Říjen 2014

Pár drobností, které dělají den

26. října 2014 v 18:05 Fotrův deník
Není pochyb o tom, že rodičovství skýtá řadu lahůdek, které tříbí charakter a oddělují zrno od plev, jako je například růst zubů, noc, kdy dítě nespí, příjemná třetí hodina ranní, kdy vás dítě vzbudí svým rykem, aby se pochlubilo tím, že svůj náklad z plíny rozpatlalo po zdi a podobně. Toto jsou všechno samozřejmě báječné rodinné okamžiky a stojí minimálně za myšlenku na sebevraždu.


Nicméně realita všedního dne je trochu jinde, neboť se skládá ze stále se opakujících malých skutků malého vyvrhela, který byl počat pouze proto, aby mě zlomil. Každý den je taková mozaika drobných a často se opakujících událostí majících jediný účel a tím je, aby mi nakonec hráblo a poté, co bych si v poklidu v temném koutě potichu hlodal vlastní ruku, bych byl převezen do blázince, kde bych naplnil svůj osud.


Například taková obyčejná cesta výtahem. Neznalý a bezdětný ignorant si řekne, že cesta výtahem je něco naprosto běžného, čeho není třeba se nikterak obávat. Já musím říci, že je tomu právě naopak. Jízda s Čeňkem ve výtahu není nic pro slabší povahy. Ač bydlíme ve třináctém patře, tak běžná jízda netrvá ani minutu. Nicméně mnohdy se zdá nekonečná.

Samozřejmostí je, že Čeněk si vyřve, aby si mohl zmáčknout tlačítko. To si prostě vyřve vždycky. Můžu sice udělat ramena, nechat ho vyvztekat a dělat, že jako dítě vychovávám, ale po tom roce na mateřský už na to nemám. Na to vychovávání. Ať si dělá, co chce, mě to je jedno. Hlavně ať neřve.


Takže tedy Čeněk si vyřve to, že si zmáčkne tlačítko. Jelikož je to ale dobrák a myslí to se mnou dobře, zmáčkne jich co nejvíc. Často se mu podaří zmáčknout všechny. Takže potom jedem výtahem půl hodiny, protože jak idioti stavíme v každým patře. Tím jak všude stavíme, je takřka stoprocentní šance, že k nám do výtahu někdo vleze a začne se vybavovat a nebo ještě hůř, začne se zajímat o Čeňka. Opravdu nemám zapotřebí se bavit s cizím člověkem o Čeňkovi. Jedině, že by si tento cizí člověk Čeňka vzal a odešel. To potom jo. To by bylo v pořádku a jistě bych si to sám sobě nějak v té morální rovině zdůvodnil.


Výtah ale skýtá mnohem víc zážitků a příležitostí. Čeněk si v něm například lehá, olizuje podlahu, vzteká se, protože chce jít pá a protože ho to v něm už nebaví. Na můj apel, že kdyby nemačkal všechny ty čudlíky, že bychom byli už dávno doma, nebere zřetel a snaží se vyvolávat ve výtahu napětí.


Jednou to napětí ve výtahu natolik eskalovalo, že Čeněk otevřel výtahová dvířka (taková ta jistící) a výtah se zastavil. To bylo super. Tím to Čeněk celé urychlil. Bylo hezkých půl páté ráno (Čeněk si ten den přivstal, abychom se mohli jít podívat ven na tmu a zimu) a já jsem byl s Čeňkem zaseklý ve výtahu.


Zazvonil jsem tedy na výtahový zvonek (podle instrukcí stačí krátké zazvonění) a očekával instrukce od dispečera, se kterým jsem měl být spojen. Asi po deseti minutách intenzivního zvonění se z interkomu ozvalo chrchlání a následně ospalé: "Co je?". "Dobrý den, já jsem se zasekl ve výtahu", odpověděl jsem s nadějí v hlase. "No tak, to máte blbý". Následné ticho z interkomu ve mně vyvolalo pocit zklamání až jakoby hořkosti a takové životní prohry.

Ještě chvíli jsem bezradně zvonil na zvonek, až to Čeněk zřejmě nemohl vydržet, zavřel dveře a výtah se rozjel. Přemýšlel jsem dlouho, jestli existuje něco, co by mě omluvilo, že mě nenapadlo ty dveře zavřít, aby se výtah rozjel a hlavně, že mi to natřelo batole, ale na nic jsem nepřišel.


A pak tu máme přebalování. Už samotné přebalování není nic, co by ten den nějakým způsobem vylepšovalo. To v žádném případě. Již drahně měsíců věřím, že den, kdy nemusím přebalovat, se do života nepočítá, protože to je natolik silný zážitek, že se v žádném případě neslučuje s mým malým zhrouceným životem plným bolesti, zmaru a Čeňka.


Ani Čeněk během přebalování nejeví známky naprosté blaženosti a fascinace, takže hlasitě protestuje, snaží se vstát a hlavně má tendence se v tom malém peklíčku hrabat rukou a různě to rozmatlávat. Já se mu moc nedivím, protože podle mého názoru je samotné přebalování pro přebalovaného velmi pokořující. Zvlášť, když mu druhá osoba maže zadek mastičkou proti opruzeninám, je v případě, že přebalovaný není Němec s knírkem, velmi znepokojivé. Patrně, aby zmírnil toto trauma, začal Čeněk poslední dobou mastičku proti opruzeninám žrát. Samozřejmě, že této jeho kratochvíli nefandím a mastičku mu odebírám, ale vždy si alespoň stihne řádně přihnout.


Mastička proti opruzeninám mu ale natolik zachutnala, že si ji pokaždé nějak obstará. Nevím, jak je to možné, ale ať ji uklidím kamkoliv, v nestřeženém okamžiku zahlédnu Čeňka, jak s mastičkou v puse zdrhá z mého dosahu. Ví totiž, že mu jí hned seberu. Jednou nějak splašil fungl novou mastičku (pro představu ta tuba je zhruba ve velikosti zubní pasty) a v tichosti se s ní zašil do pokojíčku. Když jsem ho šel jako zodpovědný otec do pokojíčku po hodině fotrování (vymyslel jsem výraz pro výkon rodičovství) v trenkách na gauči u televize zkontrolovat, bylo to pro mě velké překvapení. Celý Čeněk byl mastný. Byla popatlaná půlka zdi. Na zemi ležela úplně prázdná tuba od mastičky a Čeněk se poblil a jako velké finále i posral.


Tím pádem jsem byl zhrozen, jelikož jsem nevěděl, jestli se třeba neotrávil. Abych celou situaci zachránil a měl vše pod kontrolou, za průběžného dávení jsem do sebe nasoukal celou novou mastičku, abych mohl na sobě pozorovat případné příznaky otravy. Nakonec jsme se ani jeden neotrávili, ale i já jsem se poblil a měl jsem, stejně jako Čeněk, i velké finále.


V naší kuchyni existuje 365 věcí, se kterými se dá demolovat zeď včetně kuchyně i zdi samotné. Čeněk na to přišel a každý den využije minimálně jednu. Ať už třeba lžičkou hloubí do zdi tunel pro svůj připravovaný velký úprk z kuchyně do obýváku a nebo odrývá naběračkou omítku, popřípadě jen tak s drátěnkou šolichá něco v rohu, znamená to, že čerstvě vymalovaný byt začíná pomalu volat po přemalování. Já na to ale kašlu, protože to nemá cenu. Jakmile bych to přemaloval, Čeněk by to opět zničil. To nemá cenu. Spíš počkáme, až Čeněk náš byt vybydlí a potom půjdem do jiného bytu, který rovněž zničí. Čeněk je totiž jak kobylky.


Zřejmě to je moje vina, ale naučil jsem Čeňka usínat s námi v posteli. Původně jsem chtěl být velmi důsledný a Čeněk měl usínat v pokojíčku v postýlce. Jakmile jsem ho tam v pyžamu odnášel, jevil známky chmuru, a když jsme dorazili k postýlce, začal se vztekat, zaťal mi drápy do ramen, pevně se mi zakousnul do klíční kosti a nešel sundat. Ani přivolaná Nataša, která ho ze mě páčila předem připravenou tyčí, nepochodila a Čeněk se prostě nedal ode mě odlepit. Když už se však malého nespavce podařilo ode mě odtrhnout a uložit ho do postýlky, ihned vstal a s řevem se snažil z postýlky vylézt.


Tím pádem jsem ho musel silou přimáčknout k matraci (samozřejmě jsem ho přimačkával s láskou) a držet a držet, dokud neusnul. Dvě hodiny sedět vedle postýlky a přimačkávat řvoucí dítě ke dnu postýlky mě záhy omrzelo. Byl to vopruz. Nuda. Seděl jsem na židličce, držel Čeňka, poslouchal jeho řev a dvě hodiny čuměl před sebe na zeď, kde má Čeněk obrázek krtečka. Po hodině uspávání jsem krtečka začal nesnášet, po hodině a půl jsem se ho bál a po dvou hodinách jsem ho nenávistně serval ze zdi, abych ho tam druhý den ráno s pokorou a nadávající Natašou za zády opět instaloval zpět.


Proto jsem se vydal raději cestou menšího odporu a Čeňka uspávám v leže v posteli při puštěné televizi. Čeněk zkoukne pár svých oblíbených reklam a celkem bez většího povyku usíná. Jakmile usne, vyvstává otázka, co s ním. Čeněk je velký asi jako středně velký mrtvý tučňák a i přesto zabere tři čtvrtiny postele pro dvě osoby. Je to totiž rebel, který neakceptuje zajeté standardy v ležení, a proto rád lehává na štorc s roztaženýma nohama i rukama. Navíc jen tak z plezíru kolem sebe kope a často se převaluje. Spát s ním v jedné posteli není proto v lidských silách.


Z toho důvodu ho musím každý večer přenášet do postýlky. Je to taková loterie. Musím ho velmi šetrně uchopit, abych ho nevzbudil a opatrně ho přenést. V celém bytě nesmí být ani za mák světla, jelikož je Čeněk něco na bázi upíra a světlo ho vzbudí a pak řve, což si těsně před tím, než jdu spát, nemůžu dovolit. Právě z důvodu globálního bytového zatemnění během přenášení tu zakopnu a spadnu, tu křápnu s Čeňkem o futra a podobně. To vše má za následek, že se vzbudí, začne prohlašovat "pa, pa", což znamená, že chce urychleně zpět k nám do postele a s Natašou si pak házíme mincí, kdo bude spát v pokojíčku na zemi a kdo si lehne do postýlky.

Rodičovství není o těch legendárních velkolepých příhodách, kterým se všichni jednoho dne, až dítě vysmahne na internát, zasmějí. Je to o tom každodenním vopruzu a o těch drobnostech, které se pravidelně opakují. Jo a taky o nevyspání. Hlavně o nevyspání.

Čas her, radovánek a veselí

19. října 2014 v 18:19 Fotrův deník
Již nesčetněkrát jsem se o tom zmiňoval a i nadále na to budu upozorňovat, aby to náhodou někdo nepřehlédnul a aby se o tom vědělo. Jsem prostě báječný otec. Vedle základních funkcí, které nabízím ve svém aktuálním režimu rodičovství, jako je nakrmit dítě, napojit dítě, přebalit dítě a nezabít dítě, taktéž disponuju nad rámec svých povinností i funkcí "pobavit dítě"


Je to tak. Já bych se totiž rozdal. Dle mého názoru jsem po právu vzorem všem otcům. Vždyť já ve svém volném čase hraju s Čeňkem různé hry, aby ten malý Satan z toho života, na rozdíl ode mě, taky něco měl. Klidně bych mohl celý den ležet na gauči a sledovat, jak můj syn duševně strádá během okusování zdi a točení se do kolečka, ale já takový nejsem. Já nejsem líný se zvednout a jít si s klukem zahrát nějakou tu hru. Pro ilustraci přikládám výčet těch nejzásadnějších her, které hrajeme:

Kde je Čeněk?
Velice populární a notoricky známá hra, která neminula ani naší rodinu. Celý koncept této zábavy spočívá v tom, že Čeněk si zakryje rukama oči a začne se natěšeně smát. Já se pak zeptám: "Kde je Čeněk?" a on se zakrytýma očima odpoví: "Pa". To znamená, že je pryč. Nabízí se patrně otázka, za jakého slaboduchého idiota mě to dítě má, když si myslí, že celou dobu nevím, že sedí přede mnou a nahlas se směje. Navíc Čeněk během této náročné hry podvádí, protože mě sleduje skrz prsty. Já jsem velkorysý a dělám, že ho opravdu nevidím. Chvíli lamentuju rukama a ptám se pořád dokola, kde je Čeněk. Po nějaké chvíli si Čeněk s velkou pompou sundá ruce z očí a já musím dělat děsně překvapeného.

Tato hra nemá vítěze. Pouze poraženého a tím jsem já. Hra "kde je Čeněk" totiž nemá žádná pevná pravidla a hlavně není jasné, kdy má skončit, protože, jakmile je Čeněk odhalen, ihned se opět schová, a to pak musím znovu pořád dokola nahlas pokládat otázku, kdeže ten Čeněk je. Většinou tato hra trvá i několik desítek minut a končívá rozepří, kdy prostě vstanu a odejdu, zatímco Čeněk řve a chce si něco udělat. Ublížit si.

Na schovávanou
Opět klasická hra, lehce poupravená, aby ji zvládlo i dítě do dvou let. Odnesu Čeňka do pokojíčku, kde ho zanechám, a jdu se do obýváku koukat na televizi. Čeněk chvilku vyluzuje z pokojíčku zvuky, načež je slyšet pomalu se přibližující ťapání a následný výkřik radosti, kdy ukazuje na mě, jak jsem poctivě schován na gauči a sleduju televizi (ve víkendové verzi hry i popíjím pivo). Jakmile jsem nalezen, beru Čeňka a opět ho odnáším do pokojíčku na další kolo hry.

Celý scénář se posléze opět opakuje s tím, že postupně se snižuje razance a procítěnost radostného výkřiku. Přeci jenom, když mě Čeněk už po padesáté nalezne na tom samém místě, to nadšení již není takové. Nicméně v tom případě mám eso v rukávu. Odnesu Čeňka do pokojíčku a jdu na záchod. Tam se v klidu prospím. Kluk bude zatím běhat po bytě a pokoušet se mě najít. Všichni jsou spokojeni.

Míčové hry
Míčové hry jako fotbal, házení nebo bouchání do míče jsou nejen skvělou zábavou, ale dítě taktéž rozvíjí. Míčové hry v podání Čeňka končí však záhy, kdy ztratí nebo rozbije míč. Jednou v průběhu míčové hry dokonce Čeněk narval balonek smetákem do záchodu, čímž ho ucpal.

Šátkový tanec
Tuto bohulibou hru Čeněk šlohnul z kurzu cvičení s miminama. Hra spočívá v tom, že vyrabuje Nataše šuplík se šátkama, tyto roztahá po bytě. Většinou se Čeněk natolik rozjede, že posléze roztahá po bytě i kapesníčky a rozpatlá po zdi zbytek jogurtu, který vezme z koše.

Puzzle
Klasické puzzle by Čeněk sežral a nebo se s nima pořezal (on by to dokázal), proto pracujeme výhradně s velkými pěnovými puzzly, které má v pokojíčku složené na podlaze. Krok číslo jedna je puzzle rozervat. Krok číslo dva je, že je táta opět složí. Krok číslo tři je tyto puzzle znovu rozervat. Kroč číslo čtyři je, jak jinak, že táta puzzle znovu složí. Kroků této hry je nekonečně mnoho a hra proto končí tehdy, kdy se naseru a puzzle vztekle naházím do skříně a zamknu je tam. Čeněk pak řve.

Slovní fotbal
Čeněk umí asi deset slov a to navíc s pochybnou výslovností. Navíc příliš nechápe pravidla hry. Během hry je nesoustředěný, často odbíhá a vrací se pak s různými více či méně bezpečnými předměty v ruce, je drzý, řve nebo se naopak nahlas směje. I přesto jsem natolik ztrhaný, ospalý, unavený a inteligenčně vyprahlý, že Čeněk vyhrává častěji než já.

Opičí dráha
Příjemná a oddechová kratochvíle. Čeněk musí proběhnout z pokojíčku přes rozházený oblečení, dále potom musí podlézt vyvrácená dvířka od skříňky, prošlápnout nablito v rohu, cestou narazit do zdi a řvát. Dále potom musí proběhnout napříč celou pracovnou, kde nesmí zapomenout vyrvat kabel od notebooku ze zásuvky (pokud zapomene, dostává trestné minuty), tento v běhu tahat za sebou, dokud nestrhne notebook ze stolu. V předsíni pak musí zvládnout slalom mezi kusy rozbitého talíře, následuje let plavmo přes převrženou vázu a v kuchyni musí servat ubrus ze stolu a rozbít slánku. Celou dobu musí navíc ignorovat můj řev: "stůj, ty malej sígře".

Slepá bába
To je docela legrace. To mě i baví. Zavážu Čeňkovi oči šátkem a on pak naráží do věcí. Asi to není úplně to nejvíc rodičovský, co existuje, a svým způsobem to ze mě dělá špatného fotra, který se kochá utrpením svého syna, ale občas tohle potřebuju. Slepou bábu mám nejraději ráno poté, co vstává dítě ve tři. To je pak pro mě taková malá satisfakce.

Stolní hry
Nejsem si jistý, ale patrně je na stolní hry ještě brzo. Z Člověče nezlob záhadně zmizely figurky, u monopolů postrádám žehličku a pexeso je rozžvýkané. Jediná stolní hra, která zakotvila v našem herním repertoáru a ke které se často a rádi vracíme je, že Čeněk vyleze na stůl, postaví se, skočí, rozbije si hubu a pak řve.

Skákání
Podobné jako u stolní hry skákání ze stolu. Tato hra je však za mé soustavné asistence a probíhá na posteli. Čeněk zahlásí "kaka", což znamená, že hra na skákaní právě začíná. Vezmu proto peřiny a položím je na jednu stranu vedle postele, aby do nich Čeněk mohl bezpečně skočit. Ten se postaví doprostřed postele, rozcvičí se, odpočítá si to a nakonec se s křikem rozeběhne. Bývá pravidlem, že se rozběhne na opačnou stranu, než kde jsou peřiny, takže mazácky skáče bez jištění. Většinou hra končí hned v prvním kole, protože malý skokan si udělá bebí, které táta musí pofoukat, posléze ho táta dokonce musí pochovat a nakonec za soustavného hrození prstíčkem směrem k posteli a výhružném zvolání "ty ty ty" ho odnáším do pokojíčku, kde již na něj čeká opičí dráha.

Na kreténa
Má úplně nejoblíbenější hra. Je docela jednoduchá. Stačí zbouchnout partnerku, posléze se nechat vyhodit z práce a nakonec jít na rodičovskou dovolenou.

Recenze: Houpátko BabyGo – kačenka

15. října 2014 v 8:56 recenze

Vzhledem k tomu, že jsem protřelý fotr všemi mastmi mazaný (hlavně těmi, co mě pomazal Čeněk), rozhodl jsem ve své velkodušnosti, že hbitě přispěchám tápajícím a zmateným rodičům na pomoc a prostřednictvím svého syna provedu několik zkoušek vybraných produktů, které posléze fundovaně zhodnotím a vyvodím z tohoto fundovaného hodnocení nějaký zajímavý a nečekaný závěr.

Začnu hnedle hezky pěkně od podlahy houpátkem ve tvaru kačenky. Co říci na úvod? Inu, je to houpátko. Je taktéž ve tvaru kačenky. Tolik asi k základním údajům.

Běžný recenzent, kterému nezáleží na lidech kolem sebe a který do svých recenzí nedává to pravé nadšení by tímto skončil a šel by si shrábnout ten obří ranec, který za recenzi dostane a zbytek života by už pouze odpočíval.
Já jsem se však rozhodl, že půjdu více do hloubky a výrobek podrobím tomu nejpřísnějšímu testování. Má laťka vkusu a požadavků na praktičnost je ta nejvyšší (proto také jezdím v ojeté Felicii se třemi zimními a jednou letní pneumatikou).
Houpátko ve tvaru kačenky je na první pohled řemeslně slušně provedené. Sice není tak úplně ve velikosti pravé kačenky, je zhruba velké jako třetina malého hříbátka, ale i tak tento výrobek Čeněk za pravou kačenku lehce zaměnil. Jakmile jsem houpátko vybalil z krabice (za Čeňkovi asistence, kdy se omotal izolepou a následně se přilepil ke dveřím, nemohl se odlepit a řval), ihned začal děla "ka ka" (to znamená kačenka), odběhl do kuchyně, přitáhl rohlík a začal houpátku házet kousky (získaná dovednost z občasných návštěv nedalekého rybníku, kde krmíme kachny).

Své zklamání z toho, že kačenka rohlík nepapá však záhy zahnal díky tomu, že se na kačence začal houpat. Sice od té doby nemůžeme chodit již krmit kačenky, jelikož se na ně vrhá do vody a chce se zhoupnout, ale to se dalo tak nějak čekat.

Funkčnost houpátka se zdá být tedy v pořádku. Čeněk se houpá, aniž by se s houpátkem převrátil na střechu (houpátko navíc žádnou střechu nemá), houpátko během provozu ani jednou nezačalo hořet a dokonce z něho zatím Čeněk nic neulomil.

Po nějakém čase Čeněk zjistil, že v křídle houpátka je implantováno tlačítko, které při zmačknutí vyluzuje zvuk kachny. Je to takový hezký bonus až do chvíle, kdy Čeněk půl dne v kuse tlačítko mačká a celým bytem rezonuje kachní hýkání. To je pak na palici. Ale hlavně, že je Čeněk šťastný. Já už jsem stejně za zenitem a jsem tu už pouze na dožití.
Výrobek je z příjemného materiálu, ze kterého lze lehce odstranit poblití. To je v pořádku. Zatěžkávací test Čeňkovým mocným průserem houpátko ustálo a ani po několika hodinách drhnutí rejžákem barva nevybledla.
Výrobek nedoporučuju mýt v pračce, protože se tam nevejde.

Klady:
- je žluté
- dítě ho nespolkne
- vede dítě k pohybu a zdokonaluje jeho motorické schopnosti (je to napsáno v příbalovém letáku)
- má to příbalový leták
- není náročné na obsluhu
- dítě se na něm vydrží houpat do zblbnutí, takže vy můžete klidně žehli, prát nebo provozovat podobnou báječnou činnost.
- neobsahuje benzen a ani azbest.

Zápory:
- není kompatibilní s operačním systémem Linux
- Když je tma, tak houpátku nesvítí oči
- Kristova noho, je to houpátko. Jaké asi zápory může mít?

Doufám, že jsem touto recenzí pomohl několika rodičům k rozhodování.

Výměna rolí

12. října 2014 v 18:17 Fotrův deník

Být malým dítětem, a to konkrétně batoletem, je ta nejjednodušší činnost v životě člověka. Naopak být na rodičovské dovolené, to je větší řehole než makat dvacet hodin denně v uranovém dole a jako melouch o víkendu prodávat cukrovou vatu ve stánku na veletrhu včelařů.

Já jsem si toho plně vědom. Od koho se mi však uznání příliš nedostává, to je malý Čeněk. Jak si samolibě v předsíni nazouvá na nohu kabelku, načež se rozeběhne, spadne a s řevem se přiřítí za mnou, abych mu bolístku pofoukal. Jakmile to udělám, beze slov díků odběhne zpět a rve si kabelku na hlavu. S kabelkou na hlavě pobíhá po bytě, než narazí do zdi a opět přiběhne, abych mu pofoukal bebí. Posléze se scéna opět opakuje s tím rozdílem, že si na hlavu navlékne něco jiného. Jsou to pouze takové maličkosti, ale irituje mě, že ten kluk ani nepoděkuje.

Možná jsem pouze bláhový snílek plný vizí o dobru a slušném vychování a nebo možná je to tím, že Čeněk neumí mluvit. Nevím. Pravda bude pravděpodobně někde uprostřed. Nicméně jsem přesvědčen, že kdyby si to se mnou Čeněk na chvíli vyměnil, že by pak ocenil všechno, co pro něj dělám. Více by si vážil toho, že ač můžu, jelikož jsem silnější, nevezmu ho a nevyhodím z balkónu po té, co nožem vyryl do čerstvě natřené zdi několik obrazců.

Kdybych já byl on a on já, já bych mu ukázal, zač je toho loket.

Ráno bych se vzbudil ve čtyři hodiny. Úplně bezdůvodně. Klidně bych mohl spát třeba třicet hodin, nebo možná čtyřicet. Ale já bych se vzbudil už ve čtyři. V postýlce bych se postavil a začal hrozně moc řvát. Opět bezdůvodně. Prostě by se mi chtělo. A on by musel naklusat.

Samozřejmě, že by se mě snažil utišit, abych neřval, a láskyplně by mě vzal do náruče. A to bych ho hned pokousal ksindla jednoho. Taky bych ho poblil.

On by mě odnesl do postele k mámě a tu bych poblil taky. Pak bych se jí snažil ublížit. Sice bych neměl moc sílu, ale když se škubou vlasy po jednom, tak to jde.

Otec Čeněk by mi přinesl v lahvičce mlíčko a začal by mě krmit. Na nějaké mlíčko bych nebyl vůbec zvědavej, a jakmile by se otec Čeněk nedíval, odšrouboval bych víčko lahvičky a mlíčko bych vylil na mámu. Ta by otce Čeňka seřvala a já bych byl šťastný. Potom bych znovu začal řvát, jelikož jsem si rozlil mlíčko a já mám hlad.

Po jídle by mě otec Čeněk svlíknul a posadil na nočník s tím, že by se ode mě očekávaly nadstandartní výkony. Chvilku bych seděl na nočníku, pak bych rychle vstal a běžel do pokojíčku počůrat mu kytaru.

Zatímco by otec Čeněk utíral hadrem kytaru, běžel bych zpátky k nočníčku a ten bych někam schoval, aby ho nikdo nemohl najít. Ještě před tím bych do něho dal mámin telefon nebo klíče. Ovladač od televize bych narval za radiátor, opět, aby ho nikdo nenalezl, a jako mocné finále svého počínání bych se na tajňáka vyčůral ještě pod židli. Tam si toho totiž nikdo dlouho nevšimne a pak to hezky zaschne a je to takové příjemně lepkavé.

Jakmile by mě táta přebalil, šel bych si po svých do kuchyně. Dal bych si ruce za záda a nenápadně bych to tam celý procházel, abych nevzbudil moc pozornosti. Pak bych se posral. Nikomu bych to ale neřekl a bylo by to moje tajemství, protože až by to zase šlo, přidal bych do plíny ještě další várku, aby to mohlo plínou protýct, a já to měl i na zádech, a kdyby při mně stálo štěstí, tak i ve vlasech.

Potom, co by máma odešla do práce, pokusil bych se otce Čeňka poškádlit tím, že bych vylezl na postel a skočil z ní po zádech dolů. Bylo by mi úplně jedno, že si něco udělám, hlavně, že by byla radost. Potom bych řval, protože to nebyla radost, ale bolest. Když by mě otec přispěchal konejšit, s řevem bych mu zdrhnul a vzteky bych něco rozbil.

Jsem přesvědčen, že po chvíli by toho měl otec Čeněk dost a ještě rád by zavelel, že jdeme na procházku.

Venku bych záměrně vypadl z kočárku a pak bych byl nepříjemnej. Kdyby se mě pokusil přikurtovat v kočárku kšírama, tak bych si je rozepnul a spadnul bych znova. Musel by mě proto zajistit izolepou a to bych pak řval, že v kočárku být nechci. Řval bych tak dlouho, dokud by mě nedal na zem.

Na zemi bych chvilku pobíhal kolem něho a dělal humor s vajglama a asi bych i v rámci potvrzení svého dobrého rozmaru někde sehnal psí hovno, to bych vzal do ruky a s ním zdrhal před tátou. Jakmile by mě dostihl a s odporem utíral jednu ruku, stihnul bych si druhou aspoň olíznout.

Potom bych pocítil nutkavou potřebu tlačit kočárek. Byl bych podle očekávání velmi slabý řidič, takže jakmile bych i s kočárkem sjel do příkopu, chvilku bych fňukal, ale jakmile by otec Čeněk vyndával kočárek a umisťoval zpět na chodník, šel bych se podívat po dalším psím hovnu.

Jelikož by toho už otec Čeněk měl plný zuby, dal by mě zpátky do kočárku. To bych ale nechtěl a začal bych řvát a slovy "ne, ne, ne" bych mu naznačil, že takhle si to nepředstavuju a že chci chodit. Aby měl pokoj, dal by mě znovu na zem. Chvilku bych chodil, než bych usoudil, že mě bolí nohy, takže bych fňukal a sápal se zpět do kočárku. Potom, co bych byl umístěn zpět do kočárku, bych si to rozmyslel a chtěl bych znova na zem.

Otec Čeněk by to za chvíli zabalil a šli bychom z procházky domů. Doma bych byl nespokojený a mlátil bych pěstičkou na vchodový dveře a křičel: "pá, pá".

Otec Čeněk by mě pravděpodobně nechal mlátit pěstičkou do dveří a sám by si lehnul na gauč a dal by si na čelo mokrý hadr. Možná by i přemýšlel o tom, že by se šel k sousedům oběsit. To by to měl ale moc lehký. Proto bych záhy přestal bušit do dveří a skočil bych si do kuchyně pro nějaký ostrý předmět. S tímto bych se před ním důležitě producíroval, aby si mě všiml. Pokud by si mě dlouho nevšímal, tímto předmětem bych ho zranil.

Jakmile by mi byl ostrý předmět odebrán, pravděpodobně by mě přebalil. A protože dlouho váhal, měl bych v plíně trojitou dávku z lásky speciálně pro něho. Nahatýho by mě nahnal do sprchy a tam by mě musel pořádně vydrhnout. Ani bych se nesnažil mu to ulehčit, takže bych mu pravděpodobně vytrhnul sprchu z ruky a řádně ho pokropil.

Přebalený, svěží a voňavý bych se realizoval ve špajzu, kam bych tajně proniknul. Nejprve bych ho přeorganizoval, protože stávající režim špajzu by mi přišel mdlý. Takže koření bych vysypal na zem, brambory bych nakousal, aby zplesnivěly, a kečup bych vylil za ledničku. To bych vyhodnotil jako správný čin.

Zatímco by otec Čeněk, mumlaje si něco o spratkovi jednom, vytíral prostory za ledničkou, já bych se s dobrým pocitem odebral do pokojíčku, kde bych, jsa stále v reorganizovacím rauši, vyházel všechno své oblečení ze skříně a toto narval do botníku.

A protože bych byl rozjetej fakt fest, tak v mezičase, kdy by otec rovnal vztekle oblečení zpět do skříně, mrknul bych se do ledničky. Sice bych k tomu neměl důvod, ale nutkání by bylo silnější, takže bych vyndal z ledničky vejce (ty by mi samozřejmě spadly na zem, protože jsem malej neschopnej budižkničemu) a tekutinu z nich bych matlal po zdi.

Jestliže by tátovi ještě nerupla cévka, pravděpodobně bychom šli opět ven. Venku bych byl tradičně nepříjemný, což by záviselo hlavně na tom, zda jsem v kočárku a nebo zrovna chodím. Pokud bych byl v kočárku, tak bych se postaral o tom, abych v něm nebyl. Až bych si to štrádoval vedle kočárku, nejspíš bych se pokusil nechat se přejet kolem. Pokoušel bych se tak dlouho dokud by mě buď nějaké nakonec nepřejelo a nebo tátovi Čeňkovi nedošla trpělivost a nešlo se opět domů.

Doma bych byl mrzutý, že mě nepřejelo kolo a neprožitý zážitek bych si vynahradil tím, že bych vzal tátovi mobil a zavolal hasiče. Mobil má totiž zamknutý, takže jediné, co jde, je zavolat hasiče, policii a nebo záchranku. Odemknout bych ho ještě neuměl.

Pakliže by se mi nepodařilo zavolat hasiče, tak bych aspoň tátovi vyraboval peněženku a bankovky bych přežvykoval. Jelikož by táta stále nemohl najít ovladač od televize (ten by byl stále důmyslně skrytý za topením) a proto by se musel celý den dívat na TV Šlágr, protože jsem onehdá na televizi vydloubnul tlačítko, které přepíná programy, je velmi pravděpodobné, že by mu ruply nervy a jednu by mi plácnul. To bych pak na něho zavolal sociálku.

Ještě chvilku bych mlátil s pokličkou od hrnce do podlahy, když tu by přišla máma z práce. Tátovi by se ve znavené tváři zaskvěl něco jako úsměv a já bych se šel věnovat mámě. Táta by si zatím šel skočit na balkon si zakouřit, kde by vykouřil celou krabičku včetně krabičky samotné a možná by i slastně počichával k plynu ze zapalovače ve snaze navodit si příjemný pocit.

Máma by si se mnou chvíli pohrála, já bych jí vysvětlil, jak je táta neschopnej, a kdy že budu mít tátu novýho, načež bych šel do sprchy.

Otec Čeněk by se vrátil z balkonu, udělal večeři a šel by mě nakrmit. Po jídle bych vyfasoval pyžámko a šlo by se spát.

Já bych spát samozřejmě nešel a tak dvě hodiny bych s otcem diskutovat a nebo na něj drze pořvával. Pak už by to na měl ale dolehlo a začal bych usínat. Jelikož bych byl děsnej humusák, těsně před tím, než bych usnul, z posledních sil bych se posral, nikomu o tom standardně neřekl a následně bych slastně usnul.

Otec Čeněk by potom šel prát, žehlit, vytírat prach a prostě všechny ty věci, co pravý otec a muž dělá. Jakmile by bylo hotovo, odpadl by vyčerpáním do postele a pokusil by se o vydatný spánek. Ten bych mu samozřejmě nedopřál, jelikož čtvrtá ranní, ta to jistí. To bych opět musel vstávat a tentokrát ještě do růžova posraný.

Já si myslím, že by stačil jeden den. Jeden. To by Čeňka naučilo a začal by si mě potom více vážit.

Tento byt není pro dítě bezpečný

5. října 2014 v 19:23

Jak Čeněk roste a zlepšuje své dovednosti, začínám pomalu ale jistě nabývat dojmu, že v našem bytě nemůže dlouho přežít. Jeho neustálé snahy o poškození sebe sama nabírají na síle a začínají se vymykat kontrole.

První fázi své cesty za "zemřít mladý" zahájil Čeněk útokem na špajz. Tato původně nedobytná tvrz, která obsahuje mycí prostředky, byla dobyta jednoho pochmurného dne, kdy Čeněk tak dlouho lomcoval s klíčkem v zámku, až tento v zámku zlomil a vědom si svého vítězství, šel toto oslavit tím, že hodil mou pantofel do záchodu.

Z mého pohledu bylo zlomení klíče v zámku nemilé, protože se tím pádem nešlo dostat do špajzu. Proto jsem zámek vylomil a nabyl jsem dojmu, že jsem tedy tím pádem všechno spravil a že jsem něco jako domácí kutil.

Touto mou fundovanou opravou se však naskytla pro Čeňka příležitost k tomu, aby do špajzu mohl kdykoliv vniknout a ochutnat zakázané ovoce. Zakázané ovoce byl v tomto případě jar. Proto jsem šel v rámci svého kvalitně prováděného školeného rodičovství asi po hodině, kdy jsem si uvědomil, že jsem toho kluka dlouho neviděl a ani neslyším zvuk rozbíjení nádobí, zkontrolovat byt. Syna jsem nalezl hned záhy sedícího vedle otevřeného špajzu, jak vítězně třímá očividně lehce upitou láhev jaru a spokojeně bublá.

Inu, bylo potřeba s tím něco dělat. Právě z toho důvodu jsem zakoupil bezpečnostní zarážky v domnění, že tím jeho běsnění skončí.

Jak jsem se mýlil. Jak bláhová byla myšlenka, že pouhý plastový šmejd zabrání Čeňkovi v jeho počínání. Bezpečností zarážky jsem navíc pro sichr použil i na šuplíky, o které do té doby Čeněk nejevil zájem. Jakmile zjistil, že jsem se pokusil mu zabránit vniknout do těchto šuplíků, patrně si uvědomil, že ač ho doposud nikdy nezajímaly, zřejmě ukrývají něco super. Takže potom lezl Čeněk všude, kde byly zarážky.

Nevím, jak si výrobce těch zarážek představuje standardní dítě a jak si myslí, že mu zabrání ve vniknutí. Čeněk prostě přišel k zarážce a tuto vyrval. A bylo.

Bylo třeba přitvrdit a z toho důvodu jsem si objednal přes internet nějaký děsný utahováky. Výrobce psal, že se používají i při chovu medvědů, aby nezdrhali z klecí. To jsem vyhodnotil, jako dostačující.

S velkou slávou jsem zabezpečil vše, co se zabezpečit dalo a Čeněk s novými zarážkami opravdu ani nehnul. Slabší na tom bylo, že jsem s nimi nehnul ani já. Proto, když jsem se hladový dobýval do lednice, měl jsem smůlu. Nešlo to. Nakonec jsem po dvou hodinách zarážku upižlal pilkou na železo a mohlo se jít kolem půlnoci večeřet.

Hřebíček do rakve bezpečnostním zarážkám proti medvědům v naší domácnosti zasadila Nataša. Jedno odpoledne se rozrazily dveře. Nataša přiběhla z práce s tím, že musí okamžitě na záchod. To se jí nepodařilo, protože nedokázala záchod otevřít, takže v návalu nedostatku lepších nápadů a pod tlakem, se vymočila v koupelně do umyvadla. Po tomto incidentu mi oznámila, že se vracíme k původním bezpečnostním zarážkám z plastu a to bez debat.

To, že Čeněk leze do všech šuplíků, špajzu i lednice, kde v dobrém rozmaru rozmačkává vajíčka a je pak velmi šťastný, je jen kapka v moři. On toho umí daleko víc.

V bytě je spousta rohů. Čeněk se může kdykoliv rozeběhnout a úmyslně na roh naskočit (on by to klidně udělal). Proto jsem zakoupil takové malé gumové krytky na rohy a Čeněk se tím pádem ocitnul v bezpečí. Vlna pýchy prostoupila mým tělem, když jsem si uvědomil, jaký báječně odpovědný otec jsem. Vlna pýchy záhy odezněla a to, když Čeněk tyto krytky sundával a začal je žrát. Když jsem ho začal honit, že mu je vytáhnu ze chřtánu, zakopnul jsem o láhev jaru, kterou tam nastražil Čeněk, a rozrazil jsem si hlavu o roh skříně. Přesně o ten roh, jehož krytku Čeněk zrovna přežvykoval v puse a spokojeně mi tleskal.

Čeněk si umí otevřít vchodové dveře a zdrhnout na chodbu.

K tomuto se váže jedna taková hezká a milá historka. Seděl jsem si takhle v křesle a dřel coby otec na rodičovské dovolené jako kůň v trenýrkách u televize. Čeněk něco dělal s kastrolama, což jsem zkušeně vyhodnotil jako nezávadné a úroveň nebezpečí číslo 2. (Stupnice úrovně nebezpečí je číslována 1-10, kdy jednička je nebezpečí zanedbatelné a desítka znamená, že dítě přišlo o hlavičku).

Najednou Čeněk odhodil kastroly a zmizel mi z dohledu. Občas jsem slyšel jeho mumlání z předsíně, takže jsem byl i nadále klidný a plně soustředěný na svou výchovu. Záhy jsem však zaslechl cvaknutí dveří a vzdalující se cupitání. To jsem se tedy se zájmem šel podívat, co to tam to dítě vyvádí. Jakmile jsem přišel do předsíně, zjistil jsem, že dveře na chodbu jsou otevřené a Čeněk tedy opět zdrhnul. Vyběhl jsem na chodbu a už jsem pouze zahlédl zavírající se dveře od výtahu, cvaknutí zámku výtahových dveří a mizející světýlko v jejich průzoru. Čeněk vlezl do výtahu a odjel.

Sice jsem si okamžik, kdy Čeněk odejde z domu za svým životem často ve svých nejdivočejších snech představoval a slastně při tom uslintával, ale toto bylo moc brzy.

S hrůzou jsem pelášil po schodech do přízemí. Chytře jsem vydedukoval, že Čeněk dosáhne pouze na zvonek a na první tlačítko přízemí, tedy bude tam. Po životním běhu, kdy jsem bral schody po čtyřech, jsem v rekordním čase doběhnul až dolů. Z výtahu se ozývalo zvonění a veselý dětský smích. Otevřel jsem dveře výtahu a byl tam. Čeněk si vesele zvonil na zvonek, aniž by projevil nějakou lítost. Popadl jsem ho a odjel s ním zpět do našeho patra.

Před bytem se mě zmocnil takový ten klasický pocit smutku. Bylo to tehdy, když jsem zjistil, že dveře jsou zabouchlé a já nemám klíče. Aby byl pocit smutku umocněn, tak jsem byl pouze v trenkách a v tričku.

Zhluboka jsem se nadechl, spolknul poslední zbyteček sebeúcty, popadl Čeňka, který byl pouze v poblitém bodýčku a měl jednu ponožku, a vyrazili jsme za Natašou v trenkách do práce pro klíče. Štěstí bylo, že Nataša pracovala celkem blízkou a navíc venku bylo ještě teplo.

Asi po deseti minutách pochodu hanby jsme dorazili k ní do práce, kde jsem si vyzvednul klíče, vyslechl si pár vlídných slov a potěšil pohled seběhnuvšího se davu spolupracovníků Nataši, kteří si mě i fotili. Cestou zpátky se mě pokusil legitimovat strážník městské policie, ale nepodařilo se mu to.

Všechno špatné je k něčemu dobré. Nataša po mé návštěvě dostala od šéfa přidáno s tím, ať se o svou rodinu trochu stará a ať nám koupí nějaké oblečení.

Další způsob, jak se Čeněk snaží sprovodit se ze světa, je úraz elektrickým proudem. Je až hypnoticky přitahován zásuvkami na elektřinu. Tuto svou libůstku má už od útlého dětství, kdy tyto olizoval. Nyní tento svůj koníček povznesl na novou úroveň a strká do nich klíče. Nejednou se stalo, že jsem potřeboval jít ven a po dlouhém hledání jsem našel klíče zaražené do některé ze zásuvek. Časem jsem otupěl a při odchodu jsem si šel pro klíče do zásuvky už najisto. Když jsem do volných zásuvek instaloval krytky, Čeněk vytahoval ze zásuvek spotřebiče a do těchto opět zasunoval klíče popřípadě vidličku, kterou pravidelně zcizoval z kredence. Nakonec to dopadlo tak, že máme všechny spotřebiče vypojené ze zásuvek, na těchto máme krytky a kdykoliv chceme spotřebič použít, musíme nejprve odemknout krytku (máme krytky na klíček, protože jinak by je Čeněk vyrval) a až potom přístroj zapojit.

Taktéž obyčejná trouba se sporákem se postupně stala nebezpečím. Sice se dala odpojit ze zásuvky, ale Čeněk rád otáčel kolečkama sporáku, takže pouštěl do bytu plyn. Mít v bytě Čeňka i plyn, to už bylo moc i na mě. Proto jsem kolečka ze sporáku vyrval a nyní, když potřebuju sporák zapnout, tak musím otočit tím ocelovým pahýlem, který zbyl po kolečku, kleštěma. Vzhledem k tomu, že absencí otočného kolečka tak nějak odpadá možnost kontroly množství pouštěného plynu, je tento úkon zcela intuitivní a nezřídkakdy se stane, že po zapálení hořáku z něho vyšlehne plamen až skoro ke stropu.

Malý Čeněk tu laťku domácího nepohodlí posunul opět o kousíček výš. Když jdu vařit, tak musím nejprve vniknout přes zarážku do ledničky pro suroviny. Často jsem natolik ospalý, že nemám mozkovou kapacitu na zvládnutí toho hlavolamu (pootočit s kroužkem dolů a pak vytáhnout pásku), takže prudce škubnu a zarážku z lednice vyškubnu (to jí tam potom musím opět nalepit. Nalepuji zarážky po večerech, protože očividně nemám nic lepšího na práci). Potom si tyto položím na linku. Z šuplíku (opět po vyrvání zarážky) vyndám nůž. Následuje chvilka, kdy hledám ten debilní klíček od krytu na elektrickou zásuvku. Když ho najdu, otevřu krytku a zapojím troubu do zásuvky. Následně vezmu kleště a pootočím pahýlem na troubě, abych pustil plyn do hořáku. Zapálím hořák. Většinou si i sesmahnu obočí. Potom si skočím do špajzu pro koření (zde znovu servu zarážku) a můžu vařit. Jestliže si během vaření potřebuju něco ohřát v mikrovlnce a nebo uvařit čaj v rychlovarné konvici, musím vzít opět ten klíček a otevřít další zásuvku. A kdeže mám ten malý debilní klíček? Ano. Je narvaný v zásuvce po vypojené troubě, kterou Čeněk v nestřeženém okamžiku vypojil. Ona stačí fakt jenom chvilka.

Ale hlavní je, že je v bezpečí. O to jde.