Březen 2015

Máme novou postel

29. března 2015 v 18:07 Fotrův deník
Člověk by řekl, že taková banalita, jakou je nová postel, nemůže takovýho protřelýho rodiče, opatrovníka, aktivního managera domácích prací a supportu výchovy (přidávám si záměrně dobře znějící přívlastky, abych se cítil důležitě) rozhodit. Nicméně opak je pravdou a měl jsem to tušit. Vždyť i lehký vánek dokáže rozhodit ten můj na vratkých základech stojící status quo.

Vše začalo nevinně. Nataša, která již dávno zahnízdila, zatoužila po úpravě hnízdiště. Chodila po bytě a nahlas přemýšlela, co je potřeba upravit, předělat, vyhodit a posléze znovu zakoupit. Její tažení po bytě zakončila významným pohledem na mě, jak ztrhaný v propoceném triku a špagetou ve vlasech těžce oddechuju na posteli. Dlouze se zamyslela a mě bylo jasné, že přemýšlí o tom, že upraví a nebo rovnou vyhodí mě. Co si budu nalhávat, nepůsobil jsem reprezentativně.

No a potom, jakmile si to dostatečně promyslela, zvedla ruku a ukazováčkem ukázala mým směrem. Signál byl jasný. Jsem opotřebovaný, nevýkonný, zastaralý a proto zde již pro mě není místo. Chápu a uznávám. Bez protestů jsem tiše odcházel do předsíně sbalit si svých několik málo věcí s vizí toho, že odcházím. Bydlet budu asi v parku nebo v autě. Ještě uvidím.
Nicméně Nataša mě zastavila a upozornila mě, že kam si to kráčím, že měla na mysli postel. Ano. Bylo potřeba koupit novou postel. Nějakou super báječnou, drahou a obří, aby, až z ní Čeněk spadne (a to se stane), netrpěl.

A tak se taktéž stalo. Dítě jsme uložili u našich a jeli nakoupit postel. Byl to pro mě velký zážitek. Když jste celý den s dítětem a největší odvaz je, když jdete koupit dva rohlíky, tak nákup postele se rovná minimálně dovolené někde v tropech.

Ve velkém nákupním středisku s nábytkem, propukly u Nataši lovecké pudy. Zběsile pobíhala mezi nábytkem, všechno komentovala, všude si lehala, na všechno sahala a byla jako malé dítě v cukrárně po zavíračce. Já jsem byl naopak jako diabetik v cukrárně po zavíračce. Vystrašený a nedůvěřivý.

Je zajímavé, že, ač vždy tvrdí, že si mého názoru váží a veškerá rozhodnutí děláme společně, vždycky tak nějak vyplyne ze situace to, že je po jejím. Ani zde tomu nebylo jinak. Jasně jsem řekl, že chci nějakou decentní, kultivovanou a nízkou postel, která se bude dobře stěhovat a hlavně skládat. Nataša zase toužila po okázalé mohutné krávě, na kterou je potřeba se vyškrábat žebříkem a když člověk ráno prudce vstane, praští se hlavou o strop.

Já jsem chtěl měkkou matraci, jelikož na měkké matraci se mi lépe spí a připadám si v bezpečí. Jako bych spal na obláčku a svět by byl prosluněný paprsky slunce a notnou dávkou lásky a porozumění.

Nataša chtěla matraci tvrdou jako beton, abych si na ní během spánku zlomil vaz, a nebo si ve spánku při převalení zlomil několik žeber.

Bylo proto třeba najít průsečík společných kritérií a zvolit přijatelný kompromis. Tím pádem jsme zakoupili okázalou, mohutnou a vysokou postel spolu s matrací, na které by se dal ukout meč a na kterou musíte usedat obezřetně, abyste si nepoškodili kostrč.

Ale abych Nataše nekřivdil, tak jako takovou úlitbu, abych měl pocit, že může být po mém, jsem mohl vybrat žárovky do lampiček.

Postel nám přivezli asi po měsíci v deseti krabicích a já se mohl s chutí vrhnout na skládání. Skládat postel s dítětem, které při první příležitosti ztratí návod, je stresující. Čeněk byl velmi zvídavý mladý muž, obcházel krabice, rozhazoval mi nářadí (mám kladívko, šroubovák a izolepu. Nic víc nemám) a cítil se dotčeně, když jsem mu zakázal mi pomáhat. Jeho pomoc spočívala v tom, že kladivem nejdřív mlátil do krabic, načež s ním rozflákal zrcadlo v předsíni. S ním to fakt nešlo. Když jsem začal montovat dva díly k sobě, otravoval, že chce bumbum. Když jsem ty dva díly od sebe zase rozdělával, jelikož k sobě být smontované neměly, přitáhl knížku a chtěl číst. To fakt nebyla přijatelná atmosféra na práci. Ztracený návod, kusy postele rozházené po bytě, nářadí bůhví kde, šroubky nasypané v botě a dítě, která přitáhlo hokejky a uprostřed toho všeho začalo hrát hokej, to bylo na mě moc.

Ukecal jsem svou mámu s tím, že Čeněk se změnil, že šel do sebe a už je hodný, jsem ho k ní umístil na noc, abych mohl postel sestavit. Ona nebyla jiná možnost. Nataša naší starou postel ten den prodala a pokud bych jí nepostavil, spali bysme na zemi.

Když Nataša dorazila z práce, hned mi vyhubovala, cože to ještě není postavené. Když jsem jí řekl, že kdyby nekupovala tuhle debilní obří krávou, ale lehkou postel, co jsem chtěl já, tak ta by už dávno postavená byla. I zastyděla se Nataša a přiložila ruku k dílu. Když mi asi po sté stojíc se založenýma rukama opodál řekla, že to dělám špatně a ona by to takhle nedělala, poslal jsem jí do pokojíčku žehlit. Ano až tak jsem si dupnul.

Postel jsem toho večere složit nedokázal, takže když jsem v noci dožehlil, spalo se na zemi. Přiznám se, že při pohledu na zkroucenou Natašu, jak spí na kartonu z krabice od postele, jsem cítil takové malé zadostiučinění.

Druhého dne z rána se mi podařilo najít návod a s pomocí souseda se dobrá věc podařila. Postel byla sestavena.
No tak máme doma novou postel. Čeněk je z toho úplně rozhozenej. Je to malý zpátečník a velmi konzervativní jedinec, který nemá rád změny a není schopen se jim přizpůsobit. Díky posteli, která zabírá půlku obýváku, jsme museli přeskupit nábytek. Toto Čeněk není schopen akceptovat a pohybuje se po místnosti v trajektorii, kterou měl najetou z dřívějška. V jeho trajektorii mu však nyní stojí křeslo a stůl, do kterých zmateně naráží a pak má bebí a já mu to musím foukat. Taktéž nemůže pochopit, že na novou postel se už nedokáže vydrápat, protože je příliš vysoká a když ho tam dám já, tak zase odmítá akceptovat, že z ní nemůže skákat na zem, jelikož se rozmázne na podlaze. Tím pádem trávím nyní nově celý den tím, že konejším zraněné dítě.

Hlavou se mi honí nové podněty a myšlenky. Když dopoledne již po sté pofoukávám Čeňkovi bebí a znaveně upadávám do postele, přičemž si díky betonové matraci vyrážím dech, napadá mě, že to s tou postelí byl zase jednou velký úspěch.

Čeněk znovu v Aquacentru. Tentokrát už naposled.

25. března 2015 v 14:11
Pokaždé, když se synem navštívíme aquacentrum, říkám si, že to bylo naposled, protože ten malý neřád vždycky něco vyvede a já na tohle nemám nervy. Nicméně i přes značnou část nepříjemných událostí, navštěvujeme aquacentrum i nadále. Tentokrát to však bylo opravdu naposled. To je bez debat.

Celý průběh aquacentrování probíhal nezvykle v poklidu. Čeněk se aktivně zúčastnil svého průběžného tonutí, občas si zavýskal slastí a sem tam se nalemtal vody a pak se poblil. Takové až nezvyklé pianko. Bylo jasné, že se něco chystá.

No a taky že jo. Po hodině a půl jsme zavítali do šaten a jali se převléknout a jet domů. V tu chvíli jsem se cítil velmi pozitivně, neboť kdykoliv, když Čeněk neudělá ostudu, nepoškodí cizí dítě nebo něco nerozbije, jsem tomu rád a mám dobrou náladu.

V místním aquacentru jsou smíšené šatny, protože je patrně aquacentrum děsně moderní a trendy. Tím pádem se zde každý pohybuje velmi obezřetně, nikomu nevěří a snaží se převléknout co nejvíce rychle, tajně a urychleně vypadnout.

I já jsem byl velmi nervózní, že by někdo byť koutkem oka zahlédl mé nahé tělo. Za prvé voda v bazénu byla studená a toto bych asi nikomu nevysvětlil a za druhé ač jsem aktivně nerodil, tak jsem zatím stále neshodil těhotenská kila. Na šmíráky tím pádem nejsem vůbec zvědavý.

Položil jsem Čeňka na zem vedle skříňky a ten malý sígr okamžitě využil situace a zdrhal směrem ven. Je nutno podotknou, že nakolik je to dítě drobné, je rychlé. Dohonil jsem ho až po několika metrech, kdy se snažil uniknout z prostor šatny.

A tady vyvstal problém. Dítě mělo zdrhací náladu a bylo velmi komplikované převléknout rychle sebe, aniž bych se nestal zvráceným cílem potulného voyera, kterých je zde jistě požehnaně a zároveň, udržet dítě v budově.

Přišlápl jsem tedy dítě něžně jednou nohou ke zdi, stál na druhé noze a rukama vyházel oblečení ze skříně. Dítě se svíjelo, kousalo, bylo hysterické, až se mu podařilo vysmeknout a suverénním během zamířilo vstříc velkému světu tam venku.

Opět jsem dítě na poslední chvíli odchytil a bez dalšího otálení jsme zamířili do převlékacích kabinek, kde jsem nás uzamknul. Čeněk se sice snažil zámek odemknout a znovu uniknout, leč to se mu nepodařilo. Vypadalo to, že jsem vyhrál, ale to byla chyba. Já totiž nikdy nevyhrávám. Čeněk si kabinku zevnitř důležitě obhlédnul, pak rychle skočil na zem a dveře kabinky podlezl. Nebyl čas zjišťovat, jak se pod dveře mohl vejít, musel jsem si rychle obléknout trenky (byl jsem toho času aktuálně nahatý), odemknout a vyběhnout za dítětem.

Kluk měl už solidní náskok a podařilo se mu vyběhnout z šaten přes turnikety pokladny až ven před budovu. Životním během jsem vysprintoval v trenkách z šaten, gazelím skokem přeskočil turnikety, přičemž jsem si v návalu přegazelování nečekaným pohybem roztrhnul trenýrky na zadku a dítě dostihnul, než nahaté zmizelo na parkovišti.

Vítězně s holou prdelí třímaje dítě jsem šel zpět do šaten, leč zde nastal problém. Paní pokladní mě bez čipu nechtěla pustit přes turniket a nařkla mě, že si vymýšlím a že se tam chci dostat zadarmo:

"To si pane musíte koupit vstupenku. Jinak vás tam nepustím. To by mohl říct každý, že se tam vrací"

"Kristova noho, vypadám na to, že jsem sem přijel jenom v trenkách s nahatým dítětem? Já mám věci vevnitř" Kontroval jsem logikou.

Na logiku však nebyl čas ani prostor, jelikož baba u pokladny brala svou práci očividně velmi vážně a s vidinou ocenění zaměstnance měsíce hodlala bránit vstup vlastním tělem. Jelikož jsem měl nervy hodně na pochodu, už to vypadalo, že bábu, která byla tak o polovinu menší než já a tvářila se, že je připravena na ultimátní souboj na život a na smrt prostě vezmu a zahodím, ale naštěstí se mě zastali lidé ve frontě, kteří potvrdili mou verzi příběhu.

Bylo to takové mé malé vítězství. Bába mě pustila přes turniket a já jsem vítězně s holým zadkem odkráčel v dál.

Vítězství to bylo však jen malé, jelikož Čeněk byl nahatý, já v trenýrkách a nevypadalo to, že zde někdo dneska bude oblečen. Čeněk pořád zdrhal a když jsem ho seřezal, tak řval a zdrhal stejně. Jelikož zjistil, jak z kabinky zdrhnout, tato varianta padla.

A pak mě to napadlo. Vyndal jsem si z boty tkaničku a přivázal jsem Čeňka za nohu k lavici. Otec roku. Čeněk chvíli řval a pak si začal jako krysa přehryzávat nohu. To mi bylo jedno, jelikož jsem měl chvilku času začít se oblékat. Chvilka nepozornosti, pak se ohlédnu a Čeněk zdrhá ven a táhne za sebou lavici. Neuvěřitelné.
I se mi ho zželelo, rozvázal jsem ho, pevně ho držel a snažil se ho obléknout. Bylo to, jako byste se snažili nasranému rosomákovi uplést copánky. Má trpělivost docházela po kilech a blížil jsem se k fázi, kdy dítě zamknu do skříňky a budu dělat, že jsem nikdy žádné neměl. No a potom z rozhlasu zahlásili požární poplach a evakuaci budovy. To už jsem se pouze odevzdaně pousmál, udělal jsem si prstem přes rty několikrát "brm brm brm", vzal nahaté dítě, oblékl ho do igelitové tašky a šlo se do auta. Do aquacentra už nikdy nepáchnu.

Mateřská je mnohdy o hubu

22. března 2015 v 19:11 Fotrův deník

Existuje celá řada ochranných pomůcek pro děti, mající za úkol udržet dítě při životě a omezit jeho zranění na minimum. Jsou to různé plastové krytky na rohy, zámky na skříně, lednice a podobně. Jsou to taktéž protiskluzové ponožky, zábrany u postelí, aby dítě v noci nespadlo a tak dále. Prostě je toho děsně moc.

No a já se ptám, existuje nějaká ochranná pomůcka pro rodiče? Samozřejmě, že neexistuje, jelikož na rodiče se kašle a společnost v poklidu přihlíží, jak se postupně opotřebovávají, rozbíjí, až jsou nakonec zcela nefunkční a jsou odstaveni z provozu. A to je smutné. Samozřejmě, že mnohé napadne, že ochrana pro rodiče existuje a je to ochrana ze všech ochran nejvíce ochranářská. Jedná se o kondom. Tento typ ochrany ale není v případě rodičovství již na pořadu dne. Pakliže dítě už ve čtyři ráno pobíhá s dřevěným kladívkem po bytě a se smíchem rozbíjí skleničky, rodič si kondom tak maximálně může navlíknout na hlavu a slastně a bezelstně se s dobrým pocitem udusit.

Už jsem se dříve zmiňoval o tom, že náš byt není pro dítě bezpečný. Po nějakém čase tuto myšlenku aktualizuju a zcela upřímně tvrdím, že náš byt není bezpečný pro mě.

Čeněk je velmi aktivní až hyperaktivní (on je dokonce víc než hyperaktivní, je totiž turboaktivní) a proto mu mnohdy nestačím. Já mu tedy nestačím nikdy. Po víc než roce na mateřský jsem ve stavu, kdy bych nestačil ani vilejšům (jak fyzicky tak intelektuálně). Ale snažím se a myslím si, že o tom mateřská je. O tom se snažit.

Kluk v rámci své přebujelé aktivity doma udělá něco, co udělat nesmí, jelikož jsem mu to zakázal, podívá se na mě, jestli jsem tu jeho mohutnou revoltu zaznamenal a pokud ano, začne se smát a zdrhá z místnosti. No a protože má hustopřísný protiskluzový ponožky, tak na kluzké plovoucí podlaze, i přesto, že běhá jako (homosexuálové prominou) připodělaná afektovaná buzna, co háže rukama ze stran na stranu a vypadá, že se každou chvíli musí převrátit, pokaždé bez problémů uteče.

Zatímco já, chudák mající obyčejné ponožky maximálně tak s dírou na patě či palci, během mohutného pronásledování mladého revolucionáře uprostřed prudkého běhu většinou v zatáčce uklouznu, vezmu první o dveře a následně odevzdaně upadávám na ostré předměty či na rohy nábytku. Často uklouznu na podlaze jen tak. Protože si to zasloužím.

A nejen za pokus o výchovu syna bývám potrestán. Po zásluze bývám zraněn i při projevu lásky a rodičovských citů. Pokud se k synovi shýbnu s tím, že ho vezmu do náruče a pomazlím se s ním, tak je takové nepsané pravidlo, že jakmile ho vezmu a chci se s ním narovnat, vždy se křápnu hlavou o kliku dveří a pak těch projevů lásky a rodičovských citů moc není, jelikož to většinou zařvu bolestí, prohodím pár nemístných slov, za které půjdu rovnou do peklíčka, dítě odhodím a jdu si po svých se litovat. Pravděpodobně máme doma moc klik a tyto je třeba omezit.

V noci je náš byt neprůchodný. Respektive průchodný je, ale je velká pravděpodobnost že pokud někdo bude byt procházet po tmě, zemře nehezkou smrtí, popřípadě se minimálně zraní o poházené předměty.

No a potom tu máme malý látkový domeček, kde Čeněk občas přebývá. Já mu říkám dům hrůzy. V domečku Čeněk vyžaduje mou přítomnost a chce, abych mu četl nějakou z hodnotných dětských knížek. Domeček je postaven hned vedle topení, protože jinam se už prostě nevejde, takže konstantně je uvnitř tak sedmdesát stupňů, po stěnách ztékají krůpěje zkondenzované vody a kousky zkondenzovaného mě. To ale není to nejhorší. Nejhorší je, že domeček není stavěný pro dospělého člověka, jeho výška je nevalná, takže v něm musím mít hlavu ukloněnou na stranu. Pokud si čteme hodinu knížku o kačence a jak ta kačenka hezky plave, papá a raduje se s přáteli, labutí, žábou a rybou, nejen, že cítím vyloženě fyzickou nenávist vůči všem kačenkám světa, ale taktéž se mi zablokuje krční páteř a já se v bolestech a promočený potem vypotácím z domu hrůzy ven, kde upadávám na podlahu a kroutím se v poslední agónii, zatímco dítě v domečku řve, protože jsme knížku nečetli třistakrát po sobě, ale jenom dvěstě padesátkrát.

Už jsem zmínil zábrany na postel, které brání dítěti, aby spadlo z postele. To je tak trochu schizofrenní. Když Čeňka uspávám v jeho posteli, která zábrany má a když se mi ho nějakou shodou okolností podaří uspat, tak se při výstupu z postele o tyto zábrany pokaždé přerazím. Buď u ně zakopnu a nebo si mezi ně zaklínil nějakou končetinu. To jsem pak vzteklý, začnu do nich kopat a dítě se vzbudí.

Na druhou stranu u naší postele s Natašou zábrany nemáme a pokud s námi Čeněk spí (spí s námi skoro pořád), tak si uzurpuje svůj prostor tím, že mě postupně zkopává z postele, kterou většinou v nočních hodinách opouštím volným pádem na zem. Zde bych zábrany naopak ocenil.

Samotné hračky nejsou taktéž dvakrát bezpečné. Jakýkoliv předmět dokáže Čeněk obratně přetavit ve zbraň, kterou mě v nestřeženém okamžiku ohrozí. Mlátit se dá čímkoliv a invenci se meze nekladou. Čeněk mě umí praštit do nosu až sto dvaceti různými předměty a to včetně samotným domem hrůzy. Jeho nízká váha a bezproblémová uchopitelnost svádí dítě k tomu, přenášet ho po pokoji a někdy s ním mlátit o zeď. Když si na chvilku schrupnete v pokojíčku na zemi a dostanete ve spánku ránu do obličeje domem, hodně vás to změní a donutí k zamyšlení.
To všechno jsou pouze některé druhy fyzického ohrožení, které mě, coby rodiči, doma hrozí. Vedle těch fyzických jsou samozřejmě mnohdy horší ty duševní. Duševní bebíčka na mateřské dovolené jdou ruku v ruce s těmi fyzickými a takový nevyspalý, na podlahu upadnuvší, domem zmlácený zklíčený rodič pomalu ztrácí ten životní elán i vyhlídky do budoucna. Ono je obtížné říci, jestli je horší fyzická bolest nebo ta duševní. Na druhou stranu rány čas zahojí, ale spánkový deficit už nedoženu nikdy.

Soumrak občasného klidu aneb Čeňka nikdo nechce

15. března 2015 v 17:40 Fotrův deník
Byl to takový můj přístav naděje. Po nekonečném týdnu, kdy ve čtvrtek jsem průběžně přeměřoval Čeňka metrem, jestli se ještě vejde do babyboxu a v pátek jsem si na metru udělal hezkou smyčku a tento pověsil na trám ve sklepě s tím, že si to tentokrát opravdu už hodím, nastala sobota a to byl čas velké slávy. Byl to vrchol týdne a jediný můj životní cíl. Čeněk si sbalil svých pět švestek a táhnul na noc k jedné z babiček.

Jakmile Čeněk opustil své stanoviště a my s Natašou jsme se ocitli na jeden den doma sami, byl to nepopsatelný pocit. Návaly euforie střídaly ohňostroje radosti. V dobrém rozmaru jsme se smáli, plácali se navzájem po zádech a hecovali v tom, kdo bude veselejší.

Celý pocit radosti a zadostiučinění okořeněný o společné veselí trval tak do deseti minut. Pak se šlo uklízet.

Doma se uklízí jednou týdně. Mám na mysli generální úklid, protože průběžný úklid, kdy během dne uklidím například hrnce ze země do kuchyňské linky, načež je Čeněk znovu vyndá a tak pořád dokola a já jsem potom nepříjemný, křičím, hulákám a šálím myšlenky na to, abych to dítě v tom hrnci uvařil, ten se tak úplně nepočítá.

Uklidit ten naprosto nechutný a vybydlený byt po týdnu užívání je celkem náročná záležitost. I když syntetický písek jsme již dávno s pocitem zadostiučinění vyhodili, pořád se u nás písek kumuluje. Mám teorii, že v noci k nám chodí pískový skřítek (ano, po víc než roce na mateřské jsem začal věřit na skřítky, na bubáky a na taneční hrátky s Honzou Onderem), který po bytě rozmístí vychytrale několik kilo písku. Když už je tady, tak Čeňkovi schová dudáka někam, kde ho budu hledat půl hodiny, a vzbudí Čeňka.

Vedle písku je tu samozřejmě i jiný nepořádek, který je třeba vyřešit, ať už to je například neumyté nádobí nebo mrtvý vrabec, kterého Čeněk dotáhl z venku a který je kačenka, která dělá "ka ka". (A to si nedělám srandu. Ten jeden malá nevycválaná věc fakt dotáhnul jednou domů chcíplýho vrabce. Strčil si ho do kapsy a propašoval do pokojíku)

Já se úklidu nebojím. Naopak. U něj se dá hezky relaxovat, ostatně jako u čehokoliv jiného, když dítě není v dosahu. Uklízení je takový můj malý rituál, kdy nabírám psychickou sílu. Nic na tom nezmění ani Nataša, která mi říká, jak mám uklízet, přičemž mě sleduje a následně mi oznámí, že jsem to uklidil špatně a ať to uklidím znovu a lépe. Běžný člověk by se samozřejmě začal dohadovat a namítal, že on uklidil dobře a že její nároky jsou nesplnitelné, ale to není nic pro mě. Ještě několikrát to uklidím podle Nataši špatně, načež mě pošle uklízet něco jiného a uklidí to sama a lépe. S Natašou v zádech, která bedlivě sleduje můj uklízecí výkon a čeká na mé klopýtnutí, strávím poklidné odpoledne. Večer se jde brzo spát, a pokud Nataša vyhodnotí, že jsem uklidil dobře, bude i sex. Jestliže jsem při úklidu lelkoval a nedosahoval dobrých výkonů, musím o sex škemrat a je to tak padesát na padesát. Jestliže jsem uklidil vyloženě špatně a Nataša mi během úklidu dala dvě napomenutí (První napomenutí znamená, že jsem něco udělal špatně a mám to udělat znovu a lépe. Druhé napomenutí znamená, že jsem to znovu udělal špatně, takže se mám dekovat, uklidí to ona a pak je na mě nasraná, že ona musí uklízet a já si válím šunky), nemá cenu o sex ani škemrat a jde se rovnou spát.

Ráno se vyspíme do růžova a život je krásný. Po obědě si sice musíme zajet pro toho malého sígra, ale ty vzpomínky na vyspání, ty nám už nikdo nevezme.

No a pak se něco stalo. Něco, co změnilo úplně všechno.

Babičky nám začaly Čeňka předčasně vracet a pak ho už na noc nechtěly vůbec. To byla blamáž globálních rozměrů. To jsme si s Natašou pobrečeli. To bylo neštěstí.

Jak se to mohlo stát? Inu ono se to dalo tak nějak čekat. U Našich Čeněk pozbyl veškerých zábran a choval se tam jako doma, čili strašně. Můj otec se ho z počátku snažil vést k hokeji, tedy mu obstaral malé hokejky, malý puk a obývák upravil, aby připomínal zimní stadion. Jeho hokejové "tréninky" nahrával na dvě statické kamery a jednu držel v ruce. Materiál z tréninku posléze sestříhal a vždy večer před spaním si ho s Čeňkem pustil a rozebral s ním jeho výkon. Malý hokejista postupně ztratil nebo rozbil všechny hokejky, puk prokousnul a na jednu z kamer nalil vodu z konvice na zalévání pokojových rostlin, čímž jí zničil. Můj otec následně zahořknul a večerní rozbory tréninků, které Čeňka vůbec nezajímaly, až do odvolání zrušil. Mojí mámě hodil kulmu do záchoda a v noci odmítal spát. Naši nám ho tedy odmítli k nim umístit na delší dobu. Marný byl můj apel, že to je všechno v pořádku a Čeněk pouze zaváhal.

Rodiče Nataši zase zahlásili, že Čeněk šikanuje jejich psa a že jim oškubal kocoura natolik intenzivně, že nejen, že je lysý, ale odmítá žrát. Patrně je ve stresu. Tím pádem ani zde nám pšenka nepokvete.

Na chvilku nám sice svitla naděje, když se nabídla moje babička, že může občas spát u ní, ale pak jsem si uvědomil, že by to nezvládla a zemřela, což si na triko nevezmu.
No a je to. Dokud se Čeněk nenaučí chovat, což se nenaučí nikdy, protože já ho to učit nebudu, na to nemám nervy, zůstane nám tady doma na krku. Takže navždy.

Když je doma máma

8. března 2015 v 18:41 Fotrův deník
S Čeňkem si žijeme ten svůj prostý a nudný život plný každodenní rutiny tak nějak pokojně a povětšinou nikým nerušeně. Máme zajeté rituály, které se nemění a jakýkoliv zásah do našeho všedního života je kvitován s nevděkem a cokoliv, co naruší ten náš stereotyp, mě dokáže maximálně rozhodit. V rámci vykonávání činnosti rodiče na mateřské dovolené jsem dosáhl stavu důchodce, který se zuby nehty drží toho svého a cokoliv jiného ho rozezlí. Jestliže cizí děti běhají před domem po trávě a dělají hluk, ihned si na ně došlápnu a z okna je seřvu, co se do nich vejde. Jezdím po supermarketech a jak sup vyhledávám slevy. Sleduju televizní kanál Šlágr, při kterém rozjímám, zatímco Čeněk tančí a při tom s láskou vzpomínám na svou minulost. Chodíme s Čeňkem krmit holuby a kačenky, vstáváme před východem slunce a pořád si na něco stěžuju. Ještě pořádný křečový žíly a rádiovka a jsem jasnej.

Přes týden si žijeme s Čeňkem ten náš zajetý život. Neříkám, že je to paráda, ale zvyknul jsem si. No a pak přijde víkend a do té naší domácnosti se nám nasáčkuje Nataša, která náš životní styl rozcupuje do mrtě.

Z důvodu toho, že náš malý plod lásky, který je světlem našeho života, odmítá spát v pokojíčku v postýlce, protože ač je to náš malý plod lásky, který je světlem našeho života, je to sígr, vyvrhel a předstupeň Satana, jde mu výhradně o nepohodlí zbytku rodiny a usiluje o to, abych v dohledné době buď zešílel a nebo zemřel (je mu jedno, co z toho si vyberu), spí přes týden se mnou v posteli a Nataša spí v pokojíčku. Ještě mi není ani třicet a už spím se svou partnerkou odděleně. Devět z deseti rozvodových právníků doporučuje Čeňka do každé domácnosti.

O víkendu se role obrátí a do pokojíčku jdu spát já, zatímco Nataša ulehá vedle Čeňka do naší manželské lože. Je to jasný oidipovský komplex.

Spaní v pokojíčku je pro mě velice stresující záležitostí. Nejen, že v noci nemůžu jít na záchod, protože bych průchod pokojíčkem po tmě nepřežil (všude na zemi jsou předměty nachystané k tomu, abych na ně šlápnu, rozříznul si nohu a vykrvácel, které tam Čeněk před spaním každý večer poctivě umístí), ale navíc spím přímo v epicentru syntetického písku. Stále totiž neodezněla doba písková, kdy Čeněk dostal k Vánocům syntetický písek, aby si mohl dělat bábovičky a ty pak žrát.

Ten debilní písek je úplně všude po bytě. Vně bytu, je určitě i u sousedů a jednoho dne bude po celém světě. Nicméně čím blíže se člověk nachází Čeňkovu pokojíčku, tím více písku lze zaznamenat. No a v pokojíčku je ho samozřejmě nejvíce. Válenda v pokojíčku je tedy pískem prošpikovaná a neznalý jedinec by tuto označil ne za válendu, ale za kupu písku. Spát na kupě písku s tím, že celou noc potřebujete na záchod, ale bojíte se kupu opustit, to nezní jako plán na kvalitní spánek.

Po noci v písku vyhlašuje Nataša sobotní ráno celoplošný systém důvěry. To znamená, že Čeněk je od pasu dolů nahatý a nemá plínku. Je pravda, že jsem se tento systém pokoušel Nataše rozmluvit, ale ta na něm trvala, načež jsem jí oznámil, že tohoto šíleného experimentu se účastnit nebudu.

Sobotní celoplošný systém důvěry Čeněk promění hned záhy a Nataša nabíhá s hadrem a kbelíkem vytřít loužičku v kuchyni. Já jsem jen kroutil hlavou. Nebyl to z mé strany posměch. To kdepak. Spíš to byl úžas nad neúnavnou naivitou Nataši, že ono to půjde.

Ano, ono to šlo. Po další půl hodině Čeněk sobotní celoplošný systém důvěry proměnil znovu, tentokrát v koupelně a Nataša už s menším nadšením nabíhá s hadrem a kbelíkem do koupelny.

Potom si šel kluk hrát do pokojíčku, kde plnil pohovku dalším pískem, aby se táta další noc pořádně pomněl. A jelikož si tam hrál nezvykle dlouho, šel jsem ho zkontrolovat, jestli neudělal zase nějaké peklo.

"Čeňku ty si tady takhle hezky hraješ?" Zeptal jsem se ho zrovna když měl lopatku i s pískem zaraženou v chřtánu.

"Ahmm" Vyndal si lopatku a radostně odpověděl.

"Tak to je super. A budeš dělat ee?" Tázavě jsem se na něho obrátil

"Ne"

"Aha a náhodou jsi to ee už neudělal že jo?"

"Ahmm" (neumí říkat ano, takže souhlas projeví, že udělá zvuk na bázi lachtana)

"Aha a kde máš to ee?". Zeptal jsem se se zaujetím, jelikož loužičku jsem nikde neviděl. Čeněk ukázal na koberec a bylo tam. Majestátní hovno se skvělo na dětském koberci s tématikou autíček a já jsem šel oznámit do obýváku Nataše, že její celoplošný systém důvěry slaví další úspěchy a že já to uklízet nehodlám.

Vedle tohoto kolosálního úspěchu mě Nataša o víkendu vede k průběžnému úklidu. Na to nejsem zvyklý, protože mimo víkend uklízím akorát hodinu před tím, než přijede z práce. Úklid mě totiž vyčerpává a nedělá mi dobře. O víkendu jsem tedy v permanentním zápřahu.

Taktéž se musím mít na pozoru, co se týče kouření. Pokaždé, když si jdu zakouřit, připomíná mi, že jsem slíbil, že s tím přestanu. Patrně jsem tehdá, když jsem to sliboval, využil klasickou berličku, že slibem neurazíš, ale nejsem si jist, zda jsem to myslel vážně. Tím pádem se musím tvářit, že kouřím jenom občas a jen co by se za nehet vešlo. To potom, když půl dne nekouřím a pak jdu se smetím, vytáhnu před barákem čtyři až pět cigaret najednou, načež je mi blbě a mám nikotinový šok. S nikotinovým šokem se potom mnohem lépe průběžně uklízí, kór pokud Nataša ještě pořád nevzdala svůj systém celoplošné důvěry.

Místo odpoledního šlofíku, který je pro mě životně důležitý, Nataša zavelí, že jsem rodinný typ a jdeme většinou na procházku. To se obvykle plížím po venku v posledním tažení a šálím halucinace. Podle ní, když dítě nebude přes den spát, usne večer mnohem dřív. Je to sice pravda, ale to je mi k ničemu, protože s Čeňkem v posteli bude spát ona a já se půjdu schoulit do pokojíčku do hory písku.

Jakmile se vrátíme z procházky (já se většinou už pouze doplazuju), Nataša očekává, že jí s Čeňkem předvedeme nějaké novinky, které jsem ho přes týden naučil. Asi není žádné tajemství, že jsem Čeňka přes týden nenaučil vůbec nic a soustředil jsem se výhradně na to, udržet ho při životě, protože jakýkoliv počin navíc by byl brán jako nadstandard a na toto už nemám dávno sílu.

Když zjistí, že Čeněk nic nového neumí, musíme se všichni tři shromáždit v pokojíčku a začíná výuka. Nejdříve učí Čeňka novým věcem, načež učí mě, jak učit Čeňka. Mě to je většinou stejně už jedno, jelikož bez svého odpoledního spánku začínám ztrácet vědomí a okolí nevěnuju pozornost. Nicméně i přes to jsem dokázal Natašu obelstít. Systém spočívá v tom, že se stupidně usmívám a přikyvuju, aniž bych věděl na co. Nataša je pak spokojená, protože to vypadá, že si její rady beru k srdci.

Večer už bývá standardní, jelikož to je Nataša doma i přes týden, takže si jenom pustíme stokrát Hurvínka na mobilu a jde se spát. Nataša k Čeňkovi a já na hanbu do pokojíčku do postele plné písku. Vzpomínám si, jak každou noc říkám, že tu postel příští den musím vyluxovat, ale nikdy jsem to neudělal. Ani to neudělám, o tom není pochyb.
Víkend bývá sice rodinný, ale náročný, proto se každou neděli večer spolu s Čeňkem těšíme na pondělí, kdy si zase pojedeme to svoje tempíčko. Hezky v klidu, žádný spěch a hlavně se neztrhat.

Od teď dělám fotra zadarmo

1. března 2015 v 16:58 Fotrův deník
No a je to tu. Konečně. Čekal jsem na to dlouho, velmi dlouho, a ono to nakonec opravdu dorazilo. Přišel ten kýžený den, kdy mi přestal stát cálovat za mou dřinu na rodičovské dovolené. Ačkoliv Čeněk půjde do školky až za rok (pokud tedy nepokouše přijímací komisi a nebudeme ho muset přemístit do útulku, kde ho šetrně a humánně uspí), rozložil jsem si vyplácení své rodičovské renty na dva roky. Vzpomínám si, jak jsem tehdá přemýšlel, zda si rentu nenechám raději vyplácet po tři roky, jelikož ten jeden rok bude plonkový, avšak nechal jsem se zlákat tím pozlátkem mohutného bohatství a šel tou klasickou cestou "on to ten chudák za dva roky nějak vyřeší, teď se tím nebudu zabývat". No a teď to ten chudák (já) má.

Svým způsobem je to dobře, protože jsem se přesunul z toho nechutně pokryteckého, snobského a hlavně komerčního směru rodičovství do příjemného udergroundu, kdy to nedělám pro peníze, ale z čiré radosti a potěšení. Od teď je to totiž mým koníčkem. Volnočasovou aktivitou.

Aby mi Čeněk zpříjemnil můj koníček a přichystal snadnější vstup do posledního roku, než ho odvezu do školky a pak ho už nikdy nevyzvednu, naučil se slovíčko "sám". On toho ten kluk sice moc nenamluví a celkově to není ten typ dítěte, které by se rozvíjelo a učilo se novým věcem, ale tohle slovíčko si nemohl nechat ujít se naučit.

Je jisté, že Čeněk s příchodem nového slova získal i ztracenou sebedůvěru v sebe sama a začal si věřit natolik, že hodlá dělat všechno sám. Ale úplně všechno. Tato jeho nová stránka samostatného člena domácnosti mi život příliš neulehčuje a vzhledem k tomu, že Čeněk je malý budižkničemu s volšovýma rukama, citelně zasahuje i do domácí ekonomiky v tom směru, že ničí více věcí, než dříve.

Když už nic, je to velký nápor na mou psychiku a trpělivost. Už jsem byl zvyklý, že kdykoliv někam jdeme, buď přijdeme pozdě a nebo nepřijdeme vůbec, jelikož mladý pán odtušil, že jsem toho dne málo zdrásaný na duši i na těle, proto například ztratil klíče od auta, dostal amok ve svém látkovém domečku v pokojíčku a nebo jsem třeba začal krvácet z nosu nebo podobně. Nyní v období "sám" je to všechno ještě vyšperkováno nekonečným protahováním.

Modelový příklad: Jdeme na nákup. Oznámím tuto skutečnost Čeňkovi. Ten zprvu nesouhlasí a nabídne do diskuze svou variantu řešení problému a řekne rázně "NE". Tím diskuse končí a na mě je, abych se podle toho zařídil. Nicméně mám zde možnost jeho rozhodnutí změnit. Stačí mi použít lež. Nemám problém svému dítěti lhát. Za prvé díky lži se například jednou za čas dostanu na denní světlo, takže neztratím veškerý pigment a nesplynu s bílou zdí a za druhé zalhat dvouletému dítěti je velmi jednoduché. Kdyby to bylo složité, tak to nedělám, jelikož jsem líný a unavený.

Takže teda mu zalžu, že jdeme ven a venku bude Hurvínek (poslední dobou frčíme na Hurvínkovi). Tím pádem Čeněk mění názor a můžeme jít ven. Ono to ale není jen tak, jít ven. To se musí všechno nachystat, připravit a předzásobit. V první řadě je třeba vzít si s sebou pití. Čeněk přinese svou lahvičku, přijde s ní ke mně, natáhne ruce a začne křičet: "sám, sám, sám". To znamená, že si sám lahvičku umyje jarem, vypláchne, naleje do ní šťávu s vodou a pak si jí sám zavře a dá do tašky. Tak by to bylo v ideálním světě. V tom reálném světě je to tak, že Čeněk se nejdřív asi deset minut snaží lahvičku otevřít, což samozřejmě nedokáže, protože na to prostě nemá (to on si nepřizná). Po deseti minutách lahvičku vztekle zahodí a oznámí, že "pá ne", tedy že nikam nejdem.

Potom vezmu lahvičku, otevřu jí a nechám někde, aby jí Čeněk našel (kdybych jí otevřel před ním, tak bych ho tím neuvěřitelně pokořil a ven bychom už nešli nikdy). Čeněk během jedné ze svých obchůzek bytem, kdy hledá, co by zničil a nebo ztratil, tuto otevřenou lahvičku najde, začne vřeštět blahem a běží za mnou s tím, že dělá ramena, jak jí otevřel a jakej to je pašák.

Pak může začít druhé kolo. Vezmu ho nad kuchyňskou linku, kdy do lahvičky naleje jar (když nedávám pozor, tak ten jar i vypije a potom bublá), pak do lahvičky hodí houbičku, jakože tím jí umyl, naleje do ní šťávu (plus samozřejmě naleje šťávu na zem, na mě a někdy, když je rozjetej, tak i na strop), pak to zaleje vodou z kohoutku, přiklopí šroubovací víčko a má pití na půl dne. Voda se šťávou, jarem a houbičkou na mytí nádobí sice může vypadat jako z pod pera gurmánského experimentátora Ládi Hrušky, ale zatím jí mladej nikdy neochutnal, jelikož, když se nedívá, vyleju ten utrejch a udělám mu šťávu sám.

No a pak samozřejmě se musí sám obléknout, což znamená, že se půl hodiny snaží provlíknout hlavou nohavicí tepláků, sám obout, sám zabalit jídlo (jde do lednice, vyndá z ní máslo a toto hodí do tašky. Šťáva s jarem a máslo jsou ideální na zdravý vývoj dítěte) a pak hlavně při odchodu musí sám zamknout. To je průměrně tak na hodinu, kdy ho navíc musím držet, aby na zámek dosáhl. To je asi nejhorší. Na chodbě v zimní bundě a čepici třímajíc patnáctikilové závaží, které s sebou háže a vzteká se ve snaze zamknout, často zbrocen potem ztrácím nervy a zplna hrdla si zařvu: "Tak ale doprdele už jsi tam ten správnej klíč měl zastrčenej, tak proč jsi ho vyndal a cpeš do zámku žeton na košík?"

Potom si ještě musí sám přivolat výtah, sám zmáčknout všechny tlačítka ve výtahu a to včetně zvonku no a pak jsme konečně venku a můžeme jít na nákup. Venku sice Čeněk slibovaného Hurvínka nenachází, takže se cítí podveden, proto je mrzutý, ale to je mi tak nějak jedno. Hlavně, že zase vidím denní světlo.