Čeněk v aquaparku

25. ledna 2015 v 18:22 |  Fotrův deník
ymýšlet každý den program pro ani ne dvouleté dítě není nic lehkého. Navíc, když je zima, ale přesto není sníh. Na mé kolosální a promakané denní harmonogramy, které spočívají v tom, že Čeněk bude celý den spát, na ty mi mladý pán kašle, a nesetkávají se s kladnými ohlasy.

Být celý den zalezlý v pokojíčku, žrát syntetický písek a hrát hokej, na to už nemám sílu ani pomyšlení, takže zbývají pouze jednorázové krátké procházky, ze kterých taktéž nemám moc klidu na duši, protože ten malý sígr systematicky vbíhá autům pod kola, a když ho nenechám, zapškne.

No a pak to přišlo. Z čista jasna jsem si vzpomněl, že máme ve městě vlastně aquapark. Já si často poslední dobou jen tak z čista jasna občas vzpomínám na spoustu věcí. Paměť nefunguje, takže projevy vzpomínání jsou víceméně náhodné a nemají řád. Onehdá jsem si například v noci z čista jasna vzpomněl, že mladej šel spát bez večeře, tak jsem mu udělal Sunar a šel ho vzbudit. Když jsem ho v postýlce nenašel, tak jsem si po několika vteřinách paniky zčista jasna vzpomněl, že není na noc doma a je u babičky. Jindy jsem zase přišel z nákupu, začal vařit oběd a náhle, z čista jasna, jsem si vzpomněl, že dítě je přikurtovaný v kočárku a řve za dveřma u výtahu.


Každopádně vzpomínka na aquapark byla jedna z těch lepších. Tím se totiž otevírají nové možnosti. Aquapark je plný tobogánů, vířivek a jiných atrakcí, tedy možnost kvalitně stráveného času, zranění a utonutí je téměř jistotou.

Druhý den hned na devátou ranní jsme v plné polní dorazili na místo. S igelitkou s plavkama, řízkem s chlebem, petlahví plnou jablečný šťávy s uřvaným dítětem, které chtělo už od nasednutí do auta "pá" a hrát "gól", jsem si byl v té nejsprávnější náladě. Kór, když mi paní na pokladně prozradila, že otevírají až za hodinu.

Tak jsme s Čeňkem zavítali do přilehlého bufáče, kde Čeněk nic nechtěl, ale když jsem si něco koupil já, tak to najednou chtěl a pak mi to zničil.

Když se blížila desátá hodina, šli jsme si koupit vstupenky. Byl nejvyšší čas, jelikož Čeněk si bufáč již podmanil, pobíhal stále dokola a vyhrazoval si prostor, který mu podle něho patřil.

Po zaplacení jsem dostal čip na náramku a s pevným přesvědčením toho, že čip ztratím, nebo ho Čeněk vdechne, jsme prošli turnikety a vodní radovánky byly takřka na dosah.

Tak nějak jsem počítal s tím, že šatny budou oddělené, což jsem bral jako samozřejmost, tedy jsem byl velmi zaskočen, když jsem zamířil do řady jedné z kójí se skříňkami a nachytal zde dvě nahatý ženský s malými dětmi.

Počítal jsem s tím, že aquapark pro nás tímto skončil, jelikož budu označen za úchyla, budeme já - úchyl a Čeněk - syn úchyla a možný budoucí úchyl, hnáni rozhořčeným personálem s loučemi a vidlemi na míle daleko. Nic z toho se však nestalo. Ženský na sebe akorát rychle hodily ručníky a bavily se dál, jako bych tam nebyl.

Jim jsem možná nevadil, ale ony vadily mě. Byl jsem přesvědčen o tom, že vyčkávají na místě, až se začnu převlékat a nakonec se vysmějí mému tělesu. O tom není pochyb. To je totiž priorita všech žen. Nachytat mě nahého a demoralizovat mě výsměchem.

Velmi líně jsem začal vysvlékat alespoň Čeňka a čekal, až ty dvě slepice vypadnou. Ty se vůbec neměly k odchodu, seděly a klábosily. Bavily se o svých dětech, které byly stejně staré jako Čeněk a zřejmě se předháněly, kdo má zázračnějšího fakana. Dcera té první už umí normálně mluvit a říká si už i o nočník. Ta druhá kontrovala tím, že její syn umí sám jíst s vidličkou a začíná už i používat nůž. Na to přihodila ta první, že její dcera umí pět anglických slovíček. Byl to zajímavý rozhovor. Já jsem se jenom smutně zadíval na toho svého malého lumena, který si zasekl nohu mezi topením a zdí a chtěl si jí uhryzat, aby se osvobodil, odevzdaně jsem si povzdechl, zmatené dítě, které nevědělo, která bije, jsem vyklínil z poza radiátoru, a šli jsme do jiné kóje. Tam nikdo nebyl a tam jsme se převlékli do plavek.

Cesta do aquaparku vedla skrz sprchy, které Čeněk bojkotuje, a kolem velkého plaveckého bazénu. Jakmile Čeněk uviděl bazén, zazářily mu oči, vykřikl "babá" (to znamená bazén, banán nebo babička. Popřípadě to můžu prohlásit za anglické slovíčko a dmout se pýchou), načež se rozeběhnul k bazénu, do kterého hlasitě upadnul a pln štěstí pomalu klesal ke dnu.

Plavčík, který opodál důležitě seděl obrýlen slunečními okuláry na plastové židličce a povýšeně točil na prstu kolem hlavy visačkou připevněnou tkaničkou od bot, nezaváhal, zapískal na píšťalku a zakřičel, že z okraje bazénu se do vody neskáče. Tím jeho práce skončila, a aby potvrdil svou absolutní autoritu, žvýkal žvýkačku.

Nebyl ani čas si pomyslet, jak je plavčík úplně na hovno, protože jsem bleskurychle odhodil igelitku s řízkem, chlebem, šťávou a oblečením a skočil do vody za Čeňkem, abych ho vylovil. Dobrá věc se podařila a dítě bylo zachráněno. Plavčík, který mezi tím ze své plastové židle z mé nekázně upadnul a spolknul žvýkačku, nepříčetně pískal na píšťalku, sbíral se ze země a s hulákáním, že do bazénu se kurva ze strany bazénu neskáče, utíkal směrem ke mně, aby mi udělil napomenutí. To on totiž může, takovou on má moc. Naštěstí během svého zběsilého běhu znovu upadnul, upustil píšťalku do vody a ztratil svou visačku na tkaničce, takže nás nechal v klidu projít a začal hledat své propriety.

Za plaveckým bazénem jsme prošli turniketem a před námi se otevřel mohutný areál aquacentra. Čeněk si zřejmě myslel, že jeho pádem a tonutím v plaveckém bazénu vodní hrátky pro dnes zdárně ukončil, takže chtěl jít opět pá.

I zde byl plavčík, který měl na starosti celé aquacentrum, a bylo na něm vidět, že si je vědom své odpovědnosti, protože vypadal zamyšleně. Zřejmě o své práci přemýšlí, a to je dobře.

Vzal jsem Čeňka i přes jeho protesty, že on opravdu chce jít pá, do náruče a vkročili jsme do centrálního bazénu. Zde bylo vody zhruba po prsa a všude ze stran stříkala voda z různých důmyslných trysek. Důmyslné trysky ho nenadchly, tak jsme prošli centrálním bazénem až do míst, kde se napojoval na divokou řeku. Divoká řeka byla takový kruh, kde cirkulovala voda a člověka tlačil proud pořád dokola po obvodu kruhu korytem. S velkou slávou jsme naskočili do divoké řeky a asi dvakrát dokola jsem se nechal s Čeňkem v náručí unášet proudem, než jsem usoudil, že to je nuda.

Pokusil jsem se tedy divokou řeku opustit zpět do centrálního bazénu, avšak to se nezdařilo. Musel jsem se tedy nechat ještě jednou proudem unášet dokola, abych se pokusil vystoupit. To se opět nepovedlo. Soustavné nevyspání a celková únava patrně mohla za to, že jsem neměl síly opustit divokou řeku.

Asi půl hodiny jsme se točili pořád do kola a já jsem čekal, kdy už to přijde a kdy už půjdeme ke dnu a utopíme se. Čeněk dělal, co mohl, aby situaci zachránil a dloubal mě do oka. Když už šlo fakt do tuhýho, přispěchal plavčík a vylovil nás násadou od koštěte. Poděkoval jsem mu a zeptal se ho, zda můžu s takhle malým dítětem na tobogán. Plavčík řekl, že je mu to jedno, čímž mi dal nejen jasný signál, že to mám povoleno, ale taktéž potvrdil svou lásku ke svému zaměstnání.

Natěšený jako malý kluk jsem s Čeňkem vyklusal schody, dal si ho na klín, pořádně se odrazil a vyrazili jsme tobogánem vstříc zážitkům. Asi po deseti metrech plouživé jízdy jsme se v tobogánu zastavili úplně. Prostě to nejelo. Proud vody mě bičoval do zad, Čeněk řval, že chce pá, a byli jsme zaseklý někde v první třetině tobogánu.

Tak zhruba po deseti minutách střídavého plazení a šoupání jsme se konečně doplahočili do ústí tobogánu, kde už na nás čekal netrpělivě přešlapující plavčík. Dokonce měl založené ruce, takže to muselo být vážné: "Ty vole jeden (asi dvacetiletý floutek mi začal rovnou tykat, zřejmě aby vypíchnul mé absolutní idiotství), v tobogánu se jezdí jenom na nafukovacích kruzích. Za prvý je to napsaný nápisem jak kráva hned u schodů a za druhý nahoře hned vedle nástupu na tobogán máš asi deset nafukovacích kruhů". Inu, těžko se s ním dohadovat. Podle mě byla chyba na obou stranách a těžko hledat viníka.

Po absolutním úspěchu na divoké řece a tobogánu jsme se s Čeňkem odebrali do vířivky. Tam byl Čeněk konečně šťastný. Jakmile voda začala mohutně bublat, foukal do vody a asi dělal, že ty všechny bublinky dělá on, nebo nevím. Naproti nám napolo seděl a napolo ležel postarší pán, který neměl žádný výraz v obličeji, ani se nehnul, nechával se probublávat skrz naskrz a podle mě byl mrtvý. Vypadal, že se v té vířivce vaří už druhým týdnem. Čeněk si chtěl na pána sáhnout, ale já jsem mu to raději nedovolil.

Ve vířivce jsme strávili hodinu. Bylo to příjemné a vypadalo to i bezpečně, takže nebyl nutný zásah plavčíka. Čeněk si vesele bublal a pán naproti nám se za celou hodinu ani nepohnul, takže o jeho uvaření již nebylo pochyb.

Po hodině ve vířivce jsme odpočatí opustili aquapark a kolem plaveckého bazénu skrz sprchy zavítali do šaten. U vchodu jsem zaplatil dvě kila jako pokutu za ztracený čip, v bufáči s mladým dali napůl párek v rohlíku a jelo se domů.

Bylo to hezké dopoledne. Takové klidné a uvolněné. Byli jsme oba velmi odpočatí. Velmi odpočatý Čeněk samozřejmě po obědě, kdy jsem ho dal naivně spát, neusnul ani náhodou a museli jsme hrát "gól" dlouho do noci, aby se aspoň trochu unavil a na pár hodin se prospal. Z vířivky jsem měl dva týdny vyrážku na tříslech a Čeněk dostal zánět průdušek. Ale já bych nad aquacentrem hůl nelámal. Jednou se tam jistě opět vrátíme.
 

20 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Maggie Maggie | 25. ledna 2015 v 18:40 | Reagovat

Tohle mě vážně neskutečně baví!

2 PL PL | 25. ledna 2015 v 19:28 | Reagovat

Paráda,moc se u Vašich textů bavím :-) Přítel nechápe mé hlasité výbuchy smíchu...musím si pořídit i knihu :-)

3 Přema Přema | 25. ledna 2015 v 19:45 | Reagovat

Paráda

4 MB MB | 25. ledna 2015 v 19:58 | Reagovat

Dobře ty!

5 tee tee | 26. ledna 2015 v 1:18 | Reagovat

pokud alespoň dvakrát nahlas nevyprsknu smíchy, nečtu deníček moderního fotra :-D Vybavilo se mi mé nedobrovolné trávení času v divoké řece, jenom moje dítě vycítilo chybu a začlo mírně histerčit, to mi dodalo sílu a nepotřebovala jsem ani násadu od koštěte :)

6 elidad elidad | E-mail | 26. ledna 2015 v 2:57 | Reagovat

Tedy mám děti ve věku o kterém vy asi ;) sníte.. 21 a 23 ale pozor, inspirace by bylo i tak dost.. ale nechci Vás strašit ;) v každém případě, to co píšete znám jak  své boty a i ty pocity co máte, v tu dobu to přiznat. 91 a 93 rok jako matka, prostě K o N E C   a přitom, vztah jsme měli a dodnes máme s dětmi skvělý. Jen chci říci, tenkrát, že bych to občas díťátko nejraději poslala na noc  na Sibiř, nebo alespoň do doby, než se přirozeně probudím a ono začne opět prudit .)? Ale to ráno je pak zase "krásné" že? ;) :D Máme ty pocity všichni, a kdo tvrdí že nikdy!! ne . tak lže :) Ale dnes je syn skvělý i dcera, rozumíme si, i když máme jisté bariéry a tabu témata. žijí svůj život. No překonat to a "dovolit" to, protože ve finále se vlastně nikdo neptá, je to na tom jak ten vztah a respekt byl postavený.. Nic jiného už stejně člověk dělat nemůže.. být důstojný kámoš a i trochu autorita.. :D :) Hodně štěstí a šťavnté plod v té výchově. A i když mi teď dvera, o  už žije s prtnerem nechodí denně padat kolem krku.. soíš nikdy, vím, že se má dobře. a pevně doufám, že kdyby to tak nebylo, že bych to poznala.Tak ať se vám s "Čenkem" a "Natašou" daří :)

7 Lukáš Lukáš | Web | 26. ledna 2015 v 11:12 | Reagovat

[6]: jo jo dobrodružství se svými potomky není nikdy dost

8 tralalaolala tralalaolala | 26. ledna 2015 v 12:45 | Reagovat

Takhle jsem se nenachechtala dlouho! Velmi nekorektně jste popsal moje každodenní pocity, které se korektně (a marně) snažím vysvětlovat společensky přijatelnějším způsobem :-D Jinak máme děti v blíže určeném stáří 3 a 2 roky! A to je teprve šikana!

9 Ellis Ellis | Web | 26. ledna 2015 v 15:35 | Reagovat

Z vašich nadsazeně vtipných příběhů umírám smíchy a upřímně se nemohu dočkat vlastních dětí :D

10 Doporučuji Doporučuji | 26. ledna 2015 v 18:13 | Reagovat

Doporučuji http://albafos.blog.cz

11 Marie Marie | 26. ledna 2015 v 20:08 | Reagovat

To jsem se pobavila.

12 Klára Klára | Web | 27. ledna 2015 v 17:43 | Reagovat

Tak takto vtipný příběh ze života jsem nečetla už hoodně dlouho :D Z počátku mě zděsila délka článku, ale během chvíle jsem byla u konce a ani se nenadálo :D
Nejvíce mě ale pobavila část "vykřikl "babá" (to znamená bazén, banán nebo babička. Popřípadě to můžu prohlásit za anglické slovíčko a dmout se pýchou), načež se rozeběhnul k bazénu, do kterého hlasitě upadnul a pln štěstí pomalu klesal ke dnu."
Tak ať Čeněk dobře roste a spoustu dalších úsměvných zážitků :)

13 Kačka Kačka | 28. ledna 2015 v 5:23 | Reagovat

Super, jako bych se tam videla ;-)) Odstacec s toboganem si ctu stale dokola a brecim smichy :-D

14 Luky Luky | 28. ledna 2015 v 9:22 | Reagovat

Super napsaný, polámalo mě to slušně! Díky

15 Martin Martin | 28. ledna 2015 v 21:36 | Reagovat

Díky za to, že v tom nejsem sám.

16 Happy.fly Happy.fly | 29. ledna 2015 v 20:24 | Reagovat

[9]: No, bohužel u vlastních dětí to ani zdaleka není tak vtipné - aspoň ne hned, možná až s odstupem :-)

17 julienda julienda | E-mail | 31. ledna 2015 v 21:02 | Reagovat

Jsem tu poprvé a musím říct,ze jsem se tak dlouho nezasmála.Jsem babička ,co často hlídá vnoučata a vim ,sakra,o čem je řeč.

18 lucije lucije | E-mail | 5. února 2015 v 17:29 | Reagovat

Čeněk je, panečku, chlapák.. kdybych si nebyla téměř stoprocentně jistá, že je to blbost, dala bych ruku do ohně, že je smluvenej s Bosorkama (rozuměj dvě pět a půl leté holčiny).. rozvíjela bych teorie o jejich tajných sněmech, na kterých se radí jak a čím nás trápit.. Čeněk dostane kávičku a minerálku (rozuměj flašku mlíka), jedna Bosorka prezentuje a druhá zapisuje.. jenže bych nesměla mít řetěz kolem kotníku a za zády dvě sadistické otrokářky :-D  
Aj tak vás miluju.. jen nevím, kterého víc ;-)

19 marcela marcela | E-mail | 5. února 2015 v 22:18 | Reagovat

ctu si komentare a je videt ze jsou si vazne vice mene deti podobne mam prave 14 mesicniho vuka a ten je Cenkovi tak podobny az to zarazi prihoda v bazenu je jak prez kopirak nas mladej se vytrh dceri z ruk a skocil rovnyma nohama do bazenu Nevim zda si autor cte reakce a pokud ano zajimalo by me zda bude knizne dalsi pokracovani mame  prvni knihu sice ji jeste nemam doctenou ale rekla bych ze konci v prvnim Cenkove roce

20 fotruv-denik fotruv-denik | 5. února 2015 v 22:23 | Reagovat

[19]:komentare procitam. Dalsi dil se pripravuje

21 johnyital johnyital | E-mail | 4. dubna 2015 v 4:57 | Reagovat

Dobrý den, dnes jsem náhodou narazil na youtube na pořad Jana Krause, kde jste byl hostem. Zaujal jste mne natolik, že jsem si našel váš blog a celý jsem jej přečetl. No, sranda sice veliká, ale je to boj a protože jsem otcem čtyř dětí (8,11,19 a 21 let) a kolegové " v boji " si mají pomáhat (i když musím přiznat, že já tolik času jako vy, v první linii nestrávil) a protože jsem o vašich peripetiích přemýšlel, napadlo mne, že by vám mohl pomoci jeden trik ke kterému jsme se ženou dospěli až po lítých bitvách. Upozorňuji ale, že každý " malý zločinec " je svým způsobem originál a co platí na jednoho, neplatí na druhého. Ale k věci. Moje v pořadí třetí dcera je typ vzpurného dítěte, kdy představu o vzpurném dítěti je třeba ještě vynásobit třemi a máte přibližný výsledek, na víc je odolná proti celé škále obvyklých trestů s tím, že pokud trest zabere, nezabere již nikdy potom. K jejím vrcholným číslům patří rozhodnutí (s dovolením použiju vaši terminologii) nežrat a to nikdy a za žádných okolností a to ve věku zhruba tří měsíců, což znamenalo, že nám toto své rozhodnutí neměla jak sdělit. Podařilo se nám to tehdy zvrátit, i když jsme tehdy ještě nevěděli, že to je rozhodnutí, to vyplynulo až časem z kontextu jejího dalšího chování. Ve dvou letech dospěla k rozhodnutí nesrat a opět nikdy a za žádných okolností. Cesta k vítězství byla dlouhá a drsná. Samozřejmě, těch jejích mánií byla celá řada a ještě bude, protože se jí pokaždé podaří přijít s něčím novým a neotřelým, co nás pokaždě vyděsí k smrti a jako " správní "rodiče, kteří mají na paměti zdárnou výchovu své dcery, s touto mánií začneme bojovat, abychom posléze unaveni marným bojem rezignovali a povolili tlak. A najednou, po nějakém čase zjistíme, že mánie, jakoby mávnutím kouzelného proutku, zmizela. Protože jsme povolili tlak. V tom spočívá ten trik. Povolit tlak, povolit tlak na tu danou konkrétní věc (v celkové výchově naopak nesmíte povolit za žádnou cenu). Totiž, v té samé chvíli, kdy vy se smíříte s tím, že holt nezískáte cenu " rodič roku ", váš potomek zjistí že už vás s tím nevytáčí a přestane ho to bavit. Tedy snad. V každém případě i tak , nebýt " rodičem roku " je velká úleva. Tak hodně štěstí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama