Na procházce

21. září 2014 v 17:49 |  Fotrův deník
Veškerý můj život se pozitivně zúžil na dvě věci. Věc číslo jedna - jsem doma. Věc číslo dvě - jsem na procházce. Nic jinýho nedělám. Samozřejmě, že jednotlivé aktivity se dále dělí. Například aktivita "jsem doma" se dále dělí na: "Jsem doma a nudím se" dále potom na "Jsem doma, jsem ospalý a nudím se" až po "Jsem doma, jsem ospalý, nudím se a Čeněk něco rozbil".

Velmi zajímavé členění má poté taktéž aktivita "Jsem na procházce". Jak by se dalo odtušit, tato kratochvíle skýtá řadu zajímavých příležitostí a kór, když člověk chodí na procházku pořád jednu a tu samou trasu. Z mého pohledu bych procházku dále členil: "Jsem na procházce a svítí sluníčko", "Jsem na procházce a sluníčko nesvítí", "Jsem na procházce a prší" a nakonec má oblíbená "Jsem na procházce, prší a Čeněk vyskočil z kočárku po hlavě na chodník".

Ať už provozuju jakoukoliv z mnoha možných aktivit (tedy jsem s Čeňkem doma a nebo s ním jdu na procházku), tak skvělé na tom je, že až ukončím jednu, plynule záhy navážu na druhou. Proto, když jsme na procházce v dešti, prší a Čeněk vyskočí po hlavě z kočárku, jdeme domů, kde se budu nudit, budu ospalý a Čeněk něco rozbije.

Procházka sama o sobě je činnost, kterou shledávám nezbytnou, né však povznášející. Z nějakého důvodu jsem upadl do těžké letargie, a proto pořád chodíme na procházku stejnou cestou. Kolem řeky, přes cyklistickou stezku, přes park až k zámku. Na zámku s velkou slávou pět minut čumíme na pávy do té doby, než Čeněk udělá "bůů" (jakože pávi dělají bůů), a pak jdeme tou samou cestou zpět.

Dvakrát denně, sedm dní v týdnu úplně ty samé procházky by možná slabé jedince dohnaly k sebevraždě. Já jsem však silný jedinec, takže spíš než sebe, zavraždím například toho stupidního páva na zámku, aby se aspoň něco dělo.

Ale abych procházkám nekřivdil, je potřeba říci, že mezi jednotlivými kusy existuje řada rozdílů a ne každá procházka je stejná, jako ta předešlá.

Klasická procházka začíná někdy kolem rozbřesku. Čeněk je již v plné síle, takže zahlásí "pá", zajde si do botníku, obuje na jednu nohu holinku, na druhou moji tenisku, do pusy si strčí pantofel a stepuje přede dveřma. Pokud dlouho nejdu, zajde mě zkontrolovat. Většinou mě nachází upadlého na zemi, kam jsem uchýlil v rámci mikrospánku, takže mě chytne za vlasy a snaží se mě skluzem dotáhnout ke dveřím, abychom mohli jít pá.

Několik vyškublých dlaniček mých vlasů mě rázem probudí, takže se z procházky nevyvlíknu a mám smůlu.

Úvodní část procházky se nese většinou v uvolněném duchu. Čeněk rotuje v kočárku, který z posledních sil tlačím, zatímco já se tiše bez výrazu v obličeji ploužím a doufám, že mě přejede auto. Uvolněný duch naší ranní procházky dřív nebo později naruší Čeněk, který z kočárku vypadne. On totiž neumí normálně sedět. Respektive z nějakého důvodu ho sezení nebaví, takže se v kočárku staví, poskakuje v něm a tíhne k tomu, že z něho vypadne. Z toho důvodu ho musím přivazovat ke kočárku motouzem. Při ranních procházkách nejsem však většinou ve stavu, kdy by můj mozek fungoval, takže na to často zapomínám.

Motouzem přivázaný Čeněk ke kočárku jeví známky nespokojenosti a dožaduje se volnosti hlasitým řevem. Tento stav přímo volá po roubíku, ale to bych byl špatný rodič, kdybych svému svázanému dítěti cpal do pusy roubík. Už takhle s tím provazem se pohybuju na tenkém ledě.
Jakmile opustíme rušné ulice a jsme u řeky, může být Čeněk vypuštěn z kočárku. To je pak velká sláva a radost. Rozmotám Čeňka, vytáhnu ho z kočárku a položím na zem. Ten radostí vříská a skotačí.

Posléze se ihned chopí kočárku a tento tlačí. Jelikož s ním neumí zatáčet, tlačí ho do té doby, než s ním do něčeho narazí, než ho překlopí a nebo spolu s ním sjede do příkopu. To potom prohlásí ležérní "ne", kočárek opustí a jde si po svých. Já pak musím kočárek vrátit zpět na cestu.

Chvilku si to poslušně štráduje vedle kočárku a pak se většinou kamsi rozeběhne. Směr jeho zběsilého úprku je čistě náhodný a cíl nejistý. Každopádně Čeněk utíká jako afektovaná připosraná buznička (homosexuálové jistě tento výraz prominou). Je to docela vtipné, jak se nejistě klátí ze strany na stranu s dlaněmi na úrovni ramen otevřenými směrem k nebi a nedůstojně klopýtá. Pohled to je celkem vtipný a často mi vyloudí na tváři úsměv. Většinou to je ten den první a poslední úsměv. Tento můj první a zároveň poslední úsměv záhy ustoupí, a to když si uvědomím, že má malá afektovaná a připosraná buznička začíná mizet za horizontem. Ten malý hajzlík začíná být celkem rychlý a v mém stavu nevyspalosti a únavy, navíc s kočárkem v závěsu, není mnohdy lehké ho dostihnout.

Zatím jsem ho pokaždé dostihnul. Nevím, co se stane, až mi uteče a já ho už nenajdu. To se asi půjdu domů v klidu vyspat a až přijde Nataša z práce, budu dělat, že se nic nestalo. Možná si toho nikdo nevšimne a nebo nebude chtít všimnout.

Každopádně dostihnutý Čeněk dostane vyčiněno (z vyčinění má akorát tak prdel) a musí jít za ručičku (což samozřejmě nejde). Většinou je ale svým sprintem unaven, takže už moc neutíká. Místo toho sbírá předměty ze země a tyto mi nosí. Začíná z lehounka a nosí taťkovi nějakou rostlinu, kterou urval vedle cesty. Když se rozkouká, začíná mi nosit žaludy nebo šutry. Následují vajgly, a jakmile mi donese psí hovno, vyhlašuju konec hry a přivazuju Čeňka opět provazem do kočárku.

Samotné chození vedle kočárku sebou přináší řadu rizik. Čeněk odmítá přijmout zajetá pravidla silničního provozu, takže když uvidí, že jede auto, běží mu naproti a snaží se udělat humor tím, že pod něj skočí.

I cyklisté mohou být záludní. Onehdá při naší tradiční ranní procházce si Čeněk důležitě vykračoval před kočárkem a pokyvoval směrem k nebi. Náš chodník křížil cyklostezku zrovna v místě, kde byl kolem stezky živý plot, takže celkem problematická oblast. Nějak jsem se zamyslel nad tématem, jestli se Čeněk ještě vejde do babyboxu, když jsem zahlédl přijíždějící kolo zrovna, když Čeněk přecházel přes stezku. "Ten pirát cyklostezek to nebohé dítě jistě srazí", napadlo mě. Proto jsem neváhal a řekl bych, že až hrdinsky jsem vší silou poslal kočárek směrem do kola. Cyklistu jsem samozřejmě srazil i s kolem do přilehlé škarpy: "Co to kurva děláš? Proč jsi mě srazil kočárkem? Člověk se snaží nasednout na kolo a nějakej ksindl ho sundá. Kdybys tady neměl dítě, tak bych ti rozbil hubu". Jak se ukázalo, tak pirát cyklostezek nejel zrovna smrtící rychlostí s úmyslem přejet Čeňka, nýbrž zrovna na kolo nasedal, což se v té rychlosti, během které se tento incident udál, nedalo postřehnout.

Každopádně jsem nabyl dojmu, že cyklista si dá příště pozor, až bude zběsile na cyklostezce nasedat na kolo, a že dostal zavyučenou.

Po cyklostezce ještě mineme park a potom už jsme konečně na zámku. Čeněk už z dálky dělá "bůů", aby upozornil, že pávi jsou nablízku. Zaparkujeme kočárek, já ho v dobré víře rozvážu a vyndám, aby se mohl podívat na pávy. Po stopadesáté se podívá na pávy, udělá jim pápá a my můžeme vyrazit stejnou cestou přes park, cyklostezku a kolem řeky domů, abychom odpoledne tuto trasu opět absolvovali. Zítra znovu a pozítří opět znovu. Budeme tudy chodit už navěky.
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 fotruv-denik fotruv-denik | 21. září 2014 v 17:51 | Reagovat

Přidej se k fotrovido party na fejsbůku a pojďme všichni spolu na hezkou procházku https://www.facebook.com/pages/Den%C3%AD%C4%8Dek-modern%C3%ADho-fotra/567935003271899

2 MB MB | 21. září 2014 v 17:52 | Reagovat

:)))

3 Yvona Yvona | E-mail | Web | 21. září 2014 v 18:56 | Reagovat

geniální, popadám se smíchy za břicho :D.

4 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 21. září 2014 v 22:03 | Reagovat

:-)

5 Zdenka_P Zdenka_P | 22. září 2014 v 13:37 | Reagovat

Řeka, zámek, pávi, troška googlování... Já jsem věděla, že to město důvěrně znám. Jen jsem místo motouzu používala šátek na svém vlastním těle. Akustické projevy se ovšem zcela shodovaly.

6 VedoucíPrvníhoOddílu VedoucíPrvníhoOddílu | 22. září 2014 v 14:01 | Reagovat

Zdali bude Čeněk po tatínkovi, budeš psát až do čtyřiceti. A to říkám málo jen, abych tě neděsil.

7 VedoucíPrvníhoOddílu VedoucíPrvníhoOddílu | 22. září 2014 v 14:01 | Reagovat

Zdali bude Čeněk po tatínkovi, budeš psát až do čtyřiceti. A to říkám málo jen, abych tě neděsil.

8 Hanka Hanka | 22. září 2014 v 18:29 | Reagovat

Na dceru používáme kšandy. Těmi ji připoutáme ke kočárku, ona v něm stojí, "řídí" kočárek a má pocit, že o všem rozhoduje ona sama. Doporučuji.

9 andrej andrej | 22. září 2014 v 23:24 | Reagovat

...  Jako afektovana priposrana buznicka .... Tak to sem malem omdlel smichy.... :D .... To je moc hezke prirovnani...

10 Jana Jana | 23. září 2014 v 8:37 | Reagovat

[5]: Tak nám tp město prozraďte:)

11 Zdenka_P Zdenka_P | 23. září 2014 v 11:36 | Reagovat

[10]: Raději nechám na autorovi, zda se chce vyjádřit. Takhle by mu "Čeněk" a "Nataša" dlouho nevydrželi.

12 j j | 24. září 2014 v 1:57 | Reagovat

Ono to s tim mestem nebude tak horke. Jen tak z hlavy dam decin a pardubice. A ani si nejsme jisti, ze je to podle skutecnosti.

13 NicNebude NicNebude | 24. září 2014 v 10:52 | Reagovat

Opravdu skvělý díl. Zase jsem se zlomil v kolenou :)

14 Ondra Ondra | Web | 24. září 2014 v 15:17 | Reagovat

Moderního fotra si čtu celkem pravidelně, až je kolegům v práci divné, čemu se pořád směju. Osobně jsem na mateřské nebyl, takže můžu jen stěží konkurovat, ale moje mladší dcera při jedné procházce s rozběhem hodila skluz po břiše jako autor vítězného gólu na mistrovství světa. Co na tom, že byl prosinec, ona měla na sobě novou zimní bundu, chodník byl jako struhadlo a v místě dopadu bylo psí lejno velikosti chlapské ruky?

15 Yara Yara | Web | 28. září 2014 v 0:16 | Reagovat

Já to miluju :D

16 Jimmy Jimmy | 29. září 2014 v 11:01 | Reagovat

[12]:Ty Pardubice mě napadly taky ;) minulý týden se mi narodil syn, tak se tam třeba taky jednou potkáme :D výbornej blog, člověku zvedne náladu (než si pak uvědomím, že mě to možná čeká všechno taky ;) )

17 Johihi Johihi | 18. října 2014 v 20:18 | Reagovat

U nás dělají bůůů taky slepice, králíci a morčata. Nějak se to rozmáhá ..

18 radim radim | 6. listopadu 2014 v 22:26 | Reagovat

blog se mi moc líbí ale ten cyklista ti měl rozbít hubu.....

19 NoThx NoThx | 2. dubna 2015 v 15:18 | Reagovat

[18]:

zase jeden co se bere moc vážně

20 Bára Bára | 7. října 2015 v 22:37 | Reagovat

[16]: I mě a ještě Chlumec. Ale podle popisu porodnice bych to tipovala někde v Praze nebo okolí :-D btw utíkat takhle za dítětem je náhodou sranda. Přestalo mi to připadat vtipné v sedmém měsíci druhého těhotenství ;-)

21 Venca Venca | E-mail | 17. května 2016 v 10:54 | Reagovat

Bratránkova žena tento problém řešila takovým tím psím navinovacím vodítkem :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama