Výměna rolí

12. října 2014 v 18:17 |  Fotrův deník

Být malým dítětem, a to konkrétně batoletem, je ta nejjednodušší činnost v životě člověka. Naopak být na rodičovské dovolené, to je větší řehole než makat dvacet hodin denně v uranovém dole a jako melouch o víkendu prodávat cukrovou vatu ve stánku na veletrhu včelařů.

Já jsem si toho plně vědom. Od koho se mi však uznání příliš nedostává, to je malý Čeněk. Jak si samolibě v předsíni nazouvá na nohu kabelku, načež se rozeběhne, spadne a s řevem se přiřítí za mnou, abych mu bolístku pofoukal. Jakmile to udělám, beze slov díků odběhne zpět a rve si kabelku na hlavu. S kabelkou na hlavě pobíhá po bytě, než narazí do zdi a opět přiběhne, abych mu pofoukal bebí. Posléze se scéna opět opakuje s tím rozdílem, že si na hlavu navlékne něco jiného. Jsou to pouze takové maličkosti, ale irituje mě, že ten kluk ani nepoděkuje.

Možná jsem pouze bláhový snílek plný vizí o dobru a slušném vychování a nebo možná je to tím, že Čeněk neumí mluvit. Nevím. Pravda bude pravděpodobně někde uprostřed. Nicméně jsem přesvědčen, že kdyby si to se mnou Čeněk na chvíli vyměnil, že by pak ocenil všechno, co pro něj dělám. Více by si vážil toho, že ač můžu, jelikož jsem silnější, nevezmu ho a nevyhodím z balkónu po té, co nožem vyryl do čerstvě natřené zdi několik obrazců.

Kdybych já byl on a on já, já bych mu ukázal, zač je toho loket.

Ráno bych se vzbudil ve čtyři hodiny. Úplně bezdůvodně. Klidně bych mohl spát třeba třicet hodin, nebo možná čtyřicet. Ale já bych se vzbudil už ve čtyři. V postýlce bych se postavil a začal hrozně moc řvát. Opět bezdůvodně. Prostě by se mi chtělo. A on by musel naklusat.

Samozřejmě, že by se mě snažil utišit, abych neřval, a láskyplně by mě vzal do náruče. A to bych ho hned pokousal ksindla jednoho. Taky bych ho poblil.

On by mě odnesl do postele k mámě a tu bych poblil taky. Pak bych se jí snažil ublížit. Sice bych neměl moc sílu, ale když se škubou vlasy po jednom, tak to jde.

Otec Čeněk by mi přinesl v lahvičce mlíčko a začal by mě krmit. Na nějaké mlíčko bych nebyl vůbec zvědavej, a jakmile by se otec Čeněk nedíval, odšrouboval bych víčko lahvičky a mlíčko bych vylil na mámu. Ta by otce Čeňka seřvala a já bych byl šťastný. Potom bych znovu začal řvát, jelikož jsem si rozlil mlíčko a já mám hlad.

Po jídle by mě otec Čeněk svlíknul a posadil na nočník s tím, že by se ode mě očekávaly nadstandartní výkony. Chvilku bych seděl na nočníku, pak bych rychle vstal a běžel do pokojíčku počůrat mu kytaru.

Zatímco by otec Čeněk utíral hadrem kytaru, běžel bych zpátky k nočníčku a ten bych někam schoval, aby ho nikdo nemohl najít. Ještě před tím bych do něho dal mámin telefon nebo klíče. Ovladač od televize bych narval za radiátor, opět, aby ho nikdo nenalezl, a jako mocné finále svého počínání bych se na tajňáka vyčůral ještě pod židli. Tam si toho totiž nikdo dlouho nevšimne a pak to hezky zaschne a je to takové příjemně lepkavé.

Jakmile by mě táta přebalil, šel bych si po svých do kuchyně. Dal bych si ruce za záda a nenápadně bych to tam celý procházel, abych nevzbudil moc pozornosti. Pak bych se posral. Nikomu bych to ale neřekl a bylo by to moje tajemství, protože až by to zase šlo, přidal bych do plíny ještě další várku, aby to mohlo plínou protýct, a já to měl i na zádech, a kdyby při mně stálo štěstí, tak i ve vlasech.

Potom, co by máma odešla do práce, pokusil bych se otce Čeňka poškádlit tím, že bych vylezl na postel a skočil z ní po zádech dolů. Bylo by mi úplně jedno, že si něco udělám, hlavně, že by byla radost. Potom bych řval, protože to nebyla radost, ale bolest. Když by mě otec přispěchal konejšit, s řevem bych mu zdrhnul a vzteky bych něco rozbil.

Jsem přesvědčen, že po chvíli by toho měl otec Čeněk dost a ještě rád by zavelel, že jdeme na procházku.

Venku bych záměrně vypadl z kočárku a pak bych byl nepříjemnej. Kdyby se mě pokusil přikurtovat v kočárku kšírama, tak bych si je rozepnul a spadnul bych znova. Musel by mě proto zajistit izolepou a to bych pak řval, že v kočárku být nechci. Řval bych tak dlouho, dokud by mě nedal na zem.

Na zemi bych chvilku pobíhal kolem něho a dělal humor s vajglama a asi bych i v rámci potvrzení svého dobrého rozmaru někde sehnal psí hovno, to bych vzal do ruky a s ním zdrhal před tátou. Jakmile by mě dostihl a s odporem utíral jednu ruku, stihnul bych si druhou aspoň olíznout.

Potom bych pocítil nutkavou potřebu tlačit kočárek. Byl bych podle očekávání velmi slabý řidič, takže jakmile bych i s kočárkem sjel do příkopu, chvilku bych fňukal, ale jakmile by otec Čeněk vyndával kočárek a umisťoval zpět na chodník, šel bych se podívat po dalším psím hovnu.

Jelikož by toho už otec Čeněk měl plný zuby, dal by mě zpátky do kočárku. To bych ale nechtěl a začal bych řvát a slovy "ne, ne, ne" bych mu naznačil, že takhle si to nepředstavuju a že chci chodit. Aby měl pokoj, dal by mě znovu na zem. Chvilku bych chodil, než bych usoudil, že mě bolí nohy, takže bych fňukal a sápal se zpět do kočárku. Potom, co bych byl umístěn zpět do kočárku, bych si to rozmyslel a chtěl bych znova na zem.

Otec Čeněk by to za chvíli zabalil a šli bychom z procházky domů. Doma bych byl nespokojený a mlátil bych pěstičkou na vchodový dveře a křičel: "pá, pá".

Otec Čeněk by mě pravděpodobně nechal mlátit pěstičkou do dveří a sám by si lehnul na gauč a dal by si na čelo mokrý hadr. Možná by i přemýšlel o tom, že by se šel k sousedům oběsit. To by to měl ale moc lehký. Proto bych záhy přestal bušit do dveří a skočil bych si do kuchyně pro nějaký ostrý předmět. S tímto bych se před ním důležitě producíroval, aby si mě všiml. Pokud by si mě dlouho nevšímal, tímto předmětem bych ho zranil.

Jakmile by mi byl ostrý předmět odebrán, pravděpodobně by mě přebalil. A protože dlouho váhal, měl bych v plíně trojitou dávku z lásky speciálně pro něho. Nahatýho by mě nahnal do sprchy a tam by mě musel pořádně vydrhnout. Ani bych se nesnažil mu to ulehčit, takže bych mu pravděpodobně vytrhnul sprchu z ruky a řádně ho pokropil.

Přebalený, svěží a voňavý bych se realizoval ve špajzu, kam bych tajně proniknul. Nejprve bych ho přeorganizoval, protože stávající režim špajzu by mi přišel mdlý. Takže koření bych vysypal na zem, brambory bych nakousal, aby zplesnivěly, a kečup bych vylil za ledničku. To bych vyhodnotil jako správný čin.

Zatímco by otec Čeněk, mumlaje si něco o spratkovi jednom, vytíral prostory za ledničkou, já bych se s dobrým pocitem odebral do pokojíčku, kde bych, jsa stále v reorganizovacím rauši, vyházel všechno své oblečení ze skříně a toto narval do botníku.

A protože bych byl rozjetej fakt fest, tak v mezičase, kdy by otec rovnal vztekle oblečení zpět do skříně, mrknul bych se do ledničky. Sice bych k tomu neměl důvod, ale nutkání by bylo silnější, takže bych vyndal z ledničky vejce (ty by mi samozřejmě spadly na zem, protože jsem malej neschopnej budižkničemu) a tekutinu z nich bych matlal po zdi.

Jestliže by tátovi ještě nerupla cévka, pravděpodobně bychom šli opět ven. Venku bych byl tradičně nepříjemný, což by záviselo hlavně na tom, zda jsem v kočárku a nebo zrovna chodím. Pokud bych byl v kočárku, tak bych se postaral o tom, abych v něm nebyl. Až bych si to štrádoval vedle kočárku, nejspíš bych se pokusil nechat se přejet kolem. Pokoušel bych se tak dlouho dokud by mě buď nějaké nakonec nepřejelo a nebo tátovi Čeňkovi nedošla trpělivost a nešlo se opět domů.

Doma bych byl mrzutý, že mě nepřejelo kolo a neprožitý zážitek bych si vynahradil tím, že bych vzal tátovi mobil a zavolal hasiče. Mobil má totiž zamknutý, takže jediné, co jde, je zavolat hasiče, policii a nebo záchranku. Odemknout bych ho ještě neuměl.

Pakliže by se mi nepodařilo zavolat hasiče, tak bych aspoň tátovi vyraboval peněženku a bankovky bych přežvykoval. Jelikož by táta stále nemohl najít ovladač od televize (ten by byl stále důmyslně skrytý za topením) a proto by se musel celý den dívat na TV Šlágr, protože jsem onehdá na televizi vydloubnul tlačítko, které přepíná programy, je velmi pravděpodobné, že by mu ruply nervy a jednu by mi plácnul. To bych pak na něho zavolal sociálku.

Ještě chvilku bych mlátil s pokličkou od hrnce do podlahy, když tu by přišla máma z práce. Tátovi by se ve znavené tváři zaskvěl něco jako úsměv a já bych se šel věnovat mámě. Táta by si zatím šel skočit na balkon si zakouřit, kde by vykouřil celou krabičku včetně krabičky samotné a možná by i slastně počichával k plynu ze zapalovače ve snaze navodit si příjemný pocit.

Máma by si se mnou chvíli pohrála, já bych jí vysvětlil, jak je táta neschopnej, a kdy že budu mít tátu novýho, načež bych šel do sprchy.

Otec Čeněk by se vrátil z balkonu, udělal večeři a šel by mě nakrmit. Po jídle bych vyfasoval pyžámko a šlo by se spát.

Já bych spát samozřejmě nešel a tak dvě hodiny bych s otcem diskutovat a nebo na něj drze pořvával. Pak už by to na měl ale dolehlo a začal bych usínat. Jelikož bych byl děsnej humusák, těsně před tím, než bych usnul, z posledních sil bych se posral, nikomu o tom standardně neřekl a následně bych slastně usnul.

Otec Čeněk by potom šel prát, žehlit, vytírat prach a prostě všechny ty věci, co pravý otec a muž dělá. Jakmile by bylo hotovo, odpadl by vyčerpáním do postele a pokusil by se o vydatný spánek. Ten bych mu samozřejmě nedopřál, jelikož čtvrtá ranní, ta to jistí. To bych opět musel vstávat a tentokrát ještě do růžova posraný.

Já si myslím, že by stačil jeden den. Jeden. To by Čeňka naučilo a začal by si mě potom více vážit.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 MB MB | 12. října 2014 v 18:23 | Reagovat

;))

2 Jk Jk | 12. října 2014 v 21:08 | Reagovat

ja jsem taky fotr na rodicovsky a casto mi to tu mluvi z duse i z mysli, ale clovek nesmi ztracet nadhled a mit decko rad, i kdyz mu prave se smichem zarazilo vidlicku do stehna. Proti proudu se plave blbe a neda se to dlouho vydrzet, i kdyz batoleman obraci smer veletoku vlastni vychovy minutu co minutu. S pranim pevnych nervu a nehynouciho optimismu se loucim chlapackym pá pá

3 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 12. října 2014 v 21:19 | Reagovat

Parádní

4 fotruv-denik fotruv-denik | 13. října 2014 v 12:56 | Reagovat

Srdceryvnou zpověď fotra si můžete přečíst zde http://blog.tukanka.cz/autor-denicku-moderniho-fotra-chci-mit-svuj-klid-a-sledovat-syna-jak-zere-pisek/

5 lee lee | 13. října 2014 v 13:06 | Reagovat

Dvouletý děti jsou ta největší verbež. Kolem třetího se to kapánek lepší.

6 Wolfe Wolfe | E-mail | Web | 13. října 2014 v 14:44 | Reagovat

Parada jako vzdycky:)

7 Johihi Johihi | 18. října 2014 v 20:05 | Reagovat

Četla jsem poprvé a smíchy mi vyhrkly slzy! Mám doma stejně staré, nespavé dítě a opravdu mi nikdo nevěří, že schválně schovává věci. Super, budu číst dál. :)

8 miskal miskal | 7. prosince 2014 v 20:12 | Reagovat

Amazing ! I just got 3500 RP code for totally FREE ! Come and download code too

http://RiotPoint.eu/ <<

9 PetrZN PetrZN | E-mail | 19. ledna 2015 v 18:01 | Reagovat

Emancipace zašla opravdu daleko. Nemáte v rodině nějak prohozený role muž-žena?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama