Květen 2017

Takové to příjemné vánoční nakupování

26. května 2017 v 11:16 Fotrův deník
V předvánoční čas, v ten čas plný něhy, lásky, porozumění, klidu, míru, svornosti, bratrství, štěňátek a duhy, všem matkám hrábne. Regulérně jim jebne. A nebo možná jenom mojí ženě.

S Natašou jsme šli do supermarketu na nákup. Bylo potřeba koupit večeři. Jenom rýži, kuře a možná, když bude nálada se pořádně rozšoupnout, tak i dvacet deka lovečáku. My si totiž umíme udělat pomyšlení. Dvacet deka lovečáku je základ každého pohodového večera a příslib něčeho legendárního.

Tlačil jsem vozík a mířili jsme si to k masu. Cestou jsme míjeli regály narvaný hračkama pro děti. V ten moment se to stalo. V ten moment explodovala v návalu hormonů Nataše děloha a tím začal nejdelší nákup v supermarketu v mém životě.

"Jééé, podívej na toho rozkošnýho plyšovýho dráčka. Ten by se Určitě Čeňkovi líbil pod stromeček", vykřikla nadšením.
"Hmm. Docela dobrý", snažil jsem se předstírat radost nad plyšovým ksindlem za tři kila, kterých podobných máme doma asi tak deset a Čeněk si s nimi vášnivě hraje tak dvakrát za půl roku na tři minuty, kdy je narve do koše na prádlo, jakože to je vězení, protože zlobili.
A šup s tím rovnou do košíku.
"Jéééé, a tady ta parádní stavebnice. Z toho bude nadšenej", úplně se rozplývala.
"Ta je úplně nejvíc bombastická", stále jsem ještě neztratil víru, že pojedeme pro to kuře. Stavebnice byla tak akorát na to, že jí Čeněk nebude umět postavit, já se u toho budu vztekat a ve finále bude sloužit jenom k tomu, abych na její všude rozházené součástky mohl bosou nohou v noci šlápnout při cestě na záchod a vyhrožovat, že teď tady doma bude všechno jinak. (To já vyhrožuju tak jednou týdně a nikdy nic nijak není).
Šup s tím do košíku.
"Žjůůů a podívej na tuhle figurku čarodějnice. To bude Čeněček koukat. Tomu budou pod stromečkem úplně zářit očička", halekala rozněžněle a já věděl, že je už jenom krůček od toho, aby se jí v ňadrech opět začalo tvořit mateřské mléko.
"hmmm", dařilo se mi krotit své nadšení z parádní figurky čarodějnice za dvě stovky, jejíž konstrukce je tak precizně zvládnutá, že už jen při pohledu na ní má člověk pocit, že tomu šmejdovi jednomu Taiwanskýmu, který uplácalo nějaký dítě v továrně za tři zrnka rýže na týden a jehož výrobní cena jsou tak tři koruny, při lehkém jarním vánku upadne hlava.
Šup s tím do košíku

"Týýý brďo a koukej na tohle", tančila Nataša mezi regály jako divoženka a ukazovala zase na nějakou předraženou kravinu. Skotačila tam rozjuchaně mezi hračkama jako kardinál na kokainu v obchodě s krucifixy, kde mají akci dva krucifixy za cenu jednoho a vůbec se neovládala. Do košíku létaly další a další hračky a já usoudil, že je nejvyšší čas opustit své tělo. Jakože dostat se v myšlenkách na nějaké lepší místo. Třeba do Palestiny. Tak jsem vypnul a přepnul se na autopilota.

Autopilot znamená, že tlačím košík, neustále mám dementní úsměv, na všechno přikyvuju a soustavně opakuju: "Máš pravdu miláčku". Tak jsem vypnul a bylo mi dobře.
"Tak a teď ještě micerální vodu", probral jsem se z ničeho nic. Zjistil jsem, že zatímco jsem nevnímal, přesunuli jsme se nějakým způsobem do oddělení drogerie.
Košík byl narvaný hračkama, krémama, gelama, tamponama a dalšími věcmi, kterými ženy šálí přírodu.
"Jak jsme tady dlouho?" Pronesl jsem zmateně a prohrábl jsem si vlasy, protože jsem měl pocit, že mi za tu dobu, co tady bloudíme povyrostly. Měl jsem podezření, že se změnilo i roční období.

"Nebuď nepříjemnej. Já vím, že tě to nebaví, ale nakoupit se to musí", skoro se Nataša urazila.
Pak už jsme jenom asi půl hodiny vybíraly barvu na vlasy, protože Nataša chce na nový rok radikální změnu, kdy změní své vlasy z blond na "trochu méně blond, ale ne zase tak, aby to někdo normální poznal", protože ona je rebel.
No a po dvaceti minutovém výběru deodorantu, při jejichž výběru jsem musel všechny očuchat, abych ji řekl, který mi nejvíce voní a trochu jsem se tím čucháním sjel a bylo mi blbě od žaludku, jsem konečně dorazili ke kase.
"Čtyři tisíce pět set", povídá paní pokladní a já nevěděl, jestli se mám smát a nebo paní umlátit rozkošným plyšovým dráčkem za tři kila.

"Nebuď takovej kolenovrt. Však zase napíšeš nějakou knihu", chlácholila mě Nataša, když jsem z brekem vytahoval z peněženky platební kartu. Je to tak. Budu celý život psát knížky, abychom měli na micerální vody a plyšové dráčky.
Zaplatil jsem a jelo se domů. Kuře ani rýži jsme samozřejmě nekoupili. Ani ten lovečák. V té předvánoční atmosféře jsme na to zapomněli. Stejně by nám už na večeři nezbyly peníze. K večeři jsem si pak mohl dát doušek svěží micerální vody a před spaním olízat trochu deodorantu, abych se dorazil.