Leden 2015

Čeněk v aquaparku

25. ledna 2015 v 18:22 Fotrův deník
ymýšlet každý den program pro ani ne dvouleté dítě není nic lehkého. Navíc, když je zima, ale přesto není sníh. Na mé kolosální a promakané denní harmonogramy, které spočívají v tom, že Čeněk bude celý den spát, na ty mi mladý pán kašle, a nesetkávají se s kladnými ohlasy.

Být celý den zalezlý v pokojíčku, žrát syntetický písek a hrát hokej, na to už nemám sílu ani pomyšlení, takže zbývají pouze jednorázové krátké procházky, ze kterých taktéž nemám moc klidu na duši, protože ten malý sígr systematicky vbíhá autům pod kola, a když ho nenechám, zapškne.

No a pak to přišlo. Z čista jasna jsem si vzpomněl, že máme ve městě vlastně aquapark. Já si často poslední dobou jen tak z čista jasna občas vzpomínám na spoustu věcí. Paměť nefunguje, takže projevy vzpomínání jsou víceméně náhodné a nemají řád. Onehdá jsem si například v noci z čista jasna vzpomněl, že mladej šel spát bez večeře, tak jsem mu udělal Sunar a šel ho vzbudit. Když jsem ho v postýlce nenašel, tak jsem si po několika vteřinách paniky zčista jasna vzpomněl, že není na noc doma a je u babičky. Jindy jsem zase přišel z nákupu, začal vařit oběd a náhle, z čista jasna, jsem si vzpomněl, že dítě je přikurtovaný v kočárku a řve za dveřma u výtahu.


Každopádně vzpomínka na aquapark byla jedna z těch lepších. Tím se totiž otevírají nové možnosti. Aquapark je plný tobogánů, vířivek a jiných atrakcí, tedy možnost kvalitně stráveného času, zranění a utonutí je téměř jistotou.

Druhý den hned na devátou ranní jsme v plné polní dorazili na místo. S igelitkou s plavkama, řízkem s chlebem, petlahví plnou jablečný šťávy s uřvaným dítětem, které chtělo už od nasednutí do auta "pá" a hrát "gól", jsem si byl v té nejsprávnější náladě. Kór, když mi paní na pokladně prozradila, že otevírají až za hodinu.

Tak jsme s Čeňkem zavítali do přilehlého bufáče, kde Čeněk nic nechtěl, ale když jsem si něco koupil já, tak to najednou chtěl a pak mi to zničil.

Když se blížila desátá hodina, šli jsme si koupit vstupenky. Byl nejvyšší čas, jelikož Čeněk si bufáč již podmanil, pobíhal stále dokola a vyhrazoval si prostor, který mu podle něho patřil.

Po zaplacení jsem dostal čip na náramku a s pevným přesvědčením toho, že čip ztratím, nebo ho Čeněk vdechne, jsme prošli turnikety a vodní radovánky byly takřka na dosah.

Tak nějak jsem počítal s tím, že šatny budou oddělené, což jsem bral jako samozřejmost, tedy jsem byl velmi zaskočen, když jsem zamířil do řady jedné z kójí se skříňkami a nachytal zde dvě nahatý ženský s malými dětmi.

Počítal jsem s tím, že aquapark pro nás tímto skončil, jelikož budu označen za úchyla, budeme já - úchyl a Čeněk - syn úchyla a možný budoucí úchyl, hnáni rozhořčeným personálem s loučemi a vidlemi na míle daleko. Nic z toho se však nestalo. Ženský na sebe akorát rychle hodily ručníky a bavily se dál, jako bych tam nebyl.

Jim jsem možná nevadil, ale ony vadily mě. Byl jsem přesvědčen o tom, že vyčkávají na místě, až se začnu převlékat a nakonec se vysmějí mému tělesu. O tom není pochyb. To je totiž priorita všech žen. Nachytat mě nahého a demoralizovat mě výsměchem.

Velmi líně jsem začal vysvlékat alespoň Čeňka a čekal, až ty dvě slepice vypadnou. Ty se vůbec neměly k odchodu, seděly a klábosily. Bavily se o svých dětech, které byly stejně staré jako Čeněk a zřejmě se předháněly, kdo má zázračnějšího fakana. Dcera té první už umí normálně mluvit a říká si už i o nočník. Ta druhá kontrovala tím, že její syn umí sám jíst s vidličkou a začíná už i používat nůž. Na to přihodila ta první, že její dcera umí pět anglických slovíček. Byl to zajímavý rozhovor. Já jsem se jenom smutně zadíval na toho svého malého lumena, který si zasekl nohu mezi topením a zdí a chtěl si jí uhryzat, aby se osvobodil, odevzdaně jsem si povzdechl, zmatené dítě, které nevědělo, která bije, jsem vyklínil z poza radiátoru, a šli jsme do jiné kóje. Tam nikdo nebyl a tam jsme se převlékli do plavek.

Cesta do aquaparku vedla skrz sprchy, které Čeněk bojkotuje, a kolem velkého plaveckého bazénu. Jakmile Čeněk uviděl bazén, zazářily mu oči, vykřikl "babá" (to znamená bazén, banán nebo babička. Popřípadě to můžu prohlásit za anglické slovíčko a dmout se pýchou), načež se rozeběhnul k bazénu, do kterého hlasitě upadnul a pln štěstí pomalu klesal ke dnu.

Plavčík, který opodál důležitě seděl obrýlen slunečními okuláry na plastové židličce a povýšeně točil na prstu kolem hlavy visačkou připevněnou tkaničkou od bot, nezaváhal, zapískal na píšťalku a zakřičel, že z okraje bazénu se do vody neskáče. Tím jeho práce skončila, a aby potvrdil svou absolutní autoritu, žvýkal žvýkačku.

Nebyl ani čas si pomyslet, jak je plavčík úplně na hovno, protože jsem bleskurychle odhodil igelitku s řízkem, chlebem, šťávou a oblečením a skočil do vody za Čeňkem, abych ho vylovil. Dobrá věc se podařila a dítě bylo zachráněno. Plavčík, který mezi tím ze své plastové židle z mé nekázně upadnul a spolknul žvýkačku, nepříčetně pískal na píšťalku, sbíral se ze země a s hulákáním, že do bazénu se kurva ze strany bazénu neskáče, utíkal směrem ke mně, aby mi udělil napomenutí. To on totiž může, takovou on má moc. Naštěstí během svého zběsilého běhu znovu upadnul, upustil píšťalku do vody a ztratil svou visačku na tkaničce, takže nás nechal v klidu projít a začal hledat své propriety.

Za plaveckým bazénem jsme prošli turniketem a před námi se otevřel mohutný areál aquacentra. Čeněk si zřejmě myslel, že jeho pádem a tonutím v plaveckém bazénu vodní hrátky pro dnes zdárně ukončil, takže chtěl jít opět pá.

I zde byl plavčík, který měl na starosti celé aquacentrum, a bylo na něm vidět, že si je vědom své odpovědnosti, protože vypadal zamyšleně. Zřejmě o své práci přemýšlí, a to je dobře.

Vzal jsem Čeňka i přes jeho protesty, že on opravdu chce jít pá, do náruče a vkročili jsme do centrálního bazénu. Zde bylo vody zhruba po prsa a všude ze stran stříkala voda z různých důmyslných trysek. Důmyslné trysky ho nenadchly, tak jsme prošli centrálním bazénem až do míst, kde se napojoval na divokou řeku. Divoká řeka byla takový kruh, kde cirkulovala voda a člověka tlačil proud pořád dokola po obvodu kruhu korytem. S velkou slávou jsme naskočili do divoké řeky a asi dvakrát dokola jsem se nechal s Čeňkem v náručí unášet proudem, než jsem usoudil, že to je nuda.

Pokusil jsem se tedy divokou řeku opustit zpět do centrálního bazénu, avšak to se nezdařilo. Musel jsem se tedy nechat ještě jednou proudem unášet dokola, abych se pokusil vystoupit. To se opět nepovedlo. Soustavné nevyspání a celková únava patrně mohla za to, že jsem neměl síly opustit divokou řeku.

Asi půl hodiny jsme se točili pořád do kola a já jsem čekal, kdy už to přijde a kdy už půjdeme ke dnu a utopíme se. Čeněk dělal, co mohl, aby situaci zachránil a dloubal mě do oka. Když už šlo fakt do tuhýho, přispěchal plavčík a vylovil nás násadou od koštěte. Poděkoval jsem mu a zeptal se ho, zda můžu s takhle malým dítětem na tobogán. Plavčík řekl, že je mu to jedno, čímž mi dal nejen jasný signál, že to mám povoleno, ale taktéž potvrdil svou lásku ke svému zaměstnání.

Natěšený jako malý kluk jsem s Čeňkem vyklusal schody, dal si ho na klín, pořádně se odrazil a vyrazili jsme tobogánem vstříc zážitkům. Asi po deseti metrech plouživé jízdy jsme se v tobogánu zastavili úplně. Prostě to nejelo. Proud vody mě bičoval do zad, Čeněk řval, že chce pá, a byli jsme zaseklý někde v první třetině tobogánu.

Tak zhruba po deseti minutách střídavého plazení a šoupání jsme se konečně doplahočili do ústí tobogánu, kde už na nás čekal netrpělivě přešlapující plavčík. Dokonce měl založené ruce, takže to muselo být vážné: "Ty vole jeden (asi dvacetiletý floutek mi začal rovnou tykat, zřejmě aby vypíchnul mé absolutní idiotství), v tobogánu se jezdí jenom na nafukovacích kruzích. Za prvý je to napsaný nápisem jak kráva hned u schodů a za druhý nahoře hned vedle nástupu na tobogán máš asi deset nafukovacích kruhů". Inu, těžko se s ním dohadovat. Podle mě byla chyba na obou stranách a těžko hledat viníka.

Po absolutním úspěchu na divoké řece a tobogánu jsme se s Čeňkem odebrali do vířivky. Tam byl Čeněk konečně šťastný. Jakmile voda začala mohutně bublat, foukal do vody a asi dělal, že ty všechny bublinky dělá on, nebo nevím. Naproti nám napolo seděl a napolo ležel postarší pán, který neměl žádný výraz v obličeji, ani se nehnul, nechával se probublávat skrz naskrz a podle mě byl mrtvý. Vypadal, že se v té vířivce vaří už druhým týdnem. Čeněk si chtěl na pána sáhnout, ale já jsem mu to raději nedovolil.

Ve vířivce jsme strávili hodinu. Bylo to příjemné a vypadalo to i bezpečně, takže nebyl nutný zásah plavčíka. Čeněk si vesele bublal a pán naproti nám se za celou hodinu ani nepohnul, takže o jeho uvaření již nebylo pochyb.

Po hodině ve vířivce jsme odpočatí opustili aquapark a kolem plaveckého bazénu skrz sprchy zavítali do šaten. U vchodu jsem zaplatil dvě kila jako pokutu za ztracený čip, v bufáči s mladým dali napůl párek v rohlíku a jelo se domů.

Bylo to hezké dopoledne. Takové klidné a uvolněné. Byli jsme oba velmi odpočatí. Velmi odpočatý Čeněk samozřejmě po obědě, kdy jsem ho dal naivně spát, neusnul ani náhodou a museli jsme hrát "gól" dlouho do noci, aby se aspoň trochu unavil a na pár hodin se prospal. Z vířivky jsem měl dva týdny vyrážku na tříslech a Čeněk dostal zánět průdušek. Ale já bych nad aquacentrem hůl nelámal. Jednou se tam jistě opět vrátíme.

Čeněk – dobrý sluha, ale zlý pán

18. ledna 2015 v 17:47 Fotrův deník
Když se Čeněk narodil, nebyl jsem si tak úplně jistý, jestli z toho taky něco vytřískám. Samozřejmě, že to byla událost, životní milník, zásadní rozcestí na mé cestě životem a podobně, ale bylo třeba si položit mimo jiné otázku, zda z této akce kápne i něco pro mě, jestli si tedy rozumíme.

Když se zpětně ohlédnu, můžu s klidem na srdci říci, že z toho pro mě moc nekáplo. Na začátku jsem si totiž vysnil, že s Čeňkovým příchodem přibyl do naší rodiny právoplatný člen, který se ihned zapojí do dění a bude spolu s námi roztáčet to soukolí domácnosti. Ba co víc, měl jsem takovou vizi, že z mé pozice staršího a silnějšího tohoto malého spolubydlícího dokážu správnými výchovnými kroky dostrkat do role sloužícího. Prostě a jednoduše, mě napadlo, že jsem si vlastně vytvořil takového malého pohůnka, který bude plnit mé rozkazy, tedy bude zametat, vynášet smetí, ráno dá slepicům, podojí kozu, naštípe dříví, opraví střechu a vyoře brambory.

Už od začátku byl Čeněk v tomto ohledu takové malé zklamání. Vzpomínám, jak jen líně ležel, řval, a když se zadařilo, tak se převalil, načež řval ještě víc. Ani tu hlavičku nebyl schopen zvednout. Na můj přímý povel, ať se přestane válet a maže do obchodu koupit mi cigára, nereagoval a nadále řešil svůj problém, jak se dostat z boku zpět na záda, jelikož to vypadalo, že řevem se to nespraví.

Říkal jsem si, že ono se to spraví, že kluk nemá svůj den a ono to přijde.

Ale ono to nepřišlo. Čeněk sice zvládá některé domácí práce, ale výsledný efekt jeho činnosti nestojí za řeč.

Čeněk mi dokáže přinést některé vybrané předměty, to mu nemůžu upřít. Tato jeho schopnost by mi mohla hrát do karet a já bych se mohl jenom válet a nechat si od kluka přinášet jídlo, pití a podobně. Nicméně účinnost této činnosti je diskutabilní, jelikož většinu předmětů, které mi donáší rozbije, rozlije, sežere a nebo ztratí (ano, během přinášení věci je schopen tuto ztratit. Neuvěřitelné). Jako příklad uvedu klasickou situaci s ovladačem.

Sedím v obýváku na křesle, užívám si hezké chvilky otec-syn, kdy syn zrovna není přítomen, neboť páchá v pokojíčku zlo a příkoří, když tu si uvědomím, že už hodinu bezmyšlenkovitě čumím v televizi na pohádky. Ještě další nálož toho přihřátýho malýho Rytíře Mikea s tím jeho Stříkalem a mozek to už zabalí a vyteče uchem. Proto jsem si zavolal na mého malého nohsleda, aby okamžitě přiklusal a přepnul mi televizi, jelikož já se přece na mateřský nepřetrhnu.

Chvilku se z pokojíčku ozývaly pouze rány (pokud po ráně nenásleduje ticho, je vše v pořádku a situace nepotřebuje mé vyhodnocení na místě), následně dupání malých chodidel a můj čeledín s nadějí ve tváři přiběhnul. Ihned jsem ho instruoval, že támhle na komodě je ovladač a že ho táta potřebuje, aby mu nepraskla žilka v hlavě a aby pak táta nemusel odjet napořád pá.

Čeněk popadl ovladač, vypnul televizi, vyndal z něho baterky, které zahodil, a nakonec s ním zdrhnul kamsi dál do bytu. Já, nemaje bič ani jiný podobný pobízeč, kterým bych svého malého otroka pozitivně motivoval, byl jsem bezradný.

V přinášení věci tedy Čeněk není kvalitní, avšak v čem bych viděl jeho budoucnost, tak jsou drobné domácí práce, a to konkrétně zametání. Zametání se mu líbí a projevuje o něj zájem. Vždycky je fascinován, když rozbije skleničku, já přiběhnu se smetáčkem a lopatkou a za stálého úpění a krvácení z chodidel, které jsem si rozdrásal o střepy, všechno úhledně zametu a vyhodím do koše.

V této činnosti vidí Čeněk tu správnou poetiku, takže začal rozbíjet skleničky a pak se shánět po smetáčku s lopatkou. Když jsem všechny skleničky sklidil z jeho dosahu, začal rozlívat svůj Sunar a pak se ho snažil zametat. Když se mu nedařilo tekutinu dostatečně zamést, tak do toho aspoň našlapal. Zametání ho natolik uhranulo, že když není co zametat, vytvoří si vlastní nepořádek. V tomto ohledu se jako nejvděčnější jeví ten debilní syntetický písek, který dostal k Vánocům. Nabere si obě hrsti písku, který důmyslně rozmístí po bytě, aby si udělal hromádky, které může zamést. Těch hromádek si udělá několik, načež vezme smetáček, se kterým chvíli mlátí do nábytku a nakonec vezme lopatku, kterou hodí do koše. Písek pak musím zamést sám.

A tím se dostávám k jeho další oblíbené domácí činnosti a tím je úklid odpadků. Systém, kdy vezmu ze země například papír a tento hodím do koše, ho přímo učaroval, takže začal házet do koše úplně všechno. Když jsem jedno krásné nedělní dopoledne musel prolézat popelnice a hledat klíčky od auta, které jsem vyhodil spolu se smetím, kam Čeněk klíčky vyhodil (k tomuto činu se hrdě přiznal. Když jsem se ho ptal, kde jsou klíčky od auta, tak ukázal na odpadkový koš, který byl už vynesen, a byl šťastný), bylo potřeba situaci řešit. Od té doby jsme jistě jedni z mála, kteří mají na svém odpadkovém koši dětský zámek. Když chci nyní něco hodit do smetí, musím půl hodiny odemykat koš, což se hodí.

V rámci úklidu a domácích činností, začínám u Čeňka, mimo jiné, pozorovat náznaky obsedantně kompulzivní poruchy. Když mu jdu vylít do záchodu nočník, kam s velkou slávou vymáčknul dvě kapky, a zbytek vykropil na podlahu, jde za mnou, utrhne kus toaletního papíru a hodí ho do záchoda. Když není toaletní papír na držáku (na držáku není, protože ho Čeněk před tím zničil), začne řvát a v nastalém zmatku a panice hází do záchodu, co mu přijde pod ruku. Až vyroste, tak do tý mísy narve mě a bude.

Asi není nasnadě si něco nalhávat. Žádného svého malého osobního pohůnka jsem si nevytvořil. Ty strohé a ubohé pokusy z jeho strany v tomto směru nejsou nikterak závratné. Naopak se stalo to, že Čeněk si zotročil mě.

Regulérně mi dává příkazy, které musím slepě poslouchat. Ani se neobtěžuje nějakým vysvětlováním a prostě si ukáže, co chce. Samozřejmě, že jsem několikrát vykazoval náznaky nekázně a v rámci poctivé výchovy jsem jeho rozkaz nesplnil. To se pak vztekal a řval. Byl jsem neoblomný a jistý ve své zásadovosti a pravdě. Když pak přešel z řevu do sípání, lapání po dechu, byl jsem stále nad věcí. Jakmile zrudnul a byl malátný, už jsem zbystřel, a když přestával dýchat a vypadalo to, že omdlí, mé srdce zjihlo a přání jsem mu splnil. Bylo totiž jisté, že je ochoten pro svou věc zemřít a já se nehodlám nechat zavřít.

Malý diktátor si taktéž přisvojil výhradní právo ohledně rozhodování o volné zábavě. Volná zábava znamená, že mě vezme za ruku, táhne mě do pokojíčku, kde s ním musím hrát gól. Hra "gól" je něco na způsob hokeje, akorát, že on tříská hokejkou do věcí kolem (včetně mě), jednou za čas zařve gól a pak ho musím obejmout. Jeho to hrozně baví. Mě to moc nebaví. Když z pokojíčku odejdu, abych se oběsil nebo otrávil pracím práškem, přiběhne, vezme mě za ruku a zase mě tahá do pokojíčku. Větu: "Čeňku, já už ten debilní gól hrát nechci", používám tak třicetkrát denně a velmi plynule se zařadila vedle věty "ne, nesmíš" a "už chrápej" do mého rejstříku nejčastějších vět.

Je vidět, že mé představy ohledně plnohodnotného člena domácnosti postupně vzaly za své a nebál bych se Čeňka označit za nadčlena. Abych toto téma nějak hezky kulantně uzavřel, tak bych jenom poupravil silácké tvrzení hned z úvodu a tedy: Čeněk - spatný sluha a ještě horší pán.

To dítě je potřeba unavit

11. ledna 2015 v 17:50 Fotrův deník
Je půl šesté ráno a z mého slastného snu, kdy se mi zdálo, že jsem se v naprosté blahosklonné blaženosti stal obětí exploze, mě budí drásavý zvuk dudáku, který je silou třen o zeď. Vyčerpaný a nevyspalý si začínám uvědomovat, že jsem se bohužel nestal obětí exploze, nýbrž obětí tíhy otcovství. Čeněk se nachází vedle mě v posteli a z pro mě nevysvětlitelného důvodu škrabe dudákem omítku zdi. Zřejmě se v noci udála poslední dobou celkem běžná věc a tedy, že Čeněk se v noci vzbudil, začal nadávat, takže ho Nataša přemístila k nám do postele a sama si šla lehnout do pokojíčku.

Chvilku jsem zkoušel, že spím, a doufal, že si mě Čeněk nebude všímat. Najednou však zvuk kvílejícího dudáku utichl a ucítil jsem pohyb menšího subjektu (vačice, chápana a nebo zraněného pásovce) směrem ke mně. V tu chvíli mi zatrnulo, ledový pot mi kanul z čela a já jsem tušil, že zkáza je blízko. Nakonec se ta věc ke mně doplazila, vyšplhala na mě, začala mě mlátit do hlavy a křičela "táta". Tím mi Čeněk jasně naznačil, že mám vstávat já chátra líná a začít ho bavit.

Spací nekázeň ze strany Čeňka je více než patrná a bylo načase s tím něco dělat. To, že chodí spát v jedenáct a vstává před šestou, to je věc, která mi nepřipadá správná a ani spravedlivá. Ze všech knížek o dětech, které doma máme, jsem vztekle vytrhal kapitoly, které tvrdily, že malé dítě potřebuje spát minimálně dvanáct hodin denně a stejně to nepomohlo. Čeněk prostě spánek nepotřebuje. S Natašou jsme na toto téma rozjeli dvě teorie. Za prvé Čeněk vysává energii ze mě a až mě úplně vysaje (počítám, že do měsíce končím), pohřbí mě ledabyle ve svém syntetickém pískovišti a začne vysávat někoho jiného.

Další teorie je taková, že má Čeněk ulité v postýlce nějaké podpůrné prostředky typu kokain. Ráno si vždycky šlehne a pak může rozvracet rodinu a šířit všeobecné nepohodlí klidně celý den.

Ať je to jak chce, bylo potřeba tento trend zvrátit. Z několika zdrojů nezávislých na sobě jsem se informoval, že pokud dítě dostatečně unavím, bude spát jako kotě. To je plán jak hrom.

Ještě téhož rána, jakmile Nataša odešla do práce, začal dril.

Vehnal jsem toho malého sígra do prostoru a začala ranní rozcvička. Nejdříve jsme jeli dřepy. Dřepoval jsem jak šílený a Čeněk se na mě udiveně koukal. Když jsme plynule přešli na kliky, Čeněk už se zapojil a mlátil mě hokejkou do zátylku. Během sklapovaček Čeněk zdrhnul do kuchyně, kde ztratil pánvičku, a mně křuplo v zádech, takže ranní rozcvička skončila s chabými výsledky.

Po ranní rozcvičce jsem si dal ibáč, abych utlumil bolest zad, a postupně jsem přešel do druhé fáze, kterou jsem nazval "venkovní příprava". Tato fáze spočívala v tom, že půjdem s Čeňkem bobovat.

Venkovní příprava byla teprve ve svém začátku, když byla narušena její samotná podstata masivní oblevou. Absence sněhu předpovídala zhoršené podmínky k bobování, ale já jsem velmi flexibilní a umím na změny reagovat ve zlomku vteřiny.

Vzal jsem boby do ruky a šli jsme ke kopci pěšky. Byl jsem přesvědčen, že samotná chůze to dítě taktéž dostatečně unaví.

Cestou na náročnou bobovačku jsem si všímal letmých pohledů kolemjdoucích, kteří na nás zvídavě pokukovali. Neměl jsem jim to za zlé. Když svítí sluníčko, je deset stupňů a vy potkáte na ulici člověka, který nese boby, ač není sníh, za nímž se loudá zazimované dítě, které hněte v rukavicích bláto, jistě se za ním taktéž ohlédnete.

Cesta byla dlouhá, Čeněk neměl tendence se unavit, proto jsme měli často pauzy na sednutí do kaluže nebo udělání "bác" těsně vedle psího hovna (záměr byl udělat bác přímo do psího hovna, leč tyto ambice jsem zavčasu rozeznal a padající dítě v posledním okamžiku odklonil kousek stranou). Během cesty se za námi začal pomalu a nerušeně tvořit hlouček lidí se sáňkami či boby. To bylo divné. Buď si mysleli, že vím něco, co oni ne a tedy o kopci se sněhem a nebo jsem strhnul s sebou skupinu pozérů.

Jakmile jsme dorazili na místo, tedy holému kopečku bez sněhu, hlouček lidí za námi hlasitě povzdechl, ozvaly se z něho výkřiky typu šlendrián, podvod nebo blamáž a hlouček odešel pryč.

Tou dobou jsem již byl značně znaven, jelikož od půlky cesty jsem Čeňka nesl. Nejdříve jsem ho za zvuku skřípění plastu o chodník tahal na bobech, načež jsem ho raději vzal do náruče a boby táhnul. Nechtěl totiž chodit. Zřejmě se již začínala hlásit ta kýžená únava.

Abych dostál svému plánu bobování, vydrápal jsem se na kopec, posadil se s Čeňkem na boby, vší silou se odrazil, boby sjely asi půl metru po trávě, načež se zastavily a my jsme šli domů.

Cestou zpět jsme narazili na hlouček dětí, které byly se školkou na procházce. Čeněk této původně zcela neškodně vyhlížející situace využil a do hloučku vběhnul, aniž by vzbudil podezření. Učitelky si ničeho nevšimly, takže neměly tušení, že mezi dětmi mají cizí dítě a hlavně, co je důležitější, nevěděli, že já jsem otec toho dítěte, protože jsem byl za nimi a ony mě prostě neviděly.

Tak co teď? Měl jsem jít k hloučku dětí, jedno z nich si vytáhnout a beze slova odejít? Navíc směrem, kam jsme měli namířeno, je takový malý remízek plný roští, což si přímo říkalo o zavolání policie a následné honičce, možná i jednostranné přestřelce a vláčení mého dobrého jména bahnem.

Na druhou stranu, pokud se vrátím domů bez dítěte, Nataša mě zmlátí a zakáže mi televizi, takže jsem musel něco udělat.

Počínal jsem si jako prvotřídní zkušený úchylák. Kráčel jsem těsně za hloučkem i za učitelkami, schovával se za stromy a podobně. Čím víc jsem to prodlužoval, tím hůře se mi to pak bude všechno vysvětlovat.

Nakonec však vše vyřešil sám Čeněk. Naštěstí fyzicky napadnul spořádané školkovské dítě, takže byl učitelkami vykázán z hloučku a na jejich zmatený dotaz: "Co to je za dítě? Kde se tu vzalo?" jsem se ozval, že ten patří ke mně.

Čeněk byl ze svého vykázání smutný, takže jenom stál a litoval se. Odmítal jít dál. Musel jsem ho tedy opět vzít do náruče. Abych ještě táhnul boby, na to už jsem neměl sílu, takže jsem je jenom kopal před sebou, dokud jsem je neprokopnul a nezanechal na místě. Beztak už nikdy sníh nebude.

Domů dorazil Čeněk v plné síle, zatímco já jsem se začal třást a diagnostikoval jsem sám sobě svalovou horečku.

S obtížemi a srdeční aritmií jsem uvařil oběd, zatímco jsem nechal Čeňka, ať běhá po bytě. V tomto směru je to takový vděčný prosťáček, a když mu řeknu: "utíkej", tak se smíchem utíká. To ho hodně baví.


Po obědě jsem zavelel ke spánku. V mrákotách jsem se svalil do postele, zalehl Čeňka, aby se nemohl pohybovat a ani ne za hodinu a půl, kdy řval, nadával a pociťoval ke mně nenávist, usnul. Spal krásných třicet pět minut.

Tak takhle ne. To unavování jsem vzal za špatný konec. Vztekle jsem vytáhl Čeňka na chodbu a šli jsme chodit po schodech. Hezky dvanáct pater nahoru a zase dolů. To by v tom byl Čert, abych ho neunavil.

Asi po dvou hodinách, kdy už jsem přes křeče v nohách nemohl chodit a měl jsem podezření, že mám vyhřezlý lýtkový sval, jsem ukončil chození po schodech, doplazil se do výtahu a vyjeli jsme nahoru domů. Čeněk křeče v nohách ani vyhřezlý lýtkový sval neměl, takže mě zatáhl do pokojíčku a vyžadoval, že budeme hrát hokej. Hokej v jeho podání znamená, že já musím mít hokejku, běhat po pokojíčku a střílet míčkem do branky, zatímco on se s hokejkou nakrucuje u zrcadla a dělá různý hokejový pózy. Když zvolí nezvykle kvalitní pózu, zatleská si, podívá se na mě a já mu musím taktéž zatleskat.

Z posledních záchvěvů jsem zavelel, že půjdeme ještě na procházku, aby se dounavil. Bylo to všechno nebo nic. Přešli jsme celé město tam a zpátky a nutno podotknout, že Čeněk poctivě šlapal a občas dokonce i běžel.

Domů jsme dorazili, když už byla Nataša dávno doma. Svalil jsem se v chodbě na zem a Nataša přikládala ledové obklady na má postižená místa. Se zimnicí, horečkou naprosto vyčerpán v posledním tažení jsem se doplazil do postele, kde jsem se poblil, chvíli jsem se klepal a pak už si nic nepamatuju. Sice jsem během unavování dítěte skoro umřel vyčerpáním, ale stálo to za to.

Je půl šesté ráno a z mého báječného snu, kdy s mi zdálo, že jsem nadýchaný obláček, mě budí drásavý zvuk dudáku, který je silou třen o zeď. V naprostém deliriu znaveně pootočím hlavu. Je tam. Čeněk. Směje se, tleská a je šťastný. Neunavitelná hříčka přírody začala nový den a já se ptám. Kde má ulitý ten kokain?

Tak k nám dorazila zima

4. ledna 2015 v 17:48 Fotrův deník
Když je člověk na mateřské a z ničeho nic přijde zima, lze to brát jako takovou sabotáž. Možná bych to nazval i skandálem. Třeskutá zima totiž značně zahýbe zajetými činnostmi a to je pak záležitost, kterou nelze nazvat jinak, než smutnou.

Jedna z mých oblíbených činností, respektive jediná činnost na mateřské, která ve mně neevokuje pocit marnosti, nudy a bezradnosti byla totiž vyvézt Čeňka v kočárku na nějaký rozlehlý palouk, tam ho vypustit, aby se napásl, zaběhal si, zaskotačil, načež ho unaveného odtáhnout domů, vyhřebelcovat ho a s chutí ho uspat. To pak spal natolik důrazně, že blaženě poslintával a neotravoval klidně i dvě hodiny. Jo, to byly časy.

Pak přišla zima a všechno bylo jinak. Ona to tedy zas taková mocná zima nebyla. Spíš to bylo něco na způsob jara, ale pořád pršelo, všude bylo bahno a krátkosrstí čoklové začali nosit oblečky.

Venku to tedy na žádnou parádu moc nebylo, takže jsem musel improvizovat. Pokusil jsem se zaimprovizovat, že budeme s Čeňkem celý den doma, ale tato improvizace vedla pouze k počmárané zdi rtěnkou (Byla to moje rtěnka. Už jsem přes rok na mateřské, takže jsem to na poli mužství zabalil a jsem žena.), rozbití několika špatně rozbitných bytových doplňků, vyřvání mých hlasivek po soustavném řvaní "Ne, nech to!" a krůčku blíže k tomu, že to tady všechno jednoho krásného dne podpálím.

Improvizace se tedy neosvědčila, takže další den jsme razili do dětské herny.

Ve své podstatě je dětská herna takové menší rodičovské vykoupení. Za pár šupů na hodinu tady může dítě beztrestně ničit cizí hračky, aniž by z toho pro mě plynula nějaká negativa. Navíc hned u vstupu je cedulka, že maminky si za své děti ručí, takže vše v pořádku. Čeněk rozfláká půlku věcí a ukope nějaké cizí dítě, ale k odpovědnosti bude hnána Nataša, která je v práci. Sice po té době na mateřské, kdy můj intelekt stagnoval, nejsem žádný lumen, ale tohle bych ještě zvládl uhádat.

Čeněk je v dětském koutku jako doma, takže koná. Pobíhá od klouzaček k bazénkům přes domečky a je šťastný. To je základ všeho. Aby byl šťastný. Já mezitím odpadám v deliriu do rohu na matračku (zjevně určena k těmto účelům) a jsem maximálně spokojený. Být ještě o trošku více spokojený, měl bych erekci, ale ta se do dětské herny moc nehodí.

Ale to bych nebyl já a to by nebylo v pořádku, kdybych vydržel být spokojený déle jak pět minut.

Už u příchodu jsem pozoroval uprostřed herny chlapečka, který jezdil po zemi s knížkou a tušil, že se mi to všechno vymstí. A měl jsem pravdu. Zatímco Čeněk šířil radost napříč celou hernou, divný chlapeček se přibližoval. Čím byl blíže, tím víc byl divný.

Nemám ponětí, kolik mu mohlo být, ale tipoval bych ho tak na šest let. Zatímco jsem nedůvěřivě polehával na matraci, tento čipera kolem mě kroužil, mával rukama, občas si sednul a dřel si hlavu o koberec. Nakonec se osmělil, vstal, přišel za mnou a bylo: "Dobrý den". "No nazdar", pravil jsem otráveně a věděl jsem, že je po všem.

"Já jsem Patrik", pravil hrdě. Já jsem mu uznale pokynul, jakože to je fakt pecka a pak se chvíli nic nedělo. Patrik stál asi půl metru ode mě a koukal na mě. Ani se nehnul. Bylo to nekonečný. Pohledem jsem zoufale hledal po herně Patrikovi rodiče, kteří by ho zatáhli někam do ústraní a šetrně ho uspali, ale zřejmě tu byl sám.

Necítil jsem se úplně parádně, takže jsem asi po pěti minutách, kdy Páťa stál a čuměl na mě, převzal otěže a abych prolomil ledy, tak jsem se ho zeptal: "Takže ty jsi tedy Patrik jo?". "Áno" odpověděl táhle a já jsem musel konstatovat, že jsme se z místa moc nehnuli. Konverzační špílmachr zřejmě opravdu nejsem, takže jsme se s Patrikem dostali do mrtvého bodu.

Po dalších pěti minutách ticha Patrik přišel ke mně a sednul si mi do klína. Bylo mi to maximálně nepříjemné a cítil jsem se jako znásilněný. Co to je za dítě tohle? V životě by mě nenapadlo, že bych si něco takového myslel, ale zlatej Čeněk.

Nakonec už jsem to nevydržel, Patrika jsem odložil vedle matrace a šel za Čeňkem, že si tedy budeme spolu hrát. Čeněk si našel svou partu mladších dětí, kterým bylo potřeba zřejmě vysvětlit, jak to v životě chodí a naučit je nějaké vychytávky. Vypadalo to, jako by měl Čeněk přednášku, jelikož plameně gestikuloval před třemi dětmi, které seděly na zemi a hltaly každé jeho "slovo". Jakmile jsem dorazil na přednášku, Čeněk mě se slovy "pá" a ukazováčkem, který směřoval zpět na smutnou matračku s Patrikem, vyrazil. Už dospěl do věku, kdy se za fotra stydí.

Sednul jsem si tedy opět k maximálně divnému Patrikovi, který mi při příchodu oznámil, že se jmenuje Patrik, a když mi ještě jako bonus nějaký fakan přejel velkou žlutou Tatrou nohu, bylo potřeba si přiznat, že se mi v dětské herně nelíbí.

Dětská herna byla jen taková náplast na současný stav počasí. Jednoho dne se mi mělo ulevit. Konečně totiž dorazila pravá zima. Přes noc napadlo s velkou slávou pět vloček sněhu, takže jsme ráno s Čeňkem vyrazili bobovat.

Protože ve městě není na každém rohu sjezdovka nebo aspoň kopeček, museli jsme se táhnout asi kilák sídlištěm na jediný kopeček v okolí. Celou cestou jsem Čeňka táhnul na bobech po lehce od sněhu zaprášeném bahně, protože toho sněhu zase tolik nebylo.

Cestou jsem vyprávěl Čeňkovi, jak si báječně zabobujem, a jak to bude parádní, zatímco on si za jízdy z bobů nabíral rukou bahno se sněhem a strkal si ho do pusy.

Asi po hodině nesvižného ploužení jsem naprosto udřený dotáhnul to dítě na bobech až ke kopečku. Ten nebyl tak zasněžen, jak jsem předpokládal a spíš se zde jezdilo po bahně. Jelikož je to jediný vyvýšenina ve městě, byl kopec obsypán nadšenými dětmi a nasranými rodiči. Půl hodinu jsme stáli frontu na kopec (v životě by mě nenapadlo, že budu stát někdy frontu na kopec), načež jsme se dostali na řadu. S chutí jsem si ho vyšlápnul s Čeňkem v jedné ruce a boby v druhé, nahoře jsme nasedli a s výskotem a radostí ve tváři sjeli dolů. Čeněk řval jak tur, dostával záchvaty a zadrhával se, takže jsem ho posadil na boby a táhnul jsem ho ten kilák po bahně zase domů. Zimní radovánky ho neoslovily.

Zima sice nezačala úplně nejlépe, ale to hlavní nás čekalo. Vánoce. Každoroční komedie, kdy si lidé užívají klidu a rodinné pohody v narvaných obchodech a v honbě za dárky se nebojí sáhnout k násilí, tu byla znovu.

Naštěstí jsem letos vydal knihu, takže dárky jsem měl vyřešený. Dal jsem všem knihu a bylo. Čeněk se na ní sice moc netvářil, ale to měl blbý.

Z mého pohledu to opravdu byly svátky pohody a klidu, jelikož Nataša měla dovolenou, takže ve dvou se to dílo Satanovo dalo lépe zvládnout. Dokonce jsem měl i možnost jít sám někam ven. To se mi nestalo ani nepamatuju. Sice jsem neměl kam jít, takže jsem chodil půl dne kolem baráku, ale cítil jsem se svobodný.

Třetího dne dovolené Nataša oznámila, že na to nemá, že to nejde a že chce zase do práce. Pokusila se vloupat zpět do zavřené kanceláře, ale to se jí naštěstí nepodařilo, takže jí nezbylo nic, než s Čeňkem vydržet až do ledna.

Samotný štědrý den byl nabitý vánoční atmosférou, která rezonovala při každém úderu Čeňka vařečkou do komody, na které byl umístěn Vánoční stromeček. Ten byl umístěn co nejdále od okraje, protože v tento sváteční den nebyl prostor pro nějakou chybu. Stačí maličkost a ten sígr zničí Vánoce.

Jako již tradičně na štědrovečerní tabuli nesměla chybět ryba. Coby vášnivý rybář jsem opět nechytil kapra, kterého jsem dokonce i zapomněl koupit, takže k večeři byly zavináče.

Čeněk byl z nějakého důvodu letos považován za hodného, takže dostal spoustu dárků. Za všechny bych vypíchnul především pískoviště s pískem. To je dárek roku. Od té chvíle u nás nastala nová doba. Doba písková. Písek je všude. Pod postelí, v botách, v ledničce, v troubě, v posteli, v Čeňkovi, no fakt úplně všude.

I přes písek v zavináčích bych tyto Vánoce uzavřel s tím, že ušly. Nikdo se nezranil, nikomu neruplo v kouli, a to je tak nějak poslední dobou základ všeho. Vánoce skončily a nám nezbývá než se vrátit do všedního zimního dne, který nabízí buď dětskou hernu se stálým inventářem Patrikem a nebo kopeček s frontou. Kdy už bude to jaro?