Období vzdoru aneb jak jsem ve výchově zklamal

21. června 2015 v 18:29 |  Fotrův deník
Cílem každého rodiče je vychovat ze svého dítěte slušného, poctivého a pracovitého člověka. Člověka, který bude mít dostatečný morální kredit, který bude ctít autority a který bude poslouchat, když mu někdo řekne, že hlína z květináče se nežere.

I já jsem kdysi míval takové cíle. Býval jsem mladý, nadějný a perspektivní rodič plný ideálů, vizí, plánů a hlavně nadšení. Vše jsem měl naplánované a byl jsem přesvědčen, že uspěju. Neuspěl jsem. Kdesi během dlouhé poutě jsem sešel z cesty a už se mi na ní nedaří vrátit.

Nebudu chodit kolem horké kaše, Čeněk je nevychovaný sígr. Respektive on asi nebude úplně zlý. On je spíš zákeřný, úskočný, nepřející a vlastně i zlý. Navíc teď (poslední skoro dva a půl roku) prochází obdobím vzdoru, kdy má svýho fotra na háku a cokoliv mu řeknu, tak to buď neguje a nebo udělá naprostý opak.

Jeho životním smyslem se stalo skákání a nic jiného ho nezajímá. Ve volných chvílích (například když spím), vyleze na postel a skáče a skáče. Občas se pokusí o salto, většinou však mi přikáže, abych si lehnul a posléze na mě provádí wrestling. A jelikož nectí pravidla wrestlingu, tak když mi skočí na břicho a nebo do rozkroku a já v bolestech třikrát bouchnu dlaní do postele, jakože se vzdávám, samolibě vstane, zamává publiku a skočí na mě znovu.

Pokud se mu něco nelíbí, tak řve a nebo do mě kope. No a protože se mu nelíbí nikdy nic, řve a kope do mě celý den. Když ho seřvu, kopne si víc. Když ho seřežu, je uražený a kope do zdi. Po zlém to nejde, tak to často zkouším po dobrém. Podlézání, kdy ho chválím, motivace lichotkami a nabízení laskomin, nepůsobí. Respektive laskominy sní a pak znovu skáče nebo kope.

Jediné, co funguje, je říct mu, že když je takový zlobivý zmetek, tak máma nepřijde z práce. To pak začne fňukat, jde k vchodovým dveřím, které otevře, kouká se do tmy na chodbu a smutně říká: "mama pijde". Pak mám konečně pocit, že mám navrch, takže mu začnu opakovat, že máma nepřijde, že zlobil. Karta se obrací a nyní jsem já ten, kdo toho druhého psychicky týrá. Akorát mám pocit, že já zde nejsem od toho, abych své dítě psychicky týral. To už je ale práce pro dětského psychologa, který jistě bude muset po mé výchově zasáhnout.

Vypozoroval jsem, že na jeho záchvaty vzteku pomáhá, když je posraný. Nevím, jestli je to studem, nepříjemným pocitem a nebo skutečností, kdy ví, že kakat se má na nočník a že udělal chybu. Jisté je, že se zklidní, je více přemýšlivý a má spoustu otázek.

Nabízí se řešení nechat ho celý den posraného a hustit do něho, že máma už nikdy nepřijde. To by sice byl pravděpodobně hodný, ale jistě by ho to poznamenalo, takže se k tomu uchyluju v krajních případech.

Postupem času má výchova řádně otupěla a své cíle jsem systematicky přehodnocoval. Pojďme se podívat, jak šly mé cíle chronologicky:

Narození - 3 měsíce: Primární cíl byl jasný. Najít si práci, abych s tím malým uřvaným nespícím půlmetrovým tyranem nemusel být 24 hodin denně. Zástupný cíl a celková rodičovská strategie byla vychovat syna k maximální spokojenosti, věnovat se mu, co to půjde, učit ho základním dovednostem a předávat mu životní moudra.

3 měsíce - 6 měsíců: Můj původní primární cíl najít si práci padnul, jelikož jsem si žádnou nenašel a Nataša se bude vracet do práce. Sice jsem ještě občas objel pár pohovorů, ale tam jsem neuspěl. Ono dělat pohovor po dvou hodinách spánku, kdy máte na saku skvrny od dětských zvratek, zarudlé oči a když se vás zeptají, čím byste byl pro firmu přínosem, tak máte zrovna desetiminutový mikrospánek a upadnete ze židle, to nebude ta správná cesta k získání práce.

Tím pádem jsem se přeorientoval na další cíl, tedy maximálně se věnovat dítěti, rozvíjet ho a vychovat z něho báječného člověka.

6 - 9 měsíců: Nataša začala chodit do práce a můj hlavní cíl byl, naučit se vše kolem domácnosti, přitom zvládat výchovu dítěte a zachovat si veselou mysl a písni na rtech.

9-12 měsíců: Píseň ze rtů mi dávno zmizela a veselou mysl mám akorát když spím a nebo se o mě pokouším mrtvice. Jinak jsem to s klukem ještě nevzdal. Pokouším se ho učit novým věcem. Například už umí chodit, takže musím chodit neustále za ním a dávat pozor, aby nespadl. V podstatě celý den jenom chodím a jistím v předklonu mladýho. Záda v hajzlu, nohy bolí, dítě nezničitelně pořád chodí a mým cílem je, aby přišla už Nataša z práce.

12-15 měsíců: Čeněk už normálně chodí bez jištění. Bere si, co mu přijde pod ruku a buď to žere a nebo to rozbije (a pak sežere). Pokusy naučit ho, jak dělá ovečka, skončily naprostým fiaskem a výchovnou blamáži, kdy potom, co mi popadesáté oznámil, že ovečká dělá "bůů", mi prostě ruply nervy a seřezal jsem ho. Mé cíle jsou jasné. Zajistit mladýmu přežití, každodenní program a naučit ho na nočník.

15-18 měsíců: Jeden z cílů, zajistit mladýmu každodenní program, škrtám, protože je to nevděčník, co si každodenní program nezaslouží. Navíc už nemám co vymýšlet. Všude jsme byly, všude to bylo hrozný, protože neposlouchal, dělal ostudu a šířil kolem sebe špatnou náladu. Doma bude. Zavřený v pokojíčku. Ať se tam zabaví. Ven už chodit nebudem.

18-21 měsíců: Urychleně vracím na seznam cílů vymýšlení každodenní programu pro mladýho, protože jinak bych ho musel vzít a přetrhnout vejpůl. Není nic horšího, než dítě, který se nudí, zavřený celý den doma. Mým hlavním cílem je přežít ve zdravý každý nový den. Dítě jsem už přestal rozvíjet, protože mi to za to nestojí. Asi se dohodnu s Natašou, že tohle dítě vrátíme a vybereme si místo něho jiný. A nebo si místo něho vybereme plasmovou televizi.

21-24 měsíců: Mým jediným životním cílem je, aby Čeněk šel za rok do školky. Nic jiného mě nezajímá. Všechno směřuju k tomuto světlému bodu, který mě za rok čeká. Už jenom stačí odpočítávat.

24-27 měsíců: Čeňka do školky nevzali. Může to prý zkusit napřesrok. Když jsem se to dozvěděl, tak jsem vzteky ukousl roh od stolu a rozmáčkl jablko v dlani (od té doby se mi to už nikdy nepovedlo). Celé to je komplot a osobní tragédie. Můj jediný cíl mi vzali a jiný nemám. Asi začnu sbírat známky.
27 měsíců: Čeněk mi sežral mou sbírku známek. Rodičovské cíle nemám. Dítě vychovat nejde a nebo to neumím, tak si počkám, co bude. Nemám žádná velká očekávání. Něco ale přijde, cítím to ve vzduchu. Jelikož jsem klikař, tak při pravidelném koitu (který máme jednou za dva měsíce), zbouchnu Natašu a budou to minimálně trojčata. Tři malí Čenkové a jeden větší, mazák Čeněk, který je naučí, jak to ve světě chodí, jak udělat, aby nepotřebovali spát a jak zničit fotra.
 

26 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 KILL BILL KILL BILL | 21. června 2015 v 19:36 | Reagovat

luxusně popsaná beznaděj :-)

2 Lola Lola | Web | 21. června 2015 v 22:19 | Reagovat

Tohle je skvělý! :)

3 baruschkasf baruschkasf | E-mail | Web | 21. června 2015 v 22:48 | Reagovat

Naše období vzdoru už probíhá 16 let :-)
Před čtrnácti lety se rozdvojilo a před šesti roztrojilo :-)
Ale trojí neštěstí už je mnohem snesitelnější, vážně :-)
Vzdor mám třikrát, ale stejně dokážu řešit maximálně jeden a ostatní vypouštím :-)

4 psice psice | Web | 22. června 2015 v 13:36 | Reagovat

Nemít žádná očekávání je základ. A pak jsou různý fígle, třeba uzamykatelný a zvukotěsný dětský pokoj, kam se můžeš v případě nouze schovat, než se Nataša vrátí z práce. Podle popisu je však Čeněk schopen pod dveřmi podstrčit doutnák. Na trojčata držím palce a když to nevyjde, pořiďte si aspoň pelichající, zubaté a nasrané domácí zvíře na gladiátorské zápasy s Čendou.

5 takze-asi-tak takze-asi-tak | E-mail | Web | 22. června 2015 v 17:21 | Reagovat

Jop, z toho nevyroste...:)

6 telezjetele telezjetele | 22. června 2015 v 20:38 | Reagovat

Možná by stálo za to udělat sraz "Čeňků"...
Já osobně ho mám doma v holčičím vydání a mnozí moji přátelé se také ztotožňují s Vašimi příběhy. Možná by se ti malí satanáši zničili navzájem a na světě by zavládla opět láska a harmonie a slunce v duši.

7 Misha Misha | Web | 24. června 2015 v 10:17 | Reagovat

Asi bych zakázala tohle číst mladým lidem :D :D Celkem to odrazuje od úvahy nad vlastními dětmi :D

8 Michal Michal | E-mail | Web | 24. června 2015 v 18:55 | Reagovat

Moc díky za článek, pomůže :)

9 Karel Manec Karel Manec | E-mail | Web | 26. června 2015 v 7:01 | Reagovat

Alena Račanová – Scientologie řeší zmatek

10 Texas Texas | 28. června 2015 v 18:22 | Reagovat

https://www.youtube.com/watch?v=CRyxdTPyLz8 užasné

11 Charlili Charlili | Web | 28. června 2015 v 21:18 | Reagovat

Krasne:3
Pozyvam tana moj blog:)

12 kaatchena kaatchena | 19. července 2015 v 22:39 | Reagovat

sranda článek, jen čtení ruší ty hrubky :(

13 Lucie Lucie | E-mail | 20. července 2015 v 12:25 | Reagovat

Škoda ze jsem na tento blok přišla až kdyz bylo pozdě. Ted mam doma dvouleteho "Čenka" který ze me vysava energii po litrech. Nechápu jak jsem ho tvladla rok a pul vychovávat sama a ještě mít brigádu (kterou jsem povazovala jako dovolenou bez dítěte)  ted uz jsme na něj dva. Já na mateřské muz v práci a přesto oba každý vecer padame únavou :D protože tady neexistuje šance ho unavit. Spát v 19h a probudit se ve 2h rano přičemž si v postýlce povídá a vříská do 4h rano kdy muž vstane do práce s krvavými očima a já se jen přetočím na druhy bok a houknu ššš... Uz dávno jsem se naučila ignorovat ho :D  [7]:

14 Natálie Natálie | Web | 28. července 2015 v 16:58 | Reagovat

závěr mě teda velice překvapil a musela jsem se i pousmát i když vím, že pro tebe to jistě nic vtipného nebylo..

15 Hann. Hann. | Web | 17. srpna 2015 v 11:10 | Reagovat

Zdá se, že se s Čeňkem v životě nudit nebudete :D

16 Barka Barka | E-mail | 1. října 2015 v 2:04 | Reagovat

Vaše dítě, tatínku, není ani zákeřné, ani zlé. Vaše dítě ví, že je svobodné. Zdá se, jako byste jej svými pokyny neustále programoval k novým, jím dosud nepoznaným cílům.
Ježíš řekl: Nesuď.
Vaše posuzování je ve své podstatě programováním. Tak si budujete svůj život.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama