Listopad 2014

Deníček milujícího tatínka aneb další sluníčkový den

30. listopadu 2014 v 17:50 Fotrův deník
Poslední dobou (zhruba tak rok a půl) přicházejí ohlasy z mého okolí, že ke své situaci fotra přistupuju tak nějak pesimisticky. Že si nedokážu vychutnat každý moment s malým dítětem a působím negativně.

Inu, řekl jsem si, že už nemám co ztratit (trpělivost, důstojnost i radost ze života jsou již dávno v tahu), a proto na zkoušku provedu změnu přístupu k výkonu rodičovského práva a překopu svoje smutné uvažování, které přetavím na ryze optimistické a plné naděje a lásky.

Krok to byl velmi zásadní, a proto si myslím, že by bylo nasnadě se podívat i na to, co si o tom myslí Čeněk
Přikládám úryvek z prvního dne milujícího tatínka a simultánně i úryvky s Čeňkova deníčku.

5:00 - Jé, Čeněček se vzbudil. To je nádhera. A už takhle hezky brzo, když je venku ještě tma. No ten se stoprocentně taťky nemohl dočkat, tak se samou nedočkavostí probudil už takhle brzo.

Já jsem tomu jenom rád. Beztak jsem nespal a celou noc ho sledoval v postýlce, jak spinká. Je to moje zlatíčko

5:00 - Tak jsem vstal, co nejdřív to šlo, abych vytrestal fotra. Jen tak. Rád ho trestám. No ale ten pošuk už byl vzhůru a čuměl na mě. Podle mě na mě čuměl celou noc. Buď mu už hráblo a nebo je to pedofil. Obojí je smutný.

5:15 - Samou radostí z toho, že ten kluk jeden ušatej je už vzhůru, jsem si na chvilku vyčerpáním schrupnul. Prostě mi láskou spadla hlava na rantl postýlky. Možná, jestli to není tím, že jsem v noci nespal, ale jak můžu spát, když mám tady doma takovýhle malý poklad.
Čenda mě naštěstí po pár minutách vzbudil tím, jak mě hladil po hlavě. On má svého tátu opravdu rád.

5:15 - Tak táta usnul a hlava mu spadla na rantl postýlky, kde mi přiskřípl ruku. Mlátil jsem do něj vší silou, než se konečně vzbudil.

5:30 - Beru Čeňka z postýlky a odnáším ho do ložnice za Natašou, abych se o to malé štěstí taktéž podělil. Nebudu přeci sobec.

Nataša, patrně v návalu kladných emocí a prýštící sympatie k mé osobě, mě oslovila spoustou vlídných slov, usmála se na mě a pak se otočila na bok ode mě a usnula. Je to milující osoba.

5:30 - Takže táta mě donesl za mámou, ta ho nazvala kreténem, pak jí cuknul spodní ret a buď omdlela, usnula, nebo umřela. Nevím. Neřeším. Každopádně jsem jí vyrval solidní chuchvalec vlasů a tím jsem vše uvedl do pořádku.

5:35 - Čenda si hraje s vlásky Nataši, takže můžu jít do kuchyně udělat mu pořádnou a vydatnou porci ranního mléka, aby kluk prospíval a vyrostl z něho zdravý jedinec. Během převařování vody jsem se lehce opařil, ale to je dobře. Alespoň cítím tu lásku, která mi proleptává kůži. Jsem tomu rád.

5:35 - Táta odešel do kuchyně udělat mi ranní chálku. Ranní chálku mám rád. To se vždycky naperu, co to jde a pak trošku tý ranní chálky vybliju. Během vaření se táta opařil, vzekle zařval a zuřivě zkopnul odpadkový koš. Pak řekl, že se na to všechno může vykašlat a chtěl si jít zakouřit. Cestou na balkon se ale otočil, řekl: "No vlastně jo", nahodil úsměv a šel zase vařit.

7:00 - Nataša odešla do práce. Konečně jsme s klukem sami. Nyní se mu můžu naplno věnovat a žít jenom pro něj. Budu ho rozvíjet, hrát si s ním a dělat různé taškařice. Není nic lepšího, než šťastné a spokojené dítě.

7:00 - Máma odešla a s tátou je něco špatně. Je nějakej divnej. Normálně se svalí na podlahu, brnká si na rty a nebo brečí. Teď tady pobíhá jak šílenec, pořád mi nutí nějaký debilní leporela a hází mi míček. To si jako myslí, že ten míček budu chytat a házet mu ho zpátky? Tak na to ať zapomene.

7:20 - Čeněček je šikovný chlapec. Vzal si z kuchyně nůž a propíchl míček, kterým jsem ho rozvíjel. Jsem na něj pyšný. Není však čas zahálet, je třeba ho dát na nočník a vyčistit mu zuby.

7:30 - Už deset minut sedím na nočníku. Táta sedí na zemi přede mnou a usmívá se na mě. Je to velice nepříjemný moment. Je to divný. Podle mě je celkem možný, že za chvíli vytáhne šroubovák, kterým mě ubodá a pak ubodá i sebe. Fakt na to teď vypadá. Mám se bát?

7:40 - Čenda pořád sedí na nočníku a zatím nic. Chce to ale trpělivost. On to zvládne. Hlavně ho musím povzbudit, aby viděl, že mu fandím a stojím při něm.

7:40 - Ten šílenec vytáhnul kytaru, a zatímco sedím na nočníku, svíjí se přede mnou v křeči a zpívá nějakou odrhovačku. Tady to balím.

7:42 - Čenda sice do nočníku nic neudělal, ale zato vstal, utíkal do pokojíčku a počůral Pana Pandu. I tak si zaslouží pochvalu. Kluk se snažil a to je hlavní. Není potřeba vyhrát. Důležitá je ta snaha.

7:42 - Zdrhnul jsem do pokojíčku a počůral jsem Pana Pandu. Tak nějak jsem doufal, že se táta probere, začne řvát a já budu spokojený. Místo toho stál ve futrech, dělal: "jééé, šikulka" a tleskal. Ten chlap je asi poznamenanej.

9:00 - Venku jsou hezké dva stupně a je zataženo. Je to ideální příležitost na procházku. Odchytil jsem Čendu, který se mnou laškoval a hrál na honěnou, obléknul jsem ho a můžeme vyrazit.

9:00 - Venku je hnusně na poblití a ten pošuk zavelel, že půjdeme ven. Snažil jsem se mu zdrhnout, abych do tý hrůzy venku nemusel, ale on mě dostihnul, oblíknul a fakt jdeme ven. Začínám mít pocit, že nemám žádnou vlastní vůli. Až budu velkej a silnej, tak tátu zmlátím mopem.

9:30 - Venku je opravdu nádherně. Jsem tak nabitý pozitivní energií, že si občas při tlačení kočárku zatančím a nebo si prozpěvuju. Čenda je na tom podobně. Taktéž je v dobrém rozmaru. Jelikož se v kočárku celý tetelil blahem, vyndal jsem ho, postavil na chodník a hrál s ním opět na honěnou. Ten kluk tu hru miluje.

9:30 - Kristova noho, to je ostuda. Jdeme po městě, já jsem v kočárku a uprostřed davu, z ničeho nic, si táta začne zpívat a ještě se u toho kroutí, jak kdyby měl úplavici. Doufám, že nepotkáme nikoho známýho.

Táta mě položil na zem, takže jsem okamžitě chtěl zdrhnout, protože na takovouhle hanbu já nejsem vůbec zvědavej. Samozřejmě, že mě hned chytil

10:30 - Tak jsme doma z procházky. Bylo to inspirativní a s Čendou nás to velmi sblížilo v rovině otec-syn.

10:30 - Nejhorší procházka na světě. Nesnáším svýho fotra. Tahal mě parkem, pořád mě honil, a když jsem chtěl jít do kočárku, protože mě už to celý začínalo lízt na nervy, tak mě vzal do náruče a prej, ať mu dám pusu. Plácnul jsem ho a on mě pohladil.

11:00 - Zavedl jsem na chvilku volnou zábavu. Aby se taky kluk učil samostatnosti. Budu na něj ale nenápadně zpovzdálí dohlížet, ať se učí samostatnosti správně.

11:00 - Táta mě položil na zem, postavil se asi dva metry přede mě a zírá na mě. No nevím, co chystá, ale já u toho být nemusím. Vzal jsem si kovovou naběračku a jdu do kuchyně rýt do zdi obrazce. To mě baví.

11:30 - Čenda se ani lépe samovolně rozvíjet nemohl. Hnán svým talentem, vzal si naběračku a začal na zdi dělat umění. Vyrývá krásné obrazce. Ihned jsem sáhnul po fotoaparátu a tyto jsem vyfotil. Jsem znovu na svého syna pyšný. Dnes již po druhé.

11:30 - Ne. Fakt nevím, co se děje. Ryju vší silou do zdi, abych ho naštval, a on nade mnou stojí, zasněně vzdychá a snad si to i fotí. Normálně mě seřve, schová naběračku a já pak musím rýt něčím jiným. Takhle mě to nebaví. Jdu dělat něco jinýho.

13:00 - Čenda se napapkal a je čas, aby šel spinkat. Položil jsem ho k sobě do postele, hladím ho na bříšku a říkám mu pohádku o Karkulce.

13:00 - Jsem šíleně ospalej a táta mě prostě nenechá spát. Hladí mě na břiše, což je mi vrcholně nepříjemnný, a vykládá mi o nějaký náně, která si spletla vlka s babičkou. Navíc to moc prožívá a přehrává to. Už skoro usínám, když tu zařve: "To abych tě lépe viděla" a v tu ránu jsem vzhůru.

13:30 - Byla to fuška, ale Čendu jsem nakonec uspal. Chtělo to přidat ještě o trochu víc lásky a pohádku doplnit o zvukové efekty a měnit hlasy. Obzvlášť co se týče vlka, tam si myslím, že napodobení jeho hlasu se mi povedlo.

No nic. Čeněk už spí, takže můžu s chutí a radostí vyžehlit, vyprat a umýt nádobí. Na světě je prostě nejkrásněji.

14:30 - Domácí práce jsem sfouknul celkem rychle. Když to člověk dělá s radostí, jde mu to lépe od ruky. Ve volné chvilce jsem Čendovi složil písničku o otcovské lásce, takže se nemůžu dočkat, až se vzbudí a já mu jí zazpívám.

15:00 - Čeněk pořád ještě spí. Já mám ale pro něj připravenou písničku o otcovské lásce a nemůžu se dočkat, až mu jí zazpívám.

15:15 - Ne, fakt to nejde. Už nemůžu čekat. Jsem toho plný. Prostě mu jí zahraju, i když spí.

15:15 - No to snad ne. Co to má znamenat? On mě regulérně vzbudil. A navíc hraje na kytaru a kvílí nějakou hrůzu. Tak ale teď toho mám dost.

15:20 - Kdyby to někdo počítal (já ano), tak jsem dnes již potřetí pyšný na svého syna. Když viděl, jak táta hraje na kytaru, chtěl Čenda taktéž. Jsem totiž jeho velký vzor. Vzal mi kytaru a snažil se zahrát mou písničku o lásce mezi synem a otcem. Ještě sice není tak obratný v hraní, takže nejdřív přerval dvě struny a teď s kytarou mlátí o zeď. Ono to ale přijde. Talent ten kluk má.

17:15 - Ach jo, Nataša přišla z práce. Sice tím končí náš hezký den otec-syn, ale zase jsme kompletní rodina a na tom se dá taktéž stavět.

17:15 - Díky bohu. Máma je doma. Hurá. Okamžitě za ní běžím a říkám jí, že táta je rozbitej, že chci jinýho. Máma není očividně moc dobře naladěná. Vypadá unaveně. Nejdřív odtrhla tátu, kterej k ní taky příběhl a hned ji chtěl objímat, načež mu zavřela kytaru do skříně, když se jí snaživě snažil přehrát tu svojí hrůzu, kterou složil.

20:00 - Tak a je to tu. Bohužel. Je čas, aby Čenda šel spát. Pokusil jsem se Nataše navrhnout, že bude spát s náma, aby nám byl celou dobu nablízku a my se na něho mohli společně celou noc koukat, ale Nataša se neztotožnila s mou filosofií absolutní pozitivity, takže Čeňka odnesla do postýlky.

21:00 - Čeněk leží v postýlce a kouká na mě. Přestěhoval jsem se totiž k němu do pokojíčku a nespustím z něj oči. On kouká na mě a já na něho. Podle mě jsme si ještě nikdy nebyli blíž. Dnes budu opět celou noc koukat, jak spinká, a předávat mu pozitivní energii, aby měl hezké sny. Třeba o tátovi.

21:00 - Krasojízda nebere konce. Táta na mě už hodinu civí. Bezva. Máma je vedle v pokoji, takže neuslyší moje naříkání, až mě ten vyšinutej psychopat udusí polštářem.

Nevím, co se to s ním stalo, ale nelíbí se mi to. Měl jsem mnohem radši, když byl jenom labilní hromádka neštěstí, se kterou jsem si mohl dělat, co se mi zlíbí. Jestli se mi dneska podaří usnout, tak to vypadá na parádní noční můry. Jestli to tak půjde dál, tak ze mě vyroste emař. Dám tomu ještě týden a pak uteču z domu

Máma je mnohem lepší než táta

23. listopadu 2014 v 18:30 Fotrův deník
Jeden se může ztrhat, dře jako kůň a co z toho má? Přinejlepším přehlížení. Každý den se starám o Čeňka, napájím ho, krmím, konstantně ho udržuju při životě, i když to je občas až na hranici nemožného, rozvíjím ho, kudy chodím, učím ho novým věcem, trestám ho s láskou, jdu mu příkladem a výsledek je takový, že když přijde Nataša z práce, okamžitě o mě to dítě přestane jevit zájem a jde se vtírat do její přízně. Tím okamžikem jsem pro něj vzduch.

Samozřejmě, že by to vlastně měla být úleva. Tím pádem jsem totiž volný člověk a můžu si odpočinout a jít dělat ty svoje ryze chlapácké věci jako je praní, vaření, žehlení, lakování nehtů a mám i dostatek prostoru na důkladnou a poctivou ženskou hygienu. Když mám dobrou náladu, tak si ještě v koupelnu udělám hezký melír. Jen tak pro radost.

I přesto ve mně cosi hlodá. Takový ten pocit méněcennosti. To mám za svou péči? Když Nataša není doma, tak mi Čeněk říká "máma" (tady už se nabízí ta možnost toho, že jsem v podstatě jenom náhradník), a když Nataša přijde, už mi neříká nijak. Je třeba si přiznat, že na poli rodičovství zřejmě nedosahuju takových kvalit, jako Nataša. Ono se možná ani není čemu divit. Nějaké náznaky toho, že Nataša průběžně mírně vede, už zde byly.

Začnu tou nejdůležitější věcí. Když se Čeněk posere a Nataša ho přebaluje, tento klidně leží, usmívá se a hlavně, co nemůžu pochopit, na utření jeho zdevastovaného zadku, jí stačí jeden, maximálně dva vlhčené ubrousky.

Pokud se Čeněk posere v době, kdy Nataša není doma (to je jeho oblíbená a pravidelná doba. Tedy kdykoliv jsem s ním sám), tak já takové úspěchy jako Nataša nemám. V tom případě se u mě projeví klasických pět fází smutku:

Popírání.
Odmítám tuto skutečnost přijmout. Namlouvám si, že situace nenastala a chovám se podle toho. Snažím se řeč převést na jiné téma a nebo s Čeňkem dělám paci paci

Hněv
Tato fáze je nevyhnutelná. Většinou přichází až po nějakém čase po fázi popírání. Nastává v okamžiku, kdy Čeněk již notně zasmrádá a přitahuje hmyz a divou zvěř. Je to klasické sebelitování a občas si i popláču

Smlouvání
Tady už totiž přituhuje. Snažím se ukecat Čeňka, že se vlastně neposral. Když to nezabere, tak se ho alespoň pokusím přesvědčit, že to, že se posral, je vlastně báječná věc a není proto třeba na této situaci něco měnit

Deprese
Smlouvání nepomohlo, takže jsem smutný. Jsem smutný, že ho musím přebalit. Jsem smutný, jak jsem dopadnul.

Smíření
Nedá se nic dělat. Čeněk je opravdu posraný a já ho musím přebalit. Jelikož jsem toto dvě hodiny popíral, smlouval jsem s ním, zlobil se a pak hodinu lítostně vzlykal, aniž bych ho přebalil, je nyní Čeněk posraný úplně všude, a to v několika dávkách. Jako bonus je to rozmatlaný různě po bytě.

Při přebalování Čeněk v klidu neleží a ani se neusmívá. Kope nohama a chce zdrhat. To je paráda. Dokonce mi nestačí ani jeden maximálně dva vlhčené ubrousky. Abych mu očistil zadek, plus celý zbytek Čeňka, je třeba půl balení ubrousků, prostěradlo a ještě libovolná jakákoliv věc, která je v dosahu (mobil, peněženka, hrnec….)

Když už jsem načal tohle téma, tak je zajímavé, že Čeněk udělá bobek na nočník jenom, když je poblíž Nataša. Aby bylo jasno, on ten bobek na nočník neudělá sám od sebe, nebo že by si o to řekl. Je potřeba ho pravidelně dávat na nočník a modlit se. Když ho dám na nočník já, tak tam chvíli sedí, tleská, pak se zvedne a běží se vydělat do pokojíčku na koberec. To jenom, když ho na nočník ráno posadí Nataša, tak je úspěch zaručen.

S Natašou máme rozdílný pohled na Čeňkovu hygienu. Já si nemyslím, že je třeba to dítě mýt dvakrát denně, mydlit ho, česat mu vlasy a podobně. Podle mě by měl každý malý kluk pořádně smrdět, měl by být špinavý a mít minimálně vši. Je ale třeba dbát na to, aby nebyla překročena hranice toho, kdy by nám ho už zabavila sociálka. Smrdět, být špinavý a mít vši, lze i s grácií a notnou dávkou elegance. Jo a taky, když už jsem u toho, tak Čeněk už má vzadu na hlavě dredy. Nataša mi kladla na srdce, abych mu česal vlasy, avšak já jsem tak dlouho tápal, až má dredy. Máme rasta dítě.

To ale Nataša odmítá a chce mít z něho malého vymydlinkovaného blonďatého andělíčka s kudrnatými lokýnkami, se kterým se bude chlubit a bude ho nosit v kabelce jako doplněk. Ona celkově se Nataša, co se týče hygieny a pořádku přestává ovládat. Jakmile někde, kdekoliv, zanechám kus oblečení, tento během chvilky zmizí v pračce. Člověk si ani nemůže večer na zem odložit ponožky, aniž by je tam ráno už nenašel.

Mám podezření, že pokulhávám i v Čeňkových volnočasových aktivitách. Když je Nataša doma, hází si s ním s míčem, čte mu knížky, říká mu básničky, dělá kolo kolo mlýnský a podobně. Když doma není a jsem tu jenom já, tak mu dávám volnost po bytě a pozornost mu věnuju, až když přiběhne celý od krve, něco rozbije a nebo ho po hodině, kdy neslyším z bytu žádný ryk ani řev, naleznu utopeného v záchodové míse.

Ani v rozvíjení dítěte nejsem žádný přeborník. Naučil jsem ho asi pět slov, z toho tři používá špatně. Naučil jsem ho číslovku "tři", kterou označuje jakékoliv množství, umí povel "přines" (neumí však sedni a ani nedává "pac"), na mé zvolání "kristova noha, okamžitě toho nech, chceš se zabít?", reaguje tak, že pokračuje v činnosti a taktéž ještě jsem ho naučil pít ze skleničky. To ale bylo omylem. Jednou totiž pořád otravoval, tahal mě za nohu a huhlal "pi, pi, pi". "Ano Čeňku, táta má tři nohy", odbyl jsem ho v domnění, že opět provozuje svou zběsilou matematiku. On totiž "tři" vyslovuje tak trochu jako "pi". Tak dlouho mě tahal za nohu a vykřikoval "pi", až se na to vykašlal a šel do kuchyně, přistavil si k lince krabici, aby tam dosáhl a vzal si vodu s pitím. Takže ono "pi" znamenalo, že chce pít.

Kdežto Nataša, to je jiný kalibr. Jakmile se do něho pustí, tak dítě se rozvíjí, až se byt třese v základech. Má ho úplně na povel a cokoliv mu řekne, to udělá. Reaguje na básničky a na "vezmeme si hoblík, pilku", kluk sedí a opravdu dělá, že řeže. Vypadá to, že bude všestrannější než jeho neumětel táta, jelikož já například vůbec nemám ponětí, co to je ten hoblík a on s ním už i s pilkou s přehledem předvádí imaginární řezání.

Za klesající trend mých rodičovských dovedností však může Čeněk. Kdyby mě nechal pořádně vyspat, byl by schopen třeba hodinu v kuse si sám hrát v pokojíčku aniž by každých deset minut přiběhl s řevem a něco mi tou svou hatmatilkou vysvětloval, a kdyby taky občas vypral, vyžehlil a nebo aspoň vynesl smetí, určitě by ta již dávno vyhaslá jiskra mého rodičovství zažehla plamen, který by vzplál natolik, že bych Natašu s přehledem převálcoval a on jí začal oslovovat "táta". Pokud to však půjde dál stejným tempem, tak nejenomže bude Nataša lepší, ale ona i nakonec to rodičovství vyhraje. A tím to je smutnější.

Dobrý den, vaše dítě nemá botičku

16. listopadu 2014 v 18:14 Fotrův deník
Čeněk si ničeho neváží. Není schopen dohlédnout za svoje potřeby, jako například jíst, nespat, ničit, trýznit a špinit, a proto nedocení ty věci okolo, které mu s Natašou tolik láskyplně poskytujeme. A to naprosto zdarma.

Ten kluk si jede prostě svoje, a když se mu zdá, že je potřeba nějakou věc, kterou má zadarmo, znehodnotit, ztratit a nebo sníst, tak to udělá. Udělá to bez výčitek. Udělá to, protože může a protože ho zajímá jenom on sám. Je sám pro sebe středem vesmíru, což často dokazuje tím, jak se nakrucuje u zrcadla, směje se na sebe a dává si pusinky.

Jeho pohrdání věcmi, které nepovažuje za důležité, patrně nejvíce ilustrují naše procházky. Čeněk si samolibě sedí ve svém kočárku, sundává si sundatelné části oblečení a v nestřeženém okamžiku je vyhazuje za jízdy. Je to takový malý rebel a vyznavač adrenalinových libůstek, protože vyhazovat věci za jízdy z kočárku při rychlosti tří kilometrů v hodině je hodně tvrďácký.

Původně po vyhození předmětu vždy zatleskal. Tím jsem byl upozorněn, že opět něco osnuje, a proto jsem mohl zasáhnout a vyhozenou věc do kočárku opět navrátil. Jelikož je však Čeněk učenlivý jako šimpanz a nebo outloň, zjistil, že když netleská a dělá tajnýho, tak nic nezjistím a věc se už do kočárku nevrátí.

A tak jsem jednou zvesela tlačil kočárek po ulici, když tu mě zastavil cizí pán a prozradil mi, že moje dítě nemá botičku. Zajímavá zpráva se to ke mně donesla. Neprodleně jsem tedy zahájil obhlídku kočárku i její posádky a zjistil jsem, že Čeněk opravdu nemá jednu botu. Zeptal jsem se ho tedy, kde má botu a on mi pověděl, že je pá.

Tato odpověď byla sice nepřijatelná, ale tak nějak se s ní dalo počítat. Ihned jsme vyrazili zpět po svých vlastních stopách a doufal jsem, že botičku někde najdu. Tu jsem ale už nenašel. Asi už jí někdo stopil.

Takže je to fajn. Boty stály skoro dva litry. Nechápu, co na těch dvou malých botičkách je tak drahý. Čeňkovy boty jsou dražší než všechno moje oblečení včetně bot dohromady. V podstatě jenom jeho chodidla jsou cennější a důležitější než celý já.

Navíc Nataša neměla daleko od toho mě regulérně zmlátit, když jsem jí oznámil, že Čeněk ztratil jednu botu. Její hněv jsem se pokusil zmírnit tvrzením, že druhou botu stále máme, takže jsme škodni pouze polovic a stačí, když si bude Čeněk botu na nohách pravidelně střídat, aby neprochladl, bude v podstatě v pořádku.

Ono to dítě se po finanční stránce tak nějak celkově nevyplatí. Nejen, že ztrácí věci, které posléze za peníze musíme nahrazovat, ale taktéž potřebuje různé hračky, jídlo, oblečení, přidružené předměty jako kočárek, autosedačka a podobně, a to nemluvím o různých kurzech.

Nesmím zapomínat také na různé vláčky, autíčka a letadýlka, do kterých se hází mince a pak se celých deset vteřin velkolepě houpou ze strany na stranu a občas se u nich dá i zmáčknout něco jako siréna. To je totiž to největší finanční zlo. Ono to totiž vypadá nenápadně. Jsme v obchoďáku, Čeněk vykazuje známky nepříliš dobré nálady, protože se mu nepodařilo za jízdy ztratit čepičku, tedy ho usadím do autíčka, hodím do něj dvacku a na příštích několik desítek vteřin je Čeněk šťastný.

Tak dvacka denně by mě asi nepoložila, ale ona to není dvacka denně. Ono se to nezdá, ale je to stovka za den. Člověk si to ani neuvědomí a už v tom takhle lítá. Čeněk si ráno zajezdí na vláčku, potom jdem nakoupit, cestou zpátky si za desetikorunu ještě zařádí na žabičce a takhle to je celý den. To dítě je hrozně drahý. Stovku za den, to máme sedm stovek za týden, což dělá něco kolem tří a půl tisíce za měsíc. To je celkem dost. Za to bych si mohl v nějaké chudé zemi koupit nové dítě, kterému by na týden stačila hrst rýže, celé dny by si dokázalo vyhrát s kohoutím pařátem a k němu bych dostal ještě zdarma jako bonus tři hrsti jačího trusu.

Čeněk je z finančního hlediska celkem ztrátová investice. Abychom se pokusili zvrátit blížící se bankrot, zavedli jsme finanční plán, kdy na noc nezamykáme byt a čekáme, že Čeňka v noci z postele unese zatoulaný kojot.

Bezdětní lidé si neuvědomují, co všechno dítě obnáší. Vrátím se ještě k procházce, kdy Čeněk ztratil botu. Během jejího hledání jsem narazil cestou na známou. Ihned se ke mně začala hlásit a prozradila mi, jaké roztomilé dítě mám, byť má jen jednu botičku. Začala rozmlouvat o tom, že s přítelem také do budoucna plánují dítě. Aby se na to připravili, tak si koupili psa, který, podle ní, je v podstatě to samé, jako mimino. Ano, je to přesně tak. Ráno, odpoledne a večer Čeňka na pět minut vyvenčím, nasypu mu do jeho misky granule a to je všechno, co je potřeba. Jednou za rok ho nechám odvšivit a dostane injekci proti červům a ve zbytku času si ležím na pohovce a užívám si rodičovství.

Ani Čeněk už nemohl poslouchat ty její naivní bláboly, tak si sundal zbylou botičku a tuto po ní mrštil. To jí přišlo roztomilé a měla se k tomu, že ji bude Čeňkovi aportovat. Tak nějak jsem neměl sílu ani náladu na nějakou diskusi, tak jsem známé popřál s čoklem mnoho zdarů a doufal, že bude mít trojčata a ten její čokl jí po půl roce po porodu, kdy se zhroutí ve vaně, řádně ohlodá až na kost.

Jedna ztracená bota jaro nedělá. Člověk postupně otupí a ztrácí přehled. Z počátku jsem se pokoušel Čeňka za ztrátu předmětů trestat, ale nevěděl jsem jak. Když zahodil čepičku, řekl jsem mu, že to nesmí, takže mi jí vzal a zahodil znovu. Co s takovým přístupem? Mám ho složitě odpoutat z řemenů, vytáhnout z kočárku, sundat kalhoty, plínu a před všemi ho seřezat? V této fázi mé rodičovské dovolené jsem na to už moc apatický. Už mi to je tak nějak jedno, když zahodí botu, bude mít jednu botu. Když si zahodí čepici, nebude mít čepici, dostane rýmu, nebude spát, bude celou noc řvát a já si po pár dnech slastně zabodnu úmyslně vidličku do hrudníku, abych měl pokoj. No a co? Je to souboj vůlí, kdo toho vydrží víc. Jednoho dne půjdu s kočárkem po ulici, někdo mě zastaví a poví: "Dobrý den, ve vašem kočárku není dítě". A bude to.

Život s malým dítětem

9. listopadu 2014 v 16:54 Fotrův deník
Rodič malého dítěte, který se o toto dítě musí starat, je svým způsobem hendikepovaný a věci běžného života vykonává s obtížemi. Být vlastníkem malého dítěte je něco, co společnost považuje za samozřejmé a hlavně za něco báječného a kouzelného. Realita bývá trošku jinde a mnohdy to má do báječna daleko.

Má malá koule na noze se jménem Čeněk, mi život příliš neulehčuje. Je to sice právoplatný člověk, ale je to člověk rozumu mdlého, svěrače uvolněného, motoriky nevalné, jehož světlé momenty v oblasti invence a rozvíjení sebe sama zahrnují převážně soustavné pokusy o zničení předmětů v okolí a nebo rovnou sebe. Prostě a jednoduše život s malým dítětem je obtížnější než bez malého dítěte, což je myšlenka takřka revoluční.

Naprosto jednoduchá věc, jakou je například jít nakoupit, je záležitost na půl dne. Kličkovat s kočárkem mezi regály, kdy Čeněk střídavě celý zarudlý řve a střídavě shazuje předměty z regálů, neulehčují ani naši senioři, kteří mají tendence se svými vozíky ucpat celou uličku a hodinu čumět na tatranku a číst její složení popřípadě se ptát kolemjdoucích, jestli je ve slevě. Často se stává, že nás s Čeňkem obšancují z obou stran, čímž nás v uličce uzavřou a to je potom fajn.

Navíc seniorky často tíhnou k tomu, že se na Čeňka usmívají, dělají na něho budliky budliky a posléze se snaží se mnou navázat kontakt. Na to vůbec nejsem zvědavý.

Jakmile se s kočárkem prodereme k pokladně a zaplatíme, samotné nakupování pro nás nekončí. Čeněk má totiž za ušima, a když se nedívám, rád šlohne nějaký drahý předmět a tento uschová do kočárku. Následně potom po zaplacení a snaze opustit obchod při průchodu turnikety zapípáme, čímž dáváme okolí a hlavně ochrance najevo, že jsme holota a zloději.
Vlastnit Čeňka není nic, co by nějakým způsobem obohatilo můj společenský život a výrazně vylepšilo mou sociální interakci. Ani společensky se moc nevyvíjím.

Jednou během procházky jsme s Čeňkem narazili na černocha sedícího na lavičce. Čeněk kolem něj zvídavě kroužil a občas si na něj sáhnul. Pak přišel ke mně, vzal mě za ruku a dotáhnul k černému pánovi. Když jsme byli až úplně u něho, ukázal na něho prstem a křičel "ee, ee". Tím dal jasně najevo, že pán je fuj. Nakonec mě pustil, chytil ho za ruku a chtěl ho jít hodit do koše. Čeněk je rasista. Černý pán to vzal sportovně, prozradil mi, že fuck you, a odešel.

Jsou ale situace, kdy společenské dusno v návalu prudkého otcovství vytvářím já. To zase jindy jsme opět při procházce narazili s Čeňkem na pána, který čistil kanál. Čeněk se na něho se zalíbením díval, usmíval se a občas zatleskal. Bylo mi jasné, že je potřeba zasadit Čeňkovi tuto situaci do kontextu. Přišel jsem tedy k němu, chytil ho za ruku a povídám: "Tak Čeňku, vidíš tady pána, jak čistí kanály? No, měl se líp učit. Když se budeš dobře učit, nebudeš muset čistit kanály". Mou oduševnělou a dobře míněnou otcovskou radu čistič kanálu zřejmě pochopil špatně, proto mě nazval hajzlem a mrštil po mně šroubovákem. Mám teorii, že jsem to říkal moc nahlas a pán to zaslechl. Zřejmě to bylo tím, že jsme byli asi půl metru od něho a on se na Čeňka zrovna usmíval.

Čeněk je taktéž práskač a donašeč. Neudrží tajemství. Právě proto musím být vždy na pozoru a chovat se obezřetně. Ještě než se posunu trochu dál, je potřeba vysvětlit, že ač jsem opravdovým macho mužem, kterému smrdí nohy, neholí se a pyšní se všeobecnou autoritou, Nataša mi zakázala chodit si vsázet na sportovní utkání. Pravila, že nevydělávám, a proto peníze nemůžu utrácet. Zkušeně jsem kontroval tím, že peníze neutrácím, ale vydělávám a jako příklad jsem uvedl nedávnou výhru padesáti korun, čímž jsem ji tedy příliš neohromil.

Jednou na procházce, kdy s námi šla i Nataša (ty zpropadené procházky bývají mnohdy velmi rizikové), jsme míjeli sázkovou kancelář. Před jejím vchodem Čeněk zpozorněl, ukázal na vchod a křičel: "táta, táta". Nataša se ho zeptala, jestli sem táta chodí, Čeněk jí to odkýval a Nataša mi následně zkrouhla kapesné. Je to dobrák to dítě.

Když už jsem u té obezřetnosti, tak si musím dávat pozor skoro na všechno. Čeněk totiž není sto vymyslet si něco vlastního, nějak obohatit sám sebe, a proto všechno napodobuje. Když jdu třeba na záchod na malou, tak Čeněk hodí do mísy celou roli toaleťáku, protože to viděl u Nataši (ta tam nehází celou roli, pouze si kousek odmotá. Čeněk odmotávat neumí, takže háže celou roli). Jindy mi vytáhnul z kapsy cigarety, jednu si dal do pusy, zbytek rozmačkal a šel takto přivítat návštěvu, protože tak se to podle něj má. Taky leze do trouby s vidličkou a převrací imaginární hranolky, protože to prostě jednou viděl. Ten chlapec není příliš bystrý.

Od té doby, co s námi Čeněk bydlí, není v mých silách někam přijít včas. Prostě to není možné. Postupně se sice rapidně snižují důvody, proč někam vlastně přijít včas, protože mě nikdo nikam nezve, ale když se naskytne příležitost k tomu být dochvilný, tuto příležitost vždy s úspěchem nevyužijeme.

Ať si dám jakýkoliv náskok, vždycky přijdeme pozdě. I když Čeněk už hodinu před plánovaným odchodem oblečen stepuje před dveřmi, vždycky se to nějak zvrhne. Někdy si sundá botu a tuto někam schová, takže ji pak půl dne hledám, jindy mbě schová botu, a jindy si tak dlouho čteme pořád dokola leporelo s Budulínkem, že dočasně zešílím a jdu si uvařit trochu hrášku, aby mě liška povozila na ocásku.

Jak už jsem psal, tak mít malé dítě je svým způsobem hendikep. Mělo by se to všeobecně vědět a podle toho by se mělo i zasáhnout. Začal bych například s univerzální parkovací kartičkou, která opravňuje řidiče parkovat kdekoliv. Když přijedu s Čeňkem z nákupu, často se mi stává, že nemám kde zaparkovat, a proto musím auto odstavit mnohdy i několik set metrů od vchodu do domu. Takový luxus, že bych vzal nákup z kufru a nechal Čeňka ať v poklidu cupitá vedle mě, si nemůžu dovolit, protože Čeněk v klidu necupitá, nýbrž mi zdrhne. Pokud na něj zařvu, že takhle se to nedělá a ať okamžitě poslouchá, začne se smát a pokračuje v úniku.

Takže tedy to dělám tak, že Čeňka vezmu do náruče, nákup si zavěsím na volné části údů a pod tíhou nákladu, zpocený a nevrlý, se plížím směrem domů. Čeněk situaci ulehčuje tím, že mě kope, kouše a chce jít na zem. Na mou výchovnou radu, ať počká domů, že ho tam seřežu, nebere zřetel a vůbec se podle toho nehodlá zařídit.
Právě proto by se mi ta kartička hodila, abych mohl parkovat například rovnou u nás v paneláku ve sklepě.

Život s malým dítětem není žádný med. I ty nejobyčejnější úkony se stávají mnohdy nemožnými. I přes tuto krutou realitu mě hřeje u srdíčka jedna věc, na kterou se upínám a kam směřují všechny mé naděje a vyhlídky. Ještě necelých sedmnáct let a Čeněk jde z domu.

Čeněk ve školce

2. listopadu 2014 v 18:00 Fotrův deník
Bohužel ještě ne. Ještě nenadešel ten čas, kdy malý pásek ráno vyfasuje bačkůrky a bude se vší slávou odlifrován do školky, kde ho odpoledne nikdo nevyzvedne, a on zůstane ve školce jako inventář. Nicméně pro tuto možnost je třeba udělat maximum, a proto jsme se rozhodli, že navštívíme předškolkový kurz, který školka pořádá pro své budoucí žáky.

Ono to s tou školkou je celé takové komplikované. Očividně naše generace propadla kouzlu nechráněného sexu, a proto se urodilo velké množství dětí, které se všechny do školek nevejdou. Je proto třeba k tomu přistupovat maximálně obezřetně, různě fabulovat, vymýšlet kličky, podvádět, lhát a za každou cenu docílit toho, aby dítě bylo umístěno. Z toho důvodu máme pro sichr s Natašou každý jiné trvalé bydliště, abychom mohli bojovat na dvou frontách. To není samozřejmě vše. Ve hře, jako takový můj tajný trumf, je možnost, že prohlásím Čeňka za jednu z národnostních menšin, aby měl větší šance se do školky probojovat. V případě odmítnutí mám v záloze ještě poslední možnost, že Čeňka převleču do šatiček, a půjdu ho do školky přihlásit jako Zuzanku. Až půjde úplně do tuhého, tak Zuzanka bude národnostní menšina z rozvrácené rodiny, jejíž otec bojoval u Stalingradu.

To, že jsem nebojoval u Stalingradu, mi nikdo nemůže dokázat. Žijeme ve svobodné době, a když si budu chtít zabojovat u Stalingradu, tak si tam zajedu a hotovo.

A když ani to nepomůže, vloupu se v noci do školky, Čeňka tam přivážu k topení a nechám ho tam. Mám to solidně ošetřené.

Nicméně toto byla ještě hudba budoucnosti. Aktuální téma bylo navštívit s Čeňkem kurz předškolkového věku, kde se děti seznámí s prostředím, najdou si kamarády a podobně.

Termín kurzu byl za plného provozu školky, takže jsme s Čeňkem suverénně vtrhli omylem do učebny plné dětí, které byly regulérně ve školce. Učitelka se mě ptala, co tady dělám, tak jsem odvětil, že jsem otec Čeňka. Učitelka přikývla a zakřičela do davu hlučících dětí: "Čeňku, jdeš domů". Potom mi přivedla asi pětiletého ošklivého chlapečka, který šilhal, a bylo hotovo. Vyfasoval jsem další dítě. Byl jsem natolik konsternován a zmaten, že jsem se chvilku nezmohl na jediné slovo. Nový Čeněk, smířen se svým osudem, si zatím v šatně začal nazouvat botičky a vzlykal. Můj pravý Čeněk mu přispěchal udělat malá a těšil se, až si ho bude moci odnést domů. Jakmile jsem dolapal po dechu, dítě jsem učitelce vrátil a vše jí vysvětlil. Ta mě nasměrovala do učebny, kde probíhá náš kurz, a odvedla již veselého nového Čeňka zpět do kroužku k dětem. Každopádně systém zabezpečení školky je očividně na vysoké úrovni, a kdybych chtěl nějaké dítě, tak si sem prostě přijdu a oni mi ho dají.

Po nedopatření se třídou pětiletých dětí jsme konečně dorazili do učebny našeho kurzu. Čeňka jsem v šatně vysvlékl, nenazul mu přezuvky, které jsme si s sebou měli přinést a které jsem zapomněl, a pak už jsem ho hnal do třídy.

Třída byla plná matek s dětmi, které byly tak dvakrát starší než Čeněk. Jednalo se patrně o děti, které nastupují do školky letos a kterým táhne na tři roky, a v případě jednoho pomalejšího čipery, který stál v rohu a mlátil hlavou do zdi, se jednalo o dítě školou povinné.

Každopádně děti už regulérně mluvily, malovaly si, různě pobíhaly kolem, stavěly si z lega domečky a uprostřed toho celého dění stál Čeněk se soplem u nosu a tleskal. Vypadal jako autista a moc jsem se k němu nehlásil. Přišlo mi, že tu nemáme co dělat a že nás za chvíli vyhmátnou a vyrazí nás.

Naštěstí nás nevyrazili. Asi proto, že celý kurz řídila učitelka, která prožívala nějakou kariérní krizi a nevypadala, že ji práce ve školce uspokojuje. S nepřítomným výrazem seděla na židli a pouze jakoby ze setrvačnosti zdravila nově příchozí a dávala pár instrukcí. Instrukce zněly jasně. Děti si budou hodinu hrát, pak všechno uklidí a odejdou. Kurz jak bejk. Jakmile dala paní učitelka instrukce, zasedla za počítač a hledala si novou práci.

Čeněk stále okouněl uprostřed učebny a neměl se k žádným činům. Zatímco děti kolem něho si zběsile hrály, on jenom čuměl. Aby nebyla ostuda, vzal jsem Čeňka a přesunul ho k figurkám zvířátek, které si začal strkat do pusy, čímž samozřejmě svůj dojem vylepšil.

Nakonec i on pookřál a pomalu se začal seznamovat s osazenstvem. Vzhledem k tomu, že to je malý usmrkanec, nedařilo se mu mezi dětmi najít si přítele. Možná za to mohl jeho autoritativní přístup k seznamování, který se naučil na dětském hřišti, kdy k dítěti přijde a pak ho praští nebo shodí na zem. Tady se mu to úplně nedařilo, protože děti byly větší a silnější, takže shazovali oni jeho. To pro něj byla nová zkušenost.

Čeněk se sociálně nezařadil, což pochopil a uznal, proto si vzal malou motorku a snažil se na ní jezdit. Aby zakusil tvrdou realitu všedního života, přišla za ním holčička, z motorky ho shodila a tuto mu zabavila pro své účely. Čeněk ihned s řevem přiběhl za mnou a ukazuje na holčičku mě vybízel, ať s tím něco udělám. Samozřejmě z pozice silnějšího, jsem mohl holčičku vzít za pačesy, třísknout s ní o zem a prohodit oknem, ale co by na to řekla její maminka? Proto jsem za ní velmi kultivovaně přišel a slušně jí požádal, ať si toho svého nevychovaného rozmazleného fracka hlídá, jinak uvidí. Z nějakého důvodu matky nerady slyší, že mají nevychovaný, rozmazlený fracky, a proto mě šla nahlásit paní učitelce. Té to bylo naštěstí jedno, protože si zrovna vkládala fotku do svého životopisu, proto jí odvětila ze setrvačnosti, že žalovat se nemá.

Protože jsem nechtěl vyvolávat další rozepře, šli jsme si s Čeňkem ke stolu malovat. Vzal si tužku a čmáral na papír obrazce. Vše bylo v pořádku, než nějaký dobrák přinesl tempery. Fakt nevím, na co myslel. Čeněk je nejdřív zkoumal, pak šlohnul červenou a modrou, zdrhnul do kouta a začal patlat barvy na stěnu.

To byl samozřejmě problém, protože pomalovaná cizí zeď zaváněla minimálně tím, že bych si musel o víkendu udělat brigádu a zeď přijít vymalovat. To se neztotožňovalo s mou životní filosofií, proto byla přijatelná varianta počmáranou zeď nějak zakrýt. Bohužel nebylo čím, protože jediná věc, kterou by to šlo, a tedy skříň s hračkami, byla celkem těžká a během jejího přesunu přes celou třídu bych na sebe strhnul nechtěnou pozornost. Udělal jsem proto jediné možné. Odchytil jsem první dítě, které mi přišlo pod ruku. Dal jsem mu do rukou tempery a poslal ho k počmárané zdi. Jakmile tam dítě bylo, zvolal jsem nahlas, že tam něčí dítě počmáralo zeď a bylo. Vyděšená matka ihned ke své ratolesti přispěchala, vytrhla mu z rukou barvy a seřezala ho jak žito. Pak šli domů. Holt život je svině.

Všiml jsem si, že cestou domů se zlobivým chlapcem, na kterého jsem hodil tu záležitost s počmáranou zdí, jeho matka provedla zápis do jakéhosi seznamu. Informoval jsem se tedy u učitelky, co je to za seznam, a ta mi ve své slabé chvilce při záchvěvu dočasného zájmu o svou profesi vysvětlila, že je potřeba do seznamu vyplnit jméno dítěte a datum jeho narození, pro pozdější potřeby při náboru do školky. Stačí to ale prý až při odchodu.

A jelikož jsem se příliš dlouho zapovídal s učitelkou a nevěnoval pozornost svému synovi, ten toho využil a vytáhl z kabelky jedné z maminek peněženku a rychle spěchal jí spláchnout do záchodu, protože to on dělá. To ho baví. Naštěstí jsem ho na poslední chvíli zastavil, takže stihnul akorát roztrhnout dvoustovku a spolknout dvacku. Takže to máme dneska za krásných dvěstědvacet, které jsem musel rozlícené matce vrátit. Ten bezplatný kurz nabral zcela nový finanční rozměr.

Čeněk se začal nudit, a když se nudí, tak páchá zlo. Běhal po místnosti, shazoval předměty a pištěl. Přiběhl i ke stolku paní učitelky, zatáhl za kabel od jejího notebooku a tento strhnul na zem. Paní učitelka konečně projevila nějaké emoce a zápal a začala křičet, že její životopis je v prdeli. Nepřestala hartusit, ani když jí Čeněk udělal soucitně malá na koleno a já jsem usoudil, že pro nás kurz skončil. Při odchodu jsem zapsal do prezenční listiny Čeňka pod falešným jménem a šli jsme domů.

Pevně věřím tomu, že za ten rok a něco si už učitelka nevzpomene a Čeněk bude do školky přijat. Přinejhorším půjde do šatiček a Zuzanku vezmou. Zuzanka je hodná holčička.