Únor 2015

Čeněk stagnuje

22. února 2015 v 17:13 Fotrův deník
Jednou z výsad a radostí rodičovství je sledovat své dítě, jak prospívá, jak se rozvíjí a jak je den ode dne dokonalejším člověkem.

Tato výsada mě nějak minula, jelikož dle hesla "lépe už bylo" Čeněk svůj vývoj pojal po svém a tedy se nijak nevyvíjí. Je jisté, že Čeněk svého vrcholu dosáhl již před půl rokem a od té doby jsme zaznamenali spíše klesající trend. Ačkoliv naše dětská lékařka tvrdí, že tento útlum je u dětí častý a stává se, proto se nemáme čeho obávat, moje máma (tedy Čeňkova babička) nenechala nic náhodě a zakoupila si příručku Mladého autisty.

I přesto, že jsem rodič světové extratřídy, skutečnost, že to Čeněk už zabalil a na vývoj kašle, jsem si, abych byl upřímný, vůbec nevšiml. Když jsem s ním každý den, tak jsem si nějak zvykl na jeho průběžný stav a to, že by se tento stav měl měnit, to jsem si neuvědomil.

Oči mi otevřela až návštěva známého se svou dcerou. Byla to ona legendární mladá Soukalová, se kterou Čeněk absolvoval své první rande a které se mu tak nepovedlo, jelikož než se dostal na druhou metu, tak se posral a pak řval.

Mladá Soukalová je asi o tři měsíce starší než Čeněk, takže jsem tak nějak předpokládal, že bude umět trošku víc věcí. Ale ne o moc.

Jaké bylo mé překvapení, když ta malá holka hned ve dveřích normálně pozdravila, zeptala se mě, jak se mám a zeptala se mě, jak se můj syn jmenuje. To jsem opravdu nečekal. Pobídl jsem tedy svého syna, aby se vytáhnul a prozradil mladé Soukalové své jméno. Přiznám se, že od Čeňka jsem vůbec nic nečekal a předpoklad, že se představí, byl v rovině více než utopické. Sice jsem tak nějak doufal v zázrak, ale Čeněk nepřekvapil, místo odpovědi si vytáhnul z nosu holuba a rozetřel ho po zrcadle v předsíni. Tolik tedy k uvítání.

Děcka si šla hrát do pokojíčku a já jsem se starým Soukalem hovořil v kuchyni o životě a taky konečně o chlapáckých věcech, jako je pot, krkání a špinavý ponožky. Jakmile jsme to probrali, tak přišlo na přetřes taktéž téma děti. Starej Soukal se chlubil jak je ta jeho dcera zázračná a vyspělá. Vykládal, co všechno ovládá a prostě a jednoduše se chlubil. Ono to není tak těžké se pochlubit s dítětem někomu, kdo má doma Čeňka. Jako ten tonoucí, co se stébla chytá, jsem taktéž pokusil vychválit svého syna do nebe. Prozradil jsem starému Soukalovi, že Čeněk například ovládá orientaci v prostoru a že se pohybuje horizontálně, nikoliv vertikálně (Což teda nevím, koho jsem tím chtěl oslnit, jelikož horizontální pohyb u dětí se tak nějak předpokládá). Taktéž jsem mu to vytmavil tím, jak Čeněk umí hrát "gól" a celkově je pohybově nadaný.

Byl jsem docela v rauši a plamenně hovořil o kvalitách svého syna celkem dlouho, když tu z pokojíčku přišla mladá Soukalová, vyděšeně se na mě podívala a povídá: "pane, ten kluk ucpal skříň a je smutný". No pane jo, to jsem teda neměl ponětí, co to znamenalo, ale nevěstilo to nic dobrého.

Jakmile jsem doběhl do pokojíčku, nalezl jsem svého pohybově nadaného syna, jak se zasekl mezi skříní a zdí a bezradně se špetkou odevzdání smutně kouká do dáli. Bylo vidět, že se se svým stavem vůbec nepokusil nic udělat a jen čekal, jak to celé dopadne.

Vyprostil jsem Čeňka, který nadšeně vyběhnul, aby se záhy vrátil opět mezi zeď a skříň, kde se opět zaseknul. Byl jsem rád, že tento dvojitý úspěch starý Soukal nezaznamenal, jelikož zrovna dal dceru na nočník. Ona si normálně řekla, že chce na nočník. Co to je? To jako existuje? Čeněk si o nočník nikdy neříká.

Člověk se rád pochlubí svým dítětem, ale Čeněk moc prostoru pro vychloubání nedává. Ještě chvilku si s mladou Soukalovou hráli v pokojíčku. On žral syntetický písek a ona si Četla obrázkové knížky o zvířátkách. Když jí pak Čeněk začal mlátit hokejkou, byl čas, aby návštěva odešla. Ve dveřích jsem dostal od mladé Soukalovou pusu, řekla mi naschledanou, Čeněk kousnul starého Soukala do holeně a pak se za naší návštěvou zavřely dveře a byli jsme opět sami. Myslím, že bylo o čem přemýšlet.

To bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že vývoj našeho mladého není stoprocentní. Při projíždění videí z léta jsem dokonce zjistil, že nejenom že Čeněk se nikam neposunul, on si navíc i pohoršil. Obzvláště v orálních dovednostech značně pokulhává. Dříve byla z jeho strany vidět snaha o utváření vět a i sem tam inovativně využil některé slovo. Nyní drtivou většinu slov nahradil souhrnným "Ťuťu" a tím to hasne. Sice se pokouší sestavit věty, ale když máte v rejstříku jen slovo Ťuťu a Ne, tak se dneska moc nedomluvíte.

Nočníkové dovednosti jsou kapitolou sami pro sebe. Dříve nadějné výsledky, byly nyní zašlapány do země stejně jako Čeňkův výsledný produkt. Poslední dobou odmítá na nočníku cokoliv provádět a raději jede takzvaně na přírodno, tedy, že se vydělá na zem. Již mnohokrát dostal důvěru (tu mu dává Nataša. Já jsem u něj s důvěrou skončil dávno) a o víkendu, alespoň ráno chodí bez plínky pouze ve slipech. Většinou to stojí minimálně troje promočené slipy, než si Nataša přizná, že na důvěru ten kluk ještě není připraven.
Čeňkovu přihlášku do mensy jsme zatím odložili na neurčito, ale nevěšíme hlavu a jsme plni optimismu. Ono to přijde. Ne dnes, ne zítra ani ne pozítří. Ale jednou určitě. Nezbývá než to ukončit pozitivně a napsat: Hlavně, že ten kluk je zdravej.

Jak jsme byli krmit labutě

15. února 2015 v 16:56 Fotrův deník
Portfolio mého fotrovského rejstříku je třeba rozšiřovat a neustále flexibilně reagovat na nenadálé situace. Je nasnadě být pořád ve střehu a nebát se měnit plány z minuty na minutu. Měnit plány z minuty na minutu, to Čeněk umí velmi dobře a já se s ním vždy svezu.

Jednou jsme měli v plánu jít dopoledne k doktorovi, ale Čeněk se z ničeho nic uzdravil, takže jsme místo toho šli krmit labutě. Jako ostřílený rodič a šarlatán-amatér mám teorii, že když dítě již není nemocné, není potřeba chodit k doktorovi a Čekat v čekárně narvané cizíma fakanama, který řvou, jsou olezlý, usoplený, nemocný a čekat, až mě nějaké pokouše a já od něj chytím kurděje. Nataša je však jiný typ rodiče. Je to přehnaně starostlivý rodič a když má Čeněk večer horečku, sýpe a je malátný, hned by mě ráno hnala k doktorovi i přesto, že Čeněk po probuzení na můj přímý dotaz, jestli je zdravý, odpověděl "hmm". Potom sice začal hlasitě kašlat, ale horečku neměl, takže jsme razili na labutě.

Příprava na výpravu byla z počátku spíše rozpačitá, jelikož jsem na stůl připravil rohlík na krmení, který Čeněk hbitě s mohutným přískokem šlohnul a sežral, takže jsme vzali labutím párek a mrkev. Navíc volala Nataša, jestli jsme byli u doktora a jestli ten náš malý miláček dostal spoustu léků a jestli žije a podobně. Zalhal jsem, že doktorka říkala, že je v pořádku a byl klid. Lhát Nataše o zdravotním stavu dítěte ze mě dělá pokrokového partnera a svým způsobem i báječného člověka.

Cíl výpravy byl stanoven na menší řeku za městem, kam se dopravíme autem. Poslední dobou je jízda v autě s Čeňkem o autonehodu. Čeněk vzadu v sedačce chvilku ťuká do okénka, načež začne něco mumlat a dožaduje se mojí reakce. Já mu ale vůbec nerozumím, a ač na něj křičím, že jestli se konečně nenaučí mluvit, nejenom, že mu neodpovím, ale taky ho nevezmou na školu, půjde k lopatě a bude bydlet na ubytovně, kde ho v noci spolubydlící ubodá kvůli cigaretám šroubovákem (jsem zastáncem pozitivní motivace dítěte). I přes tuto výhružku se Čeněk zatím moc mluvit nenaučil a spíš preferuje vyřvávání několika slov (povětšinou patrně sahá k zahraničnímu dialektu, protože mu je i tak špatně rozumět).


Takže si tak jedem autem, já za volantem šálím mikrospánek (ten šálím v podstatě celý den, akorát za volantem se víc snažím), Čeněk vzadu v sedačce nejdříve něco mumlá, posléze křičí a ve finále, jelikož mu neodpovídám, tak řve. Abych se z toho nezbláznil, tak mu podám, co mám po ruce nebo v příhrádce. On si to chvíli prohlíží, následně to buď sní, zahodí nebo rozbije a začne znovu řvát. Bylo super, když byl sníh. To jsem mu udělal do auta velkou kouli ze sněhu. On byl spokojený, sníh si mačkal, potíral si s ním obličej a byl veselý. Když jsme pak dojeli na místo, tak sníh roztál, Čeněk byl mokrý a my jsme jeli zpět domů ho převléknout.

Po náročné dvacetiminutové cestě autem jsme se blížili konečně k řece. Sjel jsem z hlavní silnice na zablácenou polní cestu, kousek se projel smykem (to Čeněk zbystřel, začal tleskat a dožadoval se přídavku ve formě převrácení auta na střechu) a zastavil asi sto metrů od místa, kde mělo probíhat krmení labutí.

Čeněk vytušil, že se bude dít něco mimořádného a že do toho budou zapleteny i zvířata, po rozepnutí pásu hbitě vyskočil ze sedačky rovnou na zem do bahna, do kterého za salvy veselého a rozpustilého dětského upřímného smíchu zabořil ruce i s hlavou. Jsou situace, kdy mívám pochybnosti, jestli to ten kluk v životě někam dotáhne a případy, kdy zaboří hlavu do bahna a pak řve, protože jí nemůže vytáhnout, mezi ně určitě patří.

Opustili jsme hlavní trasu a šli jsme k labutím raději po trávě. Už je to nějaký čas, kdy Čeněk přešel z klasické chůze ke skákání, takže k labutím skákal. Jako jo, byl hodný. Držel mě za ruku, ale místo toho, aby šel, tak skákal. Já nevím, co si mám o tomto jeho vývoji myslet. Ve vzduchu se potutelně vznáší myšlenka, jestli se tehdá oné vášnivé a zásadní noci s Natašou mezi nás nějakým způsobem nenachomýtnul klokan.

Když jsme konečně došli (Čeněk doskákal) k labutím, kluk pookřál a skákal si je pohladit. V tom jsem mu samozřejmě zabránil, neboť z mé zkušenosti jsou labutě lstivé, nenávistné a rádi škodí (něco jako Čeněk). Přiblížili jsme se k nim na bezpečnou vzdálenost padesáti metrů, vytáhl jsem z kapsy tatranku, kterou Čeněk našel někde v útrobách auta a kterou jsem mu zabavil, když jí chtěl sníst i s obalem, a začalo krmení.

Jelikož jsem s kousky tatranky dohodil tak maximálně deset metrů, tyto dopadaly čtyřicet metrů od vody a labutě nechávaly zcela chladné. Chtě nechtě, museli jsme se přiblížit k labutím na dostřel.

Labutě byly očividně na lidi zvyklé a pro svůj pamlsek si chodily k nám na břeh. Nebudu chodit kolem horké kaše. Labutí se bojím. V minulosti mě jedna labuť napadla a nebylo to nic hezkého. Od té doby jim nevěřím a jsem přesvědčen, že jim nevěřím právem. Právě proto jsem byl z jejich přítomnosti více než nervózní. Labutě na mou nervozitu naprosto kašlaly a pro tatranku si drze přišly až úplně k nám.

V jednu chvíli nás dokonce obklíčily a mě bylo jasné, že je po všem. Že tady končí naše životní pouť. V duchu jsem se loučil s blízkými a spílal jsem osudu, že alespoň to nebohé dítě neušetřil, když tu rozesmáté nebohé dítě chytilo labuť za krk a začalo s ní beze špetky respektu smýkat po zemi.

Labuť, která byla asi tak třikrát větší než Čeněk, byla touto lstí naprosto konsternována a vyjma syčení, nekladla žádný odpor. Já jsem taktéž nekladl žádný odpor a pouze jsem v pomatení mysli v rozrušení a překvapení lapal po dechu a lomil rukama.

Celá tato situace, kdy já a labuť jsme se na nic nezmohli, trvala pár vteřin. Pak se labuť vzpamatovala a jala se odletět. Čeněk se jí nehodlal pustit a tím pádem se jal odletět s ní. Tento jeho plán jsem vyhodnotil jako nežádoucí, dítě jsem chytil, řval jsem na něj, aby labuť pustil, řval jsem na labuť, ať se doprdele nehýbe, že to vyřeším a tak celkově jsem byl docela hysterka.

Nakonec se dobrá věc podařila, labuť mě jenom párkrát klovla do ruky a Čeněk jí pustil. To jsem toho měl už plný zuby a zavelel jsem k odchodu s tím, že už nikdy labutě krmit nepůjdeme. Čeněk celou situaci zvládl bravurně a po pár rychlých skocích směrem k vodě záhy mizí pod hladinou.

Kristova noho! Vylovil jsem dítě z vody a prchal s ním v náručí k autu se zabijáckými labutěmi v patách (labutím jsem byl naprosto ukradený a vůbec o mě nejevily zájem, ale já jsem byl přesvědčen, že po nás jdou)

Byla zima a krásný dva stupně nad nulou. U auta jsem Čeňka vysvlékl z mokrého oblečení do naha, zabalil jsem ho do své mikiny, na ruce mu navlékl svoje ponožky, na nohy dal svoje boty, přikurtoval do autosedačky, hodil na něho svojí bundu, nastartovat auto, zapnul topení a rychle domů.

Asi po dvou metrech zběsilé jízdy jsem s autem zapadnul do bahna. To už jsem byl nejen hysterický, ale i sprostý a dalo by se říci i nepříčetný. Promrzlý mokrý dítě mi řvalo na zadním sedadle a já jsem jenom v tričku v riflích a bos pobíhal zmateně v bahně kolem auta. Když jsem asi podesáté oběhl s lamentováním kolem auta a situace se nezměnila, napadlo mě, že samo se to neudělá. V návalu nedostatku lepších nápadů jsem se pokusil auto zvednout a přenést. Kupodivu jsem s tunovým autem ani nehnul.

Naštěstí ležela opodál stará paleta. Šutrem jsem jí v rychlosti rozmlátil, vzal dvě prkýnka, narval je pod kola, nasedl do auta a tůroval jsem plyn tak dlouho, že nakonec se zadařilo a vyjeli jsme. To jsem děkoval úplně všem bohům, kteří mi přišli na mysl. Auto bylo sice celé pokryté celistvou vrstvou bahna, ale topení již topilo, dítě bylo vzadu šťastné, jelikož táta je nervní a nedaří se mu, takže se začalo blýskat na lepší časy.

Po pár minutách jízdy Čeněk zezadu zahlásil, že "e e" a pak tiše seděl a byl spokojený. Takže se Čeněk posral přímo do mé mikiny, do které jsem ho zabalil a zcela určitě znečistil i autosedačku. Parádní výlet. Protože Nataša mi zakázala krmit Čeňka pouze moukou a tedy je jeho strava vyvážená a protože jsem nemohl otevřít okénka, aby Čeněk nenastydnul, byl po zbytek cesty domů v autě nelidský zápach.

Večer, když jsme jeli i s Natašou na nákup jsem jí musel vysvětlovat, proč, když jsme jeli jenom k doktorovi máme auto celý od bahna a proč je posraná autosedačka. Výlet na krmení labutí bych tedy ohodnotil jako takový slabší průměr a jelikož všichni přežili, není vyloučeno, že výlet zopakujeme. Pořád lepší než jít na pískoviště plné cizích harantů a jejich šílených matek.

Pozdrav z mateřské dovolené

8. února 2015 v 16:56 Fotrův deník
Řehole, nevolnictví, dřina a vyčerpání, které provází člověka, jenž se stará o dítě, vychovává ho, rozvíjí a zajišťuje, aby se neutopilo v pračce (popřípadě šálí nutkání dítě v pračce utopit cíleně), se nazývá poměrně zcestným názvem "mateřská dovolená". Z tohoto dvojsloví mě nejvíce zaujalo právě to slovo "dovolená".

Říkejte mi naivko, snílku nebo zpátečníku, ale má představa opravdové dovolené se příliš neztotožňuje se stavem, kdy sedřený v mrákotách po vydatném dvouhodinovém spánku naháním po bytě dítě, které se zrovna záměrně vydělalo hned vedle nočníku, kam jsem ho v dobré víře usadil, načež si s sebou pro strýčka příhodu vzalo kousek exkrementu do ruky a toto hodlá v pokojíčku použít způsobem, který odporuje dobrým mravům.

Nicméně je třeba akceptovat nesmlouvavý diktát společnosti, který tvrdí, že to je prostě dovolená a basta. Po vzoru nadšených dovolenkářů, kteří radostně ze své dovolené v tichomoří zasílají pohled a nebo dopis přímo z pláže domů, jako takové pozdravy, aby vylíčili tu nádheru, je nasnadě, abych i já zaslal své pozdravy ze své dovolené. Mateřské dovolené:

Zdar všem. Zasílám vám pozdravy z mateřské dovolené. Mám se tu hezky. Vaří dobře. V letáku se sice chvástali, že to budu mít s polopenzí, ale zatím si tady vařím sám, tedy slovo dobře je třeba brát s rezervou. Počasí zatím vyšlo, ale pro mě je naprosto bezpředmětné, jelikož většinu času trávím na pokoji, tedy ten příslovečný východ slunce nad mou zářnou budoucností nebyl zaznamenán.

Když už jsem u toho pokoje, tak můj spolubydlící je malý, zapšklý, náladový, hyperaktivní a věčně posraný mužík, jehož hygienické návyky jsou minimálně tristní a není výjimkou jeho vyměšování prakticky kdekoliv v pokoji.

Se spolubydlícím toho nemáme moc společného. Názorově jsme se zatím nepotkali a naše životní filosofie, kdy on vidí smysl života v tom hrát "gól" a já naopak v tom pokusit se usnout za všech okolností alespoň na dvě minuty, se dokonce naprosto rozcházejí. Dokonce jsme doposud nenašli ani společné téma k hovoru. Pravděpodobně za to může jeho slabá slovní zásoba, kdy ovládá pouze slova jako "pá, bác, bum bum, babá nebo baf". Na těchto chabých základech se velmi těžko staví smysluplná konverzace. Jasně jsem před odjezdem avizoval cestovce, že nechci být na pokoji s cizincem.

Již jsem na recepci podal žádost, že bych chtěl jednolůžák a tím bych se spolubydlícího zbavil, leč nedávám si příliš naděje, že mi bude vyhověno. Naopak se hrozím toho, že pokud nebudu dostatečně ostražitý, přidělí mi hotel na pokoj dalšího, ještě menšího a uřvanějšího spolubydlícího.

Jinak pokoje jako takové, tu mají pěkné, to se musí nechat. Dokonce bych řekl, že budou i nově rekonstruované. To se však netýká našeho pokoje. Spolubydlící bude patrně nějaký typ zahraničního zhrzeného pouličního umělce, protože velmi často kreslí po zdech abstraktní umění. Dokonce někdy i hryže omítku, což bude jeden z těch nových a progresivních francouzských uměleckých směrů. Já do tohodle umění moc nevidím, ale nepřijde mi to moc hezké. Ale co já vím. Jsem jenom obyčejný prosťáček.

V rámci svého uměleckého vyjádření spolubydlící ničí i pokojové příslušenství, což z mého pohledu společnému soužití nepřidá. Navíc z nějakého důvodu k nám nechodí pokojská (ač v prospektu stálo, že pobyt je i s úklidem), takže musím uklízet sám. Spolubydlící je v tomto ohledu (ostatně jako v jakémkoliv jiném ohledu) naprosto k ničemu a tu ruku k dílu prostě nepřiloží. Několik hodin denně své dovolené tedy věnuji úklidu pokoje.

Na patře máme společenskou místnost, kde bývaly společenské hry a je tam i televize. Společenské hry tam bývaly do té doby, než se do nich opřel můj spolubydlící. Od té doby tam nejsou. V televizi běží celý den akorát Kouzelná školka s Michalem a tou jeho malou podržtaškou Františkem. Můžu zodpovědně říct, že ještě uvidím dalších pět minut, jak Michal s bezelstným úsměvem dělá z barevné izolepy letadýlko a ten skřet František řekne: "Jé, to je ale hezké letadýlko", tak někomu ublížím.

Turistický resort nabízí taktéž velkou škálu volnočasových aktivit, jako pěší túry, šnorchlování, cvičení, plážový hokej, literární kroužek nebo volejbal. Politika hotelu je však taková, že veškeré aktivity musí provozovat všichni z pokoje spolu a najednou. Tím pádem musím vše vykonávat se svým spolubydlícím.

Na pěší túry je spolubydla úplně levej. Táhne se jako smrad, pohybuje se zcela úmyslně po nevyznačených turistických trasách, kde plaší zvěř, kterou nahání a pokud jí dostihne, tahá ji za ocas. Nezřídka kdy se stává, že naprosto nepochopitelně a z ničeho nic změní směr chůze a utíká na druhou stranu. Tento jeho lajdácký přístup samozřejmě vrhá na naše společné túry stín.

Šnorchlování taktéž za moc nestojí. Nevím, kde se spolubydlící učil plavat, ale jakmile vstoupí do bazénu, jde okamžitě ke dnu a s tímto stavem nehodlá nic dělat. Prostě stojí na dně a čeká, až mu dojde vzduch. Bylo mi naznačeno hotelovým personálem, že utonutím mého spolubydlícího by pro mě dovolená v tomto resortu skončila a byl bych přesunut do méně luxusní destinace s dozorem a mřížemi v oknech. Z toho důvodu mi nezbývá, než na úkor svých zážitků ze šnorchlování, spolubydlícího držet nad vodou a pomáhat mu.

Cvičení není o nic lepší, protože spolubydlící opět vyžaduje mou asistenci a během hodinového dělání kola, kola mlýnského, jsem na sobě nepozoroval žádný svalový progres, takže to je pro mě ztráta času.
Plážový hokej se mi taktéž po pár zápasech omrzel. Spolubydlící vysypal na zem v pokoji syntetický písek z pískoviště, do něho naházel několik předmětů a do nich tříská hokejkou. Občas zařve gól a totéž očekává i ode mě. Přiznám se, že tato volnočasová aktivita mě naprosto míjí.

Jelikož spolubydlící hned v úvodu volejbalového utkání propíchl balón o špendlík na nástěnce, kam zuřivě smečoval, načež dvě hodiny v kuse řval, zbyl nám už jenom literární kroužek. Ten taky není teda žádná hitparáda. Vzhledem k jeho řekněme ne příliš valným možnostem a slabé úrovni, jsem musel hodně slevit ze svých literárních požadavků a momentálně v literárním kroužku rozebíráme knížku "Jak se učilo kachňátko plavat"

Četba je to spíše oddechová, kdy autor poetickou a hravou formou zobrazuje malé kachňátko, které nejprve neumí plavat, načež díky hodné labuti se plavat naučí. I přes svůj krátký děj, nabízí knížka řadu překvapivých zvratů a skrytých kontextů. Nejvíce mě asi nadchnul postupný vývoj hlavního protagonisty (kachňátka), kdy ze začátku plavat neumělo, ale na konci se plavat naučilo. Příběh rychle odsýpá a na každé z asi pěti stran autor nešetřil ambiciózními ilustracemi. Mezi kresbami nechybí jak kachňátko, tak ani labuť nebo žába.

Spolubydlící však knížku označil za náročnou, kdy na každé stránce je "babá" (v jeho řeči to znamená patrně pes) a tím nad ní zlomil hůl. Zřejmě bude potřeba ještě slevit z nároků a sáhnout například po nafukovacím leporelu s krtečkem.
Jak vidíte, tak dovolenou si zatím celkem užívám. Co je taktéž dobré, tak je to, že má dovolená je stále plně hrazena mým zaměstnavatelem. Za pár měsíců mi však dovolenou přestane zaměstnavatel proplácet, i když do jejího konce zbývá minimálně rok. To pak bude asi náročnější, tak se nebojte mi poslat balíček s hotovostí.

Pevně věřím, že hotel vyhoví mému požadavku na jednolůžkový pokoj. Jakmile se zbavím svého spolubydlícího, bude to teprve dovolená se vším všudy.

Mějte se hezky a napište, jak doma. Mě se tady pobyt pomalu krátí a za rok jedu domů.

P.S. Koupil jsem zde nějaké hezké suvenýry, že bych vám je přivezl, ale spolubydlící je zničil a jeden dokonce sežral, takže nic.

Pět věcí, ze kterých mi na mateřský jebne

1. února 2015 v 16:48 Fotrův deník
ateřská dovolená není žádnou procházkou růžovým sadem. To ani zdaleka. Když už by to měla být procházka, tak jedině procházka bez jedné nohy uprostřed minového pole s pianem a nebo trezorem, který táhnete na hřbetě (piano nebo trezor je metaforou pro dítě, čehož se jistě čtenář dovtípí).

Ale abych nebyl tak úplně nespravedlivý a neupřímný, tak mateřská dovolená má samozřejmě i pěkné chvilky. Já bych to tak nějak kulantně shrnul, že hezké chvilky jsou, když Čeněk spí a ty nehezké, když je vzhůru. To si myslím, je fér.

Některé ty méně hezké chvilky, jsou natolik méně hezky intenzivní, že v jejich průběhu mívám stavy, kdy mi na čele praskají konstantně žilky (jednoho krásného dne mi praskne oko), jsem nevrlý, rudnu a jsem opravdu velmi blízko rodinné tragédii. Ostatně jak vědci posouvají na hodinách lidstva ručičku stále blíže k dvanácté hodině, což symbolizuje blížící se zánik civilizace, tak já to mám podobně, leč v menším měřítku. Lidstvo je aktuálně tři minuty od zániku a já jsem dvě minuty od kriminálu.

Myslím, že by bylo záhodno všechny mé bolístky shrnout, vyhodnotit, vyvodit z nich závěry a hlavně sestavit top pět těch nejhorších:

1. Návštěva úřadů
- Do této kategorie patří nejen úřady ale například i doktor, pošta a všechno, kde se musí čekat spolu s dalšími lidmi. Podmínkou je větší místnost, nejlépe vytopená k padesáti stupňům Celsia, takže z člověka řine pot jen o místnost zavadí pohledem, davy lidí čekající ve frontě a navíc několik nerudných jedinců, kteří dští síru. Jo a taky minimálně jeden pomalý důchodce, který všechno zdržuje.

Už během příchodu do místnosti Čeněk zbystří, ukáže ukazováčkem směrem ven a opatrně se zeptá: "pá"? Na jeho otázku, zda, když jsme teď přišli, tak okamžitě půjdeme opět pryč, odpovím, že pá nejdeme. To ho samozřejmě moc neuklidní a začne se ošívat. Poslední dobou jsme natolik mazáci, že chodíme už bez kočárku. Je to sice známka pokroku (možná i taková známka punku), ale má to i své stinné stránky. Když byl Čeněk v kočárku, tak byl přikurtovaný, a pokud se hlasitě dovolával naplnění svých požadavků, hodil jsem přes něj deku a bylo. Protože ale v kočárku už není, chvilku se zvídavě prochází davem lidí, načež shledá dav nezajímavým a jde tedy "pá" sám beze mě. To potom vybíhám z fronty a následuje hon.

Po pár minutách, kdy Čeňka pevně držím, se tento snaží vykroutit, padá na zem, řve a dělá ostudu. Docela často přispěchá nějaký přemotivovaný chytrák, nejlépe žena za zenitem, s radou, jak mám vychovávat své dítě. Vyžilé ženě většinou asistuje nerudný muž, který nadává, ať si to dítě zklidním. Zajímavé je, že všichni mají hubu plnou keců, ale před sebe mě ještě nikdy nikdo nepustil. To kdybych byl mladá vnadná matka, to by se mohli přetrhnout.

Nakonec to dopadá tak, že jsem celý rudý vzteky, zpocený, Čeněk už má vyloženě záchvat (je taktéž rudý a zpocený), že chce pá, do toho ženská vypráví, jak to ona dělala s jejíma faganama a do toho nerudný muž, kterému už vzteky teče pěna z uší a očí sahaje po něčem ostrém, zatímco šálí mrtvici, hystericky piští, ať už je to dítě zticha. Jsa jednou nohou v blázinci z posledních sil Čeňka seřežu, což motivuje další chytráky, kteří mi nadávají a vyhrožují sociálkou. Na úřadech to mám rád.

2. Dudák
- Čeněk má dudák výhradně na spaní. Je to něco, na co jsem hrdý. Tedy, že jsem jeho závislost dokázal takto omezit. Nicméně bez dudáka zatím neusne. Když neusne on, neusnu ani já. Když nespím já, jsem smutný, unavený a mám splín.
Velmi častý jev je, že během dne si Čeněk dudák někam schová a má radost z toho, když ho večer usilovně hledám po celém bytě. Je to dobrák.

Čeněk umí taktéž majstrštik a to, když dudáka ztratí ve spánku, pak se vzbudí a řve. Ve tři ráno neznám nic lepšího než za zvuku řvoucího dítěte hledat po tmě dudáka. Kdybych si rozsvítil, vzbudil bych Natašu. To by potom řvalo dítě i Nataša.
Už asi dvakrát se stalo, že jsem v noci dudáka nenašel. Čeněk ho buď sežral a nebo se k nám vloupal pán s hákem místo ruky, dudáka uloupil a zase odešel. Na každý pád jsem byl vyslán Natašou do města, ať se bez dudáku nevracím. Ve tři ráno jsem si připadal jako v pohádce Dvanáct měsíčků, kdy byla Maruška poslána v zimě pro jahody.

Autem jsem zajel na konec města, kde bydlí známý, který má taktéž malé dítě. Naprosto bez skrupulí jsem o půl čtvrté zazvonil. Chvilku se nic nedělo, ale nakonec se ve druhém patře rozsvítilo, otevřelo se okno a z něho vykouknul za zvuku řvoucího dítěte ospalý muž. Ještě než se na cokoliv zmohl, přes otevřené okno zaznělo od jeho ženy: "Co je to o půl čtvrtý za debila?". To jsem si uvědomil, že nejdu vhod. Známý mi po mém kratším vysvětlení hodil jeden z náhradních dudáků, poděkoval mi, že teď už dítě neusne a já jel domů.

Před čtvrtou dostal Čeněk dudáka, ve čtyři usnul a o půl páté řev. Dudáka opět ztratil.

3. Autosedačka
- Ve své podstatě působí autosedačka nevinně. Nikomu nic neudělala, jen si tak v autě existuje. Já ji ale nesnáším. V ideálním světě by to fungovalo tak, že Čeňka usadím do sedačky, ten nehybně sedí a usmívá se, na můj povel dá ruce nahoru, já ho zajistím přídavným madlem a nakonec ho připevním pásem. V ideálním světě se však nevyskytuju, takže Čeňka usadím do sedačky, ten okamžitě seskočí a tíhne k tomu, že se vydá pěšky. Když ho do sedačky přimáčknu a pevně ho držím jednou rukou, je velmi obtížné druhou rukou Čeňka zajistit madlem, zvlášť, když na můj povel, ať dá ruce nahoru, těmito zběsile máchá před sebou.

To je čas zapojit i hlavu. Takže jednou rukou držím Čeňka v sedačce, hlavou mu držím ruce nahoře a druhou rukou umísťuju madlo. Pokud bych měl dvojčata, musel bych zapojit ještě nohy.

Jakmile s vypětím všech sil madlo umístím, tam kam mám, je třeba ho ukotvit pásem. Když se nakloním přes Čeňka ve snaze vzít pás, Čeněk mi začne cíleně škodit. Rozepíná mi zip u bundy, tahá mě za ucho a škube vlasy. Než nahmatám pás, tak si Čeněk madlo shodí, sesune se ze sedačky a opět jde pěšky.

Jednoho krásného dne toho malýho sígra hodím do kufru a bude pokoj. To by se pak jezdilo autem o dost lépe. Jenomže on by v tom kufru něco zničil.

4. Výtah
Do třináctého patra to po schodem s Čeňkem nedám. (Co si to nalhávám. Nedal bych to ani bez Čeňka). Proto musíme jezdit výtahem. Jízda výtahem je nekonečná. Čeněk se nudí, olizuje stěny a hlavně musí namačkat všechny čudlíky, jinak se stane neštěstí. Tím pádem jak idioti vymetáme každé patro, protože si to tak Čeněk přál. Z toho důvodu k nám v nějakém patře vždycky někdo přistoupí. Sice si s námi, ač chtěl jet dolů, projede směrem nahoru ještě všechny patra, ale zase má většinou spoustu rad, jak mám vychovávat dítě. A to je vždycky dobře. Lidí, kteří mi radí, jak vychovávat, není nikdy dost. Na ty já mám náladu vždy.

5. Hrát "gól"
- Jak jsem byl ze začátku nadšený, že Čeněk tíhne ke sportu, tedy z něho nebude vyžraný buřt, který sedí celý den u počítače a který bude do padesáti let panic, tak poslední dobou mé nadšení uvadá. Hra na "gól" se již zařadila do zlatého fondu volnočasových aktivit, kdy Čeněk pobíhá s hokejkou po bytě a snaží se hrát hokej s čímkoliv, co mu přijde pod ruku. Jelikož je "gól" týmová hra, musím já s malou hokejkou v ruce pobíhat za ním a pokud mi něčím přihraje, ihned musím pálit a vsítit krásný gól. Po pěti hodinách hraní již těch vsítěných krásných gólů z mé strany moc není a tato bohulibá hra se pro mě mění v upřímný boj o mé duševní zdraví.

Od gólu totiž není úniku. Nemám se kam schovat. Všude budu nalezen a bude mi přihráno například kolíčkem nebo ponožkou, načež musím tímto vystřelit kamsi v dál, zajásat gól a Čeněk přispěchá se se mnou obejmout, protože tak to hokejisti dělají. A pořád dokola.

6. Čeněk
- Šestá bonusová položka v top pětce nepatří nikomu jinému, než mému uzlíčku štěstí, radosti a pohody Čeňkovi. Podle mě by bylo krátkozraké ho vynechat ze seznamu, protože za prvé bez něho by žádný seznam nebyl a za druhé není na světě nic, z čeho by mě jeblo více než z Čeňka. Možná ještě z Nataši, když se přepne do uklízecího módu. To pak jede přes mrtvoly.