Pár drobností, které dělají den

26. října 2014 v 18:05 |  Fotrův deník
Není pochyb o tom, že rodičovství skýtá řadu lahůdek, které tříbí charakter a oddělují zrno od plev, jako je například růst zubů, noc, kdy dítě nespí, příjemná třetí hodina ranní, kdy vás dítě vzbudí svým rykem, aby se pochlubilo tím, že svůj náklad z plíny rozpatlalo po zdi a podobně. Toto jsou všechno samozřejmě báječné rodinné okamžiky a stojí minimálně za myšlenku na sebevraždu.


Nicméně realita všedního dne je trochu jinde, neboť se skládá ze stále se opakujících malých skutků malého vyvrhela, který byl počat pouze proto, aby mě zlomil. Každý den je taková mozaika drobných a často se opakujících událostí majících jediný účel a tím je, aby mi nakonec hráblo a poté, co bych si v poklidu v temném koutě potichu hlodal vlastní ruku, bych byl převezen do blázince, kde bych naplnil svůj osud.


Například taková obyčejná cesta výtahem. Neznalý a bezdětný ignorant si řekne, že cesta výtahem je něco naprosto běžného, čeho není třeba se nikterak obávat. Já musím říci, že je tomu právě naopak. Jízda s Čeňkem ve výtahu není nic pro slabší povahy. Ač bydlíme ve třináctém patře, tak běžná jízda netrvá ani minutu. Nicméně mnohdy se zdá nekonečná.

Samozřejmostí je, že Čeněk si vyřve, aby si mohl zmáčknout tlačítko. To si prostě vyřve vždycky. Můžu sice udělat ramena, nechat ho vyvztekat a dělat, že jako dítě vychovávám, ale po tom roce na mateřský už na to nemám. Na to vychovávání. Ať si dělá, co chce, mě to je jedno. Hlavně ať neřve.


Takže tedy Čeněk si vyřve to, že si zmáčkne tlačítko. Jelikož je to ale dobrák a myslí to se mnou dobře, zmáčkne jich co nejvíc. Často se mu podaří zmáčknout všechny. Takže potom jedem výtahem půl hodiny, protože jak idioti stavíme v každým patře. Tím jak všude stavíme, je takřka stoprocentní šance, že k nám do výtahu někdo vleze a začne se vybavovat a nebo ještě hůř, začne se zajímat o Čeňka. Opravdu nemám zapotřebí se bavit s cizím člověkem o Čeňkovi. Jedině, že by si tento cizí člověk Čeňka vzal a odešel. To potom jo. To by bylo v pořádku a jistě bych si to sám sobě nějak v té morální rovině zdůvodnil.


Výtah ale skýtá mnohem víc zážitků a příležitostí. Čeněk si v něm například lehá, olizuje podlahu, vzteká se, protože chce jít pá a protože ho to v něm už nebaví. Na můj apel, že kdyby nemačkal všechny ty čudlíky, že bychom byli už dávno doma, nebere zřetel a snaží se vyvolávat ve výtahu napětí.


Jednou to napětí ve výtahu natolik eskalovalo, že Čeněk otevřel výtahová dvířka (taková ta jistící) a výtah se zastavil. To bylo super. Tím to Čeněk celé urychlil. Bylo hezkých půl páté ráno (Čeněk si ten den přivstal, abychom se mohli jít podívat ven na tmu a zimu) a já jsem byl s Čeňkem zaseklý ve výtahu.


Zazvonil jsem tedy na výtahový zvonek (podle instrukcí stačí krátké zazvonění) a očekával instrukce od dispečera, se kterým jsem měl být spojen. Asi po deseti minutách intenzivního zvonění se z interkomu ozvalo chrchlání a následně ospalé: "Co je?". "Dobrý den, já jsem se zasekl ve výtahu", odpověděl jsem s nadějí v hlase. "No tak, to máte blbý". Následné ticho z interkomu ve mně vyvolalo pocit zklamání až jakoby hořkosti a takové životní prohry.

Ještě chvíli jsem bezradně zvonil na zvonek, až to Čeněk zřejmě nemohl vydržet, zavřel dveře a výtah se rozjel. Přemýšlel jsem dlouho, jestli existuje něco, co by mě omluvilo, že mě nenapadlo ty dveře zavřít, aby se výtah rozjel a hlavně, že mi to natřelo batole, ale na nic jsem nepřišel.


A pak tu máme přebalování. Už samotné přebalování není nic, co by ten den nějakým způsobem vylepšovalo. To v žádném případě. Již drahně měsíců věřím, že den, kdy nemusím přebalovat, se do života nepočítá, protože to je natolik silný zážitek, že se v žádném případě neslučuje s mým malým zhrouceným životem plným bolesti, zmaru a Čeňka.


Ani Čeněk během přebalování nejeví známky naprosté blaženosti a fascinace, takže hlasitě protestuje, snaží se vstát a hlavně má tendence se v tom malém peklíčku hrabat rukou a různě to rozmatlávat. Já se mu moc nedivím, protože podle mého názoru je samotné přebalování pro přebalovaného velmi pokořující. Zvlášť, když mu druhá osoba maže zadek mastičkou proti opruzeninám, je v případě, že přebalovaný není Němec s knírkem, velmi znepokojivé. Patrně, aby zmírnil toto trauma, začal Čeněk poslední dobou mastičku proti opruzeninám žrát. Samozřejmě, že této jeho kratochvíli nefandím a mastičku mu odebírám, ale vždy si alespoň stihne řádně přihnout.


Mastička proti opruzeninám mu ale natolik zachutnala, že si ji pokaždé nějak obstará. Nevím, jak je to možné, ale ať ji uklidím kamkoliv, v nestřeženém okamžiku zahlédnu Čeňka, jak s mastičkou v puse zdrhá z mého dosahu. Ví totiž, že mu jí hned seberu. Jednou nějak splašil fungl novou mastičku (pro představu ta tuba je zhruba ve velikosti zubní pasty) a v tichosti se s ní zašil do pokojíčku. Když jsem ho šel jako zodpovědný otec do pokojíčku po hodině fotrování (vymyslel jsem výraz pro výkon rodičovství) v trenkách na gauči u televize zkontrolovat, bylo to pro mě velké překvapení. Celý Čeněk byl mastný. Byla popatlaná půlka zdi. Na zemi ležela úplně prázdná tuba od mastičky a Čeněk se poblil a jako velké finále i posral.


Tím pádem jsem byl zhrozen, jelikož jsem nevěděl, jestli se třeba neotrávil. Abych celou situaci zachránil a měl vše pod kontrolou, za průběžného dávení jsem do sebe nasoukal celou novou mastičku, abych mohl na sobě pozorovat případné příznaky otravy. Nakonec jsme se ani jeden neotrávili, ale i já jsem se poblil a měl jsem, stejně jako Čeněk, i velké finále.


V naší kuchyni existuje 365 věcí, se kterými se dá demolovat zeď včetně kuchyně i zdi samotné. Čeněk na to přišel a každý den využije minimálně jednu. Ať už třeba lžičkou hloubí do zdi tunel pro svůj připravovaný velký úprk z kuchyně do obýváku a nebo odrývá naběračkou omítku, popřípadě jen tak s drátěnkou šolichá něco v rohu, znamená to, že čerstvě vymalovaný byt začíná pomalu volat po přemalování. Já na to ale kašlu, protože to nemá cenu. Jakmile bych to přemaloval, Čeněk by to opět zničil. To nemá cenu. Spíš počkáme, až Čeněk náš byt vybydlí a potom půjdem do jiného bytu, který rovněž zničí. Čeněk je totiž jak kobylky.


Zřejmě to je moje vina, ale naučil jsem Čeňka usínat s námi v posteli. Původně jsem chtěl být velmi důsledný a Čeněk měl usínat v pokojíčku v postýlce. Jakmile jsem ho tam v pyžamu odnášel, jevil známky chmuru, a když jsme dorazili k postýlce, začal se vztekat, zaťal mi drápy do ramen, pevně se mi zakousnul do klíční kosti a nešel sundat. Ani přivolaná Nataša, která ho ze mě páčila předem připravenou tyčí, nepochodila a Čeněk se prostě nedal ode mě odlepit. Když už se však malého nespavce podařilo ode mě odtrhnout a uložit ho do postýlky, ihned vstal a s řevem se snažil z postýlky vylézt.


Tím pádem jsem ho musel silou přimáčknout k matraci (samozřejmě jsem ho přimačkával s láskou) a držet a držet, dokud neusnul. Dvě hodiny sedět vedle postýlky a přimačkávat řvoucí dítě ke dnu postýlky mě záhy omrzelo. Byl to vopruz. Nuda. Seděl jsem na židličce, držel Čeňka, poslouchal jeho řev a dvě hodiny čuměl před sebe na zeď, kde má Čeněk obrázek krtečka. Po hodině uspávání jsem krtečka začal nesnášet, po hodině a půl jsem se ho bál a po dvou hodinách jsem ho nenávistně serval ze zdi, abych ho tam druhý den ráno s pokorou a nadávající Natašou za zády opět instaloval zpět.


Proto jsem se vydal raději cestou menšího odporu a Čeňka uspávám v leže v posteli při puštěné televizi. Čeněk zkoukne pár svých oblíbených reklam a celkem bez většího povyku usíná. Jakmile usne, vyvstává otázka, co s ním. Čeněk je velký asi jako středně velký mrtvý tučňák a i přesto zabere tři čtvrtiny postele pro dvě osoby. Je to totiž rebel, který neakceptuje zajeté standardy v ležení, a proto rád lehává na štorc s roztaženýma nohama i rukama. Navíc jen tak z plezíru kolem sebe kope a často se převaluje. Spát s ním v jedné posteli není proto v lidských silách.


Z toho důvodu ho musím každý večer přenášet do postýlky. Je to taková loterie. Musím ho velmi šetrně uchopit, abych ho nevzbudil a opatrně ho přenést. V celém bytě nesmí být ani za mák světla, jelikož je Čeněk něco na bázi upíra a světlo ho vzbudí a pak řve, což si těsně před tím, než jdu spát, nemůžu dovolit. Právě z důvodu globálního bytového zatemnění během přenášení tu zakopnu a spadnu, tu křápnu s Čeňkem o futra a podobně. To vše má za následek, že se vzbudí, začne prohlašovat "pa, pa", což znamená, že chce urychleně zpět k nám do postele a s Natašou si pak házíme mincí, kdo bude spát v pokojíčku na zemi a kdo si lehne do postýlky.

Rodičovství není o těch legendárních velkolepých příhodách, kterým se všichni jednoho dne, až dítě vysmahne na internát, zasmějí. Je to o tom každodenním vopruzu a o těch drobnostech, které se pravidelně opakují. Jo a taky o nevyspání. Hlavně o nevyspání.
 

22 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 k. k. | 26. října 2014 v 19:16 | Reagovat

s těma tlačítkama ve výtahu - já jsem to jednu dobu dopracovala tak daleko, že když jsem čekala na výtah s kolegyní z práce, naprosto instinktivně jsem se jí uhnula a nechala jí zmáčknout čudlík v obavě, že by se jinak třeba začala vztekat.

2 lee lee | 26. října 2014 v 19:33 | Reagovat

"Už na to nemám. Na to vychovávání. Ať si dělá, co chce, mě to je jedno. Hlavně ať neřve."
Ano, ano, ano!

3 Petra Petra | 26. října 2014 v 21:43 | Reagovat

Je to rebel :-D

4 Milada Milada | 26. října 2014 v 21:55 | Reagovat

Ten středně velký mrtvý tučňák mě teda rozsekal :-D. A s těmi mastičkami - to je fakt klasika. Taky mi je pořád záhadou, odkud je dokáže ta naše pořád brát?

5 Saille Saille | 26. října 2014 v 22:05 | Reagovat

Už nějakou dobu se napjatě těším až přijde "období vzdoru" :) :)

6 Tata Tulen Tata Tulen | 26. října 2014 v 22:07 | Reagovat

STS Chvojkovice - Brod :D

7 Mona Mona | 26. října 2014 v 22:07 | Reagovat

... už na to nemám. Na to vychovávání. Ať si dělá, co chce, mě to je jedno. Hlavně ať neřve.
No,tak to je jako u nás...A pak jen sedím, tupě zírám a je mi v tu chvíli nějak jedno,že bordel budu uklízet já :-))))

8 Áine Áine | 26. října 2014 v 22:16 | Reagovat

Ten poslední odstavec tesat do kamene, krásně řečeno.

9 Basedule Basedule | E-mail | 26. října 2014 v 22:59 | Reagovat

Žabař Čeněk! Naši mladou jsem jednu noc stěhovala do její postele 16krát!!! Potom bylo ráno :(
A abyste se měl, fotře, na co těšit - ty putovní nočky jí vydržely do jedenácti a půl roku :DDD

10 Smieško Smieško | 27. října 2014 v 10:43 | Reagovat

To mám iba ja normálne decko čo ma poslúcha na slovo? Kde pak soudruzi spravili chybu? :D :D

11 Asi já ne Asi já ne | 27. října 2014 v 19:52 | Reagovat

Ikdyž je to nepochybně psáno s nadsázkou, tak mě to nepřestává stále udivovat. Vážně tu dnešní "výchovu" nechápu. Já když jsem byl malý dítě, tak jsem prostě musel poslechnout na slovo. Když jsem náhodou neposlechnul, tak jsem dostal seřváno, nařezáno a musel jsem tiše klečet asi tak hodinu v koutě.

12 fotruv-denik fotruv-denik | 27. října 2014 v 20:01 | Reagovat

[11]: To vam ale nebyl rok a pul

13 Věruna Věruna | 28. října 2014 v 15:39 | Reagovat

Já to taky nechápu, jak se to s dětma dělalo dřív, mám nyní dvojčata, heslo hlavně ať neřvou preferuju taky. Taky jim vyhrožuju, že jim odejdu z domu, když budou pořád takový. Že už nemůžu dál, vědí moc dobře, ale rozhodly se, že mi dokážou že můžu. Když jim bylo tři a půl, tak velmi profesionální prodavačka v cukrárně na mě zařvala, ať si ty děti vychovám. Zhroutila jsem se. Neumím to asi, ale na převýchovu je taky nikdo nechce. Zbývá mi jen doufat, že puknu smíchy, až jim to budou vracet jejich děti :D

14 vzofka vzofka | E-mail | 28. října 2014 v 15:40 | Reagovat

[12]:Už to tu čtu dosti dlouho a musím uznat, že je to psáno zábavně. Ale vzhledem k tomu, že sama vychovávám čtyři děti si neumím představit, že by jen jedno z nich neposlechlo a vyvádělo jako Čeněk. A je jedno, že je mu rok a půl.

15 Věruna Věruna | 28. října 2014 v 15:41 | Reagovat

[12]:

Zamýšlela jsem se nad tím, co je teď jinak. Děti přivedu k doktorce, ona na ně namíří dřívko, že jim je strčí do pusy a oni natáhnou ruku, že v žádným případě dřívko ne. Otevřou pusu a ona je prohlíží bez něj. Buď je můžu seřezat, což je naprosto zbytečný, nikam to nevede a je to pak ještě horší, nebo je nechám, at si to prostě vykomunikují sami.

16 Věruna Věruna | 28. října 2014 v 16:00 | Reagovat

Obdivuji Vás, Čeňkův fotře :) Můj fotr totiž nebyl pořád doma.

17 Věra Věra | E-mail | 29. října 2014 v 16:26 | Reagovat

Mám tři děti, nejstaršímu bude 18 a všechny usínaly s námi. Mladá a bezdětná psycholožka z toho byla úplně zděšená, ale vyrostly a jsou normální (pokud je u puberťáka normální sedět několik hodin denně u PC). Mimochodem, všiml jste si, že dítě v posteli u rodičů si vždy lehne napříč tak, aby vytvořilo písmeno H (rodič-dítě-rodič)?

18 Jefim Jefim | Web | 30. října 2014 v 12:04 | Reagovat

Rád si fotrův blog pročtu, zejména kvůli tomu, že s panem autorem sdílím podobné zkušenosti. Děti jsou na světě kvůli tomu, aby tady staří nesmrděli příliš dlouho. Za pět let, co jsme se ženou taťka a mamka, naše zdraví a zevnějšek utrpěly svorně hůř, než za celou vysokou, kdy se spalo 4 hodiny denně, pilo všechno, co nebylo označené lebkou a hulilo všechno, co hoří. Bohužel, uklidňovat se tím, že jim to jednou vrátí pro změnu jejich vlastní děti, je liché. Oplatím jim to dřív, už za pár let, až budu na hadičkách a v Pampersce slintat a řvát stejně, jako oni teď...

19 maja maja | 3. listopadu 2014 v 16:53 | Reagovat

obdiv:o) u nás 1. celkem v klidu, zato dcerka je zřejmě Čendova krevní skupina..teď zrovna chce bušit kladívkem do tátova nového tabletu, mezitím, co si odskočil na WC...ještě si počkejte na období, kdy pošle vašemu šéfovi do práce, vypadajícímu jako řezník Krkovička video jednoho dílu Jáji a Páji...manžel myslel , že je bez práce...:o)

20 Michal Michal | 23. listopadu 2014 v 23:24 | Reagovat

Mám taký pocit ako keby ma niekto sledoval skrytou kamerou a písal o tom články na blog... :-D

21 Verča Verča | E-mail | 26. listopadu 2014 v 20:57 | Reagovat

Tenhle web mě neskutečně rozesmál a uklidnil na duši. Mám dva syny 6 let a 14měsíců.   "Už na to nemám. Na to vychovávání. Ať si dělá, co chce, mě to je jedno. Hlavně ať neřve."   Je pro mě pohlazením po duši že v tom nejsem sama :D začínala jsem si myslet že ze mě za chvíli bude magor :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama