Září 2014

Čeněk v obchoďáku

28. září 2014 v 19:03
Jelikož se můj život zúžil do dvou aktivit a to být doma a nebo jít s Čeňkem na procházku, bylo načase s tím něco dělat. Udělat nějaký životní obrat, který by mě posunul někam jinam. Někam výš. Právě z toho důvodu jsem se jednoho dne rozhodnul, že půjdu do sebe a zkusím změnu. Byl to risk, ale mohl vyjít.

Rozhodl jsem se, že spolu s Čeňkem navštívíme obchodní dům, který máme kousek od domu. Slýchával jsem na tento objekt od okolních matek samou chválu, takže z mého pohledu to byla ideální příležitost, jak zabít půl dne. Od té doby, co mám Čeňka, totiž čas nevyužívám. Já ho zabíjím a od chvíle, kdy se Čeněk vzbudí, čekám, až zase usne.

Obchoďák otvírá v devět ráno, a proto jsme vyrazili s mírným předstihem o půl šesté, abych zbytečně dlouho nevyspával a nehýřil aktivitou. Čeněk vytušil, že se bude dít něco velkého, a přivstal si mazácky na čtvrtou, aby něco neprošvihnul. Dokonce si prozíravě vytáhl ze své skříňky sváteční bodýčko a dal ho do ledničky.

Už před pátou netrpělivě přešlapoval přede dveřmi a silácky prohlašoval "pá". Nechal jsem ho, ať má ty své silácké řeči, když tu jsem zaslechl cvaknutí dveří a silácké "pá", které se jakoby vzdalovalo. Zašel jsem se podívat do předsíně a ten malej sígr si otevřel dveře a zdrhnul ven na chodbu. Bos a v trenkách jsem Čeňka po krátkém sprintu z chodby stáhnul zpět a nabyl dojmu, že asi už půjdeme.

Po krátkém hledání jsem našel Čeňkovo bodýčko, které si předpřipravil v lednici a snažil se ho obléknout. Bodýčko bylo takové lehce zmrzlé a byly na něm ulpěny malé krystalky ledu. Navlékl jsem ho na Čeňka, který řval zimou, ale to se nedalo nic dělat. Chtěl to, tak to měl.


Venku byla ještě tma, když jsme dorazili k obchoďáku. Bylo deset minut po půl šesté a obchoďák zatím kupodivu otevřený nebyl. Otevírací doba byla neúprosná a, byť jsem tajně doufal, ani dnes žádná změna nebyla. Chvíli jsme stáli před vchodem v domnění, že se nás někomu zevnitř zželí a pustí nás dovnitř, ale mám pocit, že vevnitř nikdo nebyl. Nedalo se nic dělat a museli jsme s kočárkem skoro dvě a půl hodiny kroužit kolem obchodního domu jak supi, než se ho ráčí otevřít.

A pak to konečně přišlo. Po asi tisícím okruhu kolem obchodního centra ukazovaly hodinky za tři minuty devět, a proto byl čas jít stepovat před vchod.

Bylo celkem překvapivé, že před vchodem již stál dav. Tento shluk osob se dělil na seniory a matky s kočárkama. Nevěděl jsem k jakému táboru se mám připojit, tak jsem s kočárkem postával opodál a sledoval co se dělo. Bylo to totiž celkem zajímavé:

8:59 - Z tábora seniorů se ozývají názory, že už by mohli otevřít, že by je ta minuta nezabila. Tábor matek mezi sebou klábosí o pedikúře.

9:00 - Tábor seniorů začíná být nervózní. Jeden postarší pán výhrůžně mává nad hlavou holí a dožaduje se vstupu. Tábor matek si navzájem chválí, jak zhubly a jaké mají hezké boty.

9:01 - Mříže u vchodu jsou stále zavřené. Tábor seniorů začíná iniciovat petici za neprodlené otevření obchodního centra. Tábor matek si vyměňuje fotky svých dětí.

9:02 - Z tábora seniorů létají směrem ke vstupu silná slova jako "blamáž", "skandál", "hulvátství" nebo "křivárna". Jedna paní se dušovala, že to by se za komunistů stát nemohlo. Postarší pán vykřikoval, že na tu mříž vyleze a že z ní spadne a zabije se. Že je mu to všechno jedno.
Tábor matek pomlouvá své muže.

9:03 - Tábor seniorů je na pokraji války. Někteří se snaží přehryzat mříže, jiní se pokoušejí stavět lidskou pyramidu. Pán, který vyhrožoval, že na mříž vyleze, nyní vyzývá ostatní, aby jej použili jako beranidlo a mříž prorazili.
Tábor matek ztichnul a matky zaujaly startovací pozici

9:04 - Mříž se začíná otevírat. Mezi táborem seinorů proběhlo v návalu euforie několik mexických vln a bylo zaznamenáno pár případů infarktů a matky s kočárky s křikem vběhly dovnitř (některé byly natolik pohlcené atmosférou, že kočárky s dětmi zapomněly venku).

Jakmile dav nepříčetně vniknul do obchoďáku, velmi tiše a spořádaně jsme vešli dovnitř i my s Čeňkem.

Až uvnitř mi došlo, proč ty matky byly jak jaté a při sprintu dovnitř se skoro přerazily. V obchoďáku totiž byl jenom jeden dětský vláček a samozřejmě, že kdo dřív přijde, ten dřív mele.

Jelikož u vláčku byla fronta, která se vinula celým obchoďákem, rozhodl jsem, že najdu Čeňkovi vyžití někde jinde.

Nikde žádná kratochvíle pro dítě nebyla. Všude samé obchody. Až záhy jsem zjistil, proč je obchodní dům pro matky s dětmi tak oblíben. Vysedávají totiž ve všudypřítomných kavárnách, klábosí o ženských věcech jako je kadeřník, podprsenky nebo tampóny a děti buď pobíhají kolem a nebo řvou v koutě, kde si jich nikdo nevšímá. To nebylo nic pro testosteronem nabytou partu, jakou jsem já a Čeněk.

Chvilku jsem bezradně bloumal mezi obchody, když tu jsem v rohu objevil zastrčené houpací autíčko. S velkou slávou jsem do něj Čeňka posadil. Ten byl jak jatej a s výskotem vykřikoval "brm brm". Vhodil jsem do autíčka požadovanou dvacetikorunu a očekával velké věci. Autíčku se rozsvítilo jedno světlo, popojelo asi o dva centimetry směrem nahoru, chvilku setrvalo v této poloze a následně sjelo opět o dva centimetry dolů. To bylo celé, co to umělo. Čeňkovi byla sice ubohost autíčka ukradená, protože se zahryznul do volantu a blaženě uslintával, ale já jsem byl rozčarován. To auto v podstatě nic nedělalo.

Asi po pěti minutách jsem zjistil, že jízda před čtyřmi minutami skončila (nešlo moc dobře rozpoznat, jestli autíčko ještě jede a nebo už ne), proto jsem Čeňka odtrhnul od volantu, a umístil jej zpět do kočárku.

Během přesunu Čeňka z autíčka do kočárku jsem si povšimnul, že Čeněk značně zasmrádá. Vyhlásil jsem proto situaci "posránek" a pídil jsem se po místě, kde bych ho mohl přebalit. Intuitivně jsem zamířil směrem k záchodkům, kde jsem hodlal tento problém vyřešit. Zde jsem narazil na celkem zajímavou věc. Na dveřích dámských toalet vedle figurky paní v sukni byla i figurka, která přebalovala dítě. Na dveřích pánských toalet byla pouze figurka pána bez sukně a fixem napsáno "Paroubek je píča". Žádná figurka, která přebaluje dítě, zde nebyla. To mi přišlo nefér. Bylo načase si přiznat, že fotrové to nemají v dnešní matriarchální době lehké a tak nějak s nimi nikdo nepočítá.

Nakouknul jsem tedy nesměle na dámské toalety, zda je vzduch čistý. Sice jsem po očku zahlédl přebalovací pult, ale taktéž jsem zahlédl něco, co jsem zahlédnout nechtěl a už to nechci nikdy vidět. Dost se tím změnil můj pohled na ženy a podle mě už nikdy nebudu stejný. Každopádně jsem to s dámskými záchody vzdal a šel s Čeňkem na pány. Tam jsem ho v klidu přebalil v umyvadle a bylo.

Přebalené a voňavé dítě (místo mastičky jsem mu mezi půlky vymačkal několik decek tekutého mýdla z nádoby nad umyvadlem) jsem umístil do kočárku a šli jsme omrknout vláček.
U vláčku už fronta nebyla. Akorát v něm seděl tlustý chlapeček, který zběsile kroutil volantem. Ani nejel. Od pohledu prosťáček. Chvilku jsem tedy čekal, až chlapečka přestane jeho činnost bavit a já bych mohl do vláčku umístit Čeňka, který začínal být v kočárku nervózní a dožadoval se jízdy. Po chvíli číše mé trpělivosti přetekla. Chlapeček blaženě kroutil volantem a z mého pohledu úplně zbytečně tuto jedinou kloudnou atrakci zablokoval. Usoudil jsem, že hoch si užil dost, podíval jsem se, jestli nemá někde poblíž rodiče a toho malého špekounka z vláčku násilím odstranil. Tak se podle mě pozná dobrý rodič. Vytáhne řvoucí cizí dítě z vláčku, aby se mohlo svézt jeho dítě. Cizího chlapečka jsem řvoucího odnesl do přilehlého obchodu s botama, aby nebudil rozruch a Čeněk se mohl konečně svézt.

Mašinfíra Čeňek byl ve vláčku velmi šťastný. Atrakci jsem napumpoval drobnýma za dvě kila, aby se kluk taky trochu pomněl. Kroutil volantem, pištěl, troubil, vyskakoval za jízdy z jedoucího vlaku. No prostě byl šťastný. Světlou rodinnou chvilku však záhy narušil opět ten malý otylý kluk, který se vehementně dral zpět do vláčku. Tak to ne. Vzal jsem znovu malého hocha a jal jsem se ho někam zamknout, když tu z přilehlé kavárny na mě zařval asi dvěstěkilový dvoumetrový chlap: "hele, nech mýho kluka". Viděl jsem, jak rozbil láhev o stůl a pomalu se na mě šine se střepem. Usoudil jsem, že tady není čas na hrdinství. Cizího kluka jsem odhodil, popadl malého mašinfíru Čeňka, narval ho do kočárku a úprkem jsem si zachránil holý život.


Tak já fakt nevím. Obchodní dům nás s Čeňkem příliš neoslovil. Všude jenom samý obchody, kavárny narvaný klábosícími paničkami, pár ubohých atrakcí pro děti a agresivní fotrové. To není nic pro nás. Příště se půjdeme mrknout třeba do železářství nebo do pojišťovny. Tam aspoň dávaj bonbóny zadara, a když budu předstírat, že mě zajímá pojištění, můžu tam být klidně i půl dne.

Na procházce

21. září 2014 v 17:49 Fotrův deník
Veškerý můj život se pozitivně zúžil na dvě věci. Věc číslo jedna - jsem doma. Věc číslo dvě - jsem na procházce. Nic jinýho nedělám. Samozřejmě, že jednotlivé aktivity se dále dělí. Například aktivita "jsem doma" se dále dělí na: "Jsem doma a nudím se" dále potom na "Jsem doma, jsem ospalý a nudím se" až po "Jsem doma, jsem ospalý, nudím se a Čeněk něco rozbil".

Velmi zajímavé členění má poté taktéž aktivita "Jsem na procházce". Jak by se dalo odtušit, tato kratochvíle skýtá řadu zajímavých příležitostí a kór, když člověk chodí na procházku pořád jednu a tu samou trasu. Z mého pohledu bych procházku dále členil: "Jsem na procházce a svítí sluníčko", "Jsem na procházce a sluníčko nesvítí", "Jsem na procházce a prší" a nakonec má oblíbená "Jsem na procházce, prší a Čeněk vyskočil z kočárku po hlavě na chodník".

Ať už provozuju jakoukoliv z mnoha možných aktivit (tedy jsem s Čeňkem doma a nebo s ním jdu na procházku), tak skvělé na tom je, že až ukončím jednu, plynule záhy navážu na druhou. Proto, když jsme na procházce v dešti, prší a Čeněk vyskočí po hlavě z kočárku, jdeme domů, kde se budu nudit, budu ospalý a Čeněk něco rozbije.

Procházka sama o sobě je činnost, kterou shledávám nezbytnou, né však povznášející. Z nějakého důvodu jsem upadl do těžké letargie, a proto pořád chodíme na procházku stejnou cestou. Kolem řeky, přes cyklistickou stezku, přes park až k zámku. Na zámku s velkou slávou pět minut čumíme na pávy do té doby, než Čeněk udělá "bůů" (jakože pávi dělají bůů), a pak jdeme tou samou cestou zpět.

Dvakrát denně, sedm dní v týdnu úplně ty samé procházky by možná slabé jedince dohnaly k sebevraždě. Já jsem však silný jedinec, takže spíš než sebe, zavraždím například toho stupidního páva na zámku, aby se aspoň něco dělo.

Ale abych procházkám nekřivdil, je potřeba říci, že mezi jednotlivými kusy existuje řada rozdílů a ne každá procházka je stejná, jako ta předešlá.

Klasická procházka začíná někdy kolem rozbřesku. Čeněk je již v plné síle, takže zahlásí "pá", zajde si do botníku, obuje na jednu nohu holinku, na druhou moji tenisku, do pusy si strčí pantofel a stepuje přede dveřma. Pokud dlouho nejdu, zajde mě zkontrolovat. Většinou mě nachází upadlého na zemi, kam jsem uchýlil v rámci mikrospánku, takže mě chytne za vlasy a snaží se mě skluzem dotáhnout ke dveřím, abychom mohli jít pá.

Několik vyškublých dlaniček mých vlasů mě rázem probudí, takže se z procházky nevyvlíknu a mám smůlu.

Úvodní část procházky se nese většinou v uvolněném duchu. Čeněk rotuje v kočárku, který z posledních sil tlačím, zatímco já se tiše bez výrazu v obličeji ploužím a doufám, že mě přejede auto. Uvolněný duch naší ranní procházky dřív nebo později naruší Čeněk, který z kočárku vypadne. On totiž neumí normálně sedět. Respektive z nějakého důvodu ho sezení nebaví, takže se v kočárku staví, poskakuje v něm a tíhne k tomu, že z něho vypadne. Z toho důvodu ho musím přivazovat ke kočárku motouzem. Při ranních procházkách nejsem však většinou ve stavu, kdy by můj mozek fungoval, takže na to často zapomínám.

Motouzem přivázaný Čeněk ke kočárku jeví známky nespokojenosti a dožaduje se volnosti hlasitým řevem. Tento stav přímo volá po roubíku, ale to bych byl špatný rodič, kdybych svému svázanému dítěti cpal do pusy roubík. Už takhle s tím provazem se pohybuju na tenkém ledě.
Jakmile opustíme rušné ulice a jsme u řeky, může být Čeněk vypuštěn z kočárku. To je pak velká sláva a radost. Rozmotám Čeňka, vytáhnu ho z kočárku a položím na zem. Ten radostí vříská a skotačí.

Posléze se ihned chopí kočárku a tento tlačí. Jelikož s ním neumí zatáčet, tlačí ho do té doby, než s ním do něčeho narazí, než ho překlopí a nebo spolu s ním sjede do příkopu. To potom prohlásí ležérní "ne", kočárek opustí a jde si po svých. Já pak musím kočárek vrátit zpět na cestu.

Chvilku si to poslušně štráduje vedle kočárku a pak se většinou kamsi rozeběhne. Směr jeho zběsilého úprku je čistě náhodný a cíl nejistý. Každopádně Čeněk utíká jako afektovaná připosraná buznička (homosexuálové jistě tento výraz prominou). Je to docela vtipné, jak se nejistě klátí ze strany na stranu s dlaněmi na úrovni ramen otevřenými směrem k nebi a nedůstojně klopýtá. Pohled to je celkem vtipný a často mi vyloudí na tváři úsměv. Většinou to je ten den první a poslední úsměv. Tento můj první a zároveň poslední úsměv záhy ustoupí, a to když si uvědomím, že má malá afektovaná a připosraná buznička začíná mizet za horizontem. Ten malý hajzlík začíná být celkem rychlý a v mém stavu nevyspalosti a únavy, navíc s kočárkem v závěsu, není mnohdy lehké ho dostihnout.

Zatím jsem ho pokaždé dostihnul. Nevím, co se stane, až mi uteče a já ho už nenajdu. To se asi půjdu domů v klidu vyspat a až přijde Nataša z práce, budu dělat, že se nic nestalo. Možná si toho nikdo nevšimne a nebo nebude chtít všimnout.

Každopádně dostihnutý Čeněk dostane vyčiněno (z vyčinění má akorát tak prdel) a musí jít za ručičku (což samozřejmě nejde). Většinou je ale svým sprintem unaven, takže už moc neutíká. Místo toho sbírá předměty ze země a tyto mi nosí. Začíná z lehounka a nosí taťkovi nějakou rostlinu, kterou urval vedle cesty. Když se rozkouká, začíná mi nosit žaludy nebo šutry. Následují vajgly, a jakmile mi donese psí hovno, vyhlašuju konec hry a přivazuju Čeňka opět provazem do kočárku.

Samotné chození vedle kočárku sebou přináší řadu rizik. Čeněk odmítá přijmout zajetá pravidla silničního provozu, takže když uvidí, že jede auto, běží mu naproti a snaží se udělat humor tím, že pod něj skočí.

I cyklisté mohou být záludní. Onehdá při naší tradiční ranní procházce si Čeněk důležitě vykračoval před kočárkem a pokyvoval směrem k nebi. Náš chodník křížil cyklostezku zrovna v místě, kde byl kolem stezky živý plot, takže celkem problematická oblast. Nějak jsem se zamyslel nad tématem, jestli se Čeněk ještě vejde do babyboxu, když jsem zahlédl přijíždějící kolo zrovna, když Čeněk přecházel přes stezku. "Ten pirát cyklostezek to nebohé dítě jistě srazí", napadlo mě. Proto jsem neváhal a řekl bych, že až hrdinsky jsem vší silou poslal kočárek směrem do kola. Cyklistu jsem samozřejmě srazil i s kolem do přilehlé škarpy: "Co to kurva děláš? Proč jsi mě srazil kočárkem? Člověk se snaží nasednout na kolo a nějakej ksindl ho sundá. Kdybys tady neměl dítě, tak bych ti rozbil hubu". Jak se ukázalo, tak pirát cyklostezek nejel zrovna smrtící rychlostí s úmyslem přejet Čeňka, nýbrž zrovna na kolo nasedal, což se v té rychlosti, během které se tento incident udál, nedalo postřehnout.

Každopádně jsem nabyl dojmu, že cyklista si dá příště pozor, až bude zběsile na cyklostezce nasedat na kolo, a že dostal zavyučenou.

Po cyklostezce ještě mineme park a potom už jsme konečně na zámku. Čeněk už z dálky dělá "bůů", aby upozornil, že pávi jsou nablízku. Zaparkujeme kočárek, já ho v dobré víře rozvážu a vyndám, aby se mohl podívat na pávy. Po stopadesáté se podívá na pávy, udělá jim pápá a my můžeme vyrazit stejnou cestou přes park, cyklostezku a kolem řeky domů, abychom odpoledne tuto trasu opět absolvovali. Zítra znovu a pozítří opět znovu. Budeme tudy chodit už navěky.

Čeňkův kamarád

14. září 2014 v 18:03 Fotrův deník
Přátelství je v životě člověka velmi důležité, proto se snažím vést Čeňka k tomu, aby měl přátel co nejvíce. Čeněk si pod pojmem přátelství však představuje drobné krádeže báboviček na pískovišti, házení písku do obličejové oblasti, šťouchání prstíkem do očí a úskočné jednání. To podle mě přátelství není.

Už to vypadalo, že to svoje první pravé přátelství Čeněk nalezl u psa pana Zikmunda, kterého jsme měli nasáčkovaného doma, protože jeho panička odjela do zahraničí najít si manžela. Tam už to přátelstvím opravdu zavánělo a Čeněk ke psovi přilnul. Naladili se spolu na společnou notu, společně si očuchávali zadky a Čeněk v zápalu přátelství žral psí granule a ožužlával kost, kterou měl pan Zikmund na hraní.

Přátelství však bylo celkem záhy ukončeno, aniž by Čeněk dotáhnul dovednosti jako je aport, přines, sedni, lehni nebo převal se do zdárného konce. Panička pana Zikmunda v zahraničí nepořídila. Narazila na sňatkového podvodníka, který ji ukradl peníze a chtěl ji prodat partě arabů, takže se vrátila zpátky. Pana Zikmunda jsem velice rád předal a našel jsem tím pádem konečně kousek toho klidu. Pro Čeňka to však byla rána, jelikož přišel o přítele.

Ale přátelství si tu cestičku vždycky nějak najde. Do našeho domu se buď nastěhovala a nebo jsem si jí nikdy, nevšiml mladá paní s malým klukem.

Malý chlapec se jmenoval Radim a byl stejně starý jako Čeněk. Jejich první vzájemný kontakt byl u poštovních schránek. Zrovna jsem doloval ze schránky poslední zmuchlaný leták z Alberta, kde s velkou slávou zlevnili o tři koruny kilo hovězích oháněk, když tu zrovna procházela mladá paní s malým Radimem. Čeněk zpozorněl, vyndal si z pusy zmuchlaný leták, nahodil výraz pohodáře a šel se s Radimem seznámit. Seznamování malých dětí není jako u dospělých. Je takové upřímné, rychlé a bez narážek na počasí. Seznámení proběhlo následovně:
- Čeněk přišel k Radimovi na vzdálenost zhruba dvaceti centimetrů a upřeně se mu díval do očí.
- Radim si vyndal prst z nosu a opětoval Čeňkovi pohled.
- Čeněk udělal Radimovi malá.
- Radim udělal Čeňkovi malá.
- Čeněk ukázal na strop a udělal pápá světýlku.
- Radim si strčil prst do nosu, něco z něho vyndal a nabídl to Čeňkovi
- Čeněk dar přijal, udělal ještě jednou Radimovi malá, otočil se a se spokojeným výrazem odcházel ke mně. Cestou ještě udělal jednou pápá světýlku, čímž přátelství potvrdil a bylo hotovo.

Byl jsem rád, že si Čeněk konečně našel přítele. Nabyl jsem však nějak dojmu, že Čeněk si z přátelství více bere, než do něj vkládá, a že jejich vztah není oboustranně výhodný. Skutečnost se měla tak, že si Čeněk malého Radima zotročil.

Malý Radim ve své prostotě, byl neduživý chlapec bez ambicí a cílů. Byl proto snadným terčem pro Čeňkovu cílenou šikanu. Čeněk zavedl v přátelství totalitu a sám sebe nominoval do pozice diktátora.

Bylo zavedeno kolektivní vlastnictví, kdy veškeré hračky, které Radim měl, byly všech (respektive byly Čeňka). Čeněk své hračky důmyslně zatajil, takže byly ze hry.

Veškeré přátelské hodnoty vyplouvaly na povrch především na pískovišti před barákem. Ač jsem se domníval, že Čeněk je ranní ptáče, pokaždé, když jsme přišli na pískoviště, Radim už tam byl. Spokojeně si hrál, dělal si bábovičky a podobně. Čeněk důležitě nakráčel do pískoviště, přivítal se s Radimem chlapáckým "malá" a začal mu zabavovat hračky. Radim byl přesunut do kouta pískoviště, kde tiše přihlížel tomu, jak si Čeněk hraje a jak dává na odiv své veselí bujarým vřískáním.

Čeněk si vzal lopatičku a začal hloubit díru. Šlo mu to celkem pomalu, protože je to malý neschopný manuálně nezručný spíše intelektuál. Proto pokaždé, když nabral na lopatičku písek, buď ho nasypal opět zpět do díry a nebo ho ochutnal a pak prskal. Jakmile nabyl dojmu, že tudy cesta nevede, vzal lopatku, došel do kouta za Radimem, lopatku mu dal do ruky, ukázal na mělkou díru a řekl: "hmmm".

Radim pochopil a šel kopat díru.

Čeněk nad ním stál a dával namátkově povely jako třeba: "grrr", "šeb šeb" a nebo "bum bum". Nechtěl jsem to říkat na hlas, ale bylo celkem pravděpodobné, že malý Radim si kope svůj hrob.
Čeněk je dobrák od kosti a během toho, kdy si Radim kopal svůj hrobeček, mu sypal písek za krk. Radim ani necekl a Čeňka to bavilo. Proto jsem usoudil, že nebylo třeba zasáhnout. Radimova matka ve své výchově a rodičovství měla ještě větší tah na branku než já, protože seděla opodál na lavičce, o Radima nejevila zájem a dokonce si skočila do přilehlé nalévárny pro jedno točený.

Jakmile Radim dokončil kopání díry, Čeněk mu ji zasypal, dal mu do ruky lopatku, ukázal na zasypanou díru a Radim musel kopat znovu. Z Čeňka bude jistě jednou schopný manažer. Bylo mi trochu líto malého Radima, jehož budoucnost byla lehce potemnělá a nikterak zářná, ale to není můj problém.

Jak už to tak bývá, přátelství často prochází zkouškou a hrozí trhlina. Není překvapení, že zrníčko sváru do vztahu mezi dvěma přáteli zaseje dívka. Nejinak tomu bylo i u Čeňka s Radimem. Jednoho dopoledne se na pískovišti vyskytla totiž malá holčička.

Přišli jsme na pískoviště a Radim už tam standardně byl. Nebyl tam ale sám, nýbrž se pokoušel oslnit malou holku. Počínal si poměrně neobratně a amatérsky. Jedl písek a točil se do kolečka. Nevím, koho tím chtěl oslnit, ale holčička z něho urvaná nebyla. Zmateně na něj koukala a cumlala pantofel. Radim svou šanci dostal, proto se do hry zapojil Casanova Čeněk. Protřelý milovník a několikanásobný účastník rande (dvojnásobný), věděl přesně, co ženy chtějí a jak na ně. Přispěchal proto k našim malým hrdličkám, marnému Radimovi vrazil do ruky lopatku a poslal ho kopat díru na opačnou stranu pískoviště. Začal před malou slečnou kroužit a pokoušel se o jakýsi pářící taneček, při kterém, jak doufal, si bude holčička v transu rvát rodidla. Během šíleného pářícího tanečku spadnul na hranu pískoviště, začal řvát a natahoval ruce mým směrem, abych ho pochoval.

Během toho, kdy jsem Čeňka choval a utěšoval, se holčička vydala za Radimem a okázale mu věnovala pozornost. To Čeněk nesnesl, nechal se donést zpět na pískoviště, vzal Radimovi lopatičku a začal kopat díru sám. Snažil se, co to šlo. Funěl, byl rudý v obličeji a pravděpodobně dělal, jaká to je dřina to kopání, aby na slečnu udělal dojem. Ta však pořád tíhla k Radimovi a vzájemně si vyměňovali pantofel.

Čeněk už nevěděl, co by udělal, tak přestal kopat, zabavil mladým milencům pantofel a oba poslal kopat díru. To samozřejmě oba milence ještě více sblížilo.

Čeněk byl rozpálený do ruda, pobíhal kolem pískoviště a pohazoval předměty. Přišlo mu to nespravedlivé a ponižující. Byla to velká prohra. Aby se všem pomstil a ukázal charakter, začal řvát, posadil se na zem a vztekle kopal nožičkama. Byl přesvědčen, že přátelství skončilo, protože Radim udělal podraz.

Patrně zasáhla vyšší moc, ale následně nastal zvrat v Čeňkův prospěch. Holčička během flirtování s Radimem začala hekat a následně zrudla a začala fňukat. Ne, neměla orgasmus. Posrala se. Maminka jí proto odnesla domů přebalit a pravděpodobně ji dala i spinkat, protože už nepřišla.

Radim se pokusil obnovit přátelství, proto vyvinul iniciativu a přišel za Čeňkem udělat mu malá. Ten pookřál, usmál se, vrazil Radimovi do ruky lopatku a poslal ho na pískoviště kopat díru. Vše se tak vrátilo do starých kolejí a svět byl opět v pořádku.

Mámě o tom říkat nebudeme

7. září 2014 v 19:04 Fotrův deník
Bez falešné skromnosti můžu prohlásit, že jsem jeden z nejlepších otců minimálně v Evropě. Dokonce se šíří zvěsti (tyto zvěsti šířím převážně já), že jsem v top desítce. Jsem přesvědčen, že jednou přijde den, kdy se v této prestižní anketě umístím na prvním místě a vyhraju zlatý řemen. K tomu, abych se dostal na úplný vrchol, však musím ještě zamakat, protože ve svých výkonech v otcovství mám občas i méně světlé momenty. Není to nic zásadního, ale tyto mé výpadky brzdí mou cestu na vrchol. Jsou to občasná klopýtnutí, která hází stín na mou výjimečnost. Základ celé mé strategie, jak se dostat na úplný vrchol je, neříkat o těchto neúspěších Nataše. Když se to Nataša nedozví, tak se vlastně nestaly. Pokud se nestaly, jsem tedy příkladný rodič. Nehledě na to, že pokud by se něco z toho, co jsem zapříčinil, doneslo k Nataše, byl bych potrestán. Nyní tedy bude následovat výčet neúspěchů:

Nehoda s kočárkem
Čeněk je výjimečné dítě, které je otevřené novým věcem. Právě proto je třeba jeho vývoj stimulovat a nabízet mu neustále nové a nové podněty a radovánky. Coby jeho průvodce životem jsem vymyslel, že ho v kočárku vytlačím na kopec, těsně před kopcem ho i s kočárkem strčím na vrchol, on pak sjede směrem ke mně a já ho v poslední chvíli zachytím za stříšku boudičky.

Byla to velmi edukativní záležitost. Posílal jsem Čeňka z kopce, a když projížděl kolem mě, zachytil jsem ho. Jemu se to velmi líbilo a v kočárku vykazoval znaky skotačení až bujarosti. V atmosféře rodičovské pohody jsem z kopce postupně sestupoval níž a níž, tedy Čeněk nabíral čím dál tím větší rychlost. V tomto mém přístupu k volnočasové aktivitě "sjíždění v kočárku z kopce" pravděpodobně někde v samotném procesu nastala chyba, která nebyla stoprocentně mou vinou. Stalo se to, že jsem Čeňka i s kočárkem strčil na kopec s větší razancí, než běžně. Čeněk dosáhl vrcholu kopce a místo toho, aby kočárek opět sjel z kopce směrem ke mně, namířil si to na druhou stranu kopce. Tedy na opačnou stranu, než kde jsem stál. Zajímavé a překvapivé. Čeněk tedy za hlasité salvy smíchu a radostného tleskání zmizel i s kočárkem za horizontem a já s hysterickým řevem pelášil za ním. Třemi hbitými skoky jsem dosáhl vrcholu a na něm jsem zjistil, že kočárek si to suverénně namířil dolů do řeky. Čeněk byl se svým stavem očividně smířený a s úsměvem během jízdy směr řeka dělal tátovi pápá. Naštěstí jsem byl ten den o deset minut více vyspalý než obvykle (spal jsem krásné tři hodiny a deset minut), takže jsem v sobě našel dostatečné množství sil k tomu, abych životním sprintem kočárek dostihnul a zastavil pár metrů před řekou.

Nehoda s kočárkem č.2
Běžný otec bez ambicí by po té, co své dítě poslal ze stráně do řeky, pravděpodobně šel domů. Já však ne a s Čeňkem jsme pokračovali ve sjíždění kopce. Vzal jsem si z toho ponaučení a tedy, že kopec má více cest dolů a ne jen tu jednu, na které zrovna stojím. Sešli jsme proto mírně dolů, asi do poloviny kopce a zde již nehrozilo, že bych Čeňka vypálil přes vrchol na druhou stranu.

Pokračovali jsme v zábavné volnočasové aktivitě. Strčil jsem Čeňka před sebe směrem nahoru, on kus popojel, zastavil se a vlivem přitažlivosti se rozjel z kopce směrem ke mně. Když projížděl kolem mě, zachytil jsem kočárek za madlo na boudičce a všechno bylo sluníčkové.

Během našeho skotačení se navzdory všem předpokladům stala další nehoda. Poslal jsem standardně Čeňka do kopce, a když v kočárku projížděl kolem mě, chytil jsem kočárek za madlo. Tady bylo ještě vše v pořádku, nicméně madlo mi zůstalo v ruce a kočárek i s Čeňkem pokračoval směrem dolů, kde se překlopil a Čeněk si odřel čelo. Abych zakryl stopy mé neschopnosti, zalepil jsem madlo i Čeňka izolepou a šli jsme domů. Nataše jsme o tom neřekli a asi jí to ani nepovíme.

Incident s alkoholem
V rámci zachování příčetnosti si během výkonu svého rodičovského práva občas dám trochu vína, aby ten svět byl lepší. Není to často a toho vína není moc (to kdyby chtěl nějaký dobrák na mě volat sociálku). Jednou jsem si nalil do sklenky víno a v dobré víře ho položil na stůl. Čeněk zrovna seděl na zemi a mlátil hlavou do zdi, takže byl čas skočit si na záchod. Když jsem se vrátil a chtěl jsem si dát víno, zjistil jsem, že sklenička byla prázdná. Napadlo mě, že jsem asi natolik vyřízenej, že jsem si ji nenalil, a proto jsem si řekl, že v tomto stavu mysli chlastat radši nebudu, a víno jsem uklidil.

Čeněk už nemlátil hlavou o zeď, nýbrž za mnou pořád chodil, otravoval mě a následně si začal zpívat. Působil rozjařeně. Posléze začal tancovat a skákat a ve finále běhal pořád dokola kolem stolu, což mu přišlo vtipné, protože se smál. Nechal jsem Čeňka, ať si běhá kolem stolu, a šel jsem žehlit. U žehlení jsem se nějak moc rozvášnil (domácí práce mě totiž děsně berou), že jsem zapomněl na čas. Když jsem si uvědomil, že žehlím už hodinu, šel jsem se podívat, co dělá Čeněk. Ten pořád běhal dokola kolem stolu a smál se. Celkem při běhu vrávoral a často padal. To mi tak nějak docvaklo, že víno jsem si nalil a Čeněk ho na tajňáka vychlastal. Vzal jsem tedy Čeňka a odtáhl ho dál od stolu. V tu ráno začal být agresivní a chtěl se se mnou prát. Zaťal pěstičky a vyzýval mě na souboj. Položil jsem ho na zem, kde se chvíli motal, načež spadnul. Pak se ještě chvíli motal po pokoji, poblil se a usnul. Tuhle příhodu Nataše říkat taktéž nebudeme.
Incident s botami
Nevím proč, ale Nataša je ujetá na boty. Já mám jedny boty na lepší a jedny na horší. Tím to hasne. Nataša má narvanou celou skříň botama a pořád jich má, podle jejích slov, málo. Z mého pohledu toto zavání fetišem, ale podle ní to je v pořádku. Navíc jsem přesvědčen, že své boty má mnohem radši než mě a dokonce i než Čeňka. Skříň s botama pečlivě zamyká a klade mi na srdce, aby se Čeněk k té skříni ani nepřiblížil. Samozřejmě mě napadlo, že v té skříni schovává milence, proto jsem, když nebyla doma, zámek vylomil a hledal v ní ukrytého chlapa a nebo alespoň jeho ostatky.

Byly tam jenom boty. Nevím, jestli to je dobře a nebo ne. Každopádně v úplně vrchní polici v samostatné přihrádce byli takové lesklé lodičky. Vypadaly, že byly drahé i proto, že na nich byla ještě cenovka s hroznou částkou. Za ty prachy jsme si mohli klidně koupit nějaké nové a lepší dítě. Ani jsem nevěděl, že lze koupit boty za cenu ojetého auta.

Každopádně v rámci zběsilého hledání Natašinina milence, jsem tyto boty omylem shodil na zem. To byla Čeňkova šance. Boty se leskl,y a jelikož Čeňka blyštivé předměty přitahují, okamžitě je zabavil a odběhl s nimi stranou.
Asi za deset minut ke mně Čeněk přišel a podávaje mi okousanou botu, tvrdil, že "ne". To znamená, že mu to nechutnalo. Aby potvrdil, svá silná slova, začal odplivávat zbytky bot. Tak a je to oficiální. Čeněk je pes. Rozkousal boty, které stály hrozný peníze a navíc mu nechutnali. Pro mě to je však něco horšího než gurmánské zklamání. Vloupal jsem se Nataše do skříně a navíc jsem nechal Čeňka sežrat jí botu (Čeněk mi přinesl jenom jednu. Druhou už jsem nikdy nenašel, takže jí musel sníst).

Vybruslil jsem z celého incidentu nakonec celkem dobře. Vylomený zámek jsem svépomocí opravil a okousanou botu jsem venku zakopal. Mně tedy nikdo nic nedokáže. Až se bude Nataša shánět po botách, není nic jednoduššího, než říct, že nikdy žádné neměla. Základ je však jí nic neříkat.

Incident v obchodě
Poslední dobou to jde s mou pozorností a pamětí tak nějak z kopce. Začátek potíží se datuje do doby, kdy se narodil Čeněk, takže buď u mě propukl Alzheimer a nebo jsem prostě nevyspalej a vyřízenej.

Snížená činnost mozku se projevila, mimo jiné, i onehdá, když jsem jel s Čeňkem na nákup. Samotné nakupování probíhalo bez větších problémů, jelikož jsem měl seznam věcí, co mám koupit a Čeněk byl přivázaný v nákupním vozíku motouzem, aby neměl tendence vyskakovat. Jakmile jsme nakoupili, dal jsem nákup do auta, Čeňka do sedačky a jelo se domů. Celý tento proces jsem prováděl tak nějak intuitivně a možná, že jsem si během toho i občas schrupnul. Když jsem zaparkoval před barákem, obešel auto a jal se vyndat Čeňka z autosedačky, učinil jsem celkem překvapivé zjištění. V autosedačce byla místo Čeňka připoutaná nákupní taška s nákupem.

Samozřejmě, že mě napadlo, že Čeněk bude v kufru mezi nákupem, což vypadlo celkem logicky. Čeněk tam nebyl. Takže panika, hysterie a okamžitě jsem jel zpátky na parkoviště k obchoďáku. Čeněk tam klečel a byl úplně v klidu. V pohodě jedl mravence ze země a vůbec ho nezajímalo, že ho tam táta nechal. Každopádně tohle Nataše rozhodně říkat nebudeme.

Jak přežít rodičovskou dovolenou bez trvalých následků a zároveň nejít do vězení

1. září 2014 v 18:30 Fotrův deník
Už se mi to pomalu krátí. Ještě něco kolem půl roku a končí mi rodičovská dovolená. To bude velká sláva. To bude událost. Za půl roku mi přestane stát cálovat a já nadále budu hlídat Čeňka, ale tentokrát už zadarmo. To bude posun mnohem lepším směrem. Normální dítě by mělo možnost jít do mateřské školky, ale obávám se, že Čeněk nebude přijat z různých důvodů, které rodič nechce slyšet. Navíc jsem lišák a rodičovskou dovolenou jsem si (abych měl víc peněz) vzal na dva roky. Dítě může jít do školky až od tří (to jsem se dozvěděl nedávno), takže patrně mělo smysl si o školce zjistit pár informací tak nějak na startu a ne až v průběhu hry.

Tak jako tak ta oficiální rodičovská dovolená mi za pár měsíců vyprší a já si myslím, že je tak nějak nasnadě, ještě než najdou mé zohavené a Čeňkem na kost ohlodané tělo pohozené kdesi v temných zákoutích jeho pokojíčku, abych předal do pléna své moudro a pomohl začínajícím dovolenkářům nějakým tím postřehem, radou a povzbudivým slovem. Aby po mně taky vyjma Čeňka něco zbylo.

V první řadě je potřeba si uvědomit, že rodičovská dovolená není dovolená v pravém slova smyslu. Ona to není dovolená v žádném slova smyslu. Termín "dovolená" patrně vymyslel nějaký bezdětný zatrpklý úředník, aby tak bez špetky kreativity zamáznul mezeru v názvosloví v byrokratickém aparátu. Kdyby to záleželo na mně (a jistě jednou záležet bude), navrhoval bych následující termíny: "Rodičovský výplach, Drezůra šelem se státní účastí, Totální nasazení a nebo (aby to bylo IN a tím pádem děsně ingliš) Junior Product manager.

Skutečně je tomu tak, že rodičovská dovolená, žádnou dovolenou není. Můžete tedy vybalit připravené plavky, opalovací krém, sluneční brýle a matračku. Tyto patrně však nárazově použijete v průběhu rodičovské, kdy vám z nedostatku spánku hrábne, a vy se v návalu vyšinutosti pomažete opalovacím krémem, dáte si plavky na hlavu a budete se klouzat doma po podlaze a s tím, že jste se stali hlemýžděm, budete v tichosti a ve vší diskrétnosti odvezeni do vypolstrované místnosti.

Vsadím se, že jste mnozí dostali ten klasický pitomý nápad, že až se dítě narodí, přestanete kouřit, protože to je takový ten životní milník. V případě, že nechcete za půl roku po porodu vztekle okusovat zeď v bytu a mlátit sousedy urvanou nohou od židle, kdykoliv vás napomenou, že jste celou noc řvali a třískali dítětem o podlahu a že je to budilo, doporučuju nepřestávat. Ba naopak. Kuřte víc. Budete to potřebovat. Neuškodí taktéž ke kouření přidat nějakou další milou libůstku jako třeba alkohol a nebo čichání lepidla.

Za úplný základ spokojené rodičovské dovolené považuji pozitivní přístup. Ke všemu je třeba přistupovat se zdravým optimismem a vidět tu sklenici z půlky plnou. Vaše dítě nechce spát, pořád řve a vy se nevyspíte? Nenechte se zlomit. Naopak z toho udělejte výhodu. Nyní si například můžete s chutí na chvilku schrupnout, když sedíte na hajzlu a nebo, když řídíte auto. Také je zdravý spánek během chůze. Tato nová zkušenost, kdy v noci nespíte, vám otevře úplně nové možnosti na poli spánku, o kterých jste netušili.

Už několik měsíců jste neměli sex, protože když se k tomu náhodou schylovalo, začalo dítě řvát, dostalo ránu elektrickým proudem, posralo se nebo se utopilo ve vaně? Nevadí. Ba naopak tím lépe. Místo namáhavého sexu si například můžete vyžehlit ponožky a v tom tkví jádro úspěchu.

Dle mého názoru je taktéž důležité udělat si chvilku pro sebe. V rámci zachování si duševního zdraví se každý den můžete na pár minut zamknout na záchodě a zde můžete v klidu brečet a litovat se. Po dobu rodičovské dovolené se pro vás záchod stane takovou svatyní, takže neleňte a vytvořte si na záchodě příjemné relaxační prostředí. Neuškodí nějaký motivační obraz, či rovnou slogan, vonné svíčky, na dotek příjemný kobereček a vizuálně zajímavý čtyřvrstvý toaletní papír. Často se vám může stát, že do vašeho relaxačního prostředí vnikne dítě a vizuálně zajímavý čtyřvrstvý toaletní papír vám vymotá, roztahá po bytě a někdy ho i sežere. Nevadí. Opět se na to podívejte tím svěžím pozitivním pohledem a berte to jako příležitost pro zakoupení nového a ještě lepšího toaletního papíru.

Dělejte si radost. Stačí maličkost. Kupte si něco hezkého na sebe. Nemáte peníze? Něco ukradněte. Rodiče s dítětem nikdo nepodezírá. Můžete si do nákladního prostoru v kočárku dávat libovolné drobné předměty. Zde však apeluji na váš morální kredit a zdravý rozum. Ukrást v obchodě žvýkačky a schovat je dítěti do bodýčka, je samozřejmě v době rodičovské dovolené věc, která vám dodá sebevědomí a prosvítí vám den. Pokud však ukradnete plasmovou televizi s úhlopříčkou jeden metr a tuto narvete do kočárku, zřejmě vám toto den příliš neprosvítí. Pravděpodobně budete odhaleni a hnáni před spravedlnost. (Upozorňuju, že nenabádám ke krádežím. Pouze upozorňuju na pozitivní postoj).

Je vaše dítě rozmazlené, drzé, odmlouvá, neposlouchá, ničí vám věci, nechce spinkat a ani nechce papat? Nevadí. Jděte s ním na dětské hřiště a v nestřeženém okamžiku jej zde vyměňte za jiné dítě.

To, že se staráte o dítě, vás nijak neomezuje v koníčkách. Koníčky lze provozovat s přehledem i nadále a to v rozsahu, v jakém jste byli zvyklí. Jestliže se mezi vaše koníčky řadí přebalování, žehlení, uklízení, krmení, znovu uklízení, vaření, ještě jednou uklízení, dělání paci paci a třeba sezení dvě hodiny na lavičce na dětském hřišti, jistě vás potěší, že o tyto kratochvíle nepřijdete. V případě, že ve volném čase rádi hrajete fotbal, lezete po horách, cestujete nebo skáčete s padákem, pak s mírnými až nepatrnými zásahy do podstaty koníčku, můžete v těchto pokračovat i nadále. Tak například, pokud rádi skáčete s padákem, můžete místo toho přebalovat, žehlit, uklízet, krmit, znovu uklízet, vařit, ještě jednou uklízet, dělat paci paci a třeba i klidně dvě hodiny sedět na lavičce na dětském hřišti.

V průběhu rodičovské dovolené, vás může i přes absolutní pozitivní přístup zastihnout trudomyslnost a beznaděj z toho, co bude, až vaše rodičovská dovolená skončí. Tři roky jste se profesně nijak nerozvíjeli a ve vašem životopisu se bude rodičovská dovolená vyloženě vyjímat. I když to nazvete junior product manager, je možné, že se o vás zaměstnavatelé tak úplně neporvou. Není však třeba smutnit. I zde se dá v maximální míře využít onen pozitivní přístup. Stačí se nechat znovu zbouchnout (pokud jste otec, tak zbouchněte znovu svou partnerku) a na přemýšlení o svém budoucím zaměstnání máte další tři roky.