Prosinec 2017

Dřevěná železnice

19. prosince 2017 v 17:23 Fotrův deník
Rok se s rokem sešel a nic se nestalo. Potom se sešly dva roky s rokem a je to tady. Po třech letech s velkou pompou dávám sem na blog další recenzi na výrobek. Ano, je to tak. V recenzích výrobků jsou veliký prachy a tadyhle blog si na sebe musí taky něco vydělat.

Dneska přináším recenzi na dřevěnou železnici od Tesca. Viz v odkazu https://nakup.itesco.cz/groceries/cs-CZ/products/2005100012798

Nuže, kde začít? Železnice je dřevěná. Ano, máte pravdu. Hodilo by se k tomu spíš Dřevěnice.

Tímto úderným vtípkem se patrně s většinou z vás loučím, neboť já osobně bych po takovém ubohém vtipu už dál nečetl a trval na tom, aby autor vtipu chodil kanálama.

Pokud z nějakého důvodu pokračujete v četbě, tak přejdeme na samotnou recenzi.

Celá stavebnice se skládá ze spousty součástek. Ty součástky jsou dřevěné. Některé z nich jsou i malé a dobře se na ně v noci, když jdete na záchod šlápne. Malé součástky z dřevěné železnice is new kousky lega. Minimálně to tedy bolí podobně.

Nicméně, abychom byli optimisté, tak jakmile stavebnici dostavíte (není to složité a je k tomu i návod pro netáhla jako jsem já), tak to vypadá docela zajímavě. A je to i funkční. Ty malé vláčky po těch kolejnicích opravdu jezdí.

Co se týče samotného stavění, tak to doporučuju bez přítomnosti dítěte, jinak vám hrozí, že vám jebne.

Představy dítěte a rodiče se totiž mohou lišit. Přímý apel, ať ta železnice vede do vzduchu a levituje nad vodou, patrně nelze splnit. Rovněž se vyhnete milionům otázek, jako třeba, jestli mašinka, když umře, jde do nebíčka a nebo z čeho se vyrábí voda.

A teď ještě několik funkčních postřehů:
  • Železnice je barevná
  • Železnice je vyrobená ze dřeva
  • Nestalo se mi, že by železnice samovolně vzplála
  • Podle dosavadních zkušeností nevábí železnice medvědy
  • Nikde jsem se nedočetl, že by železnice obsahovala stopové množství korýšů, což hodnotím palcem nahoru.

Káva pro chvíle pohody

19. prosince 2017 v 16:29 Fotrův deník
Je 19:00 sobota večer. Sedím na křesle a sleduju malou prasklinu ve zdi. Upřeně ji pozoruju a zdá se mi, že se od minulé soboty trochu zvětšila (ano, přesně takhle trávím podzimní soboty. Čumím na prasklinu ve zdi a rozjíždím různý teorie ohledně oné praskliny. V životě jsem si už užil dost, tak teď už jenom ta prasklina, důchod a smrt)

Mám dojem, že prasklina se poslední dobou zahýbá opačným směrem. Škoda, že jsem si ji minule nevyfotil, abych to porovnal.


Vzuuuuuuum - vytrhne mě z přemýšlení šmouha, která se mi periferně mihne v pohledu. Bylo to tak rychlé, že nemám ponětí, co to mohlo být.


"Tak prádlo je pověšený," oznamuje Nataša, která se zrovna vrátila z chodby a usedá do křesla vedle mě.

"Tys mi vypil kafe?" mává přede mnou prázdným hrníčkem na kafe.

Vzuuuuuum - opět proletí ta šmouha nadzvukovou rychlostí kolem mě, aniž bych byl schopen identifikovat, co to vlastně bylo.


"Ne, nevypil. Vždyť víš, že kafe nepiju," vysvětlil jsem Nataše.

"Tak to jsem asi blbá ne? Uvařila jsem si kafe a nechala ho na stolku vychladnout. Tak kdo to teda vypil?"

Vzuuuuuum - znovu prolétla ona šmouha přes pokoj. Tentokrát jsem měl pocit, že to dokonce letělo vzduchem.

"Čeňku? Tys vypil mamce kafe?" Zaburácel jsem. Vzuuuum, vzuuuum, vzuuuum, překročilo to dítě rychlost světla a nyní již oficiálně fungovalo na warp pohon.


"Chyť ho," přikázala Nataša. Vzal jsem podběrák na ryby, Nataša koště a šli jsme lovit naspídované dítě.

Bylo to jako kdybyste chtěli holýma rukama ulovit pakoně, kterého jste před tím švihli gumicukem do slabin.

Nicméně byt zase tak veliký nemáme, a ač se Čeněk snažil utíkat po zdi, záhy jsme ho odchytli.

"Já jsem létající dinosaurus," představil se nám s Natašou.


Sobota 20:00 - Létající dinosaurus nadopovaný kofeinem setrvává stále létajícím dinosaurem. Nemám čas kontrolovat prasklinu ve zdi, neboť létající dinosaurus obíhá v kuchyni stůl a je potřeba hlídat, aby nezval čelem o roh stolu.

Sobota 21:00 - Proběhly první pokusy o uspání létajícího dinosaura. Když jsem mu zpíval Já mám koně, vraný koně, létající dinosaurus mi skočil na břicho, zatleska, ukápla mu slina na můj obličej a utíkal rozdávat radost do obýváku.

Sobota 21:30 - Změna. Létající dinosaurus už není létající dinosaurus. Už je to skákací dinosaurus se schopností létat, když se mu bude chtít. Tento obrat mění úplně vše.


Sobota 22:00 - Skákací dinosaurus skáče na posteli. S Natašou otevíráme lahev vína a diskutujeme, čí je vina, že v sobotu v deset večer nám malý permoník na kofeinovém tripu metá salta na posteli.


Sobota 22:30 - První dílčí úspěch. Při uspávání skákacího dinosaura Nataša usnula. Skákací dinosaurus nikoliv. Nyní opět skáče v ložnici na posteli a Nataša spí v pokojíčku.


Sobota 22:40 - Šel jsem vzbudit Natašu, abychom si mohli užít rodinný večer. Přeci nezaspí nejlepší okamžiky v životě svého syna? Čeněk už není žádný dinosaurus a místo toho ucpal v koupelně umyvadlo ponožkou a vytopil koupelnu. To všechno stihl během toho, když jsem šel vzbudit Natašu.


Sobota 23:00 - Sousedi bouchají na topení na znamení, že jsme nejspíš báječní a že je celý barák nadšen z toho, že v jedenáct večer se celou budovou nesou výkřiky tipu: "Já už nikdy spát nepůjdu. Já to nepotřebuju" a nebo zoufalé skřeky jako: "Když nepůjdeš okamžitě spát, mamka už se zítra nevrátí z práce." Plus samozřejmě tlumený dusot malých chodidýlek, které skákají po podlaze.


Sobota 23:30 - Rodinná idylka kulminuje. Po dvaceti minutách, kdy jsem na tajňáka spal na záchodě, mě Nataša odhalila a řekla, že když ona, tak já taky. V rodičovství totiž jede každý sám na sebe. To je pořádku.


Sobota 23:45 - "Co jsi to za člověka?" Nese se celým bytem můj zoufalý výkřik, kdy běduju nad dítětem, které má na hlavě navlečené slipy a dělá v předsíni kotrmelce, přičemž si zpívá "Já do lesa nepojedu…"


Sobota 23:50 - Došla mi trpělivost. Ten večer již po osmé. Dítě jsem položil na postel a láskyplně zalehnul. Vypadá to slibně.


Neděle 00:05 - Čeněk se dožaduje toho, že půjdeme na hřiště. O půlnoci na dětském hřišti je to nejspíš bezva, ale to my se nedozvíme, protože tady u nás se bude asi střílet. Nataša hrozí, že půjde spát do sklepa, já kontruju, že to kafe bylo její a že do sklepa půjdu já.


Neděle 00:10 - Jsme ve sklepě celá rodina. Čeněk zaslechl, jak se s Natašou bavíme o sklepě, tak se tam chtěl jít podívat. Slíbil, že až se tam podíváme, půjdeme spinkat. Snažím se ve sklepě navodit duchařskou atmosféru a vyprávím Čeňkovi o sklepním strašidýlku.


Neděle 00:20 - Už jsme zase doma. Čeněk je sklepní strašidílko, má přes sebe hozené prostěradlo a dělá "Hůůůů".
S Natašou to vzdáváme. Dnešní noc prostě nebude. Noc ze soboty na neděli se tento týden nekoná.
Zatímco sklepní strašídýlko kdesi splašilo baterku, skáče v posteli a svítí zuřivě baterkou kolem sebe, vybaví se mi slogan jedné nejmenované značky. "Káva pro chvíle pohody." Ještě jednou se podívám na toho malýho hyperaktivního lumíka, co zrovna asi olizuje zeď, nebo fakt nevím a napadne mě, že chvíle pohody si tedy představuju fakt úplně jinak.

Jak být pro syna hrdinou

19. prosince 2017 v 16:24 Fotrův deník
Každý otec chce být jistě pro svého syna hrdinou. Idealizovanou bájnou bytostí, která všechno, co udělá, je v synových očích naprosto fantastické.

Být pro syna synonymem mužnosti, úspěchu a být mu příkladem a vzorem, to je i můj cíl.
Onehdá jsme byly v aquacentru. Tam chodíme teď, když je venku hnusně často. Čeněk se tam skamarádil s nějakým malým chlapcem, říkejme mu Adámek.

Když jsme potom odešli z bazénu do šatny se převléknout, shodou okolností byl hned naproti naší skříňce Adámek s otcem, tak si kluci ještě poklábosili. Po kratší době přišla standartní dětská roztržka ohledně toho, čí otec je lepší.

Adámek: "Můj taťka má veliký auto,"
Čeněk: "Můj taťka má červený auto,"
Adámek: "No a můj taťka má veliký svaly"
Čeněk: "Můj taťka má veliký břicho,"
Adámek: "Můj taťka je hrozně chytrej,"
Čeněk: "Můj taťka je chytřejší,"
Adámek: "Můj taťka umí rychle bětat"
Čeněk: "Můj taťka sní klidně i dva talíře knedlíků"

Konverzace pokračovala ještě chvíli v podobné duchu. Prozatím tato soutěž o nejlepšího taťku neměla vítěze a pak přišel zlom.

Adámek: "Můj taťka má velikýho pinďu"
Tento těžký kalibr přišel v moment, kdy jsem si zrovna rychle sundával plavky a Adámkův otec… No ten tam byl z nějakého důvodu po celou dobu nahatý a ručníkem si sušil vlasy.
V ten moment, kdy byla do soutěže zapojena i tato disciplína se Adámkův otec prudce otočil a švihnutím svého impozantního a kolosálního orgánu omylem zavřel skříňku, která byla ob čtyři skříňky vedle. Tím vyslal jasný signál, kdo je v šatnách králem.

Čeněk se na Adámkova otce zahleděl, načež se se zklamaným výrazem obrátil směrem na mě. Z jeho očí bylo vidět rozčarování. Můj orgán není tak kolosální a pokud bych se prudce otočil a švihnul jím, maximálně bych tak sestřelil octomilku, která by se nacházela v bezrpostřední blízkosti. Navíc bych ji způsobil tak maximálně lehká zranění.
Čeněk: "Můj taťka by toho tvýho zmlátil,"

Zpanikařil Čeněk a pokusil se zasadit finální úder. Dvoumetrový a dobře přes sto kilo ve svalech vážící Adámkův otec s vytetotvanou motorkou na hrudníku a orgánem ležérně visícím až na zem si dal ruce v bok, pokrčil obočí a dlouze se na mě zahleděl.

Já vyžilý fotr, co mu do dvou metrů chybí skoro třicet čísel a hranici sta kilogramů atakuju pouze díky tuku a který se pral naposledy ve školce s malou Lucinkou, která mu dala na prdel, jsem po otci Adámka hodil takový ten prosebný výraz, jako: "Nebijte mě".

Snad za to mohla ta záležitost s velikostí orgánu a octomilkou, přeci by nemlátil mrzáka, ale Adámkův otec se začal smát. Toho jsem využil, sbalil dítě, oblékl jsem se a s pozdravem: "Dobrý den" (když jsem ve stresu, panikařím) jsme opustili šatny.
Občas je náročné být pro svého syna za hrdinu.