Březen 2016

Návštěva obřího akvária

3. března 2016 v 10:07 Fotrův deník
Víkend je dobrý. Víkend je super. O víkendu si totiž mladýho rozeberou babičky a pak se doma dějí velké věci. S Natašou na sebe hodíme něco hezkého, koupíme plato kondomů a pak do večera uklízíme celý byt a jdeme brzo spát. Plato kondomů končí ve skříni u dalších nerozbalených plat kondomů.

I tak si ale víkend užíváme a při každém tahu mokrým mopem či žehlení košilí si prozpěvujeme a nebo si rovnou zatančíme. Ne moc. Jen trochu. Pouze takové zavrtění nohou.

No a pak se jednou stalo to, že Čeňka na víkend nikdo nechtěl. Když dospějete do fáze, že vaše dítě babičky na víkend nechtějí, váš život tím skončil a jediné, na co se můžete těšit, že jednoho dne zemřete. To je vaše celá perspektiva.
Nedalo se nic dělat. S mladým na krku bylo potřeba vymyslet nějaký program. Pokud se Čeňkovi nezajistí program a nechá se jen tak doma ležet ladem, tíhne k výtržnictví.

To bych ale nebyl já, abych neměl v rukávu nějaké to rodičovské eso. Respektive ty esa byly dvě. Mé první eso, že půjdu na ryby a Nataša, ať si to sama doma s Čeňkem užije, bylo přebito Natašiním esem, tedy vzteklým dupáním a vyhrožováním pěstičkami. Musel jsem tedy sáhnout do rukávu pro své druhé eso.

Čeněk si poslední dobou oblíbil mořské potvory. Máme doma barevnou encyklopedii "Mořský svět", kterou mu každý večer předčítám a on je potom šťastný. Má rád žraloky s krvavými zuby, medúzy, které pálí, ale nejvíc ze všeho zbožňuje chobotnice. Nechal se slyšet, že žádné hračky nepotřebuje a k narozeninám chce chobotnici. A nebo alespoň pavouka, protože ten má taktéž prý hodně chapadel, jako chobotnice. Nataša se k situaci postavila tak, že pokud mladýmu koupím pavouka, tak se se mnou rozvede. Chobotnici samozřejmě nekoupím, protože nevím jak, nevím kde a podle googlu je to jedna z nejhůře chovatelných potvor, takže teď váhám, jak s tím pavoukem.

Nicméně ve světle všech těchto skutečností jsem dostal báječný a sexy nápad. Pojedeme do vedlejšího města podívat se do obřího akvária. Nikdy jsem tam sice nebyl, ale na obřím akváriu se nedá nic zkazit. Syn bude mít radost.

Už před odjezdem se Nataša začala ošívat, že tam bude určitě spousta lidí a že bysme měli jet někdy jindy. Třeba ve všední den, kdy tam nikdo nebude, protože všichni, včetně ji, jsou v práci.

Já si ale trval na svém. Hlava rodiny si totiž musí občas dupnout. Jakmile si tedy Čeněk dupnul, že se jede do akvária, nedalo se nic dělat a my vyrazili.

Mladej byl cestou jako na trní. Pořád dokola se ptal, jestli tam bude chobotnice. To jsem sice nemohl s přesností určit, ale sladkovodní akvárium dávalo tušit, že bude bezchobotnicové. To nemělo ale vadit, neboť i ryby ho určitě nadchnou.
Zaparkovali jsme před akváriem, vyšli jsme z auta a znuděná Nataša, vyloudila na tváři úsměv zadostiučinění, a pravila: "Vidíš těch lidí? Já ti to říkala". Pak měla ze sebe děsnou radost, protože došlo na její slova. Pokaždé, když dojde na její slova, je spokojená. Pokud by například tvrdila, že na tu skálu nemůžeme lézt, že spadneme a zabijeme se a my bychom z té skály opravdu spadli a zabili se, byla by spokojená. Zemřela by s dobrým pocitem.

Na druhou stranu měla pravdu. Před vstupem se pod malou stříškou tísnil hlouček asi dvaceti lidí. Navíc před budovou pobíhala skupinka vidláků z vesnice, kteří se fotili s každou kravinou. Tu se fotili u nápisu "Obří akvárium" a támhle se zase fotili vedle hezkého auta. To je ale všude. O víkendu, kamkoliv přijdete, vždycky tam budou tihle křováci z vidlákova, kteří ráno dali slepicům, podojili kozu, pak naložili svou celou rodinu na valník taženým voly a vyvezli je do velkého světa.

Zanechal jsou svou rodinu venku a sám zaběhl do budovy zakoupit tři vstupenky. Za krásný skoro čtyři kila mi bylo řečeno, že tady mám teda ty lístky a za půl hodiny se mám dostavit před hlavní vchod, jelikož probíhá prohlídka.
"A co mám jako do tý doby dělat? Já tady mám malý dítě," tázal jsem se nepříjemné paní za přepážkou, která vypadala, že tu pracuje za trest, protože snědla novorozeně.

"Nahoře máme místnost s projekcí vodního světa, akvárko s rejnokem, akvárko s želvou a pak tam máme ještě akvárko s pirani a úplně nahoře kavárnu, kde máme papouška", ochotně mi vysvětlila veškeré výdobytky této budovy, předala mi vstupenky a lehkým pokývnutím hlavou mi dala najevo, ať už tu neoplenduju a okamžitě se běžím kochat báječným rejnokem v akvárku.

Natašu skutečnost, že zde musíme ještě půl hodiny počkat, nepotěšila a dala to jasně najevo hlasitým bučením. Čeněk se zase ptal, kdy už uvidí ty chobotnice a vypadal nervózně. No prostě rodinné odpoledne jako noha.

Já jsem ale tu flintu do žita neházel. Pokusil jsem se všem vlít do žil optimismus a hnal je nahoru do patra na úžasnou projekci vodního světa, rejnoka, želvu, piraně a papouška a možná tam přijde i kouzelník.

Projekce vodního světa byla poměrně slabota, neboť na promítacím plátně byl akorát nápis: "System eror", rejnok jenom ležel na dně a nic nedělal a želva tam nebyla.

Vše ještě mohlo zachránit další patro s kavárnou a papouškem, ale nezachránilo. Papoušek byl nudný a v kavárně bylo narváno, takže jsme si neměli kam sednout.

Půl hodina, kdy jsme stáli ve frontě před akváriem s dalšími zmrzlými a nasranými lidmi, utekla jako voda a byl čas na náš průnik dovnitř. Čeněk se tetelil blahem.

Prohlídka začínala v potemnělé místnosti plné rybích koster a bába nám všem vyprávěla o tom, jak si pan majitel splnil sen, že na to nemají žádné dotace a samozřejmě nezapomněla poukázat na to, že ve vedlejší místnosti si můžeme koupit suvenýry. Potom dlouze a zaníceně vyprávěla o rybích kostrách, což samozřejmě nikoho nebavilo a nikoho to nezajímalo. Když si člověk koupí za čtyři kila lístek do obříha akvárka, tak ho nějaká bába, která mele o kostrách akorát tak namíchne.

Nataša prohlašovala, že jde pryč, Čeněk se pořád ptal, jestli je tam chobotnice a paní průvodkyně zrovna vášnivě hladila čelist Arapaimy a se vzdycháním vyprávěla, jak je tato ryba dlouhá a jaký má stisk. Přitom ji stály bradavky.

Jakmile průvodkyně konečně z té její kostry Arapaimy dostala orgasmus, pustila nás se podívat na živé ryby v akvárku. Byl to takový prosklený tunel, přičemž ryby plavaly kolem nás. Celkem působivé.

Paní průvodkyně hovořila o rybách, které jsme mohli kolem sebe vidět a Čeněk se ptal, jestli je tam chobotnice. Vypadal nervózně.
"Tak se zeptej, jestli tady mají chobotnice," z ničeho nic mi polohlasem špitla Nataša.
"Vždyť to je sladkovodní akvárko," poučil jsem ji.
"Já vím, ale třeba jo. Zeptej se"
"Já se tady nebudu ptát před lidma tý ženský, jestli tam maj chobotnice. Budu vypadat jak debil. Zeptej se ty"
"Ty jsi chlap. Ty se zeptej"

Očividně, pokud jste muž, tak jeden z vašich životních údělů je ptát se lidí na chobotnice. Každá žena hledá u muže nejen oporu, ale i dostatečnou schopnost se kdykoliv a kdekoliv kvalitně zeptat na chobotnice.

"Prosím vás. Máte tu chobotnice?" odevzdaně jsem se optal.
"Bohužel pane. My tu máme pouze sladkovodní ryby z Amazonie. Můžete se ale jít podívat nahoru. Tam máme projekci vodního světa a rejnoka v akváriu," bylo mi řečeno, zatímco ostatní účastníci v sobě dusili smích a jeden z těch vidláků z venkova si se mnou udělal selfíčko, páč většího blbce ještě neviděl.

Nataša byla spokojená. Čeněk už méně a já vůbec. Nakonec jsme v suvenýrech koupili tři plyšové chobotnice za pětikilo a jeli domů. Byl to fajn výlet.