody. Ihned po kontaktu s vodou, naskákali po Čeňkovi nějaké pupínky, takže jsem ho odložil zpět ke zpruzené Nataše a šel se vykoupat. Ano, musel jsem kličkovat mezi bárkami v přístavu a sem tam jsem se zamotal do lan od bóje, či starých sítí, ale za ty prachy, krásný koupání. Nataša odmítla jít do vody a raději dělala s Čeňkem bábovičky z šutrů. Byl to takový až lehce tragikomický pohled, jak chudák kluk rve do plastového kyblíčku kameny, načež kyblíček obrátí dnem na zem, párkrát na něj zabouchá lopatičkou a v domnění, že udělal suprovou bábovičku, kyblíček odklopí. Ty tři šutry, které narval do kyblíčku, bábovičku neutvořily, takže je Čeněk takový smutný.

Odpoledne na pláži se pomalu chýlí ke konci. Čeněk nemůže do vody, protože se z ní osype. Nataša odmítá jít do vody a já po té, co jsem se srazil s rybářskou bárkou, se do vody bojím, takže je celá rodina hezky pohromadě na břehu. Čeněk má tendence pořád někam lézt a nebo padat do proláklin, takže mu musím být neustále v patách. Musím přiznat, že taková pláž není příliš přizpůsobená malým dětem.


Jakmile Čeněk vypil krém na opalování, byl nejvyšší čas jít do hotelu. Navíc za chvíli odjíždí poslední autobus, a pokud ten nestihneme, museli bychom přespat na pláži (v přístavu), což asi nikdo z nás nechce.


V hotelu jsme si zašli na večeři, a jelikož nálada uvnitř rodiny nebyla optimální, šli jsme spát na pokoj. Nataša se musela nadopovat práškama, aby mezi těma ještěrkama byla schopná usnout, zatímco já jsem chystal Čeňka na zběsilý spánek.
Nebylo nazbyt a museli jsme všichni tři spát na jedné posteli. Na jednu stranu to sice slibovalo divokou noční jízdu pana Čeňka, kterou budu mít hned z první řady, ale zase se mi bude lépe uspávat. Prostě ho zalehnu rukou a bude.
Před samotným procesem spaní jsem se začetl do Natašiny knihy, kterou jsem jí šlohnul ze šuplíku, zatímco Čeněk v rohu místnosti něco potichu kutil. Nijak jsem mu nevěnoval pozornost, jelikož neměl v dosahu nic, čím by se mohl zabít. Po chvíli mi ten klid přišel podezřelý, tak jsem se zašel podívat, co tam ten kluk dělá.


Čeněk v poklidu seděl na zemi a něco žužlal. Když jsem se ho zeptal, co to papá, jenom se na mě usmál. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že tady nemá co papat, jelikož papat může jenom to, co mu dám já nebo jiná dospělá osoba. Proto jsem mu tu věc vytáhnul z pusy. A ano, byla to ještěrka. Čeněk vzal, ulovil, nebo co já vím ještěrku a strčil si jí do pusy. Nádhera. Ještě, že je Nataša nadrogovaná a úplně v limbu, jinak by bylo opět dusno. Pobídl jsem Čeňka, že ještěrka se nepapá a že je čas spinkat. Čeněk sice chtěl ještě papat další ještěrku, ale byl z toho sluníčka a vedra tak nějak utlumený, takže jeho uspání bylo dílem pár minut.


Čeněk váží zhruba dvanáct kilo a měří něco málo přes osmdesát centimetrů, přesto mě v noci doslova vykopal z postele na zem. Jeho spánek je poměrně zběsilý a během noci se různě otáčí, ryje obličejem v posteli, nadskakuje, kope, kouše, nadává a i se směje. A to všechno dělá ve spánku. On je totiž Satan nejen, když je vzhůru, on je Satan, i když spí. Nemůže být chvíli v klidu. Hrozná noc to byla. Nakonec jsem spal na zemi mezi ještěrkami, jelikož na posteli se to nedalo. Ten malý uzurpátor prostě celou zabral. Kdyby nebyla Nataša zdrogovaná, vykopal by i ji.


Ráno jsme si zašli všichni na snídani (o aféře "ještěrka" jsme s Čeňkem před Natašou pomlčeli) a pak už jsme museli pospíchat, jelikož nám za chvíli odjížděl autobus na pláž a další jede až odpoledne.


V tomto báječném tempu radosti, rodinné pohody a skvělé nálady nám dovolená utekla jako voda a po týdnu jsme nastartovali auto a jelo se domů. Cesta zpět byla ještě o něco lepší, než cesta tam, jelikož vedle toho, že Nataše bylo blbě, a když jí nebylo blbě, byl jsem podle ní debil, Čeněk řval a v pravidelných intervalech byl posranej, takže děsnej smrad, ještě navíc jsme měli plné auto ještěrek, které, po příjezdu domů, na nás vykoukly i ze zavazadel, a jedna vylezla přímo z Čeňka.

Každopádně dovolená za námi a můžu se opět s chutí vrhnout do toho echtovního otcovství.