Duben 2015

S Čeňkem v restauraci

26. dubna 2015 v 18:07 Fotrův deník
S Natašou jsme onehdá měli výročí. Už nevím čeho. Fakt nemám ponětí, co se slavilo, protože nevím dne ani hodiny a stěží si pamatuju, jak se jmenuju. Kdybych to neměl napsané na knížce nebo v občance, tak tápu. Nicméně Nataša to brala vážně, takže to bylo něco důležitého. Mám dva finalisty. Buď to bylo výročí našeho seznámení, a nebo měla narozeniny. Každopádně jsem jí dal náušnice, které jsem jí zapomněl dát k Vánocům a které jsem jí ještě zapomněl dát ke svátku. V podstatě jsem si je syslil už přes rok a náhodou je objevil ve skříni. Nataša tomu byla ráda a ve vzduchu visel příslib sexu.

Ale k věci. Na tuto velkou událost nominovala na romantickou večeři kromě mě i mého malého souputníka a parťáka v ponocování, Čeňka. Marně jsem se jí to snažil rozmlouvat, protože mi bylo úplně jasné, jak to dopadne. Nataša byla neoblomná a při této velké události (tedy výročí nebo narozenin) chtěla mít na párty celou rodinu.

No, tak se tedy šlo do poměrně slušné restaurace. Původně jsem navrhoval, že si zajdeme v rychlosti k nám na roh do nonstopky na utopence a svátečně za dvě stovky podojíme herní automat, ale jak je již zvykem, mé vynalézavé a nápadité návrhy nemají u nás na růžích ustláno.

Cestou do restaurace (šli jsme pěšky) jsem nahlas přemítal pravděpodobné scénáře večeře. Čeněk rozbije několik talířů. Čeněk rozbije stůl. Čeněk napadne vrchního. Čeněk to tam podpálí. A můj favorit - Čeněk se udusí táckem pod pivo. Nataša sice tvrdila, že zbytečně maluju čerta na zeď, nicméně Čeněk přitakal tím, že si ze sváteční košile (cokoliv, co nemá urvaný rukávy, není roztrhaný nebo počmáraný od fixy, je sváteční) utrhnul knoflík a tento obratem spolknul. Bylo tedy jasno.

V restauraci neměli takové ty dětské stoličky, kam dítě připevníte a ono se odsud nedostane, takže tím jsem na příjemný večer rezignoval, najel do módu: "je mi to všechno ukradený", usedl za stůl a jal se vybrat jídlo.

Čeněk seděl naproti mně v židličce vedle Nataši a bylo na něm vidět, že něco chystá. On něco chystá neustále, takže to nebyla žádná novinka, ale alespoň si Nataša uvědomí, že brát Čeňka do restaurace, to se nedělá.

Ještě k nám ani nestačila přispěchat servírka s jídelním lístkem, když se Čeněk nenápadně sesunul z židličky pod stůl a za potutelného smíchu mi sundával boty. Inu, dokud mi sundává boty, je to v pořádku. Jakmile jsem měl sundané boty, Nataša potvrdila, že i ona je již bosa a Čeněk se s chutí pustil do sundávání ponožek. Je potřeba zdůraznit, že z pod stolu se linul velmi upřímný dětský smích, který se neustále stupňoval. Je s podivem, že jsem si neuvědomil (ačkoliv ho znám a vím, čeho je schopný), že tato akce sundávání bot a ponožek je pouze předzvěst něčeho mnohem většího, což mě mělo trknout hlavně díky tomu, že se dítě směje. On se Čeněk směje výhradně a pouze když udělal a nebo se chystá udělat něco zlého.

Jakmile k nám přišla servírka s jídelním lístkem, Čeněk vystartoval z pod stolu a začal zdrhat do neznáma. Zcela bos jsem vyběhnul skrz servírku, která pá metrů poodlétla, za ním, a začal ho stíhat hulákaje na Natašu, ať mu naběhne. Bosá Nataša vyběhla opačným směrem a zkušeně mu nadbíhala. Čeněk ječel štěstím, já jsem ječel nasráním a Nataša ječela ostudou. Ani ne do dvou minut bylo dítě zpacifikováno a mohli jsme se zostuzeně vrátit ke stolu. Osazenstvo restaurace bylo z nás v dobrém rozmaru a několik dobráků si nás i fotilo.

Obuli jsme si boty i ponožky, usadili dítě znovu na židličku a Nataša měla za úkol ho zabavit. Naprosto fušersky se ho pokusila ukonejšit básničkou. Tady je vidět, že svému dítěti nerozumí, protože Čeňka básničky nezajímaly a místo toho opět sjel ze židličky dolů. To jsem ho ale už odchytil a putoval zpět do židle a tak pořád dokola. Chvilku si vydržel hrát s jídelním lístkem, který ničil, ale jakmile jsme si objednali, byl mu jídelní lístek zabaven. To pojal jako útok na jeho suverenitu, takže se začal vztekat a křičet. Dobrý rozmar osazenstva restaurace mírně opadnul a já odešel vztekající dítě uklidnit na záchod. Nataša mi kladla na srdce, abych ho neutopil v pisoáru, ale já jsem starý mazák. Mě nějaká scéna v restauraci nevyvede z míry. Já s ním zažil už mnohem horší věci.

Na záchodě jsem nechal Čeňka hodit do záchodu všechny toaletní papíry, co mu přišly pod ruce, což ho celkem uklidnilo. Jakmile vymačkal všechno tekuté mýdlo na podlahu, zavládla u něj nefalšovaná spokojenost, takže jsme se mohli jít vrátit ke stolu.

U stolu na nás již čekala večeře. Čeněk si v rychlosti snědl své rizoto a opět se sunul pod stůl. Následuje náš rozhovor s Natašou u romantické večeře:

Já: "Hele to dítě je zase pod stolem. Chyť ho"

Nataša: "Chyť ho ty, já jím"

Já: "No já taky jím"

Nataša: "Tak ho nech pod stolem"

Já: "Hele on už pod stolem není"

Nataša: "A kde je teda?"

Já: "Já nevím, asi zase zdrhnul. Já na něj kašlu. Já se chci v klidu najíst"

Nataša: "Já na něj taky kašlu. Ven na ulici nezdrhne, protože nedosáhne na kliku"

Já: "Tak aspoň, že tak"

Následuje několik minut poklidné večeře, když tu se odněkud z dálky ozve zvuk rozbitého talíře.

Já: "Hele, myslíž, že to udělal Čeněk?"

Nataša: "Já nevím, myslíš, že jo?"

Já: "No já o tom nepochybuju"

Nataša: "Ty a vidíš ho někde?"

Já: Vstanu a rozhlédnu se. "No támhle asi oplenduje u jednoho stolu. Viděl jsem, jak se tam mihnul"

Nataša: "Tak dobrý"

Opět chvilka poklidné večeře, když tu přijde Čeněk s cizí peněženkou

Nataša: "Hele to dítě má nějakou peněženku nebo co"

Já: "No fakt. Čeňku, kdes to vzal?"

Čeněk: "máma"

Já: "No je to máma. Já se ale ptám, kdes vzal tu peněženku"

Čeněk: "táta"

Já: "Ano, já jsem táta, ale kde jsi vzal tu peněženku?"

Čeněk: "máma"

Já: "No to jsme si zase supr pokecali hele"

Já: Obrátím se na Natašu: "Hele, myslíš, že někdy začne mluvit a nebo to už prostě zabalil a bude to prosťáček?"

Nataša: "To nevím. Snad někdy bude mluvit. Co ale s tou peněženkou?"

Já: "Hele, tak se do ní podívej"

Nataša vzala peněženku Čeňkovi a hrabe se v ní.

Já: "jsou tam nějaký peníze"

Nataša: "No asi dva litry"

Já: "Berem?"

Nataša: "Ses zbláznil?"

Já: "No tak ne. Necháme tu peněženku na baru, že jsme ji našli na zemi"

Zašel jsem na bar vrátit peněženku, Nataša opět umístila dítě do židličky a spokojeně jsme se vrhli dojíst večeři. V poklidu si jíme, když tu se Čeněk opět sesunul ze židličky

Já: "Kde je zase to dítě?"

Nataša: "Nevím. Jez, ať můžeme jít rychle domů"

Po chvilce Čeněk přichází s novým předmětem

Nataša: "Ty vole, on má něčí botu"

Já: "Kristova noho, Čeňku, kdes vzal tu botu?"

Čeněk: "Máma"

Já: "Bezvadný"

Nataša: "Kašlu na to. Jdeme domů"

Romantickou večeři na počest něčeho jsme sice nedojedli, ale zase jsme ukořistili cizí botu. Tu jsem na bar už neodnášel, protože říct, že jsem vedle peněženky našel ještě něčí botu, to by vzbudilo rozruch, takže jsem jí jen ledabyle odhodil do uličky. Urychleně jsme zaplatili a jak zpráskaní psi unikli z restaurace. Poučení je jasné. Pokud v restauraci nemají sedačky pro děti s pásy a náhubkem, těmto podnikům se s dítětem vyhnout už z dálky.

Čeněk na pouti

20. dubna 2015 v 13:55 Fotrův deník
Jeden by řekl, že se poučím a s Čeňkem zůstanu až do konce svých dnů (dávám si rok, maximálně dva) zavřený doma, protože když jdeme ven, tak se stane pokaždé něco, co naruší mou křehkou psychiku a to já už přestávám mít zapotřebí.

Nicméně nedbaje předešlých zkušenosti, se ze mě o víkendu stal rodinný typ a spolu se synem a Natašou jsme zavítali na blízkou monumentální pouť.

Monumentální pouť nebyla tak monumentální, jak jsem si vysnil a jak jsem si pamatoval z dětství. Očividně kolotočářský průmysl prošel velkou krizí, což se promítlo nejen do chabosti atrakcí, ale ani ta atmosféra nebyla nic moc. Dříve nadšení kolotočáři z plna hrdla a šibalským úsměvem vyřvávali na celé kolo, ať se jdeme projet na jejich labutích. Nyní stáli odevzdaně opřeni o svou atrakci a znuděně pokuřovali. Doba je dnes jinde. Pořád jsou na tom ale lépe než cirkusáci, kteří díky krizi v cirkusovém odvětví musí jíst svá vycvičená zvířata, aby přežili a mezi zasvěcenými se začíná mluvit i o kanibalismu. Takže kolotočáři jsou na tom ještě dobře.

Ponurá atmosféra však neměla na Čeňka žádný vliv. Plný nadšení ihned po příchodu knockautoval opodál stojící holčičku a zatímco zdrhal skrz zábavní park kamsi v dál s Natašou křičící "stůj ty sígře" v zádech, já jsem se s maximální ponížeností omlouval dvoumetrovému a stokilovému otci knockautované holčičky ve snaze nedostat přes držku. Naštěstí, jak se ukázalo, otec byl taktéž na mateřské dovolené, takže měl v době incidentu mikrospánek a když jsem se mu snažil omluvit, odzbrojil mě větou, jestli nevím, co je dneska za den. Ten to taky nemá lehký.

Mladý pán byl Natašou odchycen zrovna když se snažil vlézt po bahně pod autodrom, takže vše bylo v pořádku. Zabahněné dítě jsem ledabyle otřel papírovým kapesníčkem a se slovy: "to má dobrý" jsme se mohli vrhnout do víru kolotočů.

Jako první jsem šoupnul dítě do skákacího hradu a s úlevou a poklidem jsem si zapálil cigaretu. Čeněk byl ve skákacím hradu velmi spokojený chlapec. Chvilku si šťastně poskakoval, než mohutným skokem vyskočil z hradu pryč a zdrhal bos zpět k autodromu a opět plnou parou do bahna.

Odbahnil jsem dítě znovu papírovým kapesníčkem a přenesl zpět do hradu. Paní, která hrad obsluhovala, jsem se zeptal, zda by bylo možné východ z hradu zabarikádovat třeba nějakým povozem s tím, že bych jí dal dvě kila a Čeněk by si skákal v hradu do večera, zatímco my bychom šli s Natašou spát. Podle paní to možné nebylo.

Zklamán neochotou a nasazením paní u skákacího hradu jsem znovu odchytil dítě, které vyskočilo z hradu a kamsi nesmyslně běželo a šli jsme na labutě. Nataša odmítla být s Čeňkem zavřená ve vzduchu v jedné labuti, takže jsem šel s klukem já.

Jedna jízda na labutích mě vyšla na krásných osmdesát korun. Kupodivu na pouti děti slevu nemají. Hrad za čtyřicet korun a jedna jízda labutí a už jsme tam přes stovku. Ještě že skákání do bahna bylo zadara.

Labutě byla slabota. Točilo se to dokola a umělo to ještě nahoru a dolů. Čeněk chtěl nahoru i když už jsme nahoře byli, takže se vztekal a když jsme jeli dolů, abychom mohli s velkou pompou opět nahoru, tak byl úplně nepříčetný. Mě bylo blbě, protože se to točilo a navíc mám strach z výšek, takže tady byl problém s Čeňkem, který se očividně výšek nebojí a chtěl být pořád nahoře. Nakonec jsme to vyřešili kompromisem, kdy jsme zůstali pořád nahoře, mě se motala hlava, bylo mi zle a Čeněk řval, že už to výš nejde.

Naštěstí to trvalo chvilku (asi abychom si za osm pětek moc nevyskakovali), takže díky Bohu.

Po úspěchu na labutích následoval vodní zorbing. Čeňkovi se to moc líbilo, protože to bylo kulaté. Čeněk má rád kulaté věci. Chvíli jsme stáli u provizorní kasy na zorbing, ale nikdo si nás nevšiml. Okatě jsem se rozhlížel, mával peněženkou, ale žádná obsluha nedorazila. Patrně provozovatel této atrakce se v rytmu báječné atmosféry celé poutě pod tíhou dluhů někde oběsil a nebo se stal obětí hladových cirkusáků. Těžko říct.

Čeněk sice hlasitě protestoval, ale museli jsme zajít jinam. Jediná atrakce, kde jsem ještě zahlédl obsluhu byla jakýsi vodní svět. Opět bazének, na kterém byly lodičky s volantem. Nevypadalo to extra zábavně, ale stálo to jenom šedesát korun, takže bych byl hlupák, kdybych na to s Čeňkem nešel.

No a byla to fakt pecka. Lodička se šinula po hladině závratnou rychlostí stojícího auta, takže jsme se akorát líně točili na místě. Za chvíli nás obsluha slovila hákem a bylo to. Fakt si ale vzpomínám, že za mého dětství ty atrakce byly boží. Při vystupování Čeněk alespoň šlápnul do vody a nikomu to neřekl, takže to beru jako poloviční vítězství.

Ještě jsem chtěl skočit na autodrom, tam ale taky nebyla obsluha, tak jsme Čeňka šoupli aspoň na chvilku znovou do skákacího hradu. Odtud byl vykázán, protože měl mokré a špinavé nohy, čímž paní znehodnotil atrakci. Při zběsilé kadenci dvě děti za tři dny, přijde jistě o mnoho kšeftů.

Cestou jsme ještě koupili Čeňkovi cukrovou vatu, kterou v nestřeženém okamžiku ztratil (byla to chvilka, kdy jsme nedávali pozor a cukrová vata nikde) a pak jsem vítězoslavně zahlásil, že Nataše vystřelím růži. Bylo to z toho důvodu, abych jí naznačil, že jsem pořád ještě muž. Ne sice žádný extra macho muž, ale pořád muž. Za padesát korun jsem dostal tři diabolky, díky vychýlené mušce netrefil vůbec nic (byl jsem rád, že jsem trefil protější stěnu), paní od střelnice mi dala malou papírovou růžičku jako cenu útěchy a bylo po všem. Měl jsem sto chutí vyžádat si ještě jednu diabolku a sejmout tu bábu od střelnice za to, že je takový šizuňk ale tou puškou s vychýlenou muškou, bych jí netrefil.
Fakt nevím, jak to ohodnit. Čeněk celkem moc nic nevyvedl, takže z tohoto pohledu velký úspěch. Vystřelil jsem Nataše růži (ona neví, že jsem netrefil vůbec nic), takže to bylo taky dobrý. Zabil jsem nějaký čas, což je na rodičovské dovolené základ všeho. Ale ta pouť byla fakt ubohá.

Mateřská mění charakter

12. dubna 2015 v 19:01 Fotrův deník
Zběsilá krasojízda jménem mateřská dovolená nejen že zanechala stopy na mém zbědovaném těle a zlomeném duchu, ale taktéž má za následek změnu mého charakteru.

Dříve jsem býval správný usměvavý kluk, který byl proslulý svým klidem a ačkoliv mi to nikdo neřekl do očí přímo, všichni mě samozřejmě brali za maximálního pohodáře, který dopoledne pomůže člověku přestěhovat půl tunové piano do jedenáctého patra po schodech, v poledne převede splepce přes přechod a večer znovu s úsměvem pomůže přestěhovat piano z jedenáctého patra zpět do přízemí. Byl jsem naprosto pozitivní, šířil kolem sebe radost a když jsem na sobě našel přisáté klíště, nechal jsem ho, ať se nadlábne a pak samo odpadne. Podle mě jsem měl našlápnuto, aby mi časem někdo postavil sochu za správnost. Jo a taky jsem dával sůl do krmelců pro koloušky.

Nyní jsem zahořklý cholerický cynik, který nechodí pro nadávku daleko a který se straní lidem. Všechny koloušky bych nejraději vyhladil už jenom z principu, a kdyby po mě někdo chtěl stěhovat piano, asi bych ho napadnul (nejdříve slovně a posléze, pokud by byl menší než já, tak bych si na něho vyšlápnul i fyzicky). Nataša můj stav shrnula poměrně trefně a nazvala mě (a zde poprosím o shovívavost, neboť použiju explicitní výraz) "podrážděnou píčou".

Coby podrážděná píča funguju už nějaký ten týden a jsem si toho vědom. Avšak nejsem schopen s tím nic dělat. Vypadá to, že proměna charakteru je trvalého rázu. Sleduju na sobě, že mě naštve daleko více věcí než dříve a že tyto návaly vzteku nejsem schopen ovládat. Prostě vybouchnu.

Mnohdy stačí maličkost, abych dštěl síru všude kolem sebe. Onehdá jsem šel s kočárkem přes přechod, když tu mi cestu zahradila stará paní o holi. Šourala se opravdu velmi pomalu, na semaforu už byla dávno červená a auta se pomalu připravovala na start, jelikož sejmout na přechodu bábu plus chlapa s kočárkem, to je za sto bodů. Byla to taková situace, kdy paní nešla obejít, protože kolem sebe systematicky občas švihla holí, tedy jsme museli jít za ní. Ono to zase tak hrozné nebylo a je velmi pravděpodobné, že jsem jenom udělal z komára velblouda. Paní asi šla pomaleji, než je zdrávo, ale normálně bych to ani neregistroval a prostě přechod přešel pomaleji.

No, ale jelikož jsem už skoro rok a půl na mateřské dovolené, vztekle jsem se za paní ploužil a šálil nutkání po ní něčím hodit. Když už jsme dorazili na protější chodník, objel jsem paní a s plna hrdla ulevil mé zahořklosti: "Kurva, když neumíte chodit, tak nelezte ven mezi lidi". Paní se zatvářila smutně a za pár minut bylo smutně i mně. Bylo mi smutno ze mě.

Návaly vzteku jsou můj denní chléb. Rozběsní mě i zdánlivé maličkosti. Chtělo by to patrně dovolenou. Ale nějaký jiný druh než je ta mateřská. Umím si představit nějaký týdenní relaxační pobyt v gulagu.

Relaxační pobyt doma s Čeňkem mému stavu moc nepomáhá. Je to patrně díky ponorkové nemoci. Když jsou dva lidé spolu zavřeni nějaký čas, je ponorková nemoc takřka samozřejmostí. Navíc, když jeden z těch dvou lidí neposlouchá, dělá naschvály, rozbíjí předměty a odmítá chodit na nočník. Tím člověkem je Čeněk (to kdyby to nebylo někomu jasné. Já nočník s přehledem ovládám a Natašu poslouchám na slovo).

Ten malý bazilišek tomu opravdu chodí vyloženě naproti a zkouší, co vydrží. Typickým příkladem je hra na zničení žaluzií. Usměvavý Čeněk uchopí menší předmět, přijde k oknu a tento předmět hodí do žaluzií. Následně zkontroluje mou reakci. Jestliže jsem pouze pohozen v křesle a tupě zírám do zdi s občasným ukápnutím sliny z pootevřené pusy, vezme větší předmět a tento znovu hodí do okna na žaluzie. Opět mě zkontroluje a to už většinou startuju. Čeněk slastně zapiští a běží do pokojíčku zaseknout se pod postel. V pokojíčku mu vyčiním a důrazně mu oznámím, že na žaluzie se nic nehází. Můj proslov si syn vezme maximálně k srdci, takže popadne první kostku, co mu přijde pod ruku a běží jí hodit znovu do okna. Následně ho seřvu a plácnu přes ruce. Čeněk se směje a je šťastný. Bere další kostku a hod opakuju. Potom ho seřežu, až mě bolí roka a Čeněk se směje a je šťastný. To snad ani není možný. Ten kluk postrádá práh bolesti. Po výprasku si jdu většinou schladit zarudlou dlaň pod studenou vodu, zatímco Čeněk hází do okna již těžší předměty. Kdybych měl u něho někdy nějakou autoritu, prohlásil bych, že je v troskách, ale jelikož jsem jí nikdy neměl, není co prohlašovat. Vynutit si nějaký řád a výchovu prostě není v mých silách. Kdybych to dítě seřezal o trošku více, tak to bych mu už ten zadek zlomil, takže to nejde. Když na něj řvu, má ze mě legraci a po dobrém to nešlo nikdy.

Zkoušel jsem už i strategii ignorace, protože Čeňka baví hlavně to, jak se vždycky naseru. Nechal jsem ho házet do žaluzií, jak se mu zlíbilo. Když se nic nedělo, postupně přitvrzoval a když chtěl do žaluzií hodit odrážedlo, opět jsem na něho vztekle vyběhnul a dopřál mu vodu na jeho mlýn.

Když se to vezme kolem a kolem, není divu, že jsem se stal zapšklým cholerikem. Naopak je překvapivé, že ještě žiju a nebo, že ještě žije Čeněk. Ono je možná dobře se ventilovat na cizích lidech a je lepší seřvat cizí bábu na přechodu, než udusit dítě polštářem. A o tom je asi to celé rodičovství. Milovat své dítě a nesnášet všechny ostatní.
PS. Bývám osočován, že si pořád stěžuju. Já si nestěžuju. Pouze konstatuju.

Fotrův deník je nominován na cenu Magnesia Litera 2015

9. dubna 2015 v 12:21
Z nějakého zvráceného důvodu se Fotrův deník nachomýtnul k ceně za nejlepší blog. Pokud si myslíte, že Fotrův deník je natolik literární skvost, že prostě nemůže nevyhrát, můžete pro něho hlasovat v této soutěži. Samozřejmě, že můžete hlasovat pro jiný blog, ale pamatujte, že pokaždé, když nebudete hlasovat pro Fotrův deník, Ježíšek zabije jedno koťátko.
A protože jsem rád, že si ještě dokážu zavázat tkaničku, tak nemám ponětí, jak se sem vkládá hypertextový odkaz, takže si to buď můžete vygůglovat a nebo vám sem dát obyčejný odkaz: http://www.magnesia-litera.cz/
Hlavní cena je 50 000 na knížku, kterou už jsem vydal, takže tady jde asi o prestiž nebo něco na ten způsob

Táta je nemocný

6. dubna 2015 v 18:28 Fotrův deník
Ono se to dříve či později muselo stát. Během neúprosného zápřahu na mateřské dovolené jsem ochořel. Bylo na tuty jasné, že jsem virózu chytil od Čeňka, jelikož je to přenašeč a byl identifikován coby pacient nula. Jenomže on byl nemocný ráno, dostal teplotu, byl nerudný a odpoledne už byl zase fit a s vervou jemu vlastní se vrhnul do škození a aktivit, které jsou v rozporu s klidným občanským soužitím.

Druhého dne jsem byl ráno nemocný já. Dostal jsem teplotu, byl jsem nerudný a odpoledne mi bylo ještě hůř. Holt už nejsem žádný mladý vlčák a mé zhuntované tělo se nezvládne vypořádat s virem s takovou noblesou jako to dětské.
Byl to přesně ten typ nemoci, kdy mi je blbě a sotva lezu, ale není mi tak zle, aby kvůli tomu musela Nataša zůstat doma a starat se o dítě a o mě. Respektive takto mi to podala. Já už jsem se viděl v nemocnici v karanténě na infekčním oddělení, kdežto Nataša mi oznámila, že to zvládnu a chystala se do práce.

Abych demonstroval vážnost své nemoci, strčil jsem teploměr do vařícího čaje a tento donesl Nataše s tím, že mám minimálně kurděje a že už tady dlouho nebudu. Ta letmo zkontrolovala teploměr, nadnesla, že má teplota je krásných čtyřicet šest stupňů a že ona jde tím pádem do práce. Má malá lest nevyšla.

No a bylo to. Bylo mi blbě, byl jsem doma sám s malým dítětem. Perfektní. Čeněk jako pravý predátor vycítil, že jsem slabý nemocný kus a tedy přebírá vedení a během dne si ze mě možná i odkousne kus masa, ne proto, že by měl hlad, ale na důkaz své převahy.

Ležel jsem na posteli, klepal se a s teplotou 37,1 jsem očekával finální zásah z milosti z hůry. Občas jsem se zmohl na to vstát a udělat si čaj nebo spolykat několik prášků, ale na víc jsem fakt neměl.

V domácnosti propukla nefalšovaná anarchie. Čeněk s plyšáky pořádal orgie, maloval křídou po zdi a bylo jasné, že dříve či později založí v bytě požár, k čemuž směřoval již od doby, co se naučil chodit. Na jasný povel z postele, ať nedělá nepořádek a jde spíš pomoct svému tátovi, vůbec nereagoval a raději vyrval ze zásuvky nabíječku na telefon a mával s ní nad hlavou.

Nakonec se mu mě přeci jenom zželelo. Probudila se u něho empatie a možná i pečovatelský pud, takže zatímco jsem úpěl s rýmou na posteli, přinesl mi z lednice starou cibuli a skořápku od vajíčka, které cestou z ledničky rozmáčknul a toto vyteklo na podlahu. Uznal jsem, že záměr byl z jeho strany maximálně upřímný a čistý už jenom kvůli tomu starostlivému výrazu, kterým mě nabádal, abych si tu jeho medicínu okamžitě snědl a tím se uzdravil.

Zatímco jsem znechuceně chroupal skořápku od vajíčka, Čeněk spokojeně odběhl do pokojíčku, kde se samovolně zaklínil pod postelí. Když jsme si totiž s Natašou zakoupili novou postel, byl to velký úspěch celé domácnosti, a proto Nataša trvala na tom, že koupíme novou postel i dítěti. A ne nějakou normální, ale širokou přes půl pokojíčku a hodně nízkou.

Takže máme v domácnosti další postel, která je široká jak kráva a nízká tak akorát, aby se tam pod ní vešel Čeněk. Já se tam ale už nevejdu. Čeněk si to uvědomil, a proto se pod postel velmi často uchyluje a potom řve, protože nemůže vylézt.

Abych se ale vrátil k tématu. Po té, co se mě Čeněk pokusil uzdravit cibulí a skořápkou od vajíčka, zdrhnul do pokojíčku a zmizel pod postelí. Netrvalo to dlouho a začal řev, protože nemohl ven. Já, lazar a chudák, jsem musel vstát z postele, dokymácet se do pokojíčku a situaci vyhodnotit.

Situaci jsem vyhodnotil jako, že to má dobrý a šel jsem zpět stonat do postele. Cestou mě však zastihl zbytek rodičovského pudu, který si pro jistotu schovávám na horší časy, kdyby třeba Čeněk visel ze skály nebo podobně a toho kluka se mi zželelo.

S maximální námahou jsem si kleknul na kolena a zahleděl se pod postel. Úplně vzadu, kam jsem nedosáhnul, se krčil Čeněk, který ke mně upínal zrak i ruce v zoufalém volání o pomoc. Nebyl jsem ve stavu, kdy by se mi tato situace chtěla nějak precizně řešit, takže jsem vzal hokejku a dítě z pod postele vydlabal.

Dobrá věc se podařila a já jsem si šel lehnout, protože mi teplota určitě prudce vystřelila na 37,2 a smrt už jsem měl doslova na jazyku.

Sotva jsem dolehl na postel, ozýval se z pokojíčku znovu řev. Ten blbec se znovu zasekl pod postelí. Jakožto nemocný jedinec potřebuju klid na lůžku a ne vytahovat celý den šílený dítě z pod postele. Znovu jsem tedy Čeňka vyšťoural hokejkou a postel jsem mu zabavil.

Po akci s postelí se již Čeněk obul do konání zla pořádně, takže tak nějak nebyl prostor pro to, abych svou nemoc nějak důkladně řešil. Samozřejmě, že když přišla Nataša z práce, teatrálně jsem se válel na zemi a vykřikoval, že jsem v posledním tažení, abych u ní vyvolal pocit viny. Nataša mě překročila a šla se osprchovat.

Když to celé vyhodnotím, tak je potřeba říci, že není moc rozdíl mezi tím, starat se celý den o dítě a starat se celý den o dítě, když je člověk nemocný. (Tady se bavíme o nějakém neškodném viru. Kdybych měl třeba lepru nebo mor, tak to by bylo zřejmě už horší). Řehole to je pořád stejná a ty síly, kterému by člověku nemoc vzala, ty rodič na mateřské dovolené beztak nemá. Takový rodič zůstává věren heslu: Kde nic není, ani smrt nebere, aneb nemoc nemůže skolit již skoleného člověka.

Tím pádem jsem byl nemocný, měl jsem teplotu, měl jsem rýmu, měl jsem kašel, ale vyřízený jsem byl tak nějak stejně, jako jakýkoliv jiný den. Čeněk klasicky nebral ohled vůbec na nic, takže ani nebyl čas si kontrolovat puls a řešit chorobu. Aktuálně jsem ve stavu, kdy nevím, zda jsem ještě pořád nemocný a nebo už jsem zdravý a vypadá to, že to se dozvím, až půjde Čeněk do školky. Nejhorší je, že to člověk nepozná ani na svém vzezření. Já jsem zelený s kruhy pod očima a s mrtvolným nezdravým výrazem již druhým rokem. Dva roky nemocný určitě nejsem.