Červenec 2015

Pracovní týden fotra na mateřský

13. července 2015 v 8:18 Fotrův deník
Pracovní nasazení na mateřské dovolené lze přirovnat k běžnému zaměstnání ve smyslu vytížení a podávaných výkonů v jednotlivých dnech v týdnu. O víkendu alespoň na jednu noc odlifrujem mladýho k babičce a dokonce ve vzduchu visí i sex. Ten tam ale většinou pouze visí, protože je třeba vycídit celý byt a především je potřeba spát, hodně spát.
Jakmile víkend skončí, odpočatý se opět vrhám do práce:
Pondělí
- Uklizený byt, odpočatý já a rozradostnělé dítě. Mladej sice vstává v pět ráno, ale zase toho za ten den více stihneme. Krása. Plný energie se pouštím do výchovy. Čtu mu z obrázkových knížek. Jsem trpělivý a snažím se Čeňka naučit konečně na nočník, nechávám ho se seberealizovat hrou s plastovými kuželkami. Chodíme na průběžné procházky, kde ho nechám, ať se vyblbne a k obědu jsem uvařil výtečná hovězí líčka pro nás oba.
Úterý
- Byt má po včerejším zásahu dítěte několik nedostatků a pořádek se udržet nepodařilo, avšak vše je v přijatelných mezích. Mladej vstával opět v pět ráno, což mě nenadchlo, ale ani neurazilo. Stále se snažím dítě vychovávat a když například vezme hokejku a mlátí s ní do televize, důrazně mu připomenu, že se to nesmí. Kluka dávám na nočník, když si vzpomenu. Pokud ne, bude holt chvíli posranej. Z obrázkových knížek mu už nečtu, pouze mu říkám, co vidí na obrázcích. Ven jdeme pouze jednou, protože dělá kraviny a neposlouchá. K obědu jsem udělal špagety se sýrem.
Středa
- Bytem se začíná šířit nelibí odér a celkově nevypadá hezky. Nepořádek je více než patrný. Mladej vstával zase v pět ráno, což se mi vůbec nelíbilo a snažil jsem se ho silou přinutit tím, že jsem ho přimáčknul k matraci, aby ještě chvíli spal, leč bez úspěchu. Ve výchově nejsem již tak důsledný, takže když ho přistihnu, jak mlátí hokejkou do televize, jdu si na balkon zakouřit. Na nočník jsem ho zkusil dát hned ráno a jelikož se nic nestalo, po zbytek dne na to už kašlu. Obrázkovou knížku jsem schoval do skříně, aby mě s ní furt neotravoval, že chce číst. Venku jsme byli asi pět minut, pak začal dupat do kaluží, dostal lepáka a šli jsme domů, protože na to já nejsem zvědavej. K obědu budou špagety se sýrem ze včerejška.
Čtvrtek
- Byt je už regulérně nechutnej. Podle zápachu bych typoval, že někde v tom bordelu tady už dva týdny tleje mrtvej kapustňák. Ten malej sígr vstával zase v pět ráno. To už jsem fakt myslel, že mi jebne. Motá se mi hlava z nevyspání. Chvíli jsem ho absolutně ignoroval a snažil se spát, ale skrz jeho řev jsem už neusnul. Na výchovu kašlu. Když jsem ho přistihnul, jak mlátí hokejkou do televize, hodil jsem po něm vztekle obrázkovou knížkou a šel si nalít do kuchyně víno do půllitru. Na nočník jsem ho nedával, protože to nemá stejně cenu a já s ním ztrácet čas nebudu. Šli jsme ven, ale už ve výtahu mě nasral (už ani nevím, co udělal), takže jsme zase vyjeli nahoru a ven už nepůjdeme. K obědu bude majonéza.
Pátek
- Byt je absolutně na odpis. Pod barevným pěnovým puzzle se začíná objevovat plíseň, přes rozházený věci nejde skoro projít z jedné místnosti do druhý a ten hroznej smrad, který se šíří celým bytem, nejen že leptá stěny, ale jde dokonce i nahmatat. Přísahal bych, že jsem v koupelně zahlédl dikobraza, jak si staví hnízdo ze zbytků papírových ubrousků. Je to tady celý o tom, to tu zapálit a jít bydlet jinam. Satanovo sémě vstávalo znova v pět ráno a to už jsem si vzteky vyrval trs vlasů. Chvíli jsem seděl na posteli a čekal, až mě skolí mrtvice. Ta sice nepřišla, ale aspoň se mi zpustila krev z nosu a z únavy mi praskla žilka v oku, takže ho mám celý rudý. Jako démon.
Zatímco jsem ležel bezvládně na zemi, kam jsem samovolně upadnul (patrně mikrospánek), mladej rozmlátil hokejkou televizi a pak si zatleskal. Jakožto výchovný políček, jsem začal vzlykat. Myslím, že mi už konečně hráblo. Nočník v tom bordelu nemůžu najít, ale kdybych ho našel, tak bych si ho nasadil na hlavu a byl bych čaroděj. Ven půjdu jedině, až mě budou odvážet v kleci, takže žádná procházka.
K obědu jsem uvařil obrázkovou knížku.
Kdyby po pátku nebyla sobota, tak bych byl další den určitě už mrtvej.

Čeněk má klíště

1. července 2015 v 8:44
Za svůj život jsem měl již několik set klíšťat. V dobách před Čeňkem, tedy v dobách, kdy jsem měl život, jsem jezdíval celé léto na ryby, kdy o klíšťata nebyla nouze. Padesát klíšťat za sezónu nebyl žádný extrém a já jsem ty zvířátka bral tak nějak za samozřejmost. Moc jsem je neřešil. Na místě jsem je vyndal pomocí ponožky či mýdla a v pokročilejší fázi léta jsem je rovnou vytrhával holou rukou z kůže. Nikdy jsem neonemocněl a pouze na nátlak rodiny jsem se nechal očkovat.
No a teď měl Čeněk jedno malé klíště a já jsem se složil. Když jsem ho objevil, hystericky jsem pobíhal po bytě, lomil rukama a křičel, že to je konec, že tady jsme dohráli. Čeněk to měl na háku, klíště si hladil a říkal, že to je jeho kamarád. Doslovně tvrdil: "kýště? Kamalát"

Bylo potřeba Čeňkovi jeho kamaráda vytáhnout a spláchnout do záchoda. Když už jsem se trochu uklidnil, vyraboval jsem lékárničku, vystavěl všechny dezinfekce na stůl a sháněl se po obvazu a kdybychom měli sádru, tu bych použil rovněž. Když už jsem byl v té lékárničce, loupnul jsem si pár paralenů, jelikož mě z toho stresu začala bolet hlava.

Když byly všechny propriety připraveny, šlo se na to. Nejdřív jsem přísáté klíště hypnoticky sledoval a doufal, že zmizí. Ačkoliv jsem ho sledoval opravdu urputně a dal jsem do toho všechno, klíště nezmizelo. Musel jsem tedy vzít set na vyndávání klíšťat a s maximální obezřetností toho neřáda zneškodnit (klíště, nikoliv Čeňka)

Dobrá věc se podařila a po několika minutách klíště mizí v záchodě. Čeněk mu udělal pápá a prozradil mi, že klíště je pryč.

Pak nastala další fáze. Fáze paniky. Klíště bylo velmi zatrpklé a podle jeho zastřeného výrazu jsem soudil, že je infikována vším, co existuje plus ještě ebolou. Okamžitě jsem volal Čeňkově doktorce do ordinace, ale kupodivu o půl sedmé večer nebyla v práci. Je to proto, že je to líný netáhlo, parazit společnosti, kterého živím ze svých daní (coby osoba na mateřské dovolené skoro žádné daně neplatím).

Nataša mi telefon nebrala, tak jsem zavolal své mámě pro radu a povzbuzení. Má máma je zosobnění paniky a pesimismu. Když mi volá a já jí nevezmu telefon, usoudí, že jsem zemřel a začne obvolávat nemocnice. Tím pádem to byl ideální telefonický parťák.

Zrovna byli s tátou na dovolené a když jsem jí oznámil, že Čeněk měl klíště, chtěla okamžitě přijet ze zahraničí domů a situaci řešit na místě. Hovoru zřejmě naslouchal můj otec, protože v pozadí bylo slyšet: "Tak to teda nikam nejedem. Celej rok se dřu, abychom mohli na týden k moři, takže mě odsud nedostanou ani párem volů"

Notně rozladěná máma mě alespoň povzbudila několika vlídnými slovy, kdy mi prozradila, že kamarád její známé po klíštěti ochrnul na půlku těla. Samozřejmě mi nic neporadila a jakmile jsme dotelefonovali, hodlal jsem volat sanitku.
V tu chvíli přišla Nataša z práce. Zuřivě jsem jí vysvětlil, co všechno se stalo a že jedeme na pohotovst, načež mě označila za hysterku a šla se osprchovat. Matka roku. Fakt.

Celou noc jsem nespal a pozoroval Čeňka, jestli neochrňuje a nebo ho nebolí klouby (to jsem vyčetl na internetu, že to jsou příznaky boreliózy) Ze spícího Čeňka jsem nepoznal, zda už je ochrnutý a nebo bude ochrnutý až za chvíli a skutečnost, zda ho bolí klouby, tu jsem neodhalil už vůbec. Proto jsem ho občas vzbudil a zeptal se ho, jestli ho nebolí klouby. Čeněk byl chvilku zmatený, načež začal řvát. To si pak pro mě musela přijít do pokojíčku rozespalá Nataša a odvést si mě do postele. Kdyby měla svěrací kazajku, jistě jí využije.

Druhý den jsme už od šesti od rána stepovali před ordinací. Čeněk přes noc neochrnul, takže to zatím bylo nadějné. Ordinace se otvírala až v sedm hodin, takže jsme museli hodinu čekat venku. Byl jsem velmi nervózní. O půl sedmé jsem začal nepříčetně bušit na dveře, ať okamžitě otevřou (ačkoliv uvnitř patrně nikdo nebyl), že zde mám ochrnuté dítě. Před sedmou jsem byl rozhodnut, že dveře vylomím, ale naštěstí dorazila sestra. Hned ve dveřích jsem jí všechno vysvětlil a ona mi řekla, že můžeme jít klidně domů, protože teď stejně nic neudělá, protože případná nemoc se projeví v krvi až za několik týdnů.

To jsem odmítl akceptovat, nazval jsem sestru nedostudovanou šarlatánkou a dožadoval se opravdové doktorky. Sestra se přestala usmívat, zatvářila se jakože jsme tady naposled a odbyla mě tím, že doktorka přijde za hodinu. Možná jsem to přehnal, ale tady jde o minuty. Čeněk může každou chvíli ochrnout a nebo ho můžou začít bolet klouby.

Do půl hodiny přišla doktorka, která mi oznámila to samé, jako sestra. Dožadoval jsem se jiného lékaře a vyhrožoval, že budu volat na lékařskou komoru, kde si budu stěžovat na laxnost. Připomněl jsem doktorce, že jsem jí včera kolem sedmé večer volal a ona to nebrala. Doktorka nakonec povolila a předepsala mi nějaké léky na uklidnění.
Pak už to bylo v pořádku. Po práškách se situace zlepšila a klíště odeznělo.