Srpen 2015

Čeněk se adaptuje

31. srpna 2015 v 18:28 Fotrův deník
Každý rodič má od narození svého potomka několik zásadních úkolů. Tak třeba udržet dítě na živu, pokusit se dítě nepřelomit vejpůl, když již po dvacáté načůrá naschvál do ledničky a hlavně dostat dítě za každou cenu do školky. Já můžu s klidným svědomím říci, že jsem v tomto ohledu jako otec uspěl.

Už je to tak. Podařilo se mi Čeňka udat do školky. Ačkoliv se v prvním ani ve druhém kole do školky nedostal a po neúspěšném výběrovém řízení se se čtyřmi body (ve školce dávají dětem body. Za věk, za to, jestli už mají ve školce sourozence, za výkon, za vzhled, za reputaci, za to, jestliže umí aportovat, no a samozřejmě za to, že umí trojčlenku. Čeněk dostal čtyři body ze soucitu) umístil čtvrtý od konce, já jsem tomu věřil a celé léto čekal na ten telefonát, který mi měl změnit život. A nakonec jsem se ho dostal. Volali mi ze školky, že chybí děti (úplně náhodou. Já za to nemůžu. Nechodil jsem po městě a nemrzačil cizí děti. Fakt. I když i tohle mě napadlo. To totiž napadne každého rodiče, jehož dítě se nedostane do školky) a že mladej je přijat.

To bylo radosti, to bylo štěstí. Dokonce jsme s Natašou v návalu euforie měli i sex, ačkoliv zrovna nebyl první pátek lichého měsíce.

Čeněk sice do školky ještě půl roku nemůže, poněvadž mu nebyly ještě tři roky, ale za to už od září platíme školné a mohli jsme přijít na den otevřených dveří, což je nazýváno adaptací. Dítě přijde do školky, podívá se, jak to tam chodí, učitelky si dítě prohlédnou, předem ho odsoudí a pak jdou rodiče i s dítětem domů, zatímco učitelky se shluknou do davu a pomlouvají nové dítě i jeho rodiče, co se do nich vejde.

Akce adaptace se u nás uskutečnila v odpoledních hodinách.

S Čeňkem jsme dorazili plni očekávání do školky, kde se to na hřišti hemžilo rozdováděnými dětmi, několika učitelkami a hloučku znuděných rodičů, kteří přišli rovněž na adaptaci se svými potomky.

Postavili mě do hloučku rodičů a Čeněk byl vyslán do davu, aby si hrál. Byla to příležitost, aby mladej ukázal, že je na školku připraven a nic nebrání tomu, aby se plynule zařadil do kolektivu.

Čeněk si vzal klacek, postavil se doprostřed hřiště a čuměl do země: "Tak se ale už do pr… adaptuj", hulákal jsem na něho z hloučku rodičů, jelikož to zatím vypadalo na jednu velkou blamáž. Čeněk se adaptovat nehodlal. Stál tam s klackem a nic nedělal. Ale jekože fakt vůbec nic. Jedna maminka z hloučku rodičů se na de mě naklonila prozradila mi, že je to v pořádku a že se nemám stresovat, jelikož každé dítě je jiné a ukázala na svého syna, jak se na pískovišti vysvlékl do naha a po hrstech žral písek.

Ve světle těchto událostí jsem musel uznat, že Čeněk je na tom ještě dobře.

Postupem času mladej pookřál a byl na něm vidět posun kupředu. Už nestál uprostřed hřiště s klackem v ruce jako autista, ale sebevědomě si to vykračoval a sem tam nějaké kolem proběhnuvší dítě tím klackem švihnul přes záda. To byla zase ostuda. Učitelky nijak nezasahovaly, jelikož prý nemají dovoleno krotit děti, které ještě do školky oficiálně nechodí a tak jsem musel zasáhnout a mladýmu klacek zabavit.

Čeněk, který již neměl klacek, šel pokorně sjíždět skluzavku a vypadalo to, že vše dobře dopadne. Na pozadí veselého dětského skotačení na hřišti však vyvstal jiný problém. Bylo neskutečné vedro, svítilo sluníčko a hlouček rodičů začal postupně kolabovat. Paní, která zde byla s dcerou od dopoledne, začala mít z přehřátí halucinace a zbylé matky (byl jsem zde jediný otec) se začaly bouřit a iniciovaly petici za pitný režim. Nakonec nám jedna učitelka přinesla horký čaj, za což si vysloužila nadávky a paní s halucinacemi se nechala slyšet, že to je šikana a chtěla učitelku přetáhnout kočárkem.

Zatímco se rodiče bouřili a vypadalo to, že vezmou školku útokem, přičemž všechny učitelky dekapitují, Čeněk se zapojil do dětských her a začal se sociálně integrovat. Bral dětem hračky a potom zdrhal. Ten tu nebude mít moc kamarádů. Většině dětí bylo kolem pěti let, a věděli, že umlátit menší dítě na pozemku školky nemohou, takže jediné, co mohly, bylo, že Čeňka nabonzovaly u učitelky. Ta zprvu reagovala umírněně, když se však incidenty začaly opakovat, začala mě probodávat pohledem. Já jsem se k tomu postavil čelem a dělal jsem, že Čeněk zde není se mnou. Že to je cizí dítě. Všemi deseti jsem nyní bral nahatého chlapce, který se na pískovišti láduje pískem a začal jsem se kolem něho motat, aby to vypadalo, že tu jsem s ním. Tato má lest nemohla však uspět, jelikož dítě si jeho matka urychleně oblékla a odešly. Ono, když se dospělý chlap motá kolem nahatého cizího dítěte, není to to pravé ořechové.

Pokusil jsem se ještě z posledních sil přesvědčit, že jsem tu s jiným dítětem, ale než jsem si našel nějaké hodné dítě, přiběhl ke mně Čeněk a se slovy: "Tati, mám žízeň", čímž mé snahy zazdil. Samozřejmě jsem ještě mohl ztropit scénu a vyřvávat, ať to cizí nevychované dítě dají ode mě pryč, ale to už bych pak nebyl hoden hrníčku s nápisem "Nejlepší otec", který si hýčkám a mám ho doma ve vitrínce.

Dal jsem Čeňkovi napít horkého čaje a poodešel z hloučku rodičů, protože jsem pochopil, že tam již nepatřím a mé místo je jinde. Čeněk se vrátil brát dětem hračky. Adaptace probíhala podle očekávání.

Když na šlohnutým odrážedle přejel učitelce nohu, bylo nám nabídnuto, zda se raději nechceme jít podívat dovnitř, že bychom si to tam jako prošli. Dělal jsem, že jsem nepochopil to, že se nás chtějí akorát zbavit, vzal mladíka a šel s ním do budovy školky.

Uvnitř to bylo celkem roztomilé. Měli tam malinké postýlky, malinká umyvadla a malinké záchody. Čeněk záhy rozbil větrák tím, že ho převrhnul, pak se na něho postavil a ptal se mě, co to je. Byl tedy tak nějak nejvyšší čas uznat, že se už se adaptoval dostatečně a jít domů. Od té doby se mě pořád ptá, kdy zase půjdeme do školky. Už brzy chlapče, už brzy.
Tak za půl roku školko. Čeněk už se na tebe těší. Jestlipak se taky těšíš na Čeňka?

Takové ty otec-syn záležitosti

16. srpna 2015 v 19:45 Fotrův deník
čkoliv jsem postupným úpadkem soudnosti, bdělosti, intelektu, soustředění a vizí do budoucna nabyl dojmu, že jsem matka na mateřské dovolené, je třeba občas zastat i tu roli otce.
V případě výchovy malého chlapce je občasný zásah otce více než potřeba, neboť v dnešní genderově korektní a bezpohlavní době tu pro kluka musí být někdo, kdo mu ukáže, jak se stát pravým mužem. A kdo jiný by měl Čeňkovi tu cestičku pravého chlapáctví ukázat než někdo, kdo je na mateřské dovolené, depiluje si záda, lakuje nehty (občas mívám takové chvilky), umí výstavně vyžehlit halenku a chyběl jenom kousek k tomu, aby se mu začalo dělat mléko?

Holení

V životě každého otce přijde okamžik, kdy musí svého syna naučit se správně holit. Minimálně alespoň zdařilými pokyny ho nasměrovat k tomu, aby se pořezal co nejméně. Můj velký okamžik přišel celkem brzy. Když Čeněk přesáhl věku dvou let.

Mladýmu se odjakživa líbilo, jak se holím. Fascinovaně mě sledoval až došel do stádia, kdy si řekl, že už je čas se taktéž oholit. Vzal tedy pěnu na holení a celou jí vystříkal na zeď. Pak řval, protože prázdná tuba od pěny už nic nedělala.

Holení jsme proto o pár měsíců odložili, dokud nebude připraven.

Jakmile dozrála doba a hlavně, jakmile mě tak dlouho otravoval, že se chce taky holit, že už jsem jakýkoliv odpor vzdal, šlo se na to.

Namazal jsem mu na obličej pěnu na holení, dal mu do ruky holítko oblepené izolepou (pokud by nebylo, tak by pořezal sebe, plus všechno živé v naší domácnosti) a něžně mu vedl ruku po obličeji. Jakmile jsme skončili, byl hladce oholen a já si řekl, že jsem toho kluka zase o kousek přiblížil tomu být mužem.

No a pak jsem jednoho dne načapal Natašu v koupelně, jak si holí nohy. Vedle ní seděl Čeněk na malé židličce, měl na noze namazanou pěnu na holení a dřívkem si holil lýtko. Podle Nataši to tak spolu dělají už dlouho. Tady je jakákoliv snaha o vychování kluka očividně zadupaná hned v počátku.

Čůrání ve stoje

Další výzva pro každého moderního otce. Naučit svého syna močit ve stoje. Čeněk už díky bohu nenosí pleny, takže je nočník doma pořád v permanenci. Jak to ale udělat venku? No samozřejmě, že po chlapácku. Čeněk si vždycky sundal kalhoty až ke kolenům, pak si tak nějak zvláštně přidřepnul a začal. Tím pádem si namočil přímo do kalhot a šlo se domů.

Holt jsem ho to musel naučit, jinak by byl v životě značně ochuzen. Nejprve jsem zkusil navést ho povely, aby si chytil pinďu a mířil. Pinďu si sice chytil, ale pak se za něho začal tahat a zuřivě se smál. To jsem pak musel venku malého onanistu ihned zpacifikovat a přejít na jiný způsob výuky. Aktuálně jsme ve fázi, kdy potřebuje asistenci. Bez držiče a mířiče se prostě neobejde, ale i tak se domnívám, že jsme na dobré cestě a jednoho dne si ho bude držet sám. I mířit se jistě naučí.

Jízda na kole

Každý správný kluk musí umět jezdit na kole. To se nedá nic dělat. Čeněk zvládá bravurně jízdu na odrážedle, takže jízda na kole byla dalším logickým krokem. Za hrozný peníze jsme nakupili kolo s balančními kolečky, helmu a cyklistické rukavice a vše se schylovalo k příjemnému otcovskému výkonu.

Venku bylo krásných asi čtyřicet stupňů ve stínu, sluníčko pražilo jako o život, tedy lepší podmínky pro cyklistiku jsem si mohl jen těžko přát. Doma jsem mladýmu po několika protestech, že nechce, nainstaloval na hlavu helmu (byl to celkem oříšek, neboť jsem mu jí rval na hlavu obráceně. Taková cyklistická helma totiž nemá vevnitř cedulku a člověk neví, kde je předek a kde zadek), nasadil jsem mu krutopřísný cyklistický rukavice a vyrazili jsme. Já jsem si vyrazil jen tak v žabkách, neboť v těchto vedrech mi Nataša zakazuje nosit ponožky a pevnou obuv, jelikož z nějakého důvodu nabyla dojmu, že mi pak smrdí nohy. Když jsem jí několikrát nazval lhářkou a ona stále trvala na svém, vybídl jsem jí, ať, když mi podle ní smrdí nesnesitelně nohy, sbalí mladýho a přes tato vedra se odstěhuje k jejím rodičům. To sice neudělala, ale zase mi schovala někam boty a nechala mi pouze žabky.

Vyzbrojen žabkami jsem tedy vzal Čeňka, kolo a šli jsme před barák. Tam jsem v dobré víře posadil Čeňka na kolo a čekal, co se bude dít. Čeněk do toho šlápnul a během několika málo vteřin takřka pekelnou rychlostí odjížděl kamsi v dál. Můj prvotní šok však přehlučil instinkt rodiče a za hysterického řevu: "okamžitě zpomal ty psychopate" jsem si našlápl na stíhací běh, neboť syna bylo třeba zastavit, než odjede do jiného státu. Mocně jsem si tedy nakročil, zapřel se startovací nohou o patník a vyběhl. Zhruba při druhém kroku jsem si u jedné z těch debilních žabek přetrhl tu meziprstní oporu, načež mi při pátém kroku celá žabka z nohy odlétla a desátého kroku jsem se ani nedočkal, neboť jsem si vyvrátil chodidlo a upadl na chodník. Nebyl však čas nadávat žabkám, Nataše a celému světu. Bos jsem sprintoval za dítětem.

Mladého jsem po krátkém pronásledování dostihl a kolo zabavil. Po nekonečném vyjednávání, kdy jsme dosáhli kompromisu, že bude jezdit pomalu, jsem mu ho opět vrátil. Od té doby trávíme parné dny tím, že on jede na kole a já vyklusávám hned vedle něho. V těchto vedrech, které panují, neznám snad lepší celodenní program. Možná vás napadne, že dítě se jízdou na kole unaví a jde tak brzo spinkat. Tak takhle to u nás nechodí. Takhle si to Bůh nepřál. Unavený z cyklistické chůze jsem pouze já. Dítě je naopak našlápnuté k dalším velkým domácím akcím. Já bych šel spinkat samozřejmě kdykoliv a kdekoliv, ale mladej mě nenechá. Já mu z toho kola sundám balanční kolečka a bude pokoj. Mladej se ani nerozjede, bo hned přepadne, párkrát si pobrečí a tím bude kolo vyřízeno.

K cyklistice se váže ještě jedna veselá příhoda. V potu a s mžitky před obličejem s náběhem na několikanásobný úžeh i úpal jsem si ve vedru vyšlapoval vedle Čeňka, který chtěl jet na kole pořád dál a dál. Byli jsme už od bydliště velmi daleko, když mi mladej oznámil, že ho bolí nohy a že dál už nejede. Dokonce on nejen, že nikam nejede, ale taktéž už nikam nejde. Aby svůj postoj patřičně demonstroval, sednul si na zem.

Vzal jsem do jedné ruky dítě, do druhé kolo a vyšlápl si svůj pochod smrti v úmorném pařáku až domů. Kdyby to kolo bylo o polovinu levnější, tak bych ho tam nechal. Ostatně to platilo i pro Čeňka.

Rozhovor otce se synem o holkách
Každý otec by si měl průběžně se synem pokecat o babách. Předat mu nějaké rady, naučit ho fígle a tak podobně. Jelikož já žádné fígle ani rady nemám, tak jsem se akorát zmohl na to, že jsem se zeptal, jestli se mu líbí nějaká holka ze školky (Čeněk chodí třikrát týdně na dopoledne do soukromé školky, Ou yeahh). Chivlku se zamyslel a pak mi pověděl, že se mu líbí máma. To jsem mu řekl, že má smůlu, že máma je zabraná, že tu jsem klofnul už já. Na to mi řekl, že já mám "můlu". Tak nevím, co přesně to znamená, ale vypadá to, že mladej se mi chystá přebrat holku. To by mu totiž bylo podobný.

Čeněk je puntičkář a pořádkumil

3. srpna 2015 v 8:40 Fotrův deník
Už je tomu rok, co jsme se přestěhovali z garsonky do nového bytu. Je to rok, co jsem v potu za teplých letních dnů rekonstruoval dva byty najednou. No, a protože se mi zastesklo po pořádné a poctivé rekonstrukci, tak jsem se vrhnul na rekonstrukci kuchyně.

Čeněk s Natašou byl odsunut k babičce a já měl celý byt jen pro sebe. Pro sebe a tři dělníky.

Zjistil jsem, že soužití s dělníky bylo mnohem jednodušší než s malým dítětem. Elektrikář, Zedník ba ani truhlář se mi během působení v bytě nepomočili, neodmlouvali ani mě neotravovali, že chtějí číst o ošklivém káčátku. Když jsem chtěl dělníkovi něco říct, tak ten mě opravdu poslouchal, místo toho, aby se zasmál a běžel se do pokojíčku schovat pod postel. Dokonce, když jsem jim dal nabumbat, tak nejen, že bumbum nerozlili všude po bytě, ale taktéž nemrštili s prázdnou skleničkou o zeď.

Večer dělníci vypadli a já byl sám doma. Čtyři dny jsem spal sám v posteli. Nikdo mě nebudil, nikdo nepřišel ve dvě ráno s tím, že jeho postel je mokrá a on bude spát s mámou a já zamířím do promočené postele v pokojíčku a za neustálého šustění igelitových tašek, kterými jsem se lišácky podložil a které se mi lepí na tělo, si tu hoďku, dvě pospím.

Jsem skálopevně přesvědčen, že jsem jediný člověk, který si užíval rekonstrukci kuchyně. Jako podržtaška jsem dělal asistenta dělníkům, odnášel v pytlích suť, neustále zametal nebo luxoval, do noci maloval zdi a strop, ale takhle jsem si neodpočinul ani nepamatuju.

Všechno dobré však jednoho dne skončí. Rekonstrukce byla hotová. Užil jsem si ještě jeden den pohody, kdy jsem Nataše zalhal, že dělníci musí pracovat ještě jeden den, ale pak už to nešlo. Už jsem to nemohl nadále protahovat. Zajel jsem tedy pro Čeňka s Natašou a rozloučil se tím s mou opravdovou dovolenou.

Čeňkovi se nová kuchyň líbila. Jako smyslu zbavený pobíhal pořád dokola než se osmělil a urval nové madlo od skříňky na nádobí a pak se schoval do nové myčky. Vše se vrátilo do starých kolejí.

Jedna drobná změna však byla. Čeněk, který pět nocí trávil mimo, domov se mi zdál jiný. Respektive byl úplně stejný, ale jeho charakter se více vybrousil. Stal se z něho puntičkář. To jsem neznal.

Například mi vytáhne krabici s nářadím a dělá že opravuje větrák. Větrák je již dávno rozbitý, neboť jsem ho kdysi opravoval já a nečekaně nevratně poškodil, takže pro Čeňkovy účely je ideální.

Jakmile usoudí, že je větrák opravený, vezme nářadí a vrátí ho úplně přesně do krabice tak, jak bylo. Krabici sice samozřejmě nechá na zemi nejlépe někde poblíž postele, takže se o ní při nejbližší příležitosti přerazím a následně nadávám a kleju, ale je tam znát ten progres. Bohužel však tento progres funguje pouze s nářadím, neboť hračky v pokojíčku se na svá místa nevracejí. I když musím říci, že občas některé hračky najdu v krabici na nářadí, z čehož vyplývá, že Čeněk se pomalu do krabice na nářadí stěhuje spolu s celým bytem. Jednoho dne se probudím a budu v krabici na nářadí už i já.

Vedle toho, že mladej pečlivě vrací všechno do krabice na nářadí aniž by to původně v této krabici třeba někdy bylo, tak začal nenávidět špinavé věci. Jakmile je něco špinavého, tak s tím nechce mít nic společného.

Onehdá jsme třeba šli na procházku a ve výtahu bylo našlapáno. Oznámil mi, že naholudolů (nahoru dolů znamená výtah) je "pinají" a odmítl do něho nastoupit. Když jsem ho tam zatáhl silou, tak začal řvát, že výtah je fakt špinavej a to není nic pro něj. Takže jsem musel naběhnout s hadrem a výtah vytřít. Od teď totiž musím uklízet a vytírat nejenom celý byt, ale i celý barák a v podstatě všechno, kam Čeněk vstoupí.

Jednou jsem přivolal výtah spolu s Turkem, který bydlí v našem domě a mladej udělal scénu, že pán je pinají. Inu, předpokládám, že kdybych vzal hadr a pána utřel, bělostně bílý by pán z Turecka nebyl, takže jsme museli počkat až pán odjede a zavolat si výtah znovu.

Nikde nesmí být ani náznak nějaké skvrny či špíny, jinak Čeněk začne konat. Většinou se snaživě pokusí problém vyřešit tak, že špinavý předmět umyje sám. To se vydá na záchod, kde vezme mop a kýbl. Následně odchází do koupelny, kdy mopem obouchá všechny rohy, na které narazí a drouhou stranou mopu sedře omítku ze zdí. Jakmile se s proprietami dopachtí do koupelny, nahází je do sprchového koutu, serve sprchu z držáku, zapne vodu a dělá že napouští kyblík. To slovo "dělá" je opravdu na místě, neboť místo toho, aby voda stříkala do kýble, tak mladý pán ohodí vodou strop a následně vytopí koupelnu. Jediné suché místo z celé koupelny je ten kyblík.

Jakmile vlhčenými ubrousky omyju původní špinavé místo, na které Čeněk upozornil, můžu zamířit rovnou do koupelny a srovnat kluka do latě. Koupelnu vytřu a strop vymaluju, až budu mít čas. Beztak podobné úpravy jsou házení perel sviním, neboť dříve či později Čeněk koupelnu znovu vytopí.

Úplně nejlepší je snídaně. Poslední dobou mu zachutnaly párky s hořčicí. Pokud nemá na talíři hořčici, tak řve, že chce hořčici. Když mu dám na talíř hořčici, tak řve, že je talíř špinavej. Takhle hezky po ránu jsem přesně v tom stavu, kdy opravdu chci řešit tuhle nevyřešitelnou kravinu. Jo, to dělníci takhle domýšliví nebyli. S láskou vzpomínám na tu krásnou dovolenou.

Když se tak koukám na ložnici, zdá se mi lehce zastaralá. Určitě by si zasloužila rekonstrukci. A pořádnou.