Listopad 2015

Jsou věci, které matky neznají a ani znát nemohou

18. listopadu 2015 v 9:07 Fotrův deník
Je to doménou nás otců.
Jelikož byl včera státní svátek, měla školka zavřeno a tím pádem jsem musel vymyslet pro mladýho program, aby se mi tu doma neflákal. Nesnáším státní svátky.

Z nedostatku lepších nápadů, jsme se vydali do aquacentra, ačkoliv jsem již několikrát proklamoval, že tam už nikdy nepáchnem, neboť to pokaždé zavání nějakou ostudou.

Po jednom obkroužení divoké řeky a asi dvou minut ve vířivce, mladík usoudil, že už jsem se bavil dost a teď je načase, aby taktéž on z toho aquacentra něco měl. Z toho důvodu mě odtáthl do dětského brouzdaliště plného cizích fakanů a matek, kam mě usadil na okraj a jal se skotačit.

Jak tak sedím na kraji dětského brouzdaliště s chodidly ve vodě a koukám kamsi do blba, najednou se to stalo. Z čista jasna, nikým nezvána dorazila má ranní erekce. Dnes poněkud opožděně. Předesílám, že ranní erekce nemá nic společného s nějakým vzrušením. Je to prostě nikým nezaviněný jev, se kterým se musíme smířit. Muži jistě chápou.
Situace nebyla příliš pozitivní. Seděl jsem na kraji bazénku obklopen dětmi a měl jsem erekci. Pokud bych byl někým odhalen, měl bych co vysvětlovat. Bylo proto potřeba nehybně sedět a doufat, že se co nevidět vše vrátí zpět do zajetých kolejí.

Aby se celá záležitost o trochu vyhrotila, přišel za mnou Čeněk a pravil, že potřebuje čůrat. Řekl jsem mu, že to musí chvilku vydržet, jelikož taťka teď nemůže vstát. Mladík tedy zklamaně odešel směrem ke druhé straně brouzdaliště.
Jak jsem tam tak seděl a doufal, že za chvíli bude po všem, po očku jsem sledoval různé únikové cesty na záchody, kde bych nebyl nikým spatřen a nebo jsem alespoň mohl projít zády ke všem ostatním. V duchu jsem si přemítal veškeré varianty čůrání mladýho, přičemž jsem si vzpomněl, jak, když jsme venku, musí vždycky čůrat do kaluže, jelikož se mu líbí, jaké to na hladině dělá kolečka.

Z přemítání mě vytrhnulo volání Čeňka: "Tati, já čůlám". V očekávání toho nejhoršího jsem se podíval na opačnou stranu brouzdaliště. Mladík stál na kraji, plavky u kolen a regulérně čůral do vody mezi hrající si děti. Byl v dobrém rozmaru, neboť se na hladině dělala kolečka a nadšeně volal: "Podívej, kolečka"

Kristova noho, co teď? Nemůžu vstát a razit si cestu skrz malé děti se vztyčeným stanem až k mladýmu, abych ho zpacifikoval. Nemůžu dělat, že to dítě není moje, protože on sám mě jasně označil za svého otce. Jediný co můžu, je sedět, stydět se a snášet opovržené pohledy všech matek.

Jakmile erekce povolila, okamžitě jsem dítě odchytil, všem se omlouval a zostuzeně prchal do sprch. Mé utrpení a společenská degradace však nebrala konce.

Ve sprchách se mě mladej velmi nahlas zeptal, proč má ten pán naproti většího pinďu než já. Samozřejmě, že to všichni ve sprše slyšeli a netrpělivě čekali, jak to vysvětlím. Kromě tedy dotyčného pána s větším penisem, než mám já, který se dmul pýchou a ve sprše se začal nakrucovat, aby jakože všichni viděli, jaký je to vítěz. Pravděpodobně očekával, že dostane i diplom.

Vysvětlil jsem tedy Čeňkovi, že pán se sprchuje teplou vodou a já, že se sprchuju studenou a když se sprchuje kluk studenou vodou, tak se mu pinďa zmenší. Ostatní muži ve sprchách souhlasně pokyvovali a zvídavě se navzájem sjížděli pohledem a zjišťovali, kdo se sprchuje teplou a kdo studenou vodou.

Čeněk strčil ruku pod mojí sprchu a pravil: "Ale ty máš teplou vodu". V tu ránu celou místnost prostoupil tlumený smích všech zúčastněných. Okamžitě jsem sebral dítě a sprchy opustil. Opět a poněkolikáté jsem si potvrdil, že do aquacentra už nikdy nepůjdu.

Aféra s trubkou aneb „a proč?“

2. listopadu 2015 v 8:54
Nedávno jsme s mladým využili situace, kdy bylo relativně ještě hezké počasí a odpoledne vyrazili k řece krmit kachny. Vybaveni jedním rohlíkem jsme šli vycházkovým tempem k vodě s vidinou báječného zážitku (na mateřské dovolené, kdy se člověk utápí ve stereotypu každého dne, je cokoliv, co se nedělá denně báječný zážitek)
Čeněk se cestou loudal, kopal do listí, načež našel klacek, chvíli s ním švihal ve vzduchu, jakože je to děsnej šermíř a pak klacek začal ohlodávat.

Ohlodaný klacek jsem mu zabavil, pročež mladík začal řvát, neboť děsnej šermíř tím pádem došermoval a dožadoval se svého meče na hlodání.

Abych dostál své pověsti zodpovědného rodiče, který výchovu zvládá na jedničku, klacek jsem mu vrátil (na výchovu kašlu. Za chvíli jde mladej do školky a tam už si ho vychovají. Já na to už nemám) a smýkal s ním směrem k vodě, neboť tma se už blížila.

U vody bylo pár vypelichaných kačen v posledním tažení. Sešli jsme až k vodě, kde jsem mladýmu dal rohlík, aby z něho utrhával kousky a tyto házel kačenkám. Čeněk jim hodil celý rohlík, čímž krmení kachen skončilo, neboť jiné pečivo jsme neměli.

Byl by to obyčejný podvečer, kdyby mládežník neobjevil trubku ústící do řeky, ze které vytékala voda. Trubka ho naprosto nadchla.
On: "Co to je"
Já: "To je trubka Čeňku"
On. "A proč?"
Já: "Co? Co to je za dotaz? Nevím"
On: "Co to je?"
Já: "To je trubka, už jsem ti to říkal"
On: "Tam teče voda?"
Já: "Ano, teče, vždyť to vidíš"
On: "A proč?"
Já: "No, nevím. Tam teče voda z baráků. Když se lidi sprchujou, tak jim voda ze sprchy odteče takovým tím vírem do trubky, pak to teče barákem dolů do větší trubky a ta trubka pak teče do vody"

To už jsem ho táhnul od vody směrem domů. Čeněk poslušně ťapal za ruku a cestou neustále řešil trubku"
On: "Kde je trubka?"
Já: "U Vody"
On: "Já ji nevidím"
Já: "No taky nejsme u vody"
On: "Já chci trubku"
Já: "Kristova noho, teď trubku mít nemůžeš, trubka je tady pod náma pod zemí"
On: "A proč?"
Já: "Aby nebyla vidět a nepřekážela"
On: "Já ji nevidím"
Já: "No tu nemáš vidět"
On. "A proč?"

Inu, tento zajímavý rozhovor trval celou cestu domů. Doma se mladej nevzdal a neustále pokládal dotazy na téma trubka. Konkrétně dotazy typu: "Proč?" "Kde?" a následně tvrdil, že ji nevidí.
Doma se navečeřel, načež přitvrdil a potvrdil, že chce trubku. Byl děsně otravný. Pořád chodil do kolečka, fňukal a dožadoval se trubky.

V takových situacích se láme chleba. Tady se pozná, co je rodič ve skutečnosti zač. Mazaný rodič by mladýmu trubku namaloval na papír. Vynalézavý rodič by mu trubku vyrobil. Odevzdaný rodič by se před ním zamknul na záchodě, dokud by únavou neusnul (rodič nebo Čeněk). Protřelý rodič, který odchoval již několik potomků, by mladého seřezal a dal ho spát. Nadšený rodič, který do toho jde na plno by dítě naložil do auta a ač je večer, objížeděl by město, dokud by nenarazili na nějaké trubky.

A co jsem já? Ačkoliv nejsem nadšený rodič, sebral jsem kluka, nasedli jsme do auta a do noci jezdili po městě hledaje nějaký debilní trubky.

Jak si tak v noci jedu po městě, hledám trubku a mladej na mě ze zadu z autosedačky huláká: "Já nevidím trubky" a ptá se mě, proč nevidí trubky, říkám si jestli jsem někdy v průběhu výchovy neudělal nějakou chybu.