Květen 2015

A bude svatba

26. května 2015 v 8:43 Fotrův deník
S Natašou jsme už přes dva roky žili v hříchu a proto je naše příští stanice peklíčko. Abych se pokusil zvrátit nepříznivé vyhlídky, rozhodl jsem se, že je pomalu čas, abychom do toho praštili. Aneb hezky podle dlouhodobého plánu - nejdřív práce, potom dítě, potom se nechat vyhodit z práce, potom byt a pak svatba. Dovolená v Chorvatsku, nové auto a další jistoty nás zatím nečekají, ale během toho, co píšu tyto řádky, Čeněk okusuje zuřivě televizi, takže z toho snad něco bude.

Jelikož jsem romantik, jakého svět ještě neviděl, hodlal jsem tu svatbu vzít z gruntu se vším všudy. Tedy v první fázi požádat Natašu o ruku.

Největší romantik, jakého kdy svět viděl, se tedy vydal koupit zásnubní prstýnek. To jsem ještě nevěděl, že se jmenuje zásnubní a u zlatníků jsem ho zkušeně prezentoval jako "předsvatební". Zlatníci ve mně rozpoznali neznalého hejla, kterého bude lehké oškubat. To oni ale netušili, že neznalý hejl nemá prachy a coby ten největší romantik, jakého kdy svět viděl, přišel vybírat zásnubní prstýnek s pětikilem v kapse.

Poté, co se dozvěděli můj finanční strop, přestali o mě jevit zájem a odkázali mě na nějakou bižuterii. To já jsem ale nechtěl. Jedině platina a nebo přinejhorším bílé zlato.

Jelikož jsem za pětistovku žádný zásnubní prstýnek neobjevil, musel jsem přitvrdit a Nataše zakoupil prstýnek za dva tisíce a to do konce s kamínkem. Zlatník mi potvrdil, že to je zirkon (Což je podle mě drahokam jenom trochu pod úrovní diamantu), takže romantika byla zaručená.

Krok číslo dvě bylo předávání prstýnku. To byl úkol pro Čeňka. Napadlo mě, že když jí ho jakože předá on, že to bude děsně dojemný.

Doma jsem tedy s prstýnkem v kapse čekal na tu správnou chvíli. Nataša šla zrovna na záchod, takže to byla moje šance. Až vyjde, Čeněk jí překvapí. Měl mít jedné ruce prstýnek a ve druhé vzkaz s nápisem: "Mami, vezmeš si tátu"?. Už když jsem ten vzkaz psal, dojetím mi tekly slzy. Jsem opravdu velmi pozorný a romantický.

Jakmile po půl hodině vylezla Nataša ze záchodu, vyslal jsem jejím směrem z pokojíčku Čeňka s prstýnkem a lístečkem, aby to dal mámě. Byla to jednoduchá cesta přes chodbu. Nikde žádné zatáčky. Nic. Délka cesty byla asi tak pět metrů. Přesto Čeněk cestou ztratil prstýnek i lísteček. Nataše předal Čeněk holuba, kterého si vytáhl z nosu, a tím bylo romantice učiněno za dost.

Prstýnek se nakonec našel, když jsem na něho šlápnul bosou nohou v noci, když jsem naháněl Čeňka, abych ho mohl zastlat do postele a ještě tu noc předal rozespalé Nataše. Řekla "Ano". Respektive nejdřív řekla něco v tom smyslu, že si dělám prdel, že jí budím a ať jí dám pokoj, že ráno vstává do práce, ale pak nakonec jsem jí prstýnek předal, řekla, že teda jo a zase usnula. Romantika nic moc, ale svatba bude.

Ano, svatba bude, ale ne tak úplně v mojí režii. Zatím ani jeden můj návrh neprošel a Nataša se úplně urvala ze řetězů. Plánuje všude hrozně moc balónků a pořád si neví jistá, v jaké barvě svatba bude a neustále mě s tím otravuje. Já jsem tedy původně netušil, že svatba má být v nějaké barvě, ale když jsem jí řekl, že je mi fakt ukradený, v jaké bude barvě, tak se rozohnila a oznámila, že jsem k ničemu.

Navíc mě objednala ke krejčímu, který mi ušije oblek na míru. Za dvacet tisíc. No kde to jsme? V Tescu mají obleky v akci, když si koupím dva, dostanu ještě půl kila točeńáku zdarma a to celé za dva tisíce a ona chce dát takovou dardu za oblek? Jsou věci, které nechápu.

Kapelu na svatbu jsem si původně myslel, že zařídím já. Sehnal jsem vydařenou svatební kapelu: "Satanovi potomci", která zahraje klidné a něžné melodie s mírně rockovým podkladem. Nataša mi jí zakázala a sama objednala přihřáté svatební duo "Rozkošníci", která má být něco jako revival Celine Dione, kdy jeden chlap hraje na klávesy, druhý zpívá a po půlnoci si to kluci na pódium rozdají a všechno to bude jako jeden velký sladký Titanic. Paráda.

Aby toho nebylo málo, ještě mě čekala další prstýnková anabáze. Tentokrát to byly snubní prstýnky. Dozvěděl jsem se, že po svatbě už budu do konce života nosit prstýnek, takže jsem byl z toho takový posmutnělý a tím pádem bylo třeba vybrat nějaký, který ze mě udělá opravdového muže.

U výběru snubních prstýnků jsem byl v podobné formě, jako když jsem Nataše kupoval ten zásnubní. Nechali jsme si vyndat na pult všechný prstýnky, které měli ve zlatnictví na prodej a já jsem je zkušeně začal ohmatávat a nahlas říkat: "Ty vole, to je drahý jako kráva", čímž jsem zlatníkovi dal jasně najevo, že nejenom, že ze mě toho moc nekápne, ale taktéž jsem nefalšovaný a poctivý buran.

S Natašou jsme chvilku prohlíželi plata s prstýnky, když tu jsem se dostal k velmi zajímavému platu, kde u prstýnků nebyly cenovky: "Šéfe, tenhle prstýnek je super. Ten bych bral. Kolik stojí". Zlatník se decentně nade mě naklonil a diskrétně tichým hlasem povídá: "To jsou pouze vzorkovníky velikosti. Na těchto kroužcích si vyzkoušíte, jakou máte velikost prstu. To nejsou prstýnky". To už Nataša začala dělat, že mě nezná.
Pak jsem chvilku se klopenýma očima prohlížel další prstýnky. Nataša si vybrala jeden prstýnek s šutrem a ptala se zlatníka, co že to je za kámen? "To je briliant paní". To jsem si řekl, že si napravím reputaci a rázně jsem zlatníkovi oznámil, že my se s žádným briliantem nespokojíme, že my chceme diamant. Zlatník mi oznámil, že briliant je vlastně diamant, akorát, že opracovaný. V ten moment mě Nataša vzala za ruku a smýkala se mnou pryč ze zlatnictví. Prý prstýnky vybere sama. Do zlatnictví už se mnou nikdy nepůjde.

Půjde Čeněk do školky?

17. května 2015 v 18:17 Fotrův deník
Tak to je otázka za deset milionů. Původně jsem tak nějak předpokládal, že ve třech letech Čeněk automaticky přejde z režimu "konstantního vysírání fotra" do mnohem veselejšího režimu "konstantního vysírání učitelky ve školce" a že já budu moct navázat tam, kde jsem před jeho narozením skončil. Tedy doma na kavalci bez práce a budoucnosti.

To jsem se však zmýlil. Abnormální promiskuita a sexuální chování naší generace mělo za následek, že je očividně příliš dětí. Tedy více, než běžné školky zvládnout pojmout. Velmi tedy tímto děkuji svým nadrženým vrstevníkům a věřte, že pokud mi kvůli vám Čeňka do školky nevezmou, tak vám to spočítám. A je mi úplně jedno, že se někdo osočí s tím, že já jsem taktéž nadržený vrstevník. To totiž není pravda. Od té doby, co se Čeněk narodil, jsem byl nadržený pouze jednou a to, když Čeněk usnul v šest večer a ráno spal do osmi. To jediné mě totiž dokáže rozrajcovat. Když se vyspím.

No a tím pádem bude umístění Čeňka do školky větší problém, než jsem si myslel. Respektive já jsem předpokládal, že to žádný problém nebude. Měl jsem za to, že v den, kdy si Čeněk sfoukne (a nebo s nimi podpálí byt) ty svoje tři svíčky na dortu, zazvoní u nás několik zřízenců z nejbližší školky, Čeněk dostane přes rameno látkový uzlíček, kde bude mít jedny slipy, ponožky a pana Pandu, tklivě nám udělá pápá a pánové si ho na valníku taženém voly odvezou do školky. Napořád.

Ono to ale takhle nefunguje. Za prvé si musíte do školky podat přihlášku a za druhé vám dítě do školky beztak nejspíš nevezmou. A když jo, tak pro něj nikdo s valníkem nepřijede (pokud tedy vaše dítě netrpí nadměrnou dětskou obezitou).

Co jsem pochopil, tak systém příjímacího řízení na školky je dvoukolový. V prvním kole se hlásí děti, které na začátku školního roku dosáhnou věku tří let. Tito protěžovaní mazánci mají účast ve školce takřka jistou. No a potom je tu druhé kolo pro nás chudáky, kteří, nevěda, jak to ve skutečném světě chodí, počali dítě v tak nešikovné době, že se jim narodilo tak blbě, že na začátku školního roku mu budou dva roky a tří let dosáhne až někdy v jeho průběhu. Nejlépe uprostřed.

Takové špatně narozené dítě je otloukánek školkovského systému, kdy kdokoliv, kdo dosáhl tří let, jde automaticky ve frontě na školku před něho. Já se ptám, je tohle spravedlnost?

Abych šel tomu štěstíčku tak trošku naproti podal jsem Čeňkovi hned tři přihlášky do tří školek.

V první školce jsem tomu hodně věřil, protože jsem měl posichrovanou protekci. Jedna z tamních učitelek mě kdysi učila renesanční tance (ano, chodil jsem na renesanční tance. Není divu, že jsem to dotáhl až na mateřskou dovolenou), takže jsem se na ní ihned začal odvolávat. Paní náborářka mi oznámila, že dotyčná osoba již ve školce nepracuje, protože chodila do práce opilá a kradla dětem bundy.

Z reakce paní náborářky jasně vyznělo, že tento typ protekce mi bude naopak na obtíž. Snažil jsem se to zahrát do autu změnou tématu, takže jsem začal koktat a huhlat něco o tom, že venku prší, i když svítilo sluníčko, ale všimnul jsem si, že připsala ke kolonce k Čeňkovi červený puntík, takže tady to můžeme rovnou zabalit.

Ve druhé školce to už vypadalo lépe. Náborářka oznámila, že Čeněk je roztomilý (tedy to začalo dobře) a pak mi dala přihlášku. Potvrdila mi, že mají volných posledních pět míst a přednost mají ty děti, jejichž sourozenci už tuto školku navštěvují. To jsem byl zaskočen a v návalu paniky jsem paní oznámil, že má sestra sem chodí a tím pádem má Čeněk nárok na přednostní odbavení. Touto naprosto irelevantní a zbytečnou jasnou lží jsem přijímací pohovor zazdil. Paní pouze nevěřícně zvedla jedno obočí, zapsala si jméno, které jsem nahlásil, a bez pozdravu odešla. Naštěstí jsem zachoval tolik kuráže a duchapřítomnosti, že jsem paní nahlásil jiné jméno. Tedy máme šanci. Po druhé s ním sem naběhne Nataša a Čenkovi nalepím knírek, aby ho paní nepoznala. Ono to půjde.

No a nakonec třetí školka. Tato školka byla nejprestižnější, jelikož měla své vlastní internetové stránky a na zdi z venku měla křídou nakreslenou vagínu.

Tady jsem se zařekl, že budu už raději držet hubu. Paní náborářka nás opět vítala s úsměvem a znovu se nechala slyšet, že je Čeněk roztomilý (až jim ho sem šoupnu, tak ona tu roztomilost po pár hodinách přehodnotí). Potvrdil jsem jí, že syn je roztomilé zlatíčko.

Paní mi trpělivě vysvětlovala všechno, co už jsem slyšel před tím. Tedy, že mají několik málo míst a starší děti a děti se sourozenci, kteří již ve školce působí, mají přednost. Tedy nezbývá než doufat, že se třeba zadaří a nějaké protekční dítě odebere rodičům Bernevernet (tedy za předpokladu, že tento pojede s rodiči na výlet do Norska) a nebo se odstěhuje. To je ale hodně chabé stéblo, za které se coby tonoucí chystám chytat.

Během vysvětlování paní zaměřila svou pozornost na Čeňka, který se nezvykle kroutil a prohodila: "Nepotřebuje chlapeček čůrat? Klidně si může u nás skočit na záchod". "Ale kdepak paní, on byl čůrat před chvilkou doma" odvětil jsem mazaně. To, že Čeněk má prodojenou plínku a na záchod nebo na nočník ho nikdo nedostane, to jsem samozřejmě zatajil, jelikož by to jeho šance na přijetí zřejmě zhatilo.

Pokud bude Čeněk umístěn do školky, je potřeba na nočníkových dovednostech opravdu zamakat, protože to v tomto ohledu s ním jde z kopce. Začátek byl nadějný. Následně měl několik slabších momentů a průměrných výkonů a nyní už na nočník odmítá. Je třeba si objektivně přiznat, že Čeněk již svého vrcholu dosáhl a nyní stagnuje.

Nicméně toto paní náborářka nevěděla a do případného přijetí se to nedozví. To je základ. Tutlat.
Co už se ale nedalo moc ututlat bylo, že se mi Čeněk vytrhnul z ruky, převrhnul vztekle z nudy květináč a vyběhl na hřiště, kde zcizil hrabičky a začal mlátit děti ze školky. Perfektní. "Ty děti, viďte? Jsou to šikulové", prohodil jsem bez většího očekávání směrem k paní náborářce a pomalu se smiřoval s tím, že Čeněk tu právě dostudoval. Paní náborářka mě pobídla, ať si dítě okamžitě zpacifikuju a zabouchla dveřmi. Takže i sem bude muset jít příště s Čeňkem Nataša a znovu všechny ošálíme, když Čeněk bude mít knírek.

Půl hodiny v pekle

3. května 2015 v 18:14 Fotrův deník
Protože Nataša usoudila, že mi jedno dítě nestačí, jeli jsme o víkendu na návštěvu k její známé, která je majitelkou hned dvou dětí. První z dětí je pětiletý chlapec, kterému budeme říkat Radim a druhé dítě je asi sedmiměsíční dívka, které budeme říkat Anežka. Aby v tom byl úplný pořádek, tak já jsem majitel jednoho dvouletého chlapce, kterému budeme říkat Čeněk. Myslím, že úvod jak z partesu je na světě a můžeme se vrhnout na hlavní zápletku.

Jakmile jsme dorazili na místo, Čeněk se s Radimem ihned spřátelil a vytvořili úderný tandem mladých klacků na zabití, a Radim ihned začal Čeňka učit, jak střílet z praku šutry. Anežka se po baráku proháněla ve svém chodítku, kdy jedinou překážkou pro ní byla pouze zeď, od které se vždy odrazila a pokračovala v systematické projížďce napříč celým barákem.

Já, jelikož jsem asociál jak poleno, jsem stál v rohu v přítmí, do ničeho se nepouštěl (hlavně do konverzace se známou Nataši) a spíš si občas odkašlal nebo potichu zabroukal. Beztak nikdo neměl sebemenší nutkání se mnou zavést hovor.

Zrovna jsem si v hlavě přehrával, jak by bylo báječné odsud už vypadnout a tuto skutečnost jsem si barvitě představoval, když tu mi Nataša oznámila, že s kamarádkou jdou na chvíli ven, podívat se na jeden epésní a super žůžový nový dům kousek dál, tak ať pohlídám děti.

Tak a teď to začalo. Prvně mi proběhlo hlavou, že jsem otec zkušený a protřelý, takže žádný problém, ale záhy jsem poznal, že tomu tak není. Jakmile Anežka kolem mě prosvištěla v chodítku rychlostí zvuku, přičemž sejmula domácí kino, přiběhli za ní ty dva pobertové. Čeněk byl jak v rauši, jelikož měl prak, tak pištěl blahem. Radim odněkud dotáhl vázu s kytkou (naprosto nesmyslně) a tuto hodlal s maximálním citem pro dekoraci okamžitě umístit na poličku.

Počáteční šok jsem musel oželet a ihned jsem přiskočil k Anežce, která měla v plánu se svým chodítkem zdolat schody dolů směrem do sklepa. Nějaká dobrák (pravděpodobně Čeněk) odstranil zátarasy ze schodů. Anežku jsem otočil, aby si to štrádovala na druhou stranu, když tu jsem musel urychleně spěchat za Čeňkem, který si do praku nabil ocelové ložisko a hodlal prostřelit televizi.

Zakročil jsem právě včas a prak jsem mu zabavil spolu s ložiskem. Zatímco Čeněk řval a v záchvatu zuřivosti kopal do pohovky, bylo potřeba řešit Radima. Ten vůl vázu s kytkou samozřejmě rozlil a navíc z poličky, kam jí chtěl umístit, shodil stojan s cédéčkama. Pověděl jsem mu, že to se nedělá, ale asi mě měl naprosto u salámu, protože se zasmál a kamsi odběhl.

Rozlité tekutiny využil Čeněk a s vervou a chutí přiběhl se v kaluži vymáchat. "Kristova noho, proč to děláš?" Zakřičel jsem již notně podrážděně a uštědřil dítěti výchovný pohlavek. Čeněk mě vztekle kopnul, ale na adekvátní reakci nebyl čas, protože z předsíně se ozýval řev. Anežka se ve svém pojízdném chodítku překlopila a nebyla schopna dalšího pohybu.

Nahodil jsem Anežku zpět na vozovku, aby mohla pokračovat v jízdě, když tu vidím Čeňka, jak drží prak s nabitým ložiskem a míří znovu na televizi. Kde zase vzal ten prak? Přiskočil jsem k němu tak rychle, co to šlo, a zbraň mu sebral. A opět nebyl Čas na výchovu, jelikož ten vyšinutý dekoratér Radim zase někam šteloval vázu (tentokrát jinou. Větší s větším množství vody) na poličku a znovu jí rozlil. "Ty hele, proč to děláš?" Zeptal jsem se s mírným ostychem, protože být na cizí dítě prudší, jsem si zatím nedovolil. "Já to potšebuju dát šem". Ano, Radim to potřebuje dát sem, i když to dal úplně jinam a navíc to rozlil.

Není čas se rozčilovat s Radimem, protože Anežka právě ve svém chodítku sjíždí schody do sklepa. Pane Bože. Jestli jsem si někdy myslel, že jsem již svůj životní sprint absolvoval, byl jsem na omylu, protože ten jsem si prubnul nyní. Nevím jak, ale podařilo se mi jí zachytit v poslední chvíli a ano, nyní to byla moje chyba, protože jsem nepřisunul ke schodům zábrany. Normálně bych Anežku s chodítka vyndal, ale nevěděl jsem, jak se to dělá a nechtěl jsem manipulovat s cizím dítětem. Patrně bych na to neměl čas, protože se zase chystala akce s vázou.

Hlavní aktér, dekoratér květin Radim, si k tomu tentokrát přizval svého nohsleda Čeňka, který po zabavení svého praku nevěděl, co se životem. Takže už tam s tou vázou jsou dva a jelikož Čeněk asistoval, tentokrát vázu nejen rozlili, ale i rozbili. "Tak a dost. Mám vás plný zuby. Sednout na pohovku a sedět", výchovně jsem je seřval a šel se shánět po Anežce, protože jsem neslyšel cvakot koleček u chodítka. "Kristova noho, ne, fuj, nech to". Anežku jsem zastihl, jak spokojeně zaparkovala s chodítkem u nějaké rostliny a s chutí jí žrala.

Nejsem žádný botanik, ale kytka byla určitě jedovatá, protože jsem měl dítě na starost já. Kdyby jí hlídal kdokoliv jiný, tak ta kytka by byla jedlá. Za vydatného řevu Anežky, jsem jí vyčistil dutinu ústní a i s chodítkem odnesl do obýváku, kde měli ti dva sígři spořádaně sedět na sedačce. To se samozřejmě nekonalo, jelikož Radim sedačku rozložil a oba po ní spokojeně skákali. "Kurva, co je to tady za bordel. Snad jsem něco řekl ne?" , již jsem zcela bez strachu, co na to řekne cizí dítě, zařval. Čeněk se smál a skákal dál. Radim se šel shánět po váze.

Anežku jsem i s chodítkem zaklínil mezi židli a zeď a šel lovit Čeňka z rozložené pohovky. Než jsem toho prevíta stačil odchytit, Radim odkudsi dotáhl kočku. Živou kočku. Vůbec jsem nevěděl, že mají kočku. Otázkou je, zda to věděla vůbec ta kočka. Z jejího vyděšeného výrazu bylo vidět, že se cíleně celý život schovává v puklinách ve zdi, aby unikla spárům Radima. Čeněk okamžitě zbystřil a přiběhl spolu s Radimem kočku trápit. Jelikož se Anežce podařilo převrhnout židli, čímž si uvolnila cestu a mířila znovu ke schodům do sklepa, bylo třeba kočku obětovat ve prospěch situace a zachránit dítě. "Do prdele, co tam tak dlouho dělaj? To jako stojej před domem a půl hodiny na něj čumí?" , zakřičel jsem podrážděně směrem k Nataše a její kamarádce, které se šli pokochat krásným domem sousedů, zatímco já jsem musel tím nejposlednějším konečkem prstů u nohy v poslední chvíli odkopnout Anežku s chodítkem jiným směrem, aby nezahučela plnou parou do sklepa.

Když vzal Čeněk vázu s vodou a touto polil kočku, zatímco Radim vzal vrtačku a začal navrtávat DVD přehrávač, už jsem jenom pištěl. "Co jsi to za člověka?" Zařval jsem z plna hrdla na Radima, zatímco jsem vší silou držel Čeňka, aby už nechal nebohou kočku na pokoji. "Na Anežku už kašlu. Ta je ztracená. Radimovi vyvrtám tou vrtačkou díru do hlavy a Čeňka utopím ve váze", přemýšlel jsem zcela vážně nahlas, když tu konečně cvakly dveře a dorazila rozesmátá děvčata. Konečně. Právě v čas. Přísahám, že ještě pět minut a stalo by se něco, co by nebylo hezké.
Mít doma jedno dítě je řehole, ale mít doma tři děti, na to podle mě neexistuje adekvátní slovo. Po tom zážitku se objednávám na vasektomii a pro sichr jim tam nechám ještě svůj penis, protože tohle teda ne. Tudy bych se ubíral nerad.