Leden 2018

Jak jsem byl v show Jana Krause

25. ledna 2018 v 16:20 Fotrův deník
Na tenhle článek jsem zapomněl, tak ho sem dávám po letech. Pojďme si připomenout, jak jsem si kdysi urval taky trochu toho štěstíčka a prožil si svých pět minut slávy.

Pravděpodobně v návalu prudkého rodičovství jsem zapomněl poreferovat o mé návštěvě u Jana Krause. Nevím, jestli to sem patří, ale například mě by nějaká špína ze zákulisí, coby nezaujatého čtenáře, zajímala. Nehledě na to, že to je za rok a půl jedna z mála zajímavých věcí, co se mi stala. No tak dobře, za rok a půl na mateřské, je to jediná věc, co se mi stala.

Jsou to asi tři týdny, kdy mi přišel email v přibližně následujícím znění: "Dobrý den, jmenuji se xxxx a chtěla bych vás pozvat do Show Jana Krause. Hodilo by se vám to příští úterý? Prosím zavolejte mi co nejdříve na telefonní číslo xxxxx."
Po přečtení mailu se mi zvedl žaludek a zamotala hlava. Možná to bylo kvůli tomu, že si Čeněk hrábnul do plíny, vytáhnul nelibý výtvor, který se slovy "eee" odcházel poslušně hodit do koše (koš neotevřel, tak aspoň to hovno po koši rozmazal) a nebo to bylo možná náhlým stresem a panikou, těžko říct.

No a jelikož pozvánka ke Krausovi se neodmítá, hodil jsem do sebe dvojku vína (ano, na mateřské chlastám. Klidně mě suďte, je mi to jedno. Budu chlastat dál) a statečně zavolal paní z produkce.

Vše bylo domluveno. Paní dokonce nabídla, že pro mě pošlou limuzínu. To mi bylo žinantní, tak jsem řekl, že přijedu vlakem a zbytek dojdu pěšky. Zpětně si říkám, že jsem limuzínu měl proměnit a nechat se hýčkat jako ta úplně největší hvězda, ale pozdě Čeňka honit.

Týden před natáčením jsem nespal. Od Krause mi pořád někdo volal a chtěl řešit různý věci. Mluvil jsem asi s pěti různými lidmi (je možné, že to byla pořád ta samá ženská, ale já mám na jména špatnou paměť) a nakonec mi volala rešeršistka, aby ze mě vytáhla nějaké informace.

Nataša mi prozradila, že v oblečení, které mám, vypadám jako vandrák a že v tom mě do pořadu v žádném případě nepustí, protože bych jí udělal ostudu. No tak se šlo nakupovat. Nakupování hadrů bych přirovnal co se týče stupně vopruzu k mateřské dovolené. No a když jdu nakupovat v rámci mateřské dovolené s Natašou a Čeňkem je to takový hezký balíček mladého sebevraha. Čeněk s řevem utíkal o obchodě, shazoval věci a Nataša se mnou smýkala od jednoho regálu s ultratěsnými džínami ke druhému. Nakonec mi vybrala moderní těsné džíny, po jejichž oblečení se mi varlata zarazila do břicha a brněli mě nohy. Ještě k tomu přihodila apartní buzna svetr ve vínové barvě (já jsem ho nazval červeným, ale Nataša mou tezi odmítla s tím, že je přeci vínový). A jako bonus jsem si musel koupit nějaké slušivé boty, ze kterých mi popraskali nárty, ale prý pasovali k buzna svetru. Jinak boty v televizi nebyly vůbec vidět, takže jsem měl boty na nohách jednou a teď je má Čeněk na hraní. Dělá z nich bábovičky.

No a pak přišlo velké úterý. Dítě jsem šoupnul k našim, nasoukal se do kalhot tak těsných, že jsem nemohl ohýbat kolena a vyrazil na vlak. Při chůzi jsem cítil každý krok a aby to bolelo jenom trochu, musel jsem nohy spíše sunout po zemi. To jsem zalitoval, že jsem si nenechal přistavit tu limuzínu.

Ve vlaku jsem stál, protože v kalhotách nebylo možné se posadit (na gauči při rozhovoru s Krausem jsem musel bolest přetrpět) a na místě jsem byl s dvouhodinovým předstihem.

Zašel jsem si tedy do nedaleké kavárny, abych se nabudil a zároveň uklidnil. Velmi mě v nabídce kavárny zaujalo kafe Togo. Znělo to exoticky. "Dobrý den, dal bych si jednu kávu Togo".
"Prosím?" zmateně se zeptal brigádník Vojta zpoza pultu.
"Kávu Togo" hlasitě jsem zahulákal.

Brigádník Vojta chvilku váhal, načež mu to asi docvaklo a s úsměvem povídá: "Aha, vy myslíte kávu to go (tů gou)"
Takže bezva. Udělal jsem ze sebe kreténa a to si mě podal brigádník Vojta v kavárně. Kraus mě rozcupuje. To bylo samozřejmé, jelikož za prvé ,jak jsem si potvrdil s brigádníkem Vojtou, bystrost a verbální obratnost u mě nevládnou a za druhé muž, který vykonává v podstatě ženskou práci (ano, stále je to ještě tak bráno. Ale ono se to jednoho dne změní)), na tom si Kraus smlsne.

Dopil jsem kafe a urychleně vniknul do divadla. Tam se mě po chvíli ujal asistent a odvedl mě do zákulisí. Zde si mě všimla asistentka produkční, pozdravila mě a zase si šla po svých. Tak nějak jsem zde byl bezprizorní.
Pan asistent mě nasměroval na šatnu, kde si mám odložit věci a podle jeho výrazu zde mám zůstat a nikoho neotravovat. Šatna byla taková spíš neutěšená, ale já jsem neutěšením protřelý, takže mi to nevadilo. Odložil jsem si věci a šel jsem shánět někoho, kdo mi řekne, co mám dělat.

Nakonec jsem našel někoho, kdo mi řekl, co mám dělat. Měl jsem jít do divadelní kavárny a tam hodinu počkat a pak se prý uvidí. Nu, tak jsem šel do divadelní kavárny, kde jsem hodinu usrkával minerálku a čuměl do stolu.

Po hodině jsem se odhodlal zpět do zákulisí, kde již bylo trochu živěji. Dorazil Jan Čenský, který dělal legraci a kolem něho se motala spousta osob. To jsem se osmělil a zeptal se produkční, jestli si můžu jít zakouřit. Oficiálně je v divadle zákaz kouření, ale neoficiálně si můžu jít zakouřit do přilehlé dílny na rekvizity. Tak jsem si tedy šel neoficiálně zakouřit. V dílně již neoficiálně kouřil David Kraus. Napadlo mě, že se s ním vyfotím, ale radši jsem jenom pozdravil a šel neoficiálně kouřit do koutu.

Po asi hodině a půl se konečně začalo něco dít. Odchytil mě režisér s tím, že bude zkouška. Zkouška probíhala tak, že jsem mu podepsal knihu (režisér pořadu show Jana Krause má mou knihu, to je velký), vyfotil se se mnou, řekl mi, kde budu sedět, kam se dívat a tím zkouška skončila. Ještě když jsem seděl na křesle, přispěchal za mnou nějaký muž s foťákem a jakoby mimochodem se mě pořád na něco ptal. Já jsem čekal, kdy už začne fotit, ale on poté, co dokladl otázky vstal a odešel. Posléze jsem se dozvěděl, že pán se mnou právě udělal rozhovor na jůtůb. Bezvadný. Vůbec jsem nebyl soustředěný na rozhovor, který taktéž podle toho dopadnul.

Jakmile skončila generální zkouška, odebral jsem se opět neoficiálně kouřit. Zde jsem setrval asi hodinu a vytáhl skoro celou krabičku. Nervozitu se mi však setřást neodařilo.

Po nějaké době pro mě přišla produkční, že pořad pomaluzačíná a že bych měl jít do zákulisí. Odtud můžu průběh pořadu sledovat na monitorech a nervózně okusovat židli.

Chvilku před natáčením se objevil i Jan Kraus, podal si se všemi ruku, s Janem Čenským se poplácali po zádech a pak to propuklo.

Co se dělo potom, to si tak nějak moc nepamatuju. Vím jenom, že jsem se klepal na židli a pořád si říkal, že ze sebe nesmím nechat udělat Krausem chudáka. Musím jít tomu naproti a chudáka ze sebe udělat sám. Na monitoru jsem sledoval Čenského a doufal, že se budou spolu bavit na věky.

A bylo to tu. Asistentka (už nevím koho. Všude byli jenom asistentky) mě odvedla dozadu za ty dveře, kudy vchází hosté na scénu. Říkal jsem si, že bych to mohl odložit nějakým teatrálním nástupem. Až řekne mé jméno, tak tam vběhnu s úsměvem a budu jakože ukazováčkama střílet do lidí a nebo budu posílat vzdušné polibky. No a když řekl mé jméno, tak jsem sice odhodlaně vyběhnul, ale potom jsem viděl těch čtyři sta lidí v publiku (v televizi to vypadá, že jich je tam jenom pár), naprosto jsem zkoprněl, sklopil hlavu a byl hodný.

Následoval rozhovor, pak jsem dostal dřevěnou loutku Krause, vyfotil se s Čenským a jel jsem domů. Bylo to tak trochu něco jiného než trávit den s dítětem.

Taková nemilá věc, co se stala jednomu mému známému

15. ledna 2018 v 16:36 Fotrův deník

Konec srandy. Dneska probereme jedno vážné téma. Už se vám někdy stalo, že byste se kvůli dítěti podělali? Téma samozřejmě nevhodné, ale někdo to otevřít musí. Je potřeba, aby se o tom vědělo.


Jako hypoteticky. Jdete s dítětem na dětské hřiště, které je od vašeho domu docela daleko. Už když tam jdete, tak vám podezřele škrundá v břiše, ale vy tomu nevěnujete pozornost, protože musíte hlídat dítě, které se na své koloběžce vrhá pod heslem "zemřít mlád" pod auta na silnici.


Na hřišti dítě skotačí a vy se opřeni o plot začínáte kroutit. Nevypadá to s vámi dobře. Zakřičíte hypoteticky na dítě: "Čeňku, musíme domů". Dítě vám oznámí, že domů nejdete a že se radši bude houpat na houpačce. Tak přidáte na razanci a zakřičíte tak akorát, abyste vzbudili autoritu a abyste se zároveň neposrali.


"A proč?" zeptá se dítě. Můžeme mu říkat třeba Čeněk. Jelikož je dětské hřiště plné dětí s matkama, nemůžete na něj zařvat: "protože jinak se tady podělám", takže si vymyslíte třeba, že přijela na návštěvu babička nebo tak.

Dítě vás bude ignorovat, takže se staženýma půlkama s potem kanoucím vám po čele dobelháte k potomkovi, čapnete ho a zuřivě s ním pospícháte domů. Je třeba si uvědomit, že každý nezvyklý a zbrklý pohyb může být fatální, proto to zuřivé pospíchání je třeba brát s rezervou. Vaše chůze spíš vypadá jako kachna s ptačí chřipkou na konkurzu na baletní vystoupení Labutí jezero.


"Zapomněli jsme na koloběžku", poví vám dítě, když ho táhnete ven ze hřiště.

"Kašli na koloěžku, koupíme novou. Není čas se s ní tahat," může znít vaše odpověď.


Dítě samozřejme nesouhlasí s vaším jednáním a neprojeví ani trochu empatie, proto se vám v náručí začíná vzpírat a řvát. To je nemilé, protože, jak již bylo řečeno, každý nesprávný pohyb může mít nedozírné následky. Co teď? A hele, před vámi je u paneláku takové příjemné husté křoví. To by asi šlo. No ale jak to udělat s dítětem? Nemůžete ho nechat před křovím, protože by zdrhlo. Ostatně ho asi ani nemůžete vzít s sebou do křoví. Zatáhnout na sídlišti za bílého dne řvoucí dítě do křoví, kde si začnete zuřivě sundávat kalhoty, to by nebudilo dobrý dojem u kolemjdoucích.


Takže jdete dál. Smutně v duchu zamáváte keříku a věříte, že to dáte. Za deset minut byste mohli být doma. To by ale dítě nesmělo začít zdrhat na druhou stranu. Pak hypoteticky zakřičíte: "Čeňku, neser mě, nebo se poseru," což nemá žádný efekt.


Nakonec si dítě sedne na zem a řekne, že ho bolí nohy a že dál nejde. To je ale opravdu nemilé. Křeče v břiše kulminují, vy cítíte, že z vás co nevidět vyjde něco hrozného a jestli to nepůjde přirozeně, tak se vám to vyvalí bokem a dítě vůbec nespolupracuje. Nechápe vaši bolístku.


Každá minuta je nekonečná. Každý ušlý metr je vykoupen litry potu, bolestí v břiše a zuřivým úpěním. Sevření vašich půlek by mohlo drtit diamanty. Dítě pořád někam odbíhá nebo se zastavuje. Tu fascinovaně zkoumá na zemi ploštice, tu běží pod strom hledat žaludy.


Už už jste na dohled od domu, když to všechno najednou poleví. Je konec. Nezvládli jste to. Smutný příběh.

Stalo se vám někdy něco podobného? Mně teda jako ne. Já jenom, že kamarád povídal, že se mu to stalo. Tak se ptám.